Czumalova nástěnka

Září 29, 2016

DODATEK K POPRÁZDNINOVÉ ZPRÁVĚ O (NE)ČINNOSTI

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 9:16 am

20160923_05Každý příběh si zasluhuje, aby byl dopovězen. Výstava ke dvěma výročím, narození Karla IV. (700.) a narození Karla Neuberta (90.), o níž jsem tu před nedávnem psal, se po dobřichovickém festivalu Musica viva vrátila zpátky do pražské Galerie Emilie Paličkové a v pátek 23. září jsme se s ní loučili malým sympoziem. Mohu je přiblížit několika fotografiemi pana Jana Ptáčka. Na první jsou aktéři, zleva fotografové MgA. Karel Tůma a MgA. Pavel Dias a historikové umění PhDr. Duňa Panenková a já. Když jsme s kurátorkou výstavy, tedy mojí manželkou Petrou, dcerou Karla Neuberta, sympozium vymýšleli, doplnili jsme obě výročí o spojující téma fotografie ve službách dějin umění. Jak se blížil termín, škrtli jsme z několika důvodů naopak pól karlovského umění, ale místo něj se otevřel pól jiný: Během přípravy výstavy jsme si stále silněji uvědomovali sílu fotografie v její materiální podobě a přítomnost fotografovy ruky na autorských zvětšeninách. A také to, jak se změnila fotografie sama a její postavení. Ten velký posun bylo třeba reflektovat.
20160923_22Na snímku jsem nás jmenoval zleva, vystoupili jsme ale v pořadí přesně opačném. Při přípravě mi došlo, že po tolika textech a vernisážových proslovech jsem vlastně oficiálním životopiscem Karla Neuberta, a tak mi nezbylo než v této úloze vystoupit na úvod. S tématem fotografie ve službách dějin umění se pak na příkladu Karla Neuberta půvabně vyrovnala Duňa Panenková. Pavel Dias ideálně spojil osobní vzpomínku na blízkého přítele s hodnocením jeho přínosu české fotografii a Karel Tůma dokázal na malé ploše postihnout proměnu fotografie do našich dnů a vytvořil výběrem svých děl výstavě výmluvný kontrapunkt. Na druhém snímku přednáší svůj příspěvek nestor české fotografie Pavel Dias (*1938).
O umění dvora a doby Karla IV. tak řeč mimo rámec umění Karla Neuberta nebyla, ovšem karlovský rozměr získal zastoupení velmi důstojné díky souboru Ludus musicus, tentokrát ve tříčlenné sestavě odpovídající komornímu rázu sympozia. Dobřichovické zastavení výstavy se tak propojilo s jejím pražským zakončením a naplnila etymologie pojmu sympozium, v němž zní řecké sympósion, hostina.

20160923_25Karel Tůma (*1975), jehož si velice vážím jako fotografa i jako teoretika, laskavě svolil k zveřejnění zkrácené verze svého příspěvku. Volně ji ilustruji subjektivním výběrem z jeho díla:

Úvaha nad fotografií v době možností jejího prakticky neomezeného šíření, tím i často povrchně zjednodušeného vnímání jejího významu coby rychle a snadno čitelné informace, které rozumí každý
Jak se změnilo médium fotografie ve věku své technické reprodukovatelnosti? Samozřejmě právě odkazuji k textu Waltra Benjamina z roku 1936[1]. Dnes už je nějaký ten rok fotografie, tedy její jedna podoba, forma a snad technika, digitální fotografie, vlastně novodobým druhem gramotnosti nejširší populace, nyní teprve opravdu fotografie zlidověla a zmasověla.
k-tuma_foto-41Walter Benjamin se v legendárním textu teorie umění hlavně vyslovoval, k čemu vede zmasovění nových médií a zjednodušení postupu reprodukce uměleckých děl. Benjamin jen těžko chápal fotografii jako samotný umělecký prostředek pro vlastní autorskou tvorbu a jeho „zde a nyní“ a „auru“ uměleckého díla připisoval snad jen výsledkům původních uměleckých disciplín. Chápal, že s počtem lidí, kteří se mohou věnovat literatuře, vzrůstá určitou měrou část nekvalitní literatury. Přitom právě ta „jednoduchá a snadná“ umělecká forma fotografie nám díky dnes snadnému šíření a svému pojetí nezávislosti na místě a čase vzniku, tedy Benjaminovu „tady a teď“, zaplavuje veřejný faktický i virtuální prostor s možnými přesahy tam i zpět do takové míry, že „umění“ je dnes uměním fotografii nedělat. Celá teorie dostává díky aplikované formě digitální fotografie jako prostředku nové gramotnosti úplně jiný rozměr, hlavně v pohledu na to, zda stále ještě řešit, co je a co není umělecké dílo, protože tenhle přesah a luxus z myšlení současníka konzumní společnosti pomalu vymizel. V čem se nemýlil, je teze, že nová média napomáhají udržení statu quo. V čem se mýlil, je zase myšlenka, že stejně tak, jak přispějí coby nástroj společenského pokroku k rozvoji konzumní společnosti a pasivitě jejich příjemců, dokáží naopak napomoci uvědomění aktivního recipienta schopného kriticky analyzovat, s odstupem sledovat a komentovat. Anebo se ani tady nemýlil?
k-tuma_foto-44Fotografie se v uvozovkách vymanila z uměnovědy, umění, autorské tvorby a řemesla, je potřeba na ni nahlížet spíše z hledisek kulturní a sociální antropologie, sociologie a kulturologie. Tedy víc než jak je něco zachyceno, o propojení formy a obsahu, a o jedinečnosti té které osobnosti a jejího fotografického jazyka, se spíše zajímat, co o sobě my všichni touto formou komunikace sdělujeme a proč. Formou rádoby dokonalého obrazu, ostrého, probarveného, megapixlového.
Musím zmínit multimediální konceptuální umění, které se v mnoha případech právě hledání a nalézání dalších možností využití a forem dokonalého obrazu digitální fotografie věnuje. Myslím ale, že stejně většina takových projektů odkazuje a přesahuje právě do kulturní antropologie, psychologie, sociologie a politiky, pohlíží a rozebírá atributy životního stylu společnosti nebo jejích částí, prostě médium fotografie umělci zkoumají a aplikují k sebevyjádření jen jako jedno z mnoha médií.
Relativně jednoduchý proces chápání nebo spíš vnímání fotografického obrazu ve společnosti a jeho vlivu na děje ve společnosti, informovanost, kulturní trendy, politiku, mezilidské vztahy, právo, aj. jsou další možností, jak pokračovat v pojmenování využití našeho média a profese. Polem a prostorem, kde se takový digitální obraz využívá, jsou hlavně masová média, internet a sociální sítě a další moderní formy komunikace. Fotografie dnes slouží ve jménu neutichající komunikace a troušení informací o našich prožívaných pocitech, osobních událostech a zážitcích, informujeme, co nás zaujalo. Deníkovou formou místo vpisování hesel mačkáme tlačítka na androidech. Proč vlastně sdělujeme světu tolik informací o sobě, navíc směrem ke všem, kteří o to ale vůbec nestojí, perou se totiž také o kousek stejného virtuálního prostoru, kde je už ale plno. Navíc o našich životech směrem k druhým lžeme a přeháníme, stylizujeme se, manipulujeme a už vůbec nikdo neuvažuje o odpovědnosti za to, čím vším vlastně veřejný prostor zahlcuje. Jakousi společenskou nutnost pořizovat o sobě záznam o jedinečnosti vlastní osobnosti snese přirovnání s nutností a samozřejmostí dnes mít a umět řídit auto. Jde u obojího o dynamiku a rychlost a to se po nás přeci neustále chce.
k-tuma_foto-52Elektronika, které je fotografie součástí, je dnes jako hračka pro širokou populaci, aby se zabavila. Co je ale horší, fotografie se v naší konzumní společnosti stala systémovým prostředkem k ovlivňování. Masovou formou agresivně zaplavuje veřejný prostor. Fotografie je dnes hlavně snadno šířená a pochopitelná informace, tedy dokonalá forma nátlaku a ovlivňování. Nemám na mysli jen reklamu, ilustrační záběry z fotobank využívané dennodenně v médiích nebo tendenční případy v žurnalistice. Co myslíte, že se stane, když nejširší populace západního postkoloniálního světa dostane do rukou mobilní sítě a další komunikační kanály díky internetu a k tomu bonus coby možnost vytvářet obrazy bez jakéhokoli omezení. Tedy pokud platíme i účty za energie a máme si kde nabít své elektronické hračky. Kolik procent lidí využije tyto úžasné možnosti k rozvoji vlastní osobnosti, k autorské tvorbě a umožní rozšiřovat sdílený prostor o další přesahy v umění do všech možných témat. Jako bych slyšel: „Jak tedy podle vás s těmito úžasnými možnostmi nakládá ta zbylá většina?“ Mé oblíbené médium se za pár posledních let změnilo v nástroj masové manipulace. Dnešní využití fotografie stále více spoluvytváří podivnou virtuální realitu, ve které veliká část společnosti snad i touží žít nebo k ní alespoň vzhlíží.
Myslím, že nám musí jít o fotografickou tvorbu ani ne ve smyslu snadno reprodukovatelného a přitom dokonalého obrazu, ale o umění o několik řádů nepřesnější, přeměnu a stylizaci charakteristickou pro fotografii přeci není potřeba opouštět. Analog je samozřejmě složitější forma, ale chyběl by mi ten přirozený boj a strach o výsledek. Složitost a technická omezení jsou tu vlastně výhodou a možností korekce vlastní invence do opravdu zamýšleného výsledku. Víra ve význam a smysl se takové fotografii věnovat i dnes odkazuje zpět ke klasickým uměleckým formám obecně, a ty, kteří fotografii takto dělají nebo je oslovuje jako diváky, bych přirovnal v hudbě k těm, co poslouchají jazz. Kde se na školách vyučuje obor fotografie, bývají právě staré tisky a klasické fotografické postupy důležitým a oblíbeným předmětem, napomáhají podstatě zjištění, co je vlastně fotografický obraz. Pro mne je tou podstatou nakonec touha přesáhnout, co je realitou, podat ji jinak a to formou i pohledem.

MgA. Karel Tůma

[1] BENJAMIN, Walter. Das Kunstwerk im Zeitalter seiner technischen Reproduzierbarkeit. Zeitschrift für Sozialforschung, 1936, Jg. 5. In: BENJAMIN, Walter. Gesammelte Schriften, Band I, Teil 2. Frankfurt am Main: Suhrkamp, 1980, s. 471–508. Česky: Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti. In: BENJAMIN, Walter. Dílo a jeho zdroj. Praha: Odeon, 1979, s. 17–38.

k-tuma_foto-32k-tuma_foto-47

Uložit

Advertisements

Napsat komentář »

Zatím nemáte žádné komentáře.

RSS feed for comments on this post. TrackBack URI

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Blog na WordPress.com.

%d bloggers like this: