Czumalova nástěnka

31 prosince, 2019

PF 2020

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 5:43 pm

ČEKÁNÍ NA DOKTORA 2019

Upozornění pro případného čtenáře, který je tu nový: Čekání na doktora nemá nic do činění s mým zdravím. Je to každoroční silvestrovská bilance roku právě končícího, psaná v čase, kdy je poslední den v roce už po práci a očekávám telefonickou zprávu našeho nejstaršího kamaráda, který je sice doktorem, ale filosofie, že se vydává k nám na komorní silvestrovskou oslavu, zahrnující popíjení červeného vína a půlnoční gastronomickou orgii se soljankou a pirohy.  

Mnoho o tom nevím, ale myslím, že má žena a můj blog se nepotkávají často. Před pár dny tam ale cosi hledala a zřejmě se začetla. Soudím tak z výtky, že si pořád na něco stěžuji, nadávám, lituji se atd. Silvestrovské bilance Čekání na doktora zřejmě takové opravdu jsou, jak s roční periodicitou srovnávám a neshledávám, že by se mi žilo lépe a radostněji. Nechtělo se mi v tom rozhovoru do sebeobhajoby a jako notorický opozičník jsem si jen tiše slíbil, že letošní bilance bude jiná, ba kontrastní, že nebudu vypočítávat, co mě bolí jak nově tak už dlouho a stále více ve stárnoucím těle i v prostředí, v němž mi je žít, fyzickém i sociálním.

Především: Dožil jsem se. Poprvé to na mne přišlo před pěti lety. V hlavě se začal ozývat protivně profesionálně neutrální hlas: „…ve věku nedožitých šedesáti let“. Nebojím se smrti, ale přeci jen mě to děsilo. Letos se to vrátilo, jen o pět let narostla číslovka. S pojmem dožití pracovala také má pojistná smlouva. I to mě děsilo. Ale dokázal jsem to, dožil jsem se, ba mám na to papír! Vstoupil jsem tím zároveň do důchodového věku. Sice mě to rovněž děsí, ale zároveň cítím vanutí ještě větší svobody. Děsí mě samozřejmě také částka, kterou spatřím, až mi bude vyměřen důchod, ale na vztah přímé úměry mezi svobodou a chudobou jsem už zvyklý, nejsem tu od včerejška.
Druhé radostné zjištění, které ale není nové, naopak se periodicky opakuje: Má práce mě čím dál víc baví a naplňuje. Kdybych to uměl, mohl bych hledět na uplynulý rok s hlavou hrdě vztyčenou a bradou výbojně vytrčenou. K úspěšné obhajobě dovedené chytré bakalářské a diplomové práce jsou to, čeho si cením nejvíc. Asi bych našel i pár přednášek školních i veřejných, které se celkem povedly, stejně tak pár takových vycházek a seminářů.
Knihy miluji jen o trochu méně než své studenty všech věkových kategorií a i tady se celkem dařilo. Nejen akvizičně. O těch, které jsem domů přivlekl, napíšu jindy, silvestrovsky chci zmínit alespoň ty, jichž jsem se dotkl autorsky či redakčně. Pozor, následuje chvilka pro samožer:
Pro ročenku Česká architektura 2017–2019 (Praha: Prostor – architektura, interiér, design, 2019) jsem měl za úkol vybrat a okomentovat pevně stanovený počet knih pro kapitolu Doporučené tituly. Do krásné knihy Jdi na venkov! Výtvarné umění a lidová kultura v českých zemích 1800–1960 editorů Tomáše Wintera a Pavly Machalíkové (Řevnice – Praha: Arbor vitae societas – Artefactum, 2019) jsem přispěl třemi studiemi. (O hrdost a radost jsem se v tomto případě připravil sám. Ale předsevzetí nestěžovat si znamená i nestěžovat si sám na sebe, tedy rychle od toho pryč.)

Mám rád věci dokonalé a oceňuji, když se nápad dotáhne k bezchybné realizaci. Největší radost a hrdost mi tak přineslo nové české vydání eseje Adolf Loos, který napsal Loosův přítel, novinář Karl Marilaun. Drobná knížečka vyšla ve Vídni v roce 1922 a v překladu Jaroslavy Václavkové a grafické úpravě Zdeňka Rossmanna ji o sedm let později vydal v Brně jako soukromý tisk Jan Vaněk. Dlouho ji už chovám ve své sbírce, kdysi jsem se marně snažil iniciovat její nové vydání a po letech nabídl nápad Davidu Cysařovi jako počátek ediční aktivity Winternitzovy vily, již probouzí k novému životu. David se ukázal tím pravým, kýžené dokonalosti dosáhl. Nad tím, že jsem mohl krásné faksimile vybavit předmluvou, se dmu pýchou a výtisku č. 1 s Davidovým věnováním si cením ještě více než knížečky původní.
Za dlouhých 37 let manželství jsme s mojí ženou podnikli ledacos společného, ale do rozsáhlejšího publikačního projektu jsme se letos pustili poprvé. Vyšší odborná škola textilních řemesel a Střední umělecká škola textilních řemesel, za něž je rovněž provdána, slavily v tomto roce 100. výročí zřízení svého předchůdce, Státního ústavu školského pro domácký průmysl. Oslavy vrcholily slavnostním setkáním v residenci pražských primátorů, jež jsem měl tu čest moderovat. Zpracovali jsme k němu 100 let dějin školy v kontextu vývoje umění a kultury do podoby almanachu a připsali jej památce naší přítelkyně ing. Elišky Kadlecové.

Na samotný sklonek roku připadla ještě jedna radost, související s tíhnutím k dokonalosti. Je jím postižen i Mirek Pásek. Po pěti letech jsme znovu vydali naši knihu Na Mělníku. Vydavatelem byl tentokrát sám Miroslav Pásek a to, že v tiráži vedeme druhé vydání jako přepracované a doplněné, se týká především jeho fotografií, své eseje jsem jen lehce zredigoval. Stejně jako u školního almanachu jsem na knihu hrdý nejen jako autor, ale také jako redaktor.

Konec samožeru. Chtěl jsem jím jen říci, že to byl dobrý a plodný rok.

Přeji vše nejlepší v novém roce a děkuji za přátelství, toleranci, trpělivost a naději.

16 prosince, 2019

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 17. PROSINCE 2019

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 7:03 pm

VZPOMÍNKY Z VÝSTAVIŠTĚ

Parkovou úpravu pro Zemskou jubilejní výstavu v roce 1891 navrhl František Thomayer (1856­–1938). O výběru zahradního architekta nebylo pochyb, Thomayer měl v roce výstavy za sebou léta sbírání zkušeností ve Frankfurtu nad Mohanem, Stuttgartu, Vídni, ve Francii a Belgii a sedmileté působení ve funkci městského zahradníka královského hlavního města Prahy. Jeho rukopis nesly (a vesměs dodnes nesou) kromě jiných děl parky na Karlově náměstí, na Poříčí či v severní části Žofína, Vrchlického sady a dolní část Letenských sadů. Thomayerův plán ze sbírek Národního zemědělského muzea reprodukuji z katalogu Stanislavy Ottomanské, Šárky Steinové a Romana Zámečníka Po stopách českých prvorepublikových zahradních architektů (Praha: Národní zemědělské muzeum, 2017, s. 19.)

Dudák vítá návštěvníky další významné výstavy, Národopisné výstavy českoslovanské v roce 1895. Svatováclavskou korunu vytvořil zahradník vinohradské vily Saracinka Antonín Jermář. Koruna tu byla již v roce 1891, provedena z rostlin v ploše, nyní získala třetí dimenzi. Z Průmyslového paláce (Bedřich Münzberger – František Prášil 1890-1891) se stal Národopisný palác, ale jak je vidět na fotografii, nic jiného se nezměnilo. Na římsách tympanonu vstupu dosud pololeží alegorie Umění a Průmyslu, z jeho vrcholu vzlétá Genius, zůstaly tu letopočty 1791 a 1891, iniciály RB (Regnum Bohemiae) i císařové Leopold II. a František Josef I. v nikách věží (Josef Stra­chovský – Antonín Procházka  – František Hergesel 1890-1891).
V ose před vstupem dosud stojí pomník Jiřího z Poděbrad. Poděbradští studenti o něm uvažovali už v 70. letech, v dalším desetiletí převzali iniciativu poděbradští sokolové a roku 1883 založili Spolek pro zbudování pomníku králi Jiřímu v Poděbradech. Bohuslav Schnirch (1845–1901) pro něj vytvořil jezdecký pomník a čerstvě dokončené dílo se stalo nejprve exponátem Zemské jubilejní výstavy. Poutalo nejen sochařskou kvalitou (v českém sochařství s ním v oboru jezdeckého pomníku snese srovnání jen máloco), ale i jako dílo technické, činící pomník finančně dostupnějším (což bylo pro české, tedy obecně méně movité občanské aktivity v čase vzepětí pomníkového stavitelství podstatné): Socha není odlita klasickým postupem do bronzu, ale snýtována na železné kostře z dvanácti dílů vytepaných z měděného plechu. Vystavení pomohlo sbírce na pomník a stejně tomu bylo i na Národopisné výstavě českoslovanské, pro niž byl pomník ještě ponechán na místě. Až v srpnu 1896 se stěhoval do Pardubic, kde jej znovu sestavili a osadili na připravený šest metrů vysoký pískovcový podstavec se čtyřmi štítonoši. Slavnost odhalení trvala po tři dny 14., 15. a 16. srpna a stala se jednou z významných dobových národních manifestací.

Fotografii s dudákem reprodukuji z půvabné skládačky Národopisná výstava, kterou vydal v Praze roku 1895 nakladatel F. Topič. Pro další vzpomínky na Průmyslový palác a prostor před ním jsem sáhl ke dvěma klasikům české fotografie. Pohled z věže Průmyslového paláce směrem ke vstupu na Výstaviště je z knihy Václava Jírů Praha a Pražané (Praha: Orbis, 1962, s.157). Protože tehdy se to k potěše nás fotoamatérů někdy i v knihách uvádělo, přidávám technické údaje: přístroj Linhof Technika 6 × 9, objektiv Biogon 4,5/53, clona 11, čas 1/250, materiál Agfa ISS. Hned dvě fotografie jsem oskenoval z hlubotiskem tištěné knihy Josefa Ehma Prahou včerejška i dneška s textem Emanuela Pocheho (Praha: Orbis, 1958, obr. 208 a 209). První ukazuje prostranství z opačné strany a z chodecké perspektivy, druhá proslulý Zahradnický ples v rekonstruovaném paláci (Pavel Smetana 1952-1954). Ten už znovu změnil jméno, tentokrát na Sjezdový, což dokumentuji poslední fotografií. Koncem května roku 1971 tu 1 183 delegátů XIV. sjezdu KSČ utužuje mráz, který přišel z Kremlu.

V ÚTERÝ 17. PROSINCE SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 12.00 A 14.00 V ULICI DUKELSKÝCH HRDINŮ POBLÍŽ VCHODU DO VELETRŽNÍHO PALÁCE (ZASTÁVKA TRAMVAJÍ SE JMENUJE STEJNĚ). TĚŠÍM SE NA VÁS.

Připomínám, že přednáška 17. prosince je v tomto semestru poslední. V letním semestru se poprvé sejdeme v úterý 18. února 2020.

P.S.Nenechal jsem vám mnoho času na domácí přípravu, za což se velmi omlouvám. Před časem jsem soustředil obrazový materiál k soutěži na Veletržní palác. Stačí přejít sem: https://czumalo.wordpress.com/2013/10/20/k-veletrznimu-palaci/ a kliknout na příslušný odkaz.

9 prosince, 2019

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 10. PROSINCE 2019

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 4:26 pm

TŘI FOTOGRAFIE WIEHLOVY BRÁNY NA VÝSTAVIŠTĚ
Z hlubin archivu starých blogů jsem vytáhl fotografie, nalezené na podzim roku 2013. Uvádím to jako omluvu, že zdroj musím uvést jen alibistickým archiv autora, už bych to asi dohromady nedal. Úvodní fotografie, pohled na Výstaviště během jarních veletrhů někdy ve 30. letech minulého století, kterou starý soubor doplňuji, pochází z pravidelně zde citované knihy Jana Jungmanna Holešovice-Bubny: V objetí Vltavy (Praha: Muzeum hl. m. Prahy, 2014, obr. 395 na s. 129.).
Dřevěnou bránu navrhl velký český renesancista Antonín Wiehl (1846–1910), žák Josefa Zítka, pro Všeobecnou zemskou jubilejní výstavu v roce 1891. Projektovaná životnost 18 metrů vysoké brány, nesoucí kromě velkého znaku Království českého čtyřicet znaků českých měst, byla dána časem trvání výstavy. Ta skončila 18. října 1891, brána ale trvala ještě 57 let. Procházelo se jí i na Národopisnou výstavu českoslovanskou v roce 1895, na Výstavu architektury a inženýrství spojenou s výstavou motorů a pomocných strojů pro živnostníky a s odbornou výstavou klempířů v zemích koruny České v roce 1898, na Jubilejní výstavu Obchodní a živnostenské komory v roce 1908 či na Mezinárodní výstavu hasičstva, bezpečnosti a samaritánství v roce 1928. Jak hojně, ukazuje návštěvnost dvou prvních: u Zemské jubilejní výstavy dosáhla počtu 2 432 356, u Národopisné výstavy českoslovanské přesáhla dvoumilionovou hranici o zhruba 40 000.
Kromě velkých výstav, které až do roku 1908 trasují také vývoj české architektury, vítala Wiehlova brána i návštěvníky výstav, konaných periodicky. Byly to především Pražské vzorkové veletrhy, pořádané dvakrát do roka, vždy na jaře a na podzim. První se otevřel 12. září 1920 a poslední skončil 5. června 1951. S přerušením mezi zářím 1941 a zářím 1946 jich bylo celkem dvaapadesát. Hospodářská společnost pro království České a její nástupkyně, Ústřední hospodářská společnost a Zemědělská jednota Československé republiky, pořádaly na Výstavišti pravidelné výstavy zemědělských strojů a hospodářských zvířat až do okupace. I. mezinárodní výstava automobilů, motocyklů a kol se otevřela v dubnu 1905 a každoroční autosalony se s několika cézurami konaly až do roku 1947. Od roku 1909 se na nich objevovala také letadla a vše související s aviatikou, po vzniku republiky se aerosalon osamostatnil: I. mezinárodní letecká výstava proběhla v roce 1920.
Okupace sice přerušila periodické výstavy, nikoliv ale veškerý výstavní provoz. Propagandistickou putovní výstavu Sovětský ráj zahájil státní tajemník Karl Hermann Frank 28. února 1942. Do Prahy byla převezena z Vídně a po měsíci se stěhovala do Berlína. Obří poutač se zdá naznačovat, že zabrala celé výstaviště, udávaný počet návštěvníků mezi 300 a 500 tisíci by tomu odpovídal. Stačila jí ale Wiehlova budova výstavy současného umění z Jubilejní zemské výstavy, která od roku 1905 sloužila Moderní galerii Království českého. Pro výstavu Sovětský ráj byla budova vyklizena a sama Moderní galerie téhož roku (k 5. listopadu 1942) rozhodnutím říšského protektora zrušena jako samostatná zemská instituce a sloučena se Státní sbírkou starého umění v Českomoravskou zemskou galerii, později Národní galerii.
Slovanská zemědělská výstava, konaná od 2. května 1948 do 10. července 1948, sice navazovala jak na tradici hospodářských výstav, tak velkých výstav, pro něž bylo Výstaviště vybudováno, především na Národopisnou výstavu českoslovanskou, zároveň ale tuto tradici uzavřela. Jako symbolické lze tak chápat stržení Wiehlovy brány, s níž už Jiří Kroha ve své koncepci výstavy nepočítal.
Výchozí situaci brány, jejíž existenci vymezují letopočty 1891 a 1948, ukazuje Hynkův správný plán zemské jubilejní výstavy v Praze r. 1891. Vyznačil jsem v něm tři stavby, o nichž už byla nebo bezprostředně bude řeč: Hanavský pavilon, pavilon Klubu českých turistů a Českou chalupu, další dílo Antonína Wiehla.

V ÚTERÝ 10. PROSINCE 2019 SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 12.00 A 14.00 U FONTÁNY PŘED VSTUPEM NA VÝSTAVIŠTĚ. TĚŠÍM SE NA VÁS.

Připomínám, že příští přednáška 17. prosince je v tomto kalendářním roce i v zimním semestru akademického roku 2019/2020 poslední. V letním semestru se poprvé sejdeme v úterý 18. února 2020.   

1 prosince, 2019

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 3. PROSINCE 2019

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 8:04 pm

CESTA K PRAŽSKÉ AKADEMII VÝTVARNÝCH UMĚNÍ

Už v roce 1577 vznikla v Římě Accademia delle Arti della Pittura, della Scultura e del Disegno, další akademie následovaly v sedmnáctém (Paříž 1664, Vídeň 1692) a osmnáctém století (Petrohrad 1764, Londýn 1768, Mnichov 1770, resp. 1808). Praze nechyběla iniciativa, už počátkem 18. století se architekt František Maxmilián Kaňka, malíř Michael Václav Halbax a sochař František Preiss neúspěšně pokusili o ustavení Akademie umění. Nový impuls přišel s osvícenskou vírou ve schopnost umění kultivovat a prohlubovat ušlechtilé lidské vlastnosti a rodícím se novým národním vědomím, energeticky syceným romantismem. Bylo nezbytné čelit jednomu z dopadů tereziánských a josefínských reforem, úpadku domácího výtvarného umění, jež ztrácelo objednavatele i umělce. „Úpadek umění v naší vlasti“ uvádí jako důvod vzniku preambule stanov Společnosti vlasteneckých přátel umění (Privat Gesellschaft patriotischer Kunst Freunde), ustavené v Praze 5. února 1796,jejímž nejpřednějším účelem má být znovuvyzdvižení umění a vkusu“. Okruh vlasteneckých šlechticů a několika měšťanských milovníků umění chtěl k jeho dosažení zřídit galerii a založit a vybavit uměleckou školu,v níž by mladí umělci nalezli žádoucí vedení při svém úsilí přiblížit se ve své práci vzorům“, které poskytne galerie. Obrazárna Společnosti vlasteneckých přátel umění se otevřela už koncem roku 1796 v Černínském paláci. Nebyla tu ale dlouho, na jaře 1809 ji odtud vytěsnil armádní lazaret a po provizorním uložení mohla obrazárna znovu otevřít až v roce 1814 v jiném hradčanském paláci, který Společnosti prodal Leopold hrabě Šternberk.
Potřebu školy saturovala nejprve Kreslířská akademie. Zakladatelský císařský dekret je datován 10. září 1799, výuka začala následujícího roku ve východním křídle Klementina. Provizorium se nepodařilo překonat plánovaným stěhováním do Rudolfina, až získání jednoho ze dvou Wiehlových protějškových uměleckých pavilonů ze Zemské jubilejní výstavy prostorové situaci ulevilo. Znovu díky Josefu Hlávkovi se pak už rychle přiblížilo řešení neprovizorní: V roce 1896 byla dosud soukromá škola zestátněna, získán pozemek na okraji Stromovky, architekt Václav Roštlapil vyslán na studijní cestu po evropských akademiích a bez prodlení začal pracovat na projektu, podle nějž se od roku 1898 stavělo. V hotové budově se začalo učit na podzim roku 1903.
Akademie získala v roce 1911 statut vysoké školy. Ve velkorysé Roštlapilově budově se ale nakonec všichni pedagogové a studenti nesešli. Ateliér grafiky byl v mansardě paláce České banky (Ligna) na Novém Městě pražském (čp. 791/II, Václavské náměstí 32, Vodičkova 39 a 41), škola architektury v Kotěrově vlastní vile na Královských Vinohradech (čp. 1542/XII, Hradešínská 6). Vila byla dokončena v roce 1909, o deset let později Kotěra zpracoval projekt školy architektury ve dvou pavilonech, symetricky umístěných z obou stran Roštlapilovy hlavní budovy. K realizaci nedošlo a Jan Kotěra na jaře roku 1923 zemřel. Projektu se ujal jeho žák a nástupce v čele Školy architektury Josef Gočár a velmi pietně ho přizpůsobil nové situaci: Prostředky dostačovaly jen na stavbu jednoho pavilonu a tak částečně kompenzoval ztrátu kapacity zvýšením Kotěrova projektu o patro. Stavba byla dokončena v roce 1925.

[Zdroje: Fotografie pocházejí z webových stránek AVU: http://www.avu220.cz/cs/historie-avu, některé údaje jsem čerpal ze studie Jiřího T. Kotalíka Historické budovy AVU tamtéž, další ze studie Jiřího Kotalíka Akademie výtvarných umění v Praze v Almanachu Akademie výtvarných umění v Praze k 180. výročí založení (1799-1979). Praha: Akademie výtvarných umění – Národní galerie, 1979, s. 13-58. První stanovy Společnosti vlasteneckých přátel umění cituji podle studie Víta Vlnase „Znovuvyzdvižení umění a vkusu“ v katalogu Obrazárna v Čechách 1796­­-1918. Praha: Gallery – Národní galerie, 1996, s. 23-35, s. 26. Jako vždy jsou tyto odkazy zároveň doporučením literatury k dalšímu studiu.]

 

 

V ÚTERÝ 3. PROSINCE 2019 SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 12.00 A 14.00 NA LETENSKÉM NÁMĚSTÍ ZA PRODEJNOU BILLA V MÍSTECH, KDE JÍM PROCHÁZÍ OVENECKÁ ULICE. TĚŠÍM SE NA VÁS.

Pro plánování konce letošního a počátku příštího roku: Přednášky se konají ještě 10. prosince a naposled v tomto roce i zimním semestru 17. prosince. V letním semestru se poprvé sejdeme v úterý 18. února 2020.

Blog na WordPress.com.