Czumalova nástěnka

Září 30, 2019

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 1. ŘÍJNA 2019

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 12:47 pm

DVA OBRÁZKY NA CESTU KE KOSTELU SV. BARTOLOMĚJE V KYJÍCH

Detail indikační skici stabilního katastru z počátku 40. let 19. století ukazuje část vesnice Kyje (na skice německy Keeg) a osadu Aloisov (Aloisdorf) na druhém břehu Kyjského rybníka (Keegskey).

Na druhém obrázku je půdorys nejcennější kyjské památky, románského kostela sv. Bartoloměje. Nápis na zdi kostela, který byl objeven v roce 1781, určuje jako zakladatele a stavebníka pražského biskupa Jana, nejspíše Jana II. To poskytuje u románských památek nezvykle přesnou dataci mezi 1227 a 1236, kterou nekoriguje ani stylová analýza. Pramenně je kostel zmiňován poprvé až k roku 1306. Úroveň stavby a některých kamenických detailů vysvětluje postavení stavebníka. Za mimořádnou míru dochování vděčíme důvodům podobně přirozeným: Kapacita kostela po staletí postačovala nevelké a nebohaté vsi. Jen poté, co se roku 1570 stal filiálním kostelem chrámu sv. Jindřicha na Novém Městě pražském, upravoval se jeho presbytář a přistavěla nová sakristie. Ta vyřadila původní hlavní vchod v severní stěně a místo něho byl v západním průčelí proražen nový. Po obnově samostatné fary v roce 1754 následovaly další drobnější úpravy. Největší změny přinesly rekonstrukční práce v letech 1859-1864: Dřevěné horní patro věže bylo sneseno a nově vyzděno do větší výšky, přestavěla se sakristie a předsíň. Větší opravy pak proběhly v roce 1931 a v letech 1973-1989.

V ÚTERÝ 1. ŘÍJNA 2019 SE SEJDEME VE 12:00 A VE 14:00 OPĚT U VÝSTUPU ZE STANICE METRA B HLOUBĚTÍN NA STRANU STARÉHO HLOUBĚTÍNA. TĚŠÍM SE NA VÁS.

 

 

 

Reklamy

Září 25, 2019

UK ZAHAJUJE NOVÝ AKADEMICKÝ ROK

Filed under: POZVÁNÍ DO KAVÁRNY — V. Cz. @ 2:08 pm

Září 17, 2019

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 24. ZÁŘÍ 2019

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 5:11 pm

STUDENTI, ZPÁTKY DO LAVIC, JIMIŽ JE CELÁ VELKÁ PRAHA!

Jako vždy se mi po Vás stýskalo a prázdniny byly k nepřečkání. Zároveň mě zaskočilo, že už je to zase tady. Organismus celoživotního vysokoškolského kantora není vyladěn na přednášení v září, fakultní harmonogram je ale neúprosný. Posun semestru má ostatně jisté výhody: Umožňuje nám začít v čase, který miluji z celého roku nejvíce, tedy v létě svatého Václava (obvyklému negalantnímu označení se cudně vyhýbám), a skončit semestr, aniž bychom znovu nastydli v lednovém povětří. Omlouvám se, nevěděl jsem to (na ostatních školách, kde učím, se začíná s říjnem) a když jsme se před prázdninami loučili s tím, že se uvidíme 1. října, dopustil jsem se neúmyslné mystifikace.
Nakonec jsem se rozhodl, že Vysočany už opustíme a začneme čtvrtí dosud nenavštívenou. Z Vysočan nám totiž zbylo prakticky jen to, co bych vám mohl ukázat/neukázat obvyklým způsobem: Už to tady není. Z toho, co bude lépe ukázat tady a teď, neboť in situ po tom není ani památky, vybírám pro prostorovou návaznost, na niž vždy dbám, alespoň jeden pro Prahu mimořádně důležitý a první republiku dobře charakterizující soubor staveb. (Pro ty, kteří sami nikdy nic původního nevytvoří a proto horlivě odhalují tzv. autoplagiáty, drze přiznávám, že recykluji text napsaný před šesti lety.)

Mladá československá republika zdědila po c. a k. mocnářství Prahu jako svou metropoli sice už s ambicí moderního velkoměsta, ale ještě hodně vzdálenou jejímu naplnění. V oboru civilizačních vymožeností se Praha mohla chlubit (a také chlubila) moderní Lindleyho kanalizací, v roce 1918 bylo k dispozici 170 000 metrů stok, ale většina ostatního zbyla na nový stát. Za jednu z jeho nejpodstatnějších reprezentací tak pokládám Podolskou vodárnu (Antonín Engel 1922-1928), transformovnu na Bohdalci (Maxmilián Duchoslav 1927-1929) a vysočanskou spalovnu (František Roith 1930-1934).
Potřeba spalovny byla ve 20. letech více než naléhavá, Praha se dostala do stadia města dusícího se vlastními odpadky. Když vypukla republika, město sice již nějaký čas zajišťovalo svoz domovního odpadu, způsob ale zůstával poněkud dřevní: Ještě na počátku 20. let se odpadky sbíraly vyzváňkou, tedy sypaly do povozů, projíždějících ulicemi, a odvážely na některé ze sedmnácti smetišť. Ta se v rostoucím městě nutně ocitala v těsném sousedství obytné zástavby, z hygienických důvodů byla zavážena a tak vytvořeny cenné stavební parcely. Problémy s odpadem se vznikem Velké Prahy vystupňovaly nejen nárůstem plochy města a tedy vzdáleností, do nichž bylo třeba odpadky odvážet. Město obývalo stále více lidí a produkovalo o to více odpadů, oč lépe se jim dařilo. Chudá domácnost mnoho odpadu nevytvoří a blahobyt je nejvíc vidět v popelnicích. Navíc: Systém vyzváňky vyžadoval v domácnosti někoho, kdo na ni k vozu s odpadem vyběhl. Ubývalo služek, přibývalo zaměstnaných žen. Moderní domácnost je ta, z níž se ráno všichni rozběhnou do zaměstnání a škol.
To, že dodnes likvidátorům odpadu říkáme popeláři, ukazuje, co dlouho bylo hlavním odpadem. S moderním bydlením lokálního topení, vaření na kamnech a ohřívání vody v koupelně spalováním dřeva a uhlí pomalu ubývalo, zato přibývalo jiných odpadů, které by tradiční domácnost zpracovala nebo vůbec nevytvořila. V roce 1923 byly zavedeny popelnice, které se svážely na skládky, tam vysypávaly a prázdné opět rozvážely po městě. Nejen nákladné, ale také rizikové z epidemiologického pohledu. Dnešní popelnice vyprazdňované na místě do kuka vozů byly v Praze zavedeny až v 1. polovině 30. let. Souviselo to se systémem, jehož součástí byla logicky i výstavba spalovny.
Původně se mělo stavět na pozemcích, uvolněných zrušením holešovické plynárny. Nakonec ale padlo rozhodnutí včlenit spalovnu do rostoucího vysočanského průmyslu a spalování odpadu využít pro výrobu tepla, páry a elektřiny pro jeho potřeby. Pokročilou technologii navrhly a vyrobily Škodovy závody. Přivážený odpad byl tříděn a spalován s přídavkem uhelného prachu ve dvou kotlích. Každý zvládl zlikvidovat 10 tun odpadků za hodinu a vyrobit z nich 20 tun páry. Část hned spotřebovaly dva generátory o výkonu po 5 MW, zbytek odebraly okolní závody. Kapacita byla projektována s jistou rezervou, ta se ale vyčerpala už v roce 1936, kdy spalovna zpracovala 95 000 tun odpadu, a ve 40. letech se proto přidal třetí kotel. Pára a elektřina nebyly jedinými produkty spalovny, tříděnou strusku odebírala stavební výroba.
Architektonickou podobu dal spalovně František Roith. Využil při tom kombinace železobetonových a ocelových konstrukcí, navržených Františkem Faltusem. Architektonicky, konstrukčně i technologicky špičkové dílo. František Roith (1877-1942) studoval na české technice, u Josefa Zítka na německé technice v Praze a u Otto Wagnera na Akademii ve Vídni. Po vzniku samostatného Československa se významně podílel na nové podobě Prahy, jeho dílem je například městská knihovna s residencí primátora, ministerstvo zemědělství či ministerstvo financí.
V letech 1959-1982 procházela vysočanská spalovna rekonstrukcí, komplikovanou častou změnou příslušnosti k nadřízeným podnikům. V závěru své existence už fungovala prakticky jen jako uhelná teplárna. 6. června 1997 byl její provoz ukončen a v následujícím roce spuštěna nová spalovna v Malešicích. Roku 2003 zanikla i fyzicky a na jejím místě od té doby staví developerská společnost Finep podle projektu kanceláře AHK architekti sídliště Nová Harfa (Harfa Park). A kdeže to bylo a je? Mezi ulicemi Poděbradská, Podkovářská, Pod Harfou a Kabešova.

V ÚTERÝ 24. ZÁŘÍ 2019 SE SEJDEME VE 12:00 (1. SKUPINA) A VE 14:00 (2. SKUPINA) U VÝSTUPU ZE STANICE METRA B HLOUBĚTÍN NA STRANU STARÉHO HLOUBĚTÍNA (prostranství mezi ulicemi Soustružnická, Chvalská a Poděbradská, orientační bod: Penny Market). TĚŠÍM SE NA VÁS.

Blog na WordPress.com.