Czumalova nástěnka

Prosinec 12, 2016

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 13. PROSINCE 2016

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 2:13 pm

dj051CESTA KE STRAŠNICKÉMU KOSTELU

Zase už podléhám svému zlozvyku psát o tom, co neuvidíte, ale neubráním se: Ve Strašnicích jsme mohli mít jednu z nejpozoruhodnějších sakrálních staveb 20. století.
Strašnice jsou poprvé zmiňovány k roku 1185 jako majetek vyšehradské kapituly. Ve středověku se ve vlastnictví dvou zdejších tvrzí a tří dvorů střídali různí staroměstští měšťané a příslušníci nižší šlechty, až se Strašnice dostaly do majetku Nového Města pražského a tomu je v roce 1547 zkonfiskoval Ferdinand I. a 1549 prodal Starému Městu. Po třicetileté válce tu zbyly jen dva statky, dva domy, dvě chalupy a jedna zchátralá tvrz, v roce 1673 připojené k libeňskému panství. Tereziánskou raabizací stoupl počet usedlostí na 29 a vznikly i Nové Strašnice o 14 usedlostech. Do nadále zemědělské vsi vstoupila v 19. století industrializace jen trojicí cihelen, nejprve Červenkovou, pak Vackovou a Kosovou. Větší rozvoj lze zaznamenat až od počátku 20. století, kdy se také staví první kolonie rodinných domků a první domy nájemní. Vývoj tehdy nabral tempo: vodovod (1904), dopravní spojení s Prahou nejprve železniční (1906), krátce nato tramvajové (1908), veřejné elektrické osvětlení (1912). V roce 1922 se Strašnice stávají součástí Velké Prahy se zhruba 400 domy a 4 800 obyvateli. To už je samozřejmě počet vyžadující postavení kostela a zřízení farnosti. Dlouho byly Strašnice příslušné ke kostelu sv. Václava na Proseku, v roce 1787 se stal jejich farním kostel sv. Kříže na Olšanech. Ten byl roku 1842 „pro chatrnosť zavřen a zrušen a oltáře přeneseny z něho do kostela sv. Rocha, jenž učiněn jest farním.[1]
K Velké Praze se tak Strašnice připojily bez vlastního kostela. Až 13. ledna 1924 byl ustaven Spolek pro postavení katolického kostela ve Starých Strašnicích. Magdaléna Sechterová-Škrábková mu darovala pozemek a 1. října 1929 vnikla samostatná strašnická farnost. Projekt kostela a fary zpracoval stavitel Rudolf Sandholz. Postavena byla ale jen fara s provizorní kaplí, zasvěcenou Panně Marii. Další část cesty ke strašnickému kostelu popisuje její přímý aktér, architekt Jan Sokola (1904–1987), žák Antonína Engela, Le Corbusiera a Josefa Gočára, ve vzpomínkové knize, kterou napsal v letech 1981–1984:
dj052To bylo už po návratu z Paříže, v nejhorších dobách architektské krize – v roce 1932 – kdy se na Cibulku[2] obrátil Spolek pro stavbu kostela ve Strašnicích, aby mu doporučil architekta, a volba padla na mne. Měl jsem ovšem velkou radost a dal se do práce se vším elánem. Navrhl jsem prostor eliptického půdorysu, krytý železnou příhradovou konstrukcí, jejíž vnější tvar mi působil značné rozpaky. Kostel souvisel s farou – tenkrát neobvyklé řešení – měl nízkou věž a před ním byly instalovány trosky mariánského sloupu ze Staroměstského náměstí. Kostel měl připomínat tuto smutnou událost. Cibulkovi se návrh líbil a souhlasili s ním i členové družstva, jehož předsedou a zároveň mecenášem byl místní velkostatkář, osobnost ne příliš se hodící k favorizování modernistických pokusů. O honoráři se nemluvilo, ale dostal jsem pokyn pracovat dále.
dj053V té době architektura znala pouze pravoúhlé hranoly různých proporcí. Působila tu jednak myšlenková sterilita, do které zabředla, jednak železobetonová skeletová konstrukce, která se považovala za jedinou vhodnou pro moderní stavbu. Falešný názor na moderní architekturu, považující vývoj nové myšlenky za skončený a jeho výsledky za obecně platné a neměnné, šel zde ruku v ruce s pohodlností stavitelských firem, odmítajících každé pokusnictví a zajímajících se pouze o hospodářskou stránku věci. Řekl jsem již výše, že jsem došel k tomu, že kostel je ideálním objektem pro další krok ve vývoji moderní architektury, protože požadavkem je velký prostor, působící svým utvářením jako cosi výrazného, výmluvného a povznášejícího, tedy jako umělecké dílo, vyplývající ne pouze z osobní vůle tvořícího, ale z účelu a poslání budovy samé. Tu ovšem nemohl stačit hranolový sál, jak jej tehdy předpisovaly kánony moderny, jenž pak nutil k členění a dekorování ve smyslu historickém. Bylo přeci možno dáti prostoru samému bohatší tvar, více či méně složitý, a dospěti k nové působivosti architektonického díla bez nouzové výpomoci obvyklých prostředků malířských, plastických, či dokonce dekoračních. V té době vyšly první práce Oldřicha Stefana o barokních prostorech, dokazující, že tyto složité útvary nejsou libovolnou improvizací, ale že vyplývají z geometrických konstrukcí, složitějších, než aby si je oko naráz uvědomilo. V mé práci mne nikdy nelákal barok jako vzor, ale silně mne zaujala myšlenka hledat podnět k architektuře ve složitějším utváření vnitřního prostoru samého jakožto prostředku dostatečně tvárného a obsažného, aby nepotřeboval žádné další pomoci. Z toho se zrodila moje elipsa kostelního půdorysu. Nemyslel jsem přitom na elipsy bramantovské a berniniovské, ale na přirozený obrys mešního shromáždění, obalený odpovídajícím pláštěm stavby. Ovšem takovému obohacení objemových tvarů vzpírala se běžná skeletová konstrukce a železný beton byl, už z hledisek hospodářských, jedinou možností. Již při současné stavbě Gočárova kostela ve Vršovicích bylo zřejmé, jaké obtíže působí železobetonový skelet u budovy myšlené jako nečleněný geometrický volumen, jakých opatření je třeba, aby skelet zmizel ve velkých hladkých plochách. Listoval jsem anglickým Architectural Review a padl na plány činžovních domů stavitelské firmy Lubetkin a Tecton, postavené v běžné skeletové konstrukci. Ale schodiště bylo vysunuto z budovy samé jako věžový útvar čočkového půdorysu se stěnami nápadné slabosti. To mi dalo podnět. Tenká železobetonová stěna tam, kde není nutná izolace tepelná, tuhá a stabilní dík zakřivením půdorysu. Případ mého kostelního prostoru. Eliptický plášť bylo by možno postaviti jako patnáct centimetrů silnou (dle výpočtu) železobetonovou stěnu s vnitřním povrchem zabezpečeným pouze proti srážení atmosférické vody. Bednění by bylo složité a nákladné, ale snad by se dala celá konstrukce podrobněji promyslit, aby se využilo velké volnosti, které poskytovala. Půdorys nemusí být elipsa, ale jakákoliv kombinace zakřivených ploch. Tak jsem došel ke svým křivolakým půdorysům, ne snad že bych se chtěl inspirovat na půdorysech barokních. V tomto smyslu jsem pokračoval na kostele strašnickém. Půdorysná elipsa zůstala jako základní tvar, byla však doplněna vlnami na plochých bocích křivky, sloužícími jak k zpevnění stěn, tak k odhmotnění jich, skutečnému i vzhledovému. Protože jsem vnitřní zařízení navrhl nesouměrně s vedlejšími oltáři, soustředěnými k jižní straně, vyšly i vlny po každé straně různých rozměrů, takže nesouměrnost celého útvaru kostela s věží a s farou, jak se jeví zvenčí, dostala svůj vzorek i uvnitř. Slabou stránkou zůstávalo zastřešení a okenní pás, ne dosti organicky spojený s obalovou stěnou a jejím složitým obrysem.
dj054Přesto viděl jsem to jako šťastné řešení, otvírající další cesty. Jinak se na to však díval strašnický spolek, který novou versi prohlédl s výmluvným mlčením, a protože žádné závazky vůči mně zde nebyly, jejich zájem na mé práci pohasl a nakonec i celá akce se zastavila, snad z nedostatku peněz. Také profesor Cibulka nebyl příliš nadšen, zejména mou nesouměrnou disposicí vnitřku. Ale měl jsem jiný úspěch. Návrh se líbil přátelům z Mánesa, kteří mne vyzvali, abych jej poslal na příští členskou výstavu. Nakreslil jsem a namaloval výstavní versi plánu a poslal ji výstavní porotě. Ta jej přijala – snad se smím odvážit toho slova – nadšeně a Emil Filla, v zásadě tak předpojatý proti všemu, co zavánělo kostelem, řekl: »Konečně nějaký architekt, který má trochu originality a fantasie.« Byl v té době neomezený arbitr uměleckého pokroku ve spolku a ostatně vzdělaný a chytrý kritik, a proto si jeho uznání dodnes cením. Úspěch mého kostela šel i dále. Byl uveřejněn ve Volných směrech, později v Obrtelově Kvartu a vystaven v malé výstavě skupiny výtvarníků, která se kolem Kvartu shromáždila. (Já jsem mezi nimi nebyl.) Ale více než to. Dodnes věřím, že ten návrh byl cosi nového a podnětného pro vývoj architektury, a že kdyby se bylo podařilo jej realizovat, že by to byla významná událost pro svou dobu a snad i pro pozdější. Ještě dnes, po tolika letech, neobával bych se takový kostel – snad s malými korekturami – postavit. Ale nic z toho nakonec nebylo, než naděje stále slábnoucí  a nakonec zklamání, zmírněné blížícími se politickými katastrofami
.“[3]
Dodávám, že Sokolův návrh publikoval i časopis Akord. Po oněch politických katastrofách se bylo možno k záměru vrátit až v letech tání, Dvořákův návrh z roku 1968 ale zůstal nerealizován pro politickou katastrofu další. Když papež Jan Pavel II. světil 22. dubna 1990 v Bratislavě základní kameny několika nových kostelů, byl mezi nimi i strašnický, na místo pak položený 1. května. Téhož roku vypsalo pražské arcibiskupství veřejnou anonymní soutěž, obeslanou nakonec 21 návrhy, z nichž sedm postoupilo do druhého kola. Zvítězil návrh Lenky Hornychové a Petra Chaloupky, farní rada ale k realizaci vybrala návrh Jindřicha Synka. Ten jej do roku 1992 dopracoval, 11. listopadu 1992 bylo posvěceno staveniště a 17. června 1994 vysvětil kardinál Miroslav Vlk hotový kostel.
dj055dj056Sokolův návrh reprodukuji z citované knihy Jana Sokola[4], současný kostel Neposkvrněného početí Panny Marie z Vaverkovy monografie[5].

Abych nevynechal doporučenou literaturu, vřele Vaší pozornosti doporučuji vzpomínky Jana Sokola, z vydání jejichž rozsáhlejší verze jsem citoval. (Patří k mým nejoblíbenějším knihám nejen pro hloubku a pokoru Sokolova myšlení o architektuře, ale také pro krásu vizuální podoby, kterou knize dal architektův syn Václav Sokol.) Jan Sokol napsal v letech 1982–1983 ještě jednu, stručnější verzi pamětí, ta se dočkala vydání o něco dříve než košatější verze, určená rodině: Útlá knížka otevírala jako 1. svazek edici pražské Vysoké školy uměleckoprůmyslové Texty[6]. I tu mohu doporučit.

V ÚTERÝ 13. PROSINCE SE SEJDEME VE 14 HODIN OPĚT NA STANICI METRA A STRAŠNICKÁ. TĚŠÍM SE NA VÁS.  

[1] EKERT, František. Posvátní místa královského hlavního města Prahy: Dějiny a popsání chrámů, kaplí, posvátných soch, klášterů a jiných pomníků katolické víry a nábožnosti v hlavním městě království Českého: Svazek II. Praha: Dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1884, s.514.
[2] Prof. Josef Cibulka (1886–1968), jeden z nejvýznamnějších českých historiků umění, katolický kněz, od roku 1926 řádný profesor církevních dějin, křesťanské archeologie a církevního umění na teologické fakultě University Karlovy.
[3] SOKOL, Jan. Moje plány: Paměti architekta. Praha: Triáda, 2004, s. 227-230.
[4] Tamtéž, s. 151, 227-229.
[5] VAVERKA, Jiří a kol. Nové kostely a kaple z konce 20. století v České republice. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2001, s. 336, 338.
[6] SOKOL, Jan. Dlouhá léta s architekturou. Praha: Vysoká škola uměleckoprůmyslová – Koniasch Latin Press, 1996.

Advertisements

1 komentář »

  1. Hm, hm. Hledání samých hranic vyumělkovanosti?

    komentář od ceskaplacka — Prosinec 13, 2016 @ 9:28 am


RSS feed for comments on this post. TrackBack URI

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Blog na WordPress.com.

%d bloggers like this: