Czumalova nástěnka

Březen 11, 2018

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 13. BŘEZNA 2018 SE PRO NEMOC NEKONÁ

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 2:24 pm

ČTENÍ NA CESTU K NÁRODNÍMU PAMÁTNÍKU NA VÍTKOVĚ

Začal jsem jako úvod k pozvání na další přednášku psát o Národním památníku na Vítkově a do textu se mi pořád protivně samy nutily povědomé formulace. Chvíli trvalo, než mi to došlo: Vždyť už jsem o tom psal! Ale kdy a kam? Nalezení odpovědí už trvalo déle, ale text jsem nakonec našel, dokonce na tomto blogu, jen v nepřehledných archivních hlubinách. 12. listopadu 2012 jsem tu uveřejnil text ještě starší, psaný pro Divadelní noviny (roč. XVI, 2007, č. 11, s. 10). Tam tehdy vyšel poněkud redakcí zmírněný a grafikem v pointě uříznutý. Zde je původní rukopis. Text již historický, rekonstrukce tehdy připravovaná už dávno proběhla (červen 2007 – říjen 2009, rekonstrukce Tomáš Šantavý, Tomáš Šedina, Božena Svátková, přestavba Hlavní síně, úpravy Síně Rudé armády a střešní vyhlídky Petr Všetečka, Robert Václavík, Karel Menšík, Transat architekti, stavební náklady 321 000 000 Kč), ale snad nevadí. Na nic, o čem je tu řeč, jsem názor nezměnil.

NEMILOVANÝ CHRÁM NÁRODNÍ IDENTITY
NA PRAHU REKONSTRUKCE
(TEXT Z ROKU 2007)

Nevesely truchlivy jsou ty horské kraje na pustém hřebenu vrchu Žižkova. Shrbené, křivé kleče a sporá pastviska se táhnou až k čáře věčného sněhu, kde leží bílý příkrov ještě dlouho po tom, když v Husová Street nastane obleva. Za oněch velkých dnů naskytla se plachým housenkám, jež jsou kromě hlídače sadů jedinými obyvateli této nehostinné horské pustiny, nezvyklá a předtím nikdy nevídaná podívaná. 

Vlastimil Rada – Jaroslav Žák: Z tajností žižkovského podsvětí
(Bohatýrská trilogie III, 1933)

 

Alois Dryák – Karel Štipl – Jaroslav Brůha, 1923, II. cena

Jaroslav Rössler – Ladislav Kofránek, 1923, III. cena

Josef Kalous – Otto Gutfreund, 1923, III. cena

Jaromír Krejcar – Jan Pešánek, 1923, odměna

Jan Zázvorka – Jan Gillar, 1925, I. cena

Jan Zázvorka – Jan Gillar, 1925, I. cena

Kamil Roškot, 1925, IV. cena

Josef Kalous, 1925

Otakar Novotný, 1925

Býval to obyčejný kopec za Prahou. Protáhlý úzký hřbet z křemenců a břidlic ordoviku s vrcholem ve výši 275 metrů, osázený z rozhodnutí Karla IV. vinicemi.  V neděli 14. července 1420 zaútočilo vojsko míšeňského markraběte a rakouského vévody na Žižkovy sruby na vrcholu, hájené jen 26 muži a 3 ženami pod velením Jana Žižky z Trocnova. Obránci se dokázali udržet, dokud z města nedorazily posily a neobrátily křižáky na útěk. Generální útok křižáků na Prahu se nekonal a jejich třicetitisícové vojsko se rozešlo.
Příbojová vlna měst v 19. století prudce rostoucích za hradbami historické Prahy rychle dorazila k úbočím Vítkova. Nejprve od severu Karlín, brzy od jihu Žižkov. Karlín se od Vítkova oddělil železniční tratí, Žižkov se nechal hned na počátku pamětí své hory posvětit. Ve městě čerstvě samostatném se v roce 1882 ustavil Spolek pro zbudování pomníku Jana Žižky z Trocnova na vrchu Žižkově. Výběr místa trval přesně čtvrt století a soutěž na pomník byla vypsána až roku 1912. Stala se sice významnou událostí v dějinách českého kubismu, neudělení první ceny bylo ale jasným indikátorem všeobecných rozpaků nad zadáním, výsledky a konce konců i ideou pomníku. Až 28. června 1920 byl slavnostně položen základní kámen pomníku. Zatím stále jen myšlenky a přání. K jeho podobě se snažily dobrat soutěže v letech 1923 a 1925. K připomínce Žižkova vítězství mezitím přibyla silná idea boje o národní samostatnost a památky těch, kdo za ni položili životy. Problém dosud spíše sochařský se stal problémem spíše architektonickým, k Žižkovu pomníku přistupuje Památník Osvobození. Důvod je ale také výtvarný, neboť nelze „tuto úlohu zmoci jedině plastikou, neboť i sebevětší její rozměry tratí se v panoramatě Prahy, jak co se týče velikosti, tak co se týče jasnosti[1]
Architektonická soutěž v roce 1923 spíše jen ověřila problém a naznačila cestu, další v roce 1925 upravila i zadání: na vrcholu Žižkova mělo stát mauzoleum, slavnostní síň a pomník, budova správy, archivu a muzea sestoupila na úpatí. Nadále se počítalo s prodloužením Hybernské až pod vrch. Výsledek je vlastně pro českou architekturu spíše atypický: I. cena udělena návrhu „Družina“ Jana Zázvorky a Jana Gillara, v letech 1928–1933 pak stavba realizována. Dokončování interiérů a umělecká výbava si ale vyžádaly další roky a slavnostní otevření Památníku překazil Mnichov. Také Žižkův pomník, po neúspěšných soutěžích nakonec přímo zadaný Bohumilu Kafkovi, byl odhalen až po válce, ve výroční den vítkovské bitvy v roce 1950, osm let po smrti svého tvůrce. Tělo padlého exhumované u Dukly bylo v roce 1949 převezeno do Hrobu neznámého vojína, zřízeného na Vítkově náhradou za Hrob ve Staroměstské radnici, zhanobený nacisty. Nespočinulo tu ale významově vedle druha od Zborova, palimpsest osvobození Stalinovou Rudou armádou a komunistického odboje překryl legionářskou tradici, z Jana Žižky z Trocnova se stal vůdce českého středověkého revolučního proletariátu, z Památníku panteon těch, kdo se prohlásili za jejich dědice, a počátkem prosince roku 1953 nakonec prvotní myšlenku mauzolea zakladatele československého státu zlým šklebem naplnilo uložení špatně nabalzamovaného těla Klementa Gottwalda. Když v roce 1962 spolu s ním zaniklo Mauzoleum Klementa Gottwalda, dílo zkázy již dávno dovršeno.
Onou zkázou je prázdnota. Dovolila, aby znesvěcování pokračovalo i po zdánlivém návratu svobodných poměrů sledem hlučných masových profanací i okázalého nevkusu firemních a stranických rautů, trapností debat o dalším využití a strkanic o to, komu vlastně Národní památník patří (obvyklá tahanice zde opačná: nikdo ho nechtěl ani majetkoprávně). Od počátku nového milénia je památník ve správě Národního muzea. Situace se pomalu zklidnila, nevkus sem sice ještě občas zasáhne, přibylo ale kvalitních uměleckých projektů. Připomeňme především loňský pětidílný divadelní cyklus Noci v mauzoleu pražsko-plzeňského sdružení Depresivní děti touží po penězích s pěti inscenacemi režiséra Jakuba Čermáka. Letošní pietní uložení ostatků generála Aloise Eliáše a jeho manželky ukazují, že prázdnota není absolutní. 23. května 2007 končí možnost objednat si prohlídku Národního památníku. Začíná rekonstrukce, plánovaná do října 2009.
Problém rekonstrukce Národního památníku není v tom, jak je opotřebován fyzicky, ale jak se morálně opotřebovalo prostředí, které jej vnímá. Samotné základní myšlenky, vedoucí k jeho postavení, jsou dnes téměř zapomenuty, jak byly přirozeně a především uměle a násilně odsouvány z centra pozornosti a úběžníku zdrojů národní a státní identity. Myšlenku památníku vítězného střetu husitských vojsk s křižáky poznamenalo účelové přivlastňování husitství jako sociálního hnutí. Léta utajování jedné z mála slavnějších kapitol vojenských dějin našeho národa pak vykonala své, objektivní obraz významu legionářů je dodnes dostupný jen poučenějšímu zlomku veřejnosti. Také významy architektonického výrazu nového československého státu postrádají dnes pevnější kontury. Rozostřená nostalgie, trvající mýty a hlavně eroze ideje státnosti a její konečná devalvace vytvořením nového českého státu bez jakéhokoliv pokusu o formulaci jeho ideje učinily ze Zázvorkovy stavby nepochopitelnou hmotu na zalesněném kopci nad městem, k níž není zvykem a vlastně ani důvodem se jakkoli vztahovat.
Pomník a památník má v Čechách specifické postavení. Umíme jakž takž stavět pomníky svým mučedníkům, umíme devotně stavět pomníky moci odjinud. Naším tématem je národní tragédie. Neumíme stavět pomníky vítězství. Nu, neměli jsme mnoho příležitostí se to naučit, ale pro hrdost vítězů nám chybí i mentální ustrojení. Příznačným detailem je slavnostní položení základního kamene Památníku 8. listopadu 1928, tedy ve výroční den bělohorské bitvy. Slavnostní výkop, také jako symbolický akt negace Bílé hory a třísetleté poroby, vykonal Tomáš Garrigue Masaryk. Zahájil tím zároveň stavbu mauzolea, v němž energicky odmítl spočinout. Stejně symptomatické, jako pozdější marný boj o zastavení rozkladu těla zakladatele krátké tradice prezidentské hrobky. Pantheon či Valhalla komunistických funkcionářů nad Prahou byla pak myšlenka natolik absurdní, že s sebou strhla i relativně výtvarně úspěšný, byť samozřejmě dobově determinovaný pietismus, s nímž byl vyjádřen vděk Sovětské armádě. I ten vzal časem za své. Zbyla vyprázdněná slupka.
Hodnota Zázvorkovy architektury je všemi těmito posuny překryta bez vlastní viny, naopak dík autorově přítomnosti mají i poválečné úpravy vysokou úroveň. Stavba se ocitla na periferii také ve vztahu k reálným tokům života města. Přitom je její pokus o monumentalitu v rámci stylového média, které se zdálo monumentalitu vylučovat, stejně úspěšný, jako její spartánsky mužný a cudný patos v kultuře, která se patosu bojí. Bez solidní znalosti okolností vzniku, stylového média, jímž jsou jednotlivé časové vrstvy Národního památníku neseny, a de facto i samotného jazyka architektury ale nemusí být sdělení stavby obecně srozumitelné. Bez toho ale památník nemůže fungovat jako památník. Památník jako palimpsest není věrohodný a památník bez paměti je už naprostý nonsens.
Národní památník potřebuje rozsáhlou rekonstrukci toho, co jej podkládá. Nemyslím jeho stavební podstatu ani poctivou horu Žižkovu, dnes provrtanou už třemi tunely. Myslím věci nemateriální: národní identitu, vědomí a sebevědomí, hierarchii hodnot, paměť a vztah k tomu, co uchovává. Konejší mě relativní klid, neuspěchanost a komornější dimenze, které kolem Národního památníku zavládly po předání správy Národnímu muzeu. Vstupní text k rekonstrukci obsahuje sice spojení jako „prostor pro nalézání realistické sebereflexe“, „místo státní propagace s uvážlivým a střízlivým ohledem na tradici“ a „s obezřetným vyloučením akcí s vysokým podílem módnosti“, ale zároveň definuje cílovou skupinu: „Návštěvníci kulturních akcí, návštěvníci výstav, zájemci o poznání objektu, návštěvníci Prahy (místo s dobrým rozhledem na město). Slavnostní a oficiální hosté jen v relevantních případech.“[2] Něco mi tu chybí. Obávám se, že pokud by byli otcové myšlenky Národního památníku ochotni přistoupit na slovník marketingových odborníků, definovali by cílovou skupinu jinak: Národ. (Já vím, že je to dnes tabuizované slovo vinou těch, kdo občas zamávají národním zájmem, lhostejno zda na srazu ve venkovské hospodě či z kopce naproti Vítkovu, ale nenechat si ho brát považuji za součást potřebné rekonstrukce.) Památník se zánikem toho, co připomíná, může přiblížit náhrobku. Bez rekonstrukce paměti z něj zůstane divná garáž na kopci, z níž vyjíždí chlápek na koni.  Čas stavebních prací a čas toho, co památník připomíná, jsou diametrálně odlišné. Jde o to nevnutit věčnosti památníku hektický čas přítomnosti a nemyslet si, že žijeme v nejlepším z dosažitelných světů a budoucnost bude tedy stejná jako dnešek. Chrám národní identity zůstává chrámem, i když je momentálně nemilován a zapomínán.
Idea náplně Památníku po rekonstrukci nemá zatím pevné kontury, kavárna na terase, restaurace a muzejní obchod už v záměru nechybějí. Naučil jsem se být v posledním desetiletí velmi ostražitý k oživování našich měst. Zvláště se děsím snah o oživení Žižkovy hory, dosud se hrdě tyčící nad městem již plně oživeným k obrazu hoteliérů, hostinských a trhovců. Krásnou formulaci jsem našel v jednom z diskusních příspěvků z roku 2003 na starých stránkách Národního památníku:„Je pravda, že Vítkov je příjemný tím, že tam nejezdí auta. Na druhou stranu tam chodí hrozně málo lidí a tím pádem se tam trochu bojím chodit. (…) Myslím, že by tam měl být aspoň stánek s buřtama a limonádou, aby tam lidi chodili, jinak tam furt bude pusto a prázdno.[3]
Přiznávám se, že ač fascinován kvalitami interiérů a výpovědní schopností Památníku ve vztahu k městu, za nejvyšší hodnotu pokládám ono „pusto a prázdno“. Postupné vyprazdňování významů místa, které město nikdy nevtáhlo do svého organismu zamýšleným urbanistickým zásahem, přineslo reálné prázdno provozní a s ním přepych stále obtížněji dostupný: Možnost být chvíli sám ve vzácném tichu a bezplatnosti, prostřednictvím shledávání se svým národem, jeho minulostí a genezí jeho státnosti se shledávat se sebou samým či třeba jen vychutnávat vanutí téměř kosmické v prostoru nad městem odtud dosud krásným. Prosbu, ať „tam furt bude pusto a prázdno“, často vysílám jako střelnou modlitbičku.[4]
Sdružení Depresivní děti touží po penězích nám po skvělých Nocích v mauzoleu zanechalo webové stránky a na nich působivé resumé problému chrámu národní identity:

Husité odešli a křižáci utekli.
Přišli architekti Zázvorka a Gillar.
Přišel Bohumil Kafka a s ním Jan Žižka.
Kafka odešel a Žižka zůstal.
Přišel Gottwald a odešel.
Kdo na Vítkově zůstal?“[5]

 

Jako obrazový doprovod dnes volím několik soutěžních návrhů na Památník z roku 1923 a 1925.

Než jsem došel až sem, zdravotní stav se zhoršil natolik, že nerad musím místo informace o místu setkání vydat už podruhé následující zprávu:

PŘEDNÁŠKY SE V ÚTERÝ 13. BŘEZNA 2018 PRO NEMOC NEKONAJÍ.

[1] HÜBSCHMANN, Bohumil. Památník Odboje a Žižkův pomník. Styl, 1923-1924, roč. 4 (9), s. 145-146, s. 145
[2] http://pamatnik.nm.cz/index.php?p=3-2, 17. 5. 2007.
[3] http://www.pamatnik-vitkov.cz/index2.htm, 17. 5. 2007.
[4] Pozn. 2018: Střelná modlitbička zněla v úplnosti: Můj Pane, kéž „tam furt bude pusto a prázdno“ a je mi kde se shledávat s vlastním národem, sebou samým i Tebou. Amen.
[5] http://nocivmauzoleu.eu/, 17. 5. 2007 16:59.

 

Uložit

Uložit

Reklamy

Napsat komentář »

Zatím nemáte žádné komentáře.

RSS feed for comments on this post. TrackBack URI

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Blog na WordPress.com.

%d bloggers like this: