Czumalova nástěnka

Březen 30, 2018

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 3. DUBNA 2018

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 1:38 pm

NEGRELLIHO VIADUKT

První vlak vjel do Prahy 20. srpna 1845. Přijel Karlínem na Státní nádraží (dnešní Masarykovo), ležící už na území Nového Města pražského. Nákladové nádraží a celé provozní zázemí ale zůstalo za jeho hradbami. Negrelliho viadukt, postavený v letech 1846–1849 (Alois Negrelli – Jan Perner), spojil nádraží Severní státní dráhy (Severní státní dráha, NStB, k. k. Nördliche Staatsbahn) s její pražsko-podmokelskou větví. Dlouhý je 1 111 metrů, původně měl 87 ka­menných oblouků (77 půlkruho­vých, 8 segmentových přes řeku, 2 průchody pro pěší) o maximálním rozpětí 25,3 m, šířka polí se pohybuje mezi 6,3 a 10,7 m. V roce 1954 byly tři oblouky nad Křižíkovou ulicí nahrazeny trámovým překladem z prefabrikovaných předpjatých železobetonových nosníků, poprvé u nás použitých. Brantlova a Rybičkova veduta z roku 1857 má v dosti chudé nabídce ikonografických pramenů k Negrelliho viaduktu výsostné postavení: Ukazuje monumentalitu skvělého inženýrského díla ještě nepotlačenou těsným obestavěním. Orientaci nejvíce pomohou Ferdinandovy kasárny (Albert Klein 1845-1848). Vlevo za viaduktem je vidět koncentraci továren v dnes již nečitelné konfiguraci ostrovů a říčních ramen (dnešní Pobřežní ulice nemá klamavý název, klamavá je současná realita, bylo to skutečně nábřeží). Polygonální budovy blízko viaduktu jsou gazometry karlínské plynárny, kterou postavila a v letech 1847-1881 provozovala Vratislavská společnost pro výrobu plynu a osvětlování ulic plynem. (Zdroj reprodukce: MÍKA, Zdeněk. Karlín – nejstarší předměstí Prahy. Praha: Muzeum hl. m. Prahy, 2011, obr. 51 na s. 31.)
Mladší část, Karlínský spojovací viadukt, postavený v roce 1871 za pouhých šest měsíců, pomohla překlenout nevýhodu koncového Státního nádraží: Propojila horní nádraží v Libni s nádražím Bubny a nákladní vlaky tak nemusely zajíždět na Státní nádraží. Je dlouhý 351 metrů, má 10 kamenných a 16 cihelných oblouků. Ulice pod ním, Pernerovu a Prvního pluku, trať překračovala po železných příhradových mostech. O rok později byla dokončena Pražská spojovací dráha (Praha-Smíchov – Praha-Hlavní nádraží) a přes výhybnu Hrabovka propojena se Severní státní drahou. Autorem fotografie aktuálně sneseného svršku Karlínského spojovacího viaduktu s pohledem na průčelí karlínské sokolovny (Josef Blecha st. 1886-1887) je Václav Vašků (HN).
Rakouská severozápadní dráha (ÖNWB, Österreichische Nordwest­bahn) dorazila k Praze roku 1873. Výstavba koncového nádraží na Tišnově ale byla možná až po zboření Poříčské brány a přilehlého úseku hradeb, trať proto načas končila na provizorním nádraží na Rohanském ostrově. Musela překonat rameno karlínského přístavu, příhradový železný most přetrval i jeho zasypání a byl rozebrán až v roce 1988. Když bylo v květnu 1875 dokončeno nádraží Praha-Těšnov, nádraží na Rohanském ostrově dále sloužilo jako nákladové a to až do roku 1984, kdy trať zanikla. Její trasa, dotýkající se Sokolovské, sledovala částečně průběh původního vltavského břehu před přeložkou meandru ve 20. letech minulého století. Na připojeném dvoulistu z Orientační knihy Velké Prahy a Modřan (Praha: Masarykův četnický vzdělávací a podpůrný fond, 1948) je vidět bohatá struktura tratí a vleček a také umístění zastávky Karlín v Pobřežní ulici u ústí Šaldovy.
Předposledním obrázkem připomínám krásu těšnovského nádraží (Karl Schlimp 1872-1875), jehož zmrzačení v roce 1973 a odstřelení torza 16. března 1985 patří spolu s využitím/nevyužitím jeho místa k těžkým zločinům na městě spáchaným. Nádraží se od roku 1919 jmenovalo Denisovo, za okupace Moldaubahnhof, po osvobození znovu Denisovo a od roku 1948 Praha-Těšnov.
Poslední je fotografie Jindřicha Eckerta, vytvořená kolem roku 1900. Vedle čerstvé novostavby Musea královského hlavního města Prahy (Antonín Balšánek 1896-1898) ještě stojí kavárenský pavilon. Kavárnou byl vybaven Poříčský park, založený bezprostředně po zbourání bastionu č. 22 v roce 1875 na jeho místě. Roku 1883 se pavilon stal prvním sídlem nově zřízeného městského muzea a sloužil mu i po postavení nové budovy. Až roku 1974 podlehl následkům již uvedeného zločinu na městě. (Zdroj: BEČKOVÁ, Kateřina. Zmizelá Praha: Nové Město. Praha: Schola ludus-Pragensia, 1998, obr. 387 na s. 333.)
Vlastně není poslední. Zbývá ještě jedna úplně dole: Nedokážu se s vámi nerozdělit o fotografii Jana Novotného z roku 1947, na níž je místo později brutálně zavražděné ještě plné života. (Zdroj: BEČKOVÁ, Kateřina. Zmizelá Praha: Nádraží a železniční tratě. Praha – Litomyšl: Paseka – Schola ludus-Pragensia, 2009, obr. 118 na s. 110.)

V ÚTERÝ 3. DUBNA 2018 SE SEJDEME VE 12.00 A VE 14.00 NA KARLÍNSKÉM NÁMĚSTÍ PŘED KOSTELEM SV. CYRILA A METODĚJE. TĚŠÍM SE NA VÁS A PŘEJI POŽEHNANÉ VELIKONOČNÍ SVÁTKY.


Reklamy

Březen 29, 2018

DALŠÍ PŘEDNÁŠKA UK O ARCHITEKTUŘE SOCIALISTICKÉHO REALISMU

Filed under: POZVÁNÍ DO KAVÁRNY — V. Cz. @ 11:28 am

Březen 25, 2018

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 27. BŘEZNA 2018

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 6:33 pm

JEŠTĚ K BUDOVĚ VŠEOBECNÉHO PENZIJNÍHO ÚSTAVU

Na místě, kde dnes stojí budova Všeobecného penzijního ústavu (Josef Havlíček – Karel Honzík 1929-1934), pracovala po šest desetiletí pražská obecní plynárna. Roku 1866 ji postavil a poté řídil August Jahn, dříve ředitel plynárny v Drážďanech. O dva roky později se v jejím sousedství usadila továrna na výrobu čpavku z odpadních vod pražských plynáren Františka Šebora, později Josefa Řivnáče. Plynárna i čpavkárna byly zrušeny až poté, co roku 1927 spustila provoz nová pražská obecní plynárna v Michli. Reprodukovaná fotografie ateliéru Eckert vznikla v roce 1908[1]. Hlavní nádraží, jehož věže vidíme mezi komíny vlevo, bylo tehdy právě dokončovanou novostavbou. Domy vpravo v dolní části Karlovy ulice tam vesměs stojí dosud, jen ulice se od roku 1990 jmenuje Seifertova. Karel Honzík přibližuje podobu místa v době, kdy s Josefem Havlíčkem začínali pracovat na projektu Všeobecného penzijního ústavu: „Žádná inspirace se nedostavuje v pustině plné hrbolů, násypů, jam, polozbořených domů, kde pomalu vítězí příroda. Pozemek zarůstá téměř neprostupnou houštinou, obrovitým plevelem, kde bytují myši, krtci, divocí králíci. A uprostřed obrovské nádrže po plynojemech, plné mastné vody.[2]
Konečná podoba budovy Všeobecného penzijního ústavu, zde na fotografii z Atelieru de Sandalo z doby krátce po dokončení[3], se v mnohém liší od návrhu, který Karlu Honzíkovi a Josefu Havlíčkovi otevřel cestu ke konečnému projektu. „Největší tlačenice byla kolem modelu námi navržené stavby. Zhotovili jej dva studenti architektury E. Hruška a V. Kuba. Jejich model byl opravdovým uměleckým dílem. Skleněné kubusy polepené bělostným papírem. Papír představoval plné stěny, zatímco vynechané pruhy skla dávaly téměř hmatatelnou iluzi spojitých obrazců okenních ploch.[4] První verze počítala s ocelovým skeletem, s fasádami zavěšenými na konzolách a s průběžnými okny ve vodorovně posuvných ocelových rámech 340 × 120/130/. Přemyslova ulice se od roku 1930 jmenuje U Rajské zahrady, nová ulice zůstala bezejmenná až do roku 1980, kdy ji v duchu poválečného využití paláce pojmenovali po odborářském předákovi Václavu Havelkovi. 17. prosince 2008 pak byla Havelkova přejmenována na Siwiecovu. (Téměř šedesátiletý úředník Ryszard Siwiec se 8. září 1968 upálil při celostátních dožínkách na varšavském Stadionu Dziesięciolecia Manifestu Lipcowego na protest proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy.) Fotografie modelu byla součástí průvodní zprávy, kterou autoři vydali tiskem nejprve samostatně a v roce 1931 vtělili do 3. svazku odeonské řady Mezinárodní soudobá architektura, redigované Karlem Teigem, odkud ji reprodukuji[5].
Stavba budovy Všeobecného penzijního ústavu zdaleka nevyčerpala kapacitu pozemku plynárny, také díky opuštění blokového schématu a zmírnění výškové regulace. Záměry autorů byly v průvodní zprávě vyjádřeny jasně: „Nakreslili jsme Rajskou zahradu v celku, nikoliv tak, jak byla parcelována regulačním plánem. Bylo naším míněním, že je tu příležitost k rozšíření Riegrových sadů ve větší park, kterých je beztak již málo v Praze. Nechápeme, proč by bylo nutno káceti krásné vzrostlé stromy Rajské zahrady, vypuzovati zeleň z města, které stůně svou sterilností a špatnou hygienou. Proč umísťovati tu veřejné budovy, které mohou nalézti dost prázdných a nezarostlých parcel? Z těchto důvodů též navrhujeme, aby místo náměstí před budovou V. P. Ú. osazen byl trávník, oživený ojedinělými stromy.[6]  První neúspěch zachytil Karel Honzík v již citované vzpomínkové knize: „Je přirozené, že při řešení tak velkého objektu jsme uvažovali o jeho prostředí. Navrhli jsme zelené náměstí před vchodem do budovy a opuštění stereotypního zastavění uzavřenými bloky na okolních pozemcích. Tím více nás pobouřilo, když jsme se dozvěděli, že do prostranství před VPÚ má být vražena budova školy. Nehledě k její vlastní problematické architektonice s cihelnými – rádoby monumentálními – pilíři, mělo být její těleso posazeno do terénu bez jakékoliv vazby na skladebné části penzijního ústavu. Zahájili jsme hned kampaň proti tomuto bezohlednému a nahodilému zastavování. Předložili jsme magistrátu námět na to, jak hmotu školní budovy lineárně navázat na obytnou část už realizovaného komplexu VPÚ. V městské radě byly naše náměty odmrštěny, neboť tam uvěřili různým hlasům, že se chceme zmocnit projektu školy a že vůbec sledujeme zištné cíle. Jako by nám prý nestačilo, že jsme dokončili velestavbu. Nikdo nebyl ochoten přihlédnout k věcné stránce celého případu. Teprve výsledek nám dal za pravdu. Škola trčí v prostoru náhodně, jako by nebylo faktu sousední velké stavby. Byl to začátek – a nepříliš šťastný začátek – pro vytváření nové vstupní čtvrti do Žižkova, která se stala v dalších desetiletích předmětem řady soutěží a námětů.[7]
Nemohu je tu sledovat všechny, jen připomenu alespoň dvě položky z této řady. V roce 1940 byla uzavřena bohatě obeslaná soutěž na finanční a justiční úřady na pozemku nad budovou Všeobecného penzijního ústavu. V soutěži se sešla prakticky celá elita funkcionalistické architektury a možnosti neblokového zastavění velkými objemy administrativních budov v přímé konfrontaci s VPÚ hledala ve variantách zatím ideových, bez tlaku brzké konkrétní realizace. Podstatným tématem tu byla také integrace výškové budovy VPÚ do pražského panoramatu.Autorem reprodukovaného návrhu je Adolf Benš[1].

[1] Architektura II, 1940, obr. 464 na s. 187.

Další soutěž vypsalo ministerstvo dopravy v roce 1957 a Karel Honzík s Josefem Havlíčkem se jí zúčastnili návrhem, který byl nakonec pro nedodržení soutěžních podmínek hodnocen mimo soutěž. Požadavek velké administrativní budovy Správy Pražské dráhy, budovy Dopravního projektového ústavu, zdravotního střediska ČSD a dalších řešili radikálně vložením vysoké štíhlé pyramidy Havlíčkova mrakodrapu stanové konstrukce. Na Havlíčkově kresbě ji vidíme z terasy zamýšleného mezinárodního hotelu na druhé straně Seifertovy (tehdy Kalininovy) ulice, zbavené činžovních domů z 19. a počátku 20. století. Nízké budovy kolmo vybíhající k ulici vymezují otevřené náměstí s obchody v ose budovy Správy Pražské dráhy. Vpravo stojí budova, na jejímž průčelí zkratku VPÚ vystřídala po válce jiná, ROH[8].
Stejný princip uplatnil Josef Havlíček ve studii zastavění okolí z roku 1959[9]. Pro orientaci: Kalininova je, jak už řečeno, dnešní Seifertova, Dobrovolců od roku 1961 Vlkova. Legenda: 1 = VPÚ (ROH, ÚRO), 2 = administrativní budova, 3 = stávající budova VŠE, 4 = stávající administrativní budova, 5 = budova ústřední technické knihovny, event. zároveň střediska Státního výboru pro rozvoj techniky, 6 = třípatrový trojdům se služebními byty Technické knihovny, 7 = bodové obytné domy a sad, 8 = doplňující administrativní budova ROH, 9, 10, 11 = budovy ROH (škola ROH, internát studentů, internát pro zahraniční rekreanty, kuchyně, sportovní zařízení s bazénem, tiskárna Práce s administrací a redakcemi atd.), 12 = vzorové nákupní středisko pro všechny potřeby domácnosti se samoobsluhou, 13 = koncertní a kongresová budova se sálem pro 3 000 – 3 500 posluchačů, dvěma komorními sály pro 500 posluchačů, výstavními sály, menšími sálky, studii, kancelářemi atd., 14 a 15 = třípodlažní budovy s obchody, kavárnou, klubovnami atd., 16 = čtyř- až osmipodlažní obytné bloky severojižního typu, 17 = čtyř- až osmipodlažní obytné bloky východozápadního typu, 18 = volná obytná zástavba typu 16 a 17. Na posledním obrázku je pak jedna z variant podoby Ústřední budovy technických knihoven a informací[10].
Příběh okolí budovy Všeobecného penzijního ústavu se dosud neuzavřel, jeho další kapitola se jmenuje Churchill Square a píše ji Penta Real Estate v konsorciu se SUDOP. Dvě kancelářské budovy, 30 100 m² pronajímatelné plochy, jedna rezidenční[11]. Pražské příběhy, alespoň ty architektonické a urbanistické, nekončívají šťastně.

V ÚTERÝ 27. BŘEZNA 2018 SE SEJDEME VE 12.00 A VE 14.00 NA ROHU ULIC SOKOLOVSKÁ A KE ŠTVANICI POD HODINAMI PŘED STANICÍ METRA FLORENC. TĚŠÍM SE NA VÁS.

[1] DVOŘÁK, Tomáš a kol. Žižkov: Svéráz pavlačí a strmých ulic. Praha: Muzeum hl. m. Prahy, 2012, obr. 103 na s. 37.
[2] HONZÍK, Karel. Ze života avantgardy: Zážitky architektovy. Praha: Československý spisovatel, 1963, s. 160.
[3] https://www.fostinum.org/atelier-de-sandalo.html.
[4] HONZÍK, Karel. Ze života avantgardy: Zážitky architektovy. Praha: Československý spisovatel, 1963, s. 163.
[5] HAVLÍČEK, Josef – HONZÍK, Karel. Stavby a plány. Praha: Odeon, 1931, s. 97.
[6] Tamtéž, s. 114.
[7] HONZÍK, Karel. Ze života avantgardy: Zážitky architektovy. Praha: Československý spisovatel, 1963, s. 190-191.
[8] HAVLÍČEK, Josef. Návrhy a stavby. Praha: Státní nakladatelství technické literatury, 1964, obr. 405 na s. 127.
[9] Tamtéž, obr. 464 na s. 143.
[10] Tamtéž, obr. 475 na s. 147.
[11] http://www.pentainvestments.com/cs/investments/project/churchill.

Uložit

Uložit

Březen 21, 2018

POZVÁNÍ NA VÝSTAVU

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 7:46 pm

Březen 17, 2018

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 20. BŘEZNA 2018

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 11:47 pm

DŮM NEZNÁMÉHO ARCHITEKTA, KTERÉHO SOTVA ZNÁME JAKO FOTOGRAFA

Dům, který nás zaujal na rohu žižkovských ulic Lucemburská a Bořivojova (čp. 1242/XII, Lucemburská 21), jsme díky tomu, že Šárka Těšík má lepší vizuální paměť a chytře využívá svůj telefon chytřejší než já, autorsky a časově určili ještě v průběhu minulé mokré a studené přednášky. Určit nám ho dovolila fotografie v knize už zde několikrát citované[1], reprodukovaná z časopisu Český svět[2]. Dům v letech 1912-1913 postavil stavitel Emil Moravec podle projektu Jindřicha Vaňka. Nový soupis[3] jej neuvádí, spolehlivá Praha 1891–1918 obsahuje fotografii Ester Havlové z Lucemburské ulice a následující charakteristiku: „Geometrické moderně se nejvíce přibližuje (myšleno v bloku mezi Jagellonskou a Lucemburskou) nárožní dům v Lucemburské ulici 21/1242 architekta Jindřicha Vaňka z roku 1912; jeho fasáda nese některé znaky typické pro tvorbu architekta Emila Králíčka.[4]
O architektonickém díle Jindřicha Vaňka (1888-1965) toho vlastně zatím víc nevíme. Rodák z Rokycan, syn ředitele měšťanské školy v Radnicích, studoval na průmyslové škole v Praze a architektonické vzdělání získal pravděpodobně v Německu. Tam také krátce praktikoval a poté pracoval v ateliéru Josefa Gočára. Nelze vyloučit, že žižkovský dům je jeho poslední realizací. V době, kdy se stavěl, už Jindřich Vaněk intenzivně fotografoval. Na jaře roku 1914 si s Josefem Kandelárem v Praze zřídili fotografický ateliér Vaněk & Kandelár. Existoval do června 1922, kdy se společníci rozešli a Vaněk pak pokračoval samostatně. Jeho ateliér skončil až s likvidací živnostníků v 50. letech.
Od počátků tvorby fotografoval především portrét, akt a architekturu, po Velké válce ve svém ateliéru hlavně děti (vyráběl z jejich portrétů leporela o 12 fotografiích). Jako fotografa ho proto připomínám snímkem Výbuch smíchu, který Augustin Škarda s redakčním kruhem zařadili do ročenky Svazu československých klubů fotografů amatérů Československá fotografie IV, 1934. Bližší jsou mi ovšem jeho akty, fotografie architektury a městské veduty. Poloakt, dnes ve sbírkách Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, který tu reprodukuji[5], vytvořil Jindřich Vaněk před rokem 1932. Úspěšný byl soubor 16 pohlednic v modrém tónu Praha v zimě, který dobře zastupuje jeden pól rozpětí Vaňkova fotografického naturelu: Romantik s citem pro atmosféru, vyšlý z piktorialismu, přirozeně miloval ušlechtilé tisky, schopné ji tlumočit, hlavně uhlotisk a olejotisk. Sám vyvinul ve 30. letech postup, který poskytoval výsledky evokující daguerrotypii. Systematicky pracoval na souboru vedut Krásy republiky Československé. Na druhé straně rychle pochopil možnosti, které otevírají kinofilm a fotoaparáty Leica jak pro ateliérovou práci, tak pro reportáž i komerční pouliční fotografii. (V roce 1934 byl snad dokonce odsouzen za nekalé obchodní praktiky, spočívající nejspíš v tom, co se pak stalo běžným: Právě jste byli fotografování, fotografie si můžete vyzvednout na této adrese…) Jádrem jeho díla, které se jinak dochovalo ve stavu velmi torzálním, je půlstoletí, mezi léty 1914 a 1964, vytvářená Galerie vynikajících osobností, dnes uložená v Archivu Národního muzea. Obsahuje portréty více než 1 200 osobností z celého světa, 3 565 negativů, 3 363 kinofilmů a 1 517 pozitivů, s nimi je navíc spojena korespondence s řadou portrétovaných. Jindřich Vaněk jako fotograf neupadl v zapomnění především díky výstavám, které připravili v posledních dvou desetiletích Jan Mlčoch a Libor Jůn, a publikační aktivitě druhého z nich[6]. Jako architekt na své znovuobjevení stále čeká, jedna fotografie v Českém světě je málo.

V ÚTERÝ 20. BŘEZNA 2018 SE SEJDEME VE 12.00 A VE 14.00 NA NÁMĚSTÍ WINSTONA CHURCHILLA U JEHO POMNÍKU. TĚŠÍM SE NA VÁS.    

[1] DVOŘÁK, Tomáš a kol. Žižkov: Svéráz pavlačí a strmých ulic. Praha: Muzeum hl. m. Prahy, 2012, obr. 152 na s. 52.
[2] Český svět, 1912-1913, roč. 9, č. 37, 9. 5. 1913, s. 4.
[3] PRIX, Dalibor a kol. Umělecké památky Prahy: Velká Praha: M/Ž 1-2. Praha: Academia, 2017.
4] SVOBODA, Jan E. – LUKEŠ, Zdeněk – HAVLOVÁ, Ester. Praha 1891 – 1918: Kapitoly o architektuře velkoměsta. Praha: Libri, 1997, s. 138.
[5] BIRGUS, Vladimír – MLČOCH, Jan. Akt v české fotografii. Praha: KANT, 2000, obr. 33.
[6] Především JŮN, Libor. Architekt Jindřich Vaněk – osud zapomenutého fotografa a jeho díla. In: Pax bello potior: Sborník věnovaný doc. PhDr. Rudolfu Andělovi, CSc. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2004, s. 278-298.

Březen 11, 2018

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 13. BŘEZNA 2018 SE PRO NEMOC NEKONÁ

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 2:24 pm

ČTENÍ NA CESTU K NÁRODNÍMU PAMÁTNÍKU NA VÍTKOVĚ

Začal jsem jako úvod k pozvání na další přednášku psát o Národním památníku na Vítkově a do textu se mi pořád protivně samy nutily povědomé formulace. Chvíli trvalo, než mi to došlo: Vždyť už jsem o tom psal! Ale kdy a kam? Nalezení odpovědí už trvalo déle, ale text jsem nakonec našel, dokonce na tomto blogu, jen v nepřehledných archivních hlubinách. 12. listopadu 2012 jsem tu uveřejnil text ještě starší, psaný pro Divadelní noviny (roč. XVI, 2007, č. 11, s. 10). Tam tehdy vyšel poněkud redakcí zmírněný a grafikem v pointě uříznutý. Zde je původní rukopis. Text již historický, rekonstrukce tehdy připravovaná už dávno proběhla (červen 2007 – říjen 2009, rekonstrukce Tomáš Šantavý, Tomáš Šedina, Božena Svátková, přestavba Hlavní síně, úpravy Síně Rudé armády a střešní vyhlídky Petr Všetečka, Robert Václavík, Karel Menšík, Transat architekti, stavební náklady 321 000 000 Kč), ale snad nevadí. Na nic, o čem je tu řeč, jsem názor nezměnil.

NEMILOVANÝ CHRÁM NÁRODNÍ IDENTITY
NA PRAHU REKONSTRUKCE
(TEXT Z ROKU 2007)

Nevesely truchlivy jsou ty horské kraje na pustém hřebenu vrchu Žižkova. Shrbené, křivé kleče a sporá pastviska se táhnou až k čáře věčného sněhu, kde leží bílý příkrov ještě dlouho po tom, když v Husová Street nastane obleva. Za oněch velkých dnů naskytla se plachým housenkám, jež jsou kromě hlídače sadů jedinými obyvateli této nehostinné horské pustiny, nezvyklá a předtím nikdy nevídaná podívaná. 

Vlastimil Rada – Jaroslav Žák: Z tajností žižkovského podsvětí
(Bohatýrská trilogie III, 1933)

 

Alois Dryák – Karel Štipl – Jaroslav Brůha, 1923, II. cena

Jaroslav Rössler – Ladislav Kofránek, 1923, III. cena

Josef Kalous – Otto Gutfreund, 1923, III. cena

Jaromír Krejcar – Jan Pešánek, 1923, odměna

Jan Zázvorka – Jan Gillar, 1925, I. cena

Jan Zázvorka – Jan Gillar, 1925, I. cena

Kamil Roškot, 1925, IV. cena

Josef Kalous, 1925

Otakar Novotný, 1925

Býval to obyčejný kopec za Prahou. Protáhlý úzký hřbet z křemenců a břidlic ordoviku s vrcholem ve výši 275 metrů, osázený z rozhodnutí Karla IV. vinicemi.  V neděli 14. července 1420 zaútočilo vojsko míšeňského markraběte a rakouského vévody na Žižkovy sruby na vrcholu, hájené jen 26 muži a 3 ženami pod velením Jana Žižky z Trocnova. Obránci se dokázali udržet, dokud z města nedorazily posily a neobrátily křižáky na útěk. Generální útok křižáků na Prahu se nekonal a jejich třicetitisícové vojsko se rozešlo.
Příbojová vlna měst v 19. století prudce rostoucích za hradbami historické Prahy rychle dorazila k úbočím Vítkova. Nejprve od severu Karlín, brzy od jihu Žižkov. Karlín se od Vítkova oddělil železniční tratí, Žižkov se nechal hned na počátku pamětí své hory posvětit. Ve městě čerstvě samostatném se v roce 1882 ustavil Spolek pro zbudování pomníku Jana Žižky z Trocnova na vrchu Žižkově. Výběr místa trval přesně čtvrt století a soutěž na pomník byla vypsána až roku 1912. Stala se sice významnou událostí v dějinách českého kubismu, neudělení první ceny bylo ale jasným indikátorem všeobecných rozpaků nad zadáním, výsledky a konce konců i ideou pomníku. Až 28. června 1920 byl slavnostně položen základní kámen pomníku. Zatím stále jen myšlenky a přání. K jeho podobě se snažily dobrat soutěže v letech 1923 a 1925. K připomínce Žižkova vítězství mezitím přibyla silná idea boje o národní samostatnost a památky těch, kdo za ni položili životy. Problém dosud spíše sochařský se stal problémem spíše architektonickým, k Žižkovu pomníku přistupuje Památník Osvobození. Důvod je ale také výtvarný, neboť nelze „tuto úlohu zmoci jedině plastikou, neboť i sebevětší její rozměry tratí se v panoramatě Prahy, jak co se týče velikosti, tak co se týče jasnosti[1]
Architektonická soutěž v roce 1923 spíše jen ověřila problém a naznačila cestu, další v roce 1925 upravila i zadání: na vrcholu Žižkova mělo stát mauzoleum, slavnostní síň a pomník, budova správy, archivu a muzea sestoupila na úpatí. Nadále se počítalo s prodloužením Hybernské až pod vrch. Výsledek je vlastně pro českou architekturu spíše atypický: I. cena udělena návrhu „Družina“ Jana Zázvorky a Jana Gillara, v letech 1928–1933 pak stavba realizována. Dokončování interiérů a umělecká výbava si ale vyžádaly další roky a slavnostní otevření Památníku překazil Mnichov. Také Žižkův pomník, po neúspěšných soutěžích nakonec přímo zadaný Bohumilu Kafkovi, byl odhalen až po válce, ve výroční den vítkovské bitvy v roce 1950, osm let po smrti svého tvůrce. Tělo padlého exhumované u Dukly bylo v roce 1949 převezeno do Hrobu neznámého vojína, zřízeného na Vítkově náhradou za Hrob ve Staroměstské radnici, zhanobený nacisty. Nespočinulo tu ale významově vedle druha od Zborova, palimpsest osvobození Stalinovou Rudou armádou a komunistického odboje překryl legionářskou tradici, z Jana Žižky z Trocnova se stal vůdce českého středověkého revolučního proletariátu, z Památníku panteon těch, kdo se prohlásili za jejich dědice, a počátkem prosince roku 1953 nakonec prvotní myšlenku mauzolea zakladatele československého státu zlým šklebem naplnilo uložení špatně nabalzamovaného těla Klementa Gottwalda. Když v roce 1962 spolu s ním zaniklo Mauzoleum Klementa Gottwalda, dílo zkázy již dávno dovršeno.
Onou zkázou je prázdnota. Dovolila, aby znesvěcování pokračovalo i po zdánlivém návratu svobodných poměrů sledem hlučných masových profanací i okázalého nevkusu firemních a stranických rautů, trapností debat o dalším využití a strkanic o to, komu vlastně Národní památník patří (obvyklá tahanice zde opačná: nikdo ho nechtěl ani majetkoprávně). Od počátku nového milénia je památník ve správě Národního muzea. Situace se pomalu zklidnila, nevkus sem sice ještě občas zasáhne, přibylo ale kvalitních uměleckých projektů. Připomeňme především loňský pětidílný divadelní cyklus Noci v mauzoleu pražsko-plzeňského sdružení Depresivní děti touží po penězích s pěti inscenacemi režiséra Jakuba Čermáka. Letošní pietní uložení ostatků generála Aloise Eliáše a jeho manželky ukazují, že prázdnota není absolutní. 23. května 2007 končí možnost objednat si prohlídku Národního památníku. Začíná rekonstrukce, plánovaná do října 2009.
Problém rekonstrukce Národního památníku není v tom, jak je opotřebován fyzicky, ale jak se morálně opotřebovalo prostředí, které jej vnímá. Samotné základní myšlenky, vedoucí k jeho postavení, jsou dnes téměř zapomenuty, jak byly přirozeně a především uměle a násilně odsouvány z centra pozornosti a úběžníku zdrojů národní a státní identity. Myšlenku památníku vítězného střetu husitských vojsk s křižáky poznamenalo účelové přivlastňování husitství jako sociálního hnutí. Léta utajování jedné z mála slavnějších kapitol vojenských dějin našeho národa pak vykonala své, objektivní obraz významu legionářů je dodnes dostupný jen poučenějšímu zlomku veřejnosti. Také významy architektonického výrazu nového československého státu postrádají dnes pevnější kontury. Rozostřená nostalgie, trvající mýty a hlavně eroze ideje státnosti a její konečná devalvace vytvořením nového českého státu bez jakéhokoliv pokusu o formulaci jeho ideje učinily ze Zázvorkovy stavby nepochopitelnou hmotu na zalesněném kopci nad městem, k níž není zvykem a vlastně ani důvodem se jakkoli vztahovat.
Pomník a památník má v Čechách specifické postavení. Umíme jakž takž stavět pomníky svým mučedníkům, umíme devotně stavět pomníky moci odjinud. Naším tématem je národní tragédie. Neumíme stavět pomníky vítězství. Nu, neměli jsme mnoho příležitostí se to naučit, ale pro hrdost vítězů nám chybí i mentální ustrojení. Příznačným detailem je slavnostní položení základního kamene Památníku 8. listopadu 1928, tedy ve výroční den bělohorské bitvy. Slavnostní výkop, také jako symbolický akt negace Bílé hory a třísetleté poroby, vykonal Tomáš Garrigue Masaryk. Zahájil tím zároveň stavbu mauzolea, v němž energicky odmítl spočinout. Stejně symptomatické, jako pozdější marný boj o zastavení rozkladu těla zakladatele krátké tradice prezidentské hrobky. Pantheon či Valhalla komunistických funkcionářů nad Prahou byla pak myšlenka natolik absurdní, že s sebou strhla i relativně výtvarně úspěšný, byť samozřejmě dobově determinovaný pietismus, s nímž byl vyjádřen vděk Sovětské armádě. I ten vzal časem za své. Zbyla vyprázdněná slupka.
Hodnota Zázvorkovy architektury je všemi těmito posuny překryta bez vlastní viny, naopak dík autorově přítomnosti mají i poválečné úpravy vysokou úroveň. Stavba se ocitla na periferii také ve vztahu k reálným tokům života města. Přitom je její pokus o monumentalitu v rámci stylového média, které se zdálo monumentalitu vylučovat, stejně úspěšný, jako její spartánsky mužný a cudný patos v kultuře, která se patosu bojí. Bez solidní znalosti okolností vzniku, stylového média, jímž jsou jednotlivé časové vrstvy Národního památníku neseny, a de facto i samotného jazyka architektury ale nemusí být sdělení stavby obecně srozumitelné. Bez toho ale památník nemůže fungovat jako památník. Památník jako palimpsest není věrohodný a památník bez paměti je už naprostý nonsens.
Národní památník potřebuje rozsáhlou rekonstrukci toho, co jej podkládá. Nemyslím jeho stavební podstatu ani poctivou horu Žižkovu, dnes provrtanou už třemi tunely. Myslím věci nemateriální: národní identitu, vědomí a sebevědomí, hierarchii hodnot, paměť a vztah k tomu, co uchovává. Konejší mě relativní klid, neuspěchanost a komornější dimenze, které kolem Národního památníku zavládly po předání správy Národnímu muzeu. Vstupní text k rekonstrukci obsahuje sice spojení jako „prostor pro nalézání realistické sebereflexe“, „místo státní propagace s uvážlivým a střízlivým ohledem na tradici“ a „s obezřetným vyloučením akcí s vysokým podílem módnosti“, ale zároveň definuje cílovou skupinu: „Návštěvníci kulturních akcí, návštěvníci výstav, zájemci o poznání objektu, návštěvníci Prahy (místo s dobrým rozhledem na město). Slavnostní a oficiální hosté jen v relevantních případech.“[2] Něco mi tu chybí. Obávám se, že pokud by byli otcové myšlenky Národního památníku ochotni přistoupit na slovník marketingových odborníků, definovali by cílovou skupinu jinak: Národ. (Já vím, že je to dnes tabuizované slovo vinou těch, kdo občas zamávají národním zájmem, lhostejno zda na srazu ve venkovské hospodě či z kopce naproti Vítkovu, ale nenechat si ho brát považuji za součást potřebné rekonstrukce.) Památník se zánikem toho, co připomíná, může přiblížit náhrobku. Bez rekonstrukce paměti z něj zůstane divná garáž na kopci, z níž vyjíždí chlápek na koni.  Čas stavebních prací a čas toho, co památník připomíná, jsou diametrálně odlišné. Jde o to nevnutit věčnosti památníku hektický čas přítomnosti a nemyslet si, že žijeme v nejlepším z dosažitelných světů a budoucnost bude tedy stejná jako dnešek. Chrám národní identity zůstává chrámem, i když je momentálně nemilován a zapomínán.
Idea náplně Památníku po rekonstrukci nemá zatím pevné kontury, kavárna na terase, restaurace a muzejní obchod už v záměru nechybějí. Naučil jsem se být v posledním desetiletí velmi ostražitý k oživování našich měst. Zvláště se děsím snah o oživení Žižkovy hory, dosud se hrdě tyčící nad městem již plně oživeným k obrazu hoteliérů, hostinských a trhovců. Krásnou formulaci jsem našel v jednom z diskusních příspěvků z roku 2003 na starých stránkách Národního památníku:„Je pravda, že Vítkov je příjemný tím, že tam nejezdí auta. Na druhou stranu tam chodí hrozně málo lidí a tím pádem se tam trochu bojím chodit. (…) Myslím, že by tam měl být aspoň stánek s buřtama a limonádou, aby tam lidi chodili, jinak tam furt bude pusto a prázdno.[3]
Přiznávám se, že ač fascinován kvalitami interiérů a výpovědní schopností Památníku ve vztahu k městu, za nejvyšší hodnotu pokládám ono „pusto a prázdno“. Postupné vyprazdňování významů místa, které město nikdy nevtáhlo do svého organismu zamýšleným urbanistickým zásahem, přineslo reálné prázdno provozní a s ním přepych stále obtížněji dostupný: Možnost být chvíli sám ve vzácném tichu a bezplatnosti, prostřednictvím shledávání se svým národem, jeho minulostí a genezí jeho státnosti se shledávat se sebou samým či třeba jen vychutnávat vanutí téměř kosmické v prostoru nad městem odtud dosud krásným. Prosbu, ať „tam furt bude pusto a prázdno“, často vysílám jako střelnou modlitbičku.[4]
Sdružení Depresivní děti touží po penězích nám po skvělých Nocích v mauzoleu zanechalo webové stránky a na nich působivé resumé problému chrámu národní identity:

Husité odešli a křižáci utekli.
Přišli architekti Zázvorka a Gillar.
Přišel Bohumil Kafka a s ním Jan Žižka.
Kafka odešel a Žižka zůstal.
Přišel Gottwald a odešel.
Kdo na Vítkově zůstal?“[5]

 

Jako obrazový doprovod dnes volím několik soutěžních návrhů na Památník z roku 1923 a 1925.

Než jsem došel až sem, zdravotní stav se zhoršil natolik, že nerad musím místo informace o místu setkání vydat už podruhé následující zprávu:

PŘEDNÁŠKY SE V ÚTERÝ 13. BŘEZNA 2018 PRO NEMOC NEKONAJÍ.

[1] HÜBSCHMANN, Bohumil. Památník Odboje a Žižkův pomník. Styl, 1923-1924, roč. 4 (9), s. 145-146, s. 145
[2] http://pamatnik.nm.cz/index.php?p=3-2, 17. 5. 2007.
[3] http://www.pamatnik-vitkov.cz/index2.htm, 17. 5. 2007.
[4] Pozn. 2018: Střelná modlitbička zněla v úplnosti: Můj Pane, kéž „tam furt bude pusto a prázdno“ a je mi kde se shledávat s vlastním národem, sebou samým i Tebou. Amen.
[5] http://nocivmauzoleu.eu/, 17. 5. 2007 16:59.

 

Uložit

Uložit

Březen 10, 2018

VZPOMÍNKA NA MDŽ (KŘÍŽKOVÝM STEHEM)

Filed under: Z MÉHO ŽIVOTA — V. Cz. @ 10:34 am

Věnováno ing. M. Zemanovi

Často mě dění na domácí scéně nutí myslet na to, co tak pronikavě odhalil Václav Havel: Výročí u nás nahrazují dějiny. Už tolik nevyrábíme nástěnky, nemusíme na slavnostní aktivy, ani nezdobíme okna k povinným výročím, média veřejné služby se ale poctivě starají, abychom nezapomínali ani na výročí, na něž lépe zapomenout, a z neutuchající potřeby mít čas strukturován Dny něčeho čile kořistí marketingoví odborníci. Výročí dávají zvláštní příchuť i aktuálním událostem. Dvakrát jsem zneklidněn přihlížel Vítěznému únoru Václava Klause. Naštěstí ani jednou netrefil přesně, poprvé byl zvolen prezidentem (mimochodem hlasy komunistů) 28. února 2003, podruhé 15. února 2008. Těsně minul den, o němž se chystám psát, do úřadu nastupoval 7. března, v den, kdy se narodil Tomáš Garrigue Masaryk (au!). Klausův dědic a následovník (minimálně v oboru neprezidentské malichernosti a pomstychtivosti opravdu, ale opravdu důstojný) přinesl svým nástupem do úřadu dárek k jejich svátku všem ženám jak poprvé, v roce 2013, tak tento čtvrtek.

Protože mám s oběma posledně zmíněnými společnou nepotlačitelnou potřebu při každé příležitosti poučovat (jen jejich puzení žactvo neustále peskovat snad naštěstí nesdílím), připomínám, že Mezinárodní den žen není výmysl z dob budování socialismu, jak si myslí (či spíše jak nemyslí) řada současníků, ale slaví se od roku 1909, u nás od roku 1911. Připomíná nejen stávku newyorských švadlen v roce 1908, souvisí s bojem za rovná práva žen, především právo volební. Datum svátku stabilizoval podstatný bod ruské únorové revoluce a ženské emancipace. Svátek není mrtvý jako není mrtvý jeho smysl, zdaleka ještě není dobojováno. Stranou jej u nás neodsunulo ani tak jeho formální slavení za časů minulých, jako primitivní antikomunismus časů následujících. Však oni ho spojení hokynáři všech zemí opráší, jen co do dna vytěží importovaný umělý svátek sv. Valentina.

Myslel jsem ve čtvrtek na MDŽ, abych nemusel myslet na inauguraci Miloše Ovaroviče Kremelského, na to, co se k nám, dolním deseti miliónům, snese z inauguračního projevu, a co k jeho trapnosti ještě přidají ti, kdo se k němu budou několik dní vyjadřovat. Asi se k tomu přidal i aktuálně diskutovaný nápad na znovuzavedení pracovní výchovy do škol. Náhle se s nečekanou intenzitou vynořila vzpomínka: Nevím už, zda to byla třída třetí či čtvrtá, ale bez ohledu na pohlaví jsme si museli do školy přinést kanavu a vyšívací bavlnky a v příslušných hodinách vytvářet nejprve dekorativním obrubováním a poté křížkovým vyšíváním liter M, D a Ž našim maminkám dárek jménem dečka. Moc mi to nešlo, ale u D už jsem se chytil, i jehlou se zraňoval v delších intervalech a když konečně zvonilo, načínal jsem úspěšně Ž. Soudružka učitelka ale při závěrečné kontrole zjistila, že jsem si dárkovou dečku písmenem D a fragmentem Ž pevně přivyšil k zánovním kalhotám. Při našem oddělování jednoznačně stranila konfekčním kalhotám před individuálním uměleckým projevem (doba už byla taková) a maminka si nakonec dárek dovyšila sama, abych neměl ve škole průšvih. Stejně měl, souška nevěřila, maminka byla vyšívačka příliš dobrá. Další rok jsem to napravil, k MDŽ maminka dostala šperkovnici sešitou z pohlednic týmž obrubovacím stehem a opravdu v ní těch svých pár kousků bižuterie po většinu života uchovávala. Nevím, co všechno to s mou duší udělalo, ale oženil jsem se s textilní výtvarnicí vzdělanou v oboru výšivky, ručního tkaní, paličkované a šité krajky. Nepočítám-li pár knoflíků na vojně, ke kalhotám jsem si už nikdy nic nepřišil.

Uložit

Březen 3, 2018

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 6. BŘEZNA 2018

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 12:34 pm

ŽIŽKOVSKÝ ŽIDOVSKÝ HŘBITOV PODRUHÉ

Olejomalba Řeč rabína nad zesnulým ze sbírek Židovského muzea v Praze vznikla v 19. století a jejího autora neznáme. Dataci obrazu můžeme zpřesnit podle budovy v jeho pravé polovině: Je to původní lazaret židovského morového hřbitova na Žižkově, přestavěný po odeznění moru na obřadní budovu. Malíř zachytil její novou neogotickou podobu, již získala při přestavbě v roce 1856. Dodnes existuje (čp. 13/XI), jen v podobě znovu změněné: V roce 1977 ji od židovské obce koupilo Štuko, družstvo umělecké výroby pro obnovu památek v Praze, přestavělo pro potřeby své administrativy a při zdi podél Fibichovy doplnilo novým přízemním křídlem s podkrovím.
Za velkého moru v roce 1680 koupila pražská židovská obce od pražského magistrátu bývalou vinici a zřídila na ní morový lazaret a pohřebiště. Během prvních 10 měsíců existence hřbitova tu pohřbili asi 3 000 mrtvých, více než čtvrtinu obyvatel pražského ghetta. Znovu se zde pohřbívalo za morové epidemie roku 1713, kdy přibylo dalších 3 388 mrtvých. Hřbitov pravděpodobně sloužil i v letech 1745-1748. Tehdy byli Židé vypovězeni z Prahy a nemohli používat starý hřbitov v Židovském městě. Dekret Josefa II. z roku 1784 ukončil pohřbívání ve městech. Vyplynul z něj i zákaz pohřbí­vání na Starém židovském hřbitově, vydaný roku 1787. Rozšířený žižkovský morový hřbitov se tak stal hlavním pohřebištěm pražské židovské obce a zůstal jím až do roku 1890, kdy byl zřízen Nový židovský hřbitov ve Strašnicích. Postupným přikupováním pozemků se hřbitov za tu dobu zvětšil pětinásobně (Starý židovský hřbitov má jen zhruba třetinu jeho plochy) a směrem na jih dosáhl až linie dnešní Ondříčkovy ulice. První zákaz pohřbívání vydala úřední místa už roku 1884, až do zmíněného otevření nového hřbitova pak bylo třeba žádat o odklad jeho platnosti.
Za dobu existence hřbitova tu bylo pohřbeno celkem asi 37 800 mrtvých (zhruba tolik obyvatel má dnes například Třebíč či Česká Lípa), mezi nimi řada významných osobnosti. Největší úctě se těší pražský vrchní rabín Jechezkel ben Juda Landau (1713-1793), zvaný Noda bi-Jehuda podle svého díla, jež je dodnes celosvětově uznávanou autoritou v rituálních otázkách. Touto největší osobností židovských Čech 18. století vyvrcholila slavná tradice pražského vysokého talmudického učení. Pochováni jsou tu i jeho syn a v jistém smyslu pokračovatel Samuel Landau (1752-1834) a významný žák Eleazar Flekeles (1754-1826), stoupenci ortodoxního judaismu. Naopak vnuk Moše ben Jisrael Landau (1788-1852), spisovatel a překladatel, byl velkou postavou židovského osvícenství. Vedl pražskou hebrejskou tiskárnu a jako první pražský Žid zasedal v obecním zastupitelstvu a městské radě. Spočinul tu i historik Šelomo Jehuda Lejb Rapoport (1790-1867), pražský vrchní rabín a zakladatel vědy o židovství. Nejsou tu ale jen hroby příslušníků intelektuální elity ghetta, zastoupena je také elita podnikatelská: Finančník a průmyslník Joachim von Popper (1721-1795) byl jedním z prvních Židů, povýšených v monarchii do šlechtického stavu. S podnikateli z rodin Jerusalemů, Pribramů, Porgesů z Portheimu či Dormitzerů jsou spjaty počátky pražského průmyslu, vesměs textilního.
Když nacisté zakázali Židům vstup do veřejných parků, zůstaly židovské hřbitovy vzácnými místy volného pohybu a her dětí. Nepodařilo se mi ověřit tradovanou informaci, že se v květnu 1945 opevnila na hřbitově německá jednotka, ostřelovala odtud okolí a pohřbila zde i několik svých padlých. Zato spolehlivě víme, že poslední pohřeb se tu konal 19. února 1948. Pohřbívalo se 180 poškozených svitků Tóry, které do Prahy svezli z Nizozemí nacisté. Po válce neudržovaný hřbitov zarůstal břečťanem a náletovými dřevinami. V letech 1956-1960 se postupně z části hřbitova stávaly Mahlerovy sady. Zbořena při tom byla také obvodová zeď. Způsob přeměny měl sice k citlivosti daleko, ale zemní práce alespoň nezasáhly do hrobů, náhrobky se povalily, nechaly na místě a vše zavezlo zeminou. Od podzimu 1985 do jara 1986 byla při zakládání stavby televizní věže na hřbitově vyhloubena velká hluboká jáma a odtěžená zemina promíšená s ostatky pohřbených a zlomky náhrobků, pro snazší manipulaci rozbíjených, odvážena na skládku v Malešicích. Úprava terénu Mahlerových sadů v letech 1986-1987 zahrnovala i torzo hřbitova a část dochovaných náhrobků při ní byla přemístěna bez vazby na hroby, které označovaly, a oddělena novou zdí.
Starý židovský hřbitov na Žižkově byl už 3. května 1958 zapsán do Ústředního seznamu kulturních památek pod č. 40248/1-1329. Není to zdaleka jen problém památkové péče. Judaismus věří ve vzkříšení mrtvých. Přijde čas Konce a, jak praví kniha Daniel, „velké množství těch, kdo spí v krajině prachu, se vzbudí, jedni k věčnému životu, druzí k hanbě, k věčné hrůze“ (Dan 12 2). S tímto vědomím je smrt lehká, ale logicky to ukládá i povinnosti péče o tělo mrtvého a úctu k němu. Stejně tak čekání na Konec dní činí hrob a hřbitov nedotknutelnými. Úcta k mrtvým patří k základům lidské kultury, platí bez výhrad pro jinověrce i bezvěrce, pro každého člověka hodného toho jména.

Olejomalbu reprodukuji z knihy Milady Vilímkové Židovské město pražské. Praha: Aventinum, 1993, s. 65.
Hřbitov ve stavu ještě nenarušeném fotografoval Jaroslav Bruner-Dvořák v roce 1929. Reprodukuji z: DVOŘÁK, Tomáš a kol. Žižkov: Svéráz pavlačí a strmých ulic. Praha: Muzeum hl. m. Prahy, 2012, obr. 163 na s. 56.
Vývoj hřbitova můžeme sledovat na kontextu dodnes stojící hrobky podnikatele Friedricha Ephraima von Kubinzky (1814-1888). První fotografie je z roku 1923 Reprodukuji z: SKALICKÁ, Eva (ed.). Pražská pohřebiště a hřbitovy. Praha: Útvar rozvoje hl. m. Prahy, 2006, s. 73. Druhá ze 60. či 70. let už ukazuje hrobku před novou zdí, která oddělila zachovanou nejstarší část hřbitova od zasypaného zbytku. Reprodukuji z: HEŘMAN, Jan. Židovské hřbitovy v Čechách a na Moravě. Praha: Rada židovských náboženských obcí v ČR, s. a. [1980], obr. 134.

V ÚTERÝ 6. BŘEZNA 2018 SE SEJDEME PŘED KOSTELEM NEJSVĚTĚJŠÍHO SRDCE PÁNĚ NA NÁMĚSTÍ JIŘÍHO Z PODĚBRAD. POZOR, PROSÍM, V ČASE SETKÁNÍ JE MALÁ ZMĚNA: PRVNÍ SKUPINA AŽ VE 12.00, DRUHÁ V OBVYKLÝCH 14.00. TĚŠÍM SE NA VÁS.  

Uložit

Uložit

Vytvořte si zdarma webové stránky nebo blog na WordPress.com.