Czumalova nástěnka

Listopad 26, 2017

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 28. LISTOPADU 2017

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 2:21 pm

ŽIŽKOVSKÁ KAPSLOVNA

Začalo to dvěma objevy. Francouzský chemik Claude Louis Bertholet (1748–1822) připravil roku 1786 chlorečnan draselný, KClO3, zvaný po něm také Bertholetova sůl, a objevil citlivost jeho směsi s práškovými hořlavinami na mechanické podněty. Na konci 18. století pak vzbudil pozornost fulminát rtuťnatý, Hg(CNO)2, triviálně třaskavá rtuť, který lze rovněž mechanicky přivést k výbuchu a iniciovat jím explozi jiné výbušniny, ať už byl tím, kdo fulminát rtuťnatý připravil jako první, anglický chemik Edward Charles Howard (1774–1816) v roce 1799 nebo o něco později Justus von Liebig (1803­–1873) či naopak dříve William Higgins (1766–1825), Pierre Bayer (1725–1798), Johann Kunckel von Löwenstern (1630-1703) či někdo ze středověkých alchymistů. Otevřela se možnost, jak překonat nevýhody křesadlových zámků ručních palných zbraní. Na přelomu 18. a 19. století bylo vyvinuto několik typů perkusních zámků a pro ně se hledaly optimální perkusní zápalky.
Do vývoje se pustil také mladý francouzský chemik Jean Marie Nicolas Bellot (1797–1880) a v návaznosti na Bertholeta experimentoval s chlorečnanem draselným ve směsi s černým střelným prachem. V roce 1823 získal povolení k zřízení dílny na výrobu zápalek v Paříži, byl také tichým společníkem jejich dalšího pařížského výrobce, firmy Tardy & Blancher. S Bellotovými zápalkami začala obchodovat i společnost Sellier & Comp., prodávající luxusní zboží a lovecké zbraně, kterou v roce 1813 vytvořil z firmy Rosenkranz  v Lipsku francouzský emigrant Pierre Daniel Louis Sellier (1790–1870). Rychle si uvědomil obchodní potenciál nového výrobku a rozhodl se, že bude perkusní zápalky vyrábět sám. Za sídlo budoucí továrny si vybral Prahu. Privilegium na výrobu perkusních zápalek mu císařské úřady udělily s podmínkou účasti odborníka, o její oprávněnosti jej přesvědčily také vlastní neúspěšné pokusy o výrobu ve zrušeném zbraslavském klášteře v roce 1825. Oním odborníkem se stal Bellot: Na podzim 1825 přijel na Sellierovu žádost do Prahy a pod jeho vedením se v žižkovské usedlosti Parukářka, kterou Sellier mezitím koupil, začala budovat dílna. Ke konci téhož roku pak společníci podali žádost o přiznání práva k výkonu uděleného privilegia. Jako cizincům jim přiznáno nebylo, v roce 1826 pak získali nové privilegium, ale opět nikoliv právo k jeho výkonu. Důvodem byla tentokrát technologická změna, Bellot nahradil chlorečnan draselný fulminátem rtuťnatým. Do Paříže se už nevrátil, roku 1827 se v Praze oženil s Alžbětou Vackovou. Snáze se pak stal občanem monarchie, Sellier získal na občanství dispens a úřední překážky se jim díky tomu nakonec podařilo překonat. Množství třaskavé rtuti, které bylo firmě povoleno najednou vyrobit, bylo ale tak malé, že nezbývalo, než se na Žižkově vrátit k chlorečnanu draselnému a pro práci s fulminátem rtuťnatým zřídit závod v Schönebecku v Prusku, kde výroba třaskavé rtuti limitována nebyla. Bellot výrobu zdokonaloval od původního ručního plnění kapslí k efektivitě strojní výroby, která razantně snižovala ceny zápalek. Pokračoval v tom i po nešťastném zranění při výbuchu v továrně v roce 1832, které ho prakticky připravilo o zrak. V té době už byla firma Sellier & Bellot největším evropským a zřejmě i světovým výrobcem perkusních zápalek, v roce 1835 jich v obou svých závodech vyrobila zhruba 150 milionů. V roce 1841 se Bellotovi konečně podařilo dosáhnout zrušení limitu na výrobu třaskavé rtuti. Výroba se pak postupně rozšiřovala o náboje Flobert a Lefaucheux a měděné kroužky pro šněrovačky a vojenskou výstroj; díky ní byly lépe využívány stroje na měděná pouzdra zápalek.
Sellier, který se po většinu času více věnoval řízení své lipské firmy, předal v roce 1865 svůj poloviční podíl v závodech v Praze a Schönebecku svým dětem a odešel na odpočinek, Bellot jej následoval o dva roky později. Vzniklo konsorcium pro vytvoření akciové společnosti a v roce 1873 byla ustavena Actiengesellschaft zur Fabrication Zündhütchen, Patronen und Ösen, vormals Sellier & Bellot (Akciová společnost pro výrobu zápalek, nábojů a kroužků, dříve Sellier & Bellot). V jejím názvu ještě nefigurují rozbušky pro dynamitové nálože, které firma vyráběla od roku 1871 a ještě pro ně neexistoval obecně sdílený termín. Statistické údaje za rok 1880: Zpracováno 100 000 kg mědi, 200 000 kg mosazi, 50 000 kg papíru, 5 000 kg rtuti, 60 000 kg kyseliny dusičné, 70 000 l lihu na výrobu 400 000 000 zápalek, 20 000 000 rozbušek, 15 000 000 nábojnic pro brokovnicové náboje, 10 000 000 revolverových a vojenských nábojů, 100 000 000 kroužků. Akciová společnost koupila roku 1883 další závod, tentokrát v Rize, v dalších letech modernizovala závod pražský a tím zvýšila efektivitu a zároveň bezpečnost výroby. Od 90. let výrobní program zahrnoval i dělostřelecké a ženijní rozbušky. Roku 1915 se majoritním akcionářem stala rakouská zbrojovka Steyr a v dalším roce rozběhla v nové hale výrobu 8 mm munice pro pušky Mannlicher, jimiž byly vybaveny pěší jednotky rakousko-uherské armády.
Po vzniku Československé republiky se oddělil závod v Schönebecku a akcie Sellier & Bellot roku 1922 nakoupila Československá průmyslová banka, aby se v Praze mohlo vyrábět pro československou armádu v domácím podniku, jak ukládal zákon. Žižkovská továrna se pak významně podílela na jejím přezbrojování, exportně se prosadila především 7,92 mm municí Mauser. Další rozvoj závodu už ale nebyl na Žižkově možný: Továrnu, postavenou původně na místě prakticky pustém, dostihl vývoj města a obklopil obytnou zástavbou. V roce 1929 proto společnost zakoupila pozemky ve Vlašimi a v letech 1934-1936 tu postavila novou továrnu a čtvrť rodinných a nájemních domů pro zaměstnance. Žižkovský závod ale firma neopustila, zůstala tu menší část výroby a vše, co bylo výhodné ponechat v hlavním městě, tedy hlavně obchodní a administrativní činnosti. Zbrojní výroba se tu znovu rozběhla pod německou správou za okupace, po osvobození byla zastavena. V roce 1949 se továrna stala součástí národního podniku Moto-Jawa a postupně zmenšovala svůj rozsah likvidací budov a zařízení na svahu vrchu sv. Kříže, kde bývaly nejrizikovější provozy. Co z ní zbylo, zlikvidovala výstavba obytného komplexu v 90. letech minulého století, využito (či spíše zneužito) bylo jen torzo největší žižkovské továrny.

K obrázkům: Fotografie z ateliéru Jindřicha Eckerta z roku 1906 ukazuje továrnu na svahu vrchu sv. Kříže z dosud volného prostoru na sever od něj. Z téže doby je následující kresba. Zatloukalův snímek kapslovny z Jeseniovy ulice vznikl v prvních letech okupace. Detail plánu Prahy ukazuje prostorovou strukturu továrny a rozsah jejího ohrazeného pozemku, zabírající celou šířku vrchu sv. Kříže, s nejrizikovějšími provozy na jeho temeni za ochrannými valy. (Zdroje: BEČKOVÁ, Kateřina. Zmizelá Praha: Továrny a tovární haly: 3. díl. Praha – Litomyšl: Paseka – Schola ludus-Pragensia, 2014. – DVOŘÁK, Tomáš a kol. Žižkov: Svéráz pavlačí a strmých ulic. Praha: Muzeum hlavního města Prahy, 2012. – Orientační kniha Velké Prahy a Modřan. Praha: Masarykův četnický vzdělávací a podpůrný fond, 1948. Rád konstatuji, že řadu cenných informací mi poskytly webové stránky akciové společnosti Sellier & Bellot. Rád proto, že úcta k vlastní historii je u dnešních firem spíše výjimečná. Kromě tohoto zdroje mohu zájemcům o další poznání doporučit následující knihu: HÝKEL, Jindřich – KARLICKÝ, Vladimír. Dějiny firmy Sellier & Bellot. Praha: Naše vojsko, 2006.)

V ÚTERÝ 28. LISTOPADU 2017 SE SEJDEME VÝJIMEČNĚ POUZE VE 14.00 (OBĚ SKUPINY) NA STEJNÉM MÍSTĚ JAKO MINULE, TEDY V PARČÍKU NA ROHU ULIC JANA ŽELIVSKÉHO A JESENIOVA (NEJBLIŽŠÍ TRAMVAJOVÁ ZASTÁVKA BISKUPCOVA). NA ZÁVĚR PŘEDNÁŠKY NAVŠTÍVÍME KOSTEL SV. ANNY. TĚŠÍM SE NA VÁS.

 

Uložit

Reklamy

Listopad 17, 2017

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 21. LISTOPADU 2017

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 9:13 pm

CENTRAL PARK PRAHA

Jednou fotografií, dvěma vizualizacemi, jednou kresbou a dvěma půdorysy se ještě vracím, jak jsem slíbil, k obytnému souboru Central Park Praha (Boris Red­čenkov – Prokop Tomá­šek – Jaroslav Wertig / A 69 – architekti 2005-2009) a přidávám pár dat: Zastavěná plocha 9 000 m², obestavěný prostor 370 000 m³, 540 bytů o velikosti od 45 m² do 250 m². Autoři vysvětlují projekt v katalogu výstavy A69: remixy v Galerii Jaroslava Fragnera na počátku roku 2006:

Návrh obytného souboru se snaží zkombinovat kvality místa s novými standardy bydlení. Prostorový koncept vychází z ojedinělého sousedství s velkorysou zelenou plochou parku Parukářka. Morfologický fenomén jejího ostrého hřebene prodlužuje a převrací do vymezení nového parku umělým zeleným svahem. Zelený svah, vlastně terasové domy s vegetačním pláštěm, vymezuje vlastní svět, nastoluje vlastní měřítka. Svah je osázen věžemi s variabilními dispozicemi simulujícími autonomní rodinné domy. Výsledkem je v mnoha ohledech hybridní koncept. Těžko v něm hledat hranici mezi urbanismem a architekturou, mezi architekturou a landscapingem. Typologicky kříží atributy rodinného domu s charakterem bytového domu. Standard bytového domu je rozšířen o služby hotelového charakteru. CPP se snaží nabídnout alternativu příměstského bydlení v centru města a v kontextu s aktivitami v blízkém okolí se snaží spoludefinovat nové lokální centrum Žižkova.
[Fotografie pochází z www.crestcom.cz, vizualizace a kresba z citovaného katalogu, půdorysy z ročenky Česká architektura 2008-2009. Praha: Prostor – architektura, interiér, design, 2010.]

V ÚTERÝ 21. LISTOPADU 2017 SE SEJDEME V 11.30 A VE 14.00 V PARČÍKU PŘED ŠKOLOU V JESENIOVĚ ULICI (ROH JANA ŽELIVSKÉHO A JESENIOVY, NEJBLIŽŠÍ ZASTÁVKA TRAMVAJE BISKUPCOVA). TĚŠÍM SE NA VÁS.
DALŚÍ ÚTERÝ, TEDY 28. LISTOPADU, SE VÝJIMEČNĚ NEBUDEME DĚLIT NA DVĚ SKUPINY, ALE SEJDEME SE VŠICHNI VE 14.00 A KE KONCI PŘEDNÁŠKY NAVŠTÍVÍME KOSTEL SV. ANNY. MÍSTO SETKÁNÍ VČAS SDĚLÍM.

Listopad 12, 2017

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 14. LISTOPADU 2017

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 3:44 pm

ČTENÍ NA CESTU K MILÍČOVU DOMU

Jistě nemusím obšírně představovat Přemysla Pittra, ani vysvětlovat, proč si této velké osobnosti tolik vážím a proč mi její odkaz pomáhá neztrácet naději v tom, v čem je nám aktuálně žít. Snad jen na úvod souhrnné hodnocení, které formuloval v roce 1995 Pavel Tigrid, neboť to všechno obsahuje:

Přemysl Pitter byl nejen muž humanismu, tolerance, ale také ekumenismu, stoupenec demokracie, odpůrce diktatur všech směrů, a z těch věru nečetných, kteří se angažují, aniž museli, ve věcech, které se jich přímo a zdánlivě netýkají. Jeho snaha o záchranu židovských dětí v době druhé světové války a po válce výchova těchto dětí, které poznaly hrůzy nacistických koncentračních táborů, s dětmi německými z českých internačních táborů, je z této kategorie. Jeho starost o osud rodin ze smíšených manželství, odsouzených po roce 1945 k hromadnému odsunu, byl další takový čin. Proto právem obdržel Záslužný kříž I. třídy od prezidenta Spolkové republiky Německo, jeho jméno je uctěno na Hoře paměti v Jeruzalémě, in memoriam obdržel řád T. G. Masaryka a medaili německé evangelické církve. Této pocty se nedostalo nikomu jinému z bývalého Československa než Přemyslu Pittrovi.

Přemysl Pitter po Velké válce pomáhal jako dobrovolník organizaci Péče o mládež na Žižkově a šest let provozoval pro žižkovské děti družinu v zahradním pavilonu hospody Na výšince na rohu dnešních ulic Kubelíkova a Krásova. Zároveň studoval na Husově československé evangelické fakultě bohoslovecké, kde jej oslovil především prof. ThDr. František Žilka, prof. ThDr. Ferdinand Hrejsa mu otevřel cestu k poznání Jana Milíče z Kroměříže a prof. PhDr. ThDr. Josef Lukl Hromádka k teologii Petra Chelčického. Akademická YMCA (Young Men’s Christian Association) a IFOR (International Fellowship of Reconciliation) mu přinesly kontakty s osobnostmi křesťanského mírového a sociálního hnutí. Setkal se s Romainem Rollandem a Pierrem Cérésolem[1], spolupracoval s prof. Emanuelem Rádlem a jeho Československou ligou pro lidská práva. Pilně veřejně vystupoval, kázal a publikoval, od roku 1924 vydával měsíčník Sbratření. Úběžník své činnosti ve 30. letech popsal ve svých vzpomínkách Nad vřavou nenávisti. Poprvé vyšly v letech 1969-1970 na pokračování v exilovém časopisu Hovory s pisateli, který Pitter s Olgou Fierzovou vydávali v Curychu, a v roce 1970 knižně německy (PITTER, Přemysl. Unter dem Rad der Geschichte: Ein Leben mit den Geringsten. Zürich – Stuttgart: Rotapfel, 1970.):

Můj největší zájem, má láska zůstávaly děti. Trpěl jsem tím, že nemůžeme již pro ně pořádat besídky a výlety do přírody. Zahájil jsem sbírky pro zbudování vlastního útulku pro mládež, kde by byly dílny, klubovny, herna, hřiště a zahrada, na níž by se naše městské děti prací na vlastních záhonech učily lásce k přírodě.
Bylo to na jaře roku 1933 za největší hospodářské krize. Dověděl jsem se, že vinohradský stavitel dr. Karel Skorkovský postavil a daroval několika rodinám nezaměstnaných a nebydlících domky. Vzápětí jsem seděl u dr. Skorkovského a líčil mu bědný stav dětí oněch rodičů, kteří jsou přes den zaměstnáni mimo domov. Špinavé předměstské ulice jsou jejich domovem, kde tráví všechen svůj volný čas. Vyprávěl jsem mu o našich besídkách a o tom, jak naše výchovné snahy ztroskotávají na nevhodných místnostech.
Úředník, který mne předtím k dr. Skorkovskému uváděl, kladl mi důtklivě na srdce: „Ale jen minutku! Pan doktor je nesmírně zaměstnán!“ A zatím míjejí minuty za minutami, já vykládám a můj protějšek pozorně naslouchá. Pak přihlédne k plánům, které jsem s přáteli připravil.
„Jak na to koukám, je to stavba za nejméně půl milionu. (A tenkrát měla koruna cenu!) Máte na to?
„To je právě důvod, proč jdu k vám. Slyšel jsem, že máte pochopení pro lidskou bídu a zvláště bídu dětí. Z darů a příspěvků jsme koupili pozemek pod vrchem Sv. kříže u olšanského rybníka na Žižkově. Také do stavby máme trochu peněz, ale není toho mnoho. Avšak věřím, že nám přijdou další přátelé na pomoc, jen co uvidí naši práci.“
„Tedy chcete, abych vám to postavil na dluh.“
Následovala dlouhá přestávka. Už to, že mne hned neodmítl, bylo mi úlevou. Hleděl na plán jaksi nepřítomně, s našpulenými rty, a já se v duchu modlil. Pak řekl krátce: Přijďte pozítří. Zatím nic neslibuju. Plány mi tu nechte.“
Byly to dlouhé dva dny a ještě delší mi připadala chvíle, kdy jsme opět seděli proti sobě v klubovkách jeho pracovny. Já nezačínal a on mlčel. Jako bychom konali tichou kvékerskou pobožnost. Konečně promluvil:
„K jakým splátkám se zavazujete?“
„Nemohu se zavázat k žádným splátkám, protože nevím, jak se nám budou dary a příspěvky scházet. Bude potřebí dost peněz i na provoz. Ale spláceli bychom svědomitě.“
Dr. Skorkovský se na mne podíval zpod hustého obočí. Našpulil rty a zas mlčel.
„Dobrá,“ řekl nakonec, „já vám to postavím, ale jen část. Přízemí a sál. Až budete mít zaplacenou první etapu, postavím vám druhou.“
Vánoční slavností téhož roku jsme zahájili činnost v „Milíčově domě“. Dílo samo vydávalo mocné svědectví, a množství přátel a příznivců, hlavně čtenářů měsíčníku „Sbratření“, přispívalo vydatně nejen na provoz, ale i na splátky staviteli. Naše pracovní pole se šířilo, dosavadní prostory Milíčova domu nestačily. Bylo třeba dalších pracoven, tiché studovny, hudební síně. Starý dluh daleko ještě nebyl splacen, když jsem na jaře roku 1936 znovu seděl v pracovně dr. Skorkovského a líčil mu naléhavou potřebu přístavby. Tentokráte bez dlouhého přemýšlení svolil. V málo měsících byla stavba dohotovena se svědomitostí, jakou se stavby dr. Skorkovského vesměs vyznačovaly.
V době nacistické okupace byli jsme my i dr. Skorkovský nad jiné ohroženi. My tím, že jsme se ujímali židovských dětí a je skrývali, dr. Skorkovský pomocí politicky pronásledovaným a jejich rodinám. Válka skončila a na dr. Skorkovského dopadla drtivá rána: jeho podnik byl zestátněn a první, kdo musil opustit své dílo, byl on sám.
Také já byl z Milíčova domu v roce 1951 komunisty vypuzen. Navštívil jsem dr. Skorkovského před svým útěkem. Bývalý milionář bydlil teď v jedné místnosti. Seděli jsme spolu tiše za stolem, jako při kvékerské pobožnosti. Myšlenky šly hlavou, ale nenalézaly vyjádření. Vzpomněl jsem jeho zesnulé choti, jak sama vždy pekla našim dětem ohromné množství pečiva.
Uvařil mi a podal čaj.
„Myslíte, že to potrvá?“ ptám se.
Sedí opět s našpulenými rty a neodpovídá.
„Co dělají, je proti zákonům Božím a proti lidské přirozenosti,“ dodávám. „Nemůže to potrvat.“
„Nepotrvá,“ řekl po chvíli, „jenže dočkáme se toho?“
Nedočkal se. Zemřel v roce 1959.

Přemysl Pitter zemřel v exilu v roce 1976.

Obraz života Milíčova domu lze složit z několika citátů z textu Pittrovy spolupracovnice Olgy Fierzové Přemysl Pitter a jeho dílo, psaného v letech 1961-1962 v Norimberku anglicky pro Hnutí pro mezinárodní smír:

Milíčův dům byl otevřen v neděli ráno 24. prosince 1933 bohoslužebným shromážděním, při kterém Pitter kázal na text z knihy Jozue 24,15 „Já i můj dům sloužiti budeme Hospodinu“. Odpoledne se konala vánoční slavnost, na kterou byly osobně pozvány všechny děti z okolí – zvláště ty, které žily v chatrčích po obou stranách pustého kopce.
Během následujícího roku se k nim připojilo mnoho dalších dětí, které v Milíčově domě trávily svůj volný čas v hrách, práci a zpěvu. Mnozí přátelé přicházeli, aby pravidelně pomáhali při vedení dětí i dozoru nad nimi. „Woodcrafteři“ dětem ukazovali, k čemu slouží nástroje v truhlářských dílnách, dobrovolnice pomáhali s přípravou odpoledního občerstvení a při koupání. Brzy se ukázalo, že je nutné mít stálého mladého cvičitele pro vedení odbíjené, která se stala v Milíčově domě velmi oblíbená. Jak tento sport utužuje zdraví a charakter studentů, viděl Pitter na táborech Ymky. V útulku byly zakázány hračky jako pistole a flintičky; kdykoliv nějaké dítě něco takového přineslo, věnovali jsme mu velikou péči a vysvětlili mu, proč to není vhodné. Místo vojenských hraček dostalo mnoho jiných, které vedly k tvořivé práci.
Blízko hřiště byly zahrádky; vždy tři až pět dětí se společně staralo o několik čtverečních metrů země. Rády pěstovaly vlastní květiny nebo ředkvičky, hrášek, mrkev či kedlubny, které si pak mohly rozdělit a sníst. Také rády pomáhaly při pletí a zalévání okrasných záhonů. Pro mnohé z nich, které dosud žily jen v tmavých ulicích, bylo neuvěřitelné vidět, že z cibulek vyrůstají nádherné květiny, že keře se pokryjí velkými květy a ovocné stromy rozkvétají a přinášejí chutné plody. Rovněž kolemjdoucí přes plot obdivovali upravenou zahradu, která radostně zářila veselými barvami do pustého a smutného okolí.
Přes svou jednoduchost a účelnost byl i vnitřek útulku jasný a vkusný. Pitter vybral s láskou a péčí do všech místností obrazy. Téměř denně procházel domem dříve, než se otevřel, aby zjistil, zda je všechno v naprostém pořádku. Uvědomoval si význam prostředí pro rozvoj estetického cítění, a tím i dětské duše.
Po dostavbě:
Nyní bylo více prostoru pro rozličné dětské záliby a činnosti (šití, pletení, kreslení, vázání knih apod.) a hudební síň se mohla využít pro zpěv, divadlo, národní tance a rytmiku. V knihovně – jediné místnosti, kde nebylo dovoleno mluvit – mohly děti psát domácí úkoly nebo číst některou z pečlivě vybraných knih. Každé odpoledne se Milíčův dům podobal bzučícímu úlu. Denně byl na tabuli napsán časový rozvrh, aby některé místnosti nebyly přeplněny (zvláště truhlářská dílna, klubovna a sál pro organizované hry). Ale v zásadě mohly děti jít do jakékoli místnosti, kam chtěly, podle zaměstnání, které si vybraly.
(…)
Jednou nebo dvakrát týdně se všechny děti shromáždily v hudební síni, kde je Pitter učil kánony a jiné písně nebo jim vyprávěl drobné příběhy. Tyto besídky a klubové schůzky pořádané jednou za týden byly jediné akce, jichž se měly účastnit všechny děti. Byla to totiž nejlepší příležitost, jak je uvést do ducha bratrství a solidarity, samé to podstaty útulku. Děti se na každou besídku těšily, protože Pitter byl nadán uměním zmocnit se jejich pozornosti a otevřít jejich mysl všemu, co je krásné a ušlechtilé. Pravidelně je seznamoval s životními příběhy mužů a žen, kteří se pro ně mohli stát ideálem či vzorem.
Kromě těchto interních besídek bylo každé nedělní ráno otevřeno pro všechny děti, které chtěly přijít. Ach, ty neděle v Milíčově domě! Pitter byl jako požehnaný rozsévač od rána do večera – a s Boží pomocí zrno stále roste a žeň přetrvává do bouří naší doby.
Každá neděle začínala ve velkém sále bohoslužebným shromážděním, kterého se účastnili především předplatitelé Sbratření a jiní přispěvatelé na Milíčův dům. Rodiče dětí se nezvali, aby sociální práce nebyla mylně považována za nástroj nějaké misie. Pittrova kázání přitahovala asi sto lidí ze všech koutů Prahy, ty, kteří byli zklamáni formálním a zastaralým křesťanstvím. Kdykoli vycházeli ještě zamyšlení z Milíčova domu, nacházeli před branou hlučící dav dětí netrpělivě čekajících na svou besídku. Zatímco Pitter měl krátkou přestávku, několik pomocníků vyvětralo a znovu uklidilo. Poté sál svým štěbetáním naplnilo mnoho dychtivých dětí, známých i neznámých. Při zpěvu se pod Pittrovým radostným vedením brzy zklidnily a příběhy, které jim vyprávěl, je pak zcela zaujaly. Nakonec si přinesly židle do velkého sálu, kde Pitter organizoval hry (na přesedání židlí při hudbě, na slepou bábu apod.). Nebyla to obvyklá nedělní škola nějaké církve. Hlavním účelem bylo, aby se nedělní poselství dostalo k těm dětem, které nikdy nedělní školu nenavštěvovaly. Nic nemohlo lépe přinášet poselství lásky mladým duším. Když přijeli do Prahy dr. Jesudason (Indie)[2], Henri Roser (Paříž)[3], Ernst Thompson Seton (USA)[4] a později George Lansbury[5], Pitter je požádal, aby k dětem promluvili; jejich řeč na ně velmi zapůsobila.

Na druhé fotografii z roku 1933 je první fáze Milíčova domu, dostavěný dům v původní situaci, ještě s rybníkem jen částečně zasypaným, pak zachytila fotografie z roku 1937 a propagační pohlednice. Všechny přebírám ze stránek Archivu Přemysla Pittra a Olgy Fierzové (http://pitter.npmk.cz/). Zdroj textů: ŠIMSOVÁ, Milena – ŠTĚPÁN, Jan. Nad vřavou nenávisti: Vzpomínky a svědectví Přemysla Pittra a Olgy Fierzové. Praha: Kalich, 1996, s. 5, 38-41 a 136-140.

V ÚTERÝ 14. LISTOPADU 2017 SE SEJDEME V 11.30 A VE 14.00 V PARČÍKU U KOSTELA SV. ROCHA NA OLŠANSKÉM NÁMĚSTÍ (NEJBLIŽŠÍ ZASTÁVKY TRAMVAJÍ A AUTOBUSŮ SE JMENUJÍ STEJNĚ). TĚŠÍM SE NA VÁS. 

[1] Švýcarský inženýr Pierre Cérésole (1879–1945) byl významným představitelem křesťanského pacifismu. V roce 1920 založil organizaci Service Civil International (SCO), která pořádala mezinárodní dobrovolnické pracovní tábory k odstraňování následků války a živelných pohrom v duchu smíření. Přemysl Pitter se účastnil tábora v Lichtenštejnsku v roce 1928.
[2] Indický lékař dr. Savarirayan Jesudason (1882–1969), stoupenec a propagátor učení Mahátma Gándhího, vedl od roku 1921 v Tirupatturu první křesťanský protestantský ášram Christukula.
[3] Pastor Henri Roser (1899-1981) spoluzaložil v roce 1923 v Paříži MIR (Mouvement international de la réconciliation), pobočku IFOR (International Fellowship of Reconciliation), a léta stál v čele toto významného šiřitele křesťanského pacifismu.
[4] Ernst Thompson Seton (1860-1946), spisovatel, přírodovědec, malíř a ilustrátor, zakladatel woodcrafterského hnutí, měl prostřednictvím překladů svých knih podstatný vliv na podobu českého skautingu. Československo navštívil v doprovodu své druhé manželky, spisovatelky Julie Butreeové, koncem roku 1936.
[5] George Lansbury (1859-1940), britský labouristický politik, bojovník za sociální spravedlnost, práva žen a světové odzbrojení.

Listopad 4, 2017

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 7. LISTOPADU 2017

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 4:10 pm

TROCHA E. T. HAVRÁNKA A V. NEZVALA SE VZPOMÍNKOU NA J. VŠETEČKU

Olšanské hřbitovy samozřejmě nechybějí ani v dvousvazkové Neznámé Praze, kterou její autor Edgar Th. Havránek vydal vlastním nákladem v roce 1939 a z dostupnosti dosti obtížné vysvobodil Ladislav Horáček v roce 2004 vydáním reprintu. Z krásné kapitoly Město mrtvých alespoň tři úryvky na cestu (s. 146 a 149):

„Snad není v celé Velké Praze člověka, který by byl alespoň jedenkráte nezavítal na tato nejposvátnější pražská místa, kde desetitisíce hrobů skrývají zpráchnivělá těla našich předchůdců, kteří odešli na věčnou posmrtnou pouť a jejichž tělesným pozůstatkům všem ke stejnému spánku bylo poskytnuto v podstatě vlastně stejné poslední lůžko ve stínu smutečních vrb, jilmů, jeřábů, lip, akátů, bezů a letních růží. Ale málokdo si při tom uvědomuje, že Olšanské hřbitovy jsou vůbec jedny z největších v celé Evropě a že svým vzhledem se k nim mohou přirovnati ještě nejspíše jenom ústřední hřbitovy vídeňské, kde také se nesčetný počet hrobů tísní v řadách místy rovných a místy jako by úmyslně pokřivených a vše to kolem dokola je obehnáno šedivou kamennou zdí. Obyčejně si každý uvědomí, že jednotlivé hřbitovy jsou uvnitř rozděleny na 10-24 oddělení a že v každém oddělení jsou hroby zvláště očíslovány, a to hroby dospělých osob černými číslicemi, hroby dětí číslicemi červenými. Méně již se věnuje všeobecná pozornost tomu, že olšanské aleje, průměrné uspořádání hrobů a hlavně ovšem nesčetná umělecká díla, zdobící rovy mrtvých – že to vše by plným právem mohlo býti velkou chloubou našeho stověžatého hlavního města.
(…)
Od jiných pražských hřbitovů liší se Olšanské hřbitovy hlavně velkou výškou hrobů. Je tam poměrně také daleko více zeleně nežli na jiných hřbitovech. To se týká i zelené dekorace náhrobní, v níž převládá thuje, buxus a břečťan. Na hustě zalesněných nejstarších hřbitovech hnízdí i lesní ptactvo. Vyskytuje se tam datel, žluva a jiní opeřenci, ba dokonce i lesní kuna tam již byla chycena…“

Neodolám, abych Havránkův text z 30. let minulého století nedoplnil textem naopak nedávným z knihy Radka Mikuláše a Jana Alberta Šturmy Divoká příroda Prahy a blízkého okolí. Průvodce tou částí pražské přírody, o kterou se nikdo nestará, málokdo ji zná a skoro nikdo ji nemá rád (Praha: Academia – Dokořán, 2015, s. 159 a 157):
„Tam, kde se v jírovcových, javorových, akátových, tisových (Taxus) a zeravových (Thuja) lesích hřbitova nezadařilo kobercům vždyzelených trvalek, vyráží každoročně ohromující silou třeba bršlice kozí noha (Aegopodium podagraria). (…) Zákoutí u starých hrobek vytvářejí společenstva vlhkých skalek se slizníkem (Asplenium trichomanes a A, ruta-muraria), kapraděm samcem, játrovkami a plži vřetenatkami, v břečťanu se po dešti hemží páskovky. V posledních několika letech expandovaly houby, už nejen dřevokazné choroše a všudypřítomné městské pečárky, ale také hřib koloděj (Boletus luridus), hřib babka (Xerocomellus chrysenteron), jedlé holubinky (Rassula spp.). A nad tím vším krouží tornádo komárů vylíhnuvších se v cisternách vody k zalévání. Bezchybné dílo.“
„Na pražských Olšanech bývalo vždycky dost zvířat, babičky s vnoučaty tam chodívaly krmit veverky a ptáčky, sýkorky, vrabce a pěnkavy. Dnes chodí babičky bez vnoučat krmit kočky, sojky se uživí samy. Z logiky věci zmizely nejprve zpěvní ptáci, pak i veverky. Něčím se koneckonců kočky a sojky živit musí, když babičce ochránkyni není dobře a musí zůstat doma v teple.“

K Havránkově Neznámé Praze se vracím ještě pro svědectví o již zaniklém:
„Zvláštností Olšanských hřbitovů jsou charakteristické postavy a postavičky »pískařů« se džbánky, kbelíka a pytlíčky, nabízejících písek k posypávání cestiček, což není nikde tak oblíbeno, jako právě na Olšanech. Neméně charakteristické jsou i olšanské »světýlkářky«. Za války jim ovšem šly drobné jejich obchody velmi špatně, neboť existoval dokonce i přímý zákaz na hřbitovech svítiti, aby se ušetřilo svíček a oleje… Ovšem že i tehdy přes tento zákaz probleskovala na Olšanech v podvečer světélka na hrobech dál, neboť i zde jako všude jinde nebyly rakouské c. k. zákazy brány tak příliš doopravdy.“

K obrázkům:
Anděla vytvořil v letech 1897-1899 Josef Václav Myslbek pro náhrobek rodiny Benešovy na IV. olšanském hřbitově (IV-14-187). Spolupracovali na něm také jeho žáci Josef Mařatka a Emanuel Halmann, odlil jej v letech 1899-1900 Karel Bendelmayer. Samotný náhrobek navrhl Antonín Barvitius a v roce 1899 provedl Ludvík Šalda. Jsou tu pochováni například hoteliér a člen obecního zastupitelstva Václav Beneš (1836-1896) či pplk. MUDr. František B. Novák (1881-1931), francouzský legionář, v roce 1919 člen fyzické ostrahy presidenta T. G. Masaryka a účastník bojů s maďarskou Rudou armádou na Slovensku.
Autorem dolní fotografie je Jiří Všetečka a reprodukuji ji z jeho knihy Pražský chodec, kterou s podtitulem Kniha fotografií Prahy na motivy Vítězslava Nezvala vydalo v Praze v roce 1978 nakladatelství ČTK Pressfoto.
(Z knihy pro mne zvlášť důležité. Proťala se v ní tehdy tři má opojení, Prahou, černobílou fotografií a Vítězslavem Nezvalem. Opájel jsem se s intenzitou odpovídající studentskému věku: teprve čtvrtým rokem v Praze a s dostatkem času a přebytkem citlivosti na objevování nevyčerpatelného města a nevyčerpatelného básníka. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že s autorem knihy budu jednou sedat nad fotografiemi členů Svazu českých fotografů, vysmál bych se mu. Ve čtvrtek 9. listopadu to bude rok, co nás Jiří Všetečka opustil. Nestihl jsem mu říci, co pro mne jeho Pražský chodec znamenal a znamená.)

Na cestu ještě odstaveček z Pražského chodce Vítězslava Nezvala z roku 1938:
„Proto mohu směle říci a uhádnout proč, že jsem nepoznal většího pocitu osamělosti než na Olšanských hřbitovech o kterýchsi Dušičkách, když tam plápolalo statisíce světel. Bylo mi jako ve městě, kde nemám nikoho známého. Také dobře. Přece však bylo souzeno mé tesknotě, aby se rozptýlila u jedné z nejnižších partií hřbitovní zídky, odkud bylo viděti na listopadová pole, jejichž perspektivu zkrátila mlha. Nebudu se tam vracet.“
(Cituji ze sebraných spisů: NEZVAL, Vítězslav. Pražský chodec: Dílo XXXI. Praha: Československý spisovatel, 1958, s. 363.)   

V ÚTERÝ 7. LISTOPADU 2017 SE SEJDEME V 11.30 A VE 14.00 ZA VCHODEM NA 1. OBECNÍ HŘBITOV Z ULICE JANA ŽELIVSKÉHO (TEDY STEJNĚ JAKO MINULE, JEN NA PROTĚJŠÍ STRANĚ ULICE). TĚŠÍM SE NA VÁS.

Listopad 1, 2017

DALŠÍ PŘEDNÁŠKA UK

Filed under: POZVÁNÍ DO KAVÁRNY — V. Cz. @ 8:43 pm

Blog na WordPress.com.