Czumalova nástěnka

Prosinec 31, 2016

PF 2017

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 8:33 pm

128-2ČEKÁNÍ NA DOKTORA 2016
Dobře mi tak, sám jsem si to vymyslel. Míním už tradiční silvestrovské bilancování u příležitosti novoročenky během čekání na doktora, s nímž tradičně bez řevu a pyrotechnických efektů slavíme příchod roku Nového i nového. Mám totiž obavy, že se opakuji, a nic nepomáhají úvahy o tom, že bez opakování není tradice.
V tom hlavním se mohu opakovat doslova: Denně děkuji za milost, jíž se mi dostává radostí z práce, za to, že mám studenty, na něž se mohu těšit, ať už na Universitě třetího věku Fakulty stavební Českého vysokého učení technického, na jeho Fakultě architektury, na Katolické teologické fakultě University Karlovy, na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění, na Vyšší odborné škole textilních řemesel i na další UK, holešovické Universitě v kavárně. Dvě báječné ženy mi navíc letos otevřely dvojí nové publikum. Vyprodat divadlo je pro mne zcela nová a nečekaná zkušenost.
Před časem jsme se po jedné prázdninové zahradní oslavě ocitli nad zbylými alkoholy v sestavě už komorní a Benjamin Fragner mě tehdy okouzlil výkladem o pozitivních stránkách stárnutí. Tehdy jsem mu sice beze zbytku věřil, tak moudrým lidem jsem zvyklý věřit, ale nechápal úplně, bylo ještě brzy. Dnes už chápu a denně děkuji také za to, co harmonicky vyvažuje zmnožující se neduhy a bolesti těla, za zjemňování smyslů, prohlubování schopností prožitku, za otevírání nových krás světa, nových souvislostí a nových radostí z nich. Myslím, že i toto mé chápání urychlili (mám bolestně dlouhé vedení) mí studenti, hlavně ti, k nimž mám věkově blíž.
Co se také opakuje už několik let a za co také nepřestávám děkovat, je svoboda tak pozdě poznaná. Po letech v prostředí neustále někým a něčím otravovaném se nemohu nabažit zdravého povětří a vyčítám si, že jsem se do něj nevydal aktivněji a hlavně daleko dříve.
Snažím-li se zpětně přehlédnout rok, z něhož už zbývá jen pár hodin, překvapeně shledávám, že byl prakticky prost událostí. Jasně z něj vyvstává jen krátká dovolená v Chebu, o níž jsem tu už psal. Shledání s mládím bylo pro mne takovou událostí, že si ji hned v nadcházejícím roce zopakuji. Jinak jen každodenní práce, která mě těší. Každodenní neklid se v roční perspektivě jeví jako klid. Vlastně moc dobrý rok, absence velkých událostí znamená i absenci těch neblahých. Nechci teď bilancovat ztráty. Samozřejmě také nepřehlížím, že s přiblble radostným úsměvem kráčím po světě, který doutná pod nohama a hrozí se co chvíli rozhořet plamenem nebo vybuchnout mi do obličeje. Snažím se rozumět varovným příznakům, snažím se dohlédnout důsledků, zjišťuji, že si stále více čtu o možnostech lidské krutosti a o utrpení jedinců i celých národů, nespím klidně. Ale snad se mohu výjimečně při silvestrovském čekání na doktora přidržet perspektivy subjektivní až sobecké: Co mě v končícím roce trápilo nejvíc, byl úbytek pocitu domova. Jsem zvýšeně citlivý na prostředí. Nevím, jak je to v tomto případě s vejcem a slepicí, tedy zda mě citlivost k prostředí přivedla k tomu, čím se celý život odborně zabývám, či zda jde naopak o nemoc z povolání. Špatně snáším, když se ubližuje stavbám, když z našeho světa mizejí drobnosti, které ho také činí krásným a zajímavým, a vítězství blbosti a nevkusu mě bolí nejvíc ve vizuálních projevech (i když na mateřský jazyk jsem také zvýšeně citlivý). Domov je pro mne kategorie především vizuální. A tak mne více než všechny drastické ztráty na památkovém fondu, všechna vyhnání atmosféry sterilizací, všechny hloupé stavby a rekonstrukce zasáhly tři útoky na tři kousky mého nejužšího domova:
Dobřichovice nejsou rozhodně z nejkrásnějších měst, co znám. Nenarodil jsem se tu, ani jsem si je jako domov nevybral. Akceptoval jsem je jako domov své ženy a hodně investoval do toho, aby byly i domovem mým. (Část úsilí dokumentují dvě knihy o Dobřichovicích, na nichž jsem se podílel, mimochodem Letní rezidence Pražanů se letos dočkaly už druhého vydání.) Úspěšně, ale od chvíle, kdy se mi to podařilo, je vybudovaná struktura přírodních útvarů, staveb a zákoutí vystavována těžkým zkouškám. Žádnou ztrátu nedokážu nebrat osobně: Ukradli mi kus domova! Příznačně tak má únava z místní politiky a marnosti budování občanské společnosti zdola přerostla před lety v rozhodnutí vzdát se všech zdejších občanských angažmá ve chvíli, kdy se tu slavnostně otevíralo nové centrum tehdy ještě ne města. Letos Dobřichovice o kus historické paměti připravilo zbourání velké části hospodářského areálu rytířského řádu křižovníků s červenou hvězdou mezi letní rezidencí jeho velmistrů a k ní příslušným parkem. (Pro neznalé musím připomenout, že Dobřichovice by bez řádu nebyly, a křižovnický statek představoval úběžník hospodářského života vesnice. Historická urbanistická struktura je bez něj už prakticky nečitelná.) Nahrazeno velmi průměrnou architekturou pro lidi, jimž ztráta paměti místa nevadí, neboť nic takového nepotřebují.
Na celodenní výlet je tu pořád krásně, ale na krátké procházky k okysličení mozku a spálení trochy cukru tu už příliš nemám kam chodit. Měl jsem rád úzkou louku u řeky, oddělenou od polí řadou krásných starých topolů. Letos vykáceno (a není to jediné takto postižené místo u Berounky). Zmizela krajina, zbyla přímka asfaltové cyklostezky po plochém dně údolí, kolem níž se postupně a nákladně tvoří nová umělá krajina s betonovými odpočívadly a odpadkovými koši. Kolem jezdí na kolech lidé, jimž ztráta místa nevadí, neboť nic takového nepotřebují. Drobné ztráty se neznatelně sčítají a jednoho dne se probudíte a zjistíte, že už tu nejste doma. Kdybych byl svobodný a movitý, odstěhoval bych se.
Třetí útok na jeden z koutů mého domova už není dobřichovický, ale bolí nejvíc: Rekonstrukce knihkupectví Karolinum v Celetné odtud za (předpokládám) drahé finanční prostředky vyhnala atmosféru lacinými prostředky architektonickými, jedinečnou přívětivou atmosféru knihkupectví nejstarší středoevropské university nahradila zaměnitelností komerčního knihkupectví, které může být ve své upovídané prázdnotě kdekoliv. Nevidím zisky, jež by tyhle ztráty vyvažovaly, není to jen žádné až nehezké, ale také nepřehledné a po všech stránkách nepohodlné, osvětlením a vnitřním klimatem počínaje a pocitem, že jsou mi některé uličky mezi regály těsné v pase, konče. Jako člověk, který většinu života strávil na Universitě Karlově a zabývá se architekturou, se hluboce stydím. Jako věrný zákazník bych se nejraději stal bývalým, tedy našel si jiné knihkupectví, neboť pokud jde o fyzické prostředí, chodím sem od znovuotevření po rekonstrukci vysloveně nerad. Naštěstí rekonstrukcí neprošli úžasní lidé, kteří tu prodávají. Ti zůstali autentičtí a za nimi sem naopak chodím vysloveně rád.
Venku už nějaký čas nedočkavci odpalují, co mohou, a doktor se blíží. Přeji vám všem alespoň tak dobrý příští rok, jako byl ten můj letošní. Tradičně se omlouvám všem, koho jsem letos zanedbával. Neúmyslně a nerad, donucen k tomu životem, který mě pořád předjíždí. Jen ho doženu, napravím to.

 

Uložit

Uložit

Reklamy

Napsat komentář »

Zatím nemáte žádné komentáře.

RSS feed for comments on this post. TrackBack URI

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Vytvořte si zdarma webové stránky nebo blog na WordPress.com.

%d bloggers like this: