Czumalova nástěnka

Prosinec 31, 2017

PF 2018

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 9:08 pm

ČEKÁNÍ NA DOKTORA 2017

Upozornění pro případného čtenáře, který je tu nový: Čekání na doktora nemá nic do činění s mým zdravím (tedy kromě duševního). Je to každoroční silvestrovská bilance roku právě končícího, psaná v čase, kdy je poslední den v roce už po práci a očekávám telefonickou zprávu našeho nejstaršího kamaráda, který je sice doktorem, ale filosofie, že se vydává k nám na komorní silvestrovskou oslavu, zahrnující popíjení červeného vína a půlnoční gastronomickou orgii se soljankou a pirohy.  

Letos se mi nechce do některých témat. Nechce se mi psát o mém stárnutí a zhoršování zdraví, i když mi ledacos dělá starosti a do konce roku jsem se sotva došoural. Nechce se mi psát o dalších územích mého světa, okupovaných těmi, jež jsem do něj nezval. Nechce se mi psát o ubývání krás a o všem, co jsme nedokázali ubránit před pažravostí lačných a sebejistou hloupostí mocných. Nechce se mi psát o pocitech bezmoci ve stálém klesání země a národa, v nichž jsem doma, do bažin podprůměrnosti, provincialismu a konzumní nekulturnosti. Zůstávám šťastný, neboť mě má práce naplňuje a dává mému životu smysl. Zůstávám zároveň krajně nespokojený, protože se podmínky pro ni nezlepšují a neuživí mě. Už několik let po sobě při výjimečném silvestrovském ohlédnutí zjišťuji, že jsem nikdy tolik neučil a nikdy mě to tolik nebavilo. Každý rok je to pravda, tedy každý rok je zároveň hůře i lépe.
Moudrost stáří se nedostavuje. Nevěřím na ni a začínám mít podezření, že je to jen eufemistické pojmenování pro procesy v zásadě degenerativní: Ubývá věcí, které mě dokáží rozzuřit k nepříčetnosti. Štvát mě ale nepřestávají a ti, kdo navštěvují mé přednášky, znají i má obsedantní témata: turistický průmysl, nadvládu automobilů, ztrátu důstojnosti hlavního města, radostně blbé barvy fasád, novou dvojjazyčnost, erozi mateřštiny. Snažím se takovým věcem, jako je divoká směs současných amerických kýčů a propagandistických filmů z časů budování socialismu na všech televizích či časté a těsné potkávání ing. Miloše Zemana a mjr. Jana Zemana na jedné z nich, spíše smát, ale pak na mne zaútočí otázka cui bono a smích mě přejde. Mohu se smát projevům Tomia Okamury, ale už ne volebnímu úspěchu jeho strany či tomu, že si beztrestně sezve do Prahy sobě podobné a slet xenofobů a fašistů nákladně chrání naše policie. Prostor, který jeho toxické demagogii poskytují i média veřejné služby, také k smíchu není, spíše ke zvracení, podobně jako mediální adorace pravomocně odsouzeného vraha. Žaludek se mi nepřestává zvedat ani ze všech těch Fialů, Stanjurů a dalších nemužných křiváckých žalobníčků, z krátké paměti některých mých spoluobčanů, z jejich ochoty nechat sebou manipulovat i z jejich schopnosti spojovat zduřelou netoleranci k jinému a jiným se stejně zduřelou tolerancí ke lži, šmejdům a jejich šmejdstvům. Především ale ze snadného zříkání se demokracie jak základní demokratickou procedurou, tak občanskou netečností k útokům na ni. Nechce se mi žít ve státě řízeném jako firma, bez řádné moderní levice a skutečné pravice, bez zastoupení zelených v parlamentu, bez nezávislé justice, svobodných médií a svobodné kultury. (Je-li funkcí university jít nejméně krok před vývojem společnosti, mohu posloužit zkušeností patnácti let zaměstnání na universitním pracovišti řízeném jako soukromá firma: To pracoviště už neexistuje, včetně studijního oboru, který mělo pěstovat, spotřebováno těmi, kdo je jako firmu řídili.) Mé občanské pocity mi říkají, že to dobrý rok nebyl.
Nechce se mi pokračovat chmurným výhledem do roku nadcházejícího přes zapatlané sklíčko vidiny triumvirátu Zeman – Babiš – Okamura a dalšího rozdělování národa už tak rozděleného. Život je jinde. Výhoda mého povolání: Mám obavy z budoucnosti, protože mám rád své studenty a bojím se o ně. Zároveň ale nemám obavy z budoucnosti, protože znám své studenty a tedy se nebojím o ni. Nemohl bych svou práci dělat, kdybych nevěřil v lepší svět, který vytvoří.
Nechtěl jsem uspadnout do patosu, jen přejít z pustých planin smutku do kvetoucího sadu radostí. Co mi je v končícím roce činilo: Samozřejmě opět hlavně studenti. Jak ti nejmladší, tak mí generační vrstevníci. Mám letitou potíž se svou generací a hodnotově jsem se vždy upínal spíše ke generaci mých rodičů a učitelů. Ta mne opouští, čas je neúprosný. Ve své generaci nemám mnoho přátel, ale stále více oceňuji, že jsou to ti nejlepší. Ale hlavně mám už pátým rokem týden co týden po oněch dvakrát třináct týdnů, jež nám poskytuje akademický rok, možnost díky Universitě třetího věku sdílet to, co mám rád, s lidmi, s nimiž sdílím i stejné vnímání světa, morální hodnoty, životní zkušenosti, a zjišťovat, že nejsme zase tak špatná generace, jak jsem si dlouho myslel. Jsem za to vděčný.
V letošních radostných zážitcích z architektury a měst převažují právě ty sdílené: Interiéry Gočárova kostela sv. Václava ve Vršovicích, Plečnikova kostela Nejsvětějšího Srdce Páně a Husova sboru na Královských Vinohradech Pavla Janáka a jeho kolumbaria, dodatečně vytvořeného Jiřím Jakubem. Po letech mě oslovily také interiéry chrámů sv. Ludmily na Královských Vinohradech a sv. Prokopa na Žižkově. Sdílené byly i zážitky další, poskytnuté exkurzí, pro niž se mi podařilo spojit mé studenty z UK i UK, tedy z University Karlovy a z University v kavárně: několik vil, Volmanova v Čelákovicích, Beniesova v Litoli, Löwitova v Nymburce, pardubické a nymburské krematorium, dvoutřídní obecná škola v Barchově, sokolovna a Zemánkův rodinný dům v Holicích. Důstojně byla mezi stavbami, na něž od té doby často myslím, zastoupena architektura industriální: nymburská vodárenská věž a most, jezy, hydroelektrárny a plavební komory v Nymburce, Předměřicích nad Labem a v Přelouči. Musel bych připojit i obsáhlý soupis architektury Hradce Králové, tedy povoluji si jen jednu stavbu: Slámův kostel Božského Srdce Páně, kam jsem se dostal poprvé a interiér více než naplnil mé očekávání. Hradec Králové mi také poskytl dva letošní nejsilnější městské prožitky: Pohled na město v posledních paprscích slunce z jednoho z horních pater hotelu Černigov a sérii pohledů naopak od hladiny Labe při projížďce malým parníčkem. Mohu k nim přidat ještě třetí: Pohled na Prahu z temene Vrchu sv. Kříže v pozdním podzimním slunci. Vše prožito s mými studenty. Nejsilnější letošní zážitek z architektury jsem ale sdílel intimněji, toliko s manželkou: Ač jsem v Chebu prožil tolik let, až letos jsem mohl poprvé vstoupit do gotického kostela Zvěstování P. Marii a důkladně v něm pobýt, hluboce zasažen. Letošní novoročenka je právě odtud.
Velkým zdrojem radosti mi nepřestávají být knihy. Z mého vztahu k nim se už nejspíš stala diagnóza (největším souborem dat o mé chorobě disponují odborníci soustředění v knihkupectví Karolinum, špičkovém pracovišti oboru). Obhlížím knihovnu, které mi jí v roce 2017 daly nejvíce. Abych jejich počet rozumně zredukoval, omezím se na ty letos přistěhovalé (přivlečené), i když tím diskriminuji starousedlíky, kteří mě rovněž bez radosti nenechávají. Hledím při tom jen na datum, kdy jsem je domů přivlekl, nikoliv na rok vydání. (Vloni jsem se nechal přesvědčit, že mám svůj problém s rozporem mezi tím, jak mě rozčilují a zároveň přitahují ankety provázející konec roku, řešit aktivní účastí, tedy vyhlášením vlastní Knihy roku. Čekal jsem tak dlouho, až letos přestanou na pult přicházet knihy s vročením 2016 a až překonám zpoždění vlastní, tedy až mi setrvale tristní finanční situace dovolí je domů přivléci, že se najednou hlásí roku konec.)
Už jsem tu psal o tom, jak mi záleží na první a poslední knize roku. Letos byly tou první koupenou Sudety/Sudetenland Jaroslava Kučery (Praha: JAKURA, 2016). Fotograf, jehož si kromobyčejně vážím, fotografoval prostředí, z něhož pocházím a kde se dodnes cítím doma, poté, co jsem s ním po smrti rodičů ztratil kontakt i zprostředkovaný. Poslední knihu roku zpravidla přináší Ježíšek. Bývá na knihy skoupý, mám špatnou pověst toho, kdo všechny už má (není to, žel, pravda). V rámci rodiny ode mne vždy dostane alespoň jednu knihu každý, já od nikoho žádnou. Pravidlo naštěstí porušují přátelé. A tak mou poslední letošní knihou je český překlad kouzelného svědectví o prvním roku soužití s kocourem jménem Polar Bear, které vydal v roce 1987 proslulý americký bojovník za práva zvířat Cleveland Amory: O kocourovi, který přišel na Vánoce (Praha: Práh, 2009). Neměl jsem o ní tušení a jako člověk vlastněný kočkou, abych užil Amoryho kategorie, jsem ji s plným porozuměním a okouzlením přečetl jedním tahem rovnou o Vánocích, převážně ve společnosti kocoura jménem Urwis.
Nemohu se nabažit, jak opulentně je po letech dietních až hladomorných sycena má odborná specializace. Velkou událostí je pro mne objevná kniha Markéty Svobodové Bauhaus a Československo (Praha: KANT, 2016). Radost mi udělaly i další: KLÍMA, Petr (ed.). Růžena Žertová. Architektka domů i věcí. Praha: Vysoká škola uměleckoprůmyslová, 2016. – HANZLÍK, Jan – ZAJONCOVÁ, Jana – HÁJKOVÁ, Lenka. Teplice: architektura moderní doby 1860-2000. Ústí nad Labem: Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Ústí nad Labem, 2016. – BERAN, Lukáš. Bruno Bauer a industriální architektura v českých zemích. Praha: Výzkumné centrum průmyslového dědictví FA ČVUT, 2016. – POTŮČEK, Jakub – ZIKMUND, Jan. Mlékárna jako úkol hodný architekta: Rudolf Holý. Praha: Výzkumné centrum průmyslového dědictví FA ČVUT, 2016. – BRŮHOVÁ, Klára. Praha nepostavená: Vltavské břehy jako urbanistické téma moderní metropole. Praha: Česká technika, 2017. – SKŘIVÁNKOVÁ, Lucie – ŠVÁCHA, Rostislav – NOVOTNÁ, Eva – JIRKALOVÁ, Karolina. Paneláci 1: Padesát sídlišť v českých zemích: Kritický katalog k cyklu výstav Příběh paneláku. Praha: Uměleckoprůmyslové muzeum, 2016. – FRIČOVÁ, Yvonna (ed.). Brasília – město – sen. Praha: Titanic, 2017. – NEKVINDOVÁ, Terezie – KRAMEROVÁ, Daniela a kol. Automat na výstavu: Československý pavilon na EXPO 67 v Montrealu. S. l.: Galerie výtvarného umění v Chebu – Akademie výtvarných umění v Praze, 2017. Ta poslední je spojena s výtečnou stejnojmennou výstavou, kterou jsem viděl v létě v chebském Retromuseu. (Pamatuji v jeho prostorách železářství, kam jsem musel jako kluk chodit vyměňovat sifonové bombičky.)
Špatně snáším dluhy, vlastní i kolektivní. Všem nám bylo jasné, že Karel Teige si zasluhuje velkou monografii, a ve snění, jak ji jednou napíšu, jsem jistě nebyl sám. Zatímco jsme snili, gruntovně ji napsala Rea Michalová (Karel Teige: Kapitán avantgardy. Praha: Kant, 2016). Krásná kniha, již čtu s radostí a obdivem. Hrdostí mě naplňuje (ač jsem k tomu nijak nepřispěl), že náš profesní kmen má svůj důstojný biografický a bibliografický lexikon [SLAVÍČEK, Lubomír (ed.). Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800–2008) 1-2. Praha: Academia, 2016.]
Mám rád završené knižní projekty, neboť v naší tradici převažují ty nedokončené. Fakt, že je konečně kompletní soupis Umělecké památky Prahy, mi udělal radost hlavně z důvodů praktických, sahám po něm často (PRIX, Dalibor a kol. Umělecké památky Prahy: Velká Praha: M/Ž 1-2. Praha: Academia, 2017). Jednou z největších knižních událostí roku je pro mne završení impozantního díla Martina C. Putny v trilogii: Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848–1918 vyšla v roce 1998, Česká katolická literatura v  kontextech 1918–1945 v roce 2010 a Česká katolická literatura v  kontextech 1945–1989 letos (vše Torst). Trilogie krásná i vizuálně, jeden z mnoha spolehlivých výkonů Roberta V. Nováka.
Rok 2017 je pro mne tak trochu rokem Mileny Jesenské. Konečně mám kompletní literaturu o ní v češtině, podařilo se mi zaplnit poslední díry, a pilně jsem četl, nově získané tituly poprvé, některé už podruhé. Především byl ale splacen další dluh, ke všemu dosti paradoxní: O životních osudech Mileny Jesenské toho už bylo napsáno a vydáno dost, ale obhlédnout její dílo v proporcích a souvislostech vyžadovalo trpělivé procházení časopisů a novin, do nichž přispívala. Přes 700 stran jejích textů přinesl letos výbor Milena Jesenská: Křižovatky (Praha: Torst, 2016), který jeho editorka Marie Jirásková dokonale vybavila pro čtenářovo pohodlí.
Už jsme se vzdálili od odborné literatury mé specializace. Ještě dvě knihy, které mě velmi potěšily a spadají alespoň do mého širšího oboru: Eseje Johna Bergera Způsoby vidění (Praha: Labyrint, 2016) a Atlas spontánního umění Pavla Konečného a Šimona Kadlčáka (Praha: Artmap, 2016). Tři další, už od oboru vzdálenější, ale nikoli ode mne: Esej Gilberta Keitha Chestertona František z Assisi z roku 1923 (Praha: Karmelitánské nakladatelství, 2017), Duchovní cvičení Ignáce z Loyoly (Olomouc: Refugium Velehrad-Roma, 2017) a výbor z díla Martina Luthera, uspořádaný Martinem Žemlou, se studií Martina Wernische(Praha: Vyšehrad, 2017). Poslední dvě jsou krásné i vizuálně (vlastně nejen, krása knih má také velmi podstatný rozměr haptický a olfaktorický).
Největší čtenářské zážitky roku opět poctivě vybírám z knih, které jsem letos domů přivlekl: Ten první nepatří krásné literatuře, navíc se jinak úzkostlivě vyhýbám bestsellerům. Přiznávám nicméně, že jsem se nemohl odtrhnout od knihy Petra Wohllebena Tajný život stromů (Ráječko: Václav Kazda, 2016) a ten, pro něhož jsem ji jako dárek koupil, ji málem nedostal. Další jsou už v řádu mých čtenářských zálib: Nová kniha projektu Autobiografie jedné Utopie neboli Historie rudého člověka Světlany Alexijevičové, Modlitba za Černobyl: Kronika budoucnosti (Příbram: Pistorius & Olšanská, 2017). Román Bezmocní tohoto světa, který napsal Boris Natanovič Strugackij už sám, bez zesnulého bratra Arkadije Natanoviče (Praha: Triton, 2015). Prvotina, kterou Jerome Klapka Jerome vydal už roku 1886, Jalové myšlenky lenivého člověka (Praha: Vyšehrad, 2017). Kdybych si měl ale pro sebe vyhlásit Knihu roku, bylo by to dílo spojující, co mám nejraději, bezbřehou invenci, poesii, tajemství, mystifikaci, staromilství a humor s architekturou: Melancholie a dobrodružnost stavění: 25 zapomenutých staveb Gottfrieda Müllera v překladu Mirko Bauma (S. l.: Markéta Mráčková, Barbora Šimonová a kulturní družstvo cosa.cz, 2016). V boji o titul byla jejím nejvážnějším konkurentem kniha rovněž spojená s architekturou: Co jsem je v květnu domů přivlekl, prakticky denně beru do ruky einschlafgeschichten rakouského architekta, teoretika a historika architektury 20. století, akčního umělce a vysokoškolského učitele Friedricha Achleitnera (Historky před spaním. Zlín: Archa, 2017).

Doktor se blíží, tedy rychle k závěru, ač zdroje radostí nebyly zdaleka vyčerpány. Nikdy jsem ve vnímání vlastního života nevyznával kupecké počty má dáti / dal. Kdybych tomu ale podlehl, mohu říci, že rok 2017 víc dal než vzal. Nejspíš to byl další dobrý rok. Přeji vám, ať je ten přicházející alespoň takový.

Uložit

Reklamy

Prosinec 18, 2017

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 19. PROSINCE 2017

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 11:26 am

CO BYLO PŘED FARNÍM CHRÁMEM SV. PROKOPA

První část cesty ke kostelu sv. Prokopa, vystavěnému Františkem Mikšem v letech 1899–1903 podle projektu Josefa Mockera z let 1889–1898, nechám raději vylíčit Františka Ekerta, kaplana u sv. Vojtěcha, než vás v úterý seznámím s její druhou částí. František Ekert, vypravěč rozhodně lepší než při vší snaze dokážu být, vydal své dílo Posvátná místa král. hl. města Prahy s podtitulem Dějiny a popsání chrámů, kaplí, posvátných soch, klášterů a jiných pomníků katolické víry a nábožnosti v hlavním městě království Českého v roce 1883, pět let před tím, než Jeho Eminence František z Pauly hrabě kardinál Schönborn-Buchheim-Wolfsthal posvětil základní kámen nového žižkovského kostela. A až dvacet let po vydání monumentálního Ekertova díla Schönbornův nástupce, Jeho Eminence Lev kardinál Skrbenský, svobodný pán z Hříště, dokončený chrám 28. září 1903 vysvětí. František Ekert, od roku 1892 farář kostela Panny Marie Sněžné, mohl ještě vidět, jak chrám roste, zemřel 20. května 1902. (Je tu ještě jeden důvod, proč nechávám vyprávět P. Ekerta: Ať čtete na dané téma prakticky cokoliv, hledání zdroje vás k němu dovede a jen zjistíte, jak byl ochuzen, připraven o přesnost i krásu a někdy čten a okrádán nepozorně a nedbale. Text ze s. 311-313 II. svazku citovaného díla ponechávám bez jakýkoliv úprav.)

Rozsáhlý a lidnatý Žižkov, který r. 1875 jakožto samostatná obec se ustavil, rozmáhal se tou měrou, že kdežto r. 1869 pouze 4366 obyvatelů čítal, r. 1861 již 21.113 jich ve zdech svých hostil, kterýžto počet den ku dni pořáde vzrůstá. Přesmutné byly však poměry náboženské v této veliké a neustálené obci. Dvacet tisíc lidí katolického vyznání, a mezi nimi více než tři tisíce školních dítek, neměli domácí svatyně, kde by službám Božím obcovali a sv. svátosti přijímali! Byli odkázáni ku vzdálenému a málo prostrannému farnímu kostelu ve Volšanech. Když tento kostel r. 1879 se opravoval, nebylo tu vůbec místa pro služby Boží školní. Tu dovolil J. Em. kardinál arcibiskup Schwarzenberg, aby katecheta Jos. Houžvička sloužil v nedělích a o svátcích mši sv. pro školní mládež na náměstí před školní budovou, což dálo se od 4. neděle po Velikonocích až do konce školního roku 1879 u přenosného oltáře, jejž obec za 63 zl. pořídila. Něco podobného lze za naší doby vídati jen v krajinách zámořských mezi Indiány, k nimž ob čas katolický misionář dochází! Avšak právě tyto mše, sloužené pod širým nebem, jichž súčastňoval se kromě dítek školních i veliký zástup obyvatelstva, vzbudily v srdcích katolíků Žižkovských mocnou touhu po stavbě chrámu Páně. Později konány služby Boží ve školní tělocvičně, která vždy se k tomu upravovala.
Snahou purkmistra J. M. Wertmüllera i katechety Jos. Houžvičky ustavil se hned r. 1879 pod protektorátem p. kardinála arcibiskupa „spolek pro vystavění katolického chrámu Páně v Žižkově“, jenž neunaveně jal se sbírati k tomuto posvátnému účelu milodary. Obec sama darovala pro budoucí kostel staveniště na náměstí pod Bezovkou, i 5000 zl. na stavbu farního domu. Dosud sešlo se ku 15.000 zl. darů na budoucí chrám.
Jelikož nekynula však naděje, že při chudobě obyvatelstva a mnohých překážkách, také zlou vůlí kladených, v Žižkově brzy chrám Páně stavěti se bude, rozhodnuto zříditi v této obci prozatímnou svatyni i duchovní správu. K tomuto účelu koupen r. 1883 za 31.000 zl. velký, dříve hostinský dům „u Jana Lucemburského“ čís. p. 520 v ulici Štítného, a prostranná někdejší tančírna jeho upravena v kapli.[1] Zároveň rozdělena posavádní farnosť Volšanská tím způsobem, že větší díl obce Žižkovské asi s 15.000 obyvateli byl přidělen pod duchovní správu Žižkovského exposity, jímž ustanoven kněz Jos. Houžvička, posavádní katecheta, pod dozorem faráře Volšanského. Spolu učinila obec Žižkovská smlouvu s kongregací Milosrdných sester sv. Karla Bor., jíž odevzdala správu obecné opatrovny dítek, pro kterouž najala místnosti v témž domu, kde kaple a duchovní správa se nalézají. Tak stal se v smutných náboženských poměrech této obce rokem 1883 požehnaný obrat.
Kaple byla v neděli dne 30. září, o svátku sv. Jeronýma r. 1883 od sv.-Vítského kanovníka dra Eduarda Tershe posvěcena, ku kteréžto radostné slavnosti zavítali zástupcové c. k. místodržitelství i hejtmanství Karlínského a obce Pražské i obecní zastupitelstvo Žižkovské s mnohými jinými hostmi.
Sotva kaple tato službám Božím zasvěcena byla, osvědčilo se, že v obyvatelstvu Žižkovském, ač dlouho svatyně se mu nedostávalo, nevyhasl duch víry a nábožnosti katolické, neboť svatyně ta bývá vždy o službách Božích nedělních i svátečních zbožným lidem přeplněna, a též ve všední dny přichází sem dosti lidu na mše sv. a požehnání.
Kaple Panny Marie jest dosti prostranná, majíc 36 metrů délky, 20 metrů šířky a 18 metrů výšky. Sáhá skrze dvě patra do výše celého domu a má dvoje rozsáhlé galerie nad sebou, tak že poskytuje místa více než 1000 osobám. Na střechu její dána r. 1883 věžička se zvonkem, ozdobená křížem. Veškeren hojný nábytek i posvátné nádoby a bohoslužebná roucha byly sem darovány. Roucha věnovaly kláštery Strahovský, Uršulinek, Milosrdných sester, Anglických panen, Srdce Páně, a spolek paramentní. Dále darovali: Monstrancí p. Hellebrand, ciboř paní Parmová, kalich p. Václ. Zikmund, jiný kalich spolek paramentní, krásný luster sl. Hallová, skříň k nemocným p. Jan Nesládek, nádobky na sv. oleje p. Moravec, paténu pro zaopatřování nemocných paní Wagnerová, korouhve p. Štěpán, lucerny p. Uher a p. Pally, svícny p. Zadák a sl. Kateř. Tichovská. Oltář i obrazy věnoval sem klášter Emauský. Touto štědrostí dobrodinců, a to hlavně samých obyvatelů Žižkovských, upravena jest tato kaple velmi vkusně, tak že příjemný dojem činí.
Oltář Panny Marie má svatostánek a pěknou sošku Matky Boží, darovanou od Milosrdných sester. Na stěnách visí velké obrazy sv. Josefa, sv. Václava a sv. Jana Nepom., které bývaly na oltářích v klášteře Emauském. V krátké době bude tato svatyně ozdobena i obrazy křížové cesty.
Služby Boží konají se tu tímto řádem: V nedělích a o svátcích bývá ranní mše sv. o 7½ hod., školní mše sv. v 9 hodin; v 10. hod. koná se kázání, a po něm slouží se mše sv. zpívaná. Církevní zpěvy koná tu mládež školní s učiteli, a činí se již přípravy ku zřízení Cyrillské jednoty. Odpoledne bývá tu každodenně požehnání. V době adventní pějí se zde písně rorátní.
Duchovní správce má svůj úřad i příbytek v témž domě a nyní bydlí tu i tři Milosrdné sestry, kteréž vychovávají více než 300 dítek v zdejší obecné opatrovně. Dejž Bůh, aby v lidnatém Žižkově brzo vypínal se důstojný, prostranný chrám Páně (sv. Prokopa ?), o jehož stavbu nepřestane ani nyní pečovati horlivý spolek zbožných katolíků zdejších.

Fotografii kostela sv. Prokopa vytvořil v 1. polovině 40. let Jaromír Funke (FUNKE, Jaromír. Pražské kostely. Praha – Brno, Miroslav Stejskal – Josef Stejskal, 1946, obr. 149.), pohlednice ukazuje kostel nedlouho po dostavění (DVOŘÁK, Tomáš a kol. Žižkov: Svéráz pavlačí a strmých ulic. Praha: Muzeum hl. m. Prahy, 2012, obr. 135 na s. 47.).

 V ÚTERÝ 19. PROSINCE 2017 SE SEJDEME JEN VE 14.00 (OBĚ SKUPINY) NA SLADKOVSKÉHO NÁMĚSTÍ PŘED KOSTELEM SV. PROKOPA (TRAMVAJE Č. 5, 9, 15, 26, ZASTÁVKA LIPANSKÁ). V TOMTO KALENDÁŘNÍM ROCE NAPOSLED A NAPOSLED I V TOMTO SEMESTRU, V ÚTERÝ 2. LEDNA 2018 JE DĚKANSKÉ VOLNO. V LETNÍM SEMESTRU SE PRVNÍ PŘEDNÁŠKA KONÁ 20. ÚNORA 2018. TĚŠÍM SE NA VÁS.    

[1] Dům čp. 520/XI, Štítného 5, postavil Vojtěch Hodan v letech 1873-1874. V roce 1919 byla kaple přestavěna na divadlo. Dnes tu sídlí Žižkovské divadlo Járy Cimrmana.

Prosinec 11, 2017

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 12. PROSINCE 2017

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 12:51 am

OTEC ZAKLADATEL

Na počátku byla jen pole, vinice a sady pod holými temeny kopců, dvě silnice, ves Volšany a osamocené usedlosti. Jejich jména se čtou jako dobrá báseň: Bayrová, Bezovka, Boudečka, Červený dvůr, Direktorka, Dolní Sklenářka, Horní Sklenářka, Chmelnice, Komotovka, Krenovka, Lidmonka, Miranka, Ohrada, Parukářka, Pražačka, Proutková, Reismonka, Rožmitálka, Smetanka, Václavka, Vendelínka, Viktorka, Výšinka… Pak přišel Karel Hartig. Sedlčanský rodák (narodil se tu 4. května 1833 v rodině panského mlynáře) se vyučil v Příbrami zedníkem. Předpokládané studium na pražské polytechnice zpochybnil důkladný archivní výzkum Miloslava Mikoty, v katalozích řádných posluchačů Hartig zapsán není[1]. Po vykonání předepsaných stavitelských zkoušek u okresního stavebního úřadu v Benešově získal v roce 1854 oprávnění pro venkov. Pracoval pak na stavbách ve Vídni, Linci a v Uhrách. Do Prahy jej zřejmě přivedla práce pro vojenský erár na stavbě Josefských kasáren podle Pilhalova projektu. V roce 1861, kdy byla kasárna dokončena, mu magistrát udělil zednickou koncesi pro Prahu. Téhož roku se seznámil s Amalií Stomeovou. Rodině patřil statek Pražačka a usedlosti Velká a Malá Ševčíková při Vídeňské silnici. Vzali se roku 1865 a ještě před tím zpracoval Hartig pro svou nastávající tchyni, vdovu Marii Stomeovou, regulační plán jejích polí mezi Vídeňskou silnicí a vrchem sv. Kříže. Jádrem území určeného k zastavění bylo okolí dnešního Komenského náměstí. Hartig sám byl jedním z prvních, kdo se stali vlastníky stavebních parcel, a v letech 1866-1869 postavil první dva své činžovní domy čp. 126/XI a 128/XI. Oba dodnes stojí (Koněvova 2a a Koněvova 2b). Následovaly domy při dnešní Husitské. Jejich pojmenování prozrazuje nadšeného obdivovatele husitství a zrod žižkovské identity, odvozované od jedné z mála vítězných bitev českých dějin: U Jana Žižky z Trocnova (čp. 160/XI, Husitská 49), U Jana Husi (čp. 191/XI, Husitská 47), U Jeronýma Pražského (čp. 192/XI, Husitská 45), U Božích bojovníků (čp. 404/XI, Husitská 43, U Božích bojovníků 2). Oslavou husitství je také dům čp. 351/I (Betlémské náměstí 6) na Starém Městě pražském v sousedství Betlémské kaple, na místě domu, o němž 19. století věřilo, že tu bydlel Mistr Jan Hus. Hartig také prosadil, aby sem Umělecká beseda věnovala pamětní desku s nápisem, který to připomínal, a Schnirchův bronzový medailon Mistra Jana Husa. Pro mne architektonicky nejzajímavější Hartigovo dílo.
Hartigova stavební činnost, která se zdaleka neomezila na jmenované domy, byla úspěšná také díky vlastním zdrojům: V letech 1865-1873 měl Hartig na ploše dnešního Komenského náměstí skupinu polních pecí, kde se pálily cihly. Pak tu nechal těžit písek a kromě zásobování vlastních staveb jej i prodával. Nakonec, když bylo ložisko písku vyčerpáno, poskytl jámu za poplatek k zavážení. Konečná bilance Hartigových stavebních aktivit na Žižkově činí zhruba šedesát domů a dvě veřejné stavby.
První z nich byla nejstarší žižkovská školní budova. V roce 1870 založil Karel Hartig spolek Občanská beseda v Žižkově a stal se jeho starostou. V říjnu 1871 se ve spolku ustavil přípravný výbor ku zřízení školy na Žižkově pod Hartigovým předsednictvím a odtud už vedla přímá cesta k založení Akciové společnosti pro vystavění Obecního domu na Žižkově. V září 1872 bylo upsáno již 34 000 zlatých. Veřejný konkurs na projekt školy obeslali společným projektem i Antonín Wiehl a Jan Zeyer, konkurs ale neměl vítěze a výbor nakonec schválil projekt Karla Hartiga. Hartig pak školu sám stavěl na pozemku, který výboru prodal za 9 500 zlatých. Stavěl svižným tempem, odpovídajícím naléhavosti potřeby školní budovy pro rychle rostoucí počet dětí, a už 2. listopadu 1873 mohla být škola, zatím bez pravého křídla svého symetrického rozvrhu, slavnostně vysvěcena. Když změna školského zákona učinila roku 1874 školní budovy věcí obcí, koupila tehdy ještě nerozdělená obec vinohradská od Hartiga školu za 80 000 zl., převzala závazky dosud nesplacených půjček u Hypoteční banky království Českého ve výši 36 500 zl. a u Občanské záložny na Žižkově 43 000 zl., získala od zemského výboru dodatečnou subvenci 20 000 zl. a školu do roku 1881 nákladem 29 000 zl. dostavěla.
Pro úplnost: Druhou Hartigovou veřejnou stavbou je Občanská záložna na Žižkově z roku 1876 (čp. 100/XI, Prokopova 16). Připomeňme, že Karel Hartig byl od jejího vzniku v říjnu 1870 jejím starostou. Počátkem roku 1878 záložna ohlásila bankrot.
Hartigovo stavební podnikání nijak neomezovalo jeho další mnohostranné aktivity. Do Prahy přišel jako pravý muž v pravou chvíli: Byl prakticky u všeho, co akcelerovalo národní emancipaci, ať už to bylo zakládání Hlaholu, Sokola či Umělecké besedy nebo velké národní manifestace. Byl to Karel Hartig, kdo roku 1872 navrhl pojmenování žižkovských ulic jmény významných osobností husitského hnutí. Rozhodnutím vinohradského zastupitelstva, do něhož byl Hartig o rok dříve zvolen za Stranu pokroku, se Vídeňská silnice (dnešní Husitská) pojmenovala Husovým jménem, dnešní Tachovské náměstí jménem Žižkovým, dnešní Koněvova Poděbradovým. Další ulice dostaly jména Prokopova, Chlumova, Roháčova, které si podržely dodnes, a v následujících letech se v tomto duchu pokračovalo. (Význam těchto pojmenování jako specifického pomníku dokládá také fakt, že jména ulic se záhy po schválení ocitala na nárožích na pouze česky psaných tabulkách v národních barvách, na Žižkově o dvě desetiletí dříve, než se čeština začala objevovat na tabulkách v historických pražských městech.)
Byl to Karel Hartig, kdo dal jméno celému Žižkovu. Byl iniciátorem a signatářem petice 55 občanů obecnímu výboru, požadující označení části vinohradské obce jménem Žižkov už v roce 1868. Došlo k tomu ale až poté, co se roku 1875 vinohradská obec rozdělila na Vinohrady I a Vinohrady II, v obecních volbách na Vinohradech I zvítězila Strana pokroku a Karel Hartig byl zvolen starostou. Ministerstvo vnitra změnu názvu schválilo 7. srpna 1877 a 5. května 1881 povýšil císař František Josef I. Žižkov na město.
Byl to Karel Hartig, kdo odstartoval dlouhou cestu k pomníku Jana Žižky z Trocnova na Vítkově a kdo na již zmíněný dům U Jana Husi umístil roku 1869 Husovu sochu, dílo Františka J. Heidelberga či Leopolda Friče, pravděpodobně vůbec první Husův pomník v Čechách. Už roku 1869 byl Hartig zvolen členem výboru pro zřízení Žižkova pomníku u vsi Šenfeld nedaleko Přibyslavi, později přejmenované na Žižkovo pole, štědře přispěl na jeho postavení a věnoval kameny do jeho soklu s nápisy Sokol Žižkovský a Žižkov. Téhož roku začal připomínat vítězství husitů nad křižáky na temeni Vítkova. Jeho spor s c. k. úřady o právo stavět tu vlajkový stožár a vyvěšovat na něm vlajku byl nakonec relativně vítězný a tak tu, často přes policejní zákaz, vlál v následujících letech ve výroční den bitvy na vysoké vlajkové žerdi bílý prapor s červeným kalichem a o výročních dnech smrti Jana Žižky z Trocnova, popravy sedmadvaceti českých pánů a bělohorské bitvy prapor smuteční. František J. Heidelberg vytvořil z jeho popudu a za peníze Občanské záložny v Žižkově návrh Žižkova pomníku, který měl stát ve středu Prokopova náměstí. Půltřetího metru vysoká pískovcová Žižkova postava v plné zbroji stojící na necelé čtyři metry vysokém soklu měla pravicí třímající palcát ukazovat k místu vítězného střetu husitů s vojsky míšeňského markraběte a rakouského vévody. Heidelberg dokončil sádrový model pomníku na počátku roku 1875 a odhalení 1,5 m vysokého díla se stalo součástí oslav 10. výročí založení Žižkova ve spolkové místnosti Občanské besedy v hostinci U Prokopa Velikého (čp. 220/XI, Prokopovo náměstí 9). Hartig se pak po dvou letech postaral o přemístění modelu do zasedací síně obecního zastupitelstva v budově Občanské záložny. Odtud se po jistých peripetiích odrážejících žižkovská politická zemětřesení dostal do radní síně nové žižkovské radnice na Havlíčkově náměstí.
Karel Hartig byl starostou zmiňované Občanské besedy v Žižkově, až do roku 1873 politického spolku, a členem výboru Českého demokratického spolku. Z Občanské besedy vzešla Strana pokroku, která si v roce 1871 vynutila obecní volby a zvítězila v nich, stejně tak v dalších volbách roku 1874. Karel Hartig byl za tuto stranu od března do září 1875 obecním starostou a po rozdělení jej 22. března 1876 zvolili prvním starostou Vinohrad I., budoucího Žižkova. Zároveň byl předsedou místní školní rady, členem okresního zastupitelstva a starostou Obecní záložny. Po jejím krachu roku 1878 skončil ve vyšetřovací vazbě a na starostenský úřad rezignoval. Výsledkem více než ročního vyšetřování bankrotu záložny byla žaloba pro zločin podvodu a přečin zaviněného úpadku na pět členů vedení. Karel Hartig měl s žalobami, soudy a vazbou své zkušenosti. Dosud to bylo aktivistické dráždění státní moci, ale tentokrát šlo do tuhého. Po osmidenním přelíčení před porotou zemského soudu trestního v Praze byli všichni zproštěni obžaloby, ovšem vyrovnání s věřiteli se táhlo dlouho a Hartigovo vyloučení z politického života Žižkova už zůstalo definitivní. Neustaly ale útoky proti němu vedené. V roce 1882 byl sice zvolen prvním starostou Spolku pro zbudování Žižkova pomníku na Žižkově, záhy ale rezignoval, s Žižkovem se definitivně rozešel a přestěhoval se na Královské Vinohrady. Roku 1884 úspěšně požádal o udělení stavitelské koncese pro Prahu, vzdal se jí, už ovdovělý a po smrti dcery vychovávající své vnučky, roku 1897. Neopustil ale všechny své aktivity, ještě roku 1903 se jako člen slavnostního a správního výboru účastnil kladení základního kamene k Husovu pomníku. Zemřel 12. srpna 1905.

K obrázkům: Podobizna Karla Hartiga pochází ze stránek časopisu Kauza3. Hartigovu školu kreslil František Chalupa pro Světozor, kde vyšla v roce 1874. Kreslil ji tedy v podobě projektované, ne do té doby postavené, jak bylo ostatně zvykem. O rok mladší je kresba z Humoristických listů, reagující najednou na stav žižkovských ulic, jejich pojmenování, o němž tu byla řeč, vztah prakticky ryze české čtvrti k státní moci a především na její odpor k úředně vnucené povinnosti zřídit německou školu. Obě nereprodukuji z uvedených časopisů, ale z knihy Zdeňka Šestáka Jak se ze Žižkova stalo velké město: 1865-1914 (Praha: Academia, 2008) jako nenápadné doporučení doplňkové četby. Sugestivní snímek, připomínající smutný fakt, že právě nejstarší část Žižkova Hartigových gründerských časů podlehla asanaci a jeho škola byla zachráněna jen shodou šťastných okolností, pořídil v roce 1986 Jaroslav Kocourek. Uloupil jsem ho pro vás na stránkách Asociace recentní archeologie. Opět nenápadné doporučení. Cenným zdrojem pro text mi byla v poznámce citovaná gruntovní studie Miloslava Mikoty, k níž jsem se po čase s chutí vrátil a vřele ji doporučuji. Těžil jsem téměř hartigovsky, ale zdaleka nevyčerpal.

V ÚTERÝ 12. PROSINCE 2017 SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 11.30 A 14.00 U POMNÍKU KARLA HAVLÍČKA BOROVSKÉHO NA HAVLÍČKOVĚ NÁMĚSTÍ (AUTOBUS č. 136 A 175 ROKYCANOVA NEBO TRAMVAJ č. 5, 9, 15, 26 LIPANSKÁ). TĚŠÍM SE NA VÁS.    

Do těšení se mi dnes mísí smutek: Prakticky vždy, když připravuji další z našich vycházek, sahám pro oporu k tomu, abych na nic nezapomněl a dozvěděl se pro vás něco, co jsem dosud nevěděl nebo už zapomněl, po knihách Jana E. Svobody Praha 1891 – 1918: Kapitoly o architektuře velkoměsta, Praha 1919 – 1940: Kapitoly o meziválečné architektuře a Praha 1945 – 2003: Kapitoly z poválečné a současné architektury. Posunuly, stejně jako Svobodovy drobnější studie, významně poznání české architektury 20. století a pro práci v terénu poskytly odborníkům i laikům také kýžený servis, z něhož hojně těží mnohé z toho, co přišlo po těchto knihách. Jejich autor prohrál 2. prosince 2017 dlouhý boj s nemocí. Poznal jsem ho už v dobách jeho dálkového studia dějin umění a nemálo posledních let se s ním pravidelně potkával v ministerské památkové komisi a mohl tak oceňovat jeho pevné, vždy důkladně podložené a pregnantně formulované názory. Nebolí to jen pro hlubokou úctu, kterou jsem k němu vždy cítil jako k odborníkovi, měl jsem ho rád pro jeho obdivuhodnou skromnost a pokoru.

[1] MIKOTA, Miloslav. Karel Hartig a počátky Žižkova v 19. století. Praha: KLP – Koniasch Latin Press, 1996, s. 8 a pozn. 18 na s. 46.

Prosinec 3, 2017

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 5. PROSINCE 2017

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 7:29 pm

VZPOMÍNKA NA ATMOSFÉRU DVOU ŽIŽKOVSKÝCH NÁMĚSTÍ

Nemohu se nabažit barevných diapozitivů Oldřicha Janovského. Jeden jejich soubor zachycuje Žižkov v době, kdy mi bylo deset let. Dalších deset let ještě uplynulo, než jsem Žižkov poprvé spatřil. Zastihl jsem ho a zamiloval si ale ještě takový, s jakým se teď na Janovského fotografiích shledávám.
Na prvním snímku z roku 1964 uzavírá průhled Českobratrskou ulicí svah vrchu sv. Kříže. Nalevo je první žižkovská škola, postavená Karlem Hartigem podle vlastního projektu a s fasádou navrženou Josefem Schulzem v letech 1872-1873. Snímek ale vlevo zachycuje jen její mladší část, stavěnou až poté, co rozestavěnou školu koupila v souladu se změnou školského zákona v roce 1874 obec. Dokončena byla v roce 1881. Napravo kino Jiskra s fasádou střídmě dekorovanou v národním slohu. Jen škola tu zůstala.
Na druhém snímku, rovněž z roku 1964, je nedaleké Havlíčkovo náměstí. V dohledu není jediný automobil. Na obě náměstí se v úterý půjdeme podívat.

(Obě fotografie reprodukuji z již zde mnohokrát citované knihy: DVOŘÁK, Tomáš a kol. Žižkov: Svéráz pavlačí a strmých ulic. Praha: Muzeum hlavního města Prahy, 2012, s. 114 a 105.)

V ÚTERÝ 5. PROSINCE 2017 SE SEJDEME V TROCHU ODLIŠNÉM ČASE A NA RŮZNÝCH MÍSTECH: PRVNÍ SKUPINA AŽ VE 13.00 NA ROHU ULIC JANA ŽELIVSKÉHO A BISKUPCOVA (NA PRAVÉ STRANĚ ULICE JANA ŽELIVSKÉHO PŘI POHLEDU OD OHRADY K BASILEJSKÉMU NÁMĚSTÍ, ZASTÁVKA TRAMVAJÍ č. 9, 10, 11, 16 BISKUPCOVA). DRUHÁ SKUPINA V OBVYKLÝCH 14.00, ALE JINDE: VE DVOŘE DOMU čp. 216/XI, PROKOPOVA 4, PŘED BETLÉMSKOU KAPLÍ ČESKOBRATRSKÉ CÍRKVE EVANGELICKÉ. TÉ BUDE VĚNOVÁNA ČÁST PŘEDNÁŠKY MEZI 14.00 A 14.30, SPOLEČNÁ PRO OBĚ SKUPINY, PRO PRVNÍ SKUPINU ZÁVĚR, PRO DRUHOU ÚVOD PŘEDNÁŠKY. (NEJBLÍŽE JE K BETLÉMSKÉ KAPLI ZE ZASTÁVKY AUTOBUSŮ č. 136 A 175 ROKYCANOVA NEBO ZE ZASTÁVKY TRAMVAJÍ č. 5, 9, 15, 26 LIPANSKÁ). TĚŠÍM SE NA VÁS.    

Prosinec 2, 2017

UK: PŘEDNÁŠKA V ÚTERÝ 5. PROSINCE 2017

Filed under: POZVÁNÍ DO KAVÁRNY — V. Cz. @ 5:14 pm

Blog na WordPress.com.