Czumalova nástěnka

Říjen 16, 2016

RODNÉ PIVO

Filed under: Z MÉHO ŽIVOTA — V. Cz. @ 8:13 pm

hu021I neozbrojenému oku je na mně patrné, že mám rád pivo. Už hodně dlouho. Moje moudrá litohlavská babička nám, tedy bratranci Josefovi a mně, dávala skleničku piva při každém obědě od dětství dosti časného. „Aby klukům dobře trávilo“, vysvětlovala svým dcerám, tedy našim maminkám, a když namítaly, že po tom pivu zblbneme, utřela je přímým důkazem, že v našem věku už také pivo dostávaly a nezblbly, jedna z nich je dokonce inženýrka. Když jsme byli nachlazení, pivo nám ohřívala. Obraz zafixovaný z dětství: Koukám do hliníkového kastrůlku na plotně, pivo je proti jeho světlému dnu zlatisté a k hladině jím stoupají krásné zlatostříbrné bublinky. Na první fotografii přinášíme s dědečkem domů z hospody na návsi džbánek piva, nejspíš to bude černý obyčejný, tedy tmavá sedmička z Plzně. Na druhé nese dědeček obvyklou nálož deseti lahvových desítek Gambrinus. Pivní výcvik tedy časný a prováděný dobrým pivem, navíc zřejmě i častý, když se dochovaly hned dvě fotografie přinášení piva z různých ročních dob.
(Musím vlastně představit dědečka Karla, zatím jsem tu psal jen o svém ukrajinském dědečkovi Vladimírovi: Legionář, jeden z těch, kteří tažením po magistrále a návratem do vlasti přes Japonsko a USA vykonali cestu kolem světa. Kvalifikovaný slevač, z něhož krize učinila cestáře, vážený starosta, který naši vesnici úspěšně převedl přes úskalí protektorátních let. Jako důchodce na nás měl čas a nespočtu, co všechno nás naučil. Často na něj myslívám, byl to chlap z jednoho kusu, jakých je teď málo.)
hu020Oba rodiče pivo rádi a tak jsem ani doma v Chebu nebyl pivně diskriminován. Právě v Chebu jsem našel to, čemu říkám rodné pivo. Chuť je smysl ještě nespolehlivější, než většina smyslů ostatních. Vysoce individuální, složitě podmíněný, proměnný v čase. Dané je jen to nejzákladnější, vše ostatní získáváme v průběhu života. Chuťová paměť vyžaduje pečlivé udržování, ale i pak je nepevná. Jistou stabilitu jeví jen to, co vzniká častou a dlouho opakovanou konzumací, nejlépe vázanou na pevné místo. V tom je kouzlo lokálních pivovarů: Vaří chuť domova. V časech plánované ekonomiky se mohlo zdát, že se některé pivovary drží jen díky tehdejšímu vynálezu, zvanému rajonizace, kdy pivovar prakticky monopolně zásoboval stanovené území. Ale k nepití se jejich produkty zdály jen těm, kdo je okusili epizodicky, místní na nich vyrostlí je pili s chutí. Na některá piva nestačilo vyladit jen chuť, byla mezi nimi i proslulá projímadla, nikoliv ovšem pro místní. I s vědomím tohoto rizika se vždy snažím pít místní piva.
Z uvedeného vyplývá, že nemohu objektivně posoudit, jak dobré chebské pivo bylo. Mně velmi chutnalo, zvláště jedenáctka. K nedělním večerům na koleji patřilo hladové vyhlížení těch, kdo se syti a obtěžkáni vraceli z domova. Kamarádi mi zpravidla sežrali všechno, co jsem si přivezl (největší úspěch měl vždycky maminčin tvarohový koláč s rozinkami štědře namáčenými v rumu), ale když mi maminka přibalila k tučnější potravinové pomoci rodné pivo, většinou jsem si je mohl vypít sám. Tehdy mi to bylo divné, dnes tomu rozumím. Stejně jako tomu, proč hrdý dědeček vláčel přes celou (tehdy větší) republiku vnoučkovi u příležitosti vojenské přísahy tašku plnou desítek Šariš, i když vnuk sloužil v jednom z pivně nejvydařenějších regionů Čech. (Rodného piva se, chudák, nedočkal, staršina naší jednotky při namátkové kontrole na bráně, jak se správně vojensky říká, staříka zadržel, pivo zabavil a povolal mě, abych je s ním komisionálně zlikvidoval, samozřejmě nikoliv vylitím do kanálu. Na několik dní mě to postavilo mimo službu, tedy přesněji posadilo.)
hu022Pivovar, odkud mé rodné pivo pocházelo, zahájil provoz už v roce 1873 na návrší nad městem jako Erste Aktienbrauerei in Eger. Důstojnou architektonickou podobu mu dal Karl Habrzettl. Na reprodukci firemní tiskoviny ze 30. let je už akciový pivovar několikrát rozšířený a modernizovaný, po trojici plzeňských největší v západních Čechách. V posledním roce II. světové války jej vážně poškodil spojenecký nálet na blízké nádraží a obnova si vyžádala půldruhého roku. V roce 1947 byl pak znárodněn a začleňován do často reorganizovaných podnikových struktur, až se nakonec v roce 1960 stal závodem národního podniku Západočeské pivovary, po privatizaci roku 1990 pak závodem akciové společnosti Plzeňské pivovary. Ta jeho provoz v roce 1995 ukončila. Pivovar pak dál živořil jako stáčírna a distribuční sklad, postupně ubouráván a přizpůsobován potřebám vesměs kořistně krátkodobým. Obvyklý smutný příběh.
Nebydleli jsme tak daleko od něj, maminka poblíž pracovala, Pivovarskou ulicí jsme chodili na nádraží a na naši zahrádku v kolonii za ním. Pokud zrovna vítr nepřinášel kočičí puch spalovaného hnědého uhlí z Palivového kombinátu Vřesová, stačilo otevřít okno v kuchyni a pivovar zavoněl až k nám. Nestýská se mi jen po hradní jedenáctce, ale také po té vůni. Domov je pojem, který se nikdy nevyprázdní. Jeho rozměrem jsou také rodná piva, pevně spojená s místy, odkud pocházejí, tedy pivovary, které uměly být jednou z dominant měst a byly nejen vidět, ale také cítit. O to nás připravil zánik mnohých, ale i technologický pokrok, moderní pivovar cítit není. (Asi to má i marketingový dopad, před časem mě kamarádka vyděsila sdělením, že se svými studenty řeší projekt emitoru vůně pivovaru, který jim zadal Plzeňský Prazdroj.) S každým zaniklým pivovarem zaniká kus naší identity. Nepřestávám se radovat, že jsme přestáli periodu, kdy se zdál vývoj směřovat ke zprůměrovanému europivu, které lze uvařit kdekoliv a nechutná nikde, a vrací se piva jasně lokalizovaná. Mé rodné pivo ale zemřelo na prvobytně pospolný kapitalismus. Etikety, které na mne vypadly z jedné knihy o Chebu, tu tak reprodukuji jako náhrobní kameny.
585Smutek z cesty kolem zaniklého akciového pivovaru, který jsem si v létě z Chebu odvezl, vyvážila radost z nového života pivovaru, jehož pivo jsem už pít nestihl: Pár kroků od náměstí stál už od roku 1630 měšťanský pivovar, který v 80. letech 19. století získala rodina Schmidtů a postupně proměnila v druhý největší chebský pivovar. Zásadní modernizací prošel v roce 1911. Vařilo se tu až do spuštění provozu v obnoveném akciovém pivovaru. Samotný pivovar se nedochoval, jen samostatná budova chladných provozů. S tou mám spojenu jinou vůni, přesněji smrad: Za mých chebských studentských let tu v ponuře zchátralé stavbě příslušný národní podnik skladoval ovoce a zeleninu a hnijící kapusta a brambory vhodně zahušťovaly atmosféru periferie v centru města. Jsem nedůvěřivý ke konverzím průmyslových objektů, většinou dokonale sterilizují a vyhánějí atmosféru, ale ta zdejší (2012–2014) se velmi povedla. Dnes je tu velké papírnictví, ateliéry, galerie, kavárna a pension. O jeden pivovar jsem přišel, ale Erste bürgerliche Brauhaus Brüder Schmidt mi byl o letošních prázdninách pár dní pohodlným domovem, počítaje v to nejen věci utilitární a atmosféru, ale také báječný personál. Nevyžádaná reklama: Penzion Papírna, Svatopluka Čecha 589/1, Cheb.
Pokud máte dojem, že v mém případě měly pravdu naše maminky, nikoliv babička, mohu uplatnit jen jednu námitku: Nejspíš to nemám z piva.
bz018bz020bz019

Advertisements

Napsat komentář »

Zatím nemáte žádné komentáře.

RSS feed for comments on this post. TrackBack URI

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Blog na WordPress.com.

%d bloggers like this: