Czumalova nástěnka

Březen 31, 2019

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 2. DUBNA 2019

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 5:11 pm

O FRANTIŠKU ČUPROVI NA CESTU K JEHO REFUGIU

Po dvakrát jsme na Proseku byli blízko hrobu Františka Čupra, velké osobnosti 19. století, aniž jsme jej přes zeď hřbitova poprvé a břečťan a zákaz zákazem vstupu na pěšinu k němu podruhé řádně viděli. V úterý se vydáme k místu, odkud jej pohřební průvod do proseckého hrobu doprovodil.

František Antonín Čupr se narodil 11. dubna 1821 v Chrasti u Chrudimě v rodině místního kováře. Po studiích na litomyšlském a pražském novoměstském gymnasiu studoval na pražské universitě filosofii a práva. Největší vliv na něj měl herbartovec Franz Exner (1802–1853) a také jeho stejně orientovaný vrstevník Wilhelm Fridolin Volkmann (1822–1877). Promován roku 1846 doktorem filosofie, působil nějaký čas jako preceptor v rodině hraběte Nostitze, roku 1848 se stal suplujícím profesorem na malostranském gymnasiu a universitním docentem. V akademickém roce 1848–1849 na universitě vypsal volnou přednášku Logika a encyklopedie českého jazyka, do roku 1849–1850 existoval na reorganizované filosofické fakultě jeho obor filosofie v české řeči, jako vůbec první tu česky přednášel také logiku a vedl přednášku vědecko-encyklopedickou. V roce 1850 se zároveň stal skutečným profesorem na Akademickém gymnasiu.
Profesury byl ale Čupr z politických důvodů zbaven už v roce 1853, stejně tak skončilo jeho universitní působení. Neznamenalo to ale konec jeho vzdělavatelského úsilí. Dva roky před vypuzením z obou ústavů získal sňatkem libeňskou usedlost Kolčavka. Měl tedy kde zřídit soukromý vzdělávací ústav, který vedl v duchu svých reformních pedagogických zásad. Publikoval je roku 1854 pod titulem Plan und Einrichtung der in der Nähe von Prag neu begründeten Lehr- und Erziehungsanstalt für Knaben und Jünglinge. V roce 1856 tu měl 10 chovanců, v dalším roce už 38, v roce 1860 ústav změnil na tříletou vyšší hospodářskou školu, o dva roky později získalo právo veřejnosti také jeho soukromé gymnasium. Když ale v roce 1872 ovdověl, školy rozpustil a v soukromí Kolčavky se věnoval jen vědecké a překladatelské práci.
František Čupr jako filosof nikdy neopustil své východisko v díle Johanna Friedricha Herbarta (1776–1841), ani tehdy, když byl oslněn filosofií Arthura Schopenhauera (1788–1860). Pokus o jejich snoubení patří k nejpozoruhodnějším složkám Čuprova filosofického díla. Schopenhauer jej dovedl také ke staré indické a čínské filosofii a součástí jeho snahy o konstituování základů české národní filosofie bylo i zprostředkování jejich základních textů českému čtenáři. V roce 1877 vydal Bhagavadgítu (Bhagavadgita. Učení pantheistické Boha zjeveného. Staroindická náboženská kniha složená dávno před narozením Kristovým), o rok později vyšla kniha s titulem Tao-Tě-King. Cesta k Bohu a ctnosti. Staročínská kniha náboženská, kterou složil 600 let před Kristem T. J. Lao a nyní zčeštil, vysvětlil a vydal Dr. Frant. Čupr. Nevadí, že jde o překlad německého překladu. Obě knihy jsou výňatkem z obsáhlého díla, jehož titul také postihuje smysl, který pro Čupra mělo zkoumání asijských filosofických systémů: Učení staroindické, jeho význam u vznikání a vyvinování názorů zvlášť křesťanských a vůbec náboženských (I. díl vydal v roce 1874 J. B. Pichl a další pak F. A. Urbánek, poslední v roce 1881 autor sám v Urbánkově komisi).
Čuprova stopa se ovšem neomezuje jen na uvedené téma. Například roku 1852 vydal Karl André jeho knihu Grundriß der empirischen Psychologie. Jako příkladný pedagog saturoval potřeby svých studentů čítankami, učebnicemi a slovníky. Příznačný je titul jedné z nich, vydané v Praze v roce 1850 u Bedřicha Rohlíčka: Čítanka pro školu a dům. V prospěch žáků svých urovnal Frant. Čupr. Angažoval se také v hospodářských spolcích a vstoupil i do politiky jako poslanec zemského sněmu a říšské rady, kde kromě jiného podal propracovaný návrh reformy osnov středních škol mocnářství.
Připojené fotografie pořídil z jednoho místa na vrchu Hájek 5. října 1929 Antonín Alexander (reprodukuji z už zde několikrát využité knihy Kateřiny Bečkové Zmizelá Praha: Nádraží a železniční tratě. Praha – Litomyšl: Paseka – Schola ludus – Pragensia, 2009), Propojuje je usedlost Kolčavka s výraznou věží. Její dějiny lze sledovat od 15. století, kdy již máme na jižních svazích Sovích vrchů doloženu vinici. V údolí Rokytky jí sloužil viniční domek, z něhož se postupně vyvinula usedlost Kolčavka. Od 18. století pak můžeme podrobněji sledovat střídání jejích šlechtických majitelů, nikoliv ale stavební dějiny. Na přelomu 18. a 19. století byla usedlost přestavěna v letohrádek a v přestavbě pak pokračovali i další majitelé. Její součástí bylo i budování romantického parku, vybaveného obvyklým repertoárem drobné architektury. Doklady k jeho podobě ale nemáme. Stejně tak k jímavé legendě o rybnících, které dal v parku zřídit jeden z majitelů, Thomas svobodný pán von Brady, podmaršálek a tajný císařský rada irského původu, a v nichž se krátce po dokončení utopili jeho synové či synovci. Do stavebních dějin Kolčavky se samozřejmě zapsal i František Čupr, hospodářské budovy bylo třeba přizpůsobit potřebám výuky.
Alexandrovy snímky dobře dokumentují, jak se usedlost Kolčavka ocitla v sevření dvou železničních tratí, jejichž náspy zavalily tichý krajinářský park. Bližší most patřil Turnovsko-kralupsko-pražské dráze (TKPE, k. k. privilegierte Tur­nau-Kralup-Prager Eisenbahn), otevřené v roce 1872 a od roku 1883 provozované společností České západní dráhy (BWB, k. k. privilegierte Böhmische Westbahn). Dnes vede po stejné trase po jednokolejném betonovém mostě spojka mezi stanicemi Praha-Libeň a Praha-Vysočany, k němu se přimyká dvojkolejná 410 metrů dlouhá estakáda Holešovické přeložky. Po druhém mostě překonávala Rokytku trať Rakouské severozápadní dráhy (ÖNWB, Österreichische Nordwest­bahn), otevřená roku 1873 a zrušená 1984. První trať směřovala na Hlavní nádraží, druhá na nádraží Těšnov.
Za osamělým blokem na druhém snímku kouří lihovar Franz Xaver Brosche Sohn. Lihovar vznikl už v roce 1832 na Starém Městě na Rejdišti, v roce 1871 byl přesunut do Libně a na jeho místě později vyrostlo Rudolfinum. Připomínám, že František Čupr se na Kolčavce usadil po roce 1851 a zemřel tu 29. června 1882. Naplno tu tak prožil proměnu romantického údolí Rokytky v průmyslovou periferii, z něhož železnice vyhnala venkovský klid a průmysl vůně zemědělské krajiny. Čuprovo refugium zůstalo po jeho smrti alespoň stavebně zachováno a sloužilo různým nájemcům jako výrobní objekt. Až koncem století tu Barbora a Ladislav Čuprovi otevřeli hostinec, historie usedlosti se jím ale neuzavřela, pokračovala přes dílny, sklady a byty. Řetězec utilitárních úprav se ostatně nezastavil dodnes. Čuprova Kolčavka stále stojí, jen autenticity citelně ubylo. Čuprovo jméno dnes nese blízká ulice, ovšem ulice jen de jure, de facto frekventovaná silnice mezi Českomoravskou a Sokolovskou na jednom a Proseckou, Zenklovou a Povltavskou na druhém konci, která údolí dorazila. Jezdí se po ní autem také do práce do Kolčavky.

V ÚTERÝ 2. DUBNA 2019 SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 12.00 A 14.00 NA ROHU ZENKLOVY A STEJSKALOVY ULICE U ZASTÁVKY TRAMVAJÍ LIBEŇSKÝ ZÁMEK PROTI LIBEŇSKÉ SOKOLOVNĚ. TĚŠÍM SE NA VÁS.

Reklamy

Březen 27, 2019

DUBNOVÁ PŘEDNÁŠKA UK

Filed under: POZVÁNÍ DO KAVÁRNY — V. Cz. @ 8:26 pm

Březen 23, 2019

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 26. BŘEZNA 2019

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 11:16 am

ZNOVU ŠILBOCH

Není to tak dávno, co jsem tu recykloval svůj starší text o letohrádku Šilboch (https://czumalo.wordpress.com/2018/11/11/u3v-fsv-cvut-pamatky-velke-prahy-prednaska-13-listopadu-2018/), který si na libeňské skále zvané Čertův vršek postavil ve 2. polovině 18. století František Ferdinand Hilbert. Příběh se tehdy zdál dopovězený: Čertova skála odtěžena, Šilboch zbořen. Připravuji se na naše vycházky co možná poctivě a mám radost, mohu-li vám ukazovat, co jsem vám ukázat chtěl. Ale ještě větší radost mám, když na místě objevíme něco, co jsem nevěděl, přehlédl, zapomněl, nedocenil. Protože většina z Vás scházela ze Střížkova do Libně Střížkovskou ulicí samostatně, nemohli jsem se podělit o objevy, které náš zadní voj učinil (i když předpokládám, že jsme nebyli jediní, kdo si toho všiml): Ve svažité zahrádce u domu čp. 708/VIII na úpatí Čertova vršku Šilboch stojí. Vyfotografovala pro vás 19. března 2019 Šárka Těšík, xylografii vytvořil v 80. letech 19. století František Kořenský.

V ÚTERÝ 26. BŘEZNA 2019 SE SEJDEME VÝJIMEČNÉ VŠICHNI (OBĚ SKUPINY) VE 13.45 U VÝSTUPU ZE STANICE METRA C PROSEK NA VYSOČANSKOU, POD SCHODIŠTĚM NA ZEMNÍ VAL. Na programu je prohlídka interiéru kostela sv. Václava a přilehlého hřbitova. Po ní ještě nabídnu všem, kdo nebudou chtít/potřebovat využít blízkosti stanice metra, další fakultativní pěší sestup do Libně, tentokrát kolem Proseckých skal. TĚŠÍM SE NA VÁS.

Březen 16, 2019

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA SE 19. BŘEZNA 2019

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 1:33 pm

STŘÍŽKOV

Vlevo výřez z Orientačního plánu Prahy z roku 1938

Za léta, co provozujeme náš průzkum Velké Prahy nohama, jsme už hledali stopy paměti pěkných pár bývalých vesnic. Rychlost jejich splynutí s městem v 19. a 20. století určovala především vzdálenost od jádra Prahy a poloha na důležitých cestách. Odlehlý Střížkov spojovaly s Prahou cesty spíše místní a vlastně se dlouho nedá mluvit ani o vesnici. Dvůr Střížkov je v pramenech poprvé zmiňován kolem roku 1228 jako majetek svatojiřských benediktinek. Přišly o něj až roku 1420. Po čtyři desetiletí se pak v držbě střídali staroměstští měšťané, až jej roku 1459 získalo Staré Město pražské. Spolu s dalším majetkem města byl v roce 1547 konfiskován Ferdinandem I. a téhož roku jej od dvorské komory koupil Albrecht Bryknar z Brukštejna a připojil ke svému libeňskému panství. S ním pak roku 1662 přešel dvůr zpět do majetku Starého Města, veden je ale jako pustý.
Život se na Střížkov po třicetileté válce postupně vrátil, k roku 1788 se uvádí dvůr a 15 chalup. Bouřlivá industrializace a urbanizace 19. století sem nezasáhla, cenzus v roce 1843 zaznamenal stejný stav, tedy dvůr a 15 chalup s celkem 101 obyvatelem, roku 1869 18 domů a 219 obyvatel. Do roku 1880 stoupl počet domů na 24, do 1890 na 29. Ještě když byl Střížkov v roce 1922 připojován k Praze, měl jen 34 domů a 351 obyvatele. Také impuls pro rozvoj ve 20. století se liší od jiných vesnic v okolí Prahy: Bylo jím založení velkého hřbitova na rozhraní Střížkova a Ďáblic a dovedení tramvajové tratě k němu. V roce 1950 už stálo na střížkovském katastru o rozloze 203 hektary 229 domů, vesměs malých rodinných.
Změnu přinesla výstavba Severního města. Nejprve 9 500 bytů pro 32 000 obyvatel sídliště Prosek, které částečně leží na střížkovském katastru. Ještě před jeho dokončením, v roce 1970, začala výstavba souboru Střížkov s 9 517 byty pro 28 000 obyvatel. Uvedená čísla představují ovšem kapacity projektované, reálně jich dosaženo nebylo. Dnes má (přesně řešeno k 31. 12. 2017 měl) Střížkov 14 733 obyvatele.

V ÚTERÝ 19. BŘEZNA 2019 SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 12.00 A 14.00 U STANICE METRA C STŘÍŽKOV NA ZAČÁTKU DIAGONÁLNÍ CESTY PŘES PLÁŇ SMĚREM K JABLONECKÉ ULICI (EVENT., KDYBY PRŠELO, V HORNÍM VESTIBULU STANICE). TĚŠÍM SE NA VÁS.     

 

Březen 11, 2019

VŘELE DOPORUČUJI

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 7:12 pm

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA SE 12. BŘEZNA 2019 NEKONÁ

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 6:55 pm

KOUSEK ZMIZELÉHO PROSEKA

V souvislosti s vodojemem Mazanka v Divíškově ulici jsme poměrně nedávno mluvili o Schöllerově vodárně, postavené pro cukrovar v Čakovicích a uvedené do provozu roku 1879. Vltavskou vodu čerpala pod Bílou skálou a vytlačovala do vodojemu na Proseku. Jeho kapacita umožnila, aby se na něj vedle čakovického cukrovaru postupně napojovaly i části budovaných vodovodů Libně, Proseka, Vysočan  a Karlína. Prosecký vodojem stál mezi Prosekem a Střížkovem při cestě, která dala název pozdější ulici Na prosecké cestě. Její trasu sleduje poslední část dnešní Litoměřické, než se v zatáčce stane Teplickou. Architektonická podoba vodojemu patřila ještě romantickému historismu, stavitel nezapomněl ani na mírnou evokaci zříceniny. Kurandův snímek vznikl kolem roku 1963 a je to fotografie na rozloučenou, krátce poté byl prosecký vodojem zbořen.

(Zdroj fotografie: BEČKOVÁ, Kateřina. Zmizelá Praha: Dodatky II: Historická předměstí a okraje města – pravý břeh Vltavy. Praha – Litomyšl: Paseka, 2003, obr. 64.)

PŘIPOMÍNÁM, ŽE V ÚTERÝ 12. BŘEZNA 2019 SE PŘEDNÁŠKY NEKONAJÍ (NAHRADÍM JE NA KONCI SEMESTRU). Následující úterý, 19. března 2019, se opět sejdeme řádně ve 12.00 a 14.00, tentokrát na stanici metra Střížkov (ještě zde připomenu). Další úterý, tedy 26. března 2019, bude naopak mimořádné, zájemci z obou skupin se sejdou ve 13.50 tam, kde jsme s proseckými procházkami začínali, u výstupu ze stanice metra Prosek. Čeká nás prohlídka starého proseckého hřbitova a interiéru kostela sv. Václava jako rozloučení s Prosekem. Těším se na vás.

Březen 3, 2019

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 5. BŘEZNA 2019

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 2:22 pm

Okraj kří­dové prosecké plošiny tvoří pískovcové souvrství na zjílovatělém podloží, bílé perucké a rezavé korycanské pískovce. Pískovcové souvrství postihly jednak pozdně druho­horní a třetihorní pohyby alpské soustavy, saxonská tektonika, jednak čtvrtohorní promrzání, trhání do štíhlých vertikálních bloků a jejich rozhýbání. Václav Cílek sugestivně přibližuje prosecké podzemí jako „pohřbené spící skalní městoHrubozrnné korycanské pískovce se těžily jako stavební kámen od středověku, pramenně máme těžbu doloženu k roku 1695. Další stavební kámen pak poskytovala až 14 metrů mocná vrstva bělohorských opuk dále od okraje plošiny. Dokladem zdejší těžby opuky jsou románské kvádříky, z nichž je částečně postaven kostel sv. Václava. Není důvod se domnívat, že v kontinuitě těžby byly velké trhliny. Václav Rybařík v knize Pražští skalníci, kameníci a sochaři (Praha: Česká geologická služba, 2017) například odkazuje na stavební účty a knihy libeňského panství, dokládající užití prosecké opuky v letech 1731-1738 při stavbě Invalidovny. Čtyři největší lomy existovaly ještě v 1. polovině 20. století.
Bílé perucké pískovce jsou na stavební užití příliš měkké, na vzduchu a dešti se rychle rozpadají v čistý stejno­rodý písek, který se používal jako slévárenský, štukatérský a brusný, v domácnostech na mytí nádobí a rukou a k ochraně podlah před rychlým zašlapáním. Proseckou krajinu neutvářely jen velké lomy, které známe z historických map. Těžbě písku se věnovali i podnikatelé tak drobní, že sami zajistili celý proces od těžby přes zpracování po podomní prodej. Lze si snadno představit svár lomařů a pískařů se sadaři, vinohradníky a majiteli polí na úrodných spraších prosecké plošiny, když se lomy zakously do jejího okraje. Řešení přinesl se­stup těžby do podzemí. Perucké pískovce se těžily podél puklin, kam pronikala voda a kde byly nejměkčí. Poměrně dlouho, spolehlivější údaj máme už z roku 1795 a po­slední drobní pískaři postupně končili v letech mezi světovými válkami. Používali metodu chodbicování, tedy razili nepravidelné chodby a mezi nimi ponechávali pilíře držící nadloží. Vznikl tak rozsáhlý labyrint chodeb, chodbiček a větších vytěže­ných prostor. Některé z nich sloužily nejchudším pískařům i jako příbytek a samozřejmě nejen jim. Připojený plán ukazuje jen asi 800 metrů chodeb nejlépe poznaného labyrintu Močálka. Chodby jsou široké nejčastěji mezi 1,2 a 2,2 m, vysoké v průměru 1-3 m, některé prostory ale vyšší, dvě síně Močálky dosahují devítimetrové výšky. Labyrint chodeb proniká do vzdálenosti zhruba 60 metrů od hrany plošiny. V kolmém směru některé prostory sahají téměř k povrchu, vrstva peruckého pískovce ale v průměru začíná v hloubce 8 metrů a chodby jím pronikají v několika patrech. Zhruba 1 200 m dnes známých cho­deb představuje jen torzo původního rozsahu někde mezi pěti a sedmi kilometry.
Těžba opuky, pískovce a písku nebyla na Proseku jediná. Povrch prosecké plošiny tvoří štěrky, zjílovatělé štěrky, písky a spraše. Jejich mocnost se pohybuje mezi dvěma a čtyřmi metry a tam, kde byla vyšší, se usazovaly cihelny. V prostoru poblíž dnešní stanice metra Letňany se těžilo i uhlí. Poslední využití lomů, hlinišť a pískoven často představovala skládka. Podtrženo a sečteno, pro stavění není prosecká pláň a hlavně její hrana bez rizika. Zájemce odkazuji na kapitolu Pražská podzemí a jejich environmentální rizika, kterou napsal Václav Cílek pro kolektivní monografii Neživá příroda Prahy a jejího okolí (Praha: Academia-Český geologický ústav, 2001) a především na knihu téhož autora Podzemní Praha (Praha: Eminent, 2008). Z prvně citované pocházejí plány Močálky a místa, kde se 9. července 1965 propadla pod trolejbusem vozovka a skončil tak provoz na lince 58. Cílkova kniha mi poskytla většinu informací pro starší text, který tu pro aktuální potřeby recykluji. Zdaleka jsem ale její bohatství nevyčerpal, navíc ji doporučuji i pro řadu fotografií proseckého podzemí a legendy s ním spojené, o nichž jsme mluvili jen krátce.

V ÚTERÝ 5. BŘEZNA 2019 SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 12.00 A 14.00 U VÝSTUPU ZE STANICE METRA C PROSEK NA VYSOČANSKOU (TENTOKRÁT PRAVÝ CHODNÍK VE SMĚRU Z CENTRA). TĚŠÍM SE NA VÁS.

 

Vytvořte si zdarma webové stránky nebo blog na WordPress.com.