Czumalova nástěnka

Červen 5, 2017

POKUS O SNĚHOVOU KOULI

Filed under: K EXKURZI UK & UK 26.-28. 5. 2017 — V. Cz. @ 5:51 pm

Snímek části účastníků zájezdu před architektonickou manifestací národního slohu a kremačního hnutí sice pochází z mého fotoaparátu, ale pořídila jej, abych se nechlubil cizím peřím, Stella. Proč jej zveřejňuji? Nechce se mi věřit, že jsem první, kdo týden po návratu vysypal kartu. Stejně tak se mi nechce věřit, že nikdo dosud nereagoval na Klářinu výzvu. Zkrátka jsem neklidný, že se už netopím ve fotografiích, které by mi ukázaly, jaké to vlastně bylo. (Vzpomínám si, byl jsem tam, ale příliš zaměstnán jinými činnostmi, než abych to věděl.) Zveřejňuji tedy fotografii s nadějí, že je to sněhová koule, která strhne lavinu, a v obrazových vzpomínkách na Polabí se budeme brzy topit všichni.

Váš Vladimír Czumalo, nositel vyznamenání Za věrnost

Červen 3, 2017

CO BYLO PŘED GOČÁROVÝM SCHODIŠTĚM

Filed under: K EXKURZI UK & UK 26.-28. 5. 2017 — V. Cz. @ 6:36 pm

Opevnění Hradce Králové bylo budováno od 1. třetiny 14. století. Výhradně z cihel, bez kamenného jádra. V intervalu mezi 25 a 40 metry předstupovaly před hradební zeď hranolové bašty, původně dovnitř města otevřené, po husitských válkách postupně uzavírané a využívané pak jako skladiště a vězení. Počátkem 16. století vznikla ve středu jižní fronty hradby věž Kropáčka, nejspíš nikoliv přestavbou starší bašty, ale jako novostavba vězení. Zřejmě tedy nikdy nebyla vodní, tedy vodárenskou věží, jak se dosud v literatuře traduje. Věž zůstala v majetku obce i po přestavbě města v pevnost, jen při ní dělostřelci umístili jednu ze čtyř baterií a horní část užívali jako muniční sklad. To věž uchránilo před snížením, jež při výstavbě pevnosti potkalo většinu středověkých bašt věží opevnění. Vězení tu zůstalo, ještě v říjnu 1841 si je prohlédl nejvyšší purkrabí hrabě Karel Chotek. Z téhož roku i měsíce máme inventář, který zde dokládá také Lustseuchespital pro osm prostitutek s pohlavními chorobami. Jméno Kropáčka se odvozuje od jména majitele sousedního domu čp. 30 Jana Kropáče. Ulička, která k věži směřovala z Velkého náměstí, se jmenovala Mariánská podle jezuitského kostela Nanebevzetí Panny Marie (Carlo Lurago 1652-1666). Roku 1955 pak dostala úředně přiděleno jméno Na Kropáčce a Velké náměstí bylo zároveň přejmenováno na Žižkovo. Omyl s vodní věží způsobila nejspíš kašna v této uličce, jíž se říkalo rovněž Kropáčka. Uličku někdy v první třetině 19. století uzavřela bosovaná zeď proražená průjezdem, do druhého oblouku arkády přemístili kašnu. Na počátku 20. století byla věž Kropáčka natolik staticky narušená, že se ji město rozhodlo zbourat. V roce 1906 záměr schválila k. k. Zentral-Kommission für Denkmalpflege a výměnou pozemků mezi městem a biskupskou konzistoří se podařilo majetkoprávně zajistit možnost spojení Velkého náměstí a nové okružní třídy schodištěm. Dosud totiž trvala vlastně středověká situace, kdy na jih z města vedla jediná cesta k osadě Rybáře malou Rybářskou fortnou a příkrý jižní svah snad již tehdy překonávalo schodiště. V původní trase, tedy v návaznosti na úzký průchod mezi biskupskou rezidencí a domem U Špuláků postavil v letech 1809-1810 vojenský inženýr a pozdější velitel pevnosti Josef svobodný pán von Lauer pohodlnější kryté schodiště Bono publico. Rychlý rozvoj města po zrušení pevnosti ovšem přinesl jinou dimenzi potřeb. Projekt dalšího schodiště byl, nepochybně díky Janu Kotěrovi, zadán jeho bývalému studentovi a zaměstnanci Josefu Gočárovi. Městská rada jej schválila v květnu 1909 a pražská firma Bohumír Hollmann a spol. provedla v armovaném betonu. Schodiště, dnes nesoucí Gočárovo jméno, bylo otevřeno 24. srpna 1910.

Když jsem hledal co nejlepší fotografii jako protějšek k oné historické, zachycující věž Kropáčka krátce před jejím zánikem, začetl jsem se po čase znovu do hutného textu Aloise Kubíčka Práce Josefa Gočára v Hradci Králové[1], který jednak dokládá jeden z rozměrů přetrvávání dobových negativních reakcí, jednak dobře rozpoznává význam drobného díla v Gočárově tvorbě dosud zdaleka neuzavřené: „Krátce na to (míněn Gočárův hradecký debut v roce 1905 – pozn. V. Cz.), když opouští r. 1908 kancelář Kotěrovu, byl Gočárovi svěřen nesnadný úkol vyřešiti veřejné schodiště, spojující okružní třídu pod městem s náměstím v průlomu vzniklém u Luragova kostela Panny Marie po dobře neuváženém zbourání věže Kropáčky a domu u Zlatého beránka. Od doby vzniku tohoto schodiště uplynulo plných 18 let. Po tomto dostatečném časovém odstupu jest nám již možno zhodnotiti tuto Gočárovu práci v rámci jeho dosavadního díla. Myslím, že i v době pozdější bude považováno za základ započaté vývojové linie, k níž vracel se teprve po letech, aby v ní pokračoval, maje za sebou vývoj od Černé Matky Boží a Legiobanky v Praze až po hradecký Ambrožův sbor. A nebude nezajímavo právě tuto dosud málo hodnocenou Gočárovu práci časově porovnati s architektonickými projevy mezinárodní tvorby a konstatovati ono naše plus v umělecké soutěži tehdejší doby.[2] Oldřich Starý se k tomuto hodnocení vrátil v Gočárově nekrologu: „Ve tvorbě Josefa Gočára lze sledovati několik směrů; poměrně lehce přijímal a přetvářel vnější podněty, ale vždy svým nadáním jim dával osobitý, pádný, avšak ušlechtilý ráz. Chtěl vždy jíti svou cestou; často překvapoval výsledkem, který nemá obdoby. I to je podivuhodné, že jeho dílem prošly všechny fáze vývoje naší moderní architektury, avšak neodrazily se v něm nikdy ploše nebo planě. Již samý počátek jeho tvorby je ku podivu vyspělý a zralý. Byl žákem a asistentem Jana Kotěry v době jeho největšího tvůrčího vzepětí. Začal v jeho programových směrnicích, ale odlišně a naráz vyspěle. (…) Rokem 1909 začíná celá serie děl vzácné ušlechtilosti a vyspělosti. Wenkeův obchodní dům v Jaroměři, ve své době odvážně moderní a přece takřka klasický, je díle zralým, dosud živým, které daleko předběhlo dobu, podobně jako řešení schodiště od mariánského kostela v Hradci Králové s mistrným uzavřením průhledu smělým obloukem. Podle současného hlasu tato svěží díla, srovnaná s mezinárodní tvorbou, zajišťují přínos v umělecké soutěži doby.“[3]

(Fotografii Kropáčky reprodukuji z knihy Jana Jakla Hradec Králové z řady nakladatelství Paseka Zmizelé Čechy, druhá fotografie a půdorys provázejí citovaný Kubíčkův text.)

[1] KUBIČEK, Alois. Práce Josefa Gočára v Hradci Králové. Styl VII (XII), 1926–1927, s. 113-116.
[2] Tamtéž, s. 113-114.
[3] STARÝ, Oldřich. Architekt prof. Josef Gočár *13. III. 1880 ­ † 10. IX. 1945. Architektura ČSR V, 1946, s. 66-68, s. 66.

Blog na WordPress.com.