Czumalova nástěnka

Září 28, 2016

OKO PRVNÍ, OKO NEJMILEJŠÍ I TA OSTATNÍ

Filed under: POD VLIVEM — V. Cz. @ 6:00 pm

bz005Bylo to nejspíš na Štědrý večer v roce 1963 nebo někdy v následujícím roce, mně táhlo na rok desátý: Dostal jsem své první OKO, Naši brouci. Napsal Josef Mařan, ilustroval František Procházka, jako už devátý svazek edice vydalo Státní nakladatelství dětské knihy v roce 1963. Beru ho rád i do ruky dospělé až staré také pro sympatický formát 14,5 × 10 × 3,5 cm. Hned v první kapitole vypráví Josef Mařan tak sugestivně o tom, jak se stal profesionálním broučkařem, že jsem okamžitě zahořel vysokým plamenem. Ve věku, kdy jsme se my kluci rozhodovali, zda být raději kosmonautem nebo popelářem (v jednom školním vyptávání jsem soušce řekl, že chci být krmičem králíků, a otec musel do školy), mi bylo najednou jasno: budu entomologem. I specializace mi byla od první kapitoly jasná: Učaroval mi roháč obecný a Josef Mařan evokoval dubiny Gorjanských hor, kde je chytal, tak, že je dodnes vidím. Entomologem jsem se nestal, brouci mě časem přestali vzrušovat, i když mě to k přírodním vědám táhlo dlouho (a ledacos nepřestalo zajímat dodnes). Rodiče mé nadzvedávání kdejakého kamene při rodinných procházkách neplnilo nadšením, ale hlavní důvod byl zřejmě praktický: U nás v pohraničí nebyly jen tak dostupné základní broučkařovy pomůcky, především věc s něžně děsivým názvem smrtička, oslyšeny zůstaly také mé prosby o octový éter, líh a kreozot. Nezbylo, než brouky nosit domů živé, což rovněž narazilo na rodičovskou nevstřícnost. Vysněného velkého samečka roháče obecného jsem také neulovil, i když jsem o prázdninách trávil hodně času u starých dubů v zámeckém parku v Krásném Dvoře, musel jsem se spokojit s nevelkou samičkou a do té se mi dala plíseň.
S brouky to sice nevyšlo, ale iniciace proběhla. Přestal jsem sbírat brouky a začal sbírat edici OKO. Od té doby miluji atlasy prakticky čehokoliv a vysoce si cením vědecké ilustrace, do níž mě OKO Naši brouci uvedlo rovnou na vrcholové úrovni. Nepřestávám být pod vlivem. I když mám pěkných pár atlasů hub, v lese houby poznávám podle ilustrací Františka Procházky[1], hluboko zadřených ve vizuální paměti. Stejný výtvarník mě naučil poznávat stromy a keře podle listů, květů a plodů[2] a užitkové rostliny už ne naše[3]. Od Květoslava Híska umím dodnes ryby[4] i ptáky[5]. Řadu českých a moravských měst mám dodnes ikonicky zastoupenu ilustracemi Josefa Herčíka ve 12. svazku edice[6] a pořád cítím jejich zvláštní, trochu ponurou atmosféru. Krasavec na kresbě Františka Procházky je krajník pižmový (Calosoma sycophanta L.).
bz006 Nemám edici OKO zdaleka kompletní, v 90. letech minulého století dospěla k číslu 73 a dál Albatros sice nečísloval, ale nějaké čtyři desítky dalších svazků ještě vydal, byť zhruba čtvrtina jsou nová vydání starších titulů. I neúplná sbírka mi zavalila stůl, když jsem si ji na něj snesl. Nelze tu psát o všech, dva tituly nicméně ještě zmínit musím: Dvousvazkové dílo Dobrodružnou stezkou s krásným podtitulem Kniha pro chlapce, kteří chtějí naplnit své mladé a odvážné sny napsal František Alexander Elstner (1902–1974), velká osobnost českého skautingu, propagátor motorismu a cestovatel. Nepsal ji přímo pro edici OKO, poprvé vyšla v roce 1959, tedy dva roky před jejím startem, s jeho kresbami a doslovem Zdeňka Karla Slabého[7]. OKO vydané roku 1965 ilustroval Jiří Tesař. Nespočítám, kolikrát jsem je prohlížel a četl. I tady jsem pod vlivem. Skvělá učebnice všeho, co nás v pionýru neučili, jistá kompenzace toho, že se mi nedostalo skautské výchovy, mnohé ze skvělé zálesácké učebnice se mi velmi hodilo v pozdějších trampských letech. Tehdy, když jsem ji četl poprvé (a hned podruhé a potřetí…), jsem nepřemýšlel o podstatě toho, co mě nad ní tak vzrušuje, neuvědomoval si, že dobrodružství a svoboda jsou synonyma. Pod vlivem jsem dosud a elstnerovská romantika mě nikdy nepřestala vzrušovat.
bz002 Od klukovských let se ke svým knihám chovám s úctou a něhou a je to na nich znát. Je-li na nich přesto vidět opotřebení, svědčí to o extrémně vysoké frekvenci užívání. Nejopotřebenější mé OKO je Svět na kolejích Miroslava Hlavatého[8]. Knížka krásně zapadla do již probuzeného klukovského zájmu o železnici a sytila jej dlouhá léta. Můj ukrajinský dědeček, na něhož jsem tu už vzpomínal, byl železničář. V Chebu jsem trávil hodně času na lávce přes seřaďovací nádraží, především v místě nad rotundou depa a točnou. (Letos v létě jsem dojat zjistil, že tam všechno dosud je, jen chybí krásné vůně kovu, kouře a páry.) Svět na kolejích se mnou trávil několikeré prázdniny a četl jsem si v něm (brzy už spíše jen opakoval) v kanceláři malého nádraží na dnes už neprovozované trati Kaštice – Prunéřov, obsazeného toliko dědečkem. Mou úctu ke knize zvýšilo i to, že mi ji dědeček brával a četl si v ní, občas s obdivným zamručením: „To jsem nevěděl“. Většinou samozřejmě věděl, rád to rozváděl a vysvětloval, dodnes nad některými obrázky slyším jeho východoslovanskou intonaci. A jak bych nebyl pod vlivem, když knížku ilustroval Jiří Bouda (1934–2015). Jeho očima vidím krásu železnice dodnes a každé setkání s jeho dílem mi rozbuší srdce.
bz003Na reprodukci Boudovy kresby je čtyřdílná pantografová jednotka EM 475.0, určená pro příměstský provoz. Její prototyp byl postaven už v roce 1959, do služby byla jednotka nasazena v roce 1963. O rok později mi v knížce připadala jako vlak budoucnosti. Ještě nedávno mě do práce vozily její pokračovatelky EM 475.1 a EM 475.2 (dnes podle označení UIC řady 451 a 452), vyráběné ve Vagónce Tatra Studénka v letech 1964–1968 a 1972–1973. I když už na nich byla léta služby znát, úcta k nim mě neopouštěla, kdežto nové elektrické jednotky řady 471, které je na naší trati vystřídaly, mě nebaví. I za tím je OKO.

[1] KOTLABA, František. Naše houby. Praha: SNDK, 1965.
[2] MEZERA, Alois. Naše stromy a keře. Praha: Albatros, 1969.
[3] JIRÁSEK, Václav. Rostliny známé neznámé. Praha: Albatros, 1970.
[4] VODINSKÝ, Stanislav. Ryby našich vod. 2. vyd. Praha: SNDK, 1965.
[5] SPIRHANZL DURIŠ, Jaroslav. Z ptačí říše. 2. vyd. Praha: SNDK, 1965.
[6] LOUDA, Jiří. Česká města. Praha: SNDK, 1964.
[7] ELSTNER, F. A. Dobrodružnou stezkou. Praha: SNDK, 1959. V edici OKO je to tedy vydání druhé. Potřetí kniha vyšla stejně jako poprvé v jednom svazku a s Elstnerovými ilustracemi, nově s obálkou a vazbou Libora Fáry, navazující rovněž na 1. vydání: ELSTNER, F. A. Dobrodružnou stezkou. Praha: Mladá fronta, 1970.
[8] HLAVATÝ, Miroslav. Svět na kolejích. Praha: SNDK, 1964.

Uložit

Reklamy

Napsat komentář »

Zatím nemáte žádné komentáře.

RSS feed for comments on this post. TrackBack URI

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Vytvořte si zdarma webové stránky nebo blog na WordPress.com.

%d bloggers like this: