Czumalova nástěnka

Březen 26, 2017

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 28. BŘEZNA 2017

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 3:50 pm

NÁMĚSTÍ LADISLAVA SITENSKÉHO

O Praze už knih nemám zrovna málo a utěšeně jich přibývá. Většinou ale ty nové nevytěsňují ty, které mám rád ještě z dob, kdy jich moc utěšeně nepřibývalo. Jednou z nich je Praha mého mládí Ladislava Sitenského, kterou vydalo nakladatelství Olympia v roce 1989 v dnes závratném nákladu 40 000 výtisků. Na tu dobu skvostně tištěná (Interdruck, Leipzig) kniha za stovku (to byla v roce 1989 kniha drahá, vzpomínáte?) obsahuje dvě stovky fotografií z let 1933–1967. Nechybějí ani Královské Vinohrady. Přirozeně, Ladislav Sitenský se tu narodil a celý život bydlel. Letecký snímek náměstí Míru pořídil z letadla Národní politiky v roce 1938. Dal by se dobře datovat i podle stavebního dění. Napravo od arciděkanského chrámu sv. Ludmily je na dvou domech mezi ústím Korunní a Francouzské dosud lešení, ale hrubá stavba už je hotova. Nalevo novostavba Dívčího reálného gymnasia kongregace školských sester III. řádu sv. Františka na místě dvou roku 1937 zbořených nájemních domů, které postavil v letech 1888–1889 Karel Janda. Gymnasium se stavělo podle projektu Tomáše Šaška. Ten je také autorem adaptace sousedního domu z let 1888-1889, rovněž postaveného Karlem Jandou. Původně třípatrový dům s nárožní věží zvýšil o dvě patra a upravil pro studentský domov a jídelnu, sloužící sousednímu gymnasiu.
V popředí snímku vidíme nalevo od ústí Jugoslávské do náměstí obchodní a nájemní dům Valdek s kinem, bufetem, kavárnou a pasáží, dílo Antonína Belady z let 1927–1930. S okny kavárny v patře vlídně zářícími do zimního večera fotografoval Valdek v roce 1937 rovněž Ladislav Sitenský. Na leteckém snímku v popředí vpravo nahlížíme do složitého organismu puristicky přestavěné vinohradské radnice a s ní spojených sousedních domů. Přestavba probíhala v letech 1927–1928 podle projektu Stavebního úřadu hlavního města Prahy. Kdo byl autorem architektonického řešení, zda sám Mečislav Petrů, který vedl příslušný odbor, nebo některý z architektů, kteří tu, někteří jen epizodicky, pracovali, zatím nevíme. Prof. Rostislav Švácha před časem uvažoval o Vítu Obrtelovi.
Poslední fotografií připomínám původní podobu radnice. Někdy kolem roku 1890 ji pořídil Karel Maloch a reprodukuji ji z knihy Pavly Státníkové Vinohrady. Dobrá čtvrť pro dobré bydlení (Praha: Muzeum hl. m. Prahy, 2012, s. 69.). Královské Vinohrad měly od roku 1875 statut katastrální obce. Její správa provizorně sídlila v obytné budově Kanálky, záhy po svém vzniku ale obecní zastupitelstvo rozhodlo o stavbě radnice na rodícím se hlavním náměstí a 3. září 1876 tu byl položen základní kámen. Když se Královské Vinohrady 26. září 1879 dočkaly povýšení na město, byla už radnice hotova, dokončena v předchozím roce. Projektoval ji a stavbu vedl městský inženýr Josef Franzl, s architektonickým řešením jsou spojena i jména významných architektů Ignáce Vojtěcha Ullmanna, Antonína Bauma a Bedřicha Münzbergera. Do náměstí se budova obracela velkými okny zasedacích síní v horním patře, freskami Karla IV., sv. Václava a Jiřího z Poděbrad a devízou VOLNOST, ROVNOST, SVORNOST, nároží vrcholilo štíty s hodinami a kuželovou věžicí. Už roku 1883 byl k radnici připojen sousední dům a do něj umístěna také fara. Součástí radnice zůstala i novostavba, která jej nahradila v roce 1895. Brzy poté, v letech 1904–1905 rozšířila radnici přístavba do dvora. Už zmiňovaná velká přestavba v letech 1927–1928 pak k radnici připojila i sousední budovu obecné dívčí a chlapecké školy z roku 1877. Později expanze radničního bloku pokračovala i podél Jugoslávské připojením domu Městské spořitelny.

V ÚTERÝ 28. BŘEZNA 2017 SE SEJDEME OPĚT NA NÁMĚSTÍ MÍRU PŘED KOSTELEM SV. LUDMILY, PRVNÍ SKUPINA V 11.30, DRUHÁ VE 14.00. TĚŠÍM SE TAK NA VÁS DVAKRÁT, TEDY DVOJNÁSOBNĚ.

 

Reklamy

Březen 19, 2017

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 21. BŘEZNA 2017

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 1:43 pm

TROCHA FRANTIŠKA LANGRA NA CESTU KE SV. LUDMILE
Na panoramatické pohlednici z přelomu 19. a 20. století působí Purkyňovo náměstí na Královských Vinohradech, dnešní náměstí Míru, povědomě i nepovědomě zároveň. Stojí už farní chrám sv. Ludmily, vysvěcený 8. října 1893, vlevo za ním je vidět Národní dům, dostavěný o rok později, vpravo bloky činžovních domů na jižní straně náměstí mezi dnešní Francouzskou, Americkou a Belgickou, tehdy Palackého třídou, Krameriovou a Komenského ulicí. Ještě dále napravo, v bloku mezi dnešní Rumunskou a Jugoslávskou, tehdy třídami Vávrovou a Karlovou, stojí nejstarší obecná škola na Královských Vinohradech (čp. 601/XII) z roku 1877 a vedle s věží vinohradská radnice (čp. 600/XII) ve své původní neorenesanční podobě, kterou jí v letech 1876–1878 dali Ignác Vojtěch Ullmann a Josef Franzl. Obě budovy změnila razantní přestavba koncem 20. let minulého století.
Celé popředí snímku zabírá tehdy ještě za ohradní zdí existující zahrada usedlosti Eichmanka. Její pozemky sahaly od dnešního náměstí až k Vinohradské. Původní pole, která patřila novoměstskému kostelu sv. Jindřicha, se za velkorysé vinohradnické akce Karla IV. proměnila ve vinice. Jeden z jejich pozdějších majitelů, Václav Rudolf Vyšín z Klarenburku, v 17. století zvětšil plochu sloučením se sousední Rottenbergskou vinicí a vzniklé vinici se pak říkalo Vyšínovská. V 18. století získala jméno Štikovna, její nový majitel Jiří Urban vlastnil staroměstský pivovar U Štiků. Zeď kolem dále rozšiřovaného pozemku, kterou je vidět na pohlednici, nechal postavit zemský advokát dr. Jan František Lippa, který koupil Štikovnu roku 1804. Když ji roku 1833 prodal lékárníkovi Janu Zeno Hubatkovi, už se jí říkalo Lipová, jako Štěkovnu ji pak v 50. letech koupil Julius Eichman. Eichmanovi dědicové Eichmanku roku 1902 prodali Vinohradské záložně a na rozparcelované ploše rychle vznikly domy v Italské, Římské, úseku Vinohradské a v příslušné části náměstí Míru. Na území Eichmanky stojí i Vinohradské divadlo, postavené v letech 1902–1907.
I na dalším snímku se díváme z Eichmanky, ve stejné době, jen z jiného úhlu. Na místě kostela sv. Ludmily stál v roce 1885 Eden Theatre, cirkusová aréna hamburských Hagenbecků. Byl tu jedinou sezónu, zanedlouho, 1. dubna 1889, začaly výkopové práce na staveništi kostela. Na dalším snímku se už staví.
Text na cestu se vztahuje ke stejné době. Autor vzpomínky Dary rodného města, František Langer, se narodil 3. března 1888 nedaleko.
Nové předměstí rostlo divoce a dravě na všechny strany a rozpínalo se do všech směrů. Vždycky někam vymrštilo novou ulici jako chapadlo chobotnice, dorostlo až na její konec, a odtud znovu opakovalo stejný postup. Byl to tvor složený z mnoha a mnoha set činžáků, ale stále při chuti, pořád se vrhající na novou kořist, a co stravoval a co mizelo v jeho bezvýrazném cihlovém těle, byl kraj, na kterém spočinul a který do jeho příchodu byl poctivým polem, výstavným dvorcem nebo starým sadem.
Pouze od nejdávnějších pamětníků jsem slyšel o době, kdy bylo na dnešním vinohradském náměstí ještě bramborové pole. Ale jako chlapec jsem prožíval dost z toho beznadějného zápasu mezi rostoucím městem a mezi venkovem, který zadávilo. Ještě pole sahala až k samým Vinohradům, takže za deset minut od svého bytu jsem mohl natrhat chrp a vlčích máků, kolik jsem chtěl. Kousek dál byly vlhké louky, kde jsem v mokřinách lovil salamandry a pak je choval doma ve sklenici od okurek.
Ještě byly mezi ulicemi sady a zahrady. Taková Kanálka s obrovskými stromy a s houštěmi křovin, s obelisky, s poustevnou, se studánkou a s altány a voliérami byla už asi v pozvolném rozkladu, ale pořád to byl nádherný sad, zářící zeleň a voňavě dýchající stín. Leckde se uchovaly panské usedlosti se zahradami, obehnané zdmi, přes které bylo vidět větve stromů od jejich květů až po úrodu třešní nebo jablek. Jenže nepřišel-li jsem na některou stranu po několik měsíců, někdy i jenom neděl, situace se změnila. Můj příkop s čolky, kteří měli růžová bříška a něžné pacičky, byl jednoho léta zavezen špinavou skládkou z pražských bouraček. Tamta pole zůstala na podzim nezorána, protože byla rozprodána na parcely. A patřilo téměř k pýše vinohradské podnikatelské schopnosti, jak rychle celá krása Kanálky zmizela v základech nové činžákové čtvrti.
Ostatní zahrady, Eichmanka, Kozačka a jiné – jednoho dne byla jejich neproniknutelná zeď nahlodána, protože se na nich začalo stavět, a jejich zakázaná krása se nám klukům otevřela ke hrám a k ničení. Zpočátku se bývalý panský zahradník ještě ze zvyku pokoušel chránit před námi bývalé panské štěpy, ale dříve než jsme se sami nadáli, celé naše nové rejdiště se ztratilo pod dílem zedníků. Eichmanka, která uzavírala celou jednu stranu nynějšího náměstí Míru, byla mé rodné ulici nejblíž a byla obehnána vysokou zdí, takže budila mou největší zvědavost. (Narodil jsem se v Karlově ulici, dnes Jugoslávské, v čísle 18 napravo v přízemí v pokojíku za krámkem.) Tato největší hospodářská úsadba na Vinohradech s polnostmi, se zahradami, s mnoha hospodářskými budovami, dokonce s kravským chlévem, do kterého jsem se díval, když mě někdo zvedl k jeho okénkům, se rozpadávala po kouskách. Na jejím místě vzniklo několik ulic, mnoho činžákových bloků, Vinohradské divadlo, ale ještě potom zbývaly z ní dva úhledné domky asi tak ze čtyřicátých let, obklopené košatými a urostlými stromy, které bylo vidět skrz poctivě kovanou mříž. I poslední vinohradské pole zbývalo, oddělené od silnice tradiční řadou topolů. Avšak nakonec to také všechno zmizelo. Všechno, čemu se říká příroda, takřka před mýma očima podlehlo ve sporu s rostoucím městem a s jeho činžáky. Ani jeden z tolika krásných stromů neušetřili noví budovatelé, podnikatelé a majitelé.
Nevím, na čí straně jsem tehdy stál, zda mé city byly u topolu, který ležel na zemi přeražený, nebo u zbrusu nového vývěsního štítu cukráře, který otevíral obchod v čerstvé ulici. Pohyboval jsem se nevědomky mezi oběma. Drama porážky živlu přírody živlem člověka jsem prožíval neuvědoměle, jako prostý a přirozený běh života. Jistě mi tenkrát nenapadlo, že před mýma očima je pleněna krása, jakou byly tyto domky a usedlosti, poslední památníky ještě stylové doby, empíru, a jeho umění drobného stavitelství a velkého zahradnictví, ani že jsem historickým svědkem zrodu a růstu města v nejhorší době bezslohovosti a podnikatelské bezduchosti. Také jsem sotva slyšel od někoho z těch kolonizátorů pražského okolí nějaký sentimentální stesk po mizejících starých krásách, nebo od přistěhovalých bývalých venkovanů aspoň soucitný povzdech nad mizejícími poli a hospodářstvími. Pravda! Ovšem! Vždyť všecka jejich dnešní existence a budoucí naděje se obracely jen k přibývání domů, ulic a zákazníků.

[Kanálka, o níž se v textu rovněž mluví, byla původně vinice a usedlost, které vlastnil dvorní lékárník a přítel Karla IV. Angelo z Florencie. Vystřídala pak řadu majitelů a postupně se zvětšovala o další vinice, sady, zahrady a pole. Krajní vinice byly nad dnešním Národním muzeem, polnosti sahaly až k dnešnímu náměstí Jiřího z Poděbrad. V roce 1782 koupil pozemky Josef Emanuel Malabella de Canal (1745–1826), příslušník italské aristokracie, který se v 70. letech 19. století usadil v Praze a aktivně vstoupil do jejího života jako filantrop, mecenáš umění a vědy, podporovatel hospodářského rozvoje Čech, významná osobnost svobodného zednářství, amatérský hudební skladatel a botanik. V roce 1791 zpřístupnil část svých pozemků jako botanickou zahradu s pokusnými zelinářskými a ovocnářskými plochami. Při zahradě zřídil vzdělávací ústav, zaměřený na propagaci poznatků botaniky pro hospodářské využití, pokusný cukrovar na výrobu řepného sirupu a cukru, vzornou drůbežárnu a chovy dalších hospodářských zvířat. Kanálka tak byla specifickým spojením permanentní hospodářské výstavy, osvětového a badatelského střediska a romantického krajinářského parku. Z jeho bohaté drobné architektury se v dnešních Riegrových sadech zachovala rozhledna zvaná Mlíkárna a obelisk při Vozové ulici. Kromě části Riegrových sadů Kanálku připomíná už jen jazyková paměť: Ulice U Kanálky příčně spojuje Polskou, Mánesovu a Vinohradskou. Ač byl požadavek zachování Kanálky zakotven v závěti jejího tvůrce, zůstala od roku 1880 neudržována a po patnácti letech se s výjimkou menší části, připojené do Riegrových sadů, její zanedbaná plocha rozparcelovala a rychle zastavěla.
Připojený lept s akvatintou Partie z Kanálky vytvořil Antonín Pucherna mezi léty 1810 a 1820. Langer zmiňuje také Kozačku. Usedlost stála v místech, kde se dnes kolmo stýká Máchova a Rybalkova ulice. Na rozdíl od ní zůstala zachována krásná neorenesanční vila Dolní Kozačka, postavená na pozemcích usedlosti v roce 1854 a přestavěná Václavem Džbánkem v letech 1885-1886 (čp. 91/XII, Koperníkova 8).

Reprodukce pocházejí z už zde citované knihy Pavly Státníkové Vinohrady: Dobrá čtvrť pro dobré bydlení (Praha: Muzeum hlavního města Prahy, 2012, s. 53, 64 a 66), svazku řady Zmizelá Praha Divadlo a divadelní scény Olgy Vlčkové (Praha – Litomyšl: Paseka – Národní muzeum, 2014, s. 136) a skvělé knihy Adama Hnojila Nekonečné perspektivy. Krajina a veduty 19. století ze sbírky Patrika Šimona (Praha: Patrik Šimon – Eminent, 2013, s. 263). Text Františka Langra cituji ze souboru Byli a bylo, jehož editorem byl Jiří Holý (Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1992, s. 171-173). Odtud také reprodukuji Hoffmeistrovu kresbu k Langrovým Filatelistickým povídkám, které spolu s jeho Předměstskými povídkami, Malířskými povídkami a samozřejmě Bratrstvem bílého klíče patří ke knihám zvlášť mi milým a proto už mnohokrát čteným. Myslím, že na mé vnímání města měl František Langer vliv dosti podstatný. Citovaný text vyšel v knize Byli a bylo poprvé v roce 1963.]

V ÚTERÝ 21. BŘEZNA 2017, TEDY UŽ NA JAŘE, SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 14.00, NAPOSLEDY VŠICHNI NAJEDNOU, NA NÁMĚSTÍ MÍRU PŘED KOSTELEM SV. LUDMILY. TĚŠÍM SE NA VÁS.

Březen 11, 2017

DALŠÍ PŘEDNÁŠKA UK: 14. BŘEZNA 2017

Filed under: POZVÁNÍ DO KAVÁRNY — V. Cz. @ 10:29 pm

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 14. BŘEZNA 2017

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 7:51 pm

KE KOSTELU NEJSVĚTĚJŠÍHO SRDCE PÁNĚ I
Jako čtení na cestu dnes k pozvánce připojuji působivá slova, jimiž v roce 1930 vítal Plečnikův kostel Nejsvětějšího Srdce Páně Josef Cibulka na stránkách Časopisu katolického duchovenstva[1]:
„Význam novostavby vysvítá z několika hledisek. Autor působil řadu let jako učitel v Praze[2] a Slovinec rodem odchoval nemalý počet žáků-Čechů[3] a tím nepřímo, ale účinně zasáhl ve vývoj českého architektonického dění. Dosud jsme v Čechách neměli Plečnikovy stavby, nehledíme-li k pracím na Pražském hradě, které jsou spíše úpravami. Teprve vinohradským kostelem má mezi námi stanouti, a sice dílem, jemuž jakožto uměleckému problému hluboce věřící výtvarník věnoval valnou část svého uměleckého úsilí a nejvniternějšího zájmu ze snahy přiblížiti tradiční stavbu kostelní časovým výrazem dobovému chápání, aby se, podle slov autorových, »dnešní člověk v novém kostele cítil tak doma, jako se vidí doma v novém, vyhovujícím bytě spíše než ve staré neúčelné budově.«
Výtvarně je nový kostel projevem a ohlasem oné periody uměleckého vývoje, v níž na mezi dvou staletí mladá generace hledala nový výraz, nezatížený planým historismem, vyvěrající z dobového snažení uměleckého v duchu prosté účelnosti, vnitřní opravdovosti, přirozené výrazovosti, původní dekorativnosti a vážnosti k vzácnému materiálu. Několik kostelů vzniklo na nově odkryté cestě a sám Plečnik jich několik navrhl a provedl. Liší-li se Plečnikovy stavby, i vinohradský návrh, čím od plánů jeho vrstevníků, které někdy i více pozornosti upoutaly, pak je to jejich vnitřní hodnota. Jsou vroucí modlitbou ušlechtilého člověka a umělce. Tak bude vinohradský kostel pomníkem architekta, který po Kotěrovi nejvíce zapůsobil na novou naši generaci a tím bude i klíčem k jejímu porozumění, ale zároveň bude prvním umělecky závažným a vnitřně opravdovým kostelem po bezútěšné produkci posledních desetiletí v Praze.“
Rozpětí cesty, kterou návrh kostela urazil, ukazuje obrazový doprovod: Nahoře definitivní návrh hlavního průčelí z roku 1930 s razítky a podpisy zástupců firmy V. Nekvasil a Spolku pro zbudování II. katolického chrámu Páně na Královských Vinohradech, dole fotografie dřevěného modelu 1. varianty kostela z roku 1923. Na poslední reprodukci je vítěz soutěže na kostel v roce 1919, návrh Plečnikova žáka Jindřicha Mergance (1889-1974). (Zdroj: PRELOVŠEK, Damjan (ed.). Josip Plečnik – architekt Pražského hradu. Praha: Správa Pražského hradu, 1996, s. 551, 563 a 567.)
V ÚTERÝ 14. BŘEZNA 2017 SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 14.00 OPĚT PŘED KOSTELEM NEJSVĚTĚJŠÍHO SRDCE PÁNĚ NA KRÁLOVSKÝCH VINOHRADECH. TĚŠÍM SE NA VÁS.  

[1] CIBULKA, Josef. Dvě nové věže a dva nové kostely. Časopis katolického duchovenstva LXXI (XCVI), 1930, s. 431-440, 533-541, s. 438-439.
[2] Josip Plečnik působil deset let na pražské Uměleckoprůmyslové škole, od ledna 1911, kdy zde převzal speciální školu pro dekorativní architekturu po Janu Kotěrovi, do ledna 1921, kdy, povolán na Technickou universitu do Lublaně, předal školu Pavlu Janákovi.
[3]Nemalý počet žáků-Čechů“ tu znamená padesát. Byli mezi nimi například Bedřich Feuerstein, Josef Fuchs, František Lydie Gahura, Ludvík Hilgert, Alois Metelák, Alois Mezera, Otto Rothmayer, Karel Řepa, Josef Štěpánek či Karel Štipl.

 

Uložit

Březen 5, 2017

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 7. BŘEZNA 2017

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 11:01 pm

vinohradska_synagogaCO NEUVIDÍME: VINOHRADSKÁ SYNAGÓGA

Jen malá a nepříliš vzhledná pamětní deska na velké a nepříliš vzhledné školní budově v Sázavské ulici (čp. 830/XII. Sázavská 5 a 7) z roku 1957 (Jiří Bláha, Státní ústav pro projektování výstavby hl. m. Prahy) připomíná místo, kde stála jedna z podstatných výškových, hmotových i významových dominant města Královské Vinohrady.
V roce 1849 padl familiantský zákon, od roku 1852 mohli Židé v Rakousku-Uhersku svobodně nabývat domovního majetku a začas jim zákon č. 142/1867 ř. z., součást Prosincové ústavy, konečně zaručil plná občanská práva. Lépe situované rodiny, které opouštěly pražské ghetto, nacházely nové komfortnější a zdravé bydlení také na Královských Vinohradech. Už v roce 1880, kdy židovské obyvatelstvo představovalo 3,5 % vinohradské populace, se ustavil modlitební spolek. O deset let později to bylo již 6,5 %, ovšem o rychlém růstu města vypovídají spíše čísla absolutní: Oněch 3,5 % v roce 1880 znamenalo 522 obyvatel, kdežto 6,5 % v roce 1890 představovalo 3 450. Spolek pro zbudování israelského Chrámu vznikl o dva roky dříve a zanedlouho se mu podařilo získat projektanta nad jiné povolaného:
upd016Bratislavský rodák Wilhelm Stiassny (1842–1910) z obchodnické rodiny s moravskými kořeny studoval na vídeňské polytechnice a poté na Akademii u Augusta Sicarda von Sicardsburg a Eduarda van der Nülla, studium dokončil u Fried­richa von Schmidt. Roku 1866 otevřel ve Vídni samostatnou stavební kancelář. Jeho zájmy neohraničilo architektonické vzdělání, byl velký znalec literatury, divadla a hudby, klasických i moderních jazyků, výborný pianista, brilantní řečník, obratný publicista, muž organizačně zdatný a mnohostranně angažovaný. Rozsáhle se zabýval reformou bydlení, psal studie o dělnickém bydlení a bytovém družstevnictví, domy projektoval ale také pro movitější klientelu, včetně Rotschildů a Königswarterů, dával také architektonickou podobu jejich filantropii. Uznávaným odborníkem byl rovněž v několika oborech městského inženýrství, autoritu si získal i na vídeňské městské politické scéně. Mnoho úsilí věnoval židovské kultuře a ochraně jejích památek, spoluzakládal a dlouhá léta vedl Gesellschaft zur Sammlung jüdischer Kulturgüter, jejíž aktivity vedly v roce 1895 ke vzniku vídeňského Židovského muzea, prvního v Evropě.
Wilhelm Stiassny zanechal rozsáhlé dílo, jehož těžiště tvoří obytné domy, nemocnice a charitativní ústavy, ale jsou v něm zastoupeny prakticky všechny architektonické úlohy od rozhledny či továrny po zahradní město. Stačily by mu zajistit postavení jednoho z nejvýznamnějších architektů rakouského historismu. Stiassdny se ale prosadil hlavně jako vyhledávaný tvůrce synagogální architektury. Zatímco jeho obytné domy, nemocnice a ústavy jsou převážně soustředěny ve Vídni, pro židovské obce projektoval na celém území monarchie. U nás postavil první synagógu v Teplicích-Šanově (1875, zničena 1939), další v Jablonci nad Nisou (1892, zničena 1938), po vinohradské následovala ještě synagóga v Čáslavi (1898 – 1899). Obřadní síně podle Stiassného projektu stály na židovských hřbitovech v Kojetíně, Znojmě a Jihlavě, dochovala se jen poslední z nich. V letech 1904-1906 se stavěla Jubilejní synagóga v Jeruzalémské ulici na Novém Městě pražském, v chronologii jeho díla poslední.
upd017Vinohradskou synagógu projektoval Wilhelm Stiassny v letech 1894-1895, stavitel Karel Horák projekt realizoval 1895–1896. Náklady bývají uváděny ve výši 800 000 zlatých. Dokončená stavba byla slavnostně otevřena o Vysokých svátcích v září 1896. Kapacita přes 2000 osob ji činila srovnatelnou s Velkou synagógou v Plzni (Emanuel Klotz 1890–1893) či Velkou synagógou v Budapešti (Ludwig Förster 1854–1859). Dobře sloužila reformnímu ritu, dokud ji okupační úřady nezrušily a nepoužily jako skladiště konfiskovaného židovského majetku. Na samém sklonku války, 14. února 1945, na nějž toho roku připadla Popeleční středu, zaútočilo na Prahu 62 letounů B-17 americké 8. letecké armády a během pěti minut, mezi 12.28 a 12.33 na ni svrhlo 152,5 tun pum. Část dopadla na Podolí, Pankrác, Nové Město, Vršovice, Nusle a Žižkov, většina na Královské Vinohrady, do prostoru zhruba vymezeného dnešními ulicemi Italská, náměstí Míru, Americká, Uruguayská, Blanická, Korunní, Budečská, Polská, Chopinova a Vozová. Drtivá statistika: 413 mrtvých, 1455 raněných, 88 nezvěstných, 93 domů zničeno zcela, 88 poškozeno velmi těžce, 168 těžce, 2351 lehce. Vinohradskou synagógu více než přímý zásah poškodil jím způsobený požár. V Praze byl v té době kritický nedostatek hasičů a jejich techniky, většina téhož dne odjela pomáhat hasit Drážďany, a záchrana synagógy rozhodně pro okupační úřady nepatřila k přednostním úkolům. Stejně tak obnova poničené, ale stojící budovy pro ty, kdo řídili poválečnou obnovu města, a už vůbec ne pro novou moc po roce 1948. V roce 1949 požaduje akční výbor Národní fronty zboření dosud stojících obvodových zdí a věží. Dojde k němu o dva roky později a 1. září 1961 sem poprvé přijdou žáci do nové budovy osmiletky.
upd018Na leteckém snímku z roku 1933 se sbíhají Francouzská zleva a Korunní zprava k náměstí Míru. Malinko posunuta z osy Moravské, ovládá území vinohradská synagóga proti jejímu ústí do Sázavské. Její dvojvěží koresponduje s dvojvěžím chrámu sv. Ludmily, které, žel, ze snímku nahoře utíká. (Zdroj: BEČKOVÁ, Kateřina. Zmizelá Praha: Dodatky II. Praha- Litomyšl: Paseka, 2003.) Interiér fotografoval Jindřich Eckert kolem roku 1900. (Zdroj ostatních snímků: STÁTNÍKOVÁ, Pavla. Vinohrady: Dobrá čtvrť pro dobré bydlení. Praha: Muzeum hl. m. Prahy, 2012.)

V ÚTERÝ 7. BŘEZNA 2017 SE SEJDEME VE 14.00 NA NÁMĚSTÍ JIŘÍHO Z PODĚBRAD PŘED KOSTELEM NEJSVĚTĚJŠÍHO SRDCE PÁNĚ. TĚŠÍM SE NA VÁS.

 

 

 

 

Blog na WordPress.com.