Czumalova nástěnka

Září 6, 2016

MÁ PRVNÍ ODBORNÁ KNIHA O UMĚNÍ

Filed under: POD VLIVEM, Z MÉHO ŽIVOTA — V. Cz. @ 3:48 pm

525Dnes jsem při marném hledání knihy, kterou nutně potřebuji k práci, narazil na jinou, s níž jsem se už pěkně dlouho neviděl. Hned mi došlo, jak krásně spojuje sotva zahájenou rubriku Pod vlivem s tím, jak zůstávám pod vlivem dojmů z prázdninové návštěvy Chebu.
Cheb dostal mimořádně krásnou knihovnu: Chebský továrník ing. Dominik Kreuzinger (1856–1903) zanechal velkorysý odkaz 400 000 K na její postavení a vykonavatelé jeho závěti, teplický vrchní inženýr Adolf Niklas a chebský advokát dr. Eduard Lederer, dokázali s pomocí starosty dr. Gustava Gschiera získat pozemek na konci Goetheringu a dovést až k realizaci secesní projekt teplického architekta Maxe Loose z Losinfeldu. Stavělo se od roku 1909 a 12. února 1911 se Kreuzingersche Volksbücherei  vybavená čítárnou a přednáškovým sálem pro 300 posluchačů slavnostně otevřela čtenářům.
306Průčelí obrácené k protější synagoze ovládl velký štukový reliéf. Na Loosových návrzích se objevuje alegorie s Múzou před chrámem vzdělanosti, umělec, jehož jméno dosud neznáme, nakonec vytvořil výjev civilnější: vousatý vzdělanec podává knihy skupině typově rozrůzněných čtenářů, v pozadí již pilní čtenáři v čítárně čtou. Ústřední postava nejspíš není abstraktní Knihovník, ale sám Dominik Kreuzinger. (Zbyněk Černý a Marcel Fišer se ve své výborné knížce Umění v Chebu z roku 2013 určení korektně vyhýbají.) Nám ovšem soudružka učitelka říkala, že je to Ladislav Zápotocký rozdávající knihy dělníkům. Mezi domnělými dělníky různého stáří je sice i kněz, toho si tenkrát nevšimla ani souška, ani nikdo z nás. Knihovna se ostatně od roku 1960 jmenovala Knihovna Ladislava Zápotockého, tak jsme jí to věřili a nijak o tom nedumali. Z perspektivy školního věku dědek jako dědek, dědci nás nezajímali.
bz001Měli jsme to ze školy pár kroků a jednoho dne šla naše třída místo pár hodin vyučování na krátkou brigádu do knihovny. Nepamatuji se už přesně, co jsme tam dělali, vybavuje se mi jen místnost dosti ponurá (byli jsme tedy nesporně v suterénním skladu, ostatní místnosti knihovny mají kouzelné denní světlo) a pocit z jisté absurdity našeho počínání. Nejspíš jsme nosili knihy z hromady na hromadu. (Pokud ano, zůstalo mi to, například dnes jsem tak doma trávil většinu dne.) Za odměnu jsme všichni dostali útlou brožovanou knížku, jejíž obálku tady reprodukuji: Karlovy Vary očima pražských umělců (Veduty Karlových Var v první polovině 19. století). Vydalo Krajské vlastivědné muzeum v Karlových Varech v roce 1953 (v tiráži je ovšem údaj o tisku 24. 2. 1954) v nákladu 3000 výtisků. Nejspíš důvod, proč jsme ji dostali nějakých 11-13 let poté, nedokážu si přesněji vzpomenout, kdy to bylo. Drsnější spolužáci se jí zbavili, než jsme došli oněch pár kroků zpátky do školy, já si ji ale přinesl domů naplněn zvláštní hrdostí a často si ji prohlížel. Dvaatřicet mizerně tištěných černobílých reprodukcí na křídě, ale stejně mě z nich zasáhla atmosféra počátku 19. století ve městě, které se sice změnilo, ale krajinu a některé stavby jsem po pěti dětských karlovarských letech poznával. Přinesla mi právě vědomí změny, vývoje města a jeho architektury, možná nad ní se ve mně usadil zárodek mé celoživotní specializace. Uhranuly mě tajemné formulace Postel ryl podle Bühlmeyera a zase Pucherna podle Postela, tehdy záhadné termíny kolorovaná akvatinta, kamenotisk, ocelorytina pro mne neztratily přitažlivost, ani když jsem se naučil rozumět tomu, co označují. Také probuzená láska k vedutám první poloviny 19. století mě neopustila nikdy, ani v zřejmě vývojově povinné periodě progresivistického blbnutí, kdy jsem pohrdal vším, co zavánělo ikonickým přepisem skutečnosti. Rád do nich vstupuji a pobývám tam, vtěluji se do důstojných pánů důstojně provázejících důstojné dámy a ukazujících jim krásy města a okolní přírody. Zvlášť teď, kdy jich část mám už na dobrých barevných reprodukcích a můžu si prohlížet takové knihy jako Nekonečné perspektivy Adama Hnojila. Jména Antonín Karel Balzer, Kašpar Pluth, Karel Postl, Antonín Pucherna, Ludvík Arnošt hrabě Buquoy, Františk Karel Wolf, Vincent Morstadt, Jiří Döbler, Karel Würbs, Franz Xaver Sandmann či Vilém Kandler jsou tak pro mne jiná než záplavy jmen, která si jako historik umění musím pamatovat. Znám se s nimi už dlouho a důvěrně.
O autorovi oné tenké knížky, Karlu Nejdlovi (1900–1990), jsem samozřejmě tehdy neměl nejmenší povědomí, to až později, kdy jsem četl některé jeho další texty a dovídal se o jeho karlovarských aktivitách. Spojení nestor karlovarské poválečné vlastivědy je přesné a nezní mi nijak falešně. Měl jsem radost, když jsem se v 90. letech dozvěděl, že Karlovy Vary jeho zásluhy ocenily posmrtně uděleným čestným občanstvím a jeho následovníci pořádají každoročně Historické semináře Karla Nejdla. Určitě jsme se za časů mého karlovarského dětství potkali, opak mi nepřipadá pravděpodobný už jen statisticky, ale co jsem tehdy věděl o velkých mužích mého města. Před chvíli jsem Nejdlovu znovunalezenou studii o malinko starší než já znovu dočetl. Okouzlila mě, ocenil jsem nejen její vědeckou úroveň (autor měl přitom vzdělání v oboru finančnictví), ale také to, že nevyhnala z vedut jejich subtilní atmosféru. Došlo mi, že tato knížka byla první knihou o výtvarném umění a vůbec první odbornou publikací v mé rodící se knihovně. Základní kámen.

Advertisements

Napsat komentář »

Zatím nemáte žádné komentáře.

RSS feed for comments on this post. TrackBack URI

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Blog na WordPress.com.

%d bloggers like this: