Czumalova nástěnka

27 listopadu, 2019

POSLEDNÍ PŘEDNÁŠKA UK V TOMTO KALENDÁŘNÍM, NIKOLIV AKADEMICKÉM ROCE

Filed under: POZVÁNÍ DO KAVÁRNY — V. Cz. @ 7:58 pm

25 listopadu, 2019

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 26. LISTOPADU 2019

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 6:23 pm

ČTENÍ NA CESTU K LETENSKÉ VODÁRNĚ
Před postavením souboru nájemních domů, zvaného Molochov, to byla výrazná dominanta, jak patrno na pohledu od Letenského náměstí z počátku 20. let minulého století. Situace se od dnešní liší právě jen o Molochov. Dům napravo na rohu Korunovační a Čechovy, postavený v letech 1910-1911, je významným místem české moderní architektury. Ne snad podobou, již mu dal Josef Kovařovic, či úpravami přízemí v roce 1937, které projektoval Josef Havlíček. Kromě Občanské záložny tu byla kavárna Belvedere. Karel Honzík ve své vzpomínkové knize Ze života avantgardy. Zážitky architektovy (Praha: Československý spisovatel, 1967) jí vystavěl pomníček tak půvabný, že by bylo škoda necitovat (s. 57-58):

»V bubenečském městském centru při letenském náměstí pulzoval svérázný a natolik samostatný život, že se často v žertu hovořilo o „letenské republice“. Zde v okolních ulicích bydleli Josef Gočár, Josef Chochol, Bedřich Feuerstein, Josef Havlíček, Ladislav Žák, Vojtěch Tittelbach, ale také režisér Gustav Machatý, sochařka Marta Jirásková. Do kavárny Belvedere neměl tehdy daleko ani Eduard Bass a blízká Akademie výtvarných sem vyvrhovala stále své pedagogy a žáky.
Belvederka (anebo podle Josefa Havlíčka „Belvedíra“ byla jednou z mála pražských kaváren, které měly stolky na chodníku po pařížském způsobu. A opravdu, bylo tady něco z atmosféry Montparnassu.
Tehdy, v druhé polovině dvacátých let, ještě nestál blok domů zvaný Molochov, takže od stolků byl široký výhled přes letenskou pláň zabranou fotbalovými hřišti, nad nimiž se zdvihaly tribuny, značky, stožáry a vlajky. Na zbylých volných plochách se občas usadily kolotoče, houpačky a střelnice se svými maringotkami. Hřiště v zimě proměňovaná na kluziště byla obehnána prkennými ohradami, na nichž se pestřily reklamy pneumatik a podpatků vedle čísel politických stran, která déšť pomalu smýval po volebních kampaních. Scenérie Kamila Lhotáka!
(…)
Pro urbanistu je zajímavá ona těžko postižitelná veličina „živého města“, kterou není snadno stvořiti. Bývalou Belvederku sice nahradila mnohem větší a modernější kavárna v protějším nároží Molochova – a přece ji vlastně nenahradila. Nikdy se tu už neobnovila osobitá atmosféra staré Belvederky. Neobnovilo se dokonce ani sedění na chodníku a nová kavárna je skryta za sklem, aniž jeví známky života.«

Když byly Holešovice a Bubny připojeny roku 1884 k Praze, zpracovala pro ně vodárenská kancelář městského stavebního úřadu projekt vodovodu, který sloužil také pro Hradčany, Bubeneč a Dejvice. Společný vodojem na Letné byl zásobo­ván z Novomlýnské vodárny. K čtyřkomorovému vodojemu o objemu 3 000 m³ příslušela přečerpávací stanice a vodní věž. Tu postavili v roce 1888 Karel Hübschmann a František Schlaffer podle projektu Jindřicha Fialky. Šestipodlažní vodní věž, vysoká 38 metrů, měla ve výšce 26 metrů válcový vodojem ze železného plechu o objemu 197,10 m³, průměru 8,25 m a výšce 4,5 m. Jeho středem procházela roura třímetrového průměru, jíž byl veden komín odvádějící kouř z topenišť parních strojů přečerpávací stanice na vrchol věže. Tři parní stroje poháněly dvě čerpadla. Jedno vytlačovalo vodu do nového za­puště­ného vodojemu na Petříně u zdí Strahovského kláštera (objem 1 000 m3), druhé do vodojemu ve věži. V přízemí věže byla dílna a kovárna, v prvním patře byt vodáka, ve druhém patře byt strojníka, ve třetím byty topičů. Vodojem ve věži byl odstaven už v druhé polovině listopadu roku 1913. Vodárna a přečerpávací stanice ukončily provoz k 1. srpnu 1926, nahradila je nová vodárna na Brusce. V letech 1937-1938 bylo postaveno 14 domů sousedního Molochova, do odstavené vodárny stavba nezasáhla. S výjimkou věže byly její budovy zbořeny až v letech 1977-1978 a na jejich místě postavena mateřská školka. Několikrát hrozící zbourání věže se dařilo odvracet, památkově chráněna je ovšem až od 26. 2. 1992. Naštěstí se v 60. letech našlo vhodné využití a byty zaměstnanců vodárny byly upraveny pro Obvodní dům pionýrů a mládeže Praha 7. Toto využití, včetně spojení s mateřskou školkou, trvá i po citlivé rekonstrukci, provedené v roce 2018 podle projektu Petra Hájka, Terezy Keilové, Cornelie Klien, Benedikta Markela, a Martina Stosse (Petr Hájek ARCHITEKTI, Praha) z roku 2016. Na místě vodojemu vznikl společenský sál, komín jím procházející nahradil periskop jako odpověď na to, že ochoz věže ve výšce 20,5 m už neskýtá mnoho vyhlídky. Umožňuje dostat oko do o 17,5 m výš a vidět tak přes zástavbu, která věž obklopila. Opačně to nefunguje.

V ÚTERÝ 26. LISTOPADU SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 12.00 A 14.00 NA LETENSKÉ PLÁNI ZA BUDOVOU MINISTERSTVA VNITRA, ZHRUBA NA ÚROVNI ZASTÁVKY TRAMVAJÍ KORUNOVAČNÍ. TĚŠÍM SE NA VÁS.  

 

17 listopadu, 2019

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 19. LISTOPADU 2019

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 7:25 pm

ZAPOMENUTÉ MÍSTO UDÁLOSTÍ DNEŠNÍM VÝROČÍM PŘIPOMÍNANÝCH

Právě 17. listopadu 1989 byl na trávníku uvnitř tramvajové smyčky Na Špejcharu odhalen malý a výtvarně ne právě nápaditý pomník s textem: „1921 1939 / ZDE STÁLA / STUDENTSKÁ KOLONIE / NA LETNÉ / KOLONKA / BAŠTA / POKROKOVÉ INTELIGENCE / 17. LISTOPADU 1989“. Studentská kolonie na Letné vznikla jako svépomocná akce Obrodného hnutí československého studentstva, kterou iniciovali Václav M. Havel a Miloš Vaněček. Ten ve vzpomínkovém textu pro Almanach Studentské kolonie na Letné 1920-1930 shrnul: „Plán Studentské kolonie vznikl z poznání, že normální chod organisace společnosti byl na tolik porušen světovou válkou, že velké nedostatky tím vzniklé není možno normálním způsobem odstraniti. Kolonie byla pokusem o svépomoc v nastavení vlastních sil tam, kde normální organismus nestačil uspokojiti potřeby.“ Bytová krize dramaticky omezila možnosti ubytování studentů v soukromí a počet lůžek na kolejích zdaleka nemohl stačit demobilizovaným studentům, vracejícím se z Velké války dokončit svá studia. Nebylo možno čekat na definitivní řešení, situace si vyžádala rychlé provizorium. V poválečné nouzi o stavební materiál se ukázalo jako výhodný materiál dřevo, nejen lácí a dostupností. Ještě jednou Miloš Vaněček: „Tak sešli jsme se s p. prof. Ing. Záhorským, který právě konstruoval systém nosné konstrukce dřevěné, která umožňovala do krajnosti využití sil zcela nevycvičených. Tím bylo možno uskutečniti druhou základní myšlenku – nedostatek sil a peněz nahraditi vlastní prací studentstva.“ Architekt Miloš Vaněček, asistent prof. Jana Záhorského na ČVUT, bratranec Miloše Vaněčka již zmiňovaného, navrhl velmi rychle 10 pavilonů se 660 lůžky ve vesměs dvoulůžkových pokojích a dal jim republikánsky dynamickou kubistickou formu. Pražská obec propůjčila pozemek na okraji Letenské pláně již opatřený inženýrskými sítěmi a pro budoucí obyvatele skýtající dobrou dopravní dostupnost jejich fakult pěšky i tramvají. Podmínkou bylo, že pozemky budou uvolněny do pěti, maximálně deseti let, protože Letenskou pláň měly zastavět budovy parlamentu, ministerstev a muzeí. Na stejný závazek byla vázána poskytnutá ministerská subvence ve výši 4 000 000 Kč. President T. G. Masaryk daroval navíc 1 500 000 Kč ze svých osobních prostředků. Úřady a úvěrové ústavy reagovaly rychle a vstřícně a přidal se další důležitý rozměr, který přibližují paměti Václava M. Havla: „Vyvolali jsme propagační akci, která již 28. října 1920 přilákala na staveniště na Letné nejen 500 pracovníků-studentů, což se stalo za pomoci studentských stavovských spolků, ale také asi 3 500 Pražanů, kteří se o akci dozvěděli z tisku. Na staveniště přinesli dary, z nichž jsme získali první finanční hotovost v částce přes 10 000 Kč.“ Nepodařilo se sice dodržet původně stanovený termín 1. ledna 1921, kdy se měli studenti stěhovat do prvního dokončeného pavilonu, na počátku léta téhož roku byla ale studentská kolonie hotova a obydlena. V čele Kuratoria studentské kolonie na Letné stál ministerský rada dr. Bohumil Mathesius, přednosta sociálního odboru na ministerstvu školství a národní osvěty, a také jeho zásluhou se podařilo naplnit oba rozměry naléhavého úkolu: Postavilo se rychle a levně. Celý projekt byl zvládnut i ekonomicky, dodržel se rozpočet a úvěry byly včas vyrovnány z výnosů kolejného. Všechny detaily obsahuje výše zmíněný Almanach Studentské kolonie na Letné 1920-1930 (Praha: nákl. vl., b.r. [1931].)
Proti reprodukovanému Vaněčkovu návrhu nebyl postaven jen ústřední pavilon s velkou jídelnou, o stravování studentů se postarala blízká Strakova akademie. (O dnešním svátku se sluší připomenout, že budova nebyla stavebníkem určena pro vládu, ale pro studenty z nemajetných českých šlechtických rodin. Také to, že se o ni studenti v listopadu 1989 oprávněně hlásili. Abych byl před tváří dějin spravedlivý, připravila je o ni již první republika.) Sochař Zdeněk Pešánek, který se po návratu z fronty zapsal na Akademii výtvarných umění do ateliéru Jana Štursy a aktivně zapojil do studentského hnutí, inicioval místo něj stavbu pavilonu s ateliérem pro sochaře a malíře. Jako první se do něj nastěhoval a bydlel tu až do roku 1925. Tehdy už konstruoval svůj první spektrofon a pracoval na světelně kinetickém Pomníku letcům.
Pískovcový památník, o němž se mi nedaří zjistit nic dalšího, je podivným náhrobkem pozoruhodného souboru kubistických staveb, po nichž nezůstala ani stopa. V úvodu přepsaný nápis na něm může poskytnout klamavou informaci, pokud letopočty čteme jako časové rozpětí existence Kolonky. Letopočet 1939 tu nevyznačuje její zánik. Provizorium na nejvýše deset let se stalo provizoriem na více než půlstoletí. Na parlament, vládní budovy ani Gočárovu novostavbu Národní galerie nikdy nedošlo, torzem záměru zůstala jen budova Nejvyššího kontrolního úřadu (1935-1939, dnes Ministerstvo vnitra) na jednom a dvojice muzejních budov (Národní zemědělské muzeum, 1935-1939, a Národní technické muzeum, 1935-1941) na druhém konci Letenské pláně. Nevyřešen zůstal i druhý rozměr provizoria, s ubytováním studentů pražských vysokých škol je potíž dodnes, studentů přibývalo rychleji, než se pro ně stavělo. Kolonka, jejíž okolí se postupně proměňovalo, trvala až do pozdního podzimu roku 1975.
Letopočet 1939 na začátku a datum 17. listopadu na konci nápisu dohromady dávají datum události, již má zřejmě pomník připomínat. O půl šesté ráno 17. listopadu 1939 vtrhla do spící kolonky Schutzpolizei a odvlekla většinu studentů do Ruzyňských kasáren, odkud byli transportováni do koncentračního tábora Sachsenhausen. Zatčeny nebyly jen obyvatelky pavilonu, určeného studentkám, které se podílely na stavbě kolonie. Schutzpolizei dostala zanedlouho Kolonku přidělenu. Stálou posádkou tu byla jednotka o zhruba 70 mužích, další tu ubytovávali během tříměsíčních kursů pro strážmistry. Za heydrichiády poskytovala tato jednotka popravčí čety pro střelnici v Kobylisích. Zmizela odtud v noci 9. května 1945. Vysoké školy se záhy opět otevřely a studenti se vrátili i do Kolonky.
Jsem rád, že o tom mohu psát v den, který je i v českém kalendáři znovu také Mezinárodním dnem studentstva a jedna z drobných podlostí naší imitace pravice byla napravena. Bašta pokrokové inteligence, jak je Kolonka pojmenována na pomníku, byla zbořena režimem, jehož ideologové rozlišovali pokrokovou inteligenci a jakousi další, zřejmě nepokrokovou. Nikdy jsem tomu nerozuměl, stejně jako obratu pracující inteligence. Inteligence je vždycky pokroková a vždycky pracující, jinak to není inteligence. Každý útok na ni, i tak marginální, jako trapná nálepka pražské kavárny, i podstatnější, jako zahnání do ghetta chudoby, se nakonec společnosti vymstí. Odpusťte smutnému pravdoláskaři, významná výročí svádějí k patetickým proslovům.
[Texty cituji jednak z Almanachu, na nějž je odkázáno v textu, jednak z knihy HAVEL, V. M. Mé vzpomínky. Praha: Lidové noviny, 1993, s. 146. Vřele doporučuji, pokud jste ještě nečetli. Necituji z úplného vydání, které vydala Knihovna Václava Havla v roce 2018, z prostého důvodu, že je dosud nemám, což své knihovně slibuji brzy napravit. Obrázky pocházejí ze starší prezentace pro jednu z mých přednášek a pokorně přiznávám, že jsem už jejich zdroje zapomněl a tehdy si nepoznamenal v neoprávněné důvěře ve vlastní paměť. Údaje o válečných osudech Kolonky čerpám z díla Jiřího Padevěta Průvodce protektorátní Prahou: Místa – události ­– lidé. Praha: Academia, 2013, s. 633. Protože vždy uvádění zdrojů zneužívám k doporučení literatury k dalšímu studiu, odkazuji ještě pro zájemce o pochopení postavení a funkce Schutzpolizei v Protektorátu na již třetí české vydání fundamentálního díla Detlefa Brandese Češi pod německým protektorátem: Okupační politika, kolaborace a odboj 1939-1945. Praha: Prostor, 2019.)  

V ÚTERÝ 19. LISTOPADU 2019 SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 12.00 A 14.00 NA ZASTÁVCE TRAMVAJÍ CHOTKOVY SADY. TĚŠÍM SE NA VÁS.

 

9 listopadu, 2019

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 12. LISTOPADU 2019

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 7:01 pm

JAN NERUDA: JDI NA LETNOU… (1887)

Ubezpečí-li Tě lékař Tvůj, že netrpíš organickou vadou srdce nebo plic, krátkodechostí nebo návaly krve k mozku, jsi-li zdráv, silen, nepříliš stár a v stoupání do vrchu trochu vycvičen, pak – ó milovaný čtenáři – „zapěj hospodinu chvalozpěv, neboť smíš doufat, že spatříš kus krásy tohoto světa! Požehnány buďtež kroky Tvoje, slunce, měsíc a hvězdy, vítr a všeliká povětrnost budiž Ti nakloněna“. A já už nepovídám nic víc, než: vezmi dobré boty na nohy, deštník do ruky, dva krejcary na most do kapsy a jdi na Letnou.
Ostatně – já Ti nepředpisuju. Na Letné je při horku o máz piva tepleji, při chladu o celou flanelovou kazajku chladněji a v dešti alespoň o jeden deštník mokřeji – vezmi tedy dva deštníky, dvě kazajky a plnou kapsu drobných. A máš-li ženu, vezmi také ženu s sebou, neboť žena počítá se na cestách, co společnice věčně nepočítavého muže, mezi hotové úspory.
(…)
Jdi na Letnou, čtenáři, pořád ještě milovaný! Prázdný stůl tam vždycky najdeš a za každého počasí je tu krásně. Letná není ani tak „malebným“ vrchem jako „malířským“ ­– ne snad proto, že po něm sedí samí malíři, nýbrž že by tam mohli sedět. S Montmartru na Paříž, s Fiesole na Florenc, se St. Elmo na Neapol není tak rozkošné vyhlídky jako s Letné na Prahu. Jen že tomu naši malíři nějak nerozumějí.

(Z fejetonu Jdi na Letnou… pro vás vypisuji z knihy Drobné klepy od Jana Nerudy III. Praha: F. Topič, 1893, III. dílu Sebraných spisů Jana Nerudy, jejichž editorem byl Ignát Herrmann, s. 27-30.)

V ÚTERÝ 12. LISTOPADU 2019 SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 12.00 A 14.00 U KOLOTOČE MEZI NÁRODNÍM TECHNICKÝM MUZEEM A LETENSKÝM ZÁMEČKEM. TĚŠÍM SE NA VÁS.     

3 listopadu, 2019

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 5. LISTOPADU 2019

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 12:02 am

KOSTEL SV. KLIMENTA V BUBNECH
Dlouho se jaksi samozřejmě předpokládalo, že stáří kostela sv. Klimenta v Bubnech odpovídá zhruba stáří vsi, jež je poprvé zmiňována k roku 1088. Kostel se poprvé uvádí roku 1234, kdy jej vladyka Zdislav daroval s příslušenstvím a s patronátním právem zderazskému klášteru Strážců Božího hrobu jeruzalémského. Eliška Přemyslovna potvrdila roku 1311 dar pozemku na postavení no­vého kostela a zří­zení hřbi­tova a zdá se tak pravděpodobné, že teprve od tohoto data můžeme dějiny kostela odvíjet. Dar z roku 1234 se nejspíše týkal staršího kostela, o němž zatím nic nevíme. Platí to i o místě, ani archeologický průzkum hřbitova v roce 1997 starší svatyni neprokázal. Nejstarší část kostela sv. Klimenta je tedy raně gotická, zřetelná je také pozdně gotická stavební fáze.
Muzeum hlavního města Prahy uchovává ve svých sbírkách akvarelem kolorovanou tužkovou kresbu z roku 1785, zachycující kostel sv. Klimenta v podobě, kterou mu dala oprava ve 2. polovině 17. století. Když nejvyšší hofmistr Maxmilián Valentin hrabě z Martinic koupil roku 1659 Bubny, získal tím i patronátní právo k už notně zchátralému kostelu, dvacet let před tím vyhořelému. Nechal jej opravit, křížovou klenbu raně gotického presbytáře a vítězný oblouk vyzdobit štukovými reliéfy a nově kostel vybavil. Jeho dědic Jiří Adam Ignác z Martinic postoupil roku 1680 patronát křižovníkům s červeným srdcem a kostel byl povýšen na farní. Neznámý kreslíř ale roku 1785 kreslil kostel již dva roky vrácený do postavení soukromé kaple majitelů bubenského dvora. Farnost byla zrušena a bubenští nadále příslušeli ke sv. Gothardu v Bubenči. Až v roce 1801 se znovu otevřel jako filiální, zhoršující se stav si ale po čase vynutil uzavření. Prostředky na nutnou opravu byly získány sbírkou a v roce 1855 se znovu vysvěcený kostel opět otevřel.
V roce 1843 sice tvořilo Bubny jen 36 domů a cenzus ke stejnému datu zaznamenal 400 obyvatel, brzy ale odstartuje rychlý růst. Bubny a Holešovice, spojené roku 1850 v jednu obec a jako Holešovice-Bubny připojeny v roce 1884 k Praze, měly v roce 1890 už 22 131 obyvatele. Naléhavou potřebu nového kostela se ale zastupitelé rozhodli zatím řešit přístavbou starého, přesněji řečeno prodloužením jeho lodi. Bylo to bez odkladu provedeno v letech 1898-1899 podle projektu Františka Schlaf­fera a Eustacha Ladislava Neuberta. Zbořilo se západní průčelí, vybourala kruchta, zazdil jižní hlavní vstup a strhla jižní předsíň. Hřbitov nebyl překážkou, pohřbívalo se zde naposled roku 1886, už roku 1873 byl otevřen nový hřbitov na okraji Královské obory. Kostel sv. Klimenta se stal farním, ale jen do vysvěcení nového kostela sv. Antonína Paduánského roku 1914, pak se stal jeho filiálním. Neúspěšně se o něj ucházela holešovická obec nové Církve československé, ustavená roku 1923. Ta své provizorní podmínky vyřešila až stavbou sborového domu v letech 1936-1937.

PŘED HUSOVÝM SBOREM CÍRKVE ČESKOSLOVENSKÉ HUSITSKÉ (čp. 1386/VII, Farského 3) SE V ÚTERÝ 5. LISTOPADU 2019 SEJDEME VE 14.00, OBĚ SKUPINY VÝJIMEČNĚ ZÁROVEŇ, K JEHO PROHLÍDCE. PŘEDNÁŠKA PAK POKRAČUJE V KOSTELE SV. KLIMENTA. TĚŠÍM SE NA VÁS.

(Kresbu reprodukuji z knihy Kateřiny Bečkové Zmizelá Praha: Letohrádky, libosady a výletní místa: 2. díl: Pravý břeh Vltavy. Praha: Paseka – Schola ludus-Pragensia, 2019, s. 46.)

 

Blog na WordPress.com.