Czumalova nástěnka

28 dubna, 2019

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 30. DUBNA 2019

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 10:31 pm

VYSOČANSKÝ ŠPEK

Sahám opět k recyklaci, ale nikoliv proto, abych ušetřil čas, věnovaný psaní, tedy abych znovu nepsal, co už napsáno, mnou k tomu (zde publikováno 29. července 2013). Jen vás chci připravit na to, co v úterý uvidíme, a potřebuji se při tom dopouštět rozvleklosti, jakou si na hlučné pražské ulici v nejistém počasí dovolit nemohu, o obrázcích nemluvě. Spojuji tedy a zároveň rediguji dva více než pět let staré texty:

V roce 1913 přinesl Styl, měsíčník pro architekturu, umělecké řemeslo a úpravu měst, vydávaný S. V. U. Mánes a v té době redigovaný Otakarem Novotným, článek významného německého architekta a teoretika Hermanna Muthesia (1861–1927) Problém inženýrských staveb. Zásadním způsobem se vyjadřuje k dobově velmi diskutovaným otázkám estetiky inženýrské architektury, na nichž později vyrostl model zrození moderní architektury z ducha inženýrské konstrukce, který je v důsledku popřením architektury. Jako by Muthesius věděl, k jak dogmatickým koncům to povede: „Představa, že inženýrovi úplně stačí, slouží-li stavba, nářadí nebo stroj, jím vytvořené, zcela svému účelu, je mylná, a mylnější je ještě věta, v naší době tak často slýchaná, že je zároveň již krásná, slouží-li dobře nějakému účelu. Užitečnost sama o sobě nemá vůbec vztahu ke kráse, při níž jde o problém formy a o nic jiného, kdežto při užitečnosti jde o nahé vyplnění nějakého úkolu.“ Svou poučenou analýzu shrnuje: „Dnes můžeme již vysloviti zásadu na základě pokročilého poznání: není zvláštních oborů lidské činnosti tvořivé, při níž by mohla býti zanedbávána dobrá zevní forma. Proto doufejme, že vědomá, z podmínek stavby sama vyrostlá dobrá forma bude považována za samozřejmou i v rozlehlém oboru inženýrského tvoření a za nezbytný přívlastek zušlechtěné práce tvořivé, rovnocenné a hodné výše naší doby.“ Reprodukovaná fotografie Odkolkova mlýna je součástí obrazového doprovodu Muthesiova textu. Z domácích ukázek industriální architektury se ve Stavbě dostalo ještě na podolskou cementárnu, radotínskou vápenku a Kotěrovu vršovickou vodárnu, jinak jsou tam ukázky aktuálních staveb německých a amerických, včetně drážďanské čističky Hanse Erlweina, frankfurtské plynárny a berlínské továrny A. E. G. Petera Behrense a budovy Larkin Company Franka Lloyda Wrighta v Buffalu. Ve Vysočanech zkrátka zatím máme velmi významné dílo, patřící do konstitutivní vrstvy světové moderní architektury, parní mlýn a továrnu na chléb František Odkolek z let 1912-1913 a 1918. Jeho autorem je Hugo Gessner, významný žák a spolupracovník Otto Wagnera.

Historie firmy začala v polovině 19. století, kdy syn mlynáře a starosty Roudnice nad Labem František Odkolek přišel do mlýna na pražské Kampě. Záhy si vzal jeho dědičku Marii Trödlovou a v roce 1850 založil firmu František Odkolek. Už roku 1858 se tu pustil do rozsáhlé přestavby a dostavby, dokončené v roce 1872. K modernímu mlýnu připojil pekárnu a vybudoval v Praze rozsáhlou síť prodejen. Mlýn v roce 1896 vyhořel a výroba v něm už nebyla obnovena. Na modernizaci a rozšiřování mlýna pracovali významní architekti: Johann Klement Zobel, Josef Kranner, Jan Maxmilián Heger a snad i Josef Maličký, Josef Zítek a Josef Schulz. Po přestěhování výroby do Vysočan koupila budovy na Kampě pražská obec a v roce 1920 nechala zbořit mlýny nad řekou. V obytné budově bydlela rodina Pinkasů a umístění tu našly také její sbírky. Po válce zde nějaký čas sídlilo několik pracovišť Československé akademie věd, opuštěnou a chátrající budovu zachránila až nadace Jana a Medy Mládkových. Přestavba na Muzeum Kampa probíhala v letech 2000–2001 podle projektu Heleny Bukovanské (Atelier 8000) a za výtvarné spolupráce Václava Cíglera, Michala Motyčky, Mariana Karla, Miroslava Špačka a Dany Zámečníkové.
Dosud rodinný podnik se 6. 4. 1912 změnil v akciovou společnost a koupil rozsáhlé pozemky ve Vysočanech. Povstala firma František Odkolek, a. s., parní mlýn a továrna na chléb. Její továrna rostla rychlým tempem: Výkopové práce začaly 1. dubna 1912, částečný provoz byl spuštěn 31. ledna 1913, kolaudace proběhla v dubnu 1913 a už v následujícím roce pekárna dodávala 135 až 147 tun chleba týdně. Stavbu provedlo osvědčené stavitelství Matěje Blechy, strojní zařízení dodala brunšvická firma G. Luther AG. Tovární komplex vyznačovala zajímavá materiálová a konstrukční rozmanitost: obilní silo železobetonové, čistírnu s mlýnicí a vodojemem nese železobetonový skelet, zděná moučnice má vnitřní konstrukci kombinující dřevo a litinu, zděná je také správní budova. Součástí továrny byla od počátku kotelna, elektrocentrála a strojovna. Fasády ze světlých vápenopískových cihel známe i z dalších Gessnerových staveb. V noci z 1. na 2. května 1918 zachvátil továrnu požár a obnova se stala příležitostí pro rozšíření závodu. Projekt byl opět zadán Hubertu Gessnerovi. Jednotný a přitom rozmanitý výraz továrny nenarušily ani dostavby ze 30. let, naopak jej obohatily o lapidární puristické formy železobetonových konstrukcí.
Po osvobození pokračovala společnost Odkolek pod národní správou a v roce 1947 byla znárodněna. Národní podnik Odkolek, do něhož plánovači socialistického průmyslu začlenili další znárodněné podniky, se od roku 1950 jmenoval Pražské pekárny a mlýny, národní podnik. Od roku 1954 slučoval všechny pražské pekárny a holešovický mlýn. K 1. 1. 1994 byla zaregistrována firma Odkolek, a.s. K 1. 1. 2007 fúzovaly firmy Odkolek, a.s. a Delta pekárny, a.s., vznikla akciová společnost United Bakeries. To už se u Odkolků ve Vysočanech nepeklo, výroba se přesunula do nové pekárny Odkolek na Vidouli na okraji sídliště Nové Butovice. Firma Odkolek, a. s. ještě stačila vyjádřit svůj nesouhlas s prohlášením továrny za kulturní památku a podpořit jej doložením stavu, který sama způsobila. Prohlášena byla tak jen třípodlažní správní budova, proti dominantním hmotám sila, mlýnice a moučnice drobná a už ze své podstaty neschopná zastoupit celek továrny. Když v roce 2006 došlo k jejímu prohlášení, vlastníkem továrny už byla FIM Group a zamýšlela na jejím místě postavit obytný, administrativní a obchodní komplex. (Podobu tehdejšího projektu zde už znovu nereprodukuji, stejně tak neopakuji své tehdejší rozhorlení, obojí tu publikované 29. července 2013. Od té doby se změnil majitel a trochu snad i naděje opuštěné továrny, že omezené prohlášení za kulturní památku nemusí znamenat demoliční výměr na vše ostatní. Na mých tehdy vyslovených názorech a na emocích, které je nesly, se naopak nezměnilo nic.)

Autor vysočanské továrny Hubert Johann Karl Gessner se narodil 20. října 1871 ve Valašských Kloboukách v rodině barvíře. V letech 1885–1889 studoval na Deutsche Staats-Gewerbeschule v Brně, byl tedy spolužákem Adolfa Loose a potkával se tu například s Leopoldem Bauerem a Josefem Hoffmannem, kteří absolvovali o dva roky později. Pracoval pak postupně u stavitelů Otto Zemana v Bystřici, Julia Lundwalla v Opavě a Ernsta Zubera v Moravské Ostravě. V letech 1894–1898 pokračoval ve studiu u Otto Wagnera na Akademie der bildenden Künste ve Vídni. V ročníku tu s ním studoval Josip Plečnik, o ročník výš Jan Kotěra, o dva Josef Hoffmann. V závěru studia paralelně pracoval ve Wagnerově soukromém ateliéru, od roku 1899 pak v Moravském zemském stavebním úřadě v Brně. Samostatný ateliér si otevřel roku 1904 ve Vídni. Spolupracoval pak až do rozchodu v roce 1912 s mladším bratrem Franzem (1879–1975), jemuž se dostalo stejného vzdělání. Zemřel 29. ledna 1943 ve Vídni.
První Gessnerovy realizace jsou spojeny s rodným městem, vila J. Bratmanna (1895–1896, Smetanova 115), obchodní a obytný dům J. Horného (1897, nám. Míru 189), k nejranějším patří také Obchodní akademie v Hradci Králové (s Otakarem Bémem, 1896-1897, nám. Svobody 601), kde dnes sídlí universitní knihovna a děkanát pedagogické fakulty. V Brně se Gessner uvedl budovou Okresní nemocenské pokladny (1903–1904, Milady Horákové 24, 26), která, jak tehdy konstatoval časopis Der Architekt, „vyhlíží beze vší ozdobnosti velmi ozdobně“. Nedochovala se, žel, Gessnerova díla z doby opavského působení: Obchodní a obytný dům bratří Skasiků (1903, Hrnčířská 17) byl cenným dokladem časného nástupu geometrické secese na Moravě podobně, jako zmíněný Bratmannův dům v případě secese florální. Jako mnoho jiných opavských domů byl ale těžce poškozen při závěrečných operacích II. světové války a v letech 1946–1948 přestavěn Oldřichem Liskou do podoby, která se od secese hodně vzdálila. Na brněnskou nemocenskou pokladnu navazoval hotel Slezský dvůr (1905, s Frazem Gessnerem), zbořený stejně, jako o rok mladší dům s lékárnou U bílého anděla.
Nejrozsáhlejším Gessnerovým dílem na našem území je Zemský léčebný ústav císaře Františka Josefa I. pro choromyslné v Kroměříži z let 1904–1909 (Havlíčkova 1265/50). Pro areál na půdorysu zhruba 400 × 500 metrů bylo původně projektováno 38 budov, 19 pavilonů pro 1 000 pacientů, 15 administrativních, hospodářských a obytných budov a 4 pro polní hospodářství, součást terapie. Hubert Gessner tu dal architektonickou podobu progresivní koncepci zakladatele a prvního ředitele prof. MUDr. Vincence Návrata. I zde dostál pověsti nejvěrnějšího Wagnerova žáka, nabízejí se především paralely jeho ústavního kostela sv. Cyrila a Metoděje (1904–1908) a Wagnerova kostela sv. Leopolda v ústavu choromyslných ve Vídni-Steinhofu (1902–1907). Zajímavější jsou ale diference a široké rozpětí motivických odkazů. Podobně a způsobem stejně původním jako dílo svého učitele reflektoval Hubert Gessner i tvorbu Josefa Hoffmanna, podněty anglického hnutí Arts & Crafts, historickou kroměřížskou architekturu i regionální architekturu lidovou. To, že ústav ukazuji na historické pohlednici, neznamená, že se nedochoval do našich dnů. Naopak, nadále slouží psychiatrickým pacientům, od počátku státního seznamu památkově chráněn. Jen turisté, hrnoucí se z autokarů do Květné zahrady, většinou netuší, že s ní sousedí významné dílo evropské moderní architektury.
Už v roce 1902 Hubert Gessner zvítězil v soutěži na Arbeiterheim Favoriten pro 10. vídeňský okres (Laxenburgerstraße 8-10) a právě tady je počátek přátelství s Viktorem Adlerem a spolupráce s jeho Sozialdemokratische Arbeiterpartei. Gessner pro ni projektoval stranické domy, nakladatelství, tiskárny, věnoval se dělnickému bydlení, stavěl pro dělnická spotřební družstva a projektoval pro velkorysý stavební program sociálnědemokratických starostů Vídně Jakoba Reumanna a Karla SeitzeNa fotografiích Waltera Zedniceka ze souboru Architektura Rudé Vídně (k vidění byl mj. v zimě 2010 v Rakouském institutu v Brně a na jaře téhož roku na Fakultě architektury ČVUT v Praze a pak na dalších místech republiky) je Jakob Reumann-Hof z let 1924–1926, který Gessner projektoval s Josefem Bittnerem (5. okres, Margarethengürtel 100-110) jako rozlehlý blok se 480 byty, ateliéry, obchody, mateřskou školkou a centrální prádelnou, a Gessnerův Volkswohnpalast Karl Seitz-Hof z let 1926–1931 (21. okres, Jedleseer Straße 66-94) o ploše 25 320 m2 s 1 173 byty, obchody, hostinci, kavárnou, lázněmi, prádelnami a dalším společným vybavením.
Cesta k vysočanské zakázce vedla právě tudy: Práce pro sociální demokracii brzy Gessnera přivedla k průmyslové architektuře prostřednictvím dělnických družstevních pekáren. Následující řada není úplně kompletní, ale k demonstraci souvislostí postačí: Bäckerei des 1. Wiener Konsumvereins (1908–1909, Vídeň 16, Hasnerstraße 123), Hammerbrot-Werke (1908–1909, Schwechat, Innerbergstraße 28), Bäckerei des 1. Niederösterreichischer Konsumvereins (1908, Vídeň 12, Wolfganggasse 58-60), Erste Tiroler Arbeiter Bäckerei (1910, Mühlau/Innsbruck, Haller Straße 93), Reichenberger Arbeiterbäckerei GmbH (1910–1911, Liberec-Jeřáb, Hanychovská 1-2), Arbeiterbäckerei (1912, Leoben, Bergmann Straße 18), František Odkolek, a. s., parní mlýn a továrna na chléb (1912 – 1913, Praha-Vysočany, Ke Klíčovu 1/256), Hammerbrotwerke (1918, Wien 21, Schwaigergasse 19), Spatenbrotwerke Linz (1920–1921, Semmelweissstraße 40). Soupis Gessnerových industriálních staveb obsahuje i bednárnu, továrnu na akumulátory a na sám závěr ve válečných letech čokoládovnu, ale pekárny jednoznačně převažují.

V ÚTERÝ 30. DUBNA 2019 SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 12.00 A 14.00 U VÝCHODU Z POVRCHOVÉHO VESTIBULU STANICE METRA VYSOČANSKÁ SMĚREM DO STAROMLÝNSKÉ A BASSOVY ULICE (TEDY NA OPAČNOU STRANU NEŽ DO SOKOLOVSKÉ). TĚŠÍM SE NA VÁS.

20 dubna, 2019

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 23. DUBNA 2019

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 1:15 pm

NÁLET NA VYSOČANY O KVĚTNÉ NEDĚLI ROKU 1945 A NÁLETY, KTERÉ PŘIŠLY PO NĚM

Každý rok se mi při přípravě na největší svátek roku do dějů, směřujících ke Kristově oběti, mísí i utrpení Prahy na sklonku poslední (dej, Pane, ať už opravdu poslední) světové války. Květná neděle, poslední neděle postní a počátek svatého týdne, připomíná Kristův vjezd do Jeruzaléma. V roce 1945 připadla na 25. březen. V 11.40 se nad Prahou objevily 143 bombardéry Consolidated B-24 Liberator 15. americké letecké armády v doprovodu stíhaček a zaútočily na tovární objekty v Libni a Vysočanech, především na areál Českomoravské strojírny. Při charakteru zastavění těchto čtvrtí ovšem nezůstaly ušetřeny ani nájemní a rodinné domy a veřejné budovy. Ztráty na stavbách i životech utrpěly také sousední či blízké čtvrti Holešovice, Střížkov, Prosek, Hrdlořezy, Malešice a Hloubětín, celkem 80 mrtvých, 57 těžce a 48 lehce zraněných. Další dvě vlny útoku, vedené na letiště, pak postihly Kbely, Letňany, Čakovice, Vinoř, Satalice, Radonice, Chvaly a Horní Počernice. Nálet skončil ve 13.20. Z hlediska vedení války znamenal (na rozdíl od onoho předchozího 14. února 1945, na Popeleční středu) úspěch. Továrny zapojené do německé zbrojní výroby poškodil nálet USAAF natolik, že se ji do konce války nepodařilo obnovit vůbec nebo jen velmi částečně. Na letišti Kbely bylo zničeno 51 a poškozeno dalších 28 letadel, nemluvě už o letištní ploše a zařízeních. Z bilance ale nelze vyjmout 516 mrtvých, 1 027 zraněných a přes 2 500 zničených či vážně poškozených staveb.

Dva snímky Stanislava Maršála (první z dnešní Jandovy, druhý ze starých Vysočan) netřeba komentovat. Třetí ukazuje, na co také cílila první vlna náletu: Vysočanská továrna koncernu Českomoravská-Kolben-Daněk, nuceně v roce 1940 přejmenovaného na Českomoravské strojírny (Böhmisch-Märische Maschinenfabrik, tedy zkratku ČKD vystřídala BMM), vyráběla od roku 1944 lehké stíhače tanků Jagdpanzer 38(t), přezdívané Hetzer (Štváč), účinný bojový prostředek. Svařované korby s čelním pancířem silným 60 mm, bočním a zadním 20 mm, dnovým 10 mm a stropním 8 mm, které jsou vidět na snímku, byly montovány na podvozek tanku PzKpfw 38(t). Tak se podle německé nomenklatury označoval předválečný lehký tank československé armády LT vz. 38, který společně vyvinuly a vyráběly koncerny ČKD a Škoda a po okupaci převzala a do bojů nasadila Wehrmacht. Hetzer poháněl motor Praga AE 208 o výkonu 119 kW s převodovkou Praga Wilson. Stroj o hmotnosti 15,75 t (délka bez kanonu 4,77 m, šířka 2,63 m, výška 1,85 m) dosahoval na silnici maximální rychlosti 42 km/h, v terénu 25 km/h. Vyzbrojen byl kanonem Pak39 L/48 ráže 75 mm a kulometem MG34 ráže 7,92 mm. Posádku tvořili velitel, střelec, nabíječ a řidič. Do náletu se postavilo přes 2 800 strojů. Nejen ve Vysočanech, ale také v plzeňské Škodovce. Číslo zahrnuje i v malých sériích vyráběné velitelské a vyprošťovací verze, plamenometné tanky Flammpanzer 38(t) i samohybné 150 mm houfnice sIG 33 auf Jagdpanzer 38(t). Další modifikace se už nedostaly za stadium prototypu. Po válce výroba pokračovala až do roku 1949, jako ST4 sloužilo asi 300 Hetzerů v obnovené Československé armádě, dalších 158 jako G-13 ve Švýcarské armádě.

Strategický cíl ovšem ve Vysočanech nepředstavovala jen ČKD/BMM. Továrna Praga byla za okupace součástí koncernu Junkers a vyráběla komponenty pro tanky a letadla. Továrna Aero stavěla pro Luftwaffe cvičná letadla Bücker Bü 131D-2, dopravní letadla Siebel Si-204, hojně za války užívaná také jako štábní, spojovací, sanitní či snímkovací, a především taktické průzkumné a spojovací letouny Focke-Wulf Fw-189. Těch se v Aero vyrobilo 337, Bückerů asi 200, Siebelů 515.

Průmysl žije rychlejší čas než město. Zničené továrny byly po válce obnoveny, staré Vysočany už nikoliv. Asanace na přelomu 80. a 90. let se v důsledcích vyrovnala náletu, bagry a buldozery rozjeté za pozdních Husákových časů se podařilo zastavit příliš pozdě. Následoval nálet developerů na zanikající vysočanský průmysl a bagry a buldozery se znovu rozjely. Město se zde už neobnovuje, staví se město nové, zcela jiné.

(Zdroj fotografií: UHLÍŘ, Jan B. Bomby na Prahu: Nálety z roku 1945 objektivem Stanislava Maršála. Praha: Prostor, 2011, s. 198 a 227. – STŘÍTESKÝ, Hynek (ed.). Fenomén ČKD: Příspěvek k dějinám pražského strojírenského koncernu Českomoravská-Kolben-Daněk. Praha: Mladá fronta – Národní technické muzeum, 2014, s. 240.)

V ÚTERÝ 23. DUBNA 2019 SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 12.00 A 14.00 PŘED TUNELEM NA NÁDRAŽÍ PRAHA-VYSOČANY (ROH ULIC PAŘÍKOVA A PODNÁDRAŽNÍ, NEJBLIŽŠÍ STANICE METRA VYSOČANSKÁ, NEJBLIŽŠÍ ZASTÁVKA TRAMVAJE NÁDRAŽÍ VYSOČANY). TĚŠÍM SE NA VÁS.

15 dubna, 2019

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 16. 4. 2019 SE PRO NEMOC NEKONÁ

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 10:44 am

Dobrý den,

tak jsem se na vás jako vždy nezřízeně těšil, naši zítřejší procházku vymyslel snad zajímavou, i vyprošené počasí se začíná dostavovat. Zapomněl jsem ale při tom na dosluhující organismus. Ze zálohy jej v noci přepadl můj plicní neduh, horečka přes učiněná opatření dál stoupá a potíže, s nimiž se šourám po bytě, mě razantně upozorňují, že bych to zítra na place nezvládl. Dluh stoupá, pokusím se nahradit. Přeji vám požehnané velikonoční svátky a těším se, že se hned po nich zase v libeňsko-vysočanském pohraničí uvidíme.

Vladimír Czumalo

(Kurandův snímek jádra Vysočan z roku 1968 reprodukuji z dodatků ke Zmizelé Praze: BEČKOVÁ, Kateřina. Zmizelá Praha: Dodatky II: Historická předměstí a okraje města – pravý břeh Vltavy. Praha – Litomyšl: Paseka, 2003, obr. 60. Pro orientaci: Dosud stojí škola vlevo, postavená v letech 1885-1890 podle projektu Roberta Mischnera a Josefa Srdínka.)

14 dubna, 2019

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 16. DUBNA 2019

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 5:17 pm

DOMY PRO CHUDÉ OBCE PRAŽSKÉ V LIBNI

Krásnými fotografiemi renomované agentury Františka Illka a Alexandra Paula, otištěnými ve II. ročníku revue Architektura v roce 1940 (s. 197 a 199), a půdorysem poloviny patra a půdorysem jedné obytné buňky se vracím k funkcionalistickému domu čp. 1913 a 2218/VIII (U školičky 6 a 8, Čihákova 11, K Moravině), postavenému v letech 1938-1940 podle projektu Josef Chochola a Richarda F. Podzemného. Přepisuji k nim z téhož zdroje (s. 203-204) autorskou zprávu (a zachovávám při tom podobu tohoto textu i tam, kde neodpovídá současné pravopisné normě, abych uchoval i chuť).

Poznámky k následujícímu textu:

Královská třída je dnešní Sokolovská. Jmenovala se tak dlouho, od roku 1841 až do roku 1948, a její jméno připomínalo průvod, který v roce 1836 směřoval po její karlínské části od Invalidovny na Hrad při korunovaci Ferdinanda Dobrotivého na českého krále. Libeňská část k ní byla připojena roku 1845, vysočanská roku 1900.

Výměra bytů přesně odpovídá limitu, který zákon č. 65/1936 Sb. n. a z., o stavebním ruchu ze dne 26. 3. 1936 stanovil jako podmínku pro přiznání státního příspěvku obci na stavbu domu. Ten muselobsahovati výlučně byty o jedné obytné místnosti s podlahovou plochou této místnosti nejvýše 24 m2. Byt o jedné obytné místnosti nepostrádá této své povahy, obsahuje-li mimo příslušenství další místnost s podlahovou plochou do 10 m2.“ Vládní nařízení č. 80 ze dne 1. 4. 1936 o podpoře podle hlav IV. a VI. zákona č. 65/1936 Sb. n. a z., o stavebním ruchu ze dne 26. 3. 1936 jasně stanovilo, že byty v nájemním domě, jehož stavba získala podporu ve způsobě státního příspěvku“, „mohou býti pronajímány pouze chudým osobám“ a přesně je definuje: Za chudou se považuje osoba, která vzhledem ke svým majetkovým, důchodovým a rodinným poměrům není s to, aby si opatřila byt za nájemné v místě obvyklé. Při posuzování důchodových poměrů budiž hleděno na to, aby celkový roční příjem nájemníka a členů rodiny s ním bydlících nepřesahoval 6.000 Kč.Slíbil jsem tuto částku uvést do poměru k dnešní situaci a zabředl tak hluboko do indexů cen a životních nákladů, že jsem se málem utopil. Obecné pravidlo: Velmi zhruba lze brát tehdejší korunu jako dnešní dvacetikorunu, ale to opravdu jen pro povšechnou orientaci. Náš obvyklý český převodník, 1 pivo (tedy 0,5 l desítky), stálo v roce 1928 průměrně 1,45 Kč. Kilový bochník chleba 3,38 Kč, kilo hovězího zadního 14,60 Kč, kilo zprůměrovaného vepřového 15,96 Kč, kilo másla 25,74 Kč, kilo brambor 0,94 Kč, jedno vejce 0,86 Kč, kilo cukru 6,21 Kč. (Statistický přehled republiky Československé. Praha: Státní úřad statistický, 1930.) Neomezíme-li se na potraviny, narazíme na relace proti dnešku dosti odlišné: košile 28 Kč, kožené boty 79 Kč, letní pánský oblek 275 Kč, zimní 500 Kč. Roční předplatné měsíčníku Architektura, z něhož pocházejí fotografie a autorská zpráva, přišlo na 120 K. Denní mzdový průměr zaměstnance činil v roce 1926 v Čechách 27,83 Kč, v zemědělství 14,24 Kč, na stavbě 29,34 Kč, obojí opět průměrně a v Čechách. Měsíční dělnický plat se pohyboval někde mezi 500 a 850 Kč, úřednický mezi 1 200 a 1 600 Kč. Ještě dva dobové platy roční: středoškolský profesor před penzí: 40 000 Kč, řádný universitní profesor: 60 000 Kč, což byl plat rovný ministerskému. Raději ponechávám bez komentáře.                   

V rámci akce Obce Pražské na vybudování 2.000 malých bytů byla provedena obytná stavba ve skupině D na pozemku číslo katastrální 318 / D v Praze-Libni v blízkosti Královské třídy spojující Libeň s Vysočany. Celý stavební objekt je vlastně skupinou dvou obytných domů, měřící dohromady 91.55 m délky při zastavěné hloubce 8.80 m, ke které přistupuje ještě vyložení pavlačí 1.41 m. Skupina byla podle regulačního plánu situována ve směru západ-východ, takže jedna podélná strana je obrácena k jihu a druhá, její paralela je obrácena k severu. V důsledku této, ne právě nejpříznivější situace byly všechny obývací místnosti položeny výhradně na sluneční stranu která byla plně jen jim věnována; kuchyňské prostory, koupelny, předsíňky a příslušenství včetně vstupů byly umístěny vesměs na sever. Skupina obsahuje sklepy, přízemí, 4 normální poschodí a ustupující patro s terasou. Schodiště jsou dvě a z každého z nich je v normálním podlaží přístupno vždy 8 bytů. Ustupující patro je smíšené, ježto vyjma bytů pro svobodné obsahuje též prádelny a sušárny, náležitě od bytů isolované. Úhrnem bylo tu zřízeno 88 bytů. Každý byt sestává z obývacího pokoje o ploše 24 m² včetně odděleného a neodvisle větratelného kuchyňského prostoru, z ložnice o ploše 10 m², z koupelny, předsíňky a z té samostatně přístupného splachovacího záchodu; spížní prostora je vytvořena vždy v parapetu kuchyňského okna pod deskou kuchyňského stolu. Topení je lokální. V koupelnách byla projektována lázeňská kamna, ježto na pokyn stavebního úřadu bylo upuštěno od ohřívání vody pro koupelnu pomocí t. zv. podkovy vložené do kuchyňského sporáku. Koupelna umístěna v těsném sousedství kuchyně, aby byla alespoň částečně temperována teplem vyvinutým během přípravy pokrmů na sporáku. Větrání jednotlivých místností provádí se sklopnými křídly oken. Ložnice není oddělena od obývacího pokoje plnou příčkou, nýbrž toliko předělena na každé straně místnosti částí příčky o délce 1.00 m, takže dá se rozhrnutím látkových závěsů spojiti s obývacím pokojem v jeden prostor.

Podlahy obývacích místností jsou xylolitové; v příslušenství provedeny dlažby z cementových dlaždic; okna i dveře jsou dřevěné, zárubně dveřní jsou ocelové. Stropy isolovány deskami korkovými 4 cm silnými. Železobetonové pilíře i překlady jsou isolovány deskami z heraklitu o síle 2.5 cm. Skeletové konstrukce nosné kotví v železobetonové desce základové 105 cm silné. Výplňové zdivo průčelí provedeno ze škvárových dutých tvárnic, přímo na místě stavby vyráběných; příčky mezi byty jsou rovněž z dutých škvárových desek, kdežto příčky oddělující jednotlivé prostory téhož bytu zřízeny z normálních cihel na ostro kladených. Budova je zakryta horizontálně železobetonovou deskou, opatřenou příslušnou isolací tepelnou i vodotěsnou. Na terasách přístupných obyvatelům domu jsou položeny ochranné dlažby z cementových dlaždic na vodotěsné isolace.

Skupina obou domů nalézá se v sadově upraveném prostředí; má předloženou zahrádku o šířce 6.00 m na straně jižní, od nejbližšího souseda je vzdálena 19.30 m a na boční straně má předložený zelený pás 5.00 m široký. Přístup do každého domu je upraven na výstavku schodiště ze severu, kde byla zřízena sadová komunikace o šířce 2.50 m podél celého průčelí a pamatováno na prostor pro klepání koberců, zvláště oddělený od průběžné cesty.

Řešení ve hmotách bylo umožněno jednak ustupujícím patrem na straně jižní, jednak velmi výrazným dělením průčelí na straně severní vertikálními motivy schodišť v kombinaci s horizontálními pásy pavlačí. Architektonického řešení dostalo se i bočním průčelím vhodně volenými formáty oken tam umístěných a také rozčleněním ploch v barvě omítek. Vzájemné působení kontrastů barev a různých omítek bylo užito též na severním průčelí, kde stěny při pavlačích byly provedeny barvou lomeně bílou v jemně zatřené omítce štukové, kdežto ostatní plocha průčelí byla omítnuta břizolitem ve stříkané struktuře a v barvě lomeně hnědavé. Bylo hleděno k tomu, aby celý objekt, jako jednotka řadového způsobu zastavění, působil architektonicky uceleným dojmem ze všech stran a v každém pohledu.

Obestavěný prostor obou domů činí 19.500 krychlových metrů.

 

V ÚTERÝ 16. DUBNA 2019 SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 12.00 A 14.00 PŘED TUNELEM NA NÁDRAŽÍ PRAHA-VYSOČANY (ROH ULIC PAŘÍKOVA A PODNÁDRAŽNÍ, NEJBLIŽŠÍ STANICE METRA VYSOČANSKÁ, NEJBLIŽŠÍ ZASTÁVKA TRAMVAJE NÁDRAŽÍ VYSOČANY). TĚŠÍM SE NA VÁS.

        

6 dubna, 2019

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 9. DUBNA 2019

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 7:15 pm

SOCHAŘSKÝ ÚVOD K VYSOČANŮM

Načal jsem banální úvodní větu: „Nedávno jsem tu psal…“ Pak jsem se pro jistotu podíval a zatrnulo mi: zase tak nedávno to nebylo. Zkrátka, 7. července 2013 jsem tu zveřejnil krátký text se záměrně klamavým titulem VYSOČANSKÝ PRŮMYSL. Nešlo v něm o vysočanský průmysl, ale o vysočanský Průmysl, dílo Vincence Makovského. K němu jsem přidal ještě jeden. Dnes jsem je jen spojil v jeden a jinak bez větších změn věším znovu na nástěnku i s původními obrázky, jen doplňuji vstupní fotografii dnešní podoby a umístění (zdroj: https://www.drobnepamatky.cz/node/13827).

V parku mezi Rokytkou a vysočanskou poliklinikou (Antonín Tenzer 1947-1952) návštěvníka poučí tabule naučné stezky, kterak významný sochař oslavil vysočanské a libeňské dělníky. Obávám se ale, že Vincenc Makovský při tvorbě alegorické plastiky Průmysl neměl příliš na mysli dělníky, ba ani Vysočany a Libeň. Ten, kdo rozhodl o umístění plastiky právě na toto místo, už nejspíš vysočanské a libeňské dělníky na mysli zocelené politickým školením měl, neboť se tak stalo někdy v 50. letech minulého století, přesněji se mi to zjistit nepodařilo. Skvělé sochařské dílo pochází ale už z roku 1938 (nikoliv 1928, jak jsem se několikrát dočetl) a bylo určeno na místo vzdálené v půdorysu města i v půdorysu společnosti: Introvertní figura, alegorizující průmysl jen jaksi mimochodem ozubeným kolem, které nese se samozřejmou elegancí diskobola, měla svůj protějšek, Obchod. Obdobný antický mladík s draperií, rovněž prodchnutý zvláštní melancholií, má Merkurovu přilbici, ale nikoliv jeho dynamiku. Obě nadživotní (295 cm) bronzové plastiky stály nad vnějším schodištěm ke hlavnímu vstupu do budovy pražské Peněžní burzy z Wilsonovy ulice. Oné budovy, postavené v letech 1936-1937 podle vítězného soutěžního projektu Jaroslava Rösslera, kterou Karel Prager, Jiří Albrecht a Jiří Kadeřábek v letech 1967-1973 dostavěli v budovu parlamentu a dnes po Svobodné Evropě užívá Národní muzeum. V roce 1945 byly obě plastiky přemístěny na nádvoří zbraslavského zámku a později podobně jako někteří pracovníci burzy přeloženy blíže výrobě, Průmysl do Vysočan a Obchod do Příbrami. Stál tu v parku na sídlišti, odkud po čase zmizel a dnes je nezvěstný. Obě fotografie definitivních plastik jsou zřejmě ze Zbraslavi, další dvě ukazují bronzové odlitky sádrových třetinových modelů k nim z let 1936-1937 (výška 98 cm, Národní galerie). Ojedinělá fotografie Peněžní burzy s čerstvě osazenými plastikami vznikla nejspíš v roce 1939.

Prof. Petr Wittlich plastiku Průmysl charakterizoval způsobem, který nechci kazit parafrází a raději doslova cituji: „Pro tehdejší Makovského figury, jako (…) alegorie Průmyslu (1938), bylo právě nejpříznačnější, že jejich klasicismus, patrný na první pohled, byl nějak vnitřně modifikován, ne-li nalomen. Průmysl je hladký antikizující akt s volně splývající drapérií přehozenou přes ohbí pravé ruky, jehož význam je srozumitelný jen díky ozubenému kolu, které figura drží v levé ruce. Pravá ruka je však nezvyklým způsobem obrácena volně otevřenými prsty ke hrudi, což ještě zvyšuje celkový melancholický dojem, vyvolávaný konečně i světlem, které se line po hladkém povrchu aktu.“  (WITTLICH, Petr. České sochařství ve XX. století. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1978, s. 228-229.)

Spolu s vítězným soutěžním návrhem na sousoší pro kašnu na mělnickém náměstí (soutěž 1935, realizace 1938) stojí Průmysl a Obchod těsně za hranici, již Makovský ve svém vývoji překročil směrem od surrealismu ke klasickému sochařství. Bez souvislosti s touto zakázkou nejspíš nebylo ani jeho vyloučení ze Skupiny surrealistů v ČSR, i když jako oficiální důvod uvádí zápis ze schůze 14. 3. 1938 Makovského účast na výzdobě slavobrány k uvítání rumunského krále Carola v Praze.

Dobový divák význam protějškových soch v původním umístění snadno přečetl jako zdroj toho, s čím burza pracovala. Stejně jednoduché čtení samozřejmě nabízí i jejich oddělení a úmysly toho, kdo nechal osamocený Průmysl  alegorizovat průmysl vysočanský. Vynikající sochařské dílo určené jako doprovod monumentální klasicizující architektury obstálo i mezi stromy parku poblíž rušné komunikace. Alegorii nelze vypnout, zvláště není-li dutá. Dnešní čtení se mi ani nechce převádět do slov, ale melancholii zapomínané sochy nemohu vnímat mimo kontext prostředí, kde na místě likvidovaných továren vyrůstají administrativní paláce a bytové komplexy pro jejich zaměstnance, kde vytváření hodnot vystřídalo jejich přerozdělování a spotřeba. Mínil-li ten už vzpomínaný neznámý činovník sochu přemístěnou do parku jako jistý úvod k Vysočanům, jeho rozhodnutí se nově zhodnocuje po více než půlstoletí, opět způsobem, jež není prost ironie. Zaniklý vysočanský průmysl si pomník zaslouží.

V ÚTERÝ 9. DUBNA 2019 SE SEJDEME VE 12.00 A 14.00 TAM, KDE JSME MINULE KONČILI, PŘED DIVADLEM GONG (SOKOLOVSKÁ 191, PRAHA 9-LIBEŇ, ZASTÁVKA TRAMVAJÍ DIVADLO GONG, EVENT. METRO B ČESKOMORAVSKÁ). TĚŠÍM SE NA VÁS.

 

Blog na WordPress.com.