Czumalova nástěnka

27 února, 2019

DALŠÍ PŘEDNÁŠKA UK: 5. BŘEZNA 2019

Filed under: POZVÁNÍ DO KAVÁRNY — V. Cz. @ 8:54 pm

24 února, 2019

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 26. ÚNORA 2019

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 11:02 am

ČTENÍ NA CESTU NA PROSEK

Lhal bych vám (což zásadně nedělám), kdybych tvrdil, že už mi je dobře. Přeci jen se ale stav mění nadějně a spoléhám na dva zbývající dny, kdy stejně jako včera nikam nemusím. Opakuji tedy pokus pozvat vás na první přednášku o Proseku. A když už opakuji, opakuji se i v čtení na cestu. Ne doslovně, jen nabízím legendu, kterou jste před týdnem četli v převyprávění Karla Vladislava Zapa, v autentické podobě z Kroniky české Václava Hájka z Libočan. Kapitolu věnovanou roku 970 cituji z nové edice Jana Linky (Praha: Academia, 2013, s. 223-224). Půdorys proseckého kostela sv. Václava reprodukuji z klasického díla Anežky Merhautové Raně středověká architektura v Čechách (Praha: Academia, 1971, s. 263). Z Kroniky české tu necituji poprvé, Václav Hájek z Libočan nás už na některá posvátná místa provázel, a také svůj vztah k jeho dílu jsem tu už měl příležitost objasnit.

Léta devítistého sedmdesátého
Kníže Boleslav času letního pojav některé své služebníky, obrátil se s nimi do Boleslavi z příčiny náboženství, aby místo to, kdež svatá krev strejce jeho vylita byla, navštívil. A když tam přijel, plakal s velikým náboženstvím, žádaje od Pána Boha milostivého spravování a svým hříchům odpuštění. Po vykonání svého náboženství vsed na kůň, zase se do Prahy navracoval, a když přijel na to místo, kdež jsou někdy vezouce tělo svatého Vácslava odpočívali, veliká naň přišla dřímota. I řekl služebníkům svým, Krotislavovi a Jarobojovi: „Víte-li kudy bližší cestu ku Praze, tudy se obraťte a pospěšte, neb mě sen velmi obtěžuje.“ I řekl Jaroboj: „Vímť já stezku v lese prosekanou, jenž slove Prosík, kudyž mají obyčej toliko pěší choditi. Ta nás velmi brzo na Libenského dvora louky přivede a odtuď do Poříčan nedaleko jest.“
            I pospíšili jsou velmi pilně tím lesem, knížeti (aby nespal) kratochvilné věci rozprávějíce. Když se pak měli dolův s vrchu spustiti, řekl kníže: „Již se nemohu snu obrániti, neb jsem od něho přemožen.“ A ssed s koně, na zemi se posadil a služebníci své koně svázavše, své pláště jemu prostřevše, aby snu povolil a odpočinul připravili a sami také odtuď nedaleko se položili a zesnuli. I spal jest kníže málo více než jednu hodinu a procítiv, řekl svým služebníkům: „Ó jak jsem měl sen velmi rozkošný! Neb strejc můj Pána Boha milostivého mně dnes na tomto místě učinil. Mámť i já slušnou jemu učiniti odplatu na místě tomto bez meškání. Protož kámen veliký vezměte a na tomto místě položte a kříže svatého znamení na něm mým pobočním nožem učiňte.“ A s tím vsedavše na koně, k Praze se brali.
            Čtvrtého dne Boleslav pojav kameníky a zedníky z Prahy, vedl je na to místo a tu kázal kostel postaviti. I založil jest první kámen toho kostela on sám kníže svou vlastní rukou třináctý den června měsíce a dokonán jest den sedmnáctý měsíce září a posvěcen od biskupa Vojtěcha k poctivosti Pánu Bohu a ve jméno svatého Václava, a to při přítomnosti knížete Boleslava a mnoho jiných dobrých křesťanův. A to posvěcování stalo se v neděli první den října měsíce.

V ÚTERÝ 26. ÚNORA 2019 SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 12.00 A 14.00 U VÝSTUPU ZE STANICE METRA C PROSEK NA VYSOČANSKOU (LEVÝ CHODNÍK VE SMĚRU Z CENTRA, POBLÍŽ ZASTÁVKY AUTOBUSŮ Č. 151, 152, 177, 183, 911, 913). TĚŠÍM SE NA VÁS, STÝSKALO SE MI O TÝDEN DÉLE.

17 února, 2019

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 19. ÚNORA 2019 SE PRO NEMOC NEKONÁ

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 10:03 am

Tolik se na vás těším, venku je krásně, ale nic platno: Letošní chřipkový kmen se vydařil natolik, že mi nezbývá, než úterní přednášky odvolat. Občas zapomínám, že je na mém diplomu napsáno philosophiae doctor a ne medicinae universae doctor, průběh nemoci jsem odhadl chybně už ve chvíli, kdy jsem vás zval na úterý 19. 2. Týden téhle chřipce zdaleka nestačil. Snad neudělám stejnou chybu, když napíšu, že se na vás těším v úterý 26. února. Koncem týdne to ještě připomenu a potvrdím. V tuto chvíli je jisté jedno: V ÚTERÝ 19. ÚNORA 2019 SE PŘEDNÁŠKY PRO NEMOC NEKONAJÍ.

 

14 února, 2019

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 19. ÚNORA 2019

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 7:56 pm

ČTENÍ NA CESTU NA PROSEK

Chovám v hluboké úctě velké ženy a muže našeho 19. století a rád pobývám v jejich světě. V 21. čísle I. ročníku časopisu Lumír z 26. června 1851 jsem se shledal s obšírnou zprávou o objevitelské výpravě Kostel na Prosíku (s. 496-498), kterou napsal Karel Vladislav Zap (1812 – 1871). Nejen svou generací byl uznáván jako autor děl geografických, historických (např. Vypsání husitské války, 1846) a uměleckohistorických. Dlouho dobře sloužily Zapovy zeměpisné učebnice (např. Karla Wladislawa Zapa Wšeobecný zeměpis, 1846-1850, Dodawní swazek ku Wšeobecnému zeměpisu Karla Wladislawa Zapa, 1851; Základové všeobecného zeměpisu, 1849; Zeměpis Císařství Rakouského, 1851), mnoha vydání se dočkaly Kratičký Zeměpis Čech, Moravy a Slezska a Krátký prostonárodní Zeměpis císařství Rakouského i jejich německé verze. Velmi populární byla Česko-moravská kronika, „ozdobená více než 200 vyobrazeními dle původních výkresů Petra Maixnera a jiných umělců vlastenských“, zpracování našich dějin po rok 1526, které vycházelo od roku 1862 a po Zapově smrti v něm pokračovali Josef Kořán, Antonín Rezek a Josef Svátek. Osobně samozřejmě nejvíce Karla Vladislava Zapa vyznávám jako jednu ze zakladatelských osobností českého dějepisu výtvarného umění. Z pověření Jana Erazima Vocela (1802-1871) redigoval po prvních deset let jejich existence Památky archeologické a místopisné a hojně v nich publikoval. Po smrti Ferdinanda Břetislava Mikovce dokončil jeho Starožitnosti a Památky země České (1860-1865). Byl první, kdo napsal přehledné české dějiny umění, vyšly ve II. dílu Riegrova Slovníku naučného (1862). Nejvíce pozornosti věnoval ale památkám Prahy. Cenný obraz města v 1. polovině 19. století nám Zap zanechal ve svém Popsání královského hlavního města Prahy pro cizince i domácí (1835). V roce 1848 vyšel Zapův Průvodce po Praze. Potřebná příruční kniha pro každého, kdo se s pamětihodnostmi Českého hlavního města seznámiti chce, o dvacet let později jeho dílo Praha. Popsání hl. města království Českého, obsahující jeho dějiny, místopis, umělecké a archeologické památky a statistiku (1868).
Na titulu knihy Zeměpis Mocnářství Rakouského s dějepisním přídavkem z roku 1852 je Karel Vladislav Zap uveden jako „skutečný učitel při c. k. české vyšší a nižší realní škole, mimořádný úd král. české společnosti nauk, přisp. úd společnosti českého museum a musejního sboru pro starožitnosti české“.
Ač pražský rodák, začínal po universitních studiích v roce 1836 jako úředník zemské účtárny v Haliči. Ve Lvově se díky tomu seznámil s příslušníky polské a ukrajinské intelektuální elity a poznal tu i mladičkou polskou šlechtičnu Honoratu z Wiśniowských. Vzali se, i když pro šlechtickou rodinu, byť zchudlou, nebyl neurozený rakouský úředník rozhodně vítanou partií, a v roce 1845 si Zap svou ženu přivezl do Prahy.  Honorata Zapová (1825 – 1856) vstoupila do manželství ve svých šestnácti a bylo jí dvacet, když přijela do neznámého země, jejíž jazyk neznala, a do prostředí, pro něž byla výchova, vzdělání a zkušenost haličské šlechtičny spíše zátěží. Především díky obětavému přátelství Anny Hlavsové ale brzy padla jazyková bariéra. Ne tak už bariéra další: Pražská vlastenecká společnost sice vítala tuto „apoštolku slovanské vzájemnosti“, jak vzpomíná Karolína Světlá, chování polské aristokratky jí ale připadalo povýšené. Karolina Světlá nám také zanechala svědectví o nevěřícném údivu polské vlastenky, nebojácné bojovnice za propuštění uvězněných revolucionářů z roku 1848, nad tím, že hrdinství českých vlastenců spočívá v uveřejňování básní a povídek. V domácnosti Zapových se záhy zformoval literární salon polského střihu a hlavně prostřednictvím jeho pravidelných návštěvníků vstoupila Honorata Zapová do českého literárního života jako zprostředkovatelka a překladatelka aktuální polské literární produkce. Velmi agilní jednatelka a pokladnice Spolku Slovanek ukázala Praze, nakolik nemusí slovanská vzájemnost zůstávat pouhou proklamací. Citlivě také zprostředkovala mezi měšťanskou společností a vlasteneckou aristokracií. Druhým velkým tématem jí pak byla ženská emancipace a její podstatný instrument – výchova a vzdělání slovanských dívek. Složila učitelské zkoušky na pražské normální škole a na podzim roku 1855 otevřela s širokou podporou českých a polských vlastenců dívčí vzdělávací ústav s penzionátem. Už 29. prosince téhož roku jej ale byla nucena zavřít: Pokročilé souchotiny jí už bránily v práci a náhradu za sebe nenašla. Její život se uzavřel krátce poté, 4. ledna 1856, a její tělo spočinulo s posvěcené půdě starého proseckého hřbitova při kostele sv. Václava, pět let po níže popsané Zapově výpravě. O 26 let později tu našel věčný klid i její druhý účastník, filosof František Čupr (1821-1882). (O něm více až v souvislosti s usedlostí Kolčavka, kde se usadil po vypuzení z Akademického gymnasia a filosofické fakulty.)

Často se stává, že to, po čem dychtivě pátráme, a k vůli čemu daleké cesty vážíme, nám na blízku takořka před nosem leží, a zrak náš, jakoby rouškou zastřen, toho nevidí. Zajisté každý Pražan dobře ví, kde ves Prosík leží, neboť jeho kostelní věž na výšině za Libní panuje v celé kotlině Pražské. Tak dobře, jako každý Pražan, i naši pp. starožitníci o něm vědí, a však pouští se do kraje daleko široko ten onen, hledat starožitné pomníky umění českého, popisuje bedlivě každý nepatrný zbytek starého stavitelství byzantského, jejž zhoubný zub času ještě dočista nepotřel, a však na Prosík posud žádný nezabloudil. Prosík jest asi na čtvrt hodiny od hlučné silnice z Prahy do Staré Boleslavi vedoucí vzdálen, a v tom leží ta příčina, že ho každý sice dobře vidí, vůkol něho obchází a objíždí, ale málo kdo ve svém životě, náhodou do něho vstupuje; a předce náleží jeho kostel mezi nejznamenitější, nejstarší a nejzajímavější památky byzantinského stavitelství v celém království českém. Vypraviv se úmyslně na den Božího Těla na Prosík s přítelem svým Dr. Čuprem, měl jsem štěstí, učiniti tento pro naši archeologii zajímavý nález.
Dříve však, nežli jeho nynější stav popíši, musím čtenáře na rychlo seznámiti s tím, co nám o počátcích farního kostela založení Sv. Václava na Prosíku právě před rukama leží. Bohužel, že nám zde, jak obyčejně v podobných případnostech, Václav Hájek z Libočan za autoritu sloužiti musí, — ale i Hájkovo svědectví jest nám zde vítáno, a rozumný dovede si z toho vybrati, co právě k účelu našemu vede, a přizná, že tak zcela bezdůvodné není. Jeho podání jest v krátkosti toto: Roku 970 pojal kníže Boleslav II., synovec zabitého knížete Václava, již tehdáž od lidu za svatého považovaného, několik svých služebníkův, a obrátil se s nimi času letního do Staré Boleslavi, aby tam na místě, kde jeho strýc mučedlnickou smrt podstoupil, modlitbou a jinými nábožnými skutky ducha zvěčnělého strýce smířil. Po vykonání tohoto předsevzetí, když se koňmo nazpět do hradu Pražského ubíral, přijel na to místo, kdež jsou někdy vezouce tělo sv. Václava do Prahy, s ním odpočívali. Tu přišla na Boleslava veliká dřímota, i kázal služebníkům svým, vědí-li bližší cestu k domovu, aby se na ni uchýlili, a takto aby rychleji domů přišli. Dali prý se tedy na stezku lesem prosekanou, a Prosík (prosek) řečenou, poněvadž ta prý je velmi brzo na louky Libeňského dvora a dále k Poříčanům (nynější Poříčí, kterého však ještě tehdáž nebylo) přivede. Když se pak měli po té stezce s vrchu pustili, řekl kníže: „Již se nemohu snu obrániti,“ a ssed s koně na zem se posadil, a služebníci své koně svázavše, jemu své pláště prostřevše, aby snu povolil a odpočinul, sami také se položili nedaleko a usnuli. I spal jest kníže málo víc než hodinu, a procitnuv řekl k služebníkům: „I jak jsem měl sen velmi rozkošný, neb strýc můj mne dnes u Pána Boha do milosti poručel, mámť i já slušnou jemu učiniti odplatu na místě tomto bez meškání; protož kámen veliký vezměte, a na tomto místě položte, a kříže svatého znamení na něm mým pobočným nožem učiňte.“ A s tím vsednuvše na koně ku Praze se brali. Čtvrtého dne Boleslav pojav kameníky a zedníky z Prahy, vedl je na to místo, a tu kázal kostel postaviti. I založil jest první kámen toho kostela on sám kníže vlastni rukou 13. dne června, a dokonán jest 17. září a posvěcen od biskupa Vojtěcha (?) k poctivosti Pánu Bohu a ve jméno svatého Václava v neděli v 1. den října u přítomnosti samého knížete a mnoha lidu.
Tolik Hájek o tom. — Jesuita Jiří Kruger (Saccrrimae memoriae inclyti Regni Bohemiae Coronae etc. Sacri pulveres Tom. II. Pag. 78 ad XIII. Junii) nemá proti této legendě nic co namítati, jedině proti tomu protestuje, že kostel od biskupa Vojtěcha posvěcen býti nemohl, poněvadž r. 770 ještě Dětmar, první biskup Pražský, na živě byl, v čemž ovšem úplný pravdu má, potom též to v pochybnost bere, že kostel od 13. června do 17. září, tedy ve 3 měsících dokončen byl, kteroužto pochybnost s ním úplně sdílím, spatřiv stavbu, jakou tehdáž za 3 měsíce vyvésti ovšem nemohli. Hájek vůbec jest velmi určitý v udávání času, a ví tuze mnoho.
První pohled na stavbu přesvědčí každého znatele, že jest to originál, i bez rozpaků ho do časův Boleslavových odkáže porovnávaje sloh se slohem chrámu svatého Jiří na hradě Pražském, který s ním úplně souhlasí. Zdali ostatně něco na této legendě pravdivého, kdož to rozsoudí? nicméně místo na cestu, kde s tělem sv. Václava, vezouce jej do Prahy, odpočívali, potom samo založení toho kostela ve jméno sv. Václava jsou dva důležité momenty, které této legendě jakousi podstatu udělují. Jaroslav Schaller (Topogr. d. Königr. Böhm. 10. Th Kaurzimer Kr. str. 234) vypravuje, kterak r. 1770 za úřadování Staropražského primátora Václava Friedricha z Friedenberku osmistilelá památka založení Prosíckého kostela slavena byla. Tentýž primátor dal totiž napřed celý kostel vnitř i zevnitř obnovit, před ním krásnou triumfalní bránu postaviti, a samu císařovnu Marii Teresii prosil, aby tuto slavnost svou přítomností poctiti ráčila. Císařovna vyslala za sebe nejvyššího purkhrabí Filipa Krakovského, říšského hraběte z Kolovrat, a darovala kostelu tehdáž skvostný zlatohlavový mešní ornát, pluvial a dvě dalmatiky. Slavnost začala 30. září 1770 a trvala po 8 dní, odbyvši se při velikém sjezdu znamenité šlechty a shonu obecného lidu.
Zpráva o tomto jubilejním obnovení kostela zbudila ve mně zlé tušení, které se však na štěstí nezjistilo. Kromě věže s moderní cibulovitou bání není téměř nic kostela toho z daleka viděti; stojí u prostřed hřbitova lidskými těly již od nejméně 800 let na něm kladenými zkypřelého téměř zapadlý v zemi a z venku neúhlednými přílepky z pozdnějších věků velmi zpotvořený. Ale hned na sebe pozornost mou obrátila okna kruhového slohu a tři zakulacené, k východu obrácené výklenky od presbyterium a dvou pobočních lodí, na kterých pod římsami poloobloučky a od nich dolů pruhy na způsob pilířkův se spatřují. Věž vznáší se zrovna nad presbyterium, její hořejší díl jest sice obnoven, ale i na něm patrně viděti, že náleží k původní stavbě, a že býval opatřen okny se sloupky dle způsobu všech starých byzantinských staveb. S nemalým napnutím vstoupili jsme do vnitřku kostela, a hle, všecky hlavni částky stavby objevily se nám v původní své podobě, tak jak snad za Boleslavových časů utvořeny byly, a snadno lze rozeznati, co později změněno a přidáno bylo. Kostel jest u vnitř dosti prostranný, sestává z tří lodí, každá loď se končí polokruhem, a šest byzantinských sloupů, 3 a 3 po každé straně, je od sebe odděluje. Sloupy tylo jsou podobny k sloupům ve hlavní lodi u sv. Jiří v Praze, jen že jsou něco vyšší a ztepilejší, hlavy jsou čtyřhranné, a bývaly bohatě skulpturou ozdobeny, jež však pozdější ruka vápnem nemilosrdně oházela a pak bývalé jich podoby zhruba jenom naznačila; jen na obou přednějších sloupích dají se na rozích hlav rozeznati vinné hrozny. Sloupy jsou vesměs kruhovými oblouky spojeny, a však přívodní polokruhové klenutí udrželo se jen v presbyterium pod věží a v zadním výklenku, potom v levé prostranní lodi. Okna též jsou po stranách do polokruhu vykrojena a zcela původní, ne tak zas v presbyterium, kdež byla v pozdějších časích vylámáním zdi zvětšena, pohříchu na ujmu pevnosti a dobrého vkusu. Klenutí hlavni lodi a pravé prostranní lodi jest křížové, gotické, asi z 15. století, tak jako velké oknu v průčelí kostela. Za velkým oltářem přistavěna jest novější neúhledná sakristie, a před průčelím veliká ale jako stodola sprostě vystavěná předsíň čili kobka, kterou krásný vchod do kostela s bohatým byzantinským portálem do polokruhu vyklenutým zcela zakryt a v hořejších částkách zazděn byl. Ozdoby toho portálu též jsou nemilosrdně vápnem oházeny a pokaženy, daly by se však dle mého mínění tak jako hlavy sloupův vnitř kostela ještě očistiti a poněkud odkryti. Jak viděti, obmezovala se ona jubilejní renovace r. 1770 pouze na obílení a omalování stěn a na ozdobení oltářův atd. Také fresky v presbyterium, představující scény ze života sv. Václava, tenkráte snad povstaly. Obraz na velkém oltáři představuje Hájkovu legendu, spícího Boleslava a zjevujícího se mu sv. Václava.
To jest vše, nač jsme zběžně svou pozornost obrátiti mohli, poněvadž sváteční den a přítomnost shromážděného lidu všeliké další zkoumání nemožným činilo. Snad by nás byl vel. p. farář mohl na všelicos jiného a snad důležitého upozorniti, kdyby právě slavnostní funkcí nebyl zaměstnán býval. Přestávaje tedy na této předběžné zprávě těším se, že své krajany upozorniti mohu na památku druhu takového, jakého se nám ve vlasti již pořídku vyskytuje, i doufám, že brzo jak náleží a důkladně oceněna bude.

V ÚTERÝ 19. ÚNORA 2019 SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 12.00 A 14.00 U VÝSTUPU ZE STANICE METRA C PROSEK NA VYSOČANSKOU (LEVÝ CHODNÍK VE SMĚRU Z CENTRA). TĚŠÍM SE NA VÁS, STÝSKALO SE MI.

Blog na WordPress.com.