Czumalova nástěnka

Říjen 29, 2017

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 31. ŘÍJNA 2017

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 1:45 pm

V následujícím textu odskočím z Olšanských hřbitovů na již neexistující hřbitovy v Karlíně, aniž by to znamenalo změnu místa nejbližších přednášek. Budeme při nich na Olšanech potkávat náhrobky z Karlína přemístěné. Jedním z nich je figurální náhrobek neznámého důstojníka na sousední historické fotografii z karlínského vojenského hřbitova. Zredigoval jsem proto pro vás a aktualizoval starší příspěvek na tomto blogu již při jiné příležitosti publikovaný, ale zasutý v jeho nejstarších kulturních vrstvách.

KARLÍNSKÝ VOJENSKÝ HŘBITOV A KARLÍNSKÉ EVANGELICKÉ HŘBITOVY
Vznik karlínského vojenského hřbitova souvisí se stavbou Invalidovny (Kilián Ignác Dientzenhofer 1731-1737). Předpokládá se, že vznikl roku 1732, nejpozději 1735, kdy jej vysvětil velmistr rytířského řádu křižovníků s červenou hvězdou Julius František Waha a do rozestavěné Invalidovny se nastěhovalo prvních 200 invalidů. Ležel pod svahem Vítkova, mezi dnešní Pernerovou ulicí a tělesem železniční trati. Záhy byl rozšířen na hřbitov pro celou pražskou po­sádku a roku 1753 vysvěcen. Nejspíše tu byli pohřbeni i bavorští, saští a francouzští vojáci, zemřelí v pražských lazaretech za válek o rakouské dědictví v letech 1740–1745. Někdy kolem roku 1801 se hřbitov dočkal dalšího rozšíření. Počet pohřbů dramaticky narostl za napoleonských válek, po bitvách u Drážďan (26.-27. 8. 1813) a u Chlumce (Kulmu, 29.-30. 8. 1813). Invalidovna byla tehdy vyklizena (z 19 důstojníků, 881 vojáků, 285 manželek a 193 dětí směli zůstat jen 103 nej­hůře postižení) a zřízen tu lazaret. Víme, že jen mezi 27. zářím a 2. prosincem 1813 zemřelo v pražských nemocnicích a lazaretech 3 486 vojáků a na karlínském hřbitově nebyli pohřbíváni jen ti, jejichž život skončil v Invalidovně, ale i většina zemřelých z ostatních pražských lazaretů. Dochoval se hrob 45 ruských důstojníků (1 podplukovník, 2 majoři, 3 jízdní kapitáni, 4 štábní kapitáni, 8 nadporu­číků, 12 podporučíků, 2 korneti, 13 praporčíků), v roce 1906 přemístěný na I. obecní hřbitov na Olšanech a roku 1945 přesunutý na olšanské Čestné pohřebiště rudoarmějců.
Nejvýznamnějším pohřbeným z té doby tu byl pruský generál Gerhard Johann David von Scharnhorst (1755–1813). V Praze, jíž projížděl na jednání o rakouské intervenci ve Vídni, se zhoršilo jeho zranění z bitvy u Großgörschen a nakonec tady jeho následkům 28. června 1813 podlehl. Pochován byl v kapli Panny Marie na karlínském vojenském hřbitově. Architekt Karl Friedrich Schinkel a sochaři Friedrich Tieck a Christian Daniel Rauch vytvořili v letech 1820–1824 náhrobek, který představuje jeden z vrcholů klasicistního funerálního umění. Byl původně zamýšlen pro Prahu, v Schinkelově korespondenci je zmínka o umístění na Olšanech, ale generálovy ostatky byly roku 1826 (nebo 1821?) převezeny do Berlína a pohřbeny na tamní Invali­denfriedhof.
V roce 1821 byl už karlínský hřbitov přeplněn, ale pohřbívalo se tu dál. Poslední odpočinek tu nalezli například vojáci padlí v Praze za nepokojů v červnu 1848, jejich pomník je dnes na Ol­šanech (IX-10b-1). V roce 1866 zde bylo pohřbeno 285 pruských vojáků, zemřelých za okupace Prahy. Jen v kategorii důstojníků se odhaduje počet pohřbených v letech 1753–1813 na 1 200, v letech 1813–1894 přibylo 1 650 důstojnických pohřbů. Velká povodeň v roce 1890 hřbitov vážně poškodila a o čtyři roky později vyšlo nařízeno o jeho zrušení. Nejvýznamnější náhrobky byly přeneseny na IX. ol­šanský hřbitov (IX-10b) spolu s ostatky zhruba 5 000 vojáků. Ostatky pruských důstojníků a vojáků přenesli v roce 1905 na Pruský hřbitov ve Štěrboholích, zřízený téhož roku kolem pomníku polního maršála Kurta Christopha von Schwerin, padlého v bitvě u Štěrbohol roku 1757. Tento hřbitov zničili místní obyvatelé v květnu 1945 odplatou za nacistickou perzekuci.
Pozemek vojenského hřbitova byl předán karlínské obci, která na jeho ploše původně zamýšlela zřídit sad, pokusné a zásobní zahrady. Nakonec jej roku 1906 prodala Akciové společnosti strojírny, dříve Breitfeld, Daněk a spol. Dochovala se jen barokní hřbitovní kaple Panny Marie, postavená s největší pravděpodobností při zřízení hřbitova pro důstojníky pražské posádky v roce 1753. Stala se součástí továrního areálu a byla těsně obestavěna jeho budovami. Od roku 1964 je památkově chráněna, nicméně ČKD používalo kapli jako strojovnu dieselagregátu. V roce 2004 byla po povodni opravena a opatřena novým, barevně poněkud sporným nátěrem.
Evangelický hřbitov, vklíněný mezi od­dělení vojenského hřbitova pro důstojníky a pro mužstvo, byl založen v roce 1784 na ploše zhruba 180 × 50-70 m. Předstupněm se stala krypta k pohřbívání nekatolických důstojníků a hřbitůvek kolem ní, zřízený roku 1781. Sloužil primárně německým evangelíkům, později tu byli pohřbíváni i mrtví z českých sborů. S tím zřejmě souvisí rozšíření v letech 1833 a 1863. Na schématu z roku 1903 je rozdělen na část německou (lutheránskou), přiléhající k důstojnickému hřbitovu, a část českou (helvetskou). V roce 1906 většinu odkoupila karlínská obec, zbytek se jí podařilo vykoupit až v roce 1911 a roku 1917 část po­zemků prodala Akciové společnosti strojírny, dříve Breifeld, Daněk a spol. k rozšíření továrny a stavbě vlečky. Většina pohřbů byla před tím převezena na Olšany (IX-10b a I. obecní), proces zahájilo přemístění hrobů Augustina Smetany 11. 5. 1900 a Pavla Josefa Šafaříka 13. 5. 1900.
Na ploše hřbitova pro důstojníky je dnes parkoviště, na místě hřbitova pro mužstvo a invalidy a obou evangelických hřbitovů stojí kancelářská budova Butterfly Karlín (David Chisholm / CMC Architects 2016-2017, 6 nadzemních a 2 podzemní podlaží, 22 990 m² kancelářské plochy, 303 parkovacích míst, z toho 12 venkovních).
Na schematickém nákresu podle situačního plánu z roku 1903 označuje A hřbitov pro mužstvo a invalidy, B evangelický hřbitov český – helvetský, C evangelický hřbitov německý – lutheránský, D a E hřbitov pro důstojníky, F domek hrobníka (?), G barokní kapli, 7 hrob 45 ruských důstojníků, 11 hrob 285 pruských vojáků a 12 hrob vojáků padlých v červnových bouřích roku 1848.

[Pohled na karlínský vojenský a evangelický hřbitov od Vítkova (v pozadí Invalidovna) na anonymní litografii z doby kolem 1850 reprodukuji z knihy MÍKA, Zdeněk. Karlín – nejstarší předměstí Prahy. Praha: Muzeum hl. m. Prahy, 2011, s. 93, fotografie části hřbitova je ze stejného zdroje, s. 92. Schema hřbitova pochází z knihy MICHÁLKOVI, Irena a Ladislav. Zaniklé pražské vojenské hřbitovy. Praha: vlastním nákladem autorů, 2008, s. 137.  Z ní jsem také čerpal větší část zde uvedených údajů.]

V ÚTERÝ 31. ŘÍJNA 2017 SE SEJDEME V 11.30 A VE 14.00 U VCHODU NA X. OLŠANSKÝ A II. OBECNÍ HŘBITOV (ULICE JANA ŽELIVSKÉHO, TRAMVAJOVÁ ZASTÁVKA MEZI HŘBITOVY). TĚŠÍM SE NA VÁS.

DODATEČNÉ UPOZORNĚNÍ:
SPRÁVA PRAŽSKÝCH HŘBITOVŮ BYLA V NEDĚLI NUCENA UZAVŘÍT VŠECHNY HŘBITOVY. V TUTO CHVÍLI (NEDĚLNÍ PODVEČER) VICHŘICE SICE UTICHÁ, ALE NEZNÁME ROZSAH ŠKOD A TEDY NEVÍME, KDY SKONČÍ NUTNÉ PRÁCE K JEJICH ODSTRANĚNÍ A HŘBITOVY SE OPĚT OTEVŘOU. ZAČAL JSEM PRO JISTOTU CHYSTAT NA ÚTERÝ NÁHRADNÍ PŘEDNÁŠKU. PROSÍM, PODÍVEJTE SE SEM JEŠTĚ ZÍTRA VEČER, EVENT. V ÚTERÝ RÁNO, ZDA SE NEZMĚNILO MÍSTO NAŠEHO SETKÁNÍ.

AKTUÁLNÍ STAV (PONDĚLÍ 30. 10. 12:25):  N E Z M Ě N I L O

Uložit

Uložit

Uložit

Reklamy

Říjen 23, 2017

POZVÁNÍ DO DIVADLA

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 11:19 pm

Říjen 22, 2017

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 24. ŘÍJNA 2017

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 1:21 pm

PRVNÍ PRAŽSKÉ KREMATORIUM

Návrat naší kultury k pohřbívání žehem jako alternativě tradičního způsobu pohřbívání můžeme sledovat například od manifestačního činu velkého romantického básníka lorda Byrona, který v červenci roku 1822 spálil tělo svého utonulého přítele, dalšího z velkých romantických básníků Percy Bysshe Shelleyho, na pláži u Viareggia. První krematorium na evropském kontinentu bylo otevřeno na Cimitero monumentale v Miláně 22. ledna 1876, v Novém světě 5. prosince téhož roku ve Washingtonu v Pensylvánii. V katolickém habsburském mocnářství se samozřejmě počestně pohřbívalo jen do země, ale kremační hnutí šířící se světem tu nemohlo nezůstat bez odezvy. Vojta Náprstek navrhoval už roku 1883 a znovu 1888 v městské radě zřízení krematoria v Praze. V roce 1888 vznikl ve Vídni Verein der Freunde der Feuerbestattung – Die Flamme, o jedenáct let později se v Praze ustavila Společnost pro spalování mrtvol a za dalších deset let Krematorium, spolek pro spalování mrtvých jako samostatná větev Volné myšlenky. Společnost pro spalování mrtvol už v roce 1902 vypsala první soutěž na pražské krematorium. Nebyla zdaleka poslední. Kremace byla stále silněji vnímána jako pokrokový, vlastenecký, neboť protihabsburský a protikatolický postoj. Výrazně jej manifestoval pohřeb Vojty Náprstka v krematorium v Gothě 7. září 1894, hojně navštívený příslušníky národní elity. Jaroslav Kvapil, jeden z největších propagátorů kremace u nás, nechal v roce 1907 tělo své nečekaně zesnulé manželky Hany Kvapilové spálit v tehdy novém krematoriu v Saské Kamenici (Chemnitz) a její popel v roce 1914 uložil do podstavce jejího pomníku v zahradě Kinských. V nově ustaveném Národním shromáždění pak záhy po vyhlášení republiky předložil návrh zákona, který byl přijat 1. dubna 1919 jako zákon č. 180 o fakultativním pohřbívání ohněm a neoficiálně nazýván lex Kvapil.
Už jsem tu o tom podrobněji psal v souvislosti s krematoriem ve Strašnicích (https://czumalo.wordpress.com/2016/12/04/u3v-fsv-cvut-pamatky-velke-prahy-prednaska-6-prosince-2016/), tedy jen rekapitulace: První české krematorium zahájilo provoz v roce 1913 na Bohemian National Cemetery v Chicagu. Na našem území stálo první krematorium už v roce 1917 v Liberci a než byl pohřeb žehem v Československé republice legalizován, kryl se jeho provoz jako zkušební. Když lex Kvapil vstoupil v platnost, rychle se ukázalo, že potřebu pražského krematoria nelze rychle uspokojit jinak, než provizoriem. Důstojné provizorium nabídla interkonfesijní svatyně Olšanských hřbitovů, stojící na I. obecním hřbitově při Vinohradské. Postavil ji v roce 1898 František Korbel podle neorenesančního projektu Františka Velicha, datovaného o rok dříve. Potřebné úpravy navrhl v roce 1921 František Xaver Nevole a Praha tak dostala své první krematorium, které bylo v provozu až do dokončení krematoria ve Strašnicích (poprvé se tu spalovalo 4. dubna 1932 a kolaudace uzavřela v listopadu následujícího roku).

Obě fotografie pocházejí z doby bezprostředně následující po úpravě kaple na krematorium. Zdroj reprodukcí: DVOŘÁK, Tomáš a kol. Žižkov: Svéráz pavlačí a strmých ulic. Praha: Muzeum hl. m. Prahy 2012, s. 65 a 66.

V ÚTERÝ 24. ŘÍJNA 2017 SE SEJDEME V 11.30 A VE 14.00 POBLÍŽ BRÁNY NOVÉHO ŽIDOVSKÉHO HŘBITOVA (NÁROŽÍ VINOHRADSKÉ A JANA ŽELIVSKÉHO, STANICE VŠEHO ŽELIVSKÉHO.) TĚŠÍM SE NA VÁS.

Říjen 14, 2017

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 17. ŘÍJNA 2017

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 8:43 pm

KOSTEL SV. ROCHA, ŠEBESTIÁNA A ROZÁLIE NA OLŠANECH  

Mor, ona obávaná černá smrt (podle černání napadených poté, co při septické formě bakterie Pasteurella pestis pronikly do krevního oběhu, přemnožily se tu a porušená srážlivost krve způsobila podkožní krvácení), je v obecném povědomí spojován se středověkem. Morové epidemie ale nepřestaly sužovat Evropu ani v časném novověku, například Praha zažívala poslední morovou epidemii od konce roku 1712 do počátku roku 1714. Předcházela jí morová rána, která na město dopadla v časném jaru roku 1680. Nákaza se do Prahy dostala z Vídně s těmi, kdo odtud prchali před morem na podzim předešlého roku. Postupovala po obchodních cestách a jejich blízkém okolí přes jižní Moravu a jižní Čechy. Nezastihla pražská města nepřipravená, postup epidemie byl bedlivě sledován už při postupu přes Balkán a Uhry a podle vídeňského vzoru vydalo české místodržitelství návrh infekčního řádu se souborem zásad prevence, hygieny a pořádku. Na jeho základě pak vzniklo nařízení zemského medika a chirurga pro pražská města. Farní struktury a správy měst využíval k efektivnímu shromažďování informací o výskytu nemoci, upozorňoval na potenciální zdroje nákazy a možnosti, jak je eliminovat, specifikoval povinnosti izolace nemocných, pravidla styku s nimi a zásady pohřbívání zemřelých a nakládání s jejich věcmi. Zemský medikus mohl zavírat školy, hostince i kostely, kromě existujících morových špitálů města zřizovala morové lazarety a pohřebiště za branami.
První nakažení a zemřelí se vyskytli krátce po stěhování vídeňského císařského dvora do Prahy na přelomu září a října 1679. Do konce roku zemřelo 225 obyvatel Starého Města, 220 Nového Města, 8 Malé Strany a 155 Židovského města. Počet mrtvých v zimních měsících nestoupal nijak dramaticky, změnu přineslo až oteplení v dubnu 1680 a horké léto situaci vystupňovalo: Za pět měsíců, od dubna do srpna 1680, zemřelo na Starém Městě pražském 3 637 a onemocnělo 790 obyvatel, na Novém Městě bylo 4 996 mrtvých a 572 nemocných, na Malé Straně 698 mrtvých a 814 nemocných. Židovské město nařídil zemský medikus uzavřít a 2 616 jeho obyvatel tu bez pomoci zemřelo. Celkem podlehla této morové epidemii zhruba třetina obyvatel historických pražských měst.
Staroměstští měšťané založili v souladu s nařízením zemského medika morové pohřebiště poblíž vsi Olšany: Koupili zahradu zemského prokurátora Jana Františka Štiky z Paseky, rychle upravili a hřbitov mohl být 29. ledna 1680 vysvěcen. Další děje nechám vyprávět Františka Ekerta, autora díla Posvátná místa královského hlavního města Prahy z roku 1883: „Když mor neustával, učinil Staroměstský magistrát dne 16. srpna 1680 veřejně slavný slib, že vystaví na Volšanském hřbitově kapli ku poctě sv. patronů proti moru, sv. Rocha, sv. Šebestiana a sv. Rosalie, a když došlo k tomu 7. září povolení od arcibiskupa hr. Valdštýna, kterýž za příčinou morové rány bydlel v zámku Duchcovském, byl hned základ k této svatyni položen, kteráž potom dne 27. července 1682 dokončena jest. Zároveň dal Staroměstský měšťan a potomní primátor Jiří Jan Reissman z Reisenberga, majetník Bezovky, r. 1680 postaviti na cestě ku hřbitovu před Volšanským dvorem boží muka, sloup k uctění sv. patronů proti moru, kterýž podnes stojí.“ (Stojí, ale dnes daleko odtud, přemístěna do horní partie zahrady Kinských. Ona cesta ku hřbitovu vedla přibližně v trase dnešní Seifertovy a Táboritské, boží muka stála v místě dnešního Sladkovského náměstí, tedy kostela sv. Václava.)
Pamětní spis, uložený v makovici lucerny, určuje jako autora kaple Johanna Baptistu Heinritzera (psaného také jako Arievitz, Heinritz, Hainric), staroměstského měšťana původem z Kadaně. I když známe některá data jeho životopisu, dílo mu je připsáno jediné, právě kaple sv. Rocha, velmi blízká stavbám Jeana Baptisty Matheye. Výmalba kaple byla dokončena až v roce 1776. Po roce 1842, kdy byla kaple povýšena na farní kostel, prodělala nutné drobné změny a dostala roku 1879 novobarokní vybavení. Naposled byl kostel opravován v letech 2004-2005.

[Úvodní fotografii vytvořil v 1. polovině 40. let Jaromír Funke (FUNKE, Jaromír. Pražské kostely. Praha – Brno, Miroslav Stejskal – Josef Stejskal, 1946, obr. 87.) Pohlednici s kostelem sv. Rocha uzavírajícím Olšanské náměstí z doby kolem roku 1900 reprodukuji z knihy DVOŘÁK, Tomáš a kol. Žižkov: Svéráz pavlačí a strmých ulic. Praha: Muzeum hl. m. Prahy, 2012, s. 61, půdorys kostela a podélný řez z díla PRIX, Dalibor a kol. Umělecké památky Prahy: Velká Praha: M/Ž. Praha: Academia, 2017, s. 1304 a 1305. Údaje o morové epidemii 1679-1680 pocházejí z příspěvku Anny Kubíkové Mor v Čechách roku 1680, in: PEŠEK, Jiří – LEDVINKA, Václav. Ponížení a odstrčení – Města versus katastrofy. Praha: Scriptorium, 1998, s. 221-226.]

V ÚTERÝ 17. ŘÍJNA 2017 SE PŘEDNÁŠKY PRO MIMOŘÁDNOU KOLIZI S JINÝMI PRACOVNÍMI POVINNOSTMI NEKONAJÍ V OBVYKLÉM ROZSAHU. SEJDEME SE AŽ V 15.00 PŘED KOSTELEM SV. ROCHA K JEHO PROHLÍDCE.               

 

Říjen 8, 2017

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 10. ŘÍJNA 2017

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 10:47 pm

FLORA, KTEROU UŽ NEUVIDÍME

Nemám rád velká nákupní centra, současné chrámy konzumu, optimalizovaná města ve městě, kde je spolehlivě stálé příjemno, nefouká tam (ne všude), neprší, naopak teplo, dobře klimatizováno, dobře ozvučeno, dobře designováno, aranžováno, uklizeno, bezpečno, stále na co koukat, vše po ruce. Umělé prostředí, s nímž si má přirozenost neví rady. Mám naopak rád autentické město okolo, které je slyšet (teď už trochu moc), cítit (stále méně, jak se v něm nic nevyrábí, jen obchoduje) a místo spolehlivé zprůměrované krásy se v něm dramaticky střídá ošklivost se zázračnou krásou a krása pro všechny s krásou, o níž si mohu myslet, že je jen pro mne. Nebyl jsem proto nadšen ze stavby, které se říkalo, když byla nová, Palác Flora, ba dokonce Flóra. Dnes, po zkušenosti s dalšími nákupními ráji, už docela oceňuji, že na ni mohu reagovat jako na architekturu, že to není jen komerční stavění, které se bez architektury obejde stejně dobře, jako jeho očekávané publikum. Nemiluji, ale respektuji. Přiznávám, že už mě několikrát sluneční světlo kreslící na fasádě i v interiéru dokázalo architekturu paláce ukázat tak, že mě zaujala. To se mi v jiných obchodních centrech Prahy ještě nestalo.
Když se Palác Flora projektoval a stavěl (1998-2003), byl jsem ještě angažován v současné architektuře jako kritik. Musel jsem tak mnohokrát vyslechnout (nebyli jsme na tento architektonický typ zvyklí a já svůj odpor ke komerčnímu stavění nikdy neskrýval) razantní argument: Nezastaví se před ničím, postavili na hřbitově obří nákupní centrum! Nu, i když zrovna lásku k našemu prvobytně pospolnému kapitalismu nechovám, pravda je mi nade vše: Ono cynické ukousnutí z obří plochy Olšanských hřbitovů se nekonalo, obchodní centrum Atrium Flora, jak se dnes jmenuje, nestojí na hřbitově, ale jen v jeho těsné blízkosti. Neříkám tím, že mi ta blízkost nepřipadá těsná příliš, a to jak při pohledu ze hřbitova, tak na hřbitov z  kavárny v nákupní galerii. Ale na druhou stranu, možná to trochu vrací integritu našim životům: Když Josef II. vykázal mrtvé z města jako nehygienický odpad, otevřel rychlou cestu k dnešnímu pštrosímu řešení otázek, které před nás staví vědomí vlastní smrtelnosti. Ve středověkých městech se jen krátkou uličkou dalo dojít z tržního náměstí ke hřbitovu, obklopujícímu městský kostel. Memento mori je vždy užitečné a vlastně je moc dobře, že si město svým růstem došlo pro mrtvé, které z něj Josef II. vypudil.
Na fotografii A. Alexandra z doby kolem roku 1925 je počestně neorenesanční budova hostince U Flory (Na Floře) na rohu Vinohradské a Jičínské. Tady dnes stojí OC Atrium Flora. Pozemek za hostincem, vymezený Jičínskou a zdmi Olšanských hřbitovů III a IV, nebyl zastavěn. Naopak naproti, v bloku mezi ulicemi Jičínská, Sudoměřická, Přemyslovská a Lucemburská, se ve 2. polovině 20. let rozrůstaly Grandgaráže Flora. Dnes tam stojí sterilní blok kanceláří, obchodů, restaurace a hotelu Luxembourg Plaza.

V ÚTERÝ 10. ŘÍJNA 2017 SE SEJDEME v 11.30 A VE 14.00 NA VINOHRADSKÉ PŘED OC FLORA. TĚŠÍM SE NA VÁS.   

Blog na WordPress.com.