Czumalova nástěnka

Listopad 26, 2018

DALŠÍ PŘEDNÁŠKA UK

Filed under: POZVÁNÍ DO KAVÁRNY — V. Cz. @ 11:41 am

Reklamy

Listopad 25, 2018

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 27. LISTOPADU 2018

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 5:20 pm

ĎÁBLICKÝ HŘBITOV VLASTISLAVA HOFMANA
Vlastislav Hofman prezentoval v roce 1912 svůj návrh vstupu na nový hřbitov v Ďáblicích také pro architektonickou studii neobvyklou formou linorytu. Vždy mě tato grafika přitahovala a to nejen z důvodů velmi niterných. (Byla to v dávných dobách mé pilné výtvarné aktivity oblíbená technika, jež mi činila grafickou tvorbu dostupnou i bez valného vybavení. Německá demokratická sada rydel stála pár korun, stejně tak tiskařská barva, linoleum bylo v oněch časech takřka přírodním zdrojem. Samotná tvorba měla v sobě trochu heroismu boje často, alespoň v mém případě, bolestného a krvavého.) Hofmanova volba linorytu jistě nebyla náhodná: Rydlo útočí na hmotu linolea, ubírá ji a zbylé vnucuje formu. Kubisté chápali tvorbu jako zmáhání mrtvé hmoty umělcovým duchem. Výsledek tohoto dramatického zápasu, odehrávajícího se v čase, je ze své podstaty statický, ale jeho forma musí o dynamickém procesu vznikání vypovídat. Umí to kubistická architektura, umí to i linoryt.
Pavel Janák v roce 1912 ve stati Hranol a pyramida napsal: „Pohled na plochu roviny, na hladinu moře nebo kolmé stěny skal vyvolávají – výtvarně – představy nulového, mrtvého klidu a trvání, kdežto šikmé útvary v přírodě, srázy, zříceniny, propasti, sopky vyvolávají pocity dramatické, směrově hnuté, zostřené a zahrocené; povahy obou skupin pocitových pak jsou vlastně jen úměrné a souřadné dějům, které jim předcházely a které je tvořily. Tímto poměrem mezi přírodním pratvarem klidu a tvarem zdramatizovaným jsou dány prostředky, jimiž hmota výtvarně se zmáhá; neboť umělecké úmysly, ač jde v nich o složitější psychické sestavy, v zásadě jsou tímtéž, čím je do přírodní hmoty a jejího přírodního útvaru se mísící a do ní vnikající, jí hýbající síla. Vyplývá z toho konečně tento závěr o prostředcích uměleckého vytváření: má-li býti mrtvá hmota výtvarně překonána, tj. oduševněna, aby se v ní cosi dělo, stává se to soustavou třetí plochy, která k přírodnímu dvojploší přistupuje. Zde naskýtá se krásná paralela mezi prostředky lidského konání a prostředky uměleckého tvoření: klíny, šípy, kůly, nože, páky, které hmotu fyzicky přemáhají, jsou vesměs šikmými plochami.
Návrh se od dnešní podoby vchodu na hřbitov podstatně liší. Důvod je prostý: Není to týž vchod, linoryt ukazuje hlavní vchod na zamýšleném náměstí s tramvajovou smyčkou a dvěma budovami s administrativou a byty personálu hřbitova. Součástí kompozice, jež zakládala i hlavní osu hřbitova směřující ke kapli v jeho nejvyšším místě, mělo být pět kiosků a obřadní síň na čtyřiadvacetihranném půdorysu. Realizován byl ale jen vchod vedlejší se dvěma oktogonálními kiosky se záchody pro návštěvníky a vrátnicí. Dokončeny byly 10. června 1914 a v září téhož roku se dosavadní plány změnily, především se ustoupilo od stavby obřadní síně. Hofmanova perioda budování hřbitova skončila.
Myšlenkový svět Vlastislava Hofmana se pokusím přiblížit alespoň dvěma fragmenty z jeho programového textu Duch přeměny v umění výtvarném, jímž přispěl do generačního Almanachu na rok 1914, vydaného průkopníky české avantgardy na podzim roku 1913 v Praze v tiskovém družstvu Přehled, tedy v době práce na ďáblickém hřbitově:
Zájem moderního umění směřuje k věcem, k zmocnění se věcí. Nová výrazová řeč podává tajemnost a pravdu reálnosti jako nový dotek ducha a doléhá na nás tak silně, že se realitou ustavičně skoro vystrašujeme. Moderní malířství zkoumá věci s přesností skoro analytickou, otáčí se kolem nich, překvapuje se jimi; nikdy umění nepostupovalo s takovou přesností jako nyní.
Tak nalézáme v novém umění jakýsi dualismus: snahu po plné realitě předmětové a snahu po plné idealitě formy. Nový zákon o moderním umění jest dosíci takové ideality formy, která by byla schopna plně a synteticky zastoupiti věc. Naše umění, jsouc takto uloženo mezi dvěma stejně silnými, novými a nutnými požadavky, jest problémem, který připouští neomezený počet řešení; v tom jest zdroj nevyčerpatelného bohatství, které vidíme v budoucnosti nového umění.“
„V nebývalé hojnosti dějí se výboje a tlaky, jež nutně prorážejí všechny hráze udržované eklektickými tradicionalisty. A jako toto hnutí rozrušilo svou intenzitou mnohé pojmy a estetické celky, jež platily za hotové a absolutní, tak rozložilo již i mechanickou homogennost děje veršem uvolněným, kterým se nově organizuje a hledá svou zákonnou vazbu, tak rozložilo i prostor v umění kubistickém v malířské substituce, a tak rozložilo melodii v disparátní a samočinnou soustavu tónovou. Avšak toto rozložení není rozumovou analýzou; je rozložením a roztažením křídel k nejodvážnějšímu vzletu, ke kterému se chystalo celé století.
(Dnešní doporučená literatura: Almanach na rok 1914 v jubilejním roce 2014 znovu vydal Filip Tomáš – Akropolis jako 8. svazek edice Skrytá moderna s doprovodnou studií Erika Gilka.)

V ÚTERÝ 27. LISTOPADU 2018 SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 12.00 A 14.00 NA STEJNÉM MÍSTĚ JAKO MINULÉ ÚTERÝ, TEDY POD PODLOUBÍM KULTURNÍHO DOMU LÁDVÍ. TĚŠÍM SE NA VÁS.    

Listopad 19, 2018

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 20. LISTOPADU 2018

Filed under: MIMO RUBRIKY, U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 5:53 pm

LIBEŇSKÉ VODÁRENSTVÍ

Libeň maximálně využívala své polohy při řece. První zmínka o libeňské vodárně, spojené s mlýnem pod zámkem, se objevila v roce 1662 v kupní smlouvě, jíž Jan Hartwig Nostitz pro­dal Libeň Starému Městu pražskému. Z vodárny na mlýnském náhonu vytlačovalo vodní kolo vltavskou vodu do jímky na Šlosberku a ta pak odtud samospádem napájela zámek, zámecký pivovar, obecní kašnu a několik okolních domů. Částečná regulace Vltavy připravila mlýnský náhon o vodu a první vodárna v roce 1872 spolu s mlýnem zanikla. Nová vodárna, postavená do roku 1874 blízko ústí nově regulované Rokytky do Vltavy, hnala na Šlosberk dvěma čerpadly poháněnými parním strojem vodu ze studny na vltavském břehu. Roku 1884 Libeň vypověděla Praze smlouvu, vodárna nadále zásobovala jen zámek a pivovar a v roce 1893 byla zrušena. To už Libeň osmým rokem zásoboval vodou Schöllerova vodárna, postavená pro cukrovar v Čakovicích. Vltavskou vodu čerpala pod Bílou skálou, dopravovala do vodojemu na Proseku a na ten se vedle čakovického cukrovaru postupně napojovaly části budovaných vodovodů Libně, Proseka, Vysočan  a Karlína. Připojením k Praze v roce 1901 se Libeň mohla podílet na výhodách Společné vodárny a odebírat kvalitní vodu z velkorysého vodárenského díla v Káraném. Pro tento účel prošla rekonstrukcí na čerpací stanici poháněnou parním strojem malá továrna pod Bulovkou (čp. 254 ve Vltavské ulici). Káranskou vodu čerpala z pražské soustavy jednak do již existujícího vodojemu Na stráži, jednak do nově postaveného vodojemu Mazanka. (Mimochodem: Drobná vodárna pod Bulovkou byla od roku 1966 památkově chráněna, přesto zanikla při stavbě Holešovické přeložky.)
Vodojem Mazanka v Divíškově ulici projektoval Stavební úřad královského hlavního města Prahy, technologickou část jeho vodárenská kancelář. Stavbu realizoval v letech 1903-1904 František Schlaffer, osvědčený nejen letenskou vodárnou, ale také celou řadou pražských veřejných a obytných staveb (například Walterův palác, Tiskárna a nakladatelství J. R. Vilímek, Městská pojišťovna, Městské jatky, Uměleckoprůmyslové muzeum, Obecní dům), které sám navrhl nebo prováděl podle projektů jiných architektů (např. Friedricha Ohmanna, Antonína Balšánka, Osvalda Polívky, Richarda Klenky z Vlastimilu, Josefa Fanty, Karla Vítězslava Maška a dalších). Do provozu byl nový věžový vodojem uveden 17. prosince 1904. Jeho výška činí 42 metrů, nádrž ze železného plechu měla objem 178,45 m³. V 60. letech minulého století bylo třeba řešit zásobování rostoucího Severního města a tak odstavený věžový vodojem Mazanka nahradily vodojemy Pod Mazankou, Kobylisy, Ládví I a Ládví II. Pražské vodárny odstěhovaly technologické vybavení, stavbu povšechně opravily, čím ji zároveň zbavily části stylových článků, a roku 1988 nevyužívaný objekt předaly místní správě. Ta pro něj využití nenašla a nakonec jej získal podnikatel Martin Sluka. Podle projektu Zbyňka Pšeničky (Faber Project) byl pak interiér věžového vodojemu přestavěn na mezonetový byt (3 + kk, plocha 223 m²) s rozsáhlým zázemím v částečně podzemní přístavbě (1 268 m², relaxační centrum – bazén, sauna, squashový kurt, posilovna, bar, vinný sklípek, garáže pro 8 vozů) a na vnější plášť doplněny odstraněné prvky vnějšího pláště a k nim přidány ty, které sice jsou na původních plánech, ale nebyly počátkem minulého století realizovány. Od 3. června 1991 je stavba kulturní památkou. Rezidenci Water Tower aktuálně nabízejí realitní společnosti k prodeji, součástí atraktivity nabídky je blízká stanice metra a autobusová zastávka přímo před rezidencí.

(Doporučená literatura, z níž hlavně čerpáno: JÁSEK, Jaroslav. Klenot města: Historický vývoj pražského vodárenství. Praha: VR atelier, 1997. – JÁSEK, Jaroslav – BENEŠ, Jaroslav. Pražské vodní věže. Praha: VR atelier, 2000.)

V ÚTERÝ 20. LISTOPADU SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 12.00 A 14.00 NA ROHU KULTURNÍHO DOMU LÁDVÍ, KTERÝ JE NEJBLIŽŠÍ K VÝSTUPU ZE STEJNOJMENNÉ STANICE METRA C. TĚŠÍM SE NA VÁS.

Listopad 11, 2018

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 13. LISTOPADU 2018

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 6:46 pm

ZTRACENÁ ZTRACENÁ VARTA NEBOLI ŠILBOCH

Hledal jsem, zda nepřibyl nový obrázek toho, co vám v Libni neukážu, neboť už to není, totiž zámečku Šilboch, a byl Wikipedií odkázán na příspěvek, který jsem napsal a zveřejnil v květnu 2013. Vyděsilo mě to, nicméně oprašuji a věším na nástěnku znovu, ať nemusíte hledat ve spodních patrech archivu. Ten nepříliš kvalitní obrázek, o němž tu píšu, samozřejmě ponechávám, ale v rámci oprašování ostatní obměňuji. Krásná xylografie Františka Kořenského pochází z 80. let 19. století, barevná pohlednice zachycuje Šilboch nedlouho před jeho zánikem kolem roku 1900, akvarelovaná kresba je nejstarší, z doby kolem roku 1830. Jako doplňkovou četbu doporučuji trojdílný text Michala Bystrova, který provázejí další obrázky, včetně fotografie dále zmiňovaného plechového Prajze ze sbírek Muzea hlavního města Prahy: https://dotyk.denik.cz/publicistika/prvni-vanocni-stromecek-v-praze-papa-liebich-ho-rozsvitil-na-ztracene-varte-20171226.html?cast=1#kapitola.

Jako mladistvý postgraduant (tenkrát se toto nesvéprávné postavení jmenovalo interní vědecký aspirant) jsem trávil hodiny a hodiny nad Zmizelou Prahou nakladatelství Václava Poláčka. V příruční knihovně katedry dějin umění bylo jejích pět svazků svázáno do jediného a dodnes v pravé ruce cítím jeho váhu a šíři hřbetu. Ve 4. dílu Vyšehrad a zevní okresy Prahy jsem se pořád vracel, už tenkrát romantik, k obrázku Zámeček Ztracená varta. Jako mnoho jiných fotografií tohoto tenkrát tak vzácného díla, které mám v knihovně až díky reprintu nakladatelství Paseka, zůstala načas jen ozvěnou zaniklého světa bez vazby na konkrétní místo, to jsem poznal až později.
Letohrádek zvaný nejčastěji Šilboch (jméno vzniklo zkomolením německého Schildwache, stráž, voják na stráži) si postavil ve 2. polovině 18. století František Ferdinand Hilbert na výrazné skalce Čertův vršek, s největší pravděpodobností na místě starší usedlosti. Místní legendika sem situuje jednak obvyklou pověst o stavbě za duši, upsanou a tedy později propadlou ďáblu, jednak pověst o pruské hlídce na Čertově vršku, umístěné sem za pruského obléhání Prahy v roce 1757 a zapo­menuté tu, když vojska Friedricha II. po prohrané bitvě u Kolína obléhání ukončila a kvapně se stahovala. Na terase Šilbochu to připomínal malovaný plechový Prajz. I jeho městská legendika snadno vstřebala: Do hlídkujícího pruského vojáka se zamilovala Madlenka z Libně a aby mohli být spolu, vzal strážní službu za Prajze Madlenčina Prajz plechový, vyrobený libeňským klempířem. (Moc hezky to zároveň ukazuje na marnost některých vojenských počínání, také proto mám v bohaté kytici pražských legend tuto za jednu z nejvonnějších.)
Významným vlastníkem Šilbochu byl Johann Carl Liebich (1773 – 1816), v letech 1806-1816 nájemce a ředitel Sta­vovského divadla. V době svého pražského působení tu často pobýval Carl Maria von Weber. Napsal také valčík pro karneval, pořádaný na Šilbochu v roce 1816. O Vánocích v roce 1812 Liebich ukazoval svým hostům s velkým úspěchem pravděpodobně první vánoční stromeček v Praze.
Po polovině 19. století tu vznikl zájezdní hosti­nec Na stráži, v roce 1896, na konci své existence, patřil Julii a Albertu Weissovým. V tomto období také Šilboch zachycuje úvodní fotografie ze Zmizelé Prahy. Kolem roku 1900 byly Šilboch a k němu příslušející hospodářské budovy zbourány a skála Čertův vršek odkopána. Zůstala jen silná stopa v jazykové paměti místa: Mezi ulicemi Františka Kadlece a Vosmíkových zprostředkuje užší ulice Pod Čertovou skalou. Slepá ulice Čertův vršek odbočuje do kopce toho jména z ulice Na stráži. Ta bývala původně rovněž slepá, končila za následující odbočkou ve směru na Prosek (Na sypkém). Územím bývalých lomů a pískoven byla spojnice k ulici Na vyhlídce vedena až ve 2. polovině minulého století. Na stráži se také od roku 1904 jmenuje nedaleké náměstí, odkud stejnojmenná ulice vychází, dnes další z libeňských náměstí, existujících vinou dopravního stavitelství už jen jako jméno. Ulici Na vartě, spojující ulice Na stráži a Střížkovská, se také říkalo stejně, jako zdejší hospodě, Na ztracené vartě. (Současnou pravopisnou normu, velící psát Na Stráži, Na Sypkém, Na Vyhlídce, Na Vartě, záměrně ignoruji, protože nesmyslně poškozuje právě jazykovou paměť míst. Není tu nic, co by se jmenovalo Stráž, Sypký, Vyhlídka či Varta.)
Kde Šilboch vlastně stál? Korektně to formuluje Barbora Lašťovková v knize Pražské usedlosti (Praha: Libri, 2001, s. 288): „v oblasti, kde nyní vede ulice Čertův vršek“. Pozor, v oblasti, nikoliv v ulici. 4. díl Zmizelé Prahy umisťuje Šilboch na místo dnešního čp. 1306 v ulici Na Stráži, což je první dům na pozemku, vymezeném ostrým úhlem ulic Na stráži a Na vartě. Dívám se na indikační skicu stabilního katastru z let 1840-1842 a dávám tomu za pravdu. Stejně tak rekonstrukční mapa libeňských usedlostí, kterou zpracovala doc. Eva Semotanová pro 14. svazek Historického atlasu České republiky (Praha-Libeň. Praha: Historický ústav Akademie věd ČR, 2006, mapa č. 53).

V ÚTERÝ 13. LISTOPADU 2018 SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 12.00 A 14.00 ZNOVU U ZASTÁVKY TRAMVAJÍ Č. 3, 6, 8, 10, 14, 23, 24 BULOVKA. TĚŠÍM SE NA VÁS.

Listopad 5, 2018

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 6. LISTOPADU 2018

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 12:17 pm

DOKUMENTACE VYHNÁNÍ

Ves Holešovičky je poprvé zmiňována roku 1595 v listině, která rozlišuje Velké a Malé Holešovice. Obě vesnice příslušely k libeňskému statku. Malé Holešovice, Holešovičky ležely pod vinicemi při Vltavě, přibližně v místech dnešního předmostí mostu Barikádníků. Tereziánský katastr tu k roku 1713 uvádí 3 domy, v roce 1869 už jich bylo 26 a v nich 245 obyvatel. Stará cesta , která na vedlejší fotografii z 5. července 1925 diagonálně sestupuje po dně mělkého údolí k Vltavě, je dnešní ulice V Holešovičkách. V krajině dosud venkovské se kolem ní stavějí první vily a rodinné domy, vlevo přeškrtává horizont komín Vydrovy továrny na poživatiny, napravo z něj vystupuje dominanta Vychovatelny, nad údolím se staví nemocnice Na Bulovce. Druhá fotografie zachycuje ulici V Holešovičkách v roce 1936. Tramvaj začala tichou vilovou čtvrť obsluhovat počátkem téhož roku. V lednu 1975 se tramvaje naopak staly jednou z položek na seznamu toho, co odtud vyhnala Severojižní magistrála.

V ÚTERÝ 6. LISTOPADU 2018 SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 12.00 A 14.00 U ZASTÁVKY TRAMVAJÍ Č. 3, 6, 8, 10, 14, 23, 24 BULOVKA. TĚŠÍM SE NA VÁS.

Listopad 2, 2018

DALŠÍ PŘEDNÁŠKA UK

Filed under: POZVÁNÍ DO KAVÁRNY — V. Cz. @ 11:09 am

Blog na WordPress.com.