Czumalova nástěnka

Březen 19, 2017

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 21. BŘEZNA 2017

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 1:43 pm

TROCHA FRANTIŠKA LANGRA NA CESTU KE SV. LUDMILE
Na panoramatické pohlednici z přelomu 19. a 20. století působí Purkyňovo náměstí na Královských Vinohradech, dnešní náměstí Míru, povědomě i nepovědomě zároveň. Stojí už farní chrám sv. Ludmily, vysvěcený 8. října 1893, vlevo za ním je vidět Národní dům, dostavěný o rok později, vpravo bloky činžovních domů na jižní straně náměstí mezi dnešní Francouzskou, Americkou a Belgickou, tehdy Palackého třídou, Krameriovou a Komenského ulicí. Ještě dále napravo, v bloku mezi dnešní Rumunskou a Jugoslávskou, tehdy třídami Vávrovou a Karlovou, stojí nejstarší obecná škola na Královských Vinohradech (čp. 601/XII) z roku 1877 a vedle s věží vinohradská radnice (čp. 600/XII) ve své původní neorenesanční podobě, kterou jí v letech 1876–1878 dali Ignác Vojtěch Ullmann a Josef Franzl. Obě budovy změnila razantní přestavba koncem 20. let minulého století.
Celé popředí snímku zabírá tehdy ještě za ohradní zdí existující zahrada usedlosti Eichmanka. Její pozemky sahaly od dnešního náměstí až k Vinohradské. Původní pole, která patřila novoměstskému kostelu sv. Jindřicha, se za velkorysé vinohradnické akce Karla IV. proměnila ve vinice. Jeden z jejich pozdějších majitelů, Václav Rudolf Vyšín z Klarenburku, v 17. století zvětšil plochu sloučením se sousední Rottenbergskou vinicí a vzniklé vinici se pak říkalo Vyšínovská. V 18. století získala jméno Štikovna, její nový majitel Jiří Urban vlastnil staroměstský pivovar U Štiků. Zeď kolem dále rozšiřovaného pozemku, kterou je vidět na pohlednici, nechal postavit zemský advokát dr. Jan František Lippa, který koupil Štikovnu roku 1804. Když ji roku 1833 prodal lékárníkovi Janu Zeno Hubatkovi, už se jí říkalo Lipová, jako Štěkovnu ji pak v 50. letech koupil Julius Eichman. Eichmanovi dědicové Eichmanku roku 1902 prodali Vinohradské záložně a na rozparcelované ploše rychle vznikly domy v Italské, Římské, úseku Vinohradské a v příslušné části náměstí Míru. Na území Eichmanky stojí i Vinohradské divadlo, postavené v letech 1902–1907.
I na dalším snímku se díváme z Eichmanky, ve stejné době, jen z jiného úhlu. Na místě kostela sv. Ludmily stál v roce 1885 Eden Theatre, cirkusová aréna hamburských Hagenbecků. Byl tu jedinou sezónu, zanedlouho, 1. dubna 1889, začaly výkopové práce na staveništi kostela. Na dalším snímku se už staví.
Text na cestu se vztahuje ke stejné době. Autor vzpomínky Dary rodného města, František Langer, se narodil 3. března 1888 nedaleko.
Nové předměstí rostlo divoce a dravě na všechny strany a rozpínalo se do všech směrů. Vždycky někam vymrštilo novou ulici jako chapadlo chobotnice, dorostlo až na její konec, a odtud znovu opakovalo stejný postup. Byl to tvor složený z mnoha a mnoha set činžáků, ale stále při chuti, pořád se vrhající na novou kořist, a co stravoval a co mizelo v jeho bezvýrazném cihlovém těle, byl kraj, na kterém spočinul a který do jeho příchodu byl poctivým polem, výstavným dvorcem nebo starým sadem.
Pouze od nejdávnějších pamětníků jsem slyšel o době, kdy bylo na dnešním vinohradském náměstí ještě bramborové pole. Ale jako chlapec jsem prožíval dost z toho beznadějného zápasu mezi rostoucím městem a mezi venkovem, který zadávilo. Ještě pole sahala až k samým Vinohradům, takže za deset minut od svého bytu jsem mohl natrhat chrp a vlčích máků, kolik jsem chtěl. Kousek dál byly vlhké louky, kde jsem v mokřinách lovil salamandry a pak je choval doma ve sklenici od okurek.
Ještě byly mezi ulicemi sady a zahrady. Taková Kanálka s obrovskými stromy a s houštěmi křovin, s obelisky, s poustevnou, se studánkou a s altány a voliérami byla už asi v pozvolném rozkladu, ale pořád to byl nádherný sad, zářící zeleň a voňavě dýchající stín. Leckde se uchovaly panské usedlosti se zahradami, obehnané zdmi, přes které bylo vidět větve stromů od jejich květů až po úrodu třešní nebo jablek. Jenže nepřišel-li jsem na některou stranu po několik měsíců, někdy i jenom neděl, situace se změnila. Můj příkop s čolky, kteří měli růžová bříška a něžné pacičky, byl jednoho léta zavezen špinavou skládkou z pražských bouraček. Tamta pole zůstala na podzim nezorána, protože byla rozprodána na parcely. A patřilo téměř k pýše vinohradské podnikatelské schopnosti, jak rychle celá krása Kanálky zmizela v základech nové činžákové čtvrti.
Ostatní zahrady, Eichmanka, Kozačka a jiné – jednoho dne byla jejich neproniknutelná zeď nahlodána, protože se na nich začalo stavět, a jejich zakázaná krása se nám klukům otevřela ke hrám a k ničení. Zpočátku se bývalý panský zahradník ještě ze zvyku pokoušel chránit před námi bývalé panské štěpy, ale dříve než jsme se sami nadáli, celé naše nové rejdiště se ztratilo pod dílem zedníků. Eichmanka, která uzavírala celou jednu stranu nynějšího náměstí Míru, byla mé rodné ulici nejblíž a byla obehnána vysokou zdí, takže budila mou největší zvědavost. (Narodil jsem se v Karlově ulici, dnes Jugoslávské, v čísle 18 napravo v přízemí v pokojíku za krámkem.) Tato největší hospodářská úsadba na Vinohradech s polnostmi, se zahradami, s mnoha hospodářskými budovami, dokonce s kravským chlévem, do kterého jsem se díval, když mě někdo zvedl k jeho okénkům, se rozpadávala po kouskách. Na jejím místě vzniklo několik ulic, mnoho činžákových bloků, Vinohradské divadlo, ale ještě potom zbývaly z ní dva úhledné domky asi tak ze čtyřicátých let, obklopené košatými a urostlými stromy, které bylo vidět skrz poctivě kovanou mříž. I poslední vinohradské pole zbývalo, oddělené od silnice tradiční řadou topolů. Avšak nakonec to také všechno zmizelo. Všechno, čemu se říká příroda, takřka před mýma očima podlehlo ve sporu s rostoucím městem a s jeho činžáky. Ani jeden z tolika krásných stromů neušetřili noví budovatelé, podnikatelé a majitelé.
Nevím, na čí straně jsem tehdy stál, zda mé city byly u topolu, který ležel na zemi přeražený, nebo u zbrusu nového vývěsního štítu cukráře, který otevíral obchod v čerstvé ulici. Pohyboval jsem se nevědomky mezi oběma. Drama porážky živlu přírody živlem člověka jsem prožíval neuvědoměle, jako prostý a přirozený běh života. Jistě mi tenkrát nenapadlo, že před mýma očima je pleněna krása, jakou byly tyto domky a usedlosti, poslední památníky ještě stylové doby, empíru, a jeho umění drobného stavitelství a velkého zahradnictví, ani že jsem historickým svědkem zrodu a růstu města v nejhorší době bezslohovosti a podnikatelské bezduchosti. Také jsem sotva slyšel od někoho z těch kolonizátorů pražského okolí nějaký sentimentální stesk po mizejících starých krásách, nebo od přistěhovalých bývalých venkovanů aspoň soucitný povzdech nad mizejícími poli a hospodářstvími. Pravda! Ovšem! Vždyť všecka jejich dnešní existence a budoucí naděje se obracely jen k přibývání domů, ulic a zákazníků.

[Kanálka, o níž se v textu rovněž mluví, byla původně vinice a usedlost, které vlastnil dvorní lékárník a přítel Karla IV. Angelo z Florencie. Vystřídala pak řadu majitelů a postupně se zvětšovala o další vinice, sady, zahrady a pole. Krajní vinice byly nad dnešním Národním muzeem, polnosti sahaly až k dnešnímu náměstí Jiřího z Poděbrad. V roce 1782 koupil pozemky Josef Emanuel Malabella de Canal (1745–1826), příslušník italské aristokracie, který se v 70. letech 19. století usadil v Praze a aktivně vstoupil do jejího života jako filantrop, mecenáš umění a vědy, podporovatel hospodářského rozvoje Čech, významná osobnost svobodného zednářství, amatérský hudební skladatel a botanik. V roce 1791 zpřístupnil část svých pozemků jako botanickou zahradu s pokusnými zelinářskými a ovocnářskými plochami. Při zahradě zřídil vzdělávací ústav, zaměřený na propagaci poznatků botaniky pro hospodářské využití, pokusný cukrovar na výrobu řepného sirupu a cukru, vzornou drůbežárnu a chovy dalších hospodářských zvířat. Kanálka tak byla specifickým spojením permanentní hospodářské výstavy, osvětového a badatelského střediska a romantického krajinářského parku. Z jeho bohaté drobné architektury se v dnešních Riegrových sadech zachovala rozhledna zvaná Mlíkárna a obelisk při Vozové ulici. Kromě části Riegrových sadů Kanálku připomíná už jen jazyková paměť: Ulice U Kanálky příčně spojuje Polskou, Mánesovu a Vinohradskou. Ač byl požadavek zachování Kanálky zakotven v závěti jejího tvůrce, zůstala od roku 1880 neudržována a po patnácti letech se s výjimkou menší části, připojené do Riegrových sadů, její zanedbaná plocha rozparcelovala a rychle zastavěla.
Připojený lept s akvatintou Partie z Kanálky vytvořil Antonín Pucherna mezi léty 1810 a 1820. Langer zmiňuje také Kozačku. Usedlost stála v místech, kde se dnes kolmo stýká Máchova a Rybalkova ulice. Na rozdíl od ní zůstala zachována krásná neorenesanční vila Dolní Kozačka, postavená na pozemcích usedlosti v roce 1854 a přestavěná Václavem Džbánkem v letech 1885-1886 (čp. 91/XII, Koperníkova 8).

Reprodukce pocházejí z už zde citované knihy Pavly Státníkové Vinohrady: Dobrá čtvrť pro dobré bydlení (Praha: Muzeum hlavního města Prahy, 2012, s. 53, 64 a 66), svazku řady Zmizelá Praha Divadlo a divadelní scény Olgy Vlčkové (Praha – Litomyšl: Paseka – Národní muzeum, 2014, s. 136) a skvělé knihy Adama Hnojila Nekonečné perspektivy. Krajina a veduty 19. století ze sbírky Patrika Šimona (Praha: Patrik Šimon – Eminent, 2013, s. 263). Text Františka Langra cituji ze souboru Byli a bylo, jehož editorem byl Jiří Holý (Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1992, s. 171-173). Odtud také reprodukuji Hoffmeistrovu kresbu k Langrovým Filatelistickým povídkám, které spolu s jeho Předměstskými povídkami, Malířskými povídkami a samozřejmě Bratrstvem bílého klíče patří ke knihám zvlášť mi milým a proto už mnohokrát čteným. Myslím, že na mé vnímání města měl František Langer vliv dosti podstatný. Citovaný text vyšel v knize Byli a bylo poprvé v roce 1963.]

V ÚTERÝ 21. BŘEZNA 2017, TEDY UŽ NA JAŘE, SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 14.00, NAPOSLEDY VŠICHNI NAJEDNOU, NA NÁMĚSTÍ MÍRU PŘED KOSTELEM SV. LUDMILY. TĚŠÍM SE NA VÁS.

Advertisements

Napsat komentář »

Zatím nemáte žádné komentáře.

RSS feed for comments on this post. TrackBack URI

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Vytvořte si zdarma webové stránky nebo blog na WordPress.com.

%d bloggers like this: