Czumalova nástěnka

Prosinec 31, 2016

PF 2017

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 8:33 pm

128-2ČEKÁNÍ NA DOKTORA 2016
Dobře mi tak, sám jsem si to vymyslel. Míním už tradiční silvestrovské bilancování u příležitosti novoročenky během čekání na doktora, s nímž tradičně bez řevu a pyrotechnických efektů slavíme příchod roku Nového i nového. Mám totiž obavy, že se opakuji, a nic nepomáhají úvahy o tom, že bez opakování není tradice.
V tom hlavním se mohu opakovat doslova: Denně děkuji za milost, jíž se mi dostává radostí z práce, za to, že mám studenty, na něž se mohu těšit, ať už na Universitě třetího věku Fakulty stavební Českého vysokého učení technického, na jeho Fakultě architektury, na Katolické teologické fakultě University Karlovy, na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění, na Vyšší odborné škole textilních řemesel i na další UK, holešovické Universitě v kavárně. Dvě báječné ženy mi navíc letos otevřely dvojí nové publikum. Vyprodat divadlo je pro mne zcela nová a nečekaná zkušenost.
Před časem jsme se po jedné prázdninové zahradní oslavě ocitli nad zbylými alkoholy v sestavě už komorní a Benjamin Fragner mě tehdy okouzlil výkladem o pozitivních stránkách stárnutí. Tehdy jsem mu sice beze zbytku věřil, tak moudrým lidem jsem zvyklý věřit, ale nechápal úplně, bylo ještě brzy. Dnes už chápu a denně děkuji také za to, co harmonicky vyvažuje zmnožující se neduhy a bolesti těla, za zjemňování smyslů, prohlubování schopností prožitku, za otevírání nových krás světa, nových souvislostí a nových radostí z nich. Myslím, že i toto mé chápání urychlili (mám bolestně dlouhé vedení) mí studenti, hlavně ti, k nimž mám věkově blíž.
Co se také opakuje už několik let a za co také nepřestávám děkovat, je svoboda tak pozdě poznaná. Po letech v prostředí neustále někým a něčím otravovaném se nemohu nabažit zdravého povětří a vyčítám si, že jsem se do něj nevydal aktivněji a hlavně daleko dříve.
Snažím-li se zpětně přehlédnout rok, z něhož už zbývá jen pár hodin, překvapeně shledávám, že byl prakticky prost událostí. Jasně z něj vyvstává jen krátká dovolená v Chebu, o níž jsem tu už psal. Shledání s mládím bylo pro mne takovou událostí, že si ji hned v nadcházejícím roce zopakuji. Jinak jen každodenní práce, která mě těší. Každodenní neklid se v roční perspektivě jeví jako klid. Vlastně moc dobrý rok, absence velkých událostí znamená i absenci těch neblahých. Nechci teď bilancovat ztráty. Samozřejmě také nepřehlížím, že s přiblble radostným úsměvem kráčím po světě, který doutná pod nohama a hrozí se co chvíli rozhořet plamenem nebo vybuchnout mi do obličeje. Snažím se rozumět varovným příznakům, snažím se dohlédnout důsledků, zjišťuji, že si stále více čtu o možnostech lidské krutosti a o utrpení jedinců i celých národů, nespím klidně. Ale snad se mohu výjimečně při silvestrovském čekání na doktora přidržet perspektivy subjektivní až sobecké: Co mě v končícím roce trápilo nejvíc, byl úbytek pocitu domova. Jsem zvýšeně citlivý na prostředí. Nevím, jak je to v tomto případě s vejcem a slepicí, tedy zda mě citlivost k prostředí přivedla k tomu, čím se celý život odborně zabývám, či zda jde naopak o nemoc z povolání. Špatně snáším, když se ubližuje stavbám, když z našeho světa mizejí drobnosti, které ho také činí krásným a zajímavým, a vítězství blbosti a nevkusu mě bolí nejvíc ve vizuálních projevech (i když na mateřský jazyk jsem také zvýšeně citlivý). Domov je pro mne kategorie především vizuální. A tak mne více než všechny drastické ztráty na památkovém fondu, všechna vyhnání atmosféry sterilizací, všechny hloupé stavby a rekonstrukce zasáhly tři útoky na tři kousky mého nejužšího domova:
Dobřichovice nejsou rozhodně z nejkrásnějších měst, co znám. Nenarodil jsem se tu, ani jsem si je jako domov nevybral. Akceptoval jsem je jako domov své ženy a hodně investoval do toho, aby byly i domovem mým. (Část úsilí dokumentují dvě knihy o Dobřichovicích, na nichž jsem se podílel, mimochodem Letní rezidence Pražanů se letos dočkaly už druhého vydání.) Úspěšně, ale od chvíle, kdy se mi to podařilo, je vybudovaná struktura přírodních útvarů, staveb a zákoutí vystavována těžkým zkouškám. Žádnou ztrátu nedokážu nebrat osobně: Ukradli mi kus domova! Příznačně tak má únava z místní politiky a marnosti budování občanské společnosti zdola přerostla před lety v rozhodnutí vzdát se všech zdejších občanských angažmá ve chvíli, kdy se tu slavnostně otevíralo nové centrum tehdy ještě ne města. Letos Dobřichovice o kus historické paměti připravilo zbourání velké části hospodářského areálu rytířského řádu křižovníků s červenou hvězdou mezi letní rezidencí jeho velmistrů a k ní příslušným parkem. (Pro neznalé musím připomenout, že Dobřichovice by bez řádu nebyly, a křižovnický statek představoval úběžník hospodářského života vesnice. Historická urbanistická struktura je bez něj už prakticky nečitelná.) Nahrazeno velmi průměrnou architekturou pro lidi, jimž ztráta paměti místa nevadí, neboť nic takového nepotřebují.
Na celodenní výlet je tu pořád krásně, ale na krátké procházky k okysličení mozku a spálení trochy cukru tu už příliš nemám kam chodit. Měl jsem rád úzkou louku u řeky, oddělenou od polí řadou krásných starých topolů. Letos vykáceno (a není to jediné takto postižené místo u Berounky). Zmizela krajina, zbyla přímka asfaltové cyklostezky po plochém dně údolí, kolem níž se postupně a nákladně tvoří nová umělá krajina s betonovými odpočívadly a odpadkovými koši. Kolem jezdí na kolech lidé, jimž ztráta místa nevadí, neboť nic takového nepotřebují. Drobné ztráty se neznatelně sčítají a jednoho dne se probudíte a zjistíte, že už tu nejste doma. Kdybych byl svobodný a movitý, odstěhoval bych se.
Třetí útok na jeden z koutů mého domova už není dobřichovický, ale bolí nejvíc: Rekonstrukce knihkupectví Karolinum v Celetné odtud za (předpokládám) drahé finanční prostředky vyhnala atmosféru lacinými prostředky architektonickými, jedinečnou přívětivou atmosféru knihkupectví nejstarší středoevropské university nahradila zaměnitelností komerčního knihkupectví, které může být ve své upovídané prázdnotě kdekoliv. Nevidím zisky, jež by tyhle ztráty vyvažovaly, není to jen žádné až nehezké, ale také nepřehledné a po všech stránkách nepohodlné, osvětlením a vnitřním klimatem počínaje a pocitem, že jsou mi některé uličky mezi regály těsné v pase, konče. Jako člověk, který většinu života strávil na Universitě Karlově a zabývá se architekturou, se hluboce stydím. Jako věrný zákazník bych se nejraději stal bývalým, tedy našel si jiné knihkupectví, neboť pokud jde o fyzické prostředí, chodím sem od znovuotevření po rekonstrukci vysloveně nerad. Naštěstí rekonstrukcí neprošli úžasní lidé, kteří tu prodávají. Ti zůstali autentičtí a za nimi sem naopak chodím vysloveně rád.
Venku už nějaký čas nedočkavci odpalují, co mohou, a doktor se blíží. Přeji vám všem alespoň tak dobrý příští rok, jako byl ten můj letošní. Tradičně se omlouvám všem, koho jsem letos zanedbával. Neúmyslně a nerad, donucen k tomu životem, který mě pořád předjíždí. Jen ho doženu, napravím to.

 

Uložit

Uložit

Reklamy

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 3. LEDNA 2017

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 2:54 pm

sv_vaclav01SOUTĚŽ NA VRŠOVICKÝ KOSTEL SV. VÁCLAVA

Už v roce 1902, kdy byly Vršovice povýšeny na město, vznikl z iniciativy P. Františka Dusila Spolek pro zbudování nového katolického chrámu ve Vršovicích. Zakládajícími členy se stali také ředitel školy Bedřich Šplíchal a starosta Václav Drobný. Paralelně se shromažďováním potřebných prostředků se hledalo vhodné místo. Když obec získala Rangherku a Antonín Turek ji v letech 1899-1900 přestavěl na radnici, uvažovalo se o pozici v jejím sousedství, tedy na dohled kostela sv. Mikuláše. Projekt novorenesančního kostela zpracoval vršovický stavitel Bohumil Hrabě, další projekt předložil profesor uměleckoprůmyslové školy Václav Materka. Nové místo nabídlo v roce 1907 zrušení hřbitova, zřízeného náhradou za starý hřbitov u kostela sv. Mikuláše, kde se naposled pohřbívalo roku 1864, a na původně zvoleném místě byl založen park.
sv_vaclav02Spolek pro zbudování nového katolického chrámu ve Vršovicích vypsal veřejnou anonymní soutěž s lhůtou 15. listopadu 1927. S vypsáním bylo zveřejněno složení poroty: arch. Antonín Ausobský, prof. dr. Josef Cibulka, starosta dr. Josef Herold, rada arch. Ludvík Labler, arch. Otakar Novotný, arch. Kamil Roškot, dr. Antonín Podlaha a 2 zástupci vypisovatele.[1] Soutěž obeslalo 49 architektů 52 návrhy. „Při tom nešlo o podnik, který by lákal velikostí, vždyť úlohu bylo řešiti jen v rámci omezených prostředků,konstatoval Josef Cibulka v analýze výsledků soutěže[2]. Vypisovatel stanovil 3 000 000 Kč jako limit nákladů. Na ceny bylo určeno 20 000, 15 000 a 10 000 Kč, na zakoupení 10 000 Kč. Pro srovnání: Soutěž na budovu státní mincovny v Praze s uzávěrkou 31. října 1927 měla tři ceny odstupňovány stejně, u soutěže na budovu státní průmyslové školy v Hradci Králové s uzávěrkou 15. prosince 1927 to bylo 20 000, 16 000 a 12 000 Kč, soutěž na návrh fontány před sněmovnu, tedy Rudolfinum, uzavíraná 1. března 1928, měla ceny 30 000, 20 000 a 15 000 Kč. Josef Cibulka pojmenoval i hlavní důvod vysokého zájmu: „Vlastní příčinou hojné účasti byla asi ta okolnost, že bylo zase jednou zodpověděti otázku, kterou se zaměstnávalo již více než půldruhého tisíciletí a která stále zůstává aktuálním problémem. Šlo o to, aby dnešek zaujal stanovisko k věkovitému úkolu katolického kostela a pokusil se řešiti jej svým způsobem. Tím více pak se architekti cítili poutáni úlohou, poněvadž se lišila od praktických staveb, činžovních a obchodních domů, jako projev vyšší, duchovní myšlenky.[3]
sv_vaclav03Porota neudělila 1. cenu, 2. cenu získal návrh Černé mezikruží Josefa Gočára (1880–1945), 3. cenu návrh Castellum dalšího Kotěrova žáka Jaroslava Kabeše (1897–1964). Neudělení 1. ceny porotě umožnilo pokrýt ještě čtyři odměny[4]. K užší soutěži byli vyzváni oba vítězové, Josef Gočár a Jaroslav Kabeš, dále autor jednoho ze zakoupených návrhů Vladimír Bolech (1897–1970), žák Josipa Plečnika, a bez nároku na cenu Janákův a Gočárův žák Pavel Smetana (1900–1986) s dalším Gočárovým žákem Aloisem Wachsmannem (1898–1942)[5]. Konečné vítězství si odnesl Josef Gočár, „jenž byl potom pověřen vypracováním definitivního návrhu[6]. Opustil při tom zvolené prostorové řešení, šířkovou dispozici, již pro českou architekturu objevil Josip Plečnik, a nahradil je bazilikálním trojlodím s půlkruhově zakončeným presbytářem. Půdorysně jde ovšem o halu, vedlejší lodi nejsou od lodi hlavní oddělovány žádnými tektonickými články, a dojem hloubky prostoru posiluje mírné sbíhání bočních stěn, světelně akcentovaný presbytář a rytmicky stoupající výška hlavní lodi.
sv_vaclav04Vzpomínka Jana Sokola na dobu, kdy pracoval na projektu strašnického kostela, o němž jsem tu nedávno psal: „Tehdy se dokončovala stavba Gočárova vršovického kostela, jenž vyšel z minulé soutěže. V této soutěži Gočár sice zvítězil, ač jeho návrh byl průměrný. Objevil se však zde návrh Smetany a Wachsmanna, který mne tehdy oslnil a podnes jej považuji za vynikající. Inspiroval se Corbusierovým sálem z návrhu paláce Společnosi národů s parabolickým stropem, ale parabola zde byla užita jako výtvarný, ne účelový prvek tak úspěšně, že i Corbusier sám by ji byl uznal, jak soudím, za consommation licite, přípustný požitek.Také Cibulka uznával hodnoty tohoto návrhu a Gočár sám jím byl dotčen do té míry, že přijal Wachsmanna do svého ateliéru a zaměstnal jej při práci na prováděcí plány kostela. Nepřevzal sice soutěžní návrh Smetanův a Wachsmannův, ale navázal na něj více než na svůj vlastní. Parabolické nosníky nahradil však stupni, zvyšujícími se směrem k oltáři.[7]  Jan Sokol se společně s Emanuelem Hruškou zúčastnil vršovické soutěže: „propadli jsme úplně a zcela zaslouženě“[8], konstatuje lakonicky ve svých pamětech.
sv_vaclav05Časové údaje podstatné pro pochopení vršovické soutěže a výsledné stavby: 15. listopadu 1927 se uzavírala soutěž na kostel sv. Václava ve Vršovicích. 28. října 1928 byl položen základní kámen ke kostelu Nejsvětějšího srdce Páně na Královských Vinohradech. 20. května 1929 posvětil strahovský opat Metoděj Jan Zavoral OPraem základní kámen ke kostelu sv. Václava. 24. října 1929 provedl Msgre. ThDr. Antonín Podlaha, světící biskup pražský, slavnostní výkop, 29. října 1929 byla zahájena stavba a 21. září 1930 vysvětil ThDr. PhDr. František Xaver Kordač, arcibiskup pražský a primas český, hotový kostel sv. Václava. 8. května 1932 byl vysvěcen kostel Nejsvětějšího srdce Páně na Královských Vinohradech. Počátek stavby a vysvěcení Plečnikova kostela tak z obou stran rámcují dějiny kostela Gočárova. Josip Plečnik napsal v dopise Alexandru Titlovi 16. listopadu 1926: „Nikdež si člověk nepřeje tolik miti pocit dokonale jistoti než v kostele – Jsme v novy – úplně novy doby – ale kostel teto doby bohužel ještě vynalezen není –“[9]. S hlubokou vírou a pokorou o to usiloval od počátku své tvorby, Damjan Prelovšek[10] sleduje jeho hledání formy kostela pro novou dobu od prvních studentských projektů z roku 1897. Na řadu otázek odpovídala již jeho první realizace v oboru sakrální architektury, kostel sv. Ducha, postavený ve vídeňské dělnické čtvrtí Ottakring v letech 1910–1913 s použitím železobetonové konstrukce. sv_vaclav06Vlivné byly ale také nerealizované studie a projekty. „Průkopníkem po stránce prostorového disponování může býti jen ten, kdo osobně pronikl duchem dnešní liturgie, kdo niterně poznal, čemu kostel má sloužiti. Není proto divu, že impuls k novému utváření kostelního prostoru dal Plečnik. Nikoliv tím, že by chtěl udati nový typ a určiti platný kánon kostelů. Nová dispozice vyvěrala ze situačních podmínek a spočívala v tom, že v daném případě jako nejvhodnější řešení projektoval jako sálovou místnost šířkově položenou.[11] Josef Cibulka v citované studii ukazuje, že takové řešení lze najít i v historické architektuře. „Novinkou bylo to, že Plečnik před zraky věřících postavil liturgické jeviště, t. j. všechny oltáře a tím odstranil ono staré rozptýlení oltářů po kostele, které u nás, kde lavice jsou fixním mobiliářem, činí nemožným sledovati liturgické úkony u vedlejších oltářů. Šířková dispozice byla jen námětem a východiskem z dané situace, nikoliv nutným, ale přijatelným. Její náhodnost vysvítá z toho, že ani Plečnik ji potom neužíval.[12] Nové řešení se prosadilo v návrzích Plečnikových žáků v soutěži na druhý vinohradský kostel a podobně tomu bylo i v soutěži pro Vršovice. Uplatnilo se tu celé rozpětí dobově aktuálních typů, Wagnerova křížová centrála i Plečnikova šířková dispozice, opomenuty ale samozřejmě nebyly ani možnosti, které poskytuje tradiční dispozice hloubková. Šířková dispozice jednoznačně převažovala, další vývoj Gočárova vítězného návrhu dal ale za pravdu jednomu z dílčích Cibulkových shrnutí: „Hloubková i centrální disposice zůstaly, čím byly, a hlavně hloubková disposice zůstala principielně nejlepším vyřešením katolického kostela jakožto svatyně, liturgického shromaždiště věřících a auditoria.“[13]
sv_vaclav07Soutěž na kostel sv. Václava indikovala také další podstatný vývojový moment: „Historisující návrhy nedosáhly ani desetiny celkového počtu, a byly to ty nejslabší práce, které odpadly téměř automaticky v prvním kole. Nic na nich neupoutalo. Episoda historisujícího XIX. století zdá se býti už definitivně ukončena, aspoň mezi architekty. Kéž by jí byla také mezi stavebníky.[14] Může se to zdát v roce 1928 povzdechem už poněkud anachronickým, ale dlouhé devatenácté století bylo v sakrální architektuře opravdu dlouhé a vývoj vnímání modernity v církevním prostředí teprve čeká na podrobnější výzkum. (Už ho s několika spřízněnými badateli připravujeme.) Souhrnné Cibulkovo hodnocení soutěže ústí v naději: „Vršovická soutěž nebyla tedy pořádána nadarmo. Po stránce půdorysné byla bojem o realisaci šířkové disposice. Ukázalo se, že je tato za určitých předpokladů možnou a že získá protvářením oltářní stěny. Zároveň se však stalo znovu zjevným, že principielně nejlepším vyřešením kostelního prostoru je tradiční disposice hloubková, která však, zvláště tam, kde jsou fixní lavice, ještě získá, budou-li vedlejší oltáře místo po boku věřících umístěny jim v čele, eventuelně v kulisovitém odstupnění. Co se týká vlastního utváření prostorového, byla patrnou, třebaže nikoliv úspěšnou, snaha o odhmotnění kubického prostoru pomocí barvy a oken, protvářením stěn, členění hlavního prostoru a folií prostorů vedlejších, ale poměrně málo bylo využito tvárných možností, daných novými technikami. Vedle positivního zisku po stránce půdorysné vyřčeny byly nápovědi po stránce prostorové, že kostel je přece jen stavebním projevem vyššího, duchovního řádu. Doufejme, že jiná brzká soutěž přinese toho dokonalý projev mluvou dnešku.[15]

sv_vaclav08Reprodukce (většina pochází z citované Cibulkovy studie):
1 Josef Gočár: Soutěžní návrh kostela v Praze-Vršovicích, 1927 (II. cena)
2 Kostel sv. Václava v Praze-Vršovicích, Josef Gočár 1929-1930
3 Josef Gočár: Soutěžní návrh kostela v Praze-Vršovicích, 1927, půdorys
4 Kostel sv. Václava v Praze-Vršovicích, Josef Gočár 1929-1930, půdorys
5 Jaroslav Kabeš: Soutěžní návrh kostela v Praze-Vršovicích, 1927 (III. cena)
6 Jaroslav Kabeš: Soutěžní návrh kostela v Praze-Vršovicích, 1927, půdorys
7 Pavel Smetana – Alois Wachsmann: Soutěžní návrh kostela v Praze-Vršovicích, 1927
8 Pavel Smetana – Alois Wachsmann: Soutěžní návrh kostela v Praze-Vršovicích, 1927, řez

V ÚTERÝ 3. LEDNA 2017 SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 14 HODIN VE VRŠOVICÍCH NA NÁMĚSTÍ SVATOPLUKA ČECHA PŘED KOSTELEM SV. VÁCLAVA (TRAMVAJE Č. 4, 22, AUTOBUSY Č. 124, 139, STANICE ČECHOVO NÁMĚSTÍ). TĚŠÍM SE NA VÁS A PŘEJI HEZKÉ PROBUZENÍ DO NOVÉHO ROKU.

[1] Styl VII (XII), 1926–1927, s. 161.
[2] CIBULKA, Josef. Kostelní prostor: Několik poznámek k jeho dějinnému vývoji u příležitosti vršovické soutěže. Časopis katolického duchovenstva LXIX (XCIV), 1928, s. 409-417, 515-516, 638-644, 697-702, 872-877, s. 409.
[3] Tamtéž.
[4] Styl VIII (XIII), 1927–1928, nepag. příloha za s. 80.
[5] Tamtéž, nepag. příloha za s. 80.
[6] Tamtéž.
[7] SOKOL, Jan. Dlouhá léta s architekturou. Praha: Vysoká škola uměleckoprůmyslová – Koniasch Latin Press, 1996, s. 57.
[8] SOKOL, Jan. Moje plány: Paměti architekta. Praha: Triáda, 2004, s. 107.
[9] Nejměnujte me nikdy: Dopisy Josipa Plečnika Alexandru Titlovi 1919–1947: kompletní edice. Praha: Přátelé Prahy 3, s. a., s. 22.
[10] PRELOVŠEK, Damjan. Josip Plečnik: Život a dílo. Šlapanice: ERA, 2002.
[11] CIBULKA, Josef. Kostelní prostor: Několik poznámek k jeho dějinnému vývoji u příležitosti vršovické soutěže. Časopis katolického duchovenstva LXIX (XCIV), 1928, s. 409-417, 515-516, 638-644, 697-702, 872-877, s. 422.
[12] Tamtéž.
[13] Tamtéž, s. 514.
[14] Tamtéž, s. 643.
[15] Tamtéž, s. 876-877.

Prosinec 18, 2016

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 20. PROSINCE 2016

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 10:36 pm

dj057NA CESTU DO TRMALOVY VILY

V roce 1909, to už Trmalova vila ve Strašnicích šestým rokem stála, otevíral 1. číslo II. ročníku revue Styl s tématem Vila v Čechách, 1906-1909 text historika umění Zdeňka Wirtha (1878 – 1961) s lakonickým titulem Villa. Autor, tehdy zaměstnaný v pražském Uměleckoprůmyslovém muzeu jako asistent vedoucího knihovny a zároveň redaktor Stylu, v něm shrnuje vznik a šíření nového typu bydlení a problematiku „jednoho typu obydlí, dnes (…) u nás velmi zanedbaného umělecky a nepopulárního prakticky, protože se pokládá za luxus. Villový dům nedovede si totiž náš dnešní člověk představiti než jako dům drahým nákladem udržovaný a jen v letních měsících obývaný. A přece jsou krajiny, kde villa není známkou zvláštního bohatství. V Anglii a Americe jiný způsob života skoro od 60 let zná bydlení v ojedinělých domcích a vlivem z těchto zemí již před dlouhou dobou zdomácněla villa ve Švédsku, Dánsku a velké části Německa. Naše doba přinášejíc nové zásady hygienické a poskytujíc ve všech směrech větší volnosti individuálnímu rozvoji, začala klásti důraz i na zdravé bydlení v samostatných domech a tak pozvolna i tam, kde byla villa jen modou, ne potřebou, se shledávalo, že i méně zámožný může toužiti po obydlí, v němž se nemusí sdíleti o statisticky vypočítané krychlové metry vzduchu a že takovéto bydlení pozdvihuje jeho pracovní energii a zachovává mu zdraví. Stalo se zdravou reakcí proti velkoměstu, proti jeho ohromným činžákům.[1]
Zásady villy dají se formulovati dosti přesně. Stavebník skoro vždy má přání, aby jednak unikl stádnímu bydlení ve městě, jednak připravil sobě a rodině nejpohodlnější, nejzdravější a nejvolnější pobyt ve vlastním domě. Není jiných ohledů než jen na sebe, není příčiny také mysliti na budoucí obyvatele. Vše diktují vlastní poměry, od finanční schopnosti stavebníkovy až po nejmenší podrobnosti v zařízení. To vede k individualisaci, k spolupracovnictví stavebníka na díle architektově a tím již položena hlavní zásada. Z ní vyplývají další, protože přání stavebníkova jsou četná a rozmanitá jako život sám a málokdy se kryjí s přáními třeba jen souseda ve villové čtvrti. Tak nikdy nedochází při šetření této zásady k vybudování uniformních staveb, nanejvýše k jedincům téhož typu, nekonečně v podrobnostech rozmanitým.[2]
dj059V první řadě jako novum přichází do větší moderní villy veliká síň (hall), jakési centrum ve ville, kde se jinak oddělené proudy intimního života rodinného a obcování společenského stýkají. Přes to, že architektonický motiv sám není nový, dává mu moderní doba jiný ráz právě účelem; síň je vstupem, kde vítáme hosty, rozlehlou prostorou, kde možno besedovati a čísti a je konečně nejhlavnější komunikací mezi oběma úrovněmi villy. Síň snímá dřívější odium, jež lpělo na nevytápěném schodišti a činí zbytečnými chodby, jež jsou v činžácích jen skládkou odložených předmětů; tak stává se tento prostor stvořitelem nové tradice do budoucna.
Ostatní prostory villy seskupují se kolem veliké síně jako přirozeného středu. Jich položení půdorysné jim dává jednak již předem situace pozemku (směr světový), jednak i účelné využití prostoru a nejsnadnější uživatelnost. Počet nezbytných místností ve ville kolísá dle velikosti rodiny a finanční síly stavebníkovy. Všeobecně však možno přijmouti za průměr villu o čtyřech úrovních (podzemí, přízemí, patře a podkroví) jako typus; villa o dvou poschodích je v našich poměrech řídká a je spíše činžovním domem (pensionem) ve villových čtvrtích pro více rodin.
Do podzemí vkládají se obyčejně vedle kotlů pro ústřední topení prádelna, sklepní prostory a zásobárny. Přízemí vedle síně bývá zabráno nejúčelněji jídelnou (dobře spojenou s kuchyní), pokojem obytným, kde po případě možno v přilehlém výklenku pěstovati i hudbu, pracovnou pánovou a dětským pokojem. Z přízemí vychází se malým korridorem na ulici a verandou do zahrady.
dj058Do patra položeny bývají předně ložnice (s oddělenou ložnicí dětskou), k nimž nejvhodněji se pojí koupelna a místnost k uchování šatů a prádla atd., do podkroví pokojíky pro hosty a pro služebné, po případě (místo do podzemí) prádelna a koupelna pro hosty. Přízemní disposice, zejména velká síň, vystupující do patra, dovoluje zde umístiti rozlehlé terasy pro vyhlídku, místo pro sušení prádla atd. V přízemí a patře bývají mimo klosety umístěny komory pro úklid, kde provádí se umývání nádobí a schovává se vše k uklízení potřebné. S tím souvisí i zřizování druhého vedlejšího schodiště od přízemí až do podkroví, kudy se vchází do dětského a služčina pokoje, nosí se předměty, provádí se úklid atd. Osobní záliba a potřeba diktuje si ve ville na př. umístění fotografického atelieru a temné komory, dílny pro domácí řemeslo, zvláštní místnost pro knihovnu vedle pracovny nebo musejní interieur pro sbírky uměleckých předmětů; to vše nevypadá z pojmu rodinného domu villového a všemu lze v tom rámci vyhověti.
[3]    

Svoboda blogu mi snad dovoluje nedržet se současných edičních zásad, protože vás nechci připravit o chuť dobové češtiny. Ponechávám proto Wirthovo psaní villa, korridor, interieur a ani nic dalšího nepřizpůsobuji současné pravopisné normě. Kotěrovu kresbu a jednu fotografii reprodukuji z Volných směrů VIII, 1903-1904, s. 201 a 257, další fotografii (celek) pak z publikace k souborné výstavě díla Jana Kotěry v letech 2001–2003 postupně v Praze, Hradci Králové a Zlíně: Jan Kotěra 1871–1923: Zakladatel moderní české architektury. Praha: Obecní dům – KANT, 2001, s. 124.

V ÚTERÝ 20. PROSINCE 2016 SE SEJDEME NA MÍSTĚ UŽ OBVYKLÉM, TEDY NA STANICI METRA A STRAŠNICKÁ, ALE O TROCHU DŘÍVE, NEŽ OBVYKLE, VE 13.50, NEBOŤ V OBVYKLÝCH 14.00 NÁS UŽ OČEKÁVAJÍ V TRMALOVĚ VILE. TĚŠÍM SE NA VÁS.

ZÁROVEŇ PŘIPOMÍNÁM, ŽE 20. PROSINCE 2016 JE JEN POSLEDNÍ PŘEDNÁŠKA V TOMTO KALENDÁŘNÍM ROCE, POSLEDNÍ PŘEDNÁŠKA ZIMNÍHO SEMESTRU AKADEMICKÉHO ROKU 2016–2017 BUDE AŽ 3. LEDNA 2017. V LETNÍM SEMESTRU ZAČÍNÁME 21. ÚNORA 2017 A KONČÍME 16. KVĚTNA 2017.

[1] WIRTH, Zdeněk. Villa. Styl II, 1909–1910, s. III-VI, s. III.
[2] Tamtéž, s. III-IV.
[3] Tamtéž, s. V.

Prosinec 13, 2016

VÁNOČNÍ ZVONEK

Filed under: POZVÁNÍ DO KAVÁRNY — V. Cz. @ 11:58 pm

christmas-bell-download-png

V úterý 20. prosince 2016 od 19 hodin nás dokumentarista a kameraman Zdeněk Zvonek nechá opět nahlédnout do své tvorby:  Promítne a okomentuje svůj film Blízko nebe a přidá i další. Těším se na shledanou na obvyklé adrese: KAFÍ KAVÁRNA – PODKŮVKA, Schnirchova 26, Praha 7 – Holešovice.

blizko-nebe1

Uložit

Prosinec 12, 2016

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 13. PROSINCE 2016

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 2:13 pm

dj051CESTA KE STRAŠNICKÉMU KOSTELU

Zase už podléhám svému zlozvyku psát o tom, co neuvidíte, ale neubráním se: Ve Strašnicích jsme mohli mít jednu z nejpozoruhodnějších sakrálních staveb 20. století.
Strašnice jsou poprvé zmiňovány k roku 1185 jako majetek vyšehradské kapituly. Ve středověku se ve vlastnictví dvou zdejších tvrzí a tří dvorů střídali různí staroměstští měšťané a příslušníci nižší šlechty, až se Strašnice dostaly do majetku Nového Města pražského a tomu je v roce 1547 zkonfiskoval Ferdinand I. a 1549 prodal Starému Městu. Po třicetileté válce tu zbyly jen dva statky, dva domy, dvě chalupy a jedna zchátralá tvrz, v roce 1673 připojené k libeňskému panství. Tereziánskou raabizací stoupl počet usedlostí na 29 a vznikly i Nové Strašnice o 14 usedlostech. Do nadále zemědělské vsi vstoupila v 19. století industrializace jen trojicí cihelen, nejprve Červenkovou, pak Vackovou a Kosovou. Větší rozvoj lze zaznamenat až od počátku 20. století, kdy se také staví první kolonie rodinných domků a první domy nájemní. Vývoj tehdy nabral tempo: vodovod (1904), dopravní spojení s Prahou nejprve železniční (1906), krátce nato tramvajové (1908), veřejné elektrické osvětlení (1912). V roce 1922 se Strašnice stávají součástí Velké Prahy se zhruba 400 domy a 4 800 obyvateli. To už je samozřejmě počet vyžadující postavení kostela a zřízení farnosti. Dlouho byly Strašnice příslušné ke kostelu sv. Václava na Proseku, v roce 1787 se stal jejich farním kostel sv. Kříže na Olšanech. Ten byl roku 1842 „pro chatrnosť zavřen a zrušen a oltáře přeneseny z něho do kostela sv. Rocha, jenž učiněn jest farním.[1]
K Velké Praze se tak Strašnice připojily bez vlastního kostela. Až 13. ledna 1924 byl ustaven Spolek pro postavení katolického kostela ve Starých Strašnicích. Magdaléna Sechterová-Škrábková mu darovala pozemek a 1. října 1929 vnikla samostatná strašnická farnost. Projekt kostela a fary zpracoval stavitel Rudolf Sandholz. Postavena byla ale jen fara s provizorní kaplí, zasvěcenou Panně Marii. Další část cesty ke strašnickému kostelu popisuje její přímý aktér, architekt Jan Sokola (1904–1987), žák Antonína Engela, Le Corbusiera a Josefa Gočára, ve vzpomínkové knize, kterou napsal v letech 1981–1984:
dj052To bylo už po návratu z Paříže, v nejhorších dobách architektské krize – v roce 1932 – kdy se na Cibulku[2] obrátil Spolek pro stavbu kostela ve Strašnicích, aby mu doporučil architekta, a volba padla na mne. Měl jsem ovšem velkou radost a dal se do práce se vším elánem. Navrhl jsem prostor eliptického půdorysu, krytý železnou příhradovou konstrukcí, jejíž vnější tvar mi působil značné rozpaky. Kostel souvisel s farou – tenkrát neobvyklé řešení – měl nízkou věž a před ním byly instalovány trosky mariánského sloupu ze Staroměstského náměstí. Kostel měl připomínat tuto smutnou událost. Cibulkovi se návrh líbil a souhlasili s ním i členové družstva, jehož předsedou a zároveň mecenášem byl místní velkostatkář, osobnost ne příliš se hodící k favorizování modernistických pokusů. O honoráři se nemluvilo, ale dostal jsem pokyn pracovat dále.
dj053V té době architektura znala pouze pravoúhlé hranoly různých proporcí. Působila tu jednak myšlenková sterilita, do které zabředla, jednak železobetonová skeletová konstrukce, která se považovala za jedinou vhodnou pro moderní stavbu. Falešný názor na moderní architekturu, považující vývoj nové myšlenky za skončený a jeho výsledky za obecně platné a neměnné, šel zde ruku v ruce s pohodlností stavitelských firem, odmítajících každé pokusnictví a zajímajících se pouze o hospodářskou stránku věci. Řekl jsem již výše, že jsem došel k tomu, že kostel je ideálním objektem pro další krok ve vývoji moderní architektury, protože požadavkem je velký prostor, působící svým utvářením jako cosi výrazného, výmluvného a povznášejícího, tedy jako umělecké dílo, vyplývající ne pouze z osobní vůle tvořícího, ale z účelu a poslání budovy samé. Tu ovšem nemohl stačit hranolový sál, jak jej tehdy předpisovaly kánony moderny, jenž pak nutil k členění a dekorování ve smyslu historickém. Bylo přeci možno dáti prostoru samému bohatší tvar, více či méně složitý, a dospěti k nové působivosti architektonického díla bez nouzové výpomoci obvyklých prostředků malířských, plastických, či dokonce dekoračních. V té době vyšly první práce Oldřicha Stefana o barokních prostorech, dokazující, že tyto složité útvary nejsou libovolnou improvizací, ale že vyplývají z geometrických konstrukcí, složitějších, než aby si je oko naráz uvědomilo. V mé práci mne nikdy nelákal barok jako vzor, ale silně mne zaujala myšlenka hledat podnět k architektuře ve složitějším utváření vnitřního prostoru samého jakožto prostředku dostatečně tvárného a obsažného, aby nepotřeboval žádné další pomoci. Z toho se zrodila moje elipsa kostelního půdorysu. Nemyslel jsem přitom na elipsy bramantovské a berniniovské, ale na přirozený obrys mešního shromáždění, obalený odpovídajícím pláštěm stavby. Ovšem takovému obohacení objemových tvarů vzpírala se běžná skeletová konstrukce a železný beton byl, už z hledisek hospodářských, jedinou možností. Již při současné stavbě Gočárova kostela ve Vršovicích bylo zřejmé, jaké obtíže působí železobetonový skelet u budovy myšlené jako nečleněný geometrický volumen, jakých opatření je třeba, aby skelet zmizel ve velkých hladkých plochách. Listoval jsem anglickým Architectural Review a padl na plány činžovních domů stavitelské firmy Lubetkin a Tecton, postavené v běžné skeletové konstrukci. Ale schodiště bylo vysunuto z budovy samé jako věžový útvar čočkového půdorysu se stěnami nápadné slabosti. To mi dalo podnět. Tenká železobetonová stěna tam, kde není nutná izolace tepelná, tuhá a stabilní dík zakřivením půdorysu. Případ mého kostelního prostoru. Eliptický plášť bylo by možno postaviti jako patnáct centimetrů silnou (dle výpočtu) železobetonovou stěnu s vnitřním povrchem zabezpečeným pouze proti srážení atmosférické vody. Bednění by bylo složité a nákladné, ale snad by se dala celá konstrukce podrobněji promyslit, aby se využilo velké volnosti, které poskytovala. Půdorys nemusí být elipsa, ale jakákoliv kombinace zakřivených ploch. Tak jsem došel ke svým křivolakým půdorysům, ne snad že bych se chtěl inspirovat na půdorysech barokních. V tomto smyslu jsem pokračoval na kostele strašnickém. Půdorysná elipsa zůstala jako základní tvar, byla však doplněna vlnami na plochých bocích křivky, sloužícími jak k zpevnění stěn, tak k odhmotnění jich, skutečnému i vzhledovému. Protože jsem vnitřní zařízení navrhl nesouměrně s vedlejšími oltáři, soustředěnými k jižní straně, vyšly i vlny po každé straně různých rozměrů, takže nesouměrnost celého útvaru kostela s věží a s farou, jak se jeví zvenčí, dostala svůj vzorek i uvnitř. Slabou stránkou zůstávalo zastřešení a okenní pás, ne dosti organicky spojený s obalovou stěnou a jejím složitým obrysem.
dj054Přesto viděl jsem to jako šťastné řešení, otvírající další cesty. Jinak se na to však díval strašnický spolek, který novou versi prohlédl s výmluvným mlčením, a protože žádné závazky vůči mně zde nebyly, jejich zájem na mé práci pohasl a nakonec i celá akce se zastavila, snad z nedostatku peněz. Také profesor Cibulka nebyl příliš nadšen, zejména mou nesouměrnou disposicí vnitřku. Ale měl jsem jiný úspěch. Návrh se líbil přátelům z Mánesa, kteří mne vyzvali, abych jej poslal na příští členskou výstavu. Nakreslil jsem a namaloval výstavní versi plánu a poslal ji výstavní porotě. Ta jej přijala – snad se smím odvážit toho slova – nadšeně a Emil Filla, v zásadě tak předpojatý proti všemu, co zavánělo kostelem, řekl: »Konečně nějaký architekt, který má trochu originality a fantasie.« Byl v té době neomezený arbitr uměleckého pokroku ve spolku a ostatně vzdělaný a chytrý kritik, a proto si jeho uznání dodnes cením. Úspěch mého kostela šel i dále. Byl uveřejněn ve Volných směrech, později v Obrtelově Kvartu a vystaven v malé výstavě skupiny výtvarníků, která se kolem Kvartu shromáždila. (Já jsem mezi nimi nebyl.) Ale více než to. Dodnes věřím, že ten návrh byl cosi nového a podnětného pro vývoj architektury, a že kdyby se bylo podařilo jej realizovat, že by to byla významná událost pro svou dobu a snad i pro pozdější. Ještě dnes, po tolika letech, neobával bych se takový kostel – snad s malými korekturami – postavit. Ale nic z toho nakonec nebylo, než naděje stále slábnoucí  a nakonec zklamání, zmírněné blížícími se politickými katastrofami
.“[3]
Dodávám, že Sokolův návrh publikoval i časopis Akord. Po oněch politických katastrofách se bylo možno k záměru vrátit až v letech tání, Dvořákův návrh z roku 1968 ale zůstal nerealizován pro politickou katastrofu další. Když papež Jan Pavel II. světil 22. dubna 1990 v Bratislavě základní kameny několika nových kostelů, byl mezi nimi i strašnický, na místo pak položený 1. května. Téhož roku vypsalo pražské arcibiskupství veřejnou anonymní soutěž, obeslanou nakonec 21 návrhy, z nichž sedm postoupilo do druhého kola. Zvítězil návrh Lenky Hornychové a Petra Chaloupky, farní rada ale k realizaci vybrala návrh Jindřicha Synka. Ten jej do roku 1992 dopracoval, 11. listopadu 1992 bylo posvěceno staveniště a 17. června 1994 vysvětil kardinál Miroslav Vlk hotový kostel.
dj055dj056Sokolův návrh reprodukuji z citované knihy Jana Sokola[4], současný kostel Neposkvrněného početí Panny Marie z Vaverkovy monografie[5].

Abych nevynechal doporučenou literaturu, vřele Vaší pozornosti doporučuji vzpomínky Jana Sokola, z vydání jejichž rozsáhlejší verze jsem citoval. (Patří k mým nejoblíbenějším knihám nejen pro hloubku a pokoru Sokolova myšlení o architektuře, ale také pro krásu vizuální podoby, kterou knize dal architektův syn Václav Sokol.) Jan Sokol napsal v letech 1982–1983 ještě jednu, stručnější verzi pamětí, ta se dočkala vydání o něco dříve než košatější verze, určená rodině: Útlá knížka otevírala jako 1. svazek edici pražské Vysoké školy uměleckoprůmyslové Texty[6]. I tu mohu doporučit.

V ÚTERÝ 13. PROSINCE SE SEJDEME VE 14 HODIN OPĚT NA STANICI METRA A STRAŠNICKÁ. TĚŠÍM SE NA VÁS.  

[1] EKERT, František. Posvátní místa královského hlavního města Prahy: Dějiny a popsání chrámů, kaplí, posvátných soch, klášterů a jiných pomníků katolické víry a nábožnosti v hlavním městě království Českého: Svazek II. Praha: Dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1884, s.514.
[2] Prof. Josef Cibulka (1886–1968), jeden z nejvýznamnějších českých historiků umění, katolický kněz, od roku 1926 řádný profesor církevních dějin, křesťanské archeologie a církevního umění na teologické fakultě University Karlovy.
[3] SOKOL, Jan. Moje plány: Paměti architekta. Praha: Triáda, 2004, s. 227-230.
[4] Tamtéž, s. 151, 227-229.
[5] VAVERKA, Jiří a kol. Nové kostely a kaple z konce 20. století v České republice. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2001, s. 336, 338.
[6] SOKOL, Jan. Dlouhá léta s architekturou. Praha: Vysoká škola uměleckoprůmyslová – Koniasch Latin Press, 1996.

Prosinec 4, 2016

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 6. PROSINCE 2016

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 9:37 pm

krem01PROLEGOMENA KE STRAŠNICKÉMU KREMATORIU

Funkce krematoria jest dvojí:
Jednak jest zařízením na spalování mrtvol, jednak jest místem smutné a vážné poesie posledního loučení.
Vyjádřiti obě tyto funkce, aniž by jedna byla potlačena na úkor druhé, jest vděčným, ale nesnadným úkolem projektanta. Žároviště a dům smutku jest třeba spojiti v architektonickou jednotku – krematorium.
[1]
Tak definuje svůj předmět program soutěže na pražské krematorium, vypsané Pohřebním ústavem hlavního města Prahy 2. srpna 1926 a uzavřené 11. ledna 1927. Osmičlenná porota, v níž zasedli také Antonín Engel, Ladislav Machoň, Oldřich Tyl a František Mencl, hodnotila 40 došlých návrhů. Neudělila první cenu, zato dvě druhé: soutěžnímu návrhu Ω, jehož autorem byl Plečnikův žák Alois Mezera, a Ignis Gočárových žáků Jana Rejchla a Rudolfa Vichry. Třetí cenu získal návrh Žeh, jímž soutěž obeslal Antonín Černý. Tito architekti se znovu utkali v užším kole, vítězství si odnesl Alois Mezera a podle jeho projektu se v letech 1929–1931 stavělo. Nové krematorium ve Strašnicích slavnostně otevřel 23. ledna 1932 pražský primátor JUDr. Karel Baxa, poprvé se spalovalo 4. dubna 1932, kolaudovalo až v listopadu 1933.
krem02Stavební program odkrývá složitost úkolu: „Žádá se:
1 obřadní síň o půdorysné ploše as 400 m² s kůrem pro zpěváky a s galerií pro účastníky,
1 čekárna as 40 m² pro pozůstalé,
1 menší čekárna pro účastníky, čekající na vydání popele,
2 menší místnosti pro kněze či řečníky,
1 administrační kancelář,
1 umrlčí komora as o 20 kobkách úplně oddělených,
1 umrlčí komora společná o ploše as 50 m²,
1 umrlčí komora infekční as o 5 kobkách,
1 pitevna s místností pro lékaře, s lázní a záchodem,
3 výkladce pro výstavu mrtvol v otevřené rakvi,
1 místnost pro zatímní uschování popelnic (as 500 kusů), než-li je příbuzní definitivně uloží,
1 místnost pro věnce,
1 místnost pro přechovávání květinových dekorací (palmy) v zimě temperovaná,
1 místnost pro zásobu prázdných schránek na popel,
1 menší místnost pro úřední zaletování popelnic,
1 místnost pro personál, s lázní a záchodem,
1 strojovna pro vytápění budovy a chlazení umrlčích komor,
1 žároviště pro 4 pece s místností pro vychladnutí popele,
1 komora pro různá náčiní,
sklep na palivo as na 200 q koksu.
Konečně zřízení dostatečných úkrytů pro obecenstvo před deštěm a nepohodou, dále oddělené záchody pro obecenstvo s příslušnými toiletami, po případě šatnou.
(…)
Při hlavním vstupu vyřešeny buďtež domky pro zřízence, každý o dvou bytech sestávajících z jednoho pokoje a kuchyně s příslušenstvím.[2]
krem03Od vypsání soutěže k realizaci prošlo základní proměnou technické zařízení, ustoupilo se od koksu a odborníci z michelské plynárny postavili dvě plynové kremační pece podle projektu ing. dr. Havelky. Vývojem od prvotního soutěžního projektu prošla také architektonická podoba, jak ukazují připojené reprodukce. Alois Mezera (1889–1945) nakonec vyřešil požadavek pohledové dominance bez monumentálního tektonického aparátu, jen převýšením obřadní síně na 16 metrů vnitřní výšky a vertikální rytmizací jejího hranolu. Spartánsky střídmý interiér zdobí jediné výtvarné dílo, reliéf Josefa Palouše s výjevy, zastupujícími pět uzlových bodů a fází lidského života, narození, dětství, dospívání, založení rodiny a smrt, umístěný nad otvorem, kudy na konci obřadu katafalk s rakví horizontálně, tedy odlišně od převažujících zvyklostí, zajíždí do vedlejší místnosti. Teprve odtud, už neviděna pozůstalými, se rakev vertikálně spouští do suterénního žároviště. Přirozené světlo modulují ve vysokých úzkých pásech duté cihly formátu 15 × 30 × 4 cm z mléčného skla. Exteriér přiznává železobetonovou konstrukci, v interiérech se pracuje s kamennými obklady a omítkou.
Pro dobovou situaci je příznačné, že se soutěž na nové pražské krematorium stala polem jednoho ze střetů dvou ohnisek vítězně nastupující nové architektury. Oldřich Starý ve svém hodnocení soutěže ve Stavbě rozdělil návrhy do tří skupin: „Pravdě a konečné formě krematoria nejblíže byly moderní, konstruktivní architektury, logické, racionalistické, odpovídající mentalitě moderního člověka. Druhou skupinu tvořily nekompromisní návrhy formové, které přes svůj zjednodušující vzhled blízký často prvé skupině v podstatě jsou romantické, protože zamýšlený účinek předurčuje disposici i celé dílo. Třetí skupinou byly návrhy líbivé, na tradici ještě částečně odvislé, tedy kompromisní. Mimo tyto skupiny pak ještě různé originelní kýče a konečně návrhy, které se opozdily takřka o lidský život.[3] První skupinu nejlépe reprezentuje návrh Antonína Černého, „nejlepší z celé soutěže, přes svůj radikalismus v hledání rozluštění problému neumělkovaný a seriosní; má disposiční vtip i logiku vyvinutí; jasný půdorys, dobrý provoz. Vynikl nad celou soutěž; že nebyl výše oceněn, zavinilo asi kompromisní a nejasné kriterium k celému problému i asketická jednoduchost jeho podání oproti honosnému naparování některých kýčů.[4] Mezerův návrh, dovedený nakonec k realizaci, zařadil Oldřich Starý do třetí skupiny líbivých kompromisních návrhů: „V podstatě ekonomický a uspořádaný půdorys má některé vady (stísněnost vstupu, poloha komor pro mrtvé); také o cestu pro dopravu mrtvol a materiálu není postaráno. Je to kamenná architektura s planou monumentalitou, připomínající vně i uvnitř kostel; tomu napomáhají i jakési věže, ve které jsou proměněny komíny.[5]
krem04V témže ročníku Stavby, kde Oldřich Starý hodnotil soutěž na nové krematorium, vyšel také manifestační text Jana E. Kouly Nová architektura funkcí nového života, podstatný především jako počátek vnitřní polemiky se simplifikací funkcionalistické doktríny. Koula v něm proklamuje, že v případě nové architektury se „nejedná o nový ismus, o nové formy, o nový oblek starých myšlenek, nýbrž přímo o nové myšlenky, o řešení nového světa, o žití nového života, o novou společnost.[6] Našeho tématu se dotýká především následující pasáž: „Bude-li moderní museum vypadati spíše jako továrna, bude-li moderní škola vypadati spíše jako klubovna veslařského klubu, nebo, bude-li se moderní krematorium podobati spíše hale elektrické centrály než lodi katolického kostela – to vše bude záviseti od toho, jakou nová společnost je či jakou bude. Pokrytecké společnosti jest ovšem milejší »důstojnost«, »úcta« a »obřady«, než narození, život a smrt. Hrozí se toho, že nový život, nová společnost odmítá zevní kejkle a že svůj poměr k světu, k architektuře hodlá podle toho vytvářeti: bez skrupulí, snad drsněji než dřívější období, ale jistě upřímně, pravdivě a čestně![7]
krem05Revue Styl replikovala v závěru již citovaného článku o soutěži: „Každému obyčejnému pozorovateli jest jasno, že na př. památník odboje nemůže míti tvar tabákové továrny a radnice obličej přádelny. U našich mnohých soutěžících architektů jest však tento názor – zdá se – považován za zbytečný a nevýhodný předsudek. Architektura nemusí ničeho vyjadřovati, musí jen sloužiti účelu. To je halasné slovo, při němž čin vypadá tak, že krematorium představuje výstavní pavilon, restaurační budovu, orangerii nebo klubovní stavbu veslařského spolku. A bude-li třeba, bude se dokazovat, že halla elektrické centrály jest důstojnou síní pro katafalk a smuteční obřady a kdo tomu nevěří, přitlačí se ke zdi některým jiným heslem.[8]
Proč je téma krematoria dobově tak citlivé? V katolickém mocnářství nebyl samozřejmě pohřeb žehem možný, nejen architektonicky tak jde o téma relativně nové. První krematorium na našem území se sice podařilo postavit v Liberci už v letech Velké války (Rudolf Bitzan 1915–1917), ovšem legální provoz byl možný až poté, co Národní shromáždění nové Československé republiky přijalo zákon č. 180 o fakultativním pohřbívání ohněm, nazývaný podle svého předkladatele lex Kvapil. Znění zákona ze dne 1. dubna 1919 je lakonické: „Na základě usnesení Národního shromáždění se nařizuje:
§
1. Pohřbívání ohněm jest dovoleno.
§
2. Provedením zákona jest pověřen ministr veřejného zdravotnictví ve srozumění s ministrem vnitra a spravedlnosti.
krem06Obsáhlejší úpravu pak obsahuje prováděcí vládní nařízení z téhož roku. Obě právní normy spustily velký závod. I když, důsledně vzato, první české krematorium postavil v roce 1913 František Randák na Bohemian National Cemetery v Chicagu a první krematorium na našem území bylo ono liberecké, vzniklo první bezrozporně české krematorium podle projektu Pavla Janáka v letech 1922–1923 v Pardubicích. Následoval Nymburk (Bedřich Feuerstein – Bohumil Sláma 1922–1924), Moravská Ostrava (Vlastislav Hofmann – František Mencl 1923–1925), Most (Anton Switil 1923–1924), Plzeň (Hanuš Zápal 1924–1926), Brno (Ernst Wiesner 1925–1930), Ústí nad Labem-Střekov (Ernst Rücker – Wilhelm Etzer 1925 – 1930). A to uvádím jen krematoria postavená, v prvních letech republiky byly soutěže vypsány také na krematoria pro Cheb, Písek či Tábor.
Nelze říci, že by Praha zaspala, jen si cestu ke svému krematoriu poněkud komplikovala. Už v roce 1883 a znovu 1888 navrhoval Vojta Náprstek jako pražský radní zřízení městského krematoria. V roce 1899 byla v Praze založena Společnost pro spalování mrtvol jako česká alternativa k již 11 let existujícímu německému spolku Die Flamme s centrálou ve Vídni a v roce 1902 vypsala první soutěž na pražské krematorium. Ve svém úsilí nepolevovala ani po jejím uzavření, například Pavel Janák pro ni dál rozpracovával svůj soutěžní návrh. V březnu 1909 se ustavila také samostatná odnož Volné myšlenky – Krematorium, spolek pro spalování mrtvých. Zároveň se hledalo řešení naléhavé potřeby centrálního hřbitova pro Prahu a většinou se při tom počítalo i s umístěním krematoria. Kremační hnutí ale spojování hřbitova a krematoria odmítá, preferuje umístění ve volné přírodě. Uvažuje se tak o krematoriu na rozhraní Dejvic a Podbaby či na Vyšehradě. Soutěž na vyšehradské krematorium proběhla ve stejném roce jako na krematorium strašnické, připomínám ji jedním návrhem. Zatím sloužilo provizorium: Neorenesanční kapli, kterou na Olšanských hřbitovech postavil v roce 1898 František Velich, v roce 1921 upravil František Xaver Nevole na provizorní krematorium.
krem07Pro pochopení významu krematoria v české kultuře 20. a 30. let je třeba připomenout i historii o něco starší. Obecně se téma pohřbu žehem vynořuje v evropské kultuře vždy, když se připomínají její antická východiska nebo aktualizují ty kultury mimo ni, v nichž významy ohně hrají podstatnou úlohu. Nový rozměr přinesl prudký nárůst poznatků o zdravotních důsledcích pohřbívání v kostelích a na hřbitovech ve městech. Převrat v hodnotové hierarchii přebil přirozený pietismus hygienickými argumenty a mrtví byli vykázáni z měst, u nás patentem Josefa II. z 23. srpna 1784. Pohřeb žehem nabízel výhody nejen z pohledu komunální hygieny, další argumenty v jeho prospěch poskytly důsledky prostorového oddělení sídel a jejich hřbitovů a prostorová náročnost rozšiřujících se pohřebišť. Myšlenka pohřbu žehem útočí na rovnováhu, kterou křesťanství nastolilo mezi smrtelným a nesmrtelným, proto se tak často spojuje s myšlenkovými proudy, které hledají alternativy k tradičnímu náboženství nebo rozměr víry přímo odmítají. Pohřeb do země pro ně představoval překonaný pól tradice, pohřeb žehem pól modernity.
Vojta Náprstek zemřel 2. září 1894 a pohřeb o čtyři dni později se podle jeho přání obešel bez církevního obřadu, bez hudby, bez květin. Rakev, vystavenou nejprve v Náprstkově knihovně, doprovodil smuteční průvod na Staroměstské náměstí se zastávkou před radnicí a pokračoval na Václavské náměstí se zastavením před Národním muzeem. Následovala cesta na nádraží Františka Josefa I. Tady proběhlo další rozloučení a rakev byla umístěna do zvláštního nákladního vagonu, připojeného spolu s dvěma osobními pro doprovod k pravidelnému večernímu vlaku a v Podmoklech k expresu. Cílem bylo durynské město Gotha, na jehož hlavním hřbitově fungovalo od prosince 1878 nejstarší německé krematorium (Julius Bertuch – Carl Heinrich Stier 1878). Část smutečních hostů přijela s Náprstkovou rakví z Prahy, část se sjela z jiných míst, včetně New Yorku a Chicaga. Urnu s popelem, úředně označenou na gothské radnici, pak přivezli do Prahy a vystavili ve schránce podle návrhu sochaře Josefa Maudera ve výklenku v sále asijských kultur v prvním patře Českého průmyslového muzea[9].
krem08Vášnivé diskuse, jež Náprstkova kremace vyvolala, urychlily chápání pohřbu žehem jako manifestace: Nechat se spálit je pokrokové a vlastenecké, neboť je to moderní, protikatolické a tedy protirakouské. Pohřeb žehem lépe vyjadřuje naši rovnost před smrtí a nebere místo živým, je tedy demokratický. Kánon národního umění již dostatečně kodifikoval východiska národní existence v šerém slovanském dávnověku a k odkazu antických předkřesťanských pohřebních tradic tak přistupuje další rozměr kotvící modernitu v tradici: pohřeb žehem je slovanský. Někdy v úvahách a propagačních argumentech zaznívají i různé interpretace Husovy mučednické smrti v plamenech. Z těchto východisek se dá pochopit i další vývoj, na jehož konci je fakt, že v roce 2010 u nás bylo 81% všech pohřbů vykonáno žehem. V Evropě je to číslo srovnatelné jen se Švýcarskem (85%) a zdola se k němu přibližují jen Slovinsko (78%), Dánsko (77%) a Švédsko (77%). Mimo Evropu nás překonává jen Hong Kong (89%) a Japonsko, kde se už do země prakticky nepohřbívá[10].
Téma je tak pro mladou republiku dobře připraveno a reprezentují je významné osobnosti. Stavební rada hlavního města Prahy ing. František Mencl (1879–1960), autor či spoluautor konstrukce Čechova, Hlávkova, Mánesova, Libeňského, původního Trojského a Jiráskova mostu, byl v letech 1914–1919 místopředsedou a 1919-1939 předsedou spolku Krematorium, neúnavně přednášel a publikoval a stal se jednou z nejvýznamnějších osobností kremačního hnutí v evropském měřítku. Již připomenutý básník, dramatik, operní libretista, překladatel, divadelní a literární kritik, režisér, dramaturg a později šéf činohry Národního divadla a ředitel Vinohradského divadla Jaroslav Kvapil (1868–1950) se zasloužil o prosazení pohřbu žehem nejen jako jeho pilný propagátor, ale také jako politik. Když náhle zemřela jeho první manželka, herečka Hana Kvapilová (1860–1907), odvezl její tělo ke spálení do krematoria v Saské Kamenici (Chemnitz), otevřeného o rok dříve. Popel byl později uložen do podstavce jejího mramorového pomníku v zahradě Kinských, který v roce 1914 vytvořil Jan Štursa.
krem09Krematorium jako stavební typ dobře vyjadřovalo rozchod s habsburskou monarchií, modernitu i kotvení v tradici. Se samotným typem byla ale potíž, na stabilizaci neměl dostatek času ani v cizině: Nejstarší evropské krematorium otevřeli 22. ledna 1876 v Miláně, 5. prosince téhož roku spálil dr. Francis Julius LeMoyne první tělo ve svém krematoriu ve Washingtonu v Pensylvánii. Hledání formy krematoria vyzkoušelo v rámci historismu prakticky všechny stylové varianty, zůstalo ale vázáno na sakrální architekturu. Od té se snaží odpoutat až forma krematoria hledaná ve stylovém médiu moderní architektury. Každý její styl je v krematoriích na našem území zastoupen, ovšem alespoň antický chrám, když už ne křesťanská bazilika, zůstává v jejich formě přítomen. Přirozeně, jinak by z krematoria zbyla jen továrna na spalování mrtvých.

Doporučená literatura:
SVOBODOVÁ, Markéta. Krematorium v procesu sekularizace českých zemí 20. století: Ideové, stavební a typologické proměny. Praha: Artefactum, 2013.

Reprodukce:
1
Alois Mezera: Soutěžní návrh pražského krematoria, 1927
2 Alois Mezera: Soutěžní návrh pražského krematoria, 1927, podélný řez
3 Alois Mezera: Model pražského krematoria, 1928
4 Alois Mezera: Krematorium v Praze-Strašnicích, 1929–1931, fotografie novostavby
5 Alois Mezera: Krematorium v Praze-Strašnicích, 1929–1931, podélný řez
6 Alois Mezera: Krematorium v Praze-Strašnicích, 1929–1931, půdorys přízemí
7 Antonín Černý: Soutěžní návrh pražského krematoria, 1927
8 Josef Kalous: Soutěžní návrh pražského krematoria, 1927
9 Josef Kalous: Soutěžní návrh krematoria na Vyšehradě, 1927, II. cena

Poznámky:
[1] Veřejná soutěž na ideové náčrty nového krematoria v Praze. Styl VII (XII), 1926-1927, s. 88-92, s. 88.
[2] Tamtéž.
[3] STARÝ, Oldřich. K soutěži na pražské krematorium. Stavba V, 1926-1927, s. 131-141, s. 139.
[4] Tamtéž.
[5] Tamtéž, s. 140.
[6] KOULA, Jan E. Nová architektura funkcí nového života. Stavba V, 1926-1927, s. 163-164, s. 164.
[7] Tamtéž.
[8] Veřejná soutěž na ideové náčrty nového krematoria v Praze. Styl VII (XII), 1926-1927, s. 88-92, s. 91-92.
[9] SECKÁ, Milena. Vojta Náprstek: vlastenec, sběratel, mecenáš. Praha: Vyšehrad, 2011, s. 251-258.
[10] NEŠPOROVÁ, Olga. O smrti a pohřbívání. Brno: CDK, 2013, s. 133-137.

V ÚTERÝ 6. PROSINCE SE SEJDEME VE 14 HODIN NA STANICI TRAMVAJÍ Č. 5, 6, 13, 15, 25, 26 KREMATORIUM STRAŠNICE. TĚŠÍM SE NA VÁS.

Prosinec 2, 2016

DALŠÍ (POSLEDNÍ) PŘEDNÁŠKA UK O F. L. WRIGHTOVI

Filed under: POZVÁNÍ DO KAVÁRNY — V. Cz. @ 5:57 pm

uk_06_12_2016_na-web-page-0

Blog na WordPress.com.