Czumalova nástěnka

31 prosince, 2019

PF 2020

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 5:43 pm

ČEKÁNÍ NA DOKTORA 2019

Upozornění pro případného čtenáře, který je tu nový: Čekání na doktora nemá nic do činění s mým zdravím. Je to každoroční silvestrovská bilance roku právě končícího, psaná v čase, kdy je poslední den v roce už po práci a očekávám telefonickou zprávu našeho nejstaršího kamaráda, který je sice doktorem, ale filosofie, že se vydává k nám na komorní silvestrovskou oslavu, zahrnující popíjení červeného vína a půlnoční gastronomickou orgii se soljankou a pirohy.  

Mnoho o tom nevím, ale myslím, že má žena a můj blog se nepotkávají často. Před pár dny tam ale cosi hledala a zřejmě se začetla. Soudím tak z výtky, že si pořád na něco stěžuji, nadávám, lituji se atd. Silvestrovské bilance Čekání na doktora zřejmě takové opravdu jsou, jak s roční periodicitou srovnávám a neshledávám, že by se mi žilo lépe a radostněji. Nechtělo se mi v tom rozhovoru do sebeobhajoby a jako notorický opozičník jsem si jen tiše slíbil, že letošní bilance bude jiná, ba kontrastní, že nebudu vypočítávat, co mě bolí jak nově tak už dlouho a stále více ve stárnoucím těle i v prostředí, v němž mi je žít, fyzickém i sociálním.

Především: Dožil jsem se. Poprvé to na mne přišlo před pěti lety. V hlavě se začal ozývat protivně profesionálně neutrální hlas: „…ve věku nedožitých šedesáti let“. Nebojím se smrti, ale přeci jen mě to děsilo. Letos se to vrátilo, jen o pět let narostla číslovka. S pojmem dožití pracovala také má pojistná smlouva. I to mě děsilo. Ale dokázal jsem to, dožil jsem se, ba mám na to papír! Vstoupil jsem tím zároveň do důchodového věku. Sice mě to rovněž děsí, ale zároveň cítím vanutí ještě větší svobody. Děsí mě samozřejmě také částka, kterou spatřím, až mi bude vyměřen důchod, ale na vztah přímé úměry mezi svobodou a chudobou jsem už zvyklý, nejsem tu od včerejška.
Druhé radostné zjištění, které ale není nové, naopak se periodicky opakuje: Má práce mě čím dál víc baví a naplňuje. Kdybych to uměl, mohl bych hledět na uplynulý rok s hlavou hrdě vztyčenou a bradou výbojně vytrčenou. K úspěšné obhajobě dovedené chytré bakalářské a diplomové práce jsou to, čeho si cením nejvíc. Asi bych našel i pár přednášek školních i veřejných, které se celkem povedly, stejně tak pár takových vycházek a seminářů.
Knihy miluji jen o trochu méně než své studenty všech věkových kategorií a i tady se celkem dařilo. Nejen akvizičně. O těch, které jsem domů přivlekl, napíšu jindy, silvestrovsky chci zmínit alespoň ty, jichž jsem se dotkl autorsky či redakčně. Pozor, následuje chvilka pro samožer:
Pro ročenku Česká architektura 2017–2019 (Praha: Prostor – architektura, interiér, design, 2019) jsem měl za úkol vybrat a okomentovat pevně stanovený počet knih pro kapitolu Doporučené tituly. Do krásné knihy Jdi na venkov! Výtvarné umění a lidová kultura v českých zemích 1800–1960 editorů Tomáše Wintera a Pavly Machalíkové (Řevnice – Praha: Arbor vitae societas – Artefactum, 2019) jsem přispěl třemi studiemi. (O hrdost a radost jsem se v tomto případě připravil sám. Ale předsevzetí nestěžovat si znamená i nestěžovat si sám na sebe, tedy rychle od toho pryč.)

Mám rád věci dokonalé a oceňuji, když se nápad dotáhne k bezchybné realizaci. Největší radost a hrdost mi tak přineslo nové české vydání eseje Adolf Loos, který napsal Loosův přítel, novinář Karl Marilaun. Drobná knížečka vyšla ve Vídni v roce 1922 a v překladu Jaroslavy Václavkové a grafické úpravě Zdeňka Rossmanna ji o sedm let později vydal v Brně jako soukromý tisk Jan Vaněk. Dlouho ji už chovám ve své sbírce, kdysi jsem se marně snažil iniciovat její nové vydání a po letech nabídl nápad Davidu Cysařovi jako počátek ediční aktivity Winternitzovy vily, již probouzí k novému životu. David se ukázal tím pravým, kýžené dokonalosti dosáhl. Nad tím, že jsem mohl krásné faksimile vybavit předmluvou, se dmu pýchou a výtisku č. 1 s Davidovým věnováním si cením ještě více než knížečky původní.
Za dlouhých 37 let manželství jsme s mojí ženou podnikli ledacos společného, ale do rozsáhlejšího publikačního projektu jsme se letos pustili poprvé. Vyšší odborná škola textilních řemesel a Střední umělecká škola textilních řemesel, za něž je rovněž provdána, slavily v tomto roce 100. výročí zřízení svého předchůdce, Státního ústavu školského pro domácký průmysl. Oslavy vrcholily slavnostním setkáním v residenci pražských primátorů, jež jsem měl tu čest moderovat. Zpracovali jsme k němu 100 let dějin školy v kontextu vývoje umění a kultury do podoby almanachu a připsali jej památce naší přítelkyně ing. Elišky Kadlecové.

Na samotný sklonek roku připadla ještě jedna radost, související s tíhnutím k dokonalosti. Je jím postižen i Mirek Pásek. Po pěti letech jsme znovu vydali naši knihu Na Mělníku. Vydavatelem byl tentokrát sám Miroslav Pásek a to, že v tiráži vedeme druhé vydání jako přepracované a doplněné, se týká především jeho fotografií, své eseje jsem jen lehce zredigoval. Stejně jako u školního almanachu jsem na knihu hrdý nejen jako autor, ale také jako redaktor.

Konec samožeru. Chtěl jsem jím jen říci, že to byl dobrý a plodný rok.

Přeji vše nejlepší v novém roce a děkuji za přátelství, toleranci, trpělivost a naději.

Napsat komentář »

Zatím nemáte žádné komentáře.

RSS feed for comments on this post. TrackBack URI

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Blog na WordPress.com.

%d blogerům se to líbí: