Czumalova nástěnka

Říjen 28, 2016

DALŠÍ PŘEDNÁŠKA UK

Filed under: POZVÁNÍ DO KAVÁRNY — V. Cz. @ 6:24 pm

uk_08_11_2016

Reklamy

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 1. LISTOPADU 2016

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 6:21 pm

vrs008BOHDALEC – ČTENÍ NA CESTU

O čtení na cestu se tentokrát nemusím postarat sám. Máte-li doma XIV. svazek řady Spisy Karla Čapka, Od člověka k člověku I (Praha: Československý spisovatel, 1988), najdete na s. 461–464 krásný text Na Rafandě, který původně vyšel 19. dubna 1925 v Lidových novinách. Sem pro vás opisuji text jiný, hůře dostupný, který bez bližších údajů převzal z Národních listů Karel Ladislav Kukla (1863–1930) do své knihy Konec bahna Prahy: ilustrovaná revue skutečných příběhů, romanet, novel, dramat i humoresek z nejtemnějších i nejskvělejších útulků mravní bídy, zoufalství, tmy, šibeničního humoru, prostituce i zločinů v salonech, barech, tančírnách, hernách, uličkách, hotelech, krčmách, špitálech, věznicích, blázincích, cihelnách, brlozích i stokách Velké Prahy (2. vyd., Praha: Václav Švec, 1927, s. 154­–158.). Odtud pochází také obrazový doprovod.

vrs007Důmyslně a zajímavě přednášívá náš globetroter E. St. Vráz o tomto thematu: jak lidé bydlí, o způsobech střechy, či čeho nad hlavou ve všech dílech světa. Až jednou ve své dálce v Holešovicích[1] zatouží po nejsmělejším rozběhu pohnutého života, po cestě do pražských periferií, potom se jeho výkladům o světových příbytcích dostane závěrečné kapitoly svrchovaně sensační.
Tam, kam jej posíláme, může se vydat přes Vršovice, mimo Eden. Starý vršovický hřbitůvek, skupina „luxusních“ vil „na Bohdalci“ zůstane napravo, my se dáme vzhůru do pole a tam to je, vlevo. Spočítati příbytky té nové kolonie je obtížno. Před očima jich přibývá, míhají se jako stádo ovcí. Ale sto je jich jistě – za tři neděle. Když je proběhneme, otevře se nám před očima mělké údolí „Trnkova“, za jeho jižním povalem se krčí Záběhlice, k východu ubíhá sevřená plošina seřaďovacího nádraží, u nohou kolotá nedělní Eden, pestří se vršovické zahrádky a za nimi stoupá svah k literárním Abruzzám[2]. Pěkný koutek pražského světa. Tichý a rušný zároveň. Nad ním je prozatím nebe, ač ta nová kolonie „dělá díru“ do světa.
vrs006Bude se jmenovat  K o l o n i e  z a h r a d n í , křtiny ještě neoslaveny, dítě velkoměstské tísně bytové je mladičké, ale už se po nesmírném poli rozrostlo za obzor. Půda je najata za 100–200 Kč ročně, domek je vlastní, stavební materiál: několik primitivních trámečků, rozsekané bedny od cukru, staré plechové reklamy, papír, hřebíky. Napřed přesmýčili asi deset starých osobních vagonů, to byl rozkvásek. Není žalostnějšího pohledu nad vyřazený vagon, s kol shozený, vší zpevňovací strůje zbavený, zvláště když už tak dávno udeřila jeho hodina. Kdysi pyšný závodní kůň, nyní zedřená rumařská herka, rozsypaná v trávě za chalupou drnomistrovou a už bez chlupů. Hrobařící se sletují – chci říci, lidé se v něm zařizují, vaří, děti rodí: kdo nevěřil, že život roste z hrobů, květ z bahna, vzpřímenost z padlosti? Otvory po lampách ve stropě přikryty prázdnými krabicemi od zavináčů, přitisklými cihlou, skvělá řada oken podle možnosti oslepena na obě oči víčky s beden, rezavým plechem, někde ucpána starým slamníkem.
vrs005Každý rodinný dům s nápisy II. tř., III. tř., obsahuje jedinou místnost. Vejdeš a už jako bys byl zase venku. Ale mají tam příkladnou čistotu, pořádek, jsou ve svém a váží si toho. Místa dost malá chaloupka dvěma šťastným dá… Někde je jich arci šťastných osm.
Kolonie má své kupce, krčmáře, holiče, zmrzlinu, „zde se mandluje“, mlékárny, gramofony, harmoniky a kino, tuto moderní školu, i chrám, chybí taneční síň a pí. Lavecká[3]. A vedle každého domku je ještě jeden domeček, domečíček, ve valašských osadách bývá umístěn okatěji, před okny bytu, při okraji silnice, neboť nařídil Hospodin skrze Mojžíše, služebníka svého (5. Mojžíš., kap. 23., verš. 12.): „Budeš míti vně za příbytky místo, na kteréž bys vycházel za potřebou přirozenou, nesa kolík za pasem; a když sedneš, kopati budeš vůkol a vyhrabanou zemi přikryješ to, od čeho ti polehčeno, nebo Hospodin Bůh tvůj chodí uprostřed příbytků, aby vysvobodil tebe…“ Ale vody nemají a procházka uprostřed příbytků se stává poněkud ožehavou asi i Hospodinovi.
vrs004Než, nebydlící chodí mezi bydlícími, a nová naděje, nová odvaha zdvíhá hlavu. Učinili všecko, co je v síle člověka, jejž každý večer strážník shazuje s jiné lavičky a jemuž ustýlají ochotně některé stráně za Prahou a některé větve na stromech, když ho nikdo nevidí. Dali se napálit o 15, 20, 30 tisíc zálohy. Podplatili 10, 20, 40 tisíci padesát domovníků a správců domů, až se něco uprázdní. Vstoupili do „černé ruky“, která jim pomohla k bydlení jednoho měsíce v státním departementu na Pankráci. Napsali jeden tisíc anonymních a 20 kolektivně podepsaných udání na lidi zbytečně velkých nebo dvou bytů. Čtyřikrát se na byt přiženili, ale zas rozvedli, aby na konci přišli tam, kde kynula jediná spása – do „Rafandy“ a „Hmatandy“!!

V ÚTERÝ 1. LISTOPADU 2016 SE SEJDEME VE 14.00 PŘED KULTURNÍM DOMEM EDEN. TĚŠÍM SE NA VÁS.

[1] Cestovatel a fotograf Enrique Stanko Vráz (1860–1932) se po vykonaných cestách a pobytu v USA spolu s manželkou a dcerou usadil v roce 1921 v Praze, ale marně se tu pokoušel získat odpovídající zaměstnání, živil rodinu jen z honorářů za přednášky a publikace. Pro českou veřejnost byl ve 20. letech nejnázornějším dokladem jeho nouze chudý byt v dělnické čtvrti.
[2] Ottův slovník naučný I. Praha: J. Otto, 1888, s. 89: „Abruzzy, vysoké pohoří ve střední Italii, patřící ke středním Apenninům a pojmenované dle města Abruzza (Aprutium), jak za středověku zváno nynější Teramo (Interamna). Dle tohoto horstva nazvána dále nejsevernější čásť někdejšího království Neapolského, mezi ř. Trontém a Trignem, jež rozdělena byla ve 3 provincie nazvané vzhledem k poloze své od hlav. města: Abruzzo ulteriore I., Abr. ulteriore II. a Abr. citeriore… (…) Abruzzané bývali pověstni lupičstvím. jež po odstranění dynastie bourbonské nabylo dokonce i jakéhosi nátěru politického, ale nyní již docela jest vymýceno. Jest to lid pastýřský a sedlský, silný a pěkně urostlý, prostý, drsný, hlavně kukuřicí a vínem střídmě se živící, k rodným horám a náboženství z duše lnoucí, pověrečný, pohostinný a hudebně nadaný, z něhož vojsku italskému dostává se statného jezdectva. Hlavním jeho zaměstnáním jest chov dobytka, zvláště vepřového (v horách) a ovcí, jichž vlna jest vzácné jakosti; ale také zemědělství značně zde prospívá, zejména se pěstuje žito, len, zelenina, šafrán (v okolí Aquily) a víno.
[3] Paní Lavecká byla, jak by se nejspíš dnes řeklo, tváří firmy Lavecký a spol., velkovoňavkářství a kosmetika. Vedla kosmetický ústav na Václavském náměstí (nejprve v Lucerně, pak v obchodním domě Baťa) a jeho filiálky a českým ženám pilně radila i prostřednictvím jejich oblíbených časopisů.

Říjen 23, 2016

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 25. ŘÍJNA 2016

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 8:05 pm

edenBRÁNA RÁJE
Eden „= rozkoš, příjemnost, jde-li o slovo původu hebrejského“, poučuje nás v příslušném hesle Biblický slovník Adolfa Novotného. A Písmo svaté praví: „I učinil Hospodin Bůh člověka z prachu země, a vdechl v chřípě jeho dchnutí života, i byl člověk v duši živou.  Štípil pak byl Hospodin Bůh ráj v Eden na východ, a postavil tam člověka, jehož byl učinil. A vyvedl Hospodin Bůh z země všeliký strom na pohledění libý, a ovoce k jídlu chutné; též strom života u prostřed ráje, i strom vědění dobrého a zlého.“ (Gn 2 7-9)
V roce 1922 se poprvé otevřela brána zábavního a sportovního parku Eden ve Vršovicích. Tu vidíme na prvním snímku s reklamou na mýdlo s jelenem společnosti Schicht v trojúhelném tympanonu (právě v době otevření zuřila masivní reklamní kampaň, jíž se firma Schicht úspěšně snažila zvýšit odbyt, oslabený rozpadem mocnářství). Za branou se návštěvníka ujala mírná zákruta a za ní se otevřela Velká avenue, rozšiřující se dále v ústřední prostor Náměstí národů. Této ose dominovala obří tančírna Colosseum, za ní pak byl sportovní stadion. Velká avenue procházela kolem Laguny, v níž byl proměněn rybníček pod Bohdalcem, s půjčovnou loděk a plovoucí divadelní scénou. I podél jejího druhého břehu vedla promenádní alej obklopená stánky a drobnými atrakcemi. Za ní, nejblíže k rostoucím Vršovicím, se od roku 1923 tyčila největší atrakce, pětikilometrová horská dráha. Kameraman Václav Vích nás po ní svezl spolu s Emilkou Šefelínovou a Emanem Habáskem (v podání Jiřiny Štěpničkové a Emana Fialy) ve filmu režiséra Svatopluka Innemanna Muži v offsidu (AB 1931). Během divoké jízdy lze zahlédnout, kolik volného prostoru tehdy kolem Edenu ještě bylo. Film, který, žel, hodně zaostává za skvělou literární předlohou Karla Poláčka (1931), protáhne nuselsko-žižkovský pár i dalšími atrakcemi, projdou po pohyblivém pásu i rotujícím válcem, udrží se nejdéle z přítomných na čertově kole, zahrají si mechanický fotbal. V Edenu nechyběla žádná z pouťových atrakcí, vyrostl tu dlouhý tobogan, kolotoče, houpačky, střelnice, strašidelný zámek, a samozřejmě nechyběly ani výčepy, vinárny, kořalny a stánky s kdečím. Ne všechno bylo stálé, atrakce vznikaly a zanikaly, jiné jen hostovaly, stejně tak varietní a cirkusová představení.
eden-page-0Ráj lidové zábavy amerického střihu brzy nabral špatnou pověst. Postarali se o to nejen vojáci z blízkých vozatajských a pěchotních kasáren a obyvatelé téměř přilehlých nouzových kolonií, ale i jistá pokleslost nabízených povyražení. Za hospodářské krize nabral úpadek rychlé tempo. V roce 1935 se bourala horská dráha, postupně zanikaly další atrakce, za okupace se likvidace zrychlila a v roce 1946 již jen živořící zábavní park definitivně uzavřelo rozhodnutí hygienika. Nezachovalo se nic. Kde přesně Eden byl? Zhruba řečeno tam, kde dnes jeho jméno užívá nákupní centrum, poskytující současnou lidovou zábavu zvanou shopping, a aréna, poskytující především lidovou zábavu tradiční, zvanou fotbal. Přesnější polohu lze vyčíst z připojeného detailu plánu Prahy z roku 1938. Levou šipkou jsem označil bránu, pravou tančírnu Colosseum. Pozor ale, prosím, struktura, která je kolem zakreslena, je struktura tehdy jen předpokládaná, daná zastavovacím plánem. Vše dopadlo dosti odlišně. Polohu Edenu může přiblížit také historická pohlednice se snímkem pořízeným z trati ležící mezi Edenem a Bohdalcem zřejmě v roce 1922, neboť ještě nestojí horská dráha. Orientaci mohou napomoci vozatajská kasárna na Míčánkách v pozadí. Následuje pohled směrem ke Colosseu a dobový reklamní plakát.
(Zdroje reprodukcí: MAHEL, Ivo. Nádraží a železniční tratě: 3. díl. Praha – Litomyšl: Paseka – Schola ludus-Pragensia, 2014. – KAPLAN, Jan – NOSARZEWSKA, Krystyna. Praha – Prag – Prague. Köln: Könemann, 1997. U zbytku se musím nerad schovat za oblíbenou sprosťárnu archiv autora. Opravdu to tam bylo, ale odkud jsem to postahoval, už opravdu nevím.)

V ÚTERÝ 25. ŘÍJNA 2016 SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 14.00 PŘED NÁDRAŽÍM PRAHA-VRŠOVICE (TRAMVAJ Č. 6, 7, 24, AUTOBUS Č. 193, ZASTÁVKA NÁDRAŽÍ VRŠOVICE). TĚŠÍM SE NA VÁS.

vrs0031556276_199508773585098_1892695830_o

 

vrs001vrs002

Uložit

Uložit

Říjen 17, 2016

NEJBLIŽŠÍ PERIPATETICKÁ PŘEDNÁŠKA

Filed under: NEJBLIŽŠÍ PERIPATETICKÁ PŘEDNÁŠKA — V. Cz. @ 6:46 pm

michle-page-0

Říjen 16, 2016

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 18. ŘÍJNA 2016

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 8:32 pm

styl1925-79PAŘÍŽ VE VRŠOVICÍCH (A HRADCI KRÁLOVÉ)

Od dubna do října 1925 se v Paříži konala Exposition Internationale des Arts Décoratifs et Industriels Modernes za hojné a také velmi úspěšné účasti mladé Československé republiky. Reprezentoval ji především pavilon Josefa Gočára, Pavlem Janákem naplněný (až přeplněný) špičkovými uměleckořemeslnými díly národního stylu. V něm se spojila tradiční umělecká řemesla se soudobým výtvarným uměním a bezkonfliktně naplnilo zadání: Nový stát se potřeboval čitelně odříznout od rakousko-uherské monarchie a manifestovat se jako stát slovanský a zároveň jako stát moderní, příslušný západní civilizaci. Na pařížské výstavě se to podařilo. I když vycházelo z odlišných zdrojů, československé umění se tu bez problémů vřadilo do širokého, ale vnitřně bohatě diferencovaného proudu poválečného dekorativismu, který už půl století alibisticky označujeme jako art deco.
Ve Vršovicích se 21. prosince 1930 slavnostně otevíral Husův sbor Církve československé husitské. (Nedaleký katolický kostel sv. Václava posvětila Jeho nejdůstojnější Excelence ThDr. et PhDr. František Xaver Kordač, arcibiskup pražský a primas český, 21. září téhož roku.) Vršovická náboženská obec Církve československé husitské se ustavila již 30. října 1923 a od počátku usilovala o postavení sborového domu. Bohoslužby se konaly pod širým nebem a později v pronajaté místnosti vršovické reálky. Prvotní záměry se týkaly parcely při Štítného (dnešní Madridské), na níž měl Husův sbor stát v běžné uliční zástavbě. S místem ani architektonickou formou nesouhlasil patriarcha CČH ThDr. Karel husuv-sbor_2Farský, obec proto v roce 1927 parcelu prodala a koupila svažitý pozemek Na kovárně na okraji historického jádra Vršovic při Palackého, dnes Moskevské ulici. Poměrně složitou cestu k definitivní stavbě nakonec završil projekt Karla Truksy. Realizovala jej v roce 1930 za devět měsíců firma Ing. Václav Nekvasil, vedená synem zakladatele Otakarem. Vedle modlitebny, spolkové místnosti a kanceláří obsahuje hlavní budova i kolumbarium v patře. Součástí stavby je i divadelní sál s kapacitou 295 diváků, který zprvu sloužil Jiráskovu vršovickému divadlu a od roku 1935 i biografu Na kovárně (za okupace Bio Helios). Od roku 1947 tu hrála Čtenářsko-ochotnická beseda Bozděch ve Vršovicích. Divadlo bylo uzavřeno v roce 1965, postupnou rekonstrukcí se je v letech 2009–2014 podařilo plně obnovit, dnes tu působí Vršovické divadlo MANA. Projekt zahrnoval i části, které náboženské obci pomáhají financovat provoz a údržbu, byty a obchodní prostory.
Expresivní Gočárův pavilon vrcholil plastikou Jana Štursy Vítězství. Definitivní model byl hotov v roce 1921 a za čtyři roky, které uplynuly do osazení jeho nadživotní galvanoplastické zvětšeniny na československý pavilon, se plastika stala  symbolem mladé republiky. (Výstava se slavnostně otevírala 30. dubna, Jan Štursa si 28. dubna sáhl na život a 2. května střelnému zranění podlehl. Polarita jeho Raněného a Vítězství, která tak dobře fungovala v republikánské ikonografii, má i tento osobní rozměr.) Asymetrické průčelí Husova sboru do Moskevské ovládá 26 metrů vysoký symbolický maják, průčelí kolmého křídla do Sportovní ulice měla završovat velká socha Jana Husa. Zda byla vůbec zadána a proč tu nikdy osazena nebyla, se mi zjistit nepodařilo. Abych se za to tolik nestyděl, nabízím kompenzaci v podobě sochařské výbavy exteriéru pařížského pavilonu: Josef Gočár doporučil vedení města Hradec Králové, aby po skončení výstavy zakoupilo Štursovu plastiku, a citlivě ji umístil, z hlediska datování projektu dodatečně, před gymnasiem, které se tu podle jeho projektu stavělo v letech 1924–1927. Místo zde našlo i druhé sochařské dílo z průčelí pavilonu, státní znak Otto Gutfreunda. (Vítězství před Letohrádkem královny Anny je jiný odlitek a s pařížskou výstavou ani Hradcem Králové nijak nesouvisí.)

husuv-sbor_3Gočárův pavilon reprodukuji z revue Styl VI (XI), 1925–1926, s. 79, dva pohledy na zadní průčelí Husova sboru laskavě a pohotově dodal pan Jan Ptáček (jeho další fotografie z přednášky 11. 10. 2016 najdete na adrese https://goo.gl/photos/VhB3z7CUthZgR38n7), v Hradci Králové jsem fotografoval před dvěma lety.

V ÚTERÝ 18. ŘÍJNA 2016 SE SEJDEME VE 14 HODIN NA VRŠOVICKÉM NÁMĚSTÍ NA TERASE PŘED RANGHERKOU (TRAMVAJE č. 4, 22, ZASTÁVKA VRŠOVICKÉ NÁMĚSTÍ). TĚŠÍM SE NA VÁS.

img_0857img_0860img_0845img_0847

   

img_0853

Uložit

Uložit

RODNÉ PIVO

Filed under: Z MÉHO ŽIVOTA — V. Cz. @ 8:13 pm

hu021I neozbrojenému oku je na mně patrné, že mám rád pivo. Už hodně dlouho. Moje moudrá litohlavská babička nám, tedy bratranci Josefovi a mně, dávala skleničku piva při každém obědě od dětství dosti časného. „Aby klukům dobře trávilo“, vysvětlovala svým dcerám, tedy našim maminkám, a když namítaly, že po tom pivu zblbneme, utřela je přímým důkazem, že v našem věku už také pivo dostávaly a nezblbly, jedna z nich je dokonce inženýrka. Když jsme byli nachlazení, pivo nám ohřívala. Obraz zafixovaný z dětství: Koukám do hliníkového kastrůlku na plotně, pivo je proti jeho světlému dnu zlatisté a k hladině jím stoupají krásné zlatostříbrné bublinky. Na první fotografii přinášíme s dědečkem domů z hospody na návsi džbánek piva, nejspíš to bude černý obyčejný, tedy tmavá sedmička z Plzně. Na druhé nese dědeček obvyklou nálož deseti lahvových desítek Gambrinus. Pivní výcvik tedy časný a prováděný dobrým pivem, navíc zřejmě i častý, když se dochovaly hned dvě fotografie přinášení piva z různých ročních dob.
(Musím vlastně představit dědečka Karla, zatím jsem tu psal jen o svém ukrajinském dědečkovi Vladimírovi: Legionář, jeden z těch, kteří tažením po magistrále a návratem do vlasti přes Japonsko a USA vykonali cestu kolem světa. Kvalifikovaný slevač, z něhož krize učinila cestáře, vážený starosta, který naši vesnici úspěšně převedl přes úskalí protektorátních let. Jako důchodce na nás měl čas a nespočtu, co všechno nás naučil. Často na něj myslívám, byl to chlap z jednoho kusu, jakých je teď málo.)
hu020Oba rodiče pivo rádi a tak jsem ani doma v Chebu nebyl pivně diskriminován. Právě v Chebu jsem našel to, čemu říkám rodné pivo. Chuť je smysl ještě nespolehlivější, než většina smyslů ostatních. Vysoce individuální, složitě podmíněný, proměnný v čase. Dané je jen to nejzákladnější, vše ostatní získáváme v průběhu života. Chuťová paměť vyžaduje pečlivé udržování, ale i pak je nepevná. Jistou stabilitu jeví jen to, co vzniká častou a dlouho opakovanou konzumací, nejlépe vázanou na pevné místo. V tom je kouzlo lokálních pivovarů: Vaří chuť domova. V časech plánované ekonomiky se mohlo zdát, že se některé pivovary drží jen díky tehdejšímu vynálezu, zvanému rajonizace, kdy pivovar prakticky monopolně zásoboval stanovené území. Ale k nepití se jejich produkty zdály jen těm, kdo je okusili epizodicky, místní na nich vyrostlí je pili s chutí. Na některá piva nestačilo vyladit jen chuť, byla mezi nimi i proslulá projímadla, nikoliv ovšem pro místní. I s vědomím tohoto rizika se vždy snažím pít místní piva.
Z uvedeného vyplývá, že nemohu objektivně posoudit, jak dobré chebské pivo bylo. Mně velmi chutnalo, zvláště jedenáctka. K nedělním večerům na koleji patřilo hladové vyhlížení těch, kdo se syti a obtěžkáni vraceli z domova. Kamarádi mi zpravidla sežrali všechno, co jsem si přivezl (největší úspěch měl vždycky maminčin tvarohový koláč s rozinkami štědře namáčenými v rumu), ale když mi maminka přibalila k tučnější potravinové pomoci rodné pivo, většinou jsem si je mohl vypít sám. Tehdy mi to bylo divné, dnes tomu rozumím. Stejně jako tomu, proč hrdý dědeček vláčel přes celou (tehdy větší) republiku vnoučkovi u příležitosti vojenské přísahy tašku plnou desítek Šariš, i když vnuk sloužil v jednom z pivně nejvydařenějších regionů Čech. (Rodného piva se, chudák, nedočkal, staršina naší jednotky při namátkové kontrole na bráně, jak se správně vojensky říká, staříka zadržel, pivo zabavil a povolal mě, abych je s ním komisionálně zlikvidoval, samozřejmě nikoliv vylitím do kanálu. Na několik dní mě to postavilo mimo službu, tedy přesněji posadilo.)
hu022Pivovar, odkud mé rodné pivo pocházelo, zahájil provoz už v roce 1873 na návrší nad městem jako Erste Aktienbrauerei in Eger. Důstojnou architektonickou podobu mu dal Karl Habrzettl. Na reprodukci firemní tiskoviny ze 30. let je už akciový pivovar několikrát rozšířený a modernizovaný, po trojici plzeňských největší v západních Čechách. V posledním roce II. světové války jej vážně poškodil spojenecký nálet na blízké nádraží a obnova si vyžádala půldruhého roku. V roce 1947 byl pak znárodněn a začleňován do často reorganizovaných podnikových struktur, až se nakonec v roce 1960 stal závodem národního podniku Západočeské pivovary, po privatizaci roku 1990 pak závodem akciové společnosti Plzeňské pivovary. Ta jeho provoz v roce 1995 ukončila. Pivovar pak dál živořil jako stáčírna a distribuční sklad, postupně ubouráván a přizpůsobován potřebám vesměs kořistně krátkodobým. Obvyklý smutný příběh.
Nebydleli jsme tak daleko od něj, maminka poblíž pracovala, Pivovarskou ulicí jsme chodili na nádraží a na naši zahrádku v kolonii za ním. Pokud zrovna vítr nepřinášel kočičí puch spalovaného hnědého uhlí z Palivového kombinátu Vřesová, stačilo otevřít okno v kuchyni a pivovar zavoněl až k nám. Nestýská se mi jen po hradní jedenáctce, ale také po té vůni. Domov je pojem, který se nikdy nevyprázdní. Jeho rozměrem jsou také rodná piva, pevně spojená s místy, odkud pocházejí, tedy pivovary, které uměly být jednou z dominant měst a byly nejen vidět, ale také cítit. O to nás připravil zánik mnohých, ale i technologický pokrok, moderní pivovar cítit není. (Asi to má i marketingový dopad, před časem mě kamarádka vyděsila sdělením, že se svými studenty řeší projekt emitoru vůně pivovaru, který jim zadal Plzeňský Prazdroj.) S každým zaniklým pivovarem zaniká kus naší identity. Nepřestávám se radovat, že jsme přestáli periodu, kdy se zdál vývoj směřovat ke zprůměrovanému europivu, které lze uvařit kdekoliv a nechutná nikde, a vrací se piva jasně lokalizovaná. Mé rodné pivo ale zemřelo na prvobytně pospolný kapitalismus. Etikety, které na mne vypadly z jedné knihy o Chebu, tu tak reprodukuji jako náhrobní kameny.
585Smutek z cesty kolem zaniklého akciového pivovaru, který jsem si v létě z Chebu odvezl, vyvážila radost z nového života pivovaru, jehož pivo jsem už pít nestihl: Pár kroků od náměstí stál už od roku 1630 měšťanský pivovar, který v 80. letech 19. století získala rodina Schmidtů a postupně proměnila v druhý největší chebský pivovar. Zásadní modernizací prošel v roce 1911. Vařilo se tu až do spuštění provozu v obnoveném akciovém pivovaru. Samotný pivovar se nedochoval, jen samostatná budova chladných provozů. S tou mám spojenu jinou vůni, přesněji smrad: Za mých chebských studentských let tu v ponuře zchátralé stavbě příslušný národní podnik skladoval ovoce a zeleninu a hnijící kapusta a brambory vhodně zahušťovaly atmosféru periferie v centru města. Jsem nedůvěřivý ke konverzím průmyslových objektů, většinou dokonale sterilizují a vyhánějí atmosféru, ale ta zdejší (2012–2014) se velmi povedla. Dnes je tu velké papírnictví, ateliéry, galerie, kavárna a pension. O jeden pivovar jsem přišel, ale Erste bürgerliche Brauhaus Brüder Schmidt mi byl o letošních prázdninách pár dní pohodlným domovem, počítaje v to nejen věci utilitární a atmosféru, ale také báječný personál. Nevyžádaná reklama: Penzion Papírna, Svatopluka Čecha 589/1, Cheb.
Pokud máte dojem, že v mém případě měly pravdu naše maminky, nikoliv babička, mohu uplatnit jen jednu námitku: Nejspíš to nemám z piva.
bz018bz020bz019

JOSEPH HELLER – SOUČASNÝ ČESKÝ PŘEKLAD

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 8:01 pm

img_2405Ještě mě neopustila pachuť z cynicky formálního vytěžení velkého karlovského výročí a už cítím pachuť ze všeho, co falešně a dutě zní v připomínání nedožitých osmdesátin Václava Havla, neboť to postrádá havlovskou autenticitu. Pachuť z nedávno skončené volební kampaně, chudoby kandidátek, výsledků, podrazů povolebního vyjednávání i obecného poklesu potřeby demokracie, již lze měřit také volební účastí, se přidala k pachuti z nahrazování skutečného politického života nepřetržitou sérií trapasů a ostud, vyjádření k nim, vyjádření k vyjádření k nim, vyjádření k vyjádření k vyjádření k nim atd. atd. Pachuť se dá zahnat skutečnou a pořádnou chutí. Jak mám rád přesné definiční obrazy a vyrostl jsem na umění vyznávajícím poesii všedního dne, velmi mi od pachutí pomohla chuť připojeného snímku, který jsem dostal od své dcery. Nedávno jej v Praze pořídil pan Mgr. Martin Petrásek. Nemohu se nepodělit.

Říjen 8, 2016

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 11. ŘÍJNA 2016

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 3:35 pm

hu013Kostel sv. Václava ve Vršovicích (Josef Gočár 1929–1930) fotografoval ve válečných letech Jaromír Funke pro knihu Vojtěcha Volavky Pražské kostely. Jejího vydání (Praha: Miroslav Stejskal, 1946) se ale již nedočkal, zemřel 22. března 1945. Fotografie interiéru je nejspíš dílem Arno Paříka a vznikla bezprostředně po dokončení kostela. (Zdroj reprodukce: ANDĚL, Jaroslav.  Nová vize: Avantgardní architektura v avantgardní fotografii: Československo 1918–1938. S. l.: Slovart, 2005, s. 213.) Emblematická stavba jako úvod do Vršovic mě napadla hned, ale co napsat k ní? Nakonec jsem si vzpomněl, že jsem před časem psal úvod ke katalogu výstavy výsledků dílny Svazu českých fotografů  Současná podoba Vršovic, který by trochu zkrácený a upravený, mohl posloužit i jako úvod do Vršovic:

ÚVOD DO VRŠOVIC

VRŠOVICE HISTORICKÉ
Vršovice zpětně čtou svou historii až k datu 1088, kdy se jejich jméno objevuje na zakládací listině vyšehradské kapituly. Nevadí, že listina je falzem z 12. století. Pro sebe-vědomí města není tak podstatná historie, která se ví, jako ta, jež se vidí zhmotněna ve stav­bách. Tu Vršovice uchovávají v kostele sv. Mikuláše, jehož dnešní neobarokní podoba zastupuje i starší podobu barokní, gotickou a románskou. V blízkém ohybu Botiče pak zůstala uchována torza původního zastavění. Přirozeně je očekáváno také sídlo feu­dální vrchnosti, pro neznalé jeho roli snadno sehraje díky exponované poloze a ar­chitektonické formě Rangherka, žel nedávno brutálně vykuchaná a dostavbou zmrzačená. Snad zcela neztratí paměť, jako ji ztratilo místo, kde stála původní vodní tvrz. Ve viditel­né paměti města dnes chybí také čitelnější zápis tradice vinohradnictví a vinařství.

VRŠOVICE MĚŠŤANSKÉ
Na vršovické návsi se potkala historická vesnice a ambiciózní moderní město. Usedlost Rangherka, spjatá s pěstováním bource morušového, poskytla sídlo radnici nej­prve městečka (1885) a brzy města (1902). Z její zahrady se stal městský park a na jeho okraji vyrostly důstojné školní budovy. Na sever a východ se prostor zastavoval bloky nájemních domů s mnohomluvnými fasádami pozdního historismu a secese
a pro velkorysost velkoměstského bulváru dnešní Kodaňské se v Praze těžko hledá srovnání. Přerod venkovské návsi v městské náměstí završila budova Vršovické záložny, na níž se podílely špičky secesní generace. Významový trojúhelník náměstí tak vytvořily téměř zámecká budova radnice, opravený a dostavěný kostel a nový chrám peněz a prosperity.

VRŠOVICE TOVÁRNÍ
Druhý zdroj a výraz vršovické prosperity najdeme na východ od návsi proměněné v náměstí. Původně karlínský závod Jindřicha Waldese na kovové zboží a mechanická spínadla se v roce 1907 usadil na nároží dnešní Moskevské a Vršovické a jeho prudký rozvoj sděloval i stavební růst továrny, záhy dominanty města. Podél staré cesty, dnešní Vršovické, a kolem železničních tratí vznikaly na počátku minulého století další továrny, vesměs podobně architektonicky hodnotné jako Koh-i-noor. Naše města se ke své škodě příliš lehce vzdávají továren jako své součásti, část těch vršovických dosud trvá, byť s proměněnou nebo už vyhaslou funkcí.

VRŠOVICE ŽELEZNIČNÍ
Vršovicemi projel první vlak již v roce 1871. Z téhož roku pochází dodnes dochovaná provozní budova s vodojemem. Nádraží Nusle-Vršovice (později Vršovice-Nusle, dnes Praha-Vršovice) na trati Dráhy císaře Františka Josefa z Prahy přes Benešov, Tábor
a České Velenice do Vídně bylo ale otevřeno až 1. března 1882. Tato dráha potřebovala spolu s Turnovsko-kralupsko-pražskou dráhou seřaďovací nádraží a výtopnu a pro ně se hodila pláň vzniklá navážkou suti ze zbouraných novoměstských hradeb. Mladá republika pak vybudovala nové seřaďovací nádraží mezi Vršovicemi a Starými Straš­nicemi. Vršovice lnou k tratím v celé své délce a těsný kontakt s náspem tu není nic výjimečného.

VRŠOVICE VOJENSKÉ
Vojáci patřili dlouho ke koloritu Vršovic. Vozatajská kasárna, postavená do roku 1888 při Vršovické proti budoucímu areálu Waldesovy továrny, zanikla takřka beze stop. Pěchotní kasárna byla v letech 1887 – 1890 postavena sice stranou, ale rychlý rozvoj Vršovic je brzy dostihl. Dodnes trvají, přestavěna v justiční areál. Vojáka už téměř nepotkat.

VRŠOVICKÁ HORA BOHDALEC
Do nadmořské výšky 273 metrů se tyčí částečně zalesněný kopec jako ostrov, obtékaný ze všech stran železnicí. I když část Bohdalce patří už k michelskému katastru, je to hora vršovická. Vršovice tu mají od konce 19. století svůj hřbitov. Vrchol obsadila malá čtvrť rodinných domků, od 20. let minulého století tu ale rychleji rostly dvě velké nouzové kolonie, Bohdalec a níže v Michli Slatina. Město si při svém rozvoji z obou ukrajovalo, už ve dvacátých letech vznikl komplex transformovny Praha-jih, v letech padesátých jediná pražská vozovna trolejbusů, dodnes sloužící jako autobusové ga­ráže. Část kolonií ale dodnes trvá nejen ve skromných stavbách, ale i v barvitém ži­votě. Zázrak, který může brzy skončit, kolem brousí developeři a dole pod kopcem se kreslí rozvojové projekty území. Prostor svobody v ohrožení.

VRŠOVICKÝ RÁJ PRO PRAHU
Jednu z ambicí Prahy jako hlavního města nového státu uspokojil zábavní a sportovní park Eden ve Vršovicích právě připojených k Praze. Otevřel v roce 1922 a nabídl bohatství atrakcí, pětikilometrovou horskou dráhu, laguny s obřím toboganem, jezírka s lodičkami, střelnice, kolotoče, houpačky, varietní a koncertní scény, promenády, restaurace, výčepy a kavárny, sportovní stadion, hipodrom, stálý cirkus a tančírnu Koloseum. Vojáci vršovických kasáren a hlavně obyvatelé blízké nouzové kolonie na Bohdalci se ale brzy postarali o pověst ne právě bezpečného místa a na konci deseti­letí na Eden zaútočila hospodářská krize. Pak už jen živořil, v roce 1946 jeho torzo definitivně uzavřel hygienik a plochu využil sportovní areál. Po Edenu zbyly jen jméno a fotografie, i těch je ale překvapivě málo.

VRŠOVICE FOTBALOVÉ
Antonín Panenka zařadil mezi básnické prostředky světové kopané vršovický dloubák a Ďolíček není na fotbalové mapě světa přehlédnutelný. Žádné z pražských měst se tak silně neidentifikuje se svým fotbalovým klubem. Historie dlouhá a bohatá: SK Kotva, AFK Vršovice, AFK Bohemians, AFK Bohemia, Železničáři Praha, Spartak Praha Sta­lingrad, ČKD Praha, Bohemians ČKD Praha, FC Bohemians Praha, CU Bohemians Praha, FC Bohemians Praha, Bohemians 1905, a to sledujeme jen, jak se měnilo jméno klubu. Nebyl jediný: SK Union Vršovice, Meteor Vršovice, Vršovický SK, AFK Waldes, Viktoria Vršovice, Slovan XIII. V roce 1953 přišel z Letné do Edenu nejstarší český fotbalový klub SK Slavia. A samozřejmě nezůstalo jen u fotbalu. Plocha sportovišť ve Vršovicích úspěšně konkuruje ploše železničního eráru.

hu014VRŠOVICE MODERNÍ
Funkcionalismus vyloučil z architektury vše metafyzické ve jménu fyzického, Josef Gočár ale ukázal ve Vršovicích kostelem sv. Václava, jak velký je rozdíl mezi programovou tezí a skutečným uměleckým dílem. Nezůstal osamocen, Karel Truksa vytvořil ve stejném čase podobně spartánsky omezenými výrazovými prostředky Husův sbor jako jeho působivý protějšek. Ve Vršovicích stavěli i Alois Dryák, Bohumil Hübsch­mann, Bohumil Sláma, František Albert Libra či Antonín Černý. Moderní architek­tuře se tu dařilo.

NOVÉ VRŠOVICE
Po II. světové válce řešila velká centra těžby a těžkého průmyslu potřeby bydlení nových pracovníků zakládáním nových měst a městských čtvrtí. V Praze mají Nová Ost­rava, Příbram-Březové Hory, Horní Slavkov či Ostrov nad Ohří jediný protějšek – Nové Vršovice. Čtvrť expandovala směrem na východ obytným souborem, který měl mít rozsah 4 500 bytů pro 16 000 obyvatel. Další obytný soubor, tentokrát už pane­lový, vznikl na přelomu 60. a 70. let na území vozatajských kasáren. Jestliže ten ze 40. a 50. let přinesl také pokus o vlastní centrum v podobě Kubánského náměstí
s dominantou Společenského domu, nyní se v rozvolněné kompozici soustřeďují veřejné budovy kolem křižovatky Bělocerkevské (U Slavie) a Vršovické a v novém měřítku v tom pokračují hmoty OC Eden a fotbalového stadionu SK Slavia. Vršovice nikdy netrpěly představou, že jsou hotové.

VRŠOVICE FOTOGRAFICKÉ
Vršovice jsou městem Františka Dostála.

V ÚTERÝ 11. ŘÍJNA 2016 SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 14 HODIN VE VRŠOVICÍCH NA NÁMĚSTÍ SVATOPLUKA ČECHA PŘED KOSTELEM SV. VÁCLAVA (TRAMVAJE Č. 4, 22, AUTOBUSY Č. 124, 139, STANICE ČECHOVO NÁMĚSTÍ). TĚŠÍM SE NA VÁS.

Vytvořte si zdarma webové stránky nebo blog na WordPress.com.