Czumalova nástěnka

Říjen 20, 2019

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 22. ŘÍJNA 2019

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 6:49 pm

PROLEGOMENA K LETNÉ

Oprášil jsem druhou část textu, který jsem napsal jako úvod katalogu výstavy výsledků workshopu Svazu českých fotografů Dnešní Letná a Bubny (Praha 2017), snad dobře poslouží i jako úvod k další části našeho průzkumu.

Zatímco Holešovice-Bubny jsou jasně vymezeným územím s úředně vytyčenou hranicí, Letná jako součást jejich katastru má všude tam, kde je souvislá zástavba, hranice spíše jen pocitové a tedy subjektivní. Zřetelnější kontury vymezují nezastavěné území Letenské pláně, dlouho špatně dostupné a navíc pro svůj strategický význam blokované vojenským erárem. V roce 1833 vystoupala Chotkova silnice z Klárova ke konci pláně a položen základ veřejnému parku, postupně rozšiřovanému podél hrany nad Vltavou. Zlepšení dostupnosti koncem 19. století bylo paralelní s tím, jak nový životní styl nacházel nové formy odpočinku a zábavy. Rozlehlá plocha tak blízko historických pražských měst z jedné a sousedící s rychle zastavovaným územím Holešovic a Bubenče ze dvou dalších stran přitáhla počátkem 20. století sportovní stadiony velkých pražských klubů SK Slavia, AC Sparta a SK Hagibor, místo tu našlo i klusácké závodiště, tenisové kurty a klubovna LTC Slavia, od roku 1895 až do postavení Strahovského stadionu se tu konaly sokolské slety a zdaleka to nebyly jediné velké sportovní akce. Pro masová shromáždění nepostrádá důležitost další charakteristika: Pražský hrad je na dohled. Pláň se hodila i pro poválečné velké vojenské přehlídky a prvomájové průvody. Sem se přelila velká občanská shromáždění v listopadu 1989, kdy už nestačilo Václavské náměstí, tady sloužil papež Jan Pavel II. mši pod širým nebem při své návštěvě v roce 1990, tady se za necelý měsíc sejdeme letos už podruhé ke společnému protestu. Bývá tu cirkus, divadelní festival, občas koncert, sezónní sportoviště, denně pláň oživují pejskaři, běžci, bruslaři, průkopníci nových sportů a her, s jarem se trávníky zaplní odpočívajícími a slunícími se těly.
K Vltavě spadá od hrany Letenské pláně přes čtyřicet metrů vysoký strmý svah. Hledání možností jeho překonání průkopem nebo tunelem, aby se městu otevřela nová území pro rozvoj, je nepřehlédnutelnou kapitolou dějin české architektury. Výška svahu dává zvláštní perspektivu, z města je vidět jen hrana, ne Letenská pláň. Vytváří to efekt maňáskového divadla. Počátky byly nevinné: Ignác Ullmann tu v roce 1861 postavil výletní restauraci v podobě italizující neorenesanční vily s věží, což byl typ dobově vysoce aktuální, a vyslal k městu zprávu o proměně Letné v krajinářský park. Město sem roku 1898 umístilo stavbu sdělující rovněž kvality parku, původně propagační pavilon komárovské železárny knížete Wilhelma von Hanau na Zemské jubilejní výstavě 1891. Následovala Kramářova vila (Friedrich Ohmann 1911-1914). Její sdělení už byla rozhodně jiná a v takto nastoupené cestě pokračoval pomník generalissima J. V. Stalina (Otakar Švec – Jiří a Vlasta Štursovi 1949-1955). Návrat k původnímu zastavování hrany se zdálo znamenat přestěhování restaurace Praha (František Cubr – Josef Hrubý – Zdeněk Pokorný 1957-1958) z bruselské světové výstavy na Letnou v roce 1960. Jsme na onu hranu citliví, jak ukázaly reakce na vítězný návrh soutěže na budovu Národní knihovny v roce 2007.
Hrana Letenské pláně má zvláštní sebeobrannou schopnost. Začalo to počátkem 40. let 18. století, kdy tu francouzská vojska zničila valdštejnský letohrádek Belveder. Na věčné časy stavěný Stalinův pomník tu nevydržel ani sedm let, odstřelen v roce 1962. Obří volební billboard s Václavem Klausem na témže místě strhl v roce 1999 po pár dnech vítr. Drtivé většině staveb, které sem byly zamýšleny, se ale Letná ubránila jinak: Nebylo třeba destrukce, neboť nedošlo ke konstrukci, záměr vyhasl. Výběrový seznam záměrů nakonec neuskutečněných: Pomník Miroslava Tyrše a Jindřicha Fügnera, Universita Karlova, České vysoké učení technické, parlament, soubor vládních budov, pomník T. G. Masaryka, Státní galerie, Masarykova knihovna, Národní shromáždění, Palác vědy, Sjezdový palác, Památník osvobození Československa sovětskou armádou, kaple sv. Anežky České, Národní fotbalový stadion, Národní knihovna, oceanarium.
Letná je jedinečným místem, kde se bezprostředně stýká pomíjivý každodenní čas našich životů s věčností. Metronom Vratislava Nováka je tu správně.

Obrazový doprovod volím zcela pragmaticky: Chci vám připomenout, jak v textu zmíněná restaurace Praha, první stavba, které se budeme věnovat, vypadala na svém původním místě, tedy na EXPO 58 v Bruselu. Konfiguraci československého pavilonu a restaurace ukazuje nejlépe model. Přidávám půdorys přízemí a 1. patra restaurace a fotografie interiérů Plzeňské a Francouzské restaurace.
[Zdroje: KRAMEROVÁ, Daniela – SKÁLOVÁ, Vanda (eds.). Bruselský sen: Československá účast na světové výstavě EXPO 58 v Bruselu a životní styl 1. poloviny 60. let. S. l.: Arbor vitae, 2008. (model a půdorys)SANTAR, Jindřich. EXPO 58: Světová výstava v Bruselu. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1961.]

V ÚTERÝ 22. ŘÍJNA 2019 SE SEJDEME, JAK DOMLUVENO, VE 12.00 A 14.00 NA ROHU ULIC KOSTELNÍ A FRANTIŠKA KŘÍŽKA. TĚŠÍM SE NA VÁS.

 

Reklamy

POZVÁNÍ DO DIVADLA

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 1:46 pm

Říjen 13, 2019

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 15. ŘÍJNA 2019

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 2:59 pm

CO JSME NA PŘEDMOSTÍ HLÁVKOVA MOSTU UŽ VIDĚT NEMOHLI

Na fotografii Františka Finka k sobě mají Práce a Humanita podstatně blíž než dnes. Chodci tehdy vstupovali do kontaktu se sousošími Jana Štursy na časně kubistických soklech Pavla Janáka přirozeně, cestou přes Hlávkův most nebo napříč jeho holešovickým předmostím. Dnes je k nim třeba vykonat komplikovanou cestu ohavnými a ne zcela bezpečnými místy, zkrátka není proč tudy jít, s chodcem se tu nepočítá a dává se mu to znát tvrdě, bez slitování. Původní sokly měly interiér a sloužily jako budka pro výběrčí mostného, po jeho zrušení jeden užívali výhybkáři, druhý sloužil jako trafika.

První část Hlávkova mostu, z novoměstského břehu na Štvanici, byla postavena v letech 1908-1910 jako železný obloukový most s konstrukcí blízkou mostu Svatopluka Čecha. Jan a Ondřej Fischerovi ve své knize Pražské mosty (Praha: Academia, 1985) působivě interpretují Hlávkův most jako předěl v pražském mostním stavitelství: „Po Pyrrhově vítězství železa u téhož mostu Hlávkova mezi Štvanicí a pražským břehem se projevila všeobecná vyčerpanost a snad i znechucení z tak urputných bojů mezi železem a betonem.“ (s. 101) Druhou část mostu mezi Štvanicí a Holešovicemi postavila mezi dubnem 1910 a říjnem 1911 z betonu firma Ing. Karel Herzán podle projektu Františka Mencla, přednosty mostního oboru stavebního úřadu pražského magistrátu, a Pavla Janáka, na dobu stavby smluvního architekta města Prahy. Františku Menclovi bylo v roce dokončení mostu 32 let, Pavlu Janákovi 29. V jeho díle jde o první pražskou realizaci. František Mencl otevřel Hlávkovým mostem sérii svých obloukových pražských mostů příbuzného konstrukčního a rozličného architektonického řešení, která pokračovala Mánesovým (1911-1914, s Mečislavem Petrů), Libeňským (1924-1928, opět s Pavlem Janákem), dnes už neexistujícím Trojským (1926-1928, s Josefem Chocholem) a Jiráskovým (1929-1932, s Vlastislavem Hofmanem). Pro Prahu to byl, nepočítáme-li drobný Losův most přes Rokytku v Libni, první betonový most. Tvoří jej čtyři klenby nad Štvanicí o rozpětí 17,85 m a tři klenby nad Vltavou, krajní o rozpětí 36,0 m, prostřední 39,0 m. Původní šířka mostu byla 16,80 m (10,00 m vozovka, 2 × 3,10 m chodníky, 2 × 0,30 zábradlí).

Jan Štursa nebyl jediným z velkých českých sochařů 20. století přizvaným ke spolupráci. Nad pilíři na Štvanici vytesali přímo do betonu s přísahou kamenné drtě reliéfy ženských a mužských polopostav na protivodní straně Ladislav Kofránek, na povodní Bohumil Kafka. Nad Vltavou jsou pak v cípech hlavních kleneb umístěny medailony s portréty městských hodnostářů, kteří se zasloužili o postavení mostu, díla Josefa Mařatky a Otto Gutfreunda. Výzdobný program měl vyvrcholit zhruba v polovině mostu pomníkem Josefa Hlávky, ale ze záměru postupně sešlo.

Most se po II. světové válce stal součástí páteřního průtahu a počátkem 50. let už byl pražským mostem vůbec nejzatíženějším tramvajovou a druhým nejzatíženějším automobilovou dopravou. V letech 1958-1962 se proto rozšířil podle projektu Stanislava Hubičky o 10 metrů vybudováním nového klenbového pásu. Ten replikoval podobu průčelí mostu, které zakryl, včetně sochařské výzdoby (nestalo se tak ale zdaleka hned). Železnou část mostu pak nahradil nový trámový železobetonový most. Na holešovické straně byla odstraněna Štursova sousoší Práce a Humanita i kiosky, které je nesly. Sousoší se vrátila, ovšem na jiná místa a do změněné situace, až v roce 1983. Nové sokly jsou jen volnou, zjednodušenou replikou původních.

Nenávratně zmizelo krásné Janákovo schodiště na náplavku i tramvajová zastávka s veřejnými záchody, dílo téhož architekta. Obě reprodukuji z II. ročníku revue Styl (1910, s. 155 a 156). Tam byly záchodky, jak vidno, cudně publikovány jako administrativní budova, půdorys ale hlavní funkci prozrazuje. Situaci budovy na předmostí zachycuje snímek pořízený kolem roku 1915. (Reprodukuji jej, stejně jako předchozí, z knihy Kateřiny Bečkové Vltava a její břehy: 2. díl: Od Petrské čtvrti po vodě do Troje. Praha: Paseka – Schola ludus-Pragensia, 2016, s. 100 a 101.) Pro další informace jsem sáhl po knize Jaroslava Jáska Veřejná místa pro intimní chvilky: Proměny pražských veřejných záchodků (Praha: Archiv hlavního města Prahy – Scriptorium, 2013.) a jako vždy mě nezklamala. Je tu i technická zpráva a cenné poznatky z autorova bádání v Archivu Dopravního podniku hl. m. Prahy: Trafika i záchodky byly pronajímány, prvním dozorcem a správcem záchodků se stal 13. srpna 1913 Josef Bureš a byla mu vyměřena denní mzda 2 K 40 hal. (Aby to nebylo abstraktní číslo: Za to se dala koupit košile. Bochník chleba, kilogram pšeničné mouky či litr mléka stály kolem 30 haléřů, kilogram cukru 82 haléře, živá husa 10 korun, kuře 2 koruny. Návštěvnice a návštěvníci Burešova podniku platili za kabinu I. třídy 8 haléřů, za kabinu II. třídy 4 haléře, použití pisoáru bylo bezplatné.) Místnost v suterénu, na půdorysu označenou jako reservní, využívaly Elektrické podniky, mohli si tu odpočinout a naobědvat se řidiči a průvodčí tramvají. Podle vyúčtování z února 1915 stála celá stavba 30 905 K 76 h, z toho dvě pětiny hrazeny z obecních důchodů, zbytek ze strany Elektrických podniků hl. m. Prahy. Jaroslav Jásek na základě archivních pramenů upřesnil i rok zániku stavby, „která byla doslova perlou mezi čekárnami a záchodky městské hromadné dopravy“ (s. 196): stalo se 1958.

V ÚTERÝ 15. ŘÍJNA 2019 SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 12.00 A 14.00 ZNOVU POD FONTÁNOU FAUN A VÍLA U STANICE METRA C VLTAVSKÁ. TĚŠÍM SE NA VÁS.

Říjen 6, 2019

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 3. ŘÍJNA 2019

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 10:32 am

DO DRUHÉHO KOLA

U Kyjského rybníka byl demokraticky zvolený bod obratu. Završilo se to, co jsme si předsevzali 1. října 2013: Obešli jsme všechna sídla, jejichž katastr se dotýká hranice historických pražských měst a která se k 1. 1. 1922 stala součástí Velké Prahy. Ba díky mé neukázněnosti i další, jež se nedotýkají a Prahou se stala později. Nedokážu vyjádřit své nadšení a vděk. Když mě před mnoha léty ještě na filosofické fakultě myšlenka takto obejít se studenty Prahu napadla, nedošla mi nereálnost uskutečnění: Doba řádného studia na to byla krátká a já byl zase krátký na zlo termínovaných smluv, vyhodili mě dřív, než jsem Prahu obešel se studenty většinou po roce se měnícími. Když se tak stalo, netušil jsem ještě, že mi záhy budou naděleni studenti, s nimiž to v rozpětí od října 2013 do října 2019 dokážu a část z nich bude dokonce ochotna si to dát ještě jednou. Z plna srdce za to děkuji.

Otevíráme tak druhé kolo. Bude jiné, za ta léta se nejspíš trochu proměnila i forma. Také město se za tu dobu změnilo, daleko rychleji než my. Naše poznávání města nohama tak bude mít nejen jiné měřítko než v prvních semestrech kursu, ale získá i charakter srovnávací analýzy, která zachytí změny. Do Holešovic, kam se po šesti letech vracíme, s sebou přinášíme také znalost ostatních čtvrtí Velké Prahy, uvidíme je i v tomto smyslu jinak než poprvé.

Na vůbec první přednášku kursu Památky Velké Prahy zvala fakulta přihlášené e-mailem. Na tu druhou, konanou 8. října 2013, už jsem zval na svém blogu fotografií paní dr. Pavly Vrbové. POD FONTÁNOU FAUN A VÍLA (Miroslav a Olga Hudečkovi 1984) SE U STANICE METRA C VLTAVSKÁ SEJDEME I 8. ŘÍJNA 2019 V OBVYKLÝCH 12.00 A 14.00. TĚŠÍM SE NA VÁS.

 

 PROLEGOMENA K HOLEŠOVICÍM

Text, který jsem napsal jako úvod katalogu výstavy výsledků workshopu Svazu českých fotografů Dnešní Letná a Bubny (Praha 2017), snad dobře poslouží i jako úvod k další části našeho průzkumu. Věším sem jen dvě třetiny textu, zbytek se chystám použít, až dojdeme na Letnou.

Když Vltava na své cestě od jihu k severu proteče jádrem pražské kotliny, vychýlí ji jižní svahy kopce Letná téměř kolmo k východu. Mohutný meandr, jímž se pak vrací do původního směru, vymezuje rozlehlé ploché území. Jeho přírodní hranice se měnila s pohybem řeky a ustálila se až uměle, velkorysým přeložením toku Vltavy ve 20. letech minulého století. Proměnlivost, nestálost tu ale zůstala nepřehlédnutelnou charakteristikou, i když změny sem už vnáší lidská činnost, především další velké dopravní stavby. Meandr obtéká čtvrť velkých měřítek a velkých změn.

Území při řece bylo osídleno už v pravěku, jen nejvyšší polohy Letné, příliš vysoko nad řekou a bez vody, zůstávaly dlouho pusté. Na severu se táhla podél cesty paralelní s vltavským břehem zemědělská a rybářská osada Holešovice, v pramenech poprvé připomínaná počátkem 13. století. Na jihu při štvanickém brodu ležela menší rybářská osada Bubny. O té máme první písemnou zprávu už z roku 1088. Mezi nimi jen pole a pastviny. Dnes původní Bubny připomíná jen kostel sv. Klimenta, jehož existenci máme pramenně doloženu k roku 1234. Také ze starých Holešovic postupně ukrajovaly velké stavební akce, až se jejich zánik stal absolutním. Holešovice i Bubny nesly obvyklý úděl vesnic, ležících příliš blízko historických pražských měst, občas přes ně přešla či se tu táborem položila vojska táhnoucí na Prahu. Rozvoj přišel až v 18. století a století následující pak dramaticky proměnilo jeho dynamiku a charakter. Průmysl vstoupil do Holešovic roku 1823 kartounkou Maxe Dormitzera. Podmínky tu pro něj byly vhodné, až na jednu: dopravní dostupnost. Pro vznik průmyslového města jsou tak podstatnější následující data: V letech 1845–1851 se budovala pražsko-podmokelská větev Severní státní dráhy a pro její zaústění do dnešního Masarykova nádraží byl mezi léty 1846 a 1849 postaven podle projektu Aloise Negrelliho a Jana Pernera kamenný, 1 111 metrů dlouhý viadukt, v době dokončení největší železniční most v Evropě. Nebyla to trať jediná, společnost Buštěhradské dráhy v roce 1868 prodloužila z Dejvic do Buben kladenskou trať a postavila nádraží. O rok později tu začal stavět rozsáhlé nákladové a seřaďovací nádraží také nový vlastník podmokelské trati, Rakouská společnost státní dráhy. Rok 1868 přinesl i další dopravní spojení s Prahou: 13. května 1868 císař František Josef I. otevřel nový řetězový most, nesoucí jeho jméno, na nějž na pravém břehu ústila Revoluční třída a na levém jej s Malou Stranou v jednom a Bubny v druhém směru spojovala nová silnice pod Letnou.

Dlouho oddělené Bubny a Holešovice spojilo nejen rychlé zastavování území mezi nimi. V roce 1850 byly spojeny i administrativně a jako Holešovice-Bubny pak v roce 1884 připojeny k Praze. (Při územně-správní reformě v roce 1960 se Bubny z názvu čtvrti jaksi vytratily.) Velkému měřítku krajinného rámce tak od sklonku 19. století odpovídá měřítko budov i měřítko ambice, kolonizace území, zprvu komorní, se záhy začala dít už s ambicí velkoměstskou. Holešovice-Bubny se poněkud liší od jiných pražských čtvrtí: Není to další město připojené k Praze, je to Praha. Nejen vším již postaveným, od počátku také potenciálem rozlehlého území v dosahu přeplněného historického jádra. Překážku představovalo to, co sem přineslo prvotní impuls rozvoje: Čtvrť je rozťata velkou neprůstupnou plochou kolejiště nákladového a seřaďovacího nádraží, depa, výtopen a opravárenských dílen. Úvahy, které do holešovického meandru situovaly nové centrum Prahy, můžeme sledovat už od 20. let minulého století a projektů je bezpočtu, těch s velkorysou vizí i těch jen s developerskou lačností. Budoucnost je podstatnou dimenzí čtvrti.

Holešovice-Bubny se sice připravily o svou historickou paměť, fixovanou ve stavbách a prostorové struktuře, tedy o rozpětí mezi tradicí a modernitou, ale vlastně je nepotřebují, pól tradice pro ně představuje historická Praha a ony pro ni pól modernity. Kostel sv. Antonína Paduánského (František Mikš 1908-1914) vědomě koresponduje s kostelem Panny Marie před Týnem v jádru Starého Města jako kotva, k protějšímu břehu pak mohou například paláce Úrazové pojišťovny dělnické (Jaroslav Rössler 1926–1929) či Elektrických podniků hl. města Prahy (Adolf Benš – Josef Kříž 1927–1935) vysílat signály modernity a dnes v tom méně přesvědčivě pokračovat vysoké administrativní budovy zastavující vzdálenější břeh.

Naznačená polarita ovšem neznamená, že Holešovice-Bubny postrádají vlastní identitu. Zakládají ji sice převážně věci mimořádné, nadlokální, ale stejně tak život mezi nimi a pod nimi. Identita dodnes silně pociťovaná a lákavá. Také díky tomu, že se tu udržel plnokrevný městský život a s výraznou rozmanitostí prostředí i rozmanitost sociální a kulturní. Pokud bychom chtěli definovat Holešovice-Bubny jako město modernity, je třeba přidat jeden přívlastek: Je to město přívětivé modernity.

Holešovice-Bubny jako město modernity lze přiblížit také chronologicky uspořádaným výčtem jejích nositelů: Ochranný a obchodní přístav v Holešovicích (1890–1894, František Sander 1906–1909), lanová dráha na Letnou a navazující elektrická dráha na výstaviště (Josef Reiter – Alois Štěpán – František Křižík 1891), Ústřední jatky a dobytčí trh na ploše 109 720 m2 (Josef Srdínko 1890–1895), První pražský měšťanský pivovar (Josef Bertl – Otto Bureš 1896 – 1897), Ústřední elektrická stanice královského hlavního města Prahy a remíza Elektrických drah (František Schlaffer – Josef Šebek 1898–1900), na dvě desetiletí největší elektrárna v Čechách a druhá největší v habsburském mocnářství, vodní elektrárna Štvanice (Alois Dlabač 1907–1914), Akciový parní mlýn (Bohumil Hübschmann –Josef Vaňha – Eduard Ast 1909–1911), pohyblivý chodník na Letnou (1916), Park garage Josefa Škopka (Bedřich Adámek – František Čelikovský 1926 – 1927), první patrová garáž v Praze.

Holešovice-Bubny nemohou pominout sebestručnější dějiny české moderní architektury. Reprezentativně jsou tu zastoupeny kubismus (úřední budova Továrny na barvy F. J. Materna, Rudolf Stockar 1920) i národní sloh (dům Družstva pro stavbu učitelských domů, Otakar Novotný 1923–1924), funkcionalismus tu má své manifestační stavby (palác Pražských vzorkových veletrhů, Josef Fuchs – Oldřich Tyl 1924–1928, budova Elektrických podniků hl. m. Prahy, Adolf Benš – Josef Kříž 1927–1935), nájemní domy zde projektovali další jeho čelní představitelé (František Maria Černý, Jindřich Freiwald a Jaroslav Böhm, Jan Gillar, Josef Gočár, Josef Havlíček, Emanuel Hruška, Josef Chochol, Erwin Katona, Otto a Karel Kohnovi, František Albert Libra, Ernst Mühlstein a Victor Fürth, Martin Reiner, Eugen Rosenberg, Rudolf Wels, Jan Zázvorka). Nechybí ani kvalitní architektura poválečná, i současnou architekturu tu zastupují vrcholové výkony, jakými jsou konverze Továrny na vodoměry Adolf R. Pleskot na architektonický ateliér a galerii (Josef Pleskot 1999) a Továrny na stroje Rossemann & Kühnemann na Centrum současného umění DOX (Ivan Kroupa 2007), dva přesvědčivé příklady, jak udržet paměť industriální podstaty čtvrti v postindustriální přítomnosti.

Blog na WordPress.com.