Czumalova nástěnka

Listopad 12, 2017

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 14. LISTOPADU 2017

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 3:44 pm

ČTENÍ NA CESTU K MILÍČOVU DOMU

Jistě nemusím obšírně představovat Přemysla Pittra, ani vysvětlovat, proč si této velké osobnosti tolik vážím a proč mi její odkaz pomáhá neztrácet naději v tom, v čem je nám aktuálně žít. Snad jen na úvod souhrnné hodnocení, které formuloval v roce 1995 Pavel Tigrid, neboť to všechno obsahuje:

Přemysl Pitter byl nejen muž humanismu, tolerance, ale také ekumenismu, stoupenec demokracie, odpůrce diktatur všech směrů, a z těch věru nečetných, kteří se angažují, aniž museli, ve věcech, které se jich přímo a zdánlivě netýkají. Jeho snaha o záchranu židovských dětí v době druhé světové války a po válce výchova těchto dětí, které poznaly hrůzy nacistických koncentračních táborů, s dětmi německými z českých internačních táborů, je z této kategorie. Jeho starost o osud rodin ze smíšených manželství, odsouzených po roce 1945 k hromadnému odsunu, byl další takový čin. Proto právem obdržel Záslužný kříž I. třídy od prezidenta Spolkové republiky Německo, jeho jméno je uctěno na Hoře paměti v Jeruzalémě, in memoriam obdržel řád T. G. Masaryka a medaili německé evangelické církve. Této pocty se nedostalo nikomu jinému z bývalého Československa než Přemyslu Pittrovi.

Přemysl Pitter po Velké válce pomáhal jako dobrovolník organizaci Péče o mládež na Žižkově a šest let provozoval pro žižkovské děti družinu v zahradním pavilonu hospody Na výšince na rohu dnešních ulic Kubelíkova a Krásova. Zároveň studoval na Husově československé evangelické fakultě bohoslovecké, kde jej oslovil především prof. ThDr. František Žilka, prof. ThDr. Ferdinand Hrejsa mu otevřel cestu k poznání Jana Milíče z Kroměříže a prof. PhDr. ThDr. Josef Lukl Hromádka k teologii Petra Chelčického. Akademická YMCA (Young Men’s Christian Association) a IFOR (International Fellowship of Reconciliation) mu přinesly kontakty s osobnostmi křesťanského mírového a sociálního hnutí. Setkal se s Romainem Rollandem a Pierrem Cérésolem[1], spolupracoval s prof. Emanuelem Rádlem a jeho Československou ligou pro lidská práva. Pilně veřejně vystupoval, kázal a publikoval, od roku 1924 vydával měsíčník Sbratření. Úběžník své činnosti ve 30. letech popsal ve svých vzpomínkách Nad vřavou nenávisti. Poprvé vyšly v letech 1969-1970 na pokračování v exilovém časopisu Hovory s pisateli, který Pitter s Olgou Fierzovou vydávali v Curychu, a v roce 1970 knižně německy (PITTER, Přemysl. Unter dem Rad der Geschichte: Ein Leben mit den Geringsten. Zürich – Stuttgart: Rotapfel, 1970.):

Můj největší zájem, má láska zůstávaly děti. Trpěl jsem tím, že nemůžeme již pro ně pořádat besídky a výlety do přírody. Zahájil jsem sbírky pro zbudování vlastního útulku pro mládež, kde by byly dílny, klubovny, herna, hřiště a zahrada, na níž by se naše městské děti prací na vlastních záhonech učily lásce k přírodě.
Bylo to na jaře roku 1933 za největší hospodářské krize. Dověděl jsem se, že vinohradský stavitel dr. Karel Skorkovský postavil a daroval několika rodinám nezaměstnaných a nebydlících domky. Vzápětí jsem seděl u dr. Skorkovského a líčil mu bědný stav dětí oněch rodičů, kteří jsou přes den zaměstnáni mimo domov. Špinavé předměstské ulice jsou jejich domovem, kde tráví všechen svůj volný čas. Vyprávěl jsem mu o našich besídkách a o tom, jak naše výchovné snahy ztroskotávají na nevhodných místnostech.
Úředník, který mne předtím k dr. Skorkovskému uváděl, kladl mi důtklivě na srdce: „Ale jen minutku! Pan doktor je nesmírně zaměstnán!“ A zatím míjejí minuty za minutami, já vykládám a můj protějšek pozorně naslouchá. Pak přihlédne k plánům, které jsem s přáteli připravil.
„Jak na to koukám, je to stavba za nejméně půl milionu. (A tenkrát měla koruna cenu!) Máte na to?
„To je právě důvod, proč jdu k vám. Slyšel jsem, že máte pochopení pro lidskou bídu a zvláště bídu dětí. Z darů a příspěvků jsme koupili pozemek pod vrchem Sv. kříže u olšanského rybníka na Žižkově. Také do stavby máme trochu peněz, ale není toho mnoho. Avšak věřím, že nám přijdou další přátelé na pomoc, jen co uvidí naši práci.“
„Tedy chcete, abych vám to postavil na dluh.“
Následovala dlouhá přestávka. Už to, že mne hned neodmítl, bylo mi úlevou. Hleděl na plán jaksi nepřítomně, s našpulenými rty, a já se v duchu modlil. Pak řekl krátce: Přijďte pozítří. Zatím nic neslibuju. Plány mi tu nechte.“
Byly to dlouhé dva dny a ještě delší mi připadala chvíle, kdy jsme opět seděli proti sobě v klubovkách jeho pracovny. Já nezačínal a on mlčel. Jako bychom konali tichou kvékerskou pobožnost. Konečně promluvil:
„K jakým splátkám se zavazujete?“
„Nemohu se zavázat k žádným splátkám, protože nevím, jak se nám budou dary a příspěvky scházet. Bude potřebí dost peněz i na provoz. Ale spláceli bychom svědomitě.“
Dr. Skorkovský se na mne podíval zpod hustého obočí. Našpulil rty a zas mlčel.
„Dobrá,“ řekl nakonec, „já vám to postavím, ale jen část. Přízemí a sál. Až budete mít zaplacenou první etapu, postavím vám druhou.“
Vánoční slavností téhož roku jsme zahájili činnost v „Milíčově domě“. Dílo samo vydávalo mocné svědectví, a množství přátel a příznivců, hlavně čtenářů měsíčníku „Sbratření“, přispívalo vydatně nejen na provoz, ale i na splátky staviteli. Naše pracovní pole se šířilo, dosavadní prostory Milíčova domu nestačily. Bylo třeba dalších pracoven, tiché studovny, hudební síně. Starý dluh daleko ještě nebyl splacen, když jsem na jaře roku 1936 znovu seděl v pracovně dr. Skorkovského a líčil mu naléhavou potřebu přístavby. Tentokráte bez dlouhého přemýšlení svolil. V málo měsících byla stavba dohotovena se svědomitostí, jakou se stavby dr. Skorkovského vesměs vyznačovaly.
V době nacistické okupace byli jsme my i dr. Skorkovský nad jiné ohroženi. My tím, že jsme se ujímali židovských dětí a je skrývali, dr. Skorkovský pomocí politicky pronásledovaným a jejich rodinám. Válka skončila a na dr. Skorkovského dopadla drtivá rána: jeho podnik byl zestátněn a první, kdo musil opustit své dílo, byl on sám.
Také já byl z Milíčova domu v roce 1951 komunisty vypuzen. Navštívil jsem dr. Skorkovského před svým útěkem. Bývalý milionář bydlil teď v jedné místnosti. Seděli jsme spolu tiše za stolem, jako při kvékerské pobožnosti. Myšlenky šly hlavou, ale nenalézaly vyjádření. Vzpomněl jsem jeho zesnulé choti, jak sama vždy pekla našim dětem ohromné množství pečiva.
Uvařil mi a podal čaj.
„Myslíte, že to potrvá?“ ptám se.
Sedí opět s našpulenými rty a neodpovídá.
„Co dělají, je proti zákonům Božím a proti lidské přirozenosti,“ dodávám. „Nemůže to potrvat.“
„Nepotrvá,“ řekl po chvíli, „jenže dočkáme se toho?“
Nedočkal se. Zemřel v roce 1959.

Přemysl Pitter zemřel v exilu v roce 1976.

Obraz života Milíčova domu lze složit z několika citátů z textu Pittrovy spolupracovnice Olgy Fierzové Přemysl Pitter a jeho dílo, psaného v letech 1961-1962 v Norimberku anglicky pro Hnutí pro mezinárodní smír:

Milíčův dům byl otevřen v neděli ráno 24. prosince 1933 bohoslužebným shromážděním, při kterém Pitter kázal na text z knihy Jozue 24,15 „Já i můj dům sloužiti budeme Hospodinu“. Odpoledne se konala vánoční slavnost, na kterou byly osobně pozvány všechny děti z okolí – zvláště ty, které žily v chatrčích po obou stranách pustého kopce.
Během následujícího roku se k nim připojilo mnoho dalších dětí, které v Milíčově domě trávily svůj volný čas v hrách, práci a zpěvu. Mnozí přátelé přicházeli, aby pravidelně pomáhali při vedení dětí i dozoru nad nimi. „Woodcrafteři“ dětem ukazovali, k čemu slouží nástroje v truhlářských dílnách, dobrovolnice pomáhali s přípravou odpoledního občerstvení a při koupání. Brzy se ukázalo, že je nutné mít stálého mladého cvičitele pro vedení odbíjené, která se stala v Milíčově domě velmi oblíbená. Jak tento sport utužuje zdraví a charakter studentů, viděl Pitter na táborech Ymky. V útulku byly zakázány hračky jako pistole a flintičky; kdykoliv nějaké dítě něco takového přineslo, věnovali jsme mu velikou péči a vysvětlili mu, proč to není vhodné. Místo vojenských hraček dostalo mnoho jiných, které vedly k tvořivé práci.
Blízko hřiště byly zahrádky; vždy tři až pět dětí se společně staralo o několik čtverečních metrů země. Rády pěstovaly vlastní květiny nebo ředkvičky, hrášek, mrkev či kedlubny, které si pak mohly rozdělit a sníst. Také rády pomáhaly při pletí a zalévání okrasných záhonů. Pro mnohé z nich, které dosud žily jen v tmavých ulicích, bylo neuvěřitelné vidět, že z cibulek vyrůstají nádherné květiny, že keře se pokryjí velkými květy a ovocné stromy rozkvétají a přinášejí chutné plody. Rovněž kolemjdoucí přes plot obdivovali upravenou zahradu, která radostně zářila veselými barvami do pustého a smutného okolí.
Přes svou jednoduchost a účelnost byl i vnitřek útulku jasný a vkusný. Pitter vybral s láskou a péčí do všech místností obrazy. Téměř denně procházel domem dříve, než se otevřel, aby zjistil, zda je všechno v naprostém pořádku. Uvědomoval si význam prostředí pro rozvoj estetického cítění, a tím i dětské duše.
Po dostavbě:
Nyní bylo více prostoru pro rozličné dětské záliby a činnosti (šití, pletení, kreslení, vázání knih apod.) a hudební síň se mohla využít pro zpěv, divadlo, národní tance a rytmiku. V knihovně – jediné místnosti, kde nebylo dovoleno mluvit – mohly děti psát domácí úkoly nebo číst některou z pečlivě vybraných knih. Každé odpoledne se Milíčův dům podobal bzučícímu úlu. Denně byl na tabuli napsán časový rozvrh, aby některé místnosti nebyly přeplněny (zvláště truhlářská dílna, klubovna a sál pro organizované hry). Ale v zásadě mohly děti jít do jakékoli místnosti, kam chtěly, podle zaměstnání, které si vybraly.
(…)
Jednou nebo dvakrát týdně se všechny děti shromáždily v hudební síni, kde je Pitter učil kánony a jiné písně nebo jim vyprávěl drobné příběhy. Tyto besídky a klubové schůzky pořádané jednou za týden byly jediné akce, jichž se měly účastnit všechny děti. Byla to totiž nejlepší příležitost, jak je uvést do ducha bratrství a solidarity, samé to podstaty útulku. Děti se na každou besídku těšily, protože Pitter byl nadán uměním zmocnit se jejich pozornosti a otevřít jejich mysl všemu, co je krásné a ušlechtilé. Pravidelně je seznamoval s životními příběhy mužů a žen, kteří se pro ně mohli stát ideálem či vzorem.
Kromě těchto interních besídek bylo každé nedělní ráno otevřeno pro všechny děti, které chtěly přijít. Ach, ty neděle v Milíčově domě! Pitter byl jako požehnaný rozsévač od rána do večera – a s Boží pomocí zrno stále roste a žeň přetrvává do bouří naší doby.
Každá neděle začínala ve velkém sále bohoslužebným shromážděním, kterého se účastnili především předplatitelé Sbratření a jiní přispěvatelé na Milíčův dům. Rodiče dětí se nezvali, aby sociální práce nebyla mylně považována za nástroj nějaké misie. Pittrova kázání přitahovala asi sto lidí ze všech koutů Prahy, ty, kteří byli zklamáni formálním a zastaralým křesťanstvím. Kdykoli vycházeli ještě zamyšlení z Milíčova domu, nacházeli před branou hlučící dav dětí netrpělivě čekajících na svou besídku. Zatímco Pitter měl krátkou přestávku, několik pomocníků vyvětralo a znovu uklidilo. Poté sál svým štěbetáním naplnilo mnoho dychtivých dětí, známých i neznámých. Při zpěvu se pod Pittrovým radostným vedením brzy zklidnily a příběhy, které jim vyprávěl, je pak zcela zaujaly. Nakonec si přinesly židle do velkého sálu, kde Pitter organizoval hry (na přesedání židlí při hudbě, na slepou bábu apod.). Nebyla to obvyklá nedělní škola nějaké církve. Hlavním účelem bylo, aby se nedělní poselství dostalo k těm dětem, které nikdy nedělní školu nenavštěvovaly. Nic nemohlo lépe přinášet poselství lásky mladým duším. Když přijeli do Prahy dr. Jesudason (Indie)[2], Henri Roser (Paříž)[3], Ernst Thompson Seton (USA)[4] a později George Lansbury[5], Pitter je požádal, aby k dětem promluvili; jejich řeč na ně velmi zapůsobila.

Na druhé fotografii z roku 1933 je první fáze Milíčova domu, dostavěný dům v původní situaci, ještě s rybníkem jen částečně zasypaným, pak zachytila fotografie z roku 1937 a propagační pohlednice. Všechny přebírám ze stránek Archivu Přemysla Pittra a Olgy Fierzové (http://pitter.npmk.cz/). Zdroj textů: ŠIMSOVÁ, Milena – ŠTĚPÁN, Jan. Nad vřavou nenávisti: Vzpomínky a svědectví Přemysla Pittra a Olgy Fierzové. Praha: Kalich, 1996, s. 5, 38-41 a 136-140.

V ÚTERÝ 14. LISTOPADU 2017 SE SEJDEME V 11.30 A VE 14.00 V PARČÍKU U KOSTELA SV. ROCHA NA OLŠANSKÉM NÁMĚSTÍ (NEJBLIŽŠÍ ZASTÁVKY TRAMVAJÍ A AUTOBUSŮ SE JMENUJÍ STEJNĚ). TĚŠÍM SE NA VÁS. 

[1] Švýcarský inženýr Pierre Cérésole (1879–1945) byl významným představitelem křesťanského pacifismu. V roce 1920 založil organizaci Service Civil International (SCO), která pořádala mezinárodní dobrovolnické pracovní tábory k odstraňování následků války a živelných pohrom v duchu smíření. Přemysl Pitter se účastnil tábora v Lichtenštejnsku v roce 1928.
[2] Indický lékař dr. Savarirayan Jesudason (1882–1969), stoupenec a propagátor učení Mahátma Gándhího, vedl od roku 1921 v Tirupatturu první křesťanský protestantský ášram Christukula.
[3] Pastor Henri Roser (1899-1981) spoluzaložil v roce 1923 v Paříži MIR (Mouvement international de la réconciliation), pobočku IFOR (International Fellowship of Reconciliation), a léta stál v čele toto významného šiřitele křesťanského pacifismu.
[4] Ernst Thompson Seton (1860-1946), spisovatel, přírodovědec, malíř a ilustrátor, zakladatel woodcrafterského hnutí, měl prostřednictvím překladů svých knih podstatný vliv na podobu českého skautingu. Československo navštívil v doprovodu své druhé manželky, spisovatelky Julie Butreeové, koncem roku 1936.
[5] George Lansbury (1859-1940), britský labouristický politik, bojovník za sociální spravedlnost, práva žen a světové odzbrojení.

Reklamy

Napsat komentář »

Zatím nemáte žádné komentáře.

RSS feed for comments on this post. TrackBack URI

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Vytvořte si zdarma webové stránky nebo blog na WordPress.com.

%d bloggers like this: