Czumalova nástěnka

Listopad 27, 2016

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 29. LISTOPADU 2016

Filed under: CO JSEM SI DOMŮ PŘIVLEKL, U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 11:47 pm

solidarita023JEŠTĚ JEDNOU SÍDLIŠTĚ SOLIDARITA

Miluji své kantorské povolání, i když jsem jeho volbou a celoživotním zachováním věrnosti mu vlastně složil a stále obnovuji slib dobrovolné chudoby. Radosti, které mi poskytuje, ale nejsou vyvažovány jen hmotným strádáním. Po celý život mě neopouštějí některé obsedantní děsy a stárnutí (eufemisticky délka praxe) je nemírní, naopak: To už jsem jim říkal. (Zpravidla ano.) Tohle nevím a někdo se na to určitě zeptá. (Zpravidla ano.) Je o tom kniha, kterou všichni četli, jen já o ní nevím. (Zpravidla ne, většinou ta kniha vůbec neexistuje.) Tohle jsem jim zapomněl říci… (Zpravidla ano.) V zaujetí výjimečností a aktuální atmosférou sídliště Solidarita (mnohem intenzivněji vnímám, když vám něco mohu ukázat, než když jsem s tím sám) jsem vám minulé úterý zapomněl doporučit knihu, jejíž obálku tu reprodukuji.
Geneze svrchovaně počestná: Mladá historička umění Barbora Špičáková se v roce 2011 přistěhovala na Solidaritu a věrna své profesi začala své prostředí zkoumat. Byl tu ale ještě druhý rozměr, osobně mi velmi blízký: „Vedle odborného zhodnocení mi ale přišel důležitý také celkový vliv architektury na své obyvatele. Na Solidaritě jsem si poprvé uvědomila, že vliv prostředí, který architektura dokáže vytvořit, může být vlastně prokazatelný.[1] První polovinu knihy tak tvoří 12 rozhovorů, vedených s obyvateli Solidarity. Každý z nich uvádí fotografie respondentů v jejich prostředí, většinou dvojic. Plně s editorkou souhlasím, že fotografie Dory Kubíčkové „by s přehledem obstály rovněž jako samostatný cyklus[2] . Někteří z respondentů dali k dispozici i rodinné snímky.
solidarita027Druhou polovinu knihy tvoří tři studie, doplněné historickými snímky Zdeňka Voženílka a barevnými fotografiemi současného stavu sídliště, jejichž autorem je Viktor Tuček. Studii Solidarita v mezinárodním kontextu napsala americká historička architektury Kimberly Elman Zarecor (její kniha Manufacturing a Socialist Modernity. Housing in Czechoslovakia, 1945–1960[3] vyšla mezitím i v českém překladu[4]). Vysvětluje poválečnou situaci bydlení, shrnuje obnovování mezinárodních kontaktů české architektury a přesvědčivě ukazuje, že vzory pro financování i urbanistické a architektonické řešení Solidarity našli autoři ve Skandinávii. V závěru pak konstatuje: „Zájem o Skandinávii a modely bydlení z jiných zemí je dokladem toho, že čeští a slovenští architekti byli i v letech 1946-1947 nadále zapojeni do mezinárodní diskuse o bytové výstavbě. Považovali se za součást celosvětové debaty o modelech bydlení, jejímž cílem bylo nabídnout v období nedostatku finančních prostředků a nutnosti poválečné obnovy pohodlné, avšak nikoli luxusní domy. Tento model bohužel nepřežil příchod komunistické éry. Poukazuje ale na alternativní cestu poválečné bytové výstavby, která mohla nalézt vhodnou rovnováhu mezi touhou mnoha lidí po vlastním rodinném domě a výhodami, jež přináší hustší zástavba se sdílenými společnými prostory, společnými službami a chytřejším přístupem k využití území a rozvoji infrastruktury.[5]
Historička umění Eva Novotná pro následující studii Sídliště Solidarita aneb Co se dočteme ve „Zpravodaji dobrého bydlení“ vytěžila zajímavé údaje ze čtvrtletníku, který obecně prospěšné stavební družstvo Solidarita vydávalo. Družstvo bylo registrováno Krajským obchodním soudem v Praze 28. června 1945 pod názvem Čest práci, Solidarita se jmenovalo až od listopadu 1945, kdy byl jeho předsedou zvolen Josef Krosnář, v té době náměstek primátora hlavního města Prahy, poslanec Národního shromáždění, předseda pražského Krajského výboru KSČ a člen ÚV KSČ. Jedinečnost sídliště (mnohokrát konstatovanou v rozhovorech v první polovině knihy) zakládá především vysoký podíl zeleně a oddělení automobilové dopravy od vnitřních ulic. Program počítal, vedle skutečně realizovaných staveb ústřední výtopny a společných prádelen, také s údržbářskými a úklidovými službami a výstavbou rekreačních chat pro obyvatele nájemních domů. Mezi spolupracovníky družstva Solidarita a jeho stejnojmenného časopisu najdeme vedle hlavních projektantů Františka Jecha, Karla Storcha a Hanuše Majera také Vlastu Štursovou, Miloslava Tryznu a Antonína Tenzera. Na posledních dvou ročnících časopisu autorka působivě ukazuje, jak se s programem sídliště po únorovém puči vyrovnává nová ideologie.
solidarita028Závěrečnou studii nazvala její autorka, architektka Michaela Janečková, Prefabrikace, nástroj moderní výstavby. Studie se ale neomezuje jen na problematiku prefabrikace, přehledně přibližuje urbanistickou a architektonickou podstatu sídliště a věnuje se Františku Jechovi jako jeho hlavnímu architektovi. Zajímavý detail, který zmiňuje i studie Evy Novotné: Původní Jechův soutěžní návrh řadových domků počítal s variantou umístění koupelny buď v přízemí nebo v patře s logickým vysvětlením: Manuálně pracující používají koupelnu nejvíce po příchodu z práce, duševně pracující na noc nebo ráno. Nakonec se realizoval pouze typ s koupelnou v přízemí, koupelnu v patře mají jen domky na konci řad. Při přípravě stavby vybudovalo družstvo přes 4,5 kilometru dlouhou železniční vlečku, po níž se vozil materiál do výrobny prefabrikátů přímo na staveništi sídliště. Ta vyráběla třiceticentimetrové tvárnice pro nosné zdi, denně zvládala kolem 8 000 tvárnic. Na místě se vyráběly také stropní a obvodové panely. Ne všechny, část tvárnic a panelů se vozila z mimopražských výroben. Na staveništi se ručně vyráběly také železobetonové díly, z nich se skládaly pozoruhodné vlnité stropy. Řadové domky se začaly stavět koncem května 1947, do února 1948 byly v hrubé stavbě dokončeny, první řada byla dána k užívání 14. srpna 1948, poslední obyvatelé se stěhovali v červnu 1949. S prvními nájemní domy se začalo v podzimních měsících roku 1947. Exaktní datace výstavby celého sídliště pak zní 1947–1961. Postaveno 604 řadových domů, 26 bytových domů, 10 objektů občanské vybavenosti. Ke srovnání se v rozsahu, pokud se nepočítají projekty, ale jen realizace, nenabízí ve 40. letech nic, stejně tak v míře užití prefabrikace. Autorka ukazuje, jak to dopadlo v Kobylisích a v Podolí a připomíná pokusy s prefabrikací ve Zlíně, Štursův montovaný dům na Babě (mimochodem celkem nedávno zbouraný a nahrazený procovskou sterilní novostavbou) i experimentální sídliště v Nové Pace a svá srovnání přirozeně končí: „Nikde v republice však nenajdeme takovou koncentraci novátorských řešení nejen v architektonickém návrhu a jeho estetice, ale také v organizaci práce nebo v pojetí sídliště jako sociálně solidárního mikrosvěta. Žádný z architektů neměl navíc odvahu přiznat skladbu prefabrikátů na fasádě tak, jak to učinil architekt Jech na sídlišti Solidarita.[6]
Moc pěkná knížka i vizuálně (grafická úprava Adéla Svobodová). Přes hřbet na zadní stranu obálky přechází letecký snímek Eugena Vasiliaka z jeho knihy Nad Prahou[7]. Reprodukuji ho celý a přidávám i jeden další[8].

V ÚTERÝ 29. LISTOPADU 2016 SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 14.00 OPĚT NA STANICI METRA A STRAŠNICKÁ. TĚŠÍM SE NA VÁS.

[1] ŠPIČÁKOVÁ, Barbora (ed.). Sídliště Solidarita. Kostelec nad Černými lesy: Archiv výtvarného umění, 2014, s. 7.
[2] Tamtéž.
[3] ZARECOR, Kimberly Elman. Manufacturing a Socialist Modernity: Housing in Czechoslovakia, 1945-1960. Pittsburgh: University of Pittsburgh Press, 2011.
[4] ZARECOROVÁ, Kimberly Elman. Utváření socialistické modernity: Bydlení v Československu v letech 1945–1960. Praha: Academia, 2015.
[5] ŠPIČÁKOVÁ, Barbora (ed.). Sídliště Solidarita. Kostelec nad Černými lesy: Archiv výtvarného umění, 2014, s. 76.
[6] Tamtéž, s. 112.
[7] VASILIAK, Eugen. Nad Prahou. Praha: Odeon, 1966, s. 69.
[8] Tamtéž, s. 71.

Uložit

Prosinec 7, 2015

MALOSTRANSKÝ HŘBITOV

pd002Před časem jsem tu zveřejnil svou oficiální fotografii ve věku infantilním i ostudu, která její pořízení u karlovarského komunálního fotografa provázela. Můj otec pak pořídil skvělý fotoaparát Flexaret IV a nadále mě raději fotografoval sám. Jako správný začátečník nakupoval i příslušnou literaturu a já mu ji později jako správný začátečník spolu s fotoaparátem sebral, když nastal čas přestat být fotografovaným a stát se fotografujícím. Jak jsem ještě později učil kdekoho fotografovat, onu literaturu jsem kdekomu půjčoval a ne všechna se mi vrátila. Naštěstí jsem nikdy nikomu nepůjčil krásnou knihu Josef Sudek: Fotografie, kterou v roce 1956 vydalo k Sudkovým šedesátinám Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění. Nevím už, kdy mě ji rodiče poprvé nechali prohlížet, ale od té doby jsem nepřestal. I když se do dnešních dnů zmnohonásobil počet Sudkových děl, která znám, nejdůležitější pro mne zůstávají ta, která do knihy vybral Josef Prošek. Zvláštní postavení mezi nimi měla čtveřice fotografií z Malostranského hřbitova. Nejspíše může za přitažlivost, kterou pro mne mají hřbitovy, rozhodně ale byla součástí mého juvenilního sudetského snění o Praze. Má tehdejší představa rozlehlého tajemného Malostranského hřbitova byla zasazena do prostředí Malé Strany, jež jsem si vysníval nad fotografiemi Karla Plicky. Když jsem se s ním poprvé shledal nikoliv na Malé Straně, ale na rozhraní Smíchova a Košíř, byl o mnoho menší, než v chebském snění, ořezán a zle tísněn dvěma rušnými komunikacemi, zanedbaný a zvandalizovaný. Sudka jsem tu ale našel, s pořádnou porcí břečťanu nádavkem. Myslím, že jsme si pro naše úterní rozloučení se Smíchovem vybrali dobré místo.
Není to ale jediný důvod, proč se k Malostranskému hřbitovu vracím, je tu i další kniha. Den poté, co jsme se tu rozešli, jsem domů od pana Navrátila z knihkupectví Juditina věž přivlekl dlouho očekávanou novinku, knihu Malostranský hřbitov: Historie a současnost (Praha: ARSCI, 2016). Díky ní už například vím, že pod křížem na Sudkově snímku, reprodukovaném z knihy uvedené o odstavec výše, odpočívají František Xaver Ellenberger, jeho manželka Anna, rozená Hikischová, František Ellenberger a Emanuela Lerchová, rozená Ellenbergerová a vytvořil jej kolem roku 1855 Robert Platzer. Kolektivní dílo o úctyhodných 448 stranách napsali Gabriela Kalinová, Adam Hnojil, Jana Tischerová, Jana Bělová, Hedvika Kuchařová, Martin Arden a Jarmila Lachmannová. Vedle studií historických a uměleckohistorických a bohaté fotografické dokumentace kniha obsahuje cenné schematické mapy hřbitova vytvořené novým výzkumem a seznam identifikovaných osob na hřbitově pohřbených, který završuje soupis Bedřicha Kšáry z roku 1939 a soupis Jeronyma Lányho, publikovaný v roce 2001, obohacený o medailony a portréty významných osobností. Cenným doplňkem knihy jsou i informace o péči o vybrané srovnatelné hřbitovy, Eliasfriedhof v Drážďanech a Sankt Marxer Friedhof ve Vídni.

pd001

Březen 1, 2015

ROZUMĚT RUSKU

Filed under: CO JSEM SI DOMŮ PŘIVLEKL — V. Cz. @ 12:20 am

poi008PUTNA, Martin C. Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity. Praha: Vyšehrad, 2015. ISBN 978-80-7429-534-6.

Labužnicky jsem si nechal závěrečnou kapitolu Nové zápasy starých Rusí na ráno. Dočetl jsem a ještě pln intelektuálního vzrušení pustil počítač. První zpráva, která na mne zaútočila, oznamovala, že večer byl na Velkém kamenném mostě, který spojuje břehy řeky Moskvy kousek od Kremlu, čtyřmi ranami zezadu zastřelen významný představitel demokratické opozice Boris Němcov. Další, že navzdory příměří padli za posledních 24 hodin na východě Ukrajiny tři ukrajinští vojáci a Michail Čečetov, ještě poměrně nedávno vlivný muž Viktora Janukovyče, vyskočil z okna svého kyjevského bytu v 17. poschodí.
S poslední knihou Martina C. Putny mě potkalo to, co je mi, žel, vzácné: Obvykle se sice lačně vrhám na knihy, které jsem domů přivlekl, ale záhy je musím odložit pro naléhavost čtení knih jiných, potřebných k přednáškám či tomu, co právě píšu. Už když jsem ji v Karolinu poprvé vzal do ruky, mi bylo jasné, že tahle mi to nedovolí. Kdyby pro nic jiného, už jen pro řešení otázek, které mě trápí velmi aktuálně. Nejsem z těch, kdo dají na obálku, i když někdy nejsem schopen překonat vizuální ohavnost knihy, kterou jinak velmi potřebuji. Tahle zase tak ohavná není, jen možná příliš narativní: V rudé barvě utopená drúza chrámů, dominující Rudému náměstí, obvykle (a nesprávně) označovaná jako chrám Vasila Blaženého. Vlevo běží pás barevného filmu – Paisij Veličkovskij, který dal svým překladem Nikodémovy antologie Filokalie (Добротолюбие)  na sklonku 18. století základní knihu pravoslavné restauraci, Fjodor Michajlovič Dostojevskij na portrétu Vasilije Grigorjeviče Perova z roku 1872, gosudar Vladimir Vladimirovič Putin s patriarchou moskevským a vší Rusi Kyrillem a konečně tři členky skupiny Pussy Riot. Není to celé časové rozpětí Putnova záběru, začíná se Ruskem před Ruskem  v antickém Černomoří.
Kompoziční princip Martin C. Putna nalezl a ověřil v knize, jež tvoří pendant té poslední: Bohatství poznatků, které sbíral po dva semestry badatelského pobytu v USA na Fulbrightovo stipendium (a nechal nás to tehdy sledovat na svém blogu), zpracoval do knihy Obrazy z kulturních dějin americké religiozity, vydané v roce 2010 nakladatelstvím Vyšehrad. Kompoziční princip obrazů propojených chronologií i vzájemným odkazováním se, mohu-li jako čtenář posoudit, velmi osvědčil. Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity  jsou vystavěny stejně, jen obrazů je o jeden více, 19, k tomu stejně jako u pendantu úvodní a závěrečná kapitola. Stejná je i struktura obrazů, vždy předem uvedených vizuálním zástupcem a základní pasportizací kotvených časem, místem, událostí a uměleckými díly. Dále se komparovat neodvažuji, má čtenářská pozice je u obou knih odlišná. Zatímco o americkou kulturu se od časů, kdy jsem své postižení romantismem sytil trampingem a páchal těžký hřích country & western music, nijak zvlášť nezajímám, kultura ruská mě naopak zajímá dlouho a setrvale. Tedy u první knihy jsem se dovídal řadu věcí a souvislostí dílem nových, dílem neuvědomovaných či zapomenutých, kdežto druhá mě zastihla připraveného a poskytla tak nemalé intelektuální dobrodružství při sledování, co autor těží z děl, která znám. Když se tak rozhlížím po knižních kopcích, tvořících krajinu mé pracovny kolem centrální roviny psacího stolu, vidím, kolik knih jsem během četby té Putnovy snesl a rozečetl či alespoň ke čtení připravil. K prvnímu i k opakovanému. Na to tu čeká Třicátá Marinina láska  Vladimira Sorokina (Praha: Český spisovatel, 1995), Lovcovy zápisky  Ivana Sergejeviče Turgeněva (Praha: SNKLHU, 1957), Kejklíř Pantalon  Nikolaje Semjonoviče Leskova (Praha: Odeon, 1985), Ruské noci  Vladimira Fjodoroviče Odojevského (Praha: Odeon, 1981) i Apokalypsa naší doby  Vasilije Vasiljeviče Rozanova. Došlo už na mou oblíbenou antologii ruské emigrační poezie U řek babylónských  (Praha: Torst, 1996). (Památce Miluše Zadražilové, s níž tuto objevnou antologii vytvořil, Martin C. Putna svou poslední knihu připsal.) Snad brzy přijdou na řadu i díla jiných žánrů, na vrchu leží Svatí staré Rusi  Georgije Petroviče Fedotova (Červený Kostelec, Pavel Mervart, 2011). A z knihovny na mne už dlouho vyčítavě hledí třísvazkové Obrazy z dějin ruské vzdělanosti  Pavla Nikolajeviče Miljukova (Praha: Jan Laichter, 1902-1910), jedno z děl, na něž Putnova kniha odkazuje už svým titulem.
Co jsem je začal číst, doporučuji Putnovy Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity, komu mohu. Je autorovým zvykem být tím pravým mužem v pravý čas na pravém místě, jedna z věcí, jichž si na něm velmi vážím. Jeho česká kniha o Rusku, jak ji sám přesně charakterizuje, činí totéž. Jak je potřebná, jsem se několikrát přesvědčil při onom doporučování. Český mudrlant by ukrajinskou krizi vyřešil raz dva, kdyby ho k tomu pustili, a stejně rychle by byl hotov s Putinem i s Putnou. Četl od něj sice všeho všudy jeden transparent (a i ten mu spíš někdo přečetl), ale ví, že ho nečte. Měl by, snaha porozumět našim vztahům k Rusku a skrze ně Rusku samotnému není nezávazná libůstka pár divných intelektuálů, ale potřeba zatraceně naléhavá.

 

Únor 9, 2015

ZMIZELÉ TROLEJBUSY

Filed under: CO JSEM SI DOMŮ PŘIVLEKL — V. Cz. @ 1:10 pm

Arazim1ARAZIM, Jan. Trolejbusy a trolejbusové tratě: I. díl: Pravý břeh Vltavy. Praha – Litomyšl: Paseka, 2014. ISBN 978-80-7432-446-8.

Když jsem přišel do Prahy, trolejbusy už tu druhým rokem nejezdily. Jako Západočech s nimi ale mám jistou zkušenost: V Mariánských Lázních naopak už druhým rokem jezdily, když jsem se v ne tak vzdálených Karlových Varech narodil. Tam jsme je sice nikdy neviděli, ale v blízkém Ostrově závod Škoda trolejbusy od roku 1960 vyráběl a na trati vedoucí z továrny až na konec sousedního Jáchymova zkoušel. V Plzni jezdí trolejbusy už od roku 1941 a město dnes patří k těm, které si jejich provoz ke svému prospěchu udržely a rozvíjejí.
V Praze je dnem počátku 28. srpen 1936, kdy se první pasažéři svezli na lince K od střešovické vozovny přes Ořechovku, Bořislavku, Hanspaulku a Šafránku ke sv. Matěji. Počátek vlastně atypický: Obvykle trolejbusy vozily dělníky do velkých průmyslových závodů, v Praze první linka obsluhovala nové vilové čtvrti a kolonie rodinných domů. Druhá, W, zprovozněná v roce 1939, vedla od Anděla podobnou zástavbou na Santošce a Malvazinkách, končila ale u jinonické Waltrovky. Rozvoj trolejbusové dopravy po II. světové válce pak již primárně sledoval potřeby industrializace a tratě z Libně do Čakovic a ze Smíchova do Velké Chuchle překročily v jejím jménu tehdejší hranice Prahy. Rozvoj sítě vrcholil v březnu 1959, kdy dosáhla délky 56,876 km. Téhož roku ale na nejstarší lince ke sv. Matěji začaly místo trolejbusů jezdit autobusy a proces pak pokračoval rušením dalších úseků a celých tratí, až 16. října 1972 vyjely trolejbusy na ještě zbývající tratě naposledy. Ten úplně poslední na trasu linky 51 Orionka – Stadion Jih. Prahu ovládly autobusy a nová dopravní koncepce, daná stavbou metra, už s trolejbusy nepočítala.
Nový svazek řady nakladatelství Paseka Zmizelá Praha poskytuje obvyklý servis: Stručný vstupní text (ne vše v předchozích odstavcích pochází odtud), 200 důkladně popsaných fotografií a cenné plánky se zákresem míst na nich zachycených. Výběr se soustřeďuje na střed města, Čakovice, Vysočany, Strašnice a Pankrác. A jako vždy nejde jen o zmizelé trolejbusy, ale o řadu zmizelých míst. S dojetím jsem se tak shledal například se samoobslužnou výkrmnou na rohu Českomoravské a Emanuela Klímy, se zaniklým Krejcárkem a dosud nezastavěnou prolukou na rohu Karlova náměstí a Resslovy ulice. Samotné trolejbusy ale ve mně nic sladkobolně nostalgického nevzbuzují, asi nejen proto, že se už nestihly stát součástí mé pražské zkušenosti. Listuji fotografiemi, které mi je vracejí na známá místa, a jejich mohutná krabicovitá forma mi do města nezapadá, ba shledávám v ní, hlavně u třínápravových typů, jistou obludnost. Trolejbusová točna kolem pomníku Josefa Jungmanna se mi, počítám, vrátí ve snu po některé z tučných pozdních večeří a zadrátované nebe se připomene i za dne při fotografování. Želím tak jen zážitku tiché a nesmradlavé plavby pod dvěma šikmými stěžni, hbitost trolejbusů by ale stejně byla v dnešní pražské dopravě schopností neuplatnitelnou.

Únor 7, 2015

LOŇSKÁ POSLEDNÍ A LETOŠNÍ PRVNÍ

Filed under: CO JSEM SI DOMŮ PŘIVLEKL — V. Cz. @ 6:34 pm

poi001Jako novomanželé jsme se samozřejmě učili kromě mnoha jiných věcí také umění, jak vyjít s hubeným příjmem. Poměrně záhy jsme zhnuseně odložili pomůcku Naše domácnost, která nám velela denně zapisovat do sofistikovaných formulářů všechna vydání. Jen zdržovala a otravovala, aniž by co přinášela, neboť jsme postrádali schopnost vyvozovat z analýzy pracně sbíraných dat nápravná opatření. (Musím mimochodem přiznat, že řádnému hospodaření jsme se za třiatřicet společných let dosud nenaučili.) Déle vydržel přídělový systém, který se týkal především knih. Aby mohl fungovat, začal jsem si výdaje za knihy zapisovat. Nakonec se z toho stala obyčejná přírůstková kniha už bez měsíčních vyúčtování a počítání rozpočtových schodků. Není mi sice na nic, ale vedu ji dodnes. Ze zápisů do ní se totiž stal rituál, součást radování z toho, co jsem si domů přivlekl.
Na jednu úchylku se snadno nabalují další. Po životě stráveném v akademickém prostředí je pro mne důležitějším zlomovým bodem první říjnové pondělí než 1. leden. Kolem něho mě každoročně štvou ankety vybírající knihu roku. V mém přírůstkovém seznamu, vedeném v krásně omšelé prvorepubliční účetní knize, je ale třeba začít nový kalendářní rok. Nikdy při tom neodolám pokušení hledat v onom uplynulém svou knihu roku a hlavně mi, nevím proč, záleží na tom, která kniha byla vloni tou poslední a která bude letos tou první. Bývají to knihy z prostého důvodu výjimečné: Ježíšek mi knihy nenosí, neboť rodina se zřejmě řídí analogií zásady, že pro alkoholika není vhodným dárkem láhev rumu. (Mé děti mi tak nadělily k šedesátinám španělskou sušenou šunku a soudek piva. To si nestěžuji, naopak chválím.) Přátelé naštěstí rodinnou zásadu nesdílejí a tak mi přeci jen Ježíšek knihy naděluje. Každoročně slavíme Silvestra nehlučným popíjením červeného vína a půlnoční soljankou s pirohy s přítelem Jiřím a začínáme vždy odloženou vánoční nadílkou.
Tu poslední jsem tedy domů nepřivlekl, přivlekl ji Jiří. Velký barokní básník Fridrich Bridelius sestavil v roce 1658 zpěvníček adventních a vánočních písní Jesličky. Staré a nové písničky, v nově narozenému Králi Kristu Ježíši Bethlemskému za dar nového léta připsané. Brněnské nakladatelství Host spolu s Masarykovou universitou vydaly na sklonku roku 2014 s vročením 2012 jeho mezioborovou kritickou edici Pavla Koska, Tomáše Slavického a Marie Škarpové. Dílo, nad nímž se mi tají dech jako milovníkovi barokní religiozity i jako příslušníku oborů příbuzných. Vánoční radost mi navíc prodloužila součást díla, skvělá nahrávka, která přidává ke 480 stranám edice a studií 80 minut znějící podoby celého zpěvníku. Myslím, že je to má kniha roku. Nejlepší na konec.
Tu první letošní mi Ježíšek nadělil prostřednictvím přítele Tomáše. Není to tak dlouho, co jsem se nemohl odtrhnout od díla Jiřího Křesťana Zdeněk Nejedlý: politik a vědec v osamění (Praha – Litomyšl: Paseka, 2012.), uhranut hloubkou a citlivostí portrétu, ale především neběžným spojení naléhavosti a cudnosti, s nimiž autor odkrývá morální rozměr historikovy práce. Drobná knížka Případ Václava Talicha s nejedlovským monumentem úzce souvisí a to, co mě na něm při čtení fascinovalo, v ní zaznívá ještě naléhavěji. Jen tři věty ze samotného závěru: „Budu spokojen, když čtenáři, kteří o Talichově případu nic nevěděli nebo jen něco tušili, připustí, že se dověděli leccos nového. A když hltači knih a jiných textů, kteří si mysleli, že vědí všechno, se na malou chvíli zachvějí v pochybách. Pravda nebývá jednoduchá a její starší sestra zove se Pokora.“ To vyznávám.
Přátelé mě zachránili: Můj přírůstkový seznam mi prozradil, že první kniha, kterou jsem letos opravdu domů přivlekl, se jmenovala Jak (si) kontrolovat a zvládat diabetes. Jak jsem čím dál pověrčivější, oblil mě diabetický pot. To bylo o fous, tedy o Talicha.
poi012

Únor 16, 2014

JEDNÍM KLIKEM

Filed under: CO JSEM SI DOMŮ PŘIVLEKL — V. Cz. @ 6:40 pm

Elektricke podniky

I když spíše registruji, co všechno se mění k horšímu, nelibuji si v tom a vyhledávám trendy opačné. Nabažit se nemohu například proměn způsobů, jimiž se dnes píše o architektuře. Na jedné straně sice orgie povrchnosti hvězd lesklých časopisů, které našinec dbalý elementární dietetiky ducha stejně do ruky nevezme, na druhé ale přibývá autorů, kteří mají k architektuře nejen co říci, ale navíc to umějí říci. Neokázale a vtipně. Kdo má co říci, nemusí se schovávat za komplikované formulace a zaumný jazyk, který simuluje odbornou kompetenci. S radostí si teď čtu krásnou knížku Pavly Melkové Prožívat architekturu (Řevnice: Arbor vitae, 2013), chci ale, než se k ní vrátím, vaši pozornost obrátit k jinému dílu:
          Čtveřice (?) studentů (?), krytá vtipným mixem jmen Pavel Gebrian, David Švácha, František Lukeš a Zikmund Vávra, vytvořila impozantní (385 stran) dílo Architekturní triky: Maskování kapacit: Jak udělat velký dům nenápadným? Hluboce analytické, vtipné, ironické a sebeironické. Provedená typologie je vlastně kusem učebnice gramatiky architektury, o jaké už léta sním. Neomezuje se na přímočaré odkrytí fines, z nichž tu, nazvanou autory suknička, demonstruje palác Elektrických podniků hl. m. Prahy (Adolf Benš – Josef Kříž 1927 – 1935), který jsem zvolil jako obrazový úvod. Domýšlí téma až k odkrytí paradoxů, jež stojí u podstaty města. Nejen toho, který notoricky znáte z mých přednášek: Chceme bydlet na samotě u lesa a zároveň mít blízko na nákupy, do práce, do kina, do kavárny, k přátelům. Je třeba domýšlet dál: To, co nám vadí, jsou lidé. Chceme žít ve velkoměstě, ale nikoho nepotkat.

          Podívejte se: http://issuu.com/czzz/docs/maskovani_kapacit

          Mluvil jsem o těch, kdo mají co říci a umějí to říci. Zařazení autorů Maskování kapacit do této kategorie mi ztěžuje jejich nakládání s jazykem. Dílu jinak myšlenkově brilantnímu a obrazově opulentnímu by prospěla jazyková redakce. Jistou ledabylost formulací provází nejspíš manifestační ignorování shody podmětu s přísudkem, které čtenáře s jazykovým citem nutí prožívat vedle intelektuálního vzrušení i chvíle děsu. Problém dobrého mladého vína v nemytém půllitru.

Prosinec 15, 2013

O MĚSTSKÉ SKRYTOSTI PODRUHÉ

Filed under: CO JSEM SI DOMŮ PŘIVLEKL — V. Cz. @ 10:04 pm

Kopac_Schwarz

KOPÁČ, Radim – SCHWARZ, Josef. Nevěstince a nevěstky: Obrázky z erotického života Pražanů. Praha – Litomyšl: Paseka, 2013. ISBN 978-80-7432-316-4 

Už šestnáctý svazek ediční řady nakladatelství Paseka Zmizelá Praha je v aktuálních knižních novinkách dalším titulem o skrytosti jednoho horizontu městského života. Uvádí jej studie Radima Kopáče Co zmizelo z noční Prahy. Jaká je funkce prostituce ve městě? Autor připomíná formulaci, jejímž autorem je francouzský lékař Alexandre Jean-Baptiste Parent du Châtelet, autor díla De la prostitution dans la ville de Paris z roku 1836: „ve velkých aglomeracích jsou prostitutky potřebné stejně jako kanalizace, smetiště a skládky odpadků“. Vývoj vztahu státu k prostituci mezi prohibicí, reglementací a abolicí není jen dobrým půdorysem pro výklad jejích dějin, tyto tři póly zároveň určují, kde ve městě se prostituce odehrává. Základní nástin topografie prostituce v Praze střídá v poslední kapitole studie přehled jejího obrazu v českém umění.
Obrazovou část knihy sestavil Josef Schwarz a doprovodil historické fotografie komentáři obsáhlejšími, než je v edici Zmizelá Praha běžné. Struktura odpovídá autorovu záměru, „aby knihu bylo možné použít jako průvodce svého druhu“. K tématu je samozřejmě přímých ikonografických pramenů pramálo, i když byl hojně využit obrazový materiál, soustředěný v legendárním díle Karla Ladislava Kukly Konec bahna Prahy. České výtvarné umění k tématu prostituce rozhodně nenabízí hojnost umění francouzského. A tak bohatý soubor historických fotografií domů a zákoutí doplňuje soubor druhý, čerpající z dobové erotické fotografie. Volné ilustrace vkládané do pevnějšího rastru topografie v celku díla opravdu fungují a kniha nemalé informační hodnoty má i působivou atmosféru. Řešit bylo třeba i další mezeru v ikonografii: Když mladá československá republika v roce 1922 zákonem č. 241 likvidovala c. a k. reglementaci, vedlo to i k likvidaci zdravotních knížek koncesovaných prostitutek. Ty máme dochovány jen z Klatov a z Českých Budějovic, nikoliv z Prahy. Působivý závěr knihy o pražských prostitutkách tak tvoří galerie v Praze narozených prostitutek českobudějovických.
V řadě Zmizelá Praha zatím zřejmě svazek autorsky nejobtížnější, o to více mě baví, s jakou elegancí si autoři poradili s úskalími tématu. Prostituce je v obrazu města patrna spíše v přenesených smyslech. Hampejz musí být ze své podstaty nenápadný, není to tedy architektonický typ a pouliční prostitutka město nedělá. Skrytost je ale nesporně tématem, které je pro pochopení města podstatné. Miluji dvojverší Jana Vodňanského z písně Puberta: Ve městě jsou budovy / a v nich život pudový. Nikdy jsem na téma městské skrytosti nečetl nic podstatnějšího.
Ale abych se vrátil ke knize: Mám knihovnu dosti rozsáhlou, ale u naprosté většiny svých knih si pamatuji, jak jsem k nim přišel, byť to většinou není ani příběh, jen to, v kterém knihkupectví nebo antikvariátu jsem je koupil. Proto mám obzvlášť rád knihy, které jsem nekoupil, ale dostal. Jejich příběh je delší o vše, co vedlo k darování knihy, a můj poměr k nim tak bohatší o další emoce. Tahle je darovaná a mám ji tak velmi rád.
(V podobě prosté osobní noty vyjde ve 4. letošním čísle Bulletinu České komory architektů, dostupném také na http://www.cka.cc/ostatni/bulletin.)

O MĚSTSKÉ SKRYTOSTI POPRVÉ

Filed under: CO JSEM SI DOMŮ PŘIVLEKL — V. Cz. @ 9:59 pm

Estebackou Prahou

TOMEK, Prokop. Estébáckou Prahou: Průvodce po pražských sídlech Státní bezpečnosti. Praha: Academia, 2013. ISBN 978-80-200-2290-5 

Utajit budovu ve městě? Zdánlivě nesmysl, ale žili jsme ve městě plném budov tajných a důkladně zakonspirovaných. Ostatně napětí mezi viditelným životem ulic, náměstí, pasáží a parků a skrytostí dění za fasádami domů je jedním z energetických zdrojů přitažlivosti města. Posedlost některých institucí utajováním tak zůstává v řádu města a rozhodně nezmizela s pádem totality, jen státní represivní a výzvědné složky doplnili soukromí majitelé kdečeho.
          Praha je ale zároveň městem, kde se nic neutají a všechno vykecá. Věděli jsme nebo alespoň tušili. Někdy věděli, co oni chtěli, abychom si mysleli, že víme. Navíc se s postupem času dál znejasňuje hranice mezi historickou skutečností a městskou legendikou. Čelit se tomu dá jen důkladným vědeckým poznáním.
          V naší podivné nostalgii po časech reálného socialismu a při obecném lidském sklonu k sebestrašení se tím, co už nehrozí, se domácí 2. polovina 20. století zařadila k tématům poněkud inflačním. Mám proto radost, že téma topografie represe nevystřílel nějaký povrchní obchodník se slovem. Dr. Prokop Tomek z Vojenského historického ústavu je renomovaný badatel, cením si například jeho knihy Život a doba ministra Rudolfa Baráka (Praha: Vyšehrad, 2009), a svým průvodcem podává výsledek důkladného výzkumu. Hesla, uspořádaná po městských částech a dále abecedně podle adres a vždy provázená fotografiemi budovy (většinou současné autorovy barevné snímky), nepomíjejí ani stavební vývoj, současného vlastníka a dnešní využití. Už jsem měl příležitost průvodce vyzkoušet i prakticky a funguje hladce a bezchybně. Velmi doporučitelno i pro začátečníky v tématu: Průvodce doprovází hutným výkladem struktury a činnosti Státní bezpečnosti a mnoho cenných informací připojuje také v přílohách, například soupis propůjčených bytů či krycí názvy hotelů a restaurací.
            Se sémantikou architektury je potíž: Abstraktní architektonická forma se pro nás konkretizuje projekcí významů a hodnot, které s tou kterou budovou spojujeme. Ty pozitivní jsou schopny jí dodat na kráse, ale funguje to i opačně, negativní významy, ležící zcela mimo architekturu, diskreditují architektonickou formu. Pamětník tak těžko nachází zalíbení v letenské „Kachlíkárně“, kterou Kamil Roškot, Josef Kalous a Jan Zázvorka projektovali v polovině 30. let jako Nejvyšší kontrolní úřad. Obdivu se netěší ani krásná stavba Bohumíra Kozáka z let 1936 – 1942 v Bartolomějské ulici, původně Ústřední sociální úřad hl. města Prahy. Honosné Hypoteční bance Království českého na Senovážném náměstí (Achille Wolf 1890) zase nemůžeme zapomenout, že nám tu kontrolovali dopisy, a nic na tom nemění ani fakt, že jde o jednu z nejkvalitnějších staveb 19. století v Praze a už docela dlouho nevinný (sociální rozměr pomíjím) luxusní hotel. Podobných příkladů poskytuje průvodce samozřejmě mnohem více.
          Po Průvodci protektorátní Prahou to vypadá na ediční řadu Praha totalitní, ale je to jen náhoda: Ediční plán nakladatelství Academia již ohlašuje průvodce Praha avantgardní.
          (V podobě učesanější a na architekty cílící vyjde ve 4. letošním čísle Bulletinu České komory architektů, dostupném také na http://www.cka.cc/ostatni/bulletin.)               

Prosinec 12, 2013

NÁVRAT RUBRIKY S POKÁNÍM

Filed under: CO JSEM SI DOMŮ PŘIVLEKL — V. Cz. @ 1:04 am

Neviděli jsme se docela dlouho, ale byla dobře informována o mých osudech i osudech našeho dříve společného působiště. Ta dobrá duše mi chtěla udělat radost a chvíli mluvila o tom, jak sleduje můj blog a jak se jí líbí. A pak řekla: „To je tak výmluvné, že už nepíšete o knihách.“ Vzalo mě to tak, že naše rozloučení bylo asi rozpačité. Nejsem zvyklý připadat si jako podvodník. A je-li přičítán hlubší smysl něčemu, co je dáno jen mou neschopností stihnout, co stihnout chci a mám, jinak si připadat nedokážu.
            Stále mi to setkání nešlo z mysli. Doma jsem se hned do počítače podíval, a opravdu, co jsem byl vypuzen ze svého celoživotního pracoviště, o knihách jsem do své oblíbené rubriky CO JSEM SI DOMŮ PŘIVLEKL napsal jen jednou. Na Štědrý den to bude rok a to jsem psal o knize, kterou jsem sice domů přivlekl, ale neskončila v mé knihovně, ale v knihovně toho, komu ji Ježíšek přinesl. Proč? Důvod, který ta dobrá duše nejspíš mínila, opravdu nastal: Ztrátou stálého příjmu jsem se ocitl v nouzi dosud nepoznané. Nestěžuji si ale. Byl jsem podle připraven o místo, ale díky dobrým lidem nikoliv o práci, kterou miluji. Radost z ní už mi nic neznečisťuje, už mě zase každé ráno budí, jak se na ni těším, nikoliv obava, co mi v ní bude bránit. Jsem svobodný, nikdo už mě nekrátí na svou míru a nepodléhám nikomu, koho nemohu mít rád, vážit si ho nebo alespoň brát vážně. Stal jsem se sice součástí systému, který systematicky paralyzuje potenciál budoucnosti tohoto národa tím, že nás místo soustředění na systematickou práci s dlouhodobou perspektivou porcuje na termínované dílčí úvazečky, smlouvy a jednorázové přivýdělky, ale někdy za tuto práci dostanu i zaplaceno. Odkládám zbytné požitky těla i ducha, odkládám potřeby domu, šatníku i těla, trnu, jak dlouho se dá ještě odkládat údržba chrupu, nové brýle atd. atd., seznam by byl dlouhý, ale knihy jsem samozřejmě datem odchodu z FF UK kupovat nepřestal. (Datum, kdy se to stalo, se dočtete v konvencionalizované tiskovině, snadno rozpoznatelné podle černého orámování.) Jednak je potřebuji k práci, kterou vykonávám, jednak mám silnou závislost. A nesmím zapomínat, že občas knihu dostanu. Za rok, co jsem o knihách domů přivlečených nepsal, jsem jich tedy pěkných pár přivlekl.
            Když už se tu pokouším analyzovat své pocity podvodníka, musím přiznat jistou krizi knih se týkající: Knihy kupuji především pro své studenty stávající a budoucí. Ne přímo, v žádném případě nepůjčím, ale sytím jimi svou práci s nimi. Nepečuji o svou vzdělanost pro sebe. Co bych si s ní sám počal? Náhle jsem se ocitl bez studentů a široká strategie budování knihovny zakolísala. Jsem velmi vděčen těm, kdo to nedopustili a bez studentů mě nenechali. Pokles frekvence nákupů, daných finanční nouzí, tak v zásadě kopíroval i nouzi jinou.
            A to je vše. Hlavním důvodem výpadku jedné rubriky bylo mé notorické nestíhání, v němž obludné kvantum vedených prací bakalářských, magisterských a doktorských vystřídaly úživné aktivity. Kajícně prohlašuji, že jsem odmlčením v rubrice CO JSEM SI DOMŮ PŘIVLEKL nechtěl nic sdělit. A jako pokání si ukládám ji obnovit, což hned činím:

Jasek

JÁSEK, Jaroslav. Veřejná místa pro intimní chvilky: Proměny pražských veřejných záchodků. Praha: Archiv hlavního města Prahy – Scriptorium, 2013. ISBN 978-80-87271-86-5, 978-80-86852-54-6 

Veřejným záchodkům nelze upřít městotvornost a jejich zřizování vypovídá o změnách v hierarchii hodnot, spjatých s městem. Nemůže je pominout ani ten, kdo se zabývá problematikou vztahu veřejného a privátního, a možnosti jejich čtení jako výpovědi o vztahu společnosti k lidskému jedinci těžko vyčerpat. Je tak vlastně s podivem, jak dlouho jsme čekali na důkladnou monografii pražských veřejných záchodků. Napsal ji Jaroslav Jásek, nepřehlédnutelný autor, zabývající se dlouhodobě pražským vodárenstvím a kanalizací. Připomeňme alespoň jeho monografie Klenot města: Historický vývoj pražského vodárenství (Praha: VR ateliér, 1997), Pražské vodní věže (s Jaroslavem Benešem, Praha: VR ateliér, 2000), Šítkovská vodárna a Karel Mělnický (s Michalem Fialou, Praha: Scriptorium, 2004) a William Heerlein Lindley a pražská kanalizace (Praha: Scriptorium, 2006) či jeho autorství expozic Muzea pražského vodárenství a Ekotechnického muzea. Jsem moc rád, že si téma počkalo na svého autora a nevystřílel je nějaký povrchní kšeftař.
            Jaroslav Jásek nejprve rekonstruuje na základě důkladného studia archivních dokumentů dějiny pražských veřejných záchodků, aby pak v nejrozsáhlejší kapitole provedl čtenáře po záchodcích v abecedně řazených pražských čtvrtích. K jednotlivým místům soustředil archivní doklady, prošel je a fotograficky zdokumentoval. Proměnu umístění záchodků ve městě reflektuje i struktura knihy, samostatná kapitola je tu věnována záchodkům na vlakových a autobusových nádražích, civilních letištích a stanicích městské hromadné dopravy. Je-li předchozí kapitola spíše o zanikání, tato obsahuje více záchodků aktuálně provozovaných. Autor neopomenul ani problematiku správy a provozování záchodků a ukazuje je také jako živnostenské podnikání. Na téma veřejných záchodků ve výtvarném projevu a literatuře stačily necelé tři strany. Nechci si tu hrát obvyklou hru, co v kapitole chybí, není podstatné, že osobně postrádám například zmínku o krásné Haškově povídce Korupční aféra magistrátního praktikanta Bachůry. Vše odpuštěno, autor připomíná především jedinečnou samizdatovou knihu Jana Řezáče a Josefa Proška Záchody, Proškův fotografický debut, vzniklý na sklonku II. světové války.
            I veřejným záchodkem lze vstoupit do učebnic dějin architektury (a do turistického průmyslu), jak ukazuje příklad Friedensreicha Hundertwassera a jeho záchodků v Kawakawa na Novém Zélandu z roku 1999. V Praze nic tak spektakulárního nemáme. ale na druhou stranu, kde mají například kubistický záchodek? My na Ďáblickém hřbitově, ale už (zbytečno dodávat) nefunguje. Veřejné záchodky jsou podstatnou složkou městské topografie a topografií osobních. Praha bývala ještě nedávno městem lišícím se od ostatních metropolí jedinečným bohatstvím možností ulevit si v přírodním prostředí. Zkrášlovací a oživovací píle a drakonická vyhláška tomu učinily přítrž. I síť veřejných záchodků jevila slušnou hustotu a v časech bez magnetických karet jsme si v hlavě nosili i její rozšíření o sítě ne tak úplně veřejné. (Sám jsem se stavovskou hrdostí využíval hustého výskytu budov vysokých škol na území města, dcera mi dodnes předhazuje tematické vycházky Záchody University Karlovy.) Povznášelo mě močit proti románskému zdivu v zaniklých podzemních záchodcích na Malém náměstí. Záchodky, které byly součástí Mánesova mostu, proměnila neúdržba v hnusnou smradlavou díru nebezpečnou nejen hygienicky (po uzavření se jejich klientela přesunula na záchod v přízemí filosofické fakulty). Měly ale své kouzlo. Raději jsem ovšem měl ty v nábřežní zdi u Národního divadla, vyjít z temné kloaky do oslnivého mihotání odrazu slunce ve vltavské hladině činí z fyzické úlevy věc metafyzickou. Starosvětský pisoár na Karlově náměstí jsem neopomenul navštívit, i když to nebylo akutní, s tušením, že nám dlouho zachován nebude. Nebyl. V časech před brutálním vpádem turistického průmyslu do Prahy jsem měl také rád záchodek u paty svatovítské katedrály, osobitě zdůrazňující její velikost v několika významových horizontech. Ale dost už bylo uropamětnictví. Je to zkrátka kniha, která mi udělala velikou radost.
            I veřejné záchodky lze různě vykládat, jde však o to je změnit. Jáskovo dílo sympaticky netají ani tento záměr: „Stále se nabízí otázka: Lze tuto základní komunální službu zlepšit tak, aby alespoň nebyla svým stavem odpuzující? Po přečtení předchozích kapitol je možné se zamyslet nad možnostmi uspokojivých řešení.“ Zatím pražské záchodky míří za Ural. 

(V podobě učesanější a na architekty cílící vyjde ve 4. letošním čísle Bulletinu České komory architektů, dostupném také na http://www.cka.cc/ostatni/bulletin.)      

 

Prosinec 24, 2012

OPUS BONUM

Filed under: CO JSEM SI DOMŮ PŘIVLEKL — V. Cz. @ 11:52 am

kh008

BRODSKÝ, Pavel. Krása českých iluminovaných rukopisů. Praha: Academia, 2012. ISBN 978-80-200-21

 Rovných 500 reprodukcí, necelé čtyři desítky stran úvodní studie, jmenný, místní, věcný a ikonografický rejstřík, terminologický slovníček, výběrová bibliografie. Autor předesílá: „Tato knížka nemá velké ambice. Neklade si za cíl stát se učebnicí české knižní malby a problematiku v žádném případě nevyčerpává. K seriózní syntéze ještě nenazrála doba. Stále zůstává příliš mnoho nejasného, stále se objevují nové, dosud neznámé rukopisy, často i v renomovaných sbírkách, jen jejich důkladným prozkoumáním. Ke značným korekcím dosavadních znalostí dochází ale často též podrobnějším studiem rukopisů známých.“ V čase nabubřených projektů a inflace odborné literatury obdivuhodně skromná pozice autora, který se studiem bohemikálních rukopisů soustředěně zabývá po celý svůj badatelský život, o jehož délce něco vím, neboť jsme stejně staří. Dobrá, učebnice byla vyloučena, ale neváhal bych dílo doporučit jako skvělý úvod do studia knižní malby. Vždy se naježím, když potkám dnes tolik frekventovaný smutný omyl: úvody píší a učí začátečníci. Přitom je k tomu třeba notné zralosti vědecké i lidské. Celek krajiny vidí a je schopen jí plně porozumět jen ten, kdo poctivě a s pokorou na vlastních nohou vystoupá na kopec.  Zvyklý pracovat s obrazovým materiálem, obdivuji perfekcionismus jeho výběru a uspořádání v Brodského díle. Zneklidněn inflací slova, jsem stržen jeho schopností spartánské redukce textu a efektivitou spojení slova a obrazu. Snad jen grafické řešení knihy mi připadá spartánské až příliš, ale je to jediná drobná vada na kráse pozoruhodného díla. Nijak zvlášť nemiluji naši generaci, mám raději ty mých učitelů a hlavně mých studentů, ale někdy jsem na nás hrdý.

Older Posts »

Vytvořte si zdarma webové stránky nebo blog na WordPress.com.