Czumalova nástěnka

Listopad 27, 2016

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 29. LISTOPADU 2016

Filed under: CO JSEM SI DOMŮ PŘIVLEKL, U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 11:47 pm

solidarita023JEŠTĚ JEDNOU SÍDLIŠTĚ SOLIDARITA

Miluji své kantorské povolání, i když jsem jeho volbou a celoživotním zachováním věrnosti mu vlastně složil a stále obnovuji slib dobrovolné chudoby. Radosti, které mi poskytuje, ale nejsou vyvažovány jen hmotným strádáním. Po celý život mě neopouštějí některé obsedantní děsy a stárnutí (eufemisticky délka praxe) je nemírní, naopak: To už jsem jim říkal. (Zpravidla ano.) Tohle nevím a někdo se na to určitě zeptá. (Zpravidla ano.) Je o tom kniha, kterou všichni četli, jen já o ní nevím. (Zpravidla ne, většinou ta kniha vůbec neexistuje.) Tohle jsem jim zapomněl říci… (Zpravidla ano.) V zaujetí výjimečností a aktuální atmosférou sídliště Solidarita (mnohem intenzivněji vnímám, když vám něco mohu ukázat, než když jsem s tím sám) jsem vám minulé úterý zapomněl doporučit knihu, jejíž obálku tu reprodukuji.
Geneze svrchovaně počestná: Mladá historička umění Barbora Špičáková se v roce 2011 přistěhovala na Solidaritu a věrna své profesi začala své prostředí zkoumat. Byl tu ale ještě druhý rozměr, osobně mi velmi blízký: „Vedle odborného zhodnocení mi ale přišel důležitý také celkový vliv architektury na své obyvatele. Na Solidaritě jsem si poprvé uvědomila, že vliv prostředí, který architektura dokáže vytvořit, může být vlastně prokazatelný.[1] První polovinu knihy tak tvoří 12 rozhovorů, vedených s obyvateli Solidarity. Každý z nich uvádí fotografie respondentů v jejich prostředí, většinou dvojic. Plně s editorkou souhlasím, že fotografie Dory Kubíčkové „by s přehledem obstály rovněž jako samostatný cyklus[2] . Někteří z respondentů dali k dispozici i rodinné snímky.
solidarita027Druhou polovinu knihy tvoří tři studie, doplněné historickými snímky Zdeňka Voženílka a barevnými fotografiemi současného stavu sídliště, jejichž autorem je Viktor Tuček. Studii Solidarita v mezinárodním kontextu napsala americká historička architektury Kimberly Elman Zarecor (její kniha Manufacturing a Socialist Modernity. Housing in Czechoslovakia, 1945–1960[3] vyšla mezitím i v českém překladu[4]). Vysvětluje poválečnou situaci bydlení, shrnuje obnovování mezinárodních kontaktů české architektury a přesvědčivě ukazuje, že vzory pro financování i urbanistické a architektonické řešení Solidarity našli autoři ve Skandinávii. V závěru pak konstatuje: „Zájem o Skandinávii a modely bydlení z jiných zemí je dokladem toho, že čeští a slovenští architekti byli i v letech 1946-1947 nadále zapojeni do mezinárodní diskuse o bytové výstavbě. Považovali se za součást celosvětové debaty o modelech bydlení, jejímž cílem bylo nabídnout v období nedostatku finančních prostředků a nutnosti poválečné obnovy pohodlné, avšak nikoli luxusní domy. Tento model bohužel nepřežil příchod komunistické éry. Poukazuje ale na alternativní cestu poválečné bytové výstavby, která mohla nalézt vhodnou rovnováhu mezi touhou mnoha lidí po vlastním rodinném domě a výhodami, jež přináší hustší zástavba se sdílenými společnými prostory, společnými službami a chytřejším přístupem k využití území a rozvoji infrastruktury.[5]
Historička umění Eva Novotná pro následující studii Sídliště Solidarita aneb Co se dočteme ve „Zpravodaji dobrého bydlení“ vytěžila zajímavé údaje ze čtvrtletníku, který obecně prospěšné stavební družstvo Solidarita vydávalo. Družstvo bylo registrováno Krajským obchodním soudem v Praze 28. června 1945 pod názvem Čest práci, Solidarita se jmenovalo až od listopadu 1945, kdy byl jeho předsedou zvolen Josef Krosnář, v té době náměstek primátora hlavního města Prahy, poslanec Národního shromáždění, předseda pražského Krajského výboru KSČ a člen ÚV KSČ. Jedinečnost sídliště (mnohokrát konstatovanou v rozhovorech v první polovině knihy) zakládá především vysoký podíl zeleně a oddělení automobilové dopravy od vnitřních ulic. Program počítal, vedle skutečně realizovaných staveb ústřední výtopny a společných prádelen, také s údržbářskými a úklidovými službami a výstavbou rekreačních chat pro obyvatele nájemních domů. Mezi spolupracovníky družstva Solidarita a jeho stejnojmenného časopisu najdeme vedle hlavních projektantů Františka Jecha, Karla Storcha a Hanuše Majera také Vlastu Štursovou, Miloslava Tryznu a Antonína Tenzera. Na posledních dvou ročnících časopisu autorka působivě ukazuje, jak se s programem sídliště po únorovém puči vyrovnává nová ideologie.
solidarita028Závěrečnou studii nazvala její autorka, architektka Michaela Janečková, Prefabrikace, nástroj moderní výstavby. Studie se ale neomezuje jen na problematiku prefabrikace, přehledně přibližuje urbanistickou a architektonickou podstatu sídliště a věnuje se Františku Jechovi jako jeho hlavnímu architektovi. Zajímavý detail, který zmiňuje i studie Evy Novotné: Původní Jechův soutěžní návrh řadových domků počítal s variantou umístění koupelny buď v přízemí nebo v patře s logickým vysvětlením: Manuálně pracující používají koupelnu nejvíce po příchodu z práce, duševně pracující na noc nebo ráno. Nakonec se realizoval pouze typ s koupelnou v přízemí, koupelnu v patře mají jen domky na konci řad. Při přípravě stavby vybudovalo družstvo přes 4,5 kilometru dlouhou železniční vlečku, po níž se vozil materiál do výrobny prefabrikátů přímo na staveništi sídliště. Ta vyráběla třiceticentimetrové tvárnice pro nosné zdi, denně zvládala kolem 8 000 tvárnic. Na místě se vyráběly také stropní a obvodové panely. Ne všechny, část tvárnic a panelů se vozila z mimopražských výroben. Na staveništi se ručně vyráběly také železobetonové díly, z nich se skládaly pozoruhodné vlnité stropy. Řadové domky se začaly stavět koncem května 1947, do února 1948 byly v hrubé stavbě dokončeny, první řada byla dána k užívání 14. srpna 1948, poslední obyvatelé se stěhovali v červnu 1949. S prvními nájemní domy se začalo v podzimních měsících roku 1947. Exaktní datace výstavby celého sídliště pak zní 1947–1961. Postaveno 604 řadových domů, 26 bytových domů, 10 objektů občanské vybavenosti. Ke srovnání se v rozsahu, pokud se nepočítají projekty, ale jen realizace, nenabízí ve 40. letech nic, stejně tak v míře užití prefabrikace. Autorka ukazuje, jak to dopadlo v Kobylisích a v Podolí a připomíná pokusy s prefabrikací ve Zlíně, Štursův montovaný dům na Babě (mimochodem celkem nedávno zbouraný a nahrazený procovskou sterilní novostavbou) i experimentální sídliště v Nové Pace a svá srovnání přirozeně končí: „Nikde v republice však nenajdeme takovou koncentraci novátorských řešení nejen v architektonickém návrhu a jeho estetice, ale také v organizaci práce nebo v pojetí sídliště jako sociálně solidárního mikrosvěta. Žádný z architektů neměl navíc odvahu přiznat skladbu prefabrikátů na fasádě tak, jak to učinil architekt Jech na sídlišti Solidarita.[6]
Moc pěkná knížka i vizuálně (grafická úprava Adéla Svobodová). Přes hřbet na zadní stranu obálky přechází letecký snímek Eugena Vasiliaka z jeho knihy Nad Prahou[7]. Reprodukuji ho celý a přidávám i jeden další[8].

V ÚTERÝ 29. LISTOPADU 2016 SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 14.00 OPĚT NA STANICI METRA A STRAŠNICKÁ. TĚŠÍM SE NA VÁS.

[1] ŠPIČÁKOVÁ, Barbora (ed.). Sídliště Solidarita. Kostelec nad Černými lesy: Archiv výtvarného umění, 2014, s. 7.
[2] Tamtéž.
[3] ZARECOR, Kimberly Elman. Manufacturing a Socialist Modernity: Housing in Czechoslovakia, 1945-1960. Pittsburgh: University of Pittsburgh Press, 2011.
[4] ZARECOROVÁ, Kimberly Elman. Utváření socialistické modernity: Bydlení v Československu v letech 1945–1960. Praha: Academia, 2015.
[5] ŠPIČÁKOVÁ, Barbora (ed.). Sídliště Solidarita. Kostelec nad Černými lesy: Archiv výtvarného umění, 2014, s. 76.
[6] Tamtéž, s. 112.
[7] VASILIAK, Eugen. Nad Prahou. Praha: Odeon, 1966, s. 69.
[8] Tamtéž, s. 71.

Uložit

Listopad 20, 2016

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 22. LISTOPADU 2016

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 5:34 pm

solidarita002SÍDLIŠTĚ SOLIDARITA

Hlavním úkolem dvouletého plánu ve stavebnictví je opatření, t. j. obnova, výstavba a oprava 125.000 bytů. Je to úkol nad jiné rozsáhlý. Jestli na př. některá výroba má rozšířit svůj rozsah i o několik desítek procent ve dvouletém plánu proti roku 1946, musí stavebnictví zvětšiti svůj objem 2½krát. A byty tvoří 1/3 celé stavební výroby roku 1947.[1]
Nová výstavba bytů podle dvouletého plánu má položit základy k novému, vyššímu bytovému standardu pro nejširší vrstvy obyvatelstva s většími rodinami. Při stanovení rozsahu bytu a jeho disposiční skladby byly rozhodující tyto zásady, jež jsou ve shodě s mezinárodně uznanými hledisky: velký obytný pokoj, malá pracovní kuchyně (po případě kuchyňský kout v obytném pokoji, ale přímo osvětlený a větraný), oddělené ložnice rodičů a dětí, lázeň, záchod a bezpodmínečně komora. Tato velikost bytu platí stejně pro nájemný dům jako pro rodinný dům. V rodinném domě je byt rozvržen do dvou podlaží, dole je denní pobyt, nahoře ložnice. Z ekonomických důvodů se nepovažuje v městech za vhodné stavět rodinné domy přízemní.“[2]
solidarita006Na dosud takřka nezastavěné ploše o rozměrech zhruba 880 × 435 m mezi dnešními ulicemi Černokostelecká a V olšinách ve Strašnicích se začalo v roce 1947 stavět sídliště Solidarita. Počítalo se tu s přibližně 1 200 byty, z nichž polovina měla být v rodinných, polovina v nájemních domech. Ke stavbě se, podobně jako v případě nedalekých Nových Vršovic, spojilo 6 družstev a 6 průmyslových závodů. Struktura sídliště vzešla z nového regulačního plánu, který revidoval předválečný, počítající se zastavěním dvou a třípatrovými nájemními domy a skupinami rodinných domků. Spoluautor nové regulace František Jech konstatoval, že základním nedostatkem původní je „beztvaré zastavování, nezaměřené k vytvoření vyššího organického celku a jeho vyjádření urbanními a architektonickými prostředky, nedostatek ploch pro potřeby pospolitosti a jejich bližší určení, nevhodné umístění ploch pro sport a tělovýchovu napříč územím, které ji dělily ve dva celky, hustá a nadbytečná osnova komunikační sítě, těsné obestavění černokostelecké silnice, nestejné vzdálenosti řad, různá kvalita oslunění domovních průčelí[3].
solidarita007Nový plán vychází od parkově upraveného ústředního prostoru, kolem něhož jsou soustředěny na východní straně obchody a služby, na západní sociálně zdravotní a kulturní dům, na jihu bylo ponecháno místo „pro budovu sloužící kultovním účelům“, nikdy nepostavenou, a situovány školy, severní strana prostoru se otevírá do Černokostelecké, která sídliště dopravně obsluhuje. Za východním okrajem sídliště byly umístěny teplárna a prádelna, na jihovýchodě sportoviště. Teplárna a prádelna dovolily částečně naplnit funkcionalistickou koncepci bytu bez domácnosti. Centrální vytápění zbavuje rodiny starostí s topením, opatřováním a skladováním uhlí a dřeva, zlevňuje domky tím, že je možné vypustit sklepy, snižuje i požadavky na příjezdové komunikace. Další úspory prostoru přináší péče o prádlo v centrální prádelně, doplněné ještě o společné samoobslužné prádelny, sušárny a mandly v přízemních křídlech domů čp. 43/XX a 44/XX.
solidarita003Základem úsporných dispozic je bytová jednotka o jednom obytném pokoji a dvou ložnicích. V nájemních domech najdeme také některé byty menší, s jedinou ložnicí, i větší ve dvou variantách, s třetí ložnicí nebo s pracovnou. Úzké řadové rodinné domky o šířce fronty 4,5 metru tyto dispozice vertikálně člení do dvou podlaží. Štítové cihelné nosné zdi jsou společné pro sousední domy, na každý dům tak připadá jen jedna. Obvodový plášť využívá prefabrikátů ze dřeva a betonu a naplňuje tak další funkcionalistický požadavek industrializace stavebnictví. Předem vyráběny byly také železobetonové trámy a díly stropů a vnitřních stěn. Stejná technologie se uplatnila i při stavbě čtyřpodlažních nájemních domů. V takovém rozsahu u nás do té doby prefabrikáty nikdo nepožil. Stavbu podstatně zlevnilo také budování přípojek elektřiny, vody, plynu a dálkového topení nikoliv pro jednotlivé domy, ale pro skupiny o 15 – 25 jednotkách, a vedení instalací v průchodné štole pod domy. Nově je řešen vztah privátního a veřejného: „Kooperativní hospodářská základna se uplatňuje nejvýrazněji ve vzhledu sídliště. Úzká řadová jednotka vylučuje předělování pozemků, pozemek je společný bez plotů a upraven parkově na podkladě jednotného vegetačního plánu.[4]
solidarita001Klíčem k pochopení sídliště Solidarita může být teoretické dílo, které vytvořil ve válečných letech jeho spoluautor František Jech (1904–1973) a vydal v Knihovně Architektury ČSR v září 1946 dnes závratným nákladem 5 000 výtisků pod titulem Rodinný dům v kooperativní stavbě (Ekonomisace, simplifikace a industrialisace nízkých staveb). Do detailů tu precizuje princip zahradní čtvrtě s úlovými domy a v závěru shrnuje své argumenty: „V novém útvaru jsou sloučeny výhody bydlení v autonomní jednorodinné jednotce, spolu se všemi přednostmi velkého nájemného domu, jež jsou důsledkem zmnožení bytových stran a jich sdružení v organismus hospodářsky soběstačný s racionálním provozem. Ve funkci společného jmenovatele vystupuje tu úzká řadová jednotka, která má dát podnět ke standardisaci obytných půdorysných typů, na podkladě jednoznačné konstruktivní skladby, aniž omezuje universálnost a rozmanitost prostorového utváření co do velikosti a plochy bytu. Bytové stavebnictví se dostane o veliký kus kupředu, až bude překonán a opuštěn schodišťový nájemný dům.
Racionalisace bytového typu a zvýšení hustoty umožní na vymezených plochách ubytovat větší počet rodin, kterým až dosud z mnohých důvodů, především rázu finančního, nebylo dostupné bydlení v rodinném domě. Situování vyšších objektů mnohabytových v oblastech nízkých staveb (t. zv. smíšené zastavění) sleduje potřeby malých rodin, které mohou spíše bydleti ve velkých domech a jsou pracovně vázány na předměstí. Kromě toho smíšené zastavění může přispět k rozšíření nynějších stavebních ploch podle potřeb velkých rodin a k uvolnění hustě zastavěných částí vnitřního města, které mnozí obývají pro komfortnější bydlení, jaké spíše poskytuje vysoký nájemný dům. Smíšené zastavění pomohlo by také překlenout rozpor městského hospodářství s půdou, s kontrastními póly jádra a periferie, zhmotňujícími protiklad hustého a řídkého zastavění, které nalézá v pásmovém zastavění příznačný výraz pro kapitalistické řešení pozemkové renty. Nakonec je třeba ještě znovu zdůrazniti oprávněnou naději, že bydlení v řadové jednotce v kooperativním domovním útvaru nebude dražší, jak v odpovídajícím protějšku téže velikosti a kvality ve vyšším nájemném domě. Důsledkem navrhovaných úprav bude podstatná redukce stavebních, investičních a provozních nákladů, které mohou jistě sestoupiti – podle některých náznaků v této studii – až na úroveň dosažitelnou za nejpříznivějších podmínek jen ve vysokých mnohabytových domech. Nutno však trvati na tom, aby bylo bydlení definitivně vyrváno z kořistných zájmů domovní a pozemkové spekulace, neboť jinak všechna opatření směřující k jeho zlevnění půjdou výhradně ku prospěchu příživníků a nikoliv spotřebitelů. Bez splnění tohoto základního předpokladu bude veškerá práce zúčastněných odborníků planým počínáním. Technika pomůže prostředky, ale jen pracující lid má moc zpřístupnit všem zdravé a levné bydlení.“[5]

solidarita004Nízký řadový dům shledal jako nejúspornější už kongres Mezinárodního svazu pro bydlení v roce 1931. Druhý spoluautor Solidarity, už citovaný Karel Storch (1906–1973), studoval obdobná sídliště v Dánsku a ve Švédsku a spolu s Františkem Balcárkem soustředil na stránkách Architektury ČSR bohatý materiál z bytové výstavby také v Norsku, Finsku, Švýcarsku, Spojených státech, Velké Británii, SSSR a na Novém Zélandu. Příklady nejbližší Solidaritě poskytuje ale především poválečná kooperativní výstavba v Dánsku, například družstevní sídliště koncernu Socialt Boligbyggery v Præstehaven.

Obrazový doprovod pochází z citovaného ročníku časopisu Architektura ČSR. Pokud vás problematika poválečné obytné architektury zaujala, doporučuji knihu americké architektky a historičky architektury Kimberly Elman Zarecorové Utváření socialistické modernity. Bydlení v Československu v letech 1945–1960 (Praha: Academia, 2015).

V ÚTERÝ 22. LISTOPADU 2016 SE SEJDEME VE 14 HODIN PŘED STANICÍ METRA A STRAŠNICKÁ. TĚŠÍM SE NA VÁS.      

solidarita005[1] STIBOR, Oldřich. Architekti k dvouletému plánu. Architektura ČSR VI, 1947, s. 1-2, s. 1.

[2] STORCH, Karel. Mezinárodní shoda v bytovém standardu. Architektura ČSR, VI, 1947, s. 140-141.

[3] JECH, František. Nové sídliště „Solidarita“ v Praze-Strašnicích. Architektura ČSR VI, 1947, s. 310-313, s. 310.

[4] Tamtéž, s. 312.

[5] JECH, František. Rodinný dům v kooperativní stavbě (Ekonomisace, simplifikace a industrialisace nízkých staveb). Praha: Vydavatelstvo Architektury ČSR, 1946, s. 67-68.
solidarita008

Listopad 14, 2016

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 15. LISTOPADU 2015

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 4:20 pm

dj008Na nároží Jeruzalémské ulice a prostranství kolem kostela sv. Jindřicha postavily Elektrické podniky hlavního města Prahy v letech 1926–1930 podle projektu Františka Alberta Libry Edisonovu transformační stanici. Byl to jeden z prvních vstupů funkcionalismu do historického prostředí Nového Města pražského a konfrontace gotického kostela sv. Jindřicha a Kunhuty s industriální formou stanice představovala jednu z nejčitelnějších manifestací modernity. Thomas Alva Edison byl v době stavby trafostanice, která nesla jeho jméno, ještě živ, až 21. října 1931, v den jeho pohřbu, zhasnou ve Spojených státech všechny žárovky. Jeho jméno je i klíčem k pochopení výrazu stavby a uměleckého díla, které se načas stalo její součástí. Stačí připomenout opojnou básnickou skladbu Vítězslava Nezvala z roku 1928, která nese stejné jméno, a význam elektřiny a elektrického osvětlení v poetismu, jenž jí vrcholí. Jen kousek ze závěru:

uhnětl jste maně z vláken uhlíku
ptáka našich nocí s kterým dlouho bdíme
metlu příšer stínů jíž je zaháníme
žhavé poletuchy snivých promenád
anděla nad štíty nároží a vrat
růže restaurantů kaváren a barů
vodotrysky noci ve tmách na bulváru
růžence nad mosty velkoměstských řek
aureolu pouličních nevěstek

A nedokážu nepřidat ještě o tři roky starší báseň Jaroslava Seiferta Žárovka ze sbírky Na vlnách TSF:

Kolem studeného světla žárovek
kmitajících se křídel neúnavný shon

            A pan EDISON
zvednuv své oči z knihy kterou čet´
se usmívá
Jakému množství nočních můr zachránil život!

Ještě to nebylo samozřejmé. Pozornost, věnovaná umělému osvětlení, tvořila například jeden z rozměrů přitažlivosti nedávno tu zmiňované Výstavy soudobé kultury v Brně v roce 1928. Elektrické podniky hlavního města Prahy v témže roce přispěly k oslavám výročí republiky efektním nasvícením pražských památek pod titulem Hold světla Praze. V čele Elektrických podniků stál tehdy ing. Eustach Mölzer (mluvili jsme o něm před jeho domem Na Špitálce) a téhož roku s nimi začal spolupracovat jeho synovec Zdeněk Pešánek (1896–1965). Žák Quido Kociána na sochařsko-kamenické škole v Hořicích pokračoval ve studiu sochařství a medailérství u Jana Štursy na Akademii výtvarných umění a soukromě studoval architekturu u Jana Kotěry. Ze školy odcházel v roce 1923 už integrován do devětsilské avantgardy, s níž ale nakonec nesplyne. Pilně se účastní architektonických, urbanistických i sochařských soutěží, zdokonaluje konstrukci barevného klavíru, navrhuje první světelně-kinetické plastiky. Tu vůbec první, která se kdy na světě objevila ve veřejném prostoru, vytvořil Zdeněk Pešánek mezi květnem 1929 a říjnem 1930 pro Edisonovu transformační stanici. Její genezi lze zpětně sledovat až k přelomu let 1926 a 1927, kdy Pešánek pracoval na plastice Moderní dopravnictví a zvažoval umístění její varianty na vrcholu nároží Edisonovy transformační stanice; podstatné jsou také souvislosti s jeho Pomníkem letců.
dj009Vynikající znalec Pešánkova díla Jiří Zemánek interpretuje obsah plastiky takto: „Elektrická energie, hlavní komunikační médium 20. století, propojující a sjednocující svět vzájemnou sítí vztahů, proměnila noční města ve ‚hvězdy‘ a ‚souhvězdí‘ na tváři země, jak o tom ve své Básni na Zeměkouli psal básník Karel Schulz. Představuje ústřední námět tohoto Pešánkova díla, jež v motivu elektrického stožáru, diagonálně procházejícího planetou Zemí, oslavovalo její globální elektrifikaci. Samotná světelně-kinetická plastika tematizovala proměnu elektrické energie ve světlo a pohyb a obecně v informaci. Zvláštní technicistní a zároveň magický zjev plastiky spjatý s tématem letectví a kosmu, mně evokuje představu komunikačního ‚majáku nového života‘, i poetickou vizi vesmírného výzkumného instrumentu plujícího nocí a signalizujícího všem, kteří ho spatří, poselství nové kosmické epochy.
Pešánkova Edisonka představuje nejsvrchovanější vyjádření umělcova kosmismu, analogického podobným tendencím v tehdejším sovětském umění (K. Malevič, V. Tatlin ad.), i když cítěného více lyricky, jak je to pro zdejší umění a poetismus zvlášť příznačné. Tím je Pešánek blízký více Šímovi. Ve svém projektu Pomníku letcům, v Edisonce i ve světelných torzech ze třicátých let pojímal světlo jako kosmickou látku, jako světlo hvězd.
[1]
Po osazení na střechu kryjící rampu přízemí Edisonovy transformační stanice se denně mezi 19. a 20. hodinou konalo světelně-kinetické představení, naprogramované Pešánkem prostřednictvím jeho pneumatického klavíru. Každý ze čtyř základních tvarů plastiky byl osazen barevnými žárovkami, zpředu krytými matovým sklem. V sedmi řadách po patnácti žárovkách po sobě následovaly bílá, žlutá, zelená, modrá, fialová, červená a oranžová barva. Na jeden tvar připadalo 105 žárovek, celkem jich tedy bylo 420. Pohyb světla se mohl dít ve čtyřech směrech s proměnnou rychlostí, rytmem a intenzitou. Kontakty spínal tlak vzduchu, propouštěný k nim otvory vyraženými v posouvajícím se papírovém pásu. Barevné světlo dopadalo i na stěnu za plastikou. Pro představu Pešánkův popis osmi pětivteřinových taktů skladby Píseň jara:

dj010Takt prvý: Stěna za plastikou se pomalu rozsvítí z úplné tmy, a to žlutou a bílou barvou až na úplné maximum možné intenzity světležluté barvy.
Takt druhý: Kruh je prosvětlován žlutobíle. Prosvětlování začíná pohybem proti směru hodinových ručiček. Rozsvítí se žárovka č. 1 a zůstane svítiti, za ní se rozsvítí žárovka č. 2, č. 3 atd. Ke konci prvé vteřiny taktu svítí celý kruh barvou světležlutou. Po dobu druhé vteřiny kruh zhasíná ve směru hodinových ručiček. Tento jev se opakuje. Žlutá a bílá barva za plastikou, jako pozadí, svítí plně.
Takt třetí: V kruhu se děj opakuje. V prvé době, t.j. v prvé vteřině rozzáří se vertikála v barvě červené a bílé = (růžové). Žlutobílá v pozadí svítí plně.
Takt čtvrtý: Celý děj se opakuje v barvě zelenobílé. Žlutá barva v pozadí plastiky zhasíná po celou dobu taktu. V pozadí tedy zůstává jen bílá.
Pátý takt: Zatím co během prvé vteřiny mizí ‚zelenobílá barva‘ v kruhu ve směru pohybu hodinových ručiček, svítí růžová ve vertikále. V horizontále č. 1 nastává vlnivý pohyb od leva a pak zpět. V horizontále č. 2 od prava doleva a v příštích vteřinách zpět.To se opakuje. Vertikála se v prvé vteřině opětně rozsvítí růžově. V pozadí se mísí žlutá barva do bílé.
To se opakuje v taktu šestém a sedmém, ale opět bez žluté barvy, pouze s bílou barvou v pozadí.

Takt sedmý: V kruhu se pohybuje proti směru hodinových ručiček růžový bod pětkráte bez přerušení kol dokola. Vertikála svítí po dobu celého taktu, během prvé vteřiny skončí pohyb v horizontálách. Do bílé barvy v pozadí se zvolna mísí červená.
Takt osmý: V pozadí zůstává barva růžová. V prvé půlce prvé vteřiny na konci sedmého taktu pohaslá vertikála znovu rozsvící žárovky červené a bílé od prvé dole k poslední nahoře a opět vertikála zhasíná. To se opakuje v druhé půlce prvé vteřiny a pak ještě třikráte (v každé další čtvrtině vteřiny); takt končí pausou. Jen v pozadí dále svítí růžová barva.[2]

Jedinečnou filmovou interpretaci plastiky vytvořili na přelomu let 1929 a 1930 František Pilát a Otakar Vávra, jejich čtyřminutové dílo je ke shlédnutí například zde: https://www.youtube.com/watch?v=SOAcNXnbEIo. Plastika sama ale dopadla tak, jak je v Čechách zvykem: Elektrické podniky nepředstavoval, žel, jen Eustach Mölzer a tvorba Zdeňka Pešánka tu měla i své odpůrce. Nedlouho po spuštění si už autor stěžuje na nedostatečnou údržbu a nevhodné zásahy. Sám neměl k dílu přístup a Elektrické podniky nejevily valný zájem o jeho chod a už vůbec ne o další světelně-kinetické skladby, které pro ně komponoval. Brzy byl odpojen i jediný program a někdy ve 2. polovině 30. let plastika definitivně zhasla, později byla demontována a skončila nejspíš na skládce. Pro velkou výstavu Zdeňka Pešánka v Národní galerii ji v letech 1995–1996 v poloviční velkosti podle dostupné dokumentace rekonstruovali Federico Diaz, Milan Guštar a jejich spolupracovníci.
Fotografii rekonstrukce i původního umístění reprodukuji ze zdroje níže citovaného. Edisonova transformační stanice sice slouží dál, technologický vývoj ale umožnil v 90. letech minulého století umístit veškeré zařízení do podzemního podlaží a majitel se rozhodl nadzemní patra komerčně využít. Během rekonstrukce koupila objekt společnost WPB a projekt byl upraven podle jejích požadavků, včetně nástavby dvou pater bytů pro vedení společnosti. Projekt (Ladislav Lábus – Petr Cimbulka – Marek Nábělek – Igor Šimon – Tomáš Balej – Vít Krušina – Martina Nadge Novotná – Norbert Schmidt / Lábus AA) z let 2003–2005 obsahoval i záměr vrátit na původní místo rekonstruovanou Pešánkovu plastiku. Stavba dokončena v roce 2007 už pod novým jménem Palác Edison.
Ještě detail k dnešnímu umístění rekonstrukce: Zdeněk Pešánek bydlel od roku 1926 nedaleko, na Čechově náměstí v právě dostavěném domě čp. 696/XIII (dnes proti kostelu sv. Václava, Moskevská 70), kde měl i svůj ateliér. Právě tady 8. dubna 1926 představil pozvaným odborníkům svůj zdokonalený spektrofon a tady pracoval na světelně kinetické plastice pro Edisonovu transformační stanici. Nelze tedy říci, že by do Vršovic nepatřila.

V ÚTERÝ 15. LISTOPADU 2016 SE SEJDEME VE 14.00 POD REKONSTRUKCÍ PEŠÁNKOVY PLASTIKY PŘED BUDOVOU PRE, NA HROUDĚ 4 (TRAMVAJE 2, 4, 6, 7, 21, 22, 24, ZASTÁVKA KUBÁNSKÉ NÁMĚSTÍ). TĚŠÍM SE NA VÁS.   

[1] ZEMÁNEK, Jiří. Světelné město: Počátky spolupráce Zdeňka Pešánka s Elektrickými podniky hlavního města Prahy. In: ZEMÁNEK, Jiří (ed.). Zdeněk Pešánek 1896–1965. Praha: Národní galerie – Gema Art, 1996, s. 110-149, s. 137.

[2] Tamtéž, s.141.

Uložit

Uložit

Listopad 5, 2016

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 8. LISTOPADU 2016

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 3:10 pm

bcka020Připojuji slíbený text Karla Čapka Na Rafandě, otištěný 19. dubna 1925 v Lidových novinách. Přepisuji jej ze XIV. svazku Spisů Karla Čapka (ČAPEK, Karel, Od člověka k člověku I. Praha: Československý spisovatel, 1988, s. 461–464).
Jako volný ilustrační doprovod jsem zvolil kresbu (už tu kdysi dávno použitou) K výstavě čs. soudobé kultury. Architektura, jíž v roce 1927 významný český malíř, grafik, typograf, scénograf, výtvarný kritik a teoretik Otakar Mrkvička (1898 – 1957) v I. ročníku časopisu Dobrý den komentoval přípravy velkorysé výstavy k 10. výročí republiky a diskuse kolem nich. Výstava soudobé kultury se konala od května do října 1928 na novém brněnském Výstavišti. Jím triumfoval funkcionalismus jako konečně nalezený architektonický styl, schopný reprezentovat mladý československý stát. Jádrem expozice byl odbor Věda, duchová a technická kultura a školství vysoké, mezi tématy nechybělo ani moderní bydlení, zastoupené na Výstavišti vzorovými příklady a v Žabovřeskách šestnácti rodinnými domy výstavní kolonie Nový dům, z nichž část řešila dobově aktuální otázky minimálního bytu jako cesty k důstojnému bydlení pro všechny.
Ještě malá poznámka k číslům, která Karel Čapek uvádí: 700 Kč tehdy představovalo velmi slušnou dělnickou mzdu nebo cenu pánského vlněného obleku. Kilový bochník chleba stál v roce 1928 v průměru 3,40 Kč, litr mléka 1,95 Kč, kilogram brambor 0,95 Kč, kilogram cukru 6,35 Kč, kilogram vepřového masa 16,90 Kč, vejce kolem koruny, lístek na tramvaj 1,20 Kč. A konečně spolehlivá jednotka, na niž jsme u nás zvyklí převádět: půllitr piva byl tehdy zhruba za 1,45 Kč.

 

KAREL ČAPEK: NA RAFANDĚ
1925

Myslím, že to není oficiální jméno nové pražské čtvrti, jež zrovna roste nad vršovickým seřaďovacím nádražím a nad Edenem; avšak okolní lid razil jméno Rafandy patrně na znamení rodinných a sousedských poměrů v tomto zbrusu novém městečku, jež vybujelo tak říkajíc od zimy s rychlostí na naše stavební poměry zázračnou.
Nejprve je tam řada městských baráků, kde bydlí elita Rafandy. Jsou to nízké, dlouhé zděné šupny, každé domovní dveře vedou rovnou do jediné místnosti, jež je celým bytem; platí se za to prý 700 Kč činže ročně, a jde-li tudy člověk v neděli, slyší několik gramofonů, spoustu dětí a skřivany na modré obloze. Teprve přes ulici je vlastní, samodílná, moderní Rafanda.
Rafanda je dílo lidu; každý si staví sám svůj domek z materiálu, který se mu podaří sehnat: z beden, z latí, ze staré bouračky nebo z papíru. A protože celá tato čtvrť je teprve ve stadiu konstrukce, protože se tam ostošest zedničí, tesaří, bednaří, pokrývá, kamnaří a zahradničí na každém domečku, můžete okukovat způsob práce, dokonalost provedení, technické vymoženosti a lásku k věci.
Nejdříve se zvolený pozemek obežene rezavým drátem nebo starými obručemi; pak se staví buď rovnou na zemi, nebo na maličké podezdívce z bouračky. Zarazí se do země pár trámků tlustých jako paže (ale nesmí to být moc silná paže), pobije se to prkny a je to; teď zjara to ještě moc nevadí, svítí-li slunce všemi spárami prken. Šťastný majitel sedí na střeše a pokrývá ji prkénky, domácí paní pověsí na okénko záclonu, a lidský pár bydlí za pár dní ve vlastním hnízdě.
Jsou na Rafandě příbytky ještě jednodušší: koupí se starý komediantský vůz, sundají se mu kola nebo se prostě zahrabou do hlíny, a domov je hotov. Je tam jeden takový vozík, bůhví čemu sloužil; je něco přes metr široký a asi půldruhého metru dlouhý; nahlédni dveřmi, a vidíš nějaké kufry a bedničky a ženu, která se strojí; v tomto domku bydlí pět lidí, ačkoliv si nedovedeš představit, jak bys je tam vedle sebe složil. To už starý železniční vagón je jinačí dům; polovina oken se zabední, na ventilační komínky se přiklopí staré plechovky a „je tam dost teplo“. A je takový vůz drahý? „Je, muší za něj dát sedm set, ale zato se nemůže mezi prkny prostrčit ruka jako tamhle u těch,“ praví pyšná obyvatelka, ukazujíc hlavou na své tesařící sousedy. „A copak až to ohodím,“ povídá děda obyvatel.
Ostatní domky jsou vlastní výtvor svých obyvatelů; některé jsou stlučeny ze starých beden, vrazí se do toho plechová roura, sebraná na smetišti, seženou se staré dveře, a zbývá-li ještě nějaká díra, zalepí se papírem; je to přístřeší, do jakého by chalupník kozu nedal. Ale jsou jiné domky, na které se díváš s radostí v srdci, s jakou láskou a důmyslem jsou sroubeny. Je to jen z latí a prken, ale stěny jsou dvojité, se vzduchovou izolací, standardní okna, přede dveřmi verandička; vnitřní stěny z cihel, dobrá podezdívka, vystlaná škvárou, dobrý cihelný komín; až se to omítne nebo pobije dehtovanou lepenkou, bude to skutečný dům. Jeden starý pán si sám uplácává domek ze škvárového betonu; jiný rychle dělaný betonový dům už stojí, černý a pyšný mezi svými prkénkovými sousedy. Kdosi si zroubil dokonce jednopatrový barák, celý pokrytý dehtovanou lepenkou; jeden klempířský dělník si postavil dům se čtyřmi místnostmi, a nyní s rukama v kapsách se blaženě nadýmá na své příští zahrádce. Ve všech oknech záclonky, na stěnách obrázky, čisto a příjemno; kolem stolů s červeným ubrusem pijí lidé z květovaných hrnéčků, neboť v neděli je na Rafandě den návštěv; hosté přicházejí pozávidět a poctít nové domovy. Zahrádky jsou jako dlaň, ale čisťounce připravené, aby nesly květiny a nějakou tu cibuli pro domácnost. Čtyři až pět tisíc prý stojí materiál na tyhle hezké domky; vlastní práce je zadarmo, říkají majitelé s jistou pýchou.
Je to tak trochu americké na pohled; tak asi rostly domky zlatokopů kolem nových dolů. Vidíte tu bystré, odhodlané, obratné lidi, kteří si vědí rady a dovedou si pomoci; muže, kteří si chutě hrají na zedníky, tesaře a techniky, hrdi na to, že to dovedou; ženy, jež i prkennou boudu vystýlají čistotou a domácí libostí. Rafanda se nestará příliš o hygienu – jen lepší z domků mají na zahrádce záchodky; ale má svou čistotu. Nemá vodu; a jedinou studni na nádraží prý jim chtí zavřít. Ale Rafanda neuhne, zřídila se sama a poroste dále na svazích Bohdalce. Dejte jim vodu a odveďte splašky; neboť roste tu kus budoucího města. Mnoho zdaru, muži se skutečnými kladivy v rukou a ženy, jež jste rozvěsily záclonky domova, kde před týdny byl úhor!

V ÚTERÝ 8. LISTOPADU 2016 SE SEJDEME OPĚT VE 14.00 A OPĚT PŘED KULTURNÍM DOMEM EDEN (TRAMVAJE Č. 2, 5, 6, 7, 11, 14, 22, ZASTÁVKA SLAVIE). TĚŠÍM SE NA VÁS.

Blog na WordPress.com.