Czumalova nástěnka

Říjen 6, 2019

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 3. ŘÍJNA 2019

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 10:32 am

DO DRUHÉHO KOLA

U Kyjského rybníka byl demokraticky zvolený bod obratu. Završilo se to, co jsme si předsevzali 1. října 2013: Obešli jsme všechna sídla, jejichž katastr se dotýká hranice historických pražských měst a která se k 1. 1. 1922 stala součástí Velké Prahy. Ba díky mé neukázněnosti i další, jež se nedotýkají a Prahou se stala později. Nedokážu vyjádřit své nadšení a vděk. Když mě před mnoha léty ještě na filosofické fakultě myšlenka takto obejít se studenty Prahu napadla, nedošla mi nereálnost uskutečnění: Doba řádného studia na to byla krátká a já byl zase krátký na zlo termínovaných smluv, vyhodili mě dřív, než jsem Prahu obešel se studenty většinou po roce se měnícími. Když se tak stalo, netušil jsem ještě, že mi záhy budou naděleni studenti, s nimiž to v rozpětí od října 2013 do října 2019 dokážu a část z nich bude dokonce ochotna si to dát ještě jednou. Z plna srdce za to děkuji.

Otevíráme tak druhé kolo. Bude jiné, za ta léta se nejspíš trochu proměnila i forma. Také město se za tu dobu změnilo, daleko rychleji než my. Naše poznávání města nohama tak bude mít nejen jiné měřítko než v prvních semestrech kursu, ale získá i charakter srovnávací analýzy, která zachytí změny. Do Holešovic, kam se po šesti letech vracíme, s sebou přinášíme také znalost ostatních čtvrtí Velké Prahy, uvidíme je i v tomto smyslu jinak než poprvé.

Na vůbec první přednášku kursu Památky Velké Prahy zvala fakulta přihlášené e-mailem. Na tu druhou, konanou 8. října 2013, už jsem zval na svém blogu fotografií paní dr. Pavly Vrbové. POD FONTÁNOU FAUN A VÍLA (Miroslav a Olga Hudečkovi 1984) SE U STANICE METRA C VLTAVSKÁ SEJDEME I 8. ŘÍJNA 2019 V OBVYKLÝCH 12.00 A 14.00. TĚŠÍM SE NA VÁS.

 

 PROLEGOMENA K HOLEŠOVICÍM

Text, který jsem napsal jako úvod katalogu výstavy výsledků workshopu Svazu českých fotografů Dnešní Letná a Bubny (Praha 2017), snad dobře poslouží i jako úvod k další části našeho průzkumu. Věším sem jen dvě třetiny textu, zbytek se chystám použít, až dojdeme na Letnou.

Když Vltava na své cestě od jihu k severu proteče jádrem pražské kotliny, vychýlí ji jižní svahy kopce Letná téměř kolmo k východu. Mohutný meandr, jímž se pak vrací do původního směru, vymezuje rozlehlé ploché území. Jeho přírodní hranice se měnila s pohybem řeky a ustálila se až uměle, velkorysým přeložením toku Vltavy ve 20. letech minulého století. Proměnlivost, nestálost tu ale zůstala nepřehlédnutelnou charakteristikou, i když změny sem už vnáší lidská činnost, především další velké dopravní stavby. Meandr obtéká čtvrť velkých měřítek a velkých změn.

Území při řece bylo osídleno už v pravěku, jen nejvyšší polohy Letné, příliš vysoko nad řekou a bez vody, zůstávaly dlouho pusté. Na severu se táhla podél cesty paralelní s vltavským břehem zemědělská a rybářská osada Holešovice, v pramenech poprvé připomínaná počátkem 13. století. Na jihu při štvanickém brodu ležela menší rybářská osada Bubny. O té máme první písemnou zprávu už z roku 1088. Mezi nimi jen pole a pastviny. Dnes původní Bubny připomíná jen kostel sv. Klimenta, jehož existenci máme pramenně doloženu k roku 1234. Také ze starých Holešovic postupně ukrajovaly velké stavební akce, až se jejich zánik stal absolutním. Holešovice i Bubny nesly obvyklý úděl vesnic, ležících příliš blízko historických pražských měst, občas přes ně přešla či se tu táborem položila vojska táhnoucí na Prahu. Rozvoj přišel až v 18. století a století následující pak dramaticky proměnilo jeho dynamiku a charakter. Průmysl vstoupil do Holešovic roku 1823 kartounkou Maxe Dormitzera. Podmínky tu pro něj byly vhodné, až na jednu: dopravní dostupnost. Pro vznik průmyslového města jsou tak podstatnější následující data: V letech 1845–1851 se budovala pražsko-podmokelská větev Severní státní dráhy a pro její zaústění do dnešního Masarykova nádraží byl mezi léty 1846 a 1849 postaven podle projektu Aloise Negrelliho a Jana Pernera kamenný, 1 111 metrů dlouhý viadukt, v době dokončení největší železniční most v Evropě. Nebyla to trať jediná, společnost Buštěhradské dráhy v roce 1868 prodloužila z Dejvic do Buben kladenskou trať a postavila nádraží. O rok později tu začal stavět rozsáhlé nákladové a seřaďovací nádraží také nový vlastník podmokelské trati, Rakouská společnost státní dráhy. Rok 1868 přinesl i další dopravní spojení s Prahou: 13. května 1868 císař František Josef I. otevřel nový řetězový most, nesoucí jeho jméno, na nějž na pravém břehu ústila Revoluční třída a na levém jej s Malou Stranou v jednom a Bubny v druhém směru spojovala nová silnice pod Letnou.

Dlouho oddělené Bubny a Holešovice spojilo nejen rychlé zastavování území mezi nimi. V roce 1850 byly spojeny i administrativně a jako Holešovice-Bubny pak v roce 1884 připojeny k Praze. (Při územně-správní reformě v roce 1960 se Bubny z názvu čtvrti jaksi vytratily.) Velkému měřítku krajinného rámce tak od sklonku 19. století odpovídá měřítko budov i měřítko ambice, kolonizace území, zprvu komorní, se záhy začala dít už s ambicí velkoměstskou. Holešovice-Bubny se poněkud liší od jiných pražských čtvrtí: Není to další město připojené k Praze, je to Praha. Nejen vším již postaveným, od počátku také potenciálem rozlehlého území v dosahu přeplněného historického jádra. Překážku představovalo to, co sem přineslo prvotní impuls rozvoje: Čtvrť je rozťata velkou neprůstupnou plochou kolejiště nákladového a seřaďovacího nádraží, depa, výtopen a opravárenských dílen. Úvahy, které do holešovického meandru situovaly nové centrum Prahy, můžeme sledovat už od 20. let minulého století a projektů je bezpočtu, těch s velkorysou vizí i těch jen s developerskou lačností. Budoucnost je podstatnou dimenzí čtvrti.

Holešovice-Bubny se sice připravily o svou historickou paměť, fixovanou ve stavbách a prostorové struktuře, tedy o rozpětí mezi tradicí a modernitou, ale vlastně je nepotřebují, pól tradice pro ně představuje historická Praha a ony pro ni pól modernity. Kostel sv. Antonína Paduánského (František Mikš 1908-1914) vědomě koresponduje s kostelem Panny Marie před Týnem v jádru Starého Města jako kotva, k protějšímu břehu pak mohou například paláce Úrazové pojišťovny dělnické (Jaroslav Rössler 1926–1929) či Elektrických podniků hl. města Prahy (Adolf Benš – Josef Kříž 1927–1935) vysílat signály modernity a dnes v tom méně přesvědčivě pokračovat vysoké administrativní budovy zastavující vzdálenější břeh.

Naznačená polarita ovšem neznamená, že Holešovice-Bubny postrádají vlastní identitu. Zakládají ji sice převážně věci mimořádné, nadlokální, ale stejně tak život mezi nimi a pod nimi. Identita dodnes silně pociťovaná a lákavá. Také díky tomu, že se tu udržel plnokrevný městský život a s výraznou rozmanitostí prostředí i rozmanitost sociální a kulturní. Pokud bychom chtěli definovat Holešovice-Bubny jako město modernity, je třeba přidat jeden přívlastek: Je to město přívětivé modernity.

Holešovice-Bubny jako město modernity lze přiblížit také chronologicky uspořádaným výčtem jejích nositelů: Ochranný a obchodní přístav v Holešovicích (1890–1894, František Sander 1906–1909), lanová dráha na Letnou a navazující elektrická dráha na výstaviště (Josef Reiter – Alois Štěpán – František Křižík 1891), Ústřední jatky a dobytčí trh na ploše 109 720 m2 (Josef Srdínko 1890–1895), První pražský měšťanský pivovar (Josef Bertl – Otto Bureš 1896 – 1897), Ústřední elektrická stanice královského hlavního města Prahy a remíza Elektrických drah (František Schlaffer – Josef Šebek 1898–1900), na dvě desetiletí největší elektrárna v Čechách a druhá největší v habsburském mocnářství, vodní elektrárna Štvanice (Alois Dlabač 1907–1914), Akciový parní mlýn (Bohumil Hübschmann –Josef Vaňha – Eduard Ast 1909–1911), pohyblivý chodník na Letnou (1916), Park garage Josefa Škopka (Bedřich Adámek – František Čelikovský 1926 – 1927), první patrová garáž v Praze.

Holešovice-Bubny nemohou pominout sebestručnější dějiny české moderní architektury. Reprezentativně jsou tu zastoupeny kubismus (úřední budova Továrny na barvy F. J. Materna, Rudolf Stockar 1920) i národní sloh (dům Družstva pro stavbu učitelských domů, Otakar Novotný 1923–1924), funkcionalismus tu má své manifestační stavby (palác Pražských vzorkových veletrhů, Josef Fuchs – Oldřich Tyl 1924–1928, budova Elektrických podniků hl. m. Prahy, Adolf Benš – Josef Kříž 1927–1935), nájemní domy zde projektovali další jeho čelní představitelé (František Maria Černý, Jindřich Freiwald a Jaroslav Böhm, Jan Gillar, Josef Gočár, Josef Havlíček, Emanuel Hruška, Josef Chochol, Erwin Katona, Otto a Karel Kohnovi, František Albert Libra, Ernst Mühlstein a Victor Fürth, Martin Reiner, Eugen Rosenberg, Rudolf Wels, Jan Zázvorka). Nechybí ani kvalitní architektura poválečná, i současnou architekturu tu zastupují vrcholové výkony, jakými jsou konverze Továrny na vodoměry Adolf R. Pleskot na architektonický ateliér a galerii (Josef Pleskot 1999) a Továrny na stroje Rossemann & Kühnemann na Centrum současného umění DOX (Ivan Kroupa 2007), dva přesvědčivé příklady, jak udržet paměť industriální podstaty čtvrti v postindustriální přítomnosti.

Reklamy

Napsat komentář »

Zatím nemáte žádné komentáře.

RSS feed for comments on this post. TrackBack URI

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Vytvořte si zdarma webové stránky nebo blog na WordPress.com.

%d bloggers like this: