Czumalova nástěnka

Prosinec 31, 2017

PF 2018

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 9:08 pm

ČEKÁNÍ NA DOKTORA 2017

Upozornění pro případného čtenáře, který je tu nový: Čekání na doktora nemá nic do činění s mým zdravím (tedy kromě duševního). Je to každoroční silvestrovská bilance roku právě končícího, psaná v čase, kdy je poslední den v roce už po práci a očekávám telefonickou zprávu našeho nejstaršího kamaráda, který je sice doktorem, ale filosofie, že se vydává k nám na komorní silvestrovskou oslavu, zahrnující popíjení červeného vína a půlnoční gastronomickou orgii se soljankou a pirohy.  

Letos se mi nechce do některých témat. Nechce se mi psát o mém stárnutí a zhoršování zdraví, i když mi ledacos dělá starosti a do konce roku jsem se sotva došoural. Nechce se mi psát o dalších územích mého světa, okupovaných těmi, jež jsem do něj nezval. Nechce se mi psát o ubývání krás a o všem, co jsme nedokázali ubránit před pažravostí lačných a sebejistou hloupostí mocných. Nechce se mi psát o pocitech bezmoci ve stálém klesání země a národa, v nichž jsem doma, do bažin podprůměrnosti, provincialismu a konzumní nekulturnosti. Zůstávám šťastný, neboť mě má práce naplňuje a dává mému životu smysl. Zůstávám zároveň krajně nespokojený, protože se podmínky pro ni nezlepšují a neuživí mě. Už několik let po sobě při výjimečném silvestrovském ohlédnutí zjišťuji, že jsem nikdy tolik neučil a nikdy mě to tolik nebavilo. Každý rok je to pravda, tedy každý rok je zároveň hůře i lépe.
Moudrost stáří se nedostavuje. Nevěřím na ni a začínám mít podezření, že je to jen eufemistické pojmenování pro procesy v zásadě degenerativní: Ubývá věcí, které mě dokáží rozzuřit k nepříčetnosti. Štvát mě ale nepřestávají a ti, kdo navštěvují mé přednášky, znají i má obsedantní témata: turistický průmysl, nadvládu automobilů, ztrátu důstojnosti hlavního města, radostně blbé barvy fasád, novou dvojjazyčnost, erozi mateřštiny. Snažím se takovým věcem, jako je divoká směs současných amerických kýčů a propagandistických filmů z časů budování socialismu na všech televizích či časté a těsné potkávání ing. Miloše Zemana a mjr. Jana Zemana na jedné z nich, spíše smát, ale pak na mne zaútočí otázka cui bono a smích mě přejde. Mohu se smát projevům Tomia Okamury, ale už ne volebnímu úspěchu jeho strany či tomu, že si beztrestně sezve do Prahy sobě podobné a slet xenofobů a fašistů nákladně chrání naše policie. Prostor, který jeho toxické demagogii poskytují i média veřejné služby, také k smíchu není, spíše ke zvracení, podobně jako mediální adorace pravomocně odsouzeného vraha. Žaludek se mi nepřestává zvedat ani ze všech těch Fialů, Stanjurů a dalších nemužných křiváckých žalobníčků, z krátké paměti některých mých spoluobčanů, z jejich ochoty nechat sebou manipulovat i z jejich schopnosti spojovat zduřelou netoleranci k jinému a jiným se stejně zduřelou tolerancí ke lži, šmejdům a jejich šmejdstvům. Především ale ze snadného zříkání se demokracie jak základní demokratickou procedurou, tak občanskou netečností k útokům na ni. Nechce se mi žít ve státě řízeném jako firma, bez řádné moderní levice a skutečné pravice, bez zastoupení zelených v parlamentu, bez nezávislé justice, svobodných médií a svobodné kultury. (Je-li funkcí university jít nejméně krok před vývojem společnosti, mohu posloužit zkušeností patnácti let zaměstnání na universitním pracovišti řízeném jako soukromá firma: To pracoviště už neexistuje, včetně studijního oboru, který mělo pěstovat, spotřebováno těmi, kdo je jako firmu řídili.) Mé občanské pocity mi říkají, že to dobrý rok nebyl.
Nechce se mi pokračovat chmurným výhledem do roku nadcházejícího přes zapatlané sklíčko vidiny triumvirátu Zeman – Babiš – Okamura a dalšího rozdělování národa už tak rozděleného. Život je jinde. Výhoda mého povolání: Mám obavy z budoucnosti, protože mám rád své studenty a bojím se o ně. Zároveň ale nemám obavy z budoucnosti, protože znám své studenty a tedy se nebojím o ni. Nemohl bych svou práci dělat, kdybych nevěřil v lepší svět, který vytvoří.
Nechtěl jsem uspadnout do patosu, jen přejít z pustých planin smutku do kvetoucího sadu radostí. Co mi je v končícím roce činilo: Samozřejmě opět hlavně studenti. Jak ti nejmladší, tak mí generační vrstevníci. Mám letitou potíž se svou generací a hodnotově jsem se vždy upínal spíše ke generaci mých rodičů a učitelů. Ta mne opouští, čas je neúprosný. Ve své generaci nemám mnoho přátel, ale stále více oceňuji, že jsou to ti nejlepší. Ale hlavně mám už pátým rokem týden co týden po oněch dvakrát třináct týdnů, jež nám poskytuje akademický rok, možnost díky Universitě třetího věku sdílet to, co mám rád, s lidmi, s nimiž sdílím i stejné vnímání světa, morální hodnoty, životní zkušenosti, a zjišťovat, že nejsme zase tak špatná generace, jak jsem si dlouho myslel. Jsem za to vděčný.
V letošních radostných zážitcích z architektury a měst převažují právě ty sdílené: Interiéry Gočárova kostela sv. Václava ve Vršovicích, Plečnikova kostela Nejsvětějšího Srdce Páně a Husova sboru na Královských Vinohradech Pavla Janáka a jeho kolumbaria, dodatečně vytvořeného Jiřím Jakubem. Po letech mě oslovily také interiéry chrámů sv. Ludmily na Královských Vinohradech a sv. Prokopa na Žižkově. Sdílené byly i zážitky další, poskytnuté exkurzí, pro niž se mi podařilo spojit mé studenty z UK i UK, tedy z University Karlovy a z University v kavárně: několik vil, Volmanova v Čelákovicích, Beniesova v Litoli, Löwitova v Nymburce, pardubické a nymburské krematorium, dvoutřídní obecná škola v Barchově, sokolovna a Zemánkův rodinný dům v Holicích. Důstojně byla mezi stavbami, na něž od té doby často myslím, zastoupena architektura industriální: nymburská vodárenská věž a most, jezy, hydroelektrárny a plavební komory v Nymburce, Předměřicích nad Labem a v Přelouči. Musel bych připojit i obsáhlý soupis architektury Hradce Králové, tedy povoluji si jen jednu stavbu: Slámův kostel Božského Srdce Páně, kam jsem se dostal poprvé a interiér více než naplnil mé očekávání. Hradec Králové mi také poskytl dva letošní nejsilnější městské prožitky: Pohled na město v posledních paprscích slunce z jednoho z horních pater hotelu Černigov a sérii pohledů naopak od hladiny Labe při projížďce malým parníčkem. Mohu k nim přidat ještě třetí: Pohled na Prahu z temene Vrchu sv. Kříže v pozdním podzimním slunci. Vše prožito s mými studenty. Nejsilnější letošní zážitek z architektury jsem ale sdílel intimněji, toliko s manželkou: Ač jsem v Chebu prožil tolik let, až letos jsem mohl poprvé vstoupit do gotického kostela Zvěstování P. Marii a důkladně v něm pobýt, hluboce zasažen. Letošní novoročenka je právě odtud.
Velkým zdrojem radosti mi nepřestávají být knihy. Z mého vztahu k nim se už nejspíš stala diagnóza (největším souborem dat o mé chorobě disponují odborníci soustředění v knihkupectví Karolinum, špičkovém pracovišti oboru). Obhlížím knihovnu, které mi jí v roce 2017 daly nejvíce. Abych jejich počet rozumně zredukoval, omezím se na ty letos přistěhovalé (přivlečené), i když tím diskriminuji starousedlíky, kteří mě rovněž bez radosti nenechávají. Hledím při tom jen na datum, kdy jsem je domů přivlekl, nikoliv na rok vydání. (Vloni jsem se nechal přesvědčit, že mám svůj problém s rozporem mezi tím, jak mě rozčilují a zároveň přitahují ankety provázející konec roku, řešit aktivní účastí, tedy vyhlášením vlastní Knihy roku. Čekal jsem tak dlouho, až letos přestanou na pult přicházet knihy s vročením 2016 a až překonám zpoždění vlastní, tedy až mi setrvale tristní finanční situace dovolí je domů přivléci, že se najednou hlásí roku konec.)
Už jsem tu psal o tom, jak mi záleží na první a poslední knize roku. Letos byly tou první koupenou Sudety/Sudetenland  Jaroslava Kučery (Praha: JAKURA, 2016). Fotograf, jehož si kromobyčejně vážím, fotografoval prostředí, z něhož pocházím a kde se dodnes cítím doma, poté, co jsem s ním po smrti rodičů ztratil kontakt i zprostředkovaný. Poslední knihu roku zpravidla přináší Ježíšek. Bývá na knihy skoupý, mám špatnou pověst toho, kdo všechny už má (není to, žel, pravda). V rámci rodiny ode mne vždy dostane alespoň jednu knihu každý, já od nikoho žádnou. Pravidlo naštěstí porušují přátelé. A tak mou poslední letošní knihou je český překlad kouzelného svědectví o prvním roku soužití s kocourem jménem Polar Bear, které vydal v roce 1987 proslulý americký bojovník za práva zvířat Cleveland Amory: O kocourovi, který přišel na Vánoce  (Praha: Práh, 2009). Neměl jsem o ní tušení a jako člověk vlastněný kočkou, abych užil Amoryho kategorie, jsem ji s plným porozuměním a okouzlením přečetl jedním tahem rovnou o Vánocích, převážně ve společnosti kocoura jménem Urwis.
Nemohu se nabažit, jak opulentně je po letech dietních až hladomorných sycena má odborná specializace. Velkou událostí je pro mne objevná kniha Markéty Svobodové Bauhaus a Československo  (Praha: KANT, 2016). Radost mi udělaly i další: KLÍMA, Petr (ed.). Růžena Žertová. Architektka domů i věcí.  Praha: Vysoká škola uměleckoprůmyslová, 2016. – HANZLÍK, Jan – ZAJONCOVÁ, Jana – HÁJKOVÁ, Lenka. Teplice: architektura moderní doby 1860-2000.  Ústí nad Labem: Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Ústí nad Labem, 2016. – BERAN, Lukáš. Bruno Bauer a industriální architektura v českých zemích.  Praha: Výzkumné centrum průmyslového dědictví FA ČVUT, 2016. – POTŮČEK, Jakub – ZIKMUND, Jan. Mlékárna jako úkol hodný architekta: Rudolf Holý.  Praha: Výzkumné centrum průmyslového dědictví FA ČVUT, 2016. – BRŮHOVÁ, Klára. Praha nepostavená: Vltavské břehy jako urbanistické téma moderní metropole.  Praha: Česká technika, 2017. – SKŘIVÁNKOVÁ, Lucie – ŠVÁCHA, Rostislav – NOVOTNÁ, Eva – JIRKALOVÁ, Karolina. Paneláci 1: Padesát sídlišť v českých zemích: Kritický katalog k cyklu výstav Příběh paneláku.  Praha: Uměleckoprůmyslové muzeum, 2016. – FRIČOVÁ, Yvonna (ed.). Brasília – město – sen.  Praha: Titanic, 2017. – NEKVINDOVÁ, Terezie – KRAMEROVÁ, Daniela a kol. Automat na výstavu: Československý pavilon na EXPO 67 v Montrealu.  S. l.: Galerie výtvarného umění v Chebu – Akademie výtvarných umění v Praze, 2017. Ta poslední je spojena s výtečnou stejnojmennou výstavou, kterou jsem viděl v létě v chebském Retromuseu. (Pamatuji v jeho prostorách železářství, kam jsem musel jako kluk chodit vyměňovat sifonové bombičky.)
Špatně snáším dluhy, vlastní i kolektivní. Všem nám bylo jasné, že Karel Teige si zasluhuje velkou monografii, a ve snění, jak ji jednou napíšu, jsem jistě nebyl sám. Zatímco jsme snili, gruntovně ji napsala Rea Michalová (Karel Teige: Kapitán avantgardy.  Praha: Kant, 2016). Krásná kniha, již čtu s radostí a obdivem. Hrdostí mě naplňuje (ač jsem k tomu nijak nepřispěl), že náš profesní kmen má svůj důstojný biografický a bibliografický lexikon [SLAVÍČEK, Lubomír (ed.). Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800–2008) 1-2.  Praha: Academia, 2016.]
Mám rád završené knižní projekty, neboť v naší tradici převažují ty nedokončené. Fakt, že je konečně kompletní soupis Umělecké památky Prahy, mi udělal radost hlavně z důvodů praktických, sahám po něm často (PRIX, Dalibor a kol. Umělecké památky Prahy: Velká Praha: M/Ž 1-2.  Praha: Academia, 2017). Jednou z největších knižních událostí roku je pro mne završení impozantního díla Martina C. Putny v trilogii: Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848–1918  vyšla v roce 1998, Česká katolická literatura v  kontextech 1918–1945  v roce 2010 a Česká katolická literatura v  kontextech 1945–1989  letos (vše Torst). Trilogie krásná i vizuálně, jeden z mnoha spolehlivých výkonů Roberta V. Nováka.
Rok 2017 je pro mne tak trochu rokem Mileny Jesenské. Konečně mám kompletní literaturu o ní v češtině, podařilo se mi zaplnit poslední díry, a pilně jsem četl, nově získané tituly poprvé, některé už podruhé. Především byl ale splacen další dluh, ke všemu dosti paradoxní: O životních osudech Mileny Jesenské toho už bylo napsáno a vydáno dost, ale obhlédnout její dílo v proporcích a souvislostech vyžadovalo trpělivé procházení časopisů a novin, do nichž přispívala. Přes 700 stran jejích textů přinesl letos výbor Milena Jesenská: Křižovatky  (Praha: Torst, 2016), který jeho editorka Marie Jirásková dokonale vybavila pro čtenářovo pohodlí.
Už jsme se vzdálili od odborné literatury mé specializace. Ještě dvě knihy, které mě velmi potěšily a spadají alespoň do mého širšího oboru: Eseje Johna Bergera Způsoby vidění  (Praha: Labyrint, 2016) a Atlas spontánního umění  Pavla Konečného a Šimona Kadlčáka (Praha: Artmap, 2016). Tři další, už od oboru vzdálenější, ale nikoli ode mne: Esej Gilberta Keitha Chestertona František z Assisi  z roku 1923 (Praha: Karmelitánské nakladatelství, 2017), Duchovní cvičení  Ignáce z Loyoly (Olomouc: Refugium Velehrad-Roma, 2017) a výbor z díla Martina Luthera, uspořádaný Martinem Žemlou, se studií Martina Wernische (Praha: Vyšehrad, 2017). Poslední dvě jsou krásné i vizuálně (vlastně nejen, krása knih má také velmi podstatný rozměr haptický a olfaktorický).
Největší čtenářské zážitky roku opět poctivě vybírám z knih, které jsem letos domů přivlekl: Ten první nepatří krásné literatuře, navíc se jinak úzkostlivě vyhýbám bestsellerům. Přiznávám nicméně, že jsem se nemohl odtrhnout od knihy Petra Wohllebena Tajný život stromů  (Ráječko: Václav Kazda, 2016) a ten, pro něhož jsem ji jako dárek koupil, ji málem nedostal. Další jsou už v řádu mých čtenářských zálib: Nová kniha projektu Autobiografie jedné Utopie neboli Historie rudého člověka  Světlany Alexijevičové, Modlitba za Černobyl: Kronika budoucnosti  (Příbram: Pistorius & Olšanská, 2017). Román Bezmocní tohoto světa, který napsal Boris Natanovič Strugackij už sám, bez zesnulého bratra Arkadije Natanoviče (Praha: Triton, 2015). Prvotina, kterou Jerome Klapka Jerome vydal už roku 1886, Jalové myšlenky lenivého člověka  (Praha: Vyšehrad, 2017). Kdybych si měl ale pro sebe vyhlásit Knihu roku, bylo by to dílo spojující, co mám nejraději, bezbřehou invenci, poesii, tajemství, mystifikaci, staromilství a humor s architekturou: Melancholie a dobrodružnost stavění: 25 zapomenutých staveb  Gottfrieda Müllera v překladu Mirko Bauma (S. l.: Markéta Mráčková, Barbora Šimonová a kulturní družstvo cosa.cz, 2016). V boji o titul byla jejím nejvážnějším konkurentem kniha rovněž spojená s architekturou: Co jsem je v květnu domů přivlekl, prakticky denně beru do ruky einschlafgeschichten  rakouského architekta, teoretika a historika architektury 20. století, akčního umělce a vysokoškolského učitele Friedricha Achleitnera (Historky před spaním.  Zlín: Archa, 2017).

Doktor se blíží, tedy rychle k závěru, ač zdroje radostí nebyly zdaleka vyčerpány. Nikdy jsem ve vnímání vlastního života nevyznával kupecké počty má dáti / dal.  Kdybych tomu ale podlehl, mohu říci, že rok 2017 víc dal než vzal. Nejspíš to byl další dobrý rok. Přeji vám, ať je ten přicházející alespoň takový.

Uložit

Reklamy

Napsat komentář »

Zatím nemáte žádné komentáře.

RSS feed for comments on this post. TrackBack URI

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Blog na WordPress.com.

%d bloggers like this: