Czumalova nástěnka

Srpen 25, 2018

O TURISTICKÉM PRŮMYSLU

Filed under: PRSTEM UKÁZÁNÍ — V. Cz. @ 12:32 am

Kdysi, ještě v časech, kdy můj blog musel více sloužit jako samizdat, jsem zřídil rubriku Prstem ukázání. Občas jsem v ní ukazoval na texty, které by v obecné inflaci slova neměly podle mého nejhlubšího přesvědčení zapadnout. Zpětně si uvědomuji, že to většinou byly texty, které za mne a lépe, než bych svedl, formulovaly něco harmonicky rezonujícího právě s mým nejhlubším přesvědčením. Už léta jsem na ni nesáhl a skoro na ni zapomněl.
Neustále mě k nepříčetnosti rozčiluje, kolik je u nás zamlčovaných témat a jak neblahé důsledky má, že se o nich nemluví. Těžko se pak divit všem těm Klausům, Zemanům, Babišům, volebním úspěchům ODS, KSČM, SPD atd. Tolik králů je nahých a my nic. Nejvíc mě samozřejmě štvou tabu týkající se mé každodenní reality, tedy vysokého školství, kde už se pracovní podmínky, platy, praxe smluv a úvazků, omezování akademických svobod a vnitřní demokracie dostaly za hranici území, kde by vám jejich vylíčení byl někdo zvenku ochoten uvěřit. Také bych si nejspíš jako příslušník neakademického okolního světa neuměl představit, co vysokoškolský učitel cítí, sleduje-li aktuální debaty o výši minimální mzdy nebo dozví-li se výši prakticky jakéhokoliv platu kohokoliv se srovnatelným a zvláště nižším vzděláním.
Není to ale zdaleka jediné tabuizované téma. A tak jsem zajásal nad článkem chytré mladé politoložky Kateřiny Smejkalové. Argumentovaně pojmenoval téma, které mě už nějaký čas velmi trápí jako (snad) odborníka na město a milovníka věcí autentických. Kdo mě znáte, znáte i mou nenávist k turistickému průmyslu: Cestování je pro elity. Tím myslím elity intelektuální, nikoliv ekonomické, tedy lidi, kteří chtějí a umějí poznávat, otevírat se novému, lidi připravené a s potenciálem být cestováním obohaceni a vlastním obohacením obohacovat druhé. Kolik jich je? Zhruba stejně jako těch, kdo jsou schopni plnohodnotně vystudovat vysokou školu. Tedy kolem 5% populace. Zlo turistického průmyslu spočívá v přesvědčování oněch zbývajících 95%, že jejich prázdnotu vyplní cestování. Nevyplní, jen ji roznáší po světě jako ptačí chřipku. Jeho klientela se vesměs chová stejně jako před televizní obrazovkou: Nechce vidět nic nového, to namáhá a děsí. Chce vidět to, co už viděla, chce potvrdit klišé, do nichž si přeložila (byl jí přeložen) svět. Zlo turistického průmyslu spočívá především v tom, že překládá svět pro blbce. Tedy bere ho těm, kdo blbci nejsou. Je nemravné okrádat chudé. I chudé duchem. Ale nechme mých nenávistí, ve vztahu k turistickému průmyslu nedokážu být dobrým křesťanem a v té mase nehledám jednoho spravedlivého. Přečtěte si raději méně nenávistný, zato analytičtější text Kateřiny Smejkalové:
http://denikreferendum.cz/clanek/28170-buh-jmenem-turismus

 

Reklamy

Srpen 11, 2018

DALŠÍ ODEŠLÁ VĚC MÉHO ŽIVOTA

Filed under: Z MÉHO ŽIVOTA — V. Cz. @ 12:13 pm

Pro média typická událost okurkové sezóny, ale pro mne je to další zápis do rostoucího seznamu mizejících věcí, z nichž se skládá můj svět. Už jsem jich na tomto blogu pár zmiňoval, dnes jsem si ale předsevzal, že nadále nebudu jejich registraci zanedbávat. V pátek 10. srpna 2018 jela naposled v pravidelném provozu pantografová jednotka 451.025 z Libně do Podbaby. Novináři při té příležitosti jeden od druhého opisovali přezdívku žabotlam. Slyšel jsem ji poprvé, znám ji jako emilku (podle původního značení EM 475.1) či prostě pantograf, panťák, panťas. Rád jsem panťákem jezdil a stýská se mi po něm, měl jsem tam své oblíbené asociální místo zvané bidýlko (viz další fotografii) a zpětně oceňuji, že proti současným soupravám řady 471 tu nebylo právě ticho. Panťák seděl na kolejích tvrdě a kravál postupně rostl, jak soupravy stárly a ledacos se uvolnilo, rachtalo a skřípalo. Proč se mně, neurotickému milovníkovi ticha, po tom kraválu stýská? Nebylo v něm slyšet, jak jsou spolucestující důležití, neupřímní či hloupí do svých mobilních telefonů, jak správné mají politické názory a jak hlasitě zveřejňují soukromé stránky svých životů, na nichž mě zajímá jen jediné, aby nevstupovaly do života mého.

Železnice je stále méně světem vůní. Letní venkovská nádraží voněla rozpálenými prkny a pražci napuštěnými karbolkou, teplým kovem kolejnic a šmírem výměn, dehtovaným žlábkem, kvetoucími muškáty v pečlivě zalévaných truhlících a vítr tam občas donesl vůně právě posečeného pole, sušícího se sena nebo zvětralého piva a laciných cigaret z nádražní hospody. S koncem parní trakce vůní skokem ubylo, spálená nafta jen smrdí. Věřím, že ráj voní jako pára z lokomotivy. Také panťák měl svou charakteristickou vůni/smrad. Mírně se měnila s proměnou denní a roční doby, podle toho, jak nalití a zpocení byli cestující, ale základní vůně/smrad byla konstantní. Záchody na ní měly svůj podíl, ale základem bylo něco obtížně definovatelného. Nevím, odkud se vzala, jistě tak nevoněla omyvatelná koženka sedadel, ani počmáraný a posprejovaný umakart stěn. Snad se jen za ta léta provozu nastřádaly pachové stopy našich životů.

Loučím se fotografií z Kralup nad Vltavou, kde jsem do panťáku nastoupil naposled. Můj velmi osobní vztah k němu se ale formoval na trati Beroun – Praha, dojíždím do Prahy z Dobřichovic jako jeden z těch, pro něž byly řady 451 a 452 vyvinuty. Jezdily tu od roku 1973, kdy byl úsek elektrifikován, sám jsem do nich začal pravidelně nastupovat v roce 1982. V Kralupech to bylo naposledy proto, že tam sloužily déle, kdežto u nás se postupně vytratily během roku 2010, jen občas ještě nasazeny, když nastala nějaká potíž. Neuvěřitelná výdrž, řada se vyráběla od roku 1964, teoretická životnost překročena trojnásobně. Ale nejen výdrž fyzická, morální opotřebení veškeré žádné, jejich design nezestárl. Dodnes si pamatuji jednu z fotografií, na nichž jsem panťák spatřil poprvé (u nás na nejzápadnějším západě, kde jsem tehdy bydlel, nejezdil), na trati se na ní v plném lesku míjel s ušmudlaným vlakem taženým dýmající parní lokomotivou. Ten jel zjevně do minulosti, kdežto panťák se svižnou stovkou řítil k budoucnosti. Proto také dnes žádnou žabí tlamu nevidím, jen ušlechtilou tvář oné budoucnosti dobyté vědeckotechnickou revolucí. Optimistická krása v ní zůstala i poté, co nás optimismus definitivně přešel a budoucnost se na nás šklebí tlamou ohavnou.

(Zdroj fotografií musím odbýt alibistickým archiv autora. Tentokrát proto, že jsem si je různě z internetu postahoval, aniž bych tušil, že někdy použiji . Autorům se omlouvám, nesledoval jsem nic nekalého.)

 

Blog na WordPress.com.