Czumalova nástěnka

Květen 31, 2018

PŘEDNÁŠKA UK V ÚTERÝ 5. ČERVNA 2018

Filed under: POZVÁNÍ DO KAVÁRNY — V. Cz. @ 8:04 pm

Reklamy

Květen 27, 2018

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 29. KVĚTNA 2018

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 11:04 am

PROLEGOMENA K SÍDLIŠTI INVALIDOVNA

Dnes vám nabízím text před časem napsaný jako úvodní kapitola do knihy Experimentální sídliště Invalidovna, kterou inicioval, uspořádal a redigoval Ladislav Zikmund-Lender a v roce 2014 v koedici vydaly nakladatelství Zikmund Hradec Králové a Národní památkový ústav (s. 16-23). Doprovodné fotografie jsou ony Plickovy, jež zmiňuji v textu. Přidávám k nim dvě fotografie Zdeňka Voženílka z 2. poloviny 60. let pro porovnání s dnešní podobou a stavem ústředního prostoru sídliště Invalidovna.

V ÚTERÝ 29. KVĚTNA 2018 SE SEJDEME, V TOMTO SEMESTRU A AKADEMICKÉM ROCE NAPOSLED, VE 12.00 A VE 14.00 PŘED INVALIDOVNOU U POMNÍKU PIETRA HRABĚTE STROZZIHO. TĚŠÍM SE NA VÁS.

 

SÍDLIŠTĚ JAKO EXPERIMENT
Vladimír Czumalo

Jednou z cenných schopností fotografie je uchování dobové vizuality, způsobu vní­mání světa. Chronologicky řazeny, vypovídají obrazové publikace o Praze o vývoji čtení historického města, které nikdy nemá k dispozici jiné vidění, než aktuální. Jsou knihy v knihovně povinné, uplatňující se spíše jen hřbetem. Jsou knihy, které se nao­pak často z knihovny ocitají na pracovním stole, knihy, s nimiž se těšíme, a knihy, nad nimiž přemýšlíme o svém městě. Mezi těmi, jež často beru do ruky, má prominentní postavení kniha Karla Plicky Žijeme v Praze, vydaná v roce 1964 nakladatelstvím Or­bis. Na prahu 40. let minulého století ustavila jiná kniha, Praha ve fotografii Karla Plicky, rázem kánon fotografického zobrazování architektury města v monumentalizující poloze, hrdě čnící nad aktuální čas. Posloužila tomu také dů­slednost a obratnost, s nimiž se Plicka vyhýbal každodennosti. Zrodila ji zjitřeně cit­livá vnímavost válečných let, její pádné sdělení o věčném městě a pomíjivém nepřá­telství přítomnosti se ale ukázalo už pár let po válce jako znovu potřebné.[1]

V roce 1964, kdy vyšla kniha Žijeme v Praze, se už přítomnost nejevila tak ne­přátelskou a základ monumentalizujících snímků architektury doplňují i takové, kde architekturou vytvářené prostory zabydlují lidé, rozpoznatelní jako současníci, a do­pravní prostředky a děje, o nichž lze říci totéž. K poloze hrdé důstojnosti staveb při­byla poloha odlišná: detaily architektury a sochařských děl, rampa Pražského hradu plná autokarů, automobilů a turistů, kajakáři na Čertovce, promoce ve Velké aule Ka­rolina, studentky v jarním slunci na schodech Rudolfina, koncerty na Bertramce, v Zrcadlové síni Klementina a v katedrále, divadelní představení, záběry z natáčení i ze Sportovní haly, historický šerm na nádvoří Vojenského historického muzea, pla­chetnice na Vltavě, dostihy v Chuchli, fotbalové utkání, motokros, dětské zábavy, parky plné odpočívajících Pražanů, terasy kaváren a restaurací, proměny pražské pří­rody. Nechybí práce a její prostředí, svářeč v ČKD, výzkum svatojiřské baziliky, natá­čení v barrandovských ateliérech, rybí sádky, holešovické loděnice. Každodennost ale zůstává v menšině jak statisticky, tak ve vyznění díla, slavnostní patos statických foto­grafií architektury získal harmonický protějšek v radostné svátečnosti odpočinku a zábavy. Město jako svátek, nesamozřejmá slavnost. Vzdáleno je ještě mechanické dogma pozdějších fotografických knih o Praze, kde redaktoři úzkostlivě hlídali stano­vený poměr mezi historickými památkami a atributy radostné socialistické přítom­nosti. Alespoň v čase není naopak vzdálen nový civilismus, znovu objevující krásu městské každodennosti. Kniha Praha a Pražané Václava Jírů, která jej integrovala do daného „žánru“, vyšla v Orbisu dva roky před Plickou. Nelze umělce, těšícího se mi­mořádné autoritě, podezírat z úliteb a onjunkturalismu, navíc v době liberalizace kulturních poměrů. Snad se nemýlím, pracuji-li už léta s knihou Žijeme v Praze jako s jedním z klíčů k vnímání města v desetiletí mezi bruselskou světovou výstavou a vpá­dem sovětských tanků. Může tak být významné, co z aktuálních architektonických projevů v knize reprezentuje přítomnost: Československý pavilon a restaurace Praha, přenesené v roce 1960 z Bruselu do Prahy, už zmíněná právě dokončená Sportovní hala na výstavišti, areál ČVUT v Dejvicích, stavěný od roku 1962, a dvě aktuálně bu­dovaná sídliště, Petřiny a Invalidovna. Petřiny zjevně Plicku zaujaly jako syrové pro­středí nové periferie, kdežto dva doplňující se snímky (jeden s titulem Experimen­tální výstavba v Karlíně, druhý Staveniště na Invalidovně) akcentují spíše neob­vyklou technologii stavění. Lze z nich ale číst i očekávaný nový charakter prostředí, které vytváří.

Invalidovna zaujímá mezi pražskými sídlišti výjimečné postavení. Dodnes v povědomí veřejnosti existují jeho konkretizující projekce, například všeobecné mylné přesvědčení, že Invalidovna je nejstarší, tedy první pražské sídliště. Co zakládá jeho výjimečnost? Na rozdíl od sídlišť zastavujících pole za městem se ocitlo v přímé konfrontaci s městem s tradičním způsobem zastavění, ale zároveň ve Velké Praze atypickým velkorysostí a čitelností urbanistické osnovy.

Karlín nabídl kontext, který není kontrastní ani významné charakteristice sídlišť: Paměť města se postupně vrství z elementů, rozptýlených v čase. U města postave­ného najednou podle jednotného plánu ale čas nemá na čem ulpět. Vše se děje syn­chronně, neboť vše je stejně staré. Jednotné prostředí a jednotný čas. V tomto ohledu nevneslo sídliště Invalidovna do Karlína nic rušivě nového, představuje jen třetí fázi vývoje obdobného řádu: Ani v jedné ze tří struktur není zakódován konflikt se struk­turou předchozí, starší. Na klasicistní Karlín budovaný od roku 1817 podle situačního a zastavovacího plánu Georga Fischera navázalo od roku 1901 rychlé zastavování nově získaných pozemků k Invalidovně v duchu pozdního eklektismu a secese, regulované pevnou osnovou Bohumila Štěrby. Sídliště Invalidovna je tak pokračováním, nikoliv popřením města a jeho velkorysé urbanistické dimenze v prostorovém i časovém smyslu.

Nechybí ani podstatný rozměr detailnější paměti místa, který jiná pražská sídliště buď razantně válcují nebo alibistickým formálním pietismem znehodnocují ke kari­katuře. Charakter původního zastavění (či spíše nezastavění) území zastupuje klasi­cistně přestavěný zámeček Voříkovských z Kundratic ze 2. poloviny 17. století, vojen­ské cvičiště erárně klasicistní budovy jezdeckých kasáren a vojenské prádelny na jeho jižním okraji. Především je tu ale působivé torzo Invalidovny, dílo Kiliána Ignáce Dientzenhofera z let 1731 – 1737. V základní koncepci, kterou jí ve Vídni dali Konrad Adolf Albrecht von Albrechtsburg a dvorní ar­chitekt Joseph Emanuel Fischer von Erlach a v Praze v letech 1731 – 1737 torzálně naplnil Kilián Ignác Dientzenhofer, jsou obsaženy předstupně, Hôtel des Invalides v Paříži, Großarmen- und Invaliden­haus ve Vídni a Invalidus-palota v Pešti. Monumentalita projektované budovy na půdorysu zhruba 300 × 300 metrů je patrna i z pouhé devítiny, již se podařilo posta­vit. Torzo zastupuje zamýšlené bydliště 4 000 invalidů, jejich rodin a personálu, které mělo v kompaktním bloku s deseti dvory obsahovat vedle bytů společenské místnosti pro mužstvo a dů­stojníky, promenádní chodby, jídelny, kuchyně, sanitární zařízení, krčmu, kantinu, řeznický, krupařský a hokynářský krám, trafiku, sklady, dílny, úřa­dovny, soud s vězením, požární stanici, školu, farní úřad, kostel, nemocnici s oddělením pro choromyslné, lékárnu, márnici a hřbitov, v blízkém okolí pak ještě mlýn, pekárnu, pivovar, vinopalnu, jatka, hospodářský dvůr, prádelny, produkční i okrasné zahrady, promenádní aleje, cvičiště a střelnici.

Invalidovna projektovaná jako autonomní město pro 4 000 obyvatel se tak nabízí za předstupeň sídliště, projektovaného pro 4 200 obyvatel v 1 274 bytových jednot­kách. Nabízejí se i analogie: Jak způsob, jímž se nejprve polní podmaršálek ze staré florentské šlechty a posléze erár postarali o ty, jež spotřebovala válečná mašinerie, tak způsob, jímž socialistická společnost řešila bydlení svých budovatelů, se dotýkají so­ciálního inženýrství. Výchozí myšlenka je v obou případech krásná, důstojné a zdravé bydlení pro všechny potřebné. Její realizace ale vyžaduje převedení individuálních potřeb na statistická data a posléze jejich nivelizaci a minimalizaci.

Výjimečnost sídliště Invalidovna zakládá také další atribut mezi pražskými sídlišti neběžný: Je to sídliště hotové. I když původní projekt nebyl beze zbytku realizován, intenzivní výstavba skončila v roce 1967. (Tehdy se teprve začínal stavět Prosek a projektovat Kobylisy.) Díky urbanistické koncepci, architektonickému řešení, péči o prostředí a postupu výstavby netrval dlouho beztvářný stav nehotovosti funkční i vý­tvarné, v němž pražská sídliště obvykle uvázla. Svou roli hraje samozřejmě také veli­kost, v porovnání s jinými pražskými sídlišti téměř komorní. Invalidovna byla pro­jektována pro 4 200 obyvatel na 14 hektarech, sídliště Červený vrch pro 9 806 oby­vatel na 27 hektarech, Krč pro 12 200 obyvatel na 64 hektarech, Petřiny pro 15 000 obyvatel na 60 hektarech, Ďáblice pro 27 000 obyvatel na 100 hektarech, Prosek pro 30 000 obyvatel na 214 hektarech, Jižní město pro 80 000 obyvatel na 1 200 hekta­rech.[2]

Od počátku nese sídliště Invalidovna jako epiteton constans označení experi­mentální. Do něj se postupně projektovala všechna jeho výjimečnost. Pátrám-li ve své paměti, nejhlouběji nacházím několik fotografií Zdeňka Voženílka, které mi zafixo­valy obraz Invalidovny jako krásného harmonického prostředí budoucnosti. Přečkal bez úrazu i pozdější první autopsii, zanedbání se automaticky spojilo s aktuálním hu­sákovským bezčasím jako ústup od obrazu. Obávám se, že zdaleka nejsem v této zku­šenosti osamělý a mohu se namátkou odvolat například na místo sídliště Invalidovna v díle Vladimíra Párala.

Epiteton constans fungovalo zároveň jako epiteton ornans. Nikdy se neomezo­valo na významy, které mu přisoudili ti, kdo je zavedli: „Hlavní myšlenkou experi­mentální výstavby na Invalidovně je průběžná unifikace a její vyzkoušení v oboru staveb bytových a občanských.[3]Celý koncept experimentálního sídliště na Invali­dovně klade si za cíl ověřiti na této výstavbě možnosti sladění protikladných poža­davků obyvatel a co nejširší a nejbohatší škálu bytů, schémat obytných i občanských budov atd. s požadavky výroby na co nejmenší počet druhů ve výrobě a co nejdéle trvající série. Metodou průběžné unifikace chceme zaručiti tuto vysokou sériovost jak dílům hlavních stavebních konstrukcí, tak i dílům dokončovacích prací a tím položiti základ pro jejich vysoce mechanizovanou výrobu a automatizaci výroby.[4]

Optimismus konce 50. a větší části 60. let je optimismem víry v budoucnost, již nám otevírá rozvoj vědy a techniky. Arnošt Kolman to v roce 1961 vysvětloval přímo­čaře: „Věda je nejvyšší ztělesnění práce. Proto nejen dává poznatky, ale také sama práci přetváří. V budoucnu ji pro všechny promění z obtížného břemene v přitažlivou potřebu. Dodá výrobě vše nutné, aby každému člověku byly zajištěny všecky materiální životní potřeby: zdravá, rozmanitá a chutná potrava, pohodlný a krásný oděv, prostranné obydlí. Všichni budou mít možnost – a budou mít i snahu, neboť tak budou vychováni – zabývat se vědeckými výzkumy, uměleckou tvorbou, různými druhy sportu. Toho všeho dosáhne věda vtělená do techniky, neboť zabez­pečí člověku obrovské – podle dnešních představ – množství volného času, osvobo­zeného od produktivní práce. A toho dosáhne věda vtělená do nového společenského řádu, neboť v jeho podmínkách přetvoří samotného člověka.[5]

V populárních ročenkách Československé společnosti pro šíření politických a vě­deckých znalostí Dvacáté století, odkud citujeme, se na počátku 60. let nejčastěji ob­jevují příspěvky o astronautice, jaderné fyzice a energetice, kybernetice, elektronice. Hrdiny dětských knih a časopisů těch let už byli méně horníci a hutníci, o to více as­tronauti a soustředění muži v bílých pláštích u rýsovacího prkna, se zkumavkou či baňkou v ruce u laboratorního stolu nebo před rozlehlými řídícími panely plnými ci­ferníků, obrazovek a kontrolek. Do kontextu, který nedávno připomněly výstava v Domě umění města Brna a v Centru současného umění DOX v Praze a k ní vydaný sborník Planeta Eden[6], vstupuje i ono epiteton ornans sídliště Invalidovna. Experi­ment je významným nástrojem vědy, prostředkem, který nám otevírá budoucnost, atributem modernity. Velkým tématem v době, kdy se sídliště projektovalo a stavělo, byl i experiment umělecký. Čas experimentální výstavby na Invalidovně je i časem velkých experimentů elektronické a konkrétní hudby, punktualismu a serialismu, aleatoriky, témbrové hudby, fónické, vizuální a taktilní poezie, kinetismu, konkrét­ního umění, funku, nového realismu, abstrakce, performačního umění, op artu, art brut, minimalismu, nové figurace, experimentálního filmu. Experiment je atributem hledačství, průkopnictví, pokroku. „Nadto přebírá umělecká aktivita něco, co poli­tické i teologické ideologie ztratily. Zatímco tyto si převážně hledí konzervování, nemohou poskytovat, co vlastně teprve tvoří jejich funkci ve společnosti: impulsy, přesahující momentálně dosažitelný stav[7], napsal v roce 1965 básník Helmut Heissen­bütel.

Experimentální jako epiteton ornans dokládá konečně i fakt, že restaurace posta­vená podle projektu Josefa Poláka a Milana Rejchla v letech 1966 – 1967 jako součást obchodního centra sídliště nese od počátku jméno Experiment. Pít tu Gambrinus 12° v prostoru nehospodsky zalitém světlem ve společnosti všudypřítomného umakartu a hledět prosklenou stěnou na sídliště a hemžení jeho obyvatel znamenalo nahlédnout, že se experiment neomezil na ověření konstrukčního systému, možností unifikace dílů pro bytové i občanské stavby a některých materiálů a technologických postupů, ale dotkl se rozsáhlého konglomerátu jevů, který vágně nazýváme životní styl. V hotelovém domě šel experiment až k pokusu o částečné naplnění funkcionalistic­kého ideálu rodiny bez domácnosti. Víra ve schopnost nového prostředí, vytvářeného architekturou, stvořit nového člověka je nezbytným motorem architektonické tvorby, byť její dosavadní tisíciletá historie neposkytuje jediný doklad, že se tak kdy stalo. Experimentální jako epiteton ornans může snadno hodnotově invertovat, nazřeno v širších souvislostech. Přežít experiment, jehož předmětem jsme po čtyři desítky let byli, pomáhal také oblíbený hospodský povzdech, že opravdoví vědci by to nejdříve zkusili na myších.

Provedený experiment, uchová-li se dokumentace jeho průběhu a jeho výsledek, neztrácí ve vědě hodnotu, i když jeho čas minul. Lze se k němu kdykoliv vrátit na úrovni aktuálního poznání, ověřit jej, nově interpretovat a znovu rozhodnout, ukázal-li slepou uličku nebo další cestu. V umění platí totéž, zpravidla s novou krásou nádav­kem.

[1] Sled letopočtů vydání knihy Praha ve fotografii Karla Plicky tvoří řadu se zajímavou vypovídací schopností: 1940, 1947, 1947, 1948, 1948, 1950, 1951, 1953, 1955, 1956, 1960, 1966, 1968, 1971, 1975, 1980, 1986, 1991.
[2] Údaje podle STÁHALA, J. (ed.) Architekti Praze. Praha: Pražský projektový ústav – VTEI, 1971.
[3] ŠMOLÍK, F. – HAVRÁNEK, V. Experimentální výstavba na Invalidovně. Architektura ČSSR, 1960, roč. 19, s. 455-461, s. 455.
[4] Tamtéž, s. 461.
[5] KOLMAN, A. Budoucnost lidstva. In: Dvacáté století: Kniha o vědě, technice a kultuře 1961. Praha: Orbis, 1961, s. 5-14, s.6.
[6] ADAMOVIČ, I. – POSPISZYL, T. (eds.) Planeta Eden: Svět zítřka v socialistickém Československu 1948 – 1978. Řevnice: Arbor vitae, 2010.
[7] HEISSENBÜTTEL, H. Žádné experimenty? (Objasnění termínu). In: HIRŠAL, J. – GRÖGEROVÁ, B. (eds.) Slovo, písmo, akce, hlas: K estetice kultury technického věku. Praha: Československý spisovatel, 1967, s. 20-28, s. 21.

Květen 19, 2018

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 22. KVĚTNA 2018

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 5:02 pm

NA CESTU K INVALIDOVNĚ

Už zase hrozí, že se s pozváním na další přednášku opozdím. Díky obětavému synovu nasazení vám už píšu z nového počítače, ale jistě to znáte: Přechod na nový počítač je jako stěhování. Abych zpoždění eliminoval, sahám nouzově do archivu a oprašuji text, který jsem tu publikoval 8. ledna 2013. Obvyklý stud, který pociťuji vždy, když se opakuji, je dnes menší: Zboží, které nabízím, sice není čerstvé, jen omyté, ale radostná událost mu nečekaně na čerstvosti dodala.   

Pro pochopení „zadání“ karlínské Invalidovny je nutné uvědomit si situaci permanentně válečné doby a charakteru dobové války, vedené velkými jednotkami žoldnéřů, pro něž byla vojenská služba celoživotním povoláním. Po ní zůstávali společensky nezařazení a nezařaditelní, bez majetku a poznamenaní nemocemi a zraněními. Obecná záchytná sociální síť, vytvářená od středověku, pro ně nestačila. Nový typ zaopatření vysloužilců a invalidů vyšel od těch, kdo měli k problematice nejblíže, od bývalých velitelů.
Pražská Invalidovna byla vybudována z prostředků soukromé nadace, kterou ustavil polní podmaršálek Pietro hrabě Strozzi. Jeho otec, Florenťan Giacomo Strozzi, dostal od císaře Ferdinanda II. roku 1635 konfiskované valdštejnské panství Hořice a rodina se usadila v Čechách. Pietro, dědic panství, byl roku 1657 těžce zraněn v bitvě u Alessandria della Paglia. Zotavoval se u svého přítele Viléma Lamboye z Cortesheimu na zámku v Dymokurech a tam sepsal závěť datovanou 3. 8. 1658, v níž výnos svých statků určuje na stavbu invalidovny: „Poněvadž v tomto pomíjejícím životě není nic jistého, než smrt, leč hodina její jest nejistá ()  já Petr hrabě Strozzi, pán na Hoři­cích () ustanovuji, aby zestárlí chudí důstojníci a vojáci, kteří ve službách válečných zneschopněli, z mého majetku a na něm () zaopatřováni byli jídlem, nápoji, šacením a jinými potřebami, aby na tom žili a nuceni nebyli po věrných a dlouholetých služ­bách válečných žebrati nebo docela ve zkázu přijíti.“ Když 6. 6. 1664 polní podmaršálek defiloval před vítězným vojskem po bitvě o přechod přes řeku Mur, zasáhla ho a smrtelně zranila zbloudilá turecká kule. Nastala v závěti obsažená podmínka bezdětnosti Strozziho v okamžiku smrti a protektorem tím vzniklého nadačního ústavu se stal pražský arcibiskup kardinál Arnošt Vojtěch hrabě z Harrachu. Aby vypořádal Strozziho závazky, byl nucen prodávat jeho statky. Naštěstí je koupila vdova Marie Kateřina Strozziová, rozená Khevenhüllerová z Frankenbergu, a roku 1702 je znovu odkázala ve prospěch Strozziho závěti. Zemřela bezdětná roku 1714. O 14 let později, 27. května 1728, císař Karel VI. vydal nařízení, které umožnilo zahájit stavbu Invalidovny.
Vzor poskytly již existující evropské útulky pro vysloužilce a invalidy, především Hôtel des Invalides v Paříži, dílo Libérala Bruanda z let 1671 – 1676. V letech 1693 – 1697 se stavěl vojenský špitál ve Vídni, přestavěný později na Všeobecnou nemocnici, od roku 1727 Invalidovna v Pešti. Pro umístění té Strozziho se uvažovalo o Hořicích, vhodné pozemky se našly také  na Smíchově a na Kampě. Protože se stavba Invalidovny v Pešti protahovala, rozhodl Karel VI. dekretem z 27. 5. 1728 o zřízení jediné centrální invalidovny u Prahy. Pozemky byly koupeny od rytířského řádu křižovníků s červenou hvězdou a několika dalších, drobnějších vlastníků. Plně vyhovovaly kritériím pro umístění špitálu: ležely blízko řeky a od města po proudu. Také dvoukilometrová vzdálenost od městské brány byly dostatečná a převažující proudění vzduchu směřovalo od města. Základní koncepci ve Vídni zpracovali Konrad Adolf Albrecht von Albrechtsburg a dvorní architekt Josef Emanuel Fischer z Erlachu, kteří navrhovali již Invalidovnu v Pešti. O pražský projekt se ucházel i její stavitel Anton Erhardt Martinelli, schválen byl ale konkurenční projekt Kiliána Ignáce Dientzenhofera a jeho autor jmenován v roce 1731 i provádějícím stavitelem.
Stavební program počítal s ubytováním 4 000 invalidů s rodinami, správy a pomocného personálu. Vedle bytů zahrnoval společenské místnosti pro mužstvo a důstojníky, promenádní chodby, jídelny, kuchyně, sanitární zařízení, krčmu, kantinu, řeznický, krupařský a hokynářský krám, trafiku, sklady, dílny, úřadovny, soud s vězením, požární stanici, školu, farní úřad, kostel, nemocnici s oddělením pro choromyslné, lékárnu, márnici a hřbitov. Jednoduchá dispozice s kostelem ve středu zastavovala čtvercový půdorys o rozměrech zhruba 300 × 300 metrů obvodovými křídly a vloženými vždy dvěma paralelními křídly v severojižním a západovýchodním směru, která vymezovala deset dvorů, jak je vidět na půdorysu zpracovaném podle Dientzenhoferových plánů. V bezprostředním okolí byly situovány ještě stavby mlýna, pekárny, pivovaru, vinopalny, jatek, hospodářského dvora a prádelny, založeny produkční i okrasné zahrady, promenádní aleje, cvičiště a střelnice. Plánovaný rozsah stavby přibližuje zakreslení do současné struktury Karlína.
Za léta 1731 – 1736 byl obestavěn jediný dvůr, tedy postaveny třetiny dvou obvodových a dvou vnitřních křídel, jedna devítina celého projektu. Finanční prostředky se tím již téměř vyčerpaly a při dosavadním tempu by stavba trvala ještě čtyřicet let. Bylo proto rozhodnuto rychle dokončit alespoň hrubou stavbu již postavené části. Redukce si vyžádala vnitřní úpravy a nízký rozpočet znamenal také podstatné zjednodušení článků a omezení plastického doprovodu.
V roce 1735 bylo do Invalidovny nastěhováno prvních 200 obyvatel. Jejich počet po celou dobu existence kolísal kolem jednoho tisíce, nejvíce jich bylo v roce 1854: celkem 1 425 osob s převahou mužstva (1 115 vysloužilců) a malým podílem důstojníků (17), žen (158) a dětí (134). Československá republika převzala Invalidovnu ještě s 83 obyvateli a učinila ji sídlem Zemského úřadu pro péči o válečné poškozence. Chystané nástavbě se naštěstí podařilo zabránit. Postupně se sem stěhovaly sbírky Vojenského muzea. V letech 1933 – 1934 byla postavena nová Invalidovna v Hořicích a většina karlínských invalidů se přestěhovala tam. Ještě v roce 1939 měla Invalidovna 20 stálých obyvatel, poslední invalida tu zemřel až v roce 1956.
Když za okupace zabralo Schwarzenberský palác na Hradčanech Německé vojenské muzeum, přesunuly se odtud do Karlína sbírky Českého technického muzea, po osvobození přibyl Vojenský historický archiv a oddělení architektury Národního technického muzea. Povodeň v roce 2002 vážně poškodila především jeho sbírky. Hledalo se nové využití, svitla například naděje, že by mohla o Invalidovnu rozšířit své stále nedostatečné prostory Universita Karlova. V roce 2015 převzal Invalidovnu Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, nabídl ji k prodeji za cenu minimálně ve výši odhadu, tedy 637 689 000 Kč, a nám zkušeným, jimž nadávají do skeptiků a pesimistů, se zdálo, že se blíží konečná, smutných scénářů jsem si dokázal představit nemálo. Jsem rád, že jsem se mýlil (a toužím si to ještě mnohokrát zopakovat). Včera ÚZSVM oficiálně předal Invalidovnu Národnímu památkovému ústavu a dnes a zítra se tam můžete v rámci festivalu Open House podívat. Další krátké zpřístupnění plánuje NPÚ na přelom srpna a září. V roce 2020 by měla být hotova projektová dokumentace obnovy, v dalším roce položen základní kámen rekonstrukce a nejpozději roku 2025 významná památka předána veřejnosti. „Předána veřejnosti“ v tomto případě není obvyklé klišé, veřejně přístupných má být zhruba 80 procent rozsáhlé stavby. Vedle prohlídkového okruhu a expozice o minulosti Invalidovny myslí koncepce také na komunitní aktivity, neziskové organizace a sdílené prostory. Samotný Národní památkový ústav tu získá další prostorové zázemí pro svou stále košatější vzdělávací a popularizační činnost a pro pracoviště územní památkové správy. Své stálé sídlo by tu měl mít i Pražský filharmonický sbor. Skončí tak jeho ostudné letité bezdomoví. (Investiční záměr si můžete prostudovat na stránkách NPÚ: https://www.npu.cz/cs/npu-a-pamatkova-pece/npu-jako-instituce/invalidovna, odkud je i úvodní obrázek.)

V ÚTERÝ 22. KVĚTNA 2018 SE SEJDEME VE 12.00 A VE 14.00 V PARKU NA LYČKOVĚ NÁMĚSTÍ. (Nejblíž je tam ze zastávky tramvají č. 3, 8, 24 Urxova ulicí, podle níž se zastávka jmenuje.) TĚŠÍM SE NA VÁS.     

 

Květen 13, 2018

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 15. KVĚTNA 2018

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 6:01 pm

ZAPOMENUTÝ MOST A ZAPOMENUTÁ ZASTÁVKA

Rakouská severozápadní dráha (ÖNWB, Österreichische Nordwest­bahn) vstoupila do Karlína roku 1873. Obloukem se přiblížila k Invalidovně, chvíli sledovala trasu Sokolovské a pak překročila po železném příhradovém mostě rameno Vltavy, oddělující Rohanský ostrov od karlínského břehu a naopak spojující karlínský a libeňský přístav. Někdy kolem roku 1880 pořídil jeho snímek významný vídeňský fotograf, vydavatel a obchodník Oscar Kramer (1835–1892).

Ani bez autora druhého snímku si nelze představit učebnici dějin fotografie: Rudolf Bruner-Dvořák (1864-1921), dvorní fotograf následníka trůnu Ferdinanda d´Este, dokumentoval návštěvu císaře Františka Josefa I. v Praze. Na reprodukované fotografii z 28. dubna 1907 právě pod vyzdobeným mostem odjíždí z karlínského přístavu místodržitelský inspekční parník Marie Valerie s císařem a jeho doprovodem na palubě k obhlídce dokončených projektů kanalizační komise, plavebního kanálu v Bubenči a zdymadla v Podbabě.

Následující fotografie byla pořízena kolem roku 1920 před karlínskou tramvajovou remízou, vpravo je vidět její obytný dům, postavený Bohumilem Štěrbou v roce 1891. Tramvajový vlečný vůz č. 503 byl určen pro letní provoz a jeho vzdušná konstrukce tak zcela nezakrývá zastávku Rakouské severozápadní dráhy Karlín-přístav, v průhledu lze přečíst i nápis KARLÍN – KAROLINENTHAL. Zastávka ležela za mostem na karlínském břehu kanálu mírně vpravo od osy dnešní Šaldovy, na rohu Šaldovy a nové komunikace s nesmyslným jménem Rohanské nábřeží.. Dobře je vidět na plánu vydaném v roce 1948, který jsem tu nedávno reprodukoval (https://czumalo.wordpress.com/2018/03/30/u3v-fsv-cvut-pamatky-velke-prahy-prednaska-3-dubna-2018/ ). Plán ovšem zachycuje již jinou situaci než první dvě fotografie: Vltava teče novým korytem, do něhož byla svedena ve 20. letech 20. století. Kanál dosud existuje, ale už je označen jako Mrtvé rameno. V ose Šaldovy je překračuje můstek a odtud míří přímá cesta na nový břeh Vltavy k přívozu. Na druhé straně řeky kotvil u Bubenského nábřeží kousek za jatkami, mezi dnešními ulicemi Komunardů a Na Maninách.

Poslední fotografie vypovídá o zániku. Není už karlínský přístav a kanál byl po II. světové válce postupně zasypán. Osobní doprava na trati skončila právě v roce 1972, kdy ji Zdeněk Bauer vytvořil, pak už na Rohanský ostrov jen občas přijel nákladní vlak. V roce 1984 trať zrušena úplně a most o čtyři roky později rozebrán. Zastávka Karlín se tohoto definitivního konce nedožila, poslední cestující tu nastupovali a vystupovali 27. května 1961. Kdy přesně zanikla i fyzicky, se mi zjistit nepodařilo. Životopisná data mostu, 1873–1988, i zastávky, 1895–1961, i tak vypovídají o dlouhé a dobré službě.

(Zdroj obrázků: BEČKOVÁ, Kateřina. Nádraží a železniční tratě: Zaniklé, proměněné a ohrožené stavby. Praha – Litomyšl: Paseka, 2009, obr. 129, 131 a 133 na s. 118, 119 a 120. – BEČKOVÁ, Kateřina. Vltava a její břehy: 2. díl: Od Petrské čtvrti po vodě do Troje. Praha – Litomyšl: Paseka – Schola ludus-Pragensia, 2009, obr. 119 na s. 142.)

V ÚTERÝ 15. KVĚTNA 2018 SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 12.00 A 14.00 NA ROHU ULIC THÁMOVA A PERNEROVA (METRO B KŘIŽÍKOVA). TĚŠÍM SE NA VÁS.   

Květen 8, 2018

DALŠÍ PŘEDNÁŠKA UK – 15. KVĚTNA 2018

Filed under: POZVÁNÍ DO KAVÁRNY — V. Cz. @ 6:06 pm

Vytvořte si zdarma webové stránky nebo blog na WordPress.com.