Czumalova nástěnka

Duben 29, 2017

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 2. KVĚTNA 2017

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 8:18 pm

VZPOMÍNKA NA ZVONAŘKU

První fotografie pochází z inzertní stránky Chmelovy továrny v knize Československá republika: Praha, kterou vydalo v roce 1927 berlínské nakladatelství Dari. (Marku, ještě jednou děkuji za laskavé zapůjčení.) Provází ji tam následující text:

            „První česká akciová továrna na šunky a uzenářské zboží Antonín Chmel, Praha-Vinohrady“ jest jednou z nejstarších a největších svého druhu v Československu.
Byla založena r. 1879 a měla ihned řadu filiálek v Praze i na venkově. Závod dodával šunky nejdříve do lázeňských míst, Karlových Varů, Mariánských Lázní a Frant. Lázní, pak dobyl si trhu ve Vídni a v Budapešti a v celé bývalé monarchii rakousko-uherské. Avšak tato odbytiště brzy nedostačovala a bylo nutno hledati jiná v cizině.
Tehdy dobyla si pražská šunka, vyrobená firmou Antonín Chmel na Vinohradech, svého jména v cizině. Hlavní lázeňská místa se bez ní nemohla obejíti. Není potravy tak výživné a tak snadno stravitelné, jako jest šunka, která se brzy stala vzorem potravy, předepisované lékaři nemocným. Po českých lázních dobyla si pražská šunka jméno a slávu ve světě. díky četným návštěvníkům lázní z ciziny, Francouzům, Angličanům, Američanům, Rusům, Polákům atd. Z celého světa začaly se hrnouti objednávky – aniž by bylo bývalo zapotřebí činiti reklamu. Pražská šunka pokračovala na svém triumfálním pochodu Francií, Švýcarskem, Německem, Anglií, Italií a Rumunskem. Ale nebylo možno vyvážeti ji všude, poněvadž nesnášela dobře teplého podnebí. A jaká příčina toho, že nesnášela dobře dlouhé dopravy? Což se americké a jiné šunky nevyvážely do celého světa? Příčinou toho byla právě její jemnost a šťavnatost. Ta výborná chuť, které vděčila za svoji slávu, odsoudila ji k nedostatku odolnosti a trvanlivosti. Šunky jiné, které jsou úplně suché a často bez chuti a prosáklé solí, snesou naopak vše.
Avšak i toho se docílilo, že šunka zachovala si svoji jemnost i po několik let a že snese každou dopravu i sebe delší, i v krajinách tropických a to sterilisováním v plechových krabicích. Šunka se nyní zasílá v krabicích vykoštěná, vařená a úplně k jídlu připravená – a takovou šunku vyrábí právě firma Antonín Chmel, akc. spol., Praha-Vinohrady.

Na druhé fotografii vyjíždí tam, kde se dnes vstupuje do luxusního Le Palais Art Hotel Prague, dodávka s uzeninami. Snímek ČTK byl pořízen 29. prosince 1956 (pak že byl za mého dětství vždycky v zimě sníh), tedy Chmelovu pražskou šunku neveze, její výroba tu byla zrušena počátkem 50. let. Snímek reprodukuji z 3. dílu knihy Kateřiny Bečkové Zmizelá Praha z řady Zmizelá Praha (Praha – Litomyšl: Paseka – Schola ludus-Pragensia, 2014, s. 56), Chmelovu recepturu jsem kdysi našel na internetu, ale vinou mé harddiskové katastrofy se jen náhodou zachoval text, ne už odkaz na zdroj.

Kýty z mladých českých vepřů o hmotnosti 3 – 5 kg s křížovou kostí, zaříznuté pražským ře­zem, tedy seříznutý tuk z vnitřní strany spolu se zakrojením dokulata kolem pánve a bez no­žičky, se vychladí na teplotu 5° C. V hloubce svaloviny se proříznou v místě kolenního a hlezenního kloubu. Kýty se nasolí solí se sany­trem (na 1 kg soli 50 g dusičnanu draselného a 40 g cukru.) Kůže se solí masíruje, až se orosí. Pak se kýty oklepou (zbaví se přebytků soli). Dno kádě se posolí a na ně pokladou kýty kůží dolů. Druhý a třetí den se šunky v kádi zalévají lákem: Na 10 l vody 1–1,2 kg soli, 50 g dusič­nanu sodného a 40 g cukru, převařit a vychla­dit na 5°C. Kýty musí být celé ponořeny v láku, ale nesmí se příliš zatěžovat. Po 2 týdnech se kýty přeloží a zalijí čerstvým lákem. Tříkilové kýty jsou proleželé asi za 3 týdny, těžší za mě­síc. Teplota láku musí být stálá mezi 5 a 7°C. Stupeň proležení se kontroluje naříznutím svaloviny kýty až ke kosti. Svalovina je prole­želá, když je příjemně probarvená, růžová na řezu, lepivá. Naležené kýty se opláchnou a po­noří na 2 hodiny do čisté vody. Poté se nechají do dalšího dne na vzduchu oschnout a udí se do zlatožluta. Uzené kýty se vloží do vroucí vody, pak se teplota vody sníží na 75°C a kýty se ovářejí tak dlouho, aby na 1 kg připadla 1 hodina ovaru. Ovařená šunka se vyjme a nechá dochladit. Před zavěšením se celá šunka natře svařenou hustší želatinou, aby nevysychala.

Pohlednice z 20. let pak vypovídá o významu Nuselských schodů před změnou dopravních toků. Poskytla nám ji v poslední době týden co týden vytěžovaná kniha Pavly Státníkové Vinohrady: Dobrá čtvrť pro dobré bydlení (Praha: Muzeum hl. m. Prahy, 2012, s. 85).

V ÚTERÝ 2. KVĚTNA 2017 SE SEJDEME V 11.30 A VE 14.00 NA ROHU ULIC FRANCOUZSKÁ A JANA MASARYKA (TRAMVAJE Č. 4, 5, 13, 22, 26, ZASTÁVKA JANA MASARYKA). TĚŠÍM SE NA VÁS.

     

  

Uložit

Reklamy

Duben 23, 2017

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 25. DUBNA 2017

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 5:10 pm

MĚSTSKÁ BRÁNA KRÁLOVSKÝCH VINOHRAD

Město si uvědomujeme v jeho uzavřenosti, v jeho hranicích. To zakládá podstatné významy městských bran. Jiná je samozřejmě situace města v hradbách a jiná situace města před branami. I v tom představují nová pražská města, těsně obrůstající historická  města v hradbách, vzrušující téma. První fotografie z roku 1874, pořízená někdy v 1. polovině 70. let 19. století, ukazuje jednu z bran, jíž se Nové Město pražské otevíralo prostoru rodících se Královských Vinohrad, Žitnou. Brána, dokončená v roce 1694, se nacházela uprostřed kurtiny barokního opevnění č. XXVI-XXVII. Fotografie z roku 1874 vznikla na rozloučenou, téhož roku se po dlouhých průtazích začaly fortifikační stavby bourat a za tři roky už Nové Město a Královské Vinohrady nic neoddělovalo.
Bránu pro vstup do města potřebujeme především významově a neexistuje-li reálně, hledáme náhradu symbolickou. Nádraží 19. století funkci městské brány ochotně převzala a jejich architektura často s významy symbolické brány pracovala. Královské Vinohrady měly to štěstí, že je železnice podešla tunely a od Nového Města oddělila jen kolejištěm hlavního nádraží. Pro umístění vlastního vinohradského nádraží to ale představovalo komplikaci. (Stranou nechme pro tuto chvíli fakt, že se Královské Vinohrady sice vyhnuly nahrazení městských hradeb novou hradbou železnice, ale později se tu nová nepřekročitelná hradba vytvořila vedením průjezdné automobilové dopravy po bývalém hradebním pásmu.)
Prvním vinohradským tunelem, vyraženým v letech 1869-1871, od 19. září 1871 jezdily nejprve po jedné koleji vlaky Dráhy císaře Františka Josefa (KFJB, k. k. privilegierte Kaiser-Franz-Josephs-Bahn) z Prahy přes Benešov, České Budějovice a Gmünd do Vídně. O rok později, 15. srpna 1872 byl zahájen nákladní provoz na Pražské spojovací dráze na Smíchov, pro niž byla do tunelu položena druhá kolej. Na osobní provoz si počkala do 1. října 1888. Se zahájením osobní dopravy se otevřela i zastávka Královské Vinohrady. Její původní podobu vidíme na snímku, pořízeném od Zvonařky. Vlevo pod vrcholem Nuselských schodů vycházejí z tunelu obě tratě, na levou stranu směřuje kolej k zastávce Nusle-Vršovice, na pravou kolem barokní viniční kaple sv. Rodiny spojovací dráha pod Vyšehrad a přes Vltavu na Smíchov. Dřevěné budovy zastávky mezi nimi obsluhují obě tratě. Napravo už stojí hotel Excelsior, postavený v letech 1904–1905.
Svobodova fotografie ze stejné doby nabízí pohled z opačné strany. Nad vrcholu svahu nad zastávkou ční mohutný nájemní dům, který na místě usedlosti Zvonařka nechali v letech 1896-1898 postavit manželé Antonín a Josef Chmelovi. Zakrývá částečně První českou akciovou továrnu na šunky a uzenářské zboží Antonín Chmel, jejíž reklamní poutač nese na střeše. Sousední dvojici nájemních domů si postavil v letech 1892–1893 stavitel Eduard Rechziegel. Restaurace Zvonařka při Nuselských schodech v pravém z nich se tu na rozdíl od proslulého Chmelova závodu udržela dodnes.
Místo zastávky primárně určilo vedení tunelu. Ale nebylo to místo nevýznamné: Směřují k němu dvě důležité kompoziční a komunikační osy města. Jedna, dnešní Londýnská, je dána vedením tunelu. Druhou založila jedna z Wimmerových alejí, která směřovala podél hradeb od Koňské brány ke Zvonařce. Osa pokračovala i za bodem, kdy se od ní odklonila stará cesta do Nuslí (její trasu sleduje široký zákrut Bělehradské), dnešní Šafaříkovou. Tudy také jezdila už koněspřežná tramvaj, která měla konečnou stanici nad Nuselskými schody, a po ní tramvaj elektrická. Až do roku 1904, kdy se její konečná přestěhovala pod schody k nádraží. Po zahloubení a přemostění Bělehradské pak nádraží získalo spojení i z druhé strany, od Nuslí, prodloužením tramvajové trati na náměstí Bratří Synků.
Tato změna je spojena s přestavbou zastávky. V letech 1912-1913 byly koleje přeloženy, vybudována nová nástupiště a nadchod, postavena nová zděná staniční budova podle projektu Jana Heindla a ing. Němeček vyřešil problém úrovňového křížení trati na Smíchov s Bělohradskou jejím zahloubením a přemostěním. Půvab Heindlovy budovy, který začerstva uchovala dobová pohlednice, poněkud setřela přístavba a zjednodušení fasády v roce 1955. To už tu vlaky přes deset let nestavěly, zastávka byla zrušena po otevření II. vinohradského tunelu v roce 1944. Zastávka Královské Vinohrady / Königliche Weinberge (od roku 1942 Prag-Königliche Weinberge / Praha-Královské Vinohrady) tedy existovala 56 let, z toho 10 let jako železniční stanice, povýšená na ni v roce 1923 po přivedení kusé koleje z vršovického nádraží a v roce 1932 degradovaná zpět na zastávku).

(Reprodukce pocházejí z obvyklého zdroje. Snesl jsem si sice na stůl dost knih, největší a nejkvalitnější předlohy ale opět poskytla kniha Pavly Státníkové Vinohrady: Dobrá čtvrť pro dobré bydlení. Praha: Muzeum hl. m. Prahy, 2012.)

V ÚTERÝ 25. DUBNA 2017 SE SEJDEME V 11.30 A VE 14.00 NA ROHU ULIC BĚLEHRADSKÁ A POD NUSELSKÝMI SCHODY (TRAMVAJ Č. 11 NEBO 6, ZASTÁVKA NUSELSKÉ SCHODY). TĚŠÍM SE NA VÁS.

Uložit

Duben 15, 2017

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 18. DUBNA 2017

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 9:40 pm

ČTENÍ NA CESTU: DÍVČÍ KOLEJ BUDEČ
KAPITOLA Z KNIHY V. M. HAVLA  MÉ VZPOMÍNKY

„Někdy během roku 1922 se na mne obrátila členka OHČS[1] MUDr. Anna (Anča) Schustlerová-Matoušková s návrhem, aby OHČS něco podniklo také pro ubytování vysokoškolských studentek, kterých po první světové válce již hodně přibylo. Měla spolu se svou sestrou Julií, která se právě vrátila ze studijního pobytu v USA, nejen nadšení, ale i konkrétní představu, jak by u nás měla vypadat vzorná, definitivní dívčí kolej. Poněvadž se aktivně účastnila stavby studentské kolonie na Letné, věděla, že předpokladem úspěšné realizace jejích představ je, aby do akce byla zainteresována řada osob jak z úřadů, tak těch, kdo budou ochotni buď finančně nebo pracovně k realizaci plánu přispět. A tak se obrátila na mne, abych jí k tomu pomohl. Věděla, že mne zájem o činnost ve studentstvu ještě neopustil a že jsem, jako spoluiniciátor kolonie na Letné, vlastně i povinen udělat též něco pro ubytování studentek.
Představa dívčí koleje, jak mi ji vylíčila paní Anča, se mi líbila, avšak uvědomoval jsem si, že je potřebí najít především osobu, která za věcí půjde a bude umět tuto představu také realizovat v praxi. Samozřejmě jsem tuto osobu viděl v dr. Schustlerové. Proto jsem položil paní Anče podmínku své spolupráce, že u této akce vytrvá a sama převezme i vedení koleje. Přislíbila, i když ona ani já jsme tehdy netušili, jaké břemeno na sebe bere.
Tehdy existoval spolek Kolej vysokoškolských posluchaček, který spravoval jen asi 15 lůžek ve Spálené ulici a několik v Kateřinkách, vedle blázince. Tento spolek dostal sic od presidenta Masaryka dar 200.000 Kč na stavbu koleje, ale nenalezl se v něm nikdo, kdo by se akce ujal.
Dr. Schustlerová měla chuť, energii i podporu OHČS a Křesťanského kroužku. Dala se do práce přesto, že musela omezit svou lékařskou praxi. Dohodli jsme se, že ustavíme Stavební družstvo OHČS pro stavbu koleje Budeč, které bude mít nárok na státní podporu. Moje matka i já jsme zakoupili značný počet podílů. Družstvo se nám podařilo dobře ustavit. Předsedou byl prof. dr. Felber[2], jednatelkou MUDr. Anna Schustlerová a já pokladníkem.
K pozemku nám dopomohl přičiněním dr. Schustlerové její profesor MUDr. Weigner[3], a to ve Wenzigově ulici. Projekt koleje ochotně vypracoval ing. arch. B. Kozák[4], bratr příznivce našeho obrodného hnutí, prof. dr. J. B. Kozáka[5]. Náklad na stavbu byl odhadnut na 4 milióny Kč. Pozemek stál 128 000 Kč.
Přirozeně teď tu byl nemalý úkol opatřit potřebné peníze a úvěry. Udělali jsme dohodu s Kolejí vysokoškolských posluchaček, že vloží do stavby zmíněný dar od presidenta Masaryka za podmínky, že sama bude obsazovat část pokojů. Dále jsme jednali s ministerstvem zahraničí, aby si zakoupilo pro své výpravy studentů ze zahraničí, které tehdy samo organizovalo, určitou část lůžek, a to vkladem 50.000 Kč za každé vyhrazené lůžko, resp. pokoj. Také nám jistou částkou přispělo ministerstvo zdravotnictví, které mělo zájem, aby studentky medicíny měly možnost bydlet nedaleko svých fakult a ústavů. Takto se nám podařilo získat celý potřebný kapitál k tomu, abychom dostali státem garantovaný úvěr a zajistili stavbu.
Při ofertním řízení byl nám poradcem můj profesor z techniky a příbuzný Schustlerové prof. ing. dr. Stanislav Bechyně[6]. Stavba byla zadána firmě Českomoravská stavební, za kterou vedl stavbu můj spolužák z reálky i techniky ing. Jaroslav Brázdil (s nímž jsem i později po řadu let spolupracoval při svém podnikání na Barrandově). Při stavbě koleje byli našimi obětavými poradci ing. Zelený a ing. Karel Boháč. Náklad na stavbu nebyl překročen.
Návrhy na nábytek vypracovala a jeho dodávku zajišťovala bezplatně arch. Milada Petříková-Pavlíková, první čsl. architektka[7].
Kolej Budeč byla úspěšně vybudována a od listopadu 1925 obsazena studentkami. První ředitelkou se stala MUDr. A. Schustlerová. Když se později své funkce vzdala, po neshodě osobního rázu s některými členkami výboru Koleje vysokoškolských posluchaček, stala se ředitelkou Budče ing. Bergauerová, která za okupace i se svým manželem ztratila život v plynové komoře.“[8]

V ÚTERÝ 18. DUBNA 2017 SE SEJDEME V 11.30 A VE 14.00 NA KRÁLOVSKÝCH VINOHRADECH V ANGLICKÉ ULICI, NA CHODNÍKU MEZI ŠKRÉTOVOU A RUBEŠOVOU (ORIENTAČNÍ BOD: PIZZERIA LA TORRETTA). TĚŠÍM SE NA VÁS.            

[1] Obrodné hnutí čsl. studentstva bylo ustaveno z iniciativy Václava Marii Havla a Otakara Janoty v roce 1920 (Václav Maria Havel byl pět prvních volebních období, v letech 1920–1924, jeho předsedou). Z programového prohlášení, přijatého na třetí konferenci OHČS v roce 1922: „My, řádní členové OHČS, sdružujeme se v rámci OHČS, abychom společně pracovali na podkladě náboženském k obrodě člověka v duchu Krista, jež se projevuje účinnou láskou, touhou po poznání pravdy a snahou po konání dobra.“

[2] Prof. Ing. Dr. Viktor Felber (1880–1942), absolvent české a německé techniky v Praze, první doktor technických věd u nás. Na Českém vysokém učení technickém se v roce 1908 habilitoval v oboru technická mechanika, roku 1911 jmenován mimořádným, 1919 řádným profesorem mechaniky a termomechaniky. V akademickém roce 1920-1921 děkan Vysoké školy strojního a elektrotechnického inženýrství, v akademickém roce 1930-1931 rektor Českého vysokého učení technického. Kromě základních děl v oborech hydrauliky, mechaniky a termomechaniky vydal také pozoruhodné spisy Řád mravní a hospodářský (Praha: Etokratické hnutí, 1935) a Národní a sociální stát. Studie o společenské a národní organisaci a o budování státu (Praha: Jan Svátek, 1939). Ty už spadají do doby, kdy byl na vlastní žádost předčasně penzionován. V roce 1942 byl jako aktivní člen Národně-revolučního výboru inteligence zatčen a popraven.

[3] Prof. MUDr. Karel Weigner (1874–1937), profesor anatomie na Universitě Karlově, po dvakrát děkanem lékařské fakulty, v roce 1936 rektorem university. Od roku 1926 až do své smrti vedl pražský Anatomický ústav. Autor fundamentální pětidílné učebnice Topografická anatomie se zřetelem k studiu anatomie a k potřebám klinickým (2. vyd. Praha: Springer, 1930) a učebnic dalších, významný funkcionář Sokola, propagátor zdravého způsobu života, tělocviku a sportů, zakladatel Ústavu pro výchovu učitelů tělocviku, oblíbený učitel plastické anatomie na uměleckých školách a popularizátor vědy.

[4] Ing. arch. Dr. Bohumír Kozák (1885–1978) studoval na Českém vysokém učení technickém. Po absolutoriu v roce 1909 pracoval v ateliéru Osvalda Polívky, pak se stal hlavním architektem firmy V. Nekvasil a počátkem 20. let se osamostatnil.

[5] Prof. PhDr. Jan Blahoslav Kozák (1888–1974) studoval teologii, filosofii a teologii na universitách v Bonnu, Edinburghu, Vídni, Halle a Praze. V roce 1921 se habilitoval pro obory logiky, metodologie a noetika a 1926 i dějiny filosofie, od 1927 byl mimořádným, 1933 řádným profesorem dějin filosofie na Filosofické fakultě University Karlovy.

[6] Prof. Ing. Dr. Stanislav Bechyně (1887–1973) studoval do roku 1910 na pražské technice. Získal zaměstnání u firmy Skorkovský, postupně se tu stal vedoucím inženýrem a nakonec společníkem. V roce 1920 byl jmenován profesorem statiky, dynamiky a staveb ze železobetonu na Českém vysokém učení technickém, v letech 1926-1958 tu přednášel stavitelství mostů kamenných a betonových, obor, který ustavil. Dvakrát byl děkanem Vysoké školy inženýrského stavitelství. Jeho bohatá bibliografie obsahuje převážně vědecké studie a vysokoškolské učebnice betonového a mostního stavitelství.

[7] Milada Petříková (1895-1985) se dostala na České vysoké učení technické jako soukromá hospitantka, až po vzniku republiky byla uznána řádnou posluchačkou. Absolvovala v roce 1921, téhož roku (čtyři dny po promoci) se provdala za svého profesora Theodora Petříka (1882–1941) a otevřela si vlastní ateliér.

[8] HAVEL, V. M. Mé vzpomínky. Praha: Lidové noviny, 1993, s.150-151.

Duben 10, 2017

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 11. DUBNA 2017 NEBUDE

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 11:43 am

Prakticky celý uplynulý týden jsem v duchu pobýval v této ulici. Když ji Karel Maloch někdy kolem roku 1890 fotografoval, jmenovala se ještě Hálkova. Dnešní jméno Londýnská získala v roce 1926 a pak už je změnila jen jednou a celkem nakrátko, v letech 1940–1945 se jmenovala Mnichovská / Münchener Straße. To, co zakládá půvab ulice, prozrazuje její jméno nejstarší: V letech 1875­–1884 to byla Tunelová či Tunelská. Regulace určila vedlejším ulicím Královských Vinohrad šířku 17 metrů, hlavním 25 metrů, Londýnská je ale široká 30 metrů, aby domy, které ji obestavují, nezatěžovaly klenbu Vinohradského tunelu I. Je tu tak dost místa na stromy i předzahrádky a logika vedení tunelu naštěstí nenahrává průjezné dopravě na povrchu. Celé přilehlé části Královských Vinohrad dala ale logiku urbanistickou. Těšil jsem se, jak vám to všechno ukážu, ani o zajímavou architekturu tu není nouze. Organismus, který celou zimu odolával díky vakcinaci a dalším vědeckým prostředkům typu česneku, zelňačky, zázvoru a slivovice všem kolemjdoucím chřipkám a nachlazením, si ale nejspíš s novým jarem vzal v tomto ohledu volno. Mám pocit, že vše, co jsme svorně odvrátili, si to teď vybírá zpětně a najednou. Teplota neklesá, kašel neslábne, hlas se nevrací, schopnost pohybu nepřipomínajícího tolik stařecké šourání také ne. Minula hodina, která měla rozhodnout. Se srdcem bolavým (a vším ostatním jakbysmet) musím přiznat, že jsem svůj boj prohrál, a tedy nerad vyslat tuto zvěst:

PŘEDNÁŠKY SE V ÚTERÝ 11. DUBNA 2017  N E K O N A J Í  PRO NEMOC.

Jejich program se přesouvá na následující týden, místo setkání ještě včas připomenu, měnit ale nebudu. Na náhradě prostonaného času se domluvíme. POŽEHNANÉ VELIKONOČNÍ SVÁTKY VÁM, ŽEL, MOHU POPŘÁT JEN TAKTO NA DÁLKU. VĚŘÍM, ŽE SE UVIDÍME V ÚTERÝ 18. DUBNA. TĚŠÍM SE NA VÁS.

Duben 7, 2017

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 11. DUBNA 2017

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 4:43 pm

SLÍBENÉ OBRÁZKY (JARNÍ ÚKLID)
Nejprve komplikovaná situace čtyř tunelů pod Anglickou ulicí, přesněji pod budovou ČSOB (čp. 140/XII, Anglická 20, Václav Alda – Petr Dvořák – Martin Němec – Ján Stem­pel / A.D.N.S. architekti 1994–1996). Přidávám k tomu schéma vedení vinohradských železničních tunelů.
Další obrázek zachycuje podobu Nového českého divadla, letní pobočné scény Prozatímního divadla s kapacitou 3 000 diváků. Podle projektu Antonína Bauma ji na místě části dnešního bloku mezi ulicemi Škrétova, Anglická, Legerova a Čelakovského sady postavili roku 1876. Budova existovala do roku 1885, bezprostředně po její demolici byl pozemek zastavěn nájemními domy. V nejvýstavnějším z nich (čp. 386/XII, Anglická 5, Škrétova 1, Jan Troníček –­ Karel Horák 1886) byla od počátku kavárna, které se brzy začalo říkat po jejím zakladateli Josefu Demínovi Demínka. Jméno uchovává i dnešní plzeňská restaurace.
Nakonec pro porovnání původní plány a historický snímek fasády domu sochaře Bohuslava Schnircha (čp. 548/XII, Mikovcova 5, Antonín Wiehl – Jan Zeyer 1872-1875, přesněji návrh 1872, realizace 1874-1875) a tři florentské renesanční paláce, k nimž fasáda vědomě odkazuje: Medici-Riccardi (Michelozzo Michelozzi 1444-1460), Gondi (Giuliano di Sangallo 1490) a Guadagni (Simone del Pollaiolo, zv. il Cronaca po 1502).
[Obrázek Nového českého divadla pochází z klasického díla Alfreda Javorina Pražské arény: lidová divadla pražská v minulém století (Praha: Orbis, 1958, s. 314). Zdroj ostatních musím, žel, vyřešit oblíbeným alibistickým archiv autora, protože už moc nejsem schopen jejich původ zpětně rekonstruovat dál, než k příslušným složkám na mém externím harddisku, kde to věru potřebuje jarní úklid.]
V ÚTERÝ 11. DUBNA 2017 SE SEJDEME V 11.30 A VE 14.00 NA KRÁLOVSKÝCH VINOHRADECH V ANGLICKÉ ULICI, NA CHODNÍKU MEZI ŠKRÉTOVOU A RUBEŠOVOU (ORIENTAČNÍ BOD: PIZZERIA LA TORRETTA). TĚŠÍM SE NA VÁS.

Uložit

Duben 2, 2017

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 4. DUBNA 2017

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 10:57 am

K DOMU ČP. 77/XII, FRANCOUZSKÁ 4
Jednota československých soukromých úředníků vypsala v roce 1927 architektonickou soutěž na spolkový dům na místě dvou činžovních domů z 80. let 19. století při vyústění ulice, která se již rok jmenovala Francouzská (v letech 1884–1926 Palackého), na náměstí tehdy stejně čerstvě Mírové. (Náměstí se v letech 1884–1926 jmenovalo Purkyňovo, 1926–1933 Mírové, 1933–1940 Vinohradské, 1940–1945 Říšské, 1945–1948 znovu Vinohradské a od roku 1948 náměstí Míru.) Soutěž vyhrál Jaromír Krejcar a jeho vítězný návrh zde reprodukuji. Stavební program zahrnoval sedmipatrový trojtrakt s obchodním parterem a byty v patrech nad ním a dvoupatrovou budovu ve dvoře s restaurací a velkým společenským sálem, v parteru propojenou s domem při Francouzské. Vítězný návrh prošel ještě vývojem, než byl definitivní projekt v letech 1930–1931 realizován. S trochou nadsázky by se dal tento vývoj nazvat cestou od emocionálního funkcionalismu k funkcionalismu vědeckému.  Ustupující nejvyšší patro využil Jaromír Krejcar pro svůj ateliér a byt, který obýval se svou manželkou Milenou Jesenskou a dcerou Janou. (Na zákresu soutěžního návrhu do fotografie je na pohledu z náměstí vlevo vidět ještě původní stav domu čp. 585/XII, Francouzská 1, který postavil 1888-1889 Karel Janda. Působivá nárožní věž s kupolí byla v roce 1937 snesena, když se dům podle projektu Tomáše Šaška adaptoval a o dvě patra zvyšoval pro studentský domov a jídelnu sousedního Dívčího reálného gymnasia kongregace školských sester III. řádu sv. Františka.)
Obraz bytu můžeme složit z literárních svědectví. Nejprve dcera Mileny Jesenské a Jaromíra Krejcara (ČERNÁ, Jana. Adresát Milena Jesenská. Praha: Concordia, 1991, s. 75): „Když Jaromír dodělal dům Jednoty na Francouzské třídě. V jedné části byl byt a ve druhé Jaromírova kancelář. Bydlení to bylo kouzelné, kolem celého bytu byla terasa a nahoře ještě plochá střecha, která k bytu patřila, velké pokoje a okna přes celou stěnu – prostě přesně takový byt, po jakém s Jaromírem toužili.
Margarete Buberová-Neumannová, snacha filosofa Martina Bubera a později družka významného představitele Kommunistische Partei Deutschlands Heinze Neumanna, již neklidné 20. století vybavilo zkušeností z gulagu i nacistického koncentračního tábora, nám poskytla především cenné svědectví o závěru života Mileny Jesenské v Ravensbrücku, v jejím plastickém (byť ne vždy použitelném jako spolehlivý historický pramen) portrétu ale nechybí ani zmínka o bytě ve Francouzské (BUBEROVÁ-NEUMANNOVÁ, Margarete. Kafkova přítelkyně Milena. 2. vyd. Praha: Mladá fronta, 1992, s. 106): „Po návratu postavil Krejcar vedle nespočetných dalších projektů pěkný moderní dům v Palackého ulici na Vinohradech a zařídil v něm, i když už byli rozvedeni, pro Milenu a dítě v šestém poschodí veliký byt. Podél celého poněkud dozadu ustupujícího nejhořejšího patra byl balkón, který Milena bohatě vyzdobila květinami, jež mu získaly jméno »visuté zahrady Mileniny«. Zpočátku zel byt prázdnotou, protože chyběly peníze na nábytek, v obrovských místnostech nebylo nic než dětská postýlka, matrace, několik židlí a všelijaké dřevěné bedny. Postupně se však »visuté zahrady « staly vzorem moderního bydlení.“ (Tady je třeba trochu upřesnit: Jaromír Krejcar a Milena Jesenská se vzali v roce 1927, do bytu ve Francouzské se stěhovali jako manželé. Jaromír Krejcar odjel v roce 1933 do Sovětského svazu, rozvedli se až následujícího roku a Milena Jesenská se s dcerou Janou z bytu odstěhovala.
Pro další charakteristiku bytu mohu použít úryvek ze strhující knihy textilní výtvarnice Jaroslavy Vondráčkové (VONDRÁČKOVÁ, Jaroslava. Kolem Mileny Jesenské. Praha: Torst, 1991, s. 111): „Krejcar přestěhuje Milenu na Vinohrady na Francouzskou třídu č. 4, který sám projektoval pro Jednotu soukromých úředníků. Byla tam velikánská hala, z jedné strany táhla se podél dlouhá terasa s úchvatným pohledem na Prahu, ze tří stran byla chodba, z níž se vstupovalo do menších pokojíků. V nich se střídali lidé, emigranti, přátelé, ilegálníci (Gottwalda tam také měla jeden čas) a lidi, kteří nemohli se svými pasy do hotelů. Stranické orgány konaly tu často své schůze. Sem Krejcarovi přenášejí slávu i dluhy ze Spálené 33. Splétají tu pak pohostinně doznívající pověst starých pražských rodin s rázností nové mladé levice. Nejmodernější koupelna, několik sprch v bytě i na terasách, velikánský kořenáč se stromkem »Honza« – výsledek soutěže z Národních listů, pořádané paní Zdenkou Pospíšilovou. »Bříza Honza« na terase v kbelíku vesele bují a zvědavě nakukuje do našich schůzí stranického rázu. A dokola mělké nádoby a misky s drobnými trsy stále rozkvétajícího kvítí. Ty terasy! Chutné čaje pro pravé, skromné schůze pro levé. »Velitelce visutých zahrad«, napsal kdosi tenkrát Mileně věnování do své knížky.
Zřejmě nejplastičtější evokaci bytu Mileny Jesenské a Jaromíra Krejcara obsahují paměti Gusty Fučíkové, která tu v letech 1932–1933 rovněž bydlel (FUČÍKOVÁ, Gusta. Život s Juliem Fučíkem. Praha: Svoboda, 1971, s. 283): „Byt měli zařízený velice spoře. V obývacím pokoji. který byl skoro tak velký jako chrámová loď, se zcela ztrácela tři křesla okolo krbu (z něhož, když se zatopilo, vycházel kouř místo do komína do pokoje) a jídelní stůl v rohu u kuchyně. Se stěnami splývalo široké bílé prostěradlo přehozené přes bidlo nahrazující skříň. Na bidle byly rozvěšeny šaty. V Milenině pokojíku stálo jen široké lehátko. V hlavách visel černý kříž, na boční stěně ohromná reprodukce van Goghových Slunečnic. Jaromír měl svůj pokoj na opačné straně chodby za kanceláří. Spal na matracích, které jejich služka Máří pokládala večer na podlahu a ráno odnášela.
Jaromír Krejcar byl věrným stoupencem zásad, které jsme si před časem připomínali v souvislosti se dvěma byty Karla Teigeho a Jožky Nevařilové, včetně Teigeho filipiky proti manželským ložnicím (https://czumalo.wordpress.com/2015/11/17/u3v-fsv-cvut-pamatky-velke-prahy-prednaska-24-listopadu-2015/).
Stěhování z bytu přibližuje Jana Černá sugestivní vzpomínkou. Jen mě nad ní přepadl smutek, plavně se mi vyhoupl na stůl můj kocourek a zakryl podstatnou část monitoru. Beru to jako pokyn, abych z knížky Jany Černé ocitoval ještě jednu, ale jinou dětskou vzpomínku (s. 77): „Pamatuji se na kočky, které byly v bytě a které Milena milovala. Couraly po střechách a po terase, spaly na zeleném kotouči gramofonu a u Mileniny hlavy na posteli a Milena na ně nedala dopustit. Chodily na zmačkaný papír místo pilin – až si jedna vlezla do tátovy kanceláře, zmačkala nějaké plány a udělala do nich svou loužičku. Táta se tehdy rozzlobil, kočku popadl a hodil s terasy dolů – jenomže pro ni musel zase vlézt na střechu domu, který byl pod terasou a na kterém přistála. A Milena ji kurýrovala tak dlouho, až zase byla kočka v pořádku.
(Všechen obrazový materiál reprodukuji z katalogu Jaromír Krejcar 1895-1949. Praha: Galerie Jaroslava Fragnera, 1995, s. 100-104.)
Pro případ, že jste to přehlédli, přidávám ještě radostnou zprávu, že na pultech knihkupectví se před měsícem objevil obsáhlý (více než osmisetstránkový) výbor z díla Mileny Jesenské, uspořádaný Marií Jiráskovou a pod titulem Křižovatky vydaný nakladatelstvím Torst.

V ÚTERÝ 4. DUBNA 2017 SE SEJDEME V 11.30 A VE 14.00 NA ROHU ULIC RUBEŠOVA A ŘÍMSKÁ (OD TRAMVAJOVÉ ZASTÁVKY MUZEUM NAHORU PO SCHODECH, OD STANICE METRA MUZEUM NAHORU PODÉL NÁRODNÍHO MUZEA, PODCHODEM POD LEGEROVOU A OPĚT PO SCHODECH NEBO PO RAMPĚ NAHORU). TĚŠÍM SE NA VÁS.

Vytvořte si zdarma webové stránky nebo blog na WordPress.com.