Czumalova nástěnka

Červenec 27, 2016

DOBŘICHOVICKÝ DOVĚTEK

Filed under: K POSLEDNÍ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE — V. Cz. @ 12:26 pm

326I když to měl být spíše prázdninový výlet, pronásleduje mě jako obvykle po přednášce hrůza z toho, co jsem neřekl, zamluvil či zatemnil. Proto slíbené obrázky provázím textem, který jsem sestříhal (na úplně nový text je příliš horko) ze své studie Letovisko Dobřichovice v dějinách české architektury v knize autorského týmu vedeného Šárkou Koukalovou   Letní rezidence Pražanů: Dobřichovice a vilová architektura 19. a 20. století (Praha: Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště středních Čech, 2013, s. 55–69). Nevelký náklad knihy byl rozebrán krátce po vydání, reprodukcí obálky nenápadně upozorňuji na to, že druhé, doplněné vydání už na sebe nenechá dlouho čekat, což míním v řádu dní.

352Obě historické pohlednice ukazují brunšovskou villegiaturu ještě nezarostlou a nezahuštěnou pozdějšími stavbami, kdy se vily nabízely pohledu z vlaků České západní dráhy a majitele vil spojovaly s širým moderním světem při pohodlném hledění na jejich svižné projíždění. Na barevné pohlednici z roku 1913 je ještě zjevný dnes už v pohledu přes řeku nečitelný vztah nádražní budovy a vilové čtvrti. Druhá, o něco mladší fotografie zachytila i nezbytnou součást letoviska – plovárnu. Čtyřmi fotografiemi připomínám druhý z vrcholů dobřichovické vilové architektury. Především luxusní funkcionalistický srub, letní dům JUDr. Františka Svojsíka,  postavený podle projektu Ladislava Machoně v letech 1939–1940. Fotografie F. Pešiny spolu s půdorysy a řezem reprodukuji z časopisu Architektura III, 1941, s. 16-17. Letní dům JUDr. Ivana Leichtera vznikl v roce 1939 podle projektu Karla Honzíka. Fotografie F. Illka a A. Paula a půdorysy jsou ze stejného ročníku Architektury, s. 290. Výběr uzavírá letní dům Karla Kalouse, dílo Jaroslava a Antonína Gabrielových z let 1939-1940, na fotografii paní dr. Pavly Vrbové, pořízené při naší návštěvě 23. 7. 2016.

020Stavební náplň villegiatury netvoří stavby, které určují stylový vývoj, ale jen stavby, které jej s větší či menší intenzitou a časovým odstupem reflektují. Téma nového domu pro nové bydlení bylo nejprve zpracováno běžnou stavební produkcí a zbaveno tak ostrých hran: Demokratizace venkovského bydlení, kterou hnutí přineslo, jde proti sociální uzavřenosti villegiatury. S ním spojený styl ale u nás nenabral sociální sémantiku. Významy zdravého života, progresivního životního stylu byly naopak žádoucí. Ani jejich racionalita se nedostala do rozporu s romantickým nábojem, který vždy bydlení v přírodě nese.
O nových souborech rodinných domů, které od přelomu 1. a 2. desetiletí 20. století vznikaly v Praze, se dobově mluvilo jako o osadách či koloniích. V jejich rodících se komunitách skutečně vládl pionýrský duch prvních osadníků, kteří civilizovali území do té doby neosídlené. Podobně si s těmito významy hráli první stavebníci rodících se rekreačních villegiatur kolem Prahy. Nové formy rekreace v přírodě, spojené se skautingem a trampingem, pak tyto významy průkopnictví ve 20. a 30. letech posilují a zpětně jimi ovlivňují i formy tradičnější.
d001Pojem kolonie zahrnuje i další rozměry průkopnictví: Je v něm zakódována odlišnost, jinakost kolonistů v porovnání s prostředím, v němž se usadili, ať už jazyková, etnická, sociální či kulturní. Vzájemné vztahy kolonistů a autochtonního obyvatelstva nemusejí být nijak harmonické, zájmy bohatého pražského advokáta a drobného dobřichovického rolníka si byly příliš vzdálené. Jinakost je ostatně manifestována i architekturou, i když se v průběhu 20. století její rozdílnost zmírňuje, jak ukazuje i dobřichovická villegiatura. Jisté napětí do vztahu vnáší i základní odlišnost, daná samotnou podstatou: Od zásadního zlomu, který přinesla tereziánská protipožární opatření, je venkovská architektura nakažena ambicí městskosti. Architektura venkovských letovisek touto ambicí netrpí. Je tu ale podstatný paradox: Nesnaží se být městská, ona už městská je. Od počátku je instrumentem pobývání městského člověka v přírodě. Zájem rodící se moderní architektury o venkovské stavby může klamat. Jejím cílem nebyla venkovská architektura, ani tu neprobíhalo přímé ovlivnění. Na venkov se vydal rodinný dům, vytvořený ve městě.
d003Stabilita typu je stabilitou ideálu: Vila a rodinný dům v letovisku jsou postavenou idylou. Jestliže se v typu italizující neorenesanční vily s věží staví bezpečný toskánský dům, antická vila i letohrádek italského renesančního velmože obklopeného umělci, staví se v rodinném domě 1. poloviny 20. století spíše idyla v podobě archetypální chaloupky[1]. Aby archetyp fungoval, stačí jen pár zástupných atributů, ty už ale funkcionalistická vila a rodinný dům postrádají. Nejnápadněji je to vidět u potíží s plochou střechou. Také proklamované otevření stavby okolí, prolínání vnějšího a vnitřního prostoru nacházíme v běžné produkci méně než ve špičkách, plnících učebnice dějin architektury. Archetyp chaloupky je archetypem domova, jeho základním atributem pocit bezpečí a ten vyžaduje ochranu, skrytost, uzavřenost.
d002S periodou funkcionalismu je spojen také nový typ rekreační architektury. Rekreace a sport byly velkými funkcionalistickými tématy. Zvláštní konglomerát vlivů skautingu, woodcraftu, YMCA, tradic české pěší a vodní turistiky, romantiky dobývání amerického Západu a Severu, zprostředkované dobrodružnou literaturou a invazí amerických filmů ve 20. letech, a sociálních poměrů nového státu zrodil hnutí studentů a dělníků, které kolem víkendových pobytů v přírodě rozvinulo subkulturu s vlastním slangem, rituály, humorem, stylem oblékání i stavebním projevem. Od poloviny 20. let vznikají kolem Prahy a dalších velkých měst malé dřevěné chaty a jejich shluky, trampské osady. Na přelomu 20. a 30. let hospodářská krize posílila sociální význam tehdy již masového hnutí a z mnoha víkendových rekreačních chat učinila celoroční příbytek lidí bez pravidelného příjmu. Zároveň se tramping stal módou příslušníků středních a vyšších vrstev. Vilu a rodinný dům pro sezónní pobyt tak doplnila chata a nové formy rekreace v přírodě přirozeně nezůstaly bez vlivu na životní styl obyvatel villegiatury. Trampové objevovali hodnoty krajiny kolem Staré řeky, jak říkali Berounce, tytéž hodnoty, které stojí na počátku geneze villegiatur Poberounčí, jen byl jejich romantismus sycen z jiných zdrojů. Údolí Berounky a jejích přítoků tak od 20. let kolonizovaly četné trampské osady i izolované chaty, Býčí oko, Údolí děsů, Westend, Údolí hadru, Strong Boys, Montana, Staří kamarádi, Stará řeka, Údolí hvězd, Black-White a další[2], rychle přibývalo i osad v Brdech a v údolí Kačáku.
d004Opozici vůči výstavným vilám letovisek netvořilo jen trampské pohrdání tímto výrazem paďourství[3]. Logicky se vůči nim vymezuje i sociálně zahrocený program funkcionalismu ve 30. letech, jak lze stručně demonstrovat na úryvku z Teigova díla Nejmenší byt: „Rodinný partikulární dům, vila uprostřed zeleni parku, novotvar paláce či zámku, pokládá se dnes za vrchol a ideál bytové kultury. Je to luxusní obydlí vlastnických vrstev, a pro tyto vrstvy je to skutečně nejvýhodnější forma bydlení. Pokládá se za ideál bytové kultury především proto, že ideál a interes vládnoucí třídy je vždy vládnoucím kulturním ideálem, a protože vládnoucí třída zve kulturou, tedy i bytovou kulturou, co má ve svém výhradném držení a čeho se lidovým vrstvám nedostává nebo může dostati jen v nepatrné míře. Jednorodinná vila, moderní letohrad, je bytový útvar, jenž nejlépe odpovídá buržoasnímu individualismu (isoluje rodinu vlastníkovu) a společenskému zřízení, v němž rodina je hospodářskou jednotkou společnosti.[4] Z formy chápané v počátcích moderní architektury jako pokroková se stal zpátečnický anachronismus. Tématem funkcionalismu je nyní bydlení nejširších vrstev, minimální byt.
d006d005Je-li ve stylové struktuře dobřichovické villegiatury funkcionalismus zastoupen jen slabě, najdeme tu naopak vrcholné ukázky prakticky všech poloh reakce na jeho jistou krizi na sklonku 30. a počátku 40. let, proudu, který lze nazvat termínem Karla Honzíka rustikalismus. Pozoruhodný dům a úprava zahrady a lesního zákoutí pro dr. Svojsíka z přelomu 30. a 40. let, dílo Ladislava Machoně, spojuje moderní architekturu s trampskou romantikou, tradicemi roubené lidové architektury i specifickým přírodním mysticismem. Karel Honzík postavil na západním okraji Brunšova jednu z variant svého hledání architektury pro českou venkovskou krajinu syntézou aktuálního vývoje funkcionalismu a jeho poučení z lidové architektury, rodinný dům dr. Leichtera. Kolem Lesní ulice je soustředěno několik staveb, které stejně kvalitně dokumentují exkluzivní vrstvu dobového tzv. barrandovského stylu, inspirovaného soudobou kalifornskou architekturou, i hledání možných východisek v návratu k tradici anglických cottages časné moderny.
d007Jedním ze zdrojů rustikalismu bylo válečné znovuoživení zájmu o lidovou, venkovskou kulturu v situaci ohrožení národní existence. Orientace na venkov má ale i ryze praktické důvody: Na venkov jako producenta potravin tolik nedoléhá stupňující se válečná nouze ani podobně se stupňující dohled okupačních úřadů, na venkově je ještě nějaký čas možno stavět. Ve villegiatuře tak přibývá domů celoročně obývaných.
Villegiatura není prostředím pro solitéry, patřící spíše budoucnosti. Idyla, kterou staví, vylučuje extrém, výboj, provokaci a podstatné místo v ní mají i horizonty minulosti. Prostředí villegiatury je ze své podstaty konzervativní, brousí hrany a průměruje. Odtud lze pochopit, že je tu více jmen významných architektů než významných staveb. Villegiatura ale neprůměruje jen v tomto smyslu, omezuje extrémy i na opačném konci hodnotové škály. Výsledkem je vládnoucí solidní stavební kultura, kterou primárně udržují nikoliv stavitelé, ale stavebníci. Toto pravidlo ale získalo ve 2. polovině 20. století značné trhliny.
d009d008Poklidný vývoj architektury dobřichovické villegiatury má zatím dva vrcholy: Počáteční vrstva neorenesančních a eklektických vil nastavila úroveň dostatečně vysoko i pro nástup moderny. Druhý kvalitativní vrchol pak přinesly jednotlivé vrstvy širšího proudu rustikalismu. Co tyto v čase i stylovém vývoji dosti vzdálené vrcholy spojuje a zároveň odlišuje od ostatních stylových poloh? Odpověď je vlastně jednoduchá: Architektura, kterou tyto periody vytvářely, je villegiatuře vlastní, kdežto ostatní stylová období doplňují villegiaturu jen architekturou odvozenou. Příměstské letní vily 19. století i cottages, haciendas, sruby, chaty a chalupy nového romantismu konce 30. a počátku 40. let učinily svým tématem harmonické pobývání člověka v přírodním prostředí, stavěly venkovskou idylu i archetyp Arkádie. Vývoj architektury pro villegiaturu se tak neuzavírá, neboť téma je nevyčerpatelné. (Dovětek z odstupu: Stejně živá zůstává ale schopnost architektury pro bydlení v přírodě vyhnat ze svého prostředí hodnoty, které ji do něj přilákaly.)
_7230594

[1] Srv. MACURA, Vladimír. Chaloupka – projekt idyly. In HODROVá, Daniela a kol. Poetika míst: Kapitoly z literární tematologie. Praha: H&H, 1997, s. 43–61. – CZUMALO, Vladimír. Doma – potíže s projektem idyly. Stavba. 2008, roč. 15, č. 3, s. 64–74.
[2] HURIKÁN, Bob. Dějiny trampingu. 2. vyd. Praha: Novinář, 1990.
[3] Skvělou doplňkovou četbou k tomuto tématu je prostřední díl Bohatýrské trilogie Vlastimila Rady a Jaroslava Žáka, Dobrodružství šesti trampů (Nové pověsti české): RADA, Vlastimil – ŽÁK, Jaroslav. Bohatýrská trilogie. Praha: SNKLHU, 1959.
[4] TEIGE, Karel. Nejmenší byt. Praha: Václav Petr, 1932, s. 154.

Březen 23, 2016

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 29. BŘEZNA 2016

hlu002HLUBOČEPSKÉ ROZLOUČENÍ

Fotografii, kterou tu reprodukuji, vytvořil v roce 1932 Jan Lauschmann (1901–1991) a nazval ji Útes. V roce 1933 dostala cenu Tyng foundation for pictorial photography, která znamenala také její zařazení do stálé expozice Royal Photographic Society v Londýně. O dva roky starší snímek pod ní je dílem zakladatelské osobnosti české moderní fotografie, Drahomíra Josefa Růžičky (1870–1960), jehož tvorba a názory měly na Lauschmanna vliv velmi podstatný. (Mimochodem, když Jan Lauschmann Prokopské jezírko fotografoval, byla už čtvrtým rokem jeho manželkou Tessie Kretschmannová, Růžičkova neteř.)
Přidávám k nim ještě fotografii Antonína Alexandra z roku 1925, na níž ještě stojí továrna na portlandský cement firmy Barta & Tichý. Orientaci usnadní horní viadukt Buštěhradské dráhy v pozadí, tok Dalejského potoka a trať Pražsko-duchcovské dráhy. Snímek tu má jinou funkci než fotografie předchozí: Ilustruje následující úryvek z textu, který napsal Jakub Arbes pro III. díl Ottových Čech, vydaný v roce 1887. (Zdroje: BEČKOVÁ, Kateřina. Továrny a tovární haly: 2. díl. Praha – Litomyšl: Paseka – Schola ludus-Pragensia, 2012, s. 120. – ARBES, Jakub. Okolí Prahy. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1960, s. 50–52.)

Nyní jsou Hlubočepy vesnicí dosti velkou, čítající asi 1000 obyvatelů. Středem osady teče místy dosti široký, tu a tam také poměrně hluboký potok klikatě od západu k východu a žene také jeden mlýn o několika složeních.
Výstavnost osady podmíněná nepravidelností terénu jest v nejvyšší míře nepravidelná, však právě tím dvojnásob zajímavá. Pobyt ve vísce byl by vskutku nadmíru příjemný, kdyby nebylo v bezprostředně na západ sousedícím údolí četných vápenic, z nichž mnohdy, obzvláště když vane západní vítr, valí se dusivý bílý kouř v celých mracích nad osadu a začasté ji celou zahaluje. Kouř ten patrně vypudil odtud výletníky. Před dvaceti a třiceti lety býval totiž velký zahradní hostinec hlubočepský, jenž jest nyní majetkem soukromým, jedním z nejoblíbenějších výletních míst vznešených i bohatších kruhů pražských, avšak od rozmnožení vápenných pecí nablízku začalo hostů ubývati, až posléze nezbylo než velký příjemný zahradní hostinec zrušiti.
hlu001Cestou k západu vedoucí octneme se zanedlouho na pokraji dlouhého, mírně zahnutého údolí – a mžikem mění se celý ráz krajiny. Bezprostředně před sebou vidíme sice ještě několik zahrad a v nich několik domků, nalevo malé úhledné nádražíčko Pražsko-duchcovské dráhy, ale dále jest údolí skoro pusté a skoro ustavičně vznášejí se nad ním kotouče dusivého bílého a šedého kouře nebo se plazí po zemi a pomalu vystupují do výše.
Po levé straně tvoří údolí to mírně se sklánějící, poli posetý severní svah vysočiny slivenecké, na kterou vede od Hlubočep hadovitě silnice s řídkým stromořadím ovocných stromů. Po pravé straně jest více méně strmé, neb alespoň příkré jižní údolí Dívčích hradů, dlouhá řada homolovitých, kuželovitých vršin, tu a tam kolmé stěny, jinde roztrhané vápencové skály, na kterých kromě netřesku, bodláku, mateřídoušky, slziček a divizny – ovšem jen místy – nevidíš jiné rostliny. Potok vine se proti nám podle úpatí vysočiny slivenecké, tu a tam viděti podle potoka lučinu, jinde roští nebo nějaký strom – a vše skály, i hrbolatá kamenitá cesta vozová, i pěšinka podle potoka, stromy, keře, polní a luční květiny, tráva i bodlák z hromad kamení smutně do výše trčící – vše jest za parných letních dnů pokryto bílým a šedým jemným prachem a činí dojem v nejvyšší míře smutný. Je ti, jako bys se byl náhle octnul ve vyprahlé poušti, obzvláště odpoledne, když žhavé paprsky sluneční perou ti přímo do očí a když k tomu západní vítr žene kotouče bělavého kouře proti tobě. Máš-li však dosti odvahy a mineš-li vápenné pece, umístěné z větší části na příkrých pobočních skalních úžlabinách těsně u cesty, dojdeš vbrzku místa, kde jest cesta příjemnější, ale ráz údolí se nemění, leda že bělavého prachu na stromech, keřích a květinách ubývá – skály, po pravé straně jsou dosud lysé a smutné, tu a tam vymlety nebo tvoří divně zúžené úžlabiny, kterými za prudkých lijáků řinou se celé potoky do údolí.
Asi po dvaceti minutách, když zahneš za vyčnívající skalinu, kmitne před tebou v dáli jako oasa v poušti zeleň na úbočí vysočiny slivenecké – začátek háje svatoprokopského. Čím dále putuješ, tím více se zelený pruh údolí šíří, kdežto po pravé straně skály základní svůj ráz nemění. Zanedlouho spatříš v údolí i stromy a keře a po dalších pěti deseti minutách octneš se na pokraji
údolí Svatoprokopského, zajisté jednoho z nejutěšenějších zákoutí v okolí Prahy, odedávna právem divokoromantickým zvaného.
hlu003
V ÚTERÝ 29. BŘEZNA SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 14 HODIN NA STEJNÉM MÍSTĚ JAKO MINULE, TEDY NA ZASTÁVCE TRAMVAJÍ č. 6, 12, 14, 20 HLUBOČEPY. TĚŠÍM SE NA VÁS A K VELIKONOČNÍM SVÁTKŮM PŘEJI VŠE DOBRÉ.            

Březen 20, 2016

TŘI FOTOGRAFIE JOSEFA SUDKA Z 1. POLOVINY 50. LET

Filed under: K POSLEDNÍ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE — V. Cz. @ 7:38 pm

hodk021

 

 

hodk020

 

 

hodk022

 

 

 

Leden 25, 2016

VZPOMÍNKA NA KAPLI SV. ROCHA

pdlbr028Porovnáme-li reprodukovaný snímek smíchovského kostela Nejsvětější Trojice, pořízený kolem roku 1915, s dnešní realitou, chybí kaple sv. Rocha. Ta vznikla kolem roku 1703 a její zasvěcení připomíná genezi Malostranského hřbitova v morovém pohřebišti. Kolem roku 1715 přibyla kaple Nejsvětější Trojice na místě zaniklé kaple morového špitálu. Dvě drobné kaple přirozeně nemohly stačit oficiálnímu hřbitovu Malé Strany, Hradčan a Smíchova, jímž se stal po josefinském zákazu pohřbívání ve městech. Dochoval se projekt kostela Nejsvětější Trojice z roku 1723 zadaný malostranskou obcí. Kilián Ignác Dientzenhofer tu použil kapli stejného svěcení jako presbytář a připojil k ní loď. Na postavení ale nebyl dostatek prostředků. Také malostranské Bratrstvo lásky k bližnímu usilovalo o kostel dlouho. Stavět se začalo podle projektu Zemského stavebního ředitelství teprve 20. června 1831 a kostel byl vysvěcen až 22. října 1837. Minimalizací prošly nejen výrazové prostředky, ale také prostor, od roku 1864 se proto z barokní kaple sv. Rocha, stavebně propojené s novým kostelem, stala sakristie, později spojovací krček prolomil průjezd. Na fotografii Zikmunda Reacha z přelomu 19. a 20. století je ještě stav před tímto zásahem. V letech 1951–1952 se Plzeňská ulice rozšiřovala na úkor hřbitova. Zeď, která jej od ní oddělovala, byla stržena i s přiléhajícími náhrobky a drobnými stavbami a tomuto osudu neunikla ani barokní kaple sv. Rocha a její výmalba.

pdlbr029Fotografií přibližuji také pohled po hlavní ose hřbitova na průčelí kostela Nejsvětější Trojice. Vytvořil ji v letech II. světové války Jaromír Funke pro knihu Pražské kostely (Praha: Miroslav Stejskal, 1946, obr. 142). Předchozí dvě reprodukuji z čerstvé monografie Malostranský hřbitov, kterou jsem nedávno doporučoval zde: https://czumalo.wordpress.com/2015/12/07/u3v-fsv-cvut-pamatky-velke-prahy-prednaska-8-prosince-2015/. Tamtéž najdete i krásnou Sudkovu fotografii zákoutí hřbitova pohlcovaného vegetací.
pdlbr027

PODSTATNÝ KUS PAMĚTI SMÍCHOVA

Filed under: K POSLEDNÍ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE — V. Cz. @ 6:05 pm

Ring_1Vzestup rodu Ringhofferů můžeme sledovat od příchodu Františka Ringhoffera, kotláře ze vsi Müllendorf (Szárazvám) u Eisenstadtu v tehdy uherském Burgenlandu (Őrvidék), v roce 1769 do Prahy. Jeho staroměstskou dílnu na kotle pro varny pivovarů zdědil syn Josef. Výrobu rozšířil o měděné kotle pro cukrovary a lihovary a založil dílnu v Kamenici u Jílového. Když ji v roce 1847 převzal jeho dědic František Ringhoffer II. (1817–1873), přestěhoval ji do Prahy, do dnešní Opletalovy ulice čp. 1284/II. V roce 1852 pak koupil od Johana Baptisty Riedla bývalou Vratislavskou zahradu na Smíchově a začal tu budovat závod na výrobu železničních vagonů. Zprvu nákladních, posléze tendrů a od roku 1863 i vagonů osobních. Dějiny vagonky, brzy největší v habsburském mocnářství, jsou zároveň podstatnou kapitolou dějin českého průmyslu a průmyslových technologií, inovovaných tu s velkou pružností, ale i péče o dělníky. Jich František Ringhoffer zaměstnával v roce, kdy zemřel, 2 200. Už v roce 1854 pro ně založil firemní nemocenskou pokladnu a v roce 1870 penzijní fond. O dělnické kolonii Mrázovka a podílu Františka Ringhoffera na ní jsem tu už psal: https://czumalo.wordpress.com/2015/11/09/u3v-fsv-cvut-pamatky-velke-prahy-prednaska-10-listopadu-2015/. Jeho podnikání se neomezilo na vagonku. Vlastnil několik velkostatků, ve Velkých Popovicích, kde se vařilo pivo už od 16. století, založil roku 1871 nový pivovar. Areál smíchovské továrny zahrnoval v té době dvě strojírny, kovárny, soustružny s  kotelnou a strojovnou, montovnu vagonů, strojírnu pivovarských strojů, slévárnu, kotlárnu, kancelářskou budovu, vrátnici, plynárnu, vlečku a rezidenci Ringhofferů.
Ring_2Všestranné angažmá Františka Ringhoffera II. pro rozvoj Smíchova vyústilo v jeho svolení starostou (1861–1865), za Smíchov byl v městské kurii zvolen i do zemského sněmu (1861–1867). Znovu se stal, zvolen v kurii velkostatkářské, poslancem v roce 1872, téhož roku, kdy byl vyznamenán řádem železné koruny II. třídy a povýšen do šlechtického stavu. Jeho dráhu následoval František Ringhoffer III. (1844–1909), který stanul po otcově smrti ve vedení firmy spolu s bratry Emanuelem a Viktorem. Rozšířil výrobu i sociální zabezpečení dělníků, po léta zasedal v městské i okresní radě, v letech 1876–1878 a 1880–1883 v zemské radě, roku 1892 byl jmenován doživotním členem Panské sněmovny, jeho jméno najdeme v několika správních radách a státních komisích. V roce 1871 se oženil s příslušnicí rodu svobodných pánů Kleinů von Wiesenberg, významných podnikatelů, s nimiž je spojeno například vybudování třetiny železničních tratí na území mocnářství, rozvoj těžby uhlí a železné rudy na Ostravsku i Kladensku či četné litinové konstrukce mostů, hal a skleníků.
Ring_3Továrna dále rozšiřovala výrobní program, k pivovarským zařízením a parním kotlům přibyly od roku 1897 tramvaje. František Ringhoffer IV. (1874–1940) zajistil v roce 1911 firmě další prosperitu akcionováním na Ringhoffer-Werke, A. G., do níž vstoupila jako silný partner Allgemeine Österreichische Bodenkreditanstalt. Společnost postupně získala kontrolní balík akcií v Kopřivnické vagonce a Moravsko-slezské vozovce ve Studénce, v roce 1935 vznikl koncern Ringhoffer-Tatra-Werke A. G. a expanze pokračovala. Přes léta II. světové války jej převedl JUDr. Hanuš Ringhoffer. Rodina byla v roce 1945 odsunuta, akciová společnost znárodněna jako Tatra, n. p., závod Smíchov a Hanuš Ringhoffer zemřel v roce 1946 v internačním táboře Mühlberg an der Elbe. (Nic platno, že nebyl nacistou, říšskoněmecké občanství přijal a členem NSDAP byl, i když jej po čase ze strany pro službu československému státu vyloučili.) Znárodněný podnik obnovil výrobní program, k němuž už před válkou přibyly i trolejbusy, za okupace modifikovaný podílem na válečné výrobě. V roce 1963 byl jako ČKD Praha, závod Tatra Smíchov vtělen do oborového podniku ČKD a výroba se postupně soustředila jen na tramvaje.
Ring_4Na počátku zabírala továrna jen východní stranu Vratislavské zahrady mezi Plzeňskou a Kartouzskou. Stála tu vagonka a kotlárna, brzy i slévárna, později strojírna. Novou postavili roku 1868 při Plzeňské ulici. Další rozšiřování pak zabralo prostor mezi Plzeňskou, Stroupežnického, Klicperovou a Radlickou. Stála tu truhlárna a montovna. Pak byly získány další pozemky mezi Plzeňskou, Radlickou, Ostrovského a Kováků a v 90. letech se stavěla kotlárna Na Knížecí. Kompaktní území se vyčerpalo, nová kotlárna byla zřízena v bývalém parním mlýně C. k. privilegované paromlýnské společnosti Na Knížecí a nová slévárna a strojírna postaveny až pod Konvářkou v Křížové ulici. Ty ale nakonec nebyly pojaty do koncernu Ringhoffer-Tatra-Werke A. G. a několikrát změnily majitele.
Ring_5Konec největší smíchovské továrny předznamenávala již v 80. letech stavba nového závodu na Zličíně, v dobových urbanistických studiích se už rozsáhlý průmyslový areál zastavuje obytnými a/nebo dopravními stavbami, například je sem situováno velké autobusové nádraží v návaznosti na metro. Privatizace dopadla tak, jak bylo v 90. letech obvyklé. Totéž se dá říci o snaze cenný areál památkově chránit i o osudu myšlenky využit jej způsobem, následujícím příklad holešovických jatek. Skutečné objektivní poznání památkových hodnot nahradil subjektivní posudek jediného odborníka vstřícného k investorům (slyším už smích těch, kdo mě znají, tedy nemusím jmenovat) a pozdní prohlášení za kulturní památku v květnu 1995 se omezilo na vilu baronky Ringhofferové (Osvald Polívka kolem 1900) a průčelní stěny (!) dvou hal, postavených po roce 1911, nejspíš 1914, do Plzeňské. V roce 1992 prakticky skončila výroba, po čtyřech letech živoření se její zbytky definitivně přestěhovaly na Zličín (tam ji firma Siemens jako nový vlastník ukončila v roce 2010) a roku 1998 továrna zanikla i fyzicky. Prohru analyzuje výborný text Kateřiny Hanzlíkové (dnes Samojské) v jubilejním sborníku Sto let Klubu Za starou Prahu 1900 – 2000 (Praha: Schola Ludus – Pragensia, 2000, s. 184–189). Paradoxně zůstaly zachovány jen dva doklady bydlení majitelů v domech přestavěných ze staveb starších než továrna, zmíněná secesní vila čp. 20 a památkově nechráněná klasicistní budova čp. 19, obě zcela zbavené kontextu a zle tísněné z jedné strany estakádou přivádějící automobilový provoz do zběsilého zauzlení mezi jícny Strahovského tunelu a tunelu Mrázovka a z druhé novými komerčními stavbami, vila administrativní budovou Smíchov Gate (Zdeněk Hölzel – Jan Kerel / AHK 2007) a hotelem Ibis (Zdeněk Hölzel – Jan Kerel / AHK 2004), rezidence obchodním centrem Nový Smíchov (Martin Rajniš – Tomáš Prouza – Jaroslav Zima – Sabina Měšťanová / D. A. Studio 1995–2002). Jeho součástí se stala i zachovaná kulisa průčelí kovárny. Smyslem památkové péče je uchování paměti zhmotněné ve stavbách. Obavám se, že její smíchovské selhání nezahrnuje jen zánik jedinečných konstrukcí továrních hal, jejich strojového vybavení a stop rozsahu a struktury areálu. Alibisticky zachovaná drobná torza v novém prostředí, které jde proti ní, paměť neudrží a stávají se vlastně drzým ironickým šklebem. Paradoxně se tak podílejí na proměně autentického místa v ne-místo, jíž by měly naopak bránit. Děsím se ne-míst bez paměti a lidí, kteří se jimi dají přesvědčit, že bez paměti se žije snadněji.

Ring_6K ILUSTRACÍM:
Na první fotografii je místo, kde jsme se v sobotu sešli, ústí dnešní Stroupežnického ulice do Plzeňské. Úplně vpravo zachytil snímek pořízený kolem roku 1885 kousek smíchovské synagogy, o jejíž postavení v letech 1861–1863 se rovněž zasloužil František Ringhoffer II. (Původní smíchovská synagoga v Plzeňské ulici musela ustoupit expanzi továrny.)

Následující vzácný snímek z 20. let ukazuje její původní podobu z roku 1863.

Další její působení po přestavbě podle projektu Leopolda Ehrmanna v letech 1930–1931.

Protější stranu ústí Stroupežnického ulice do Plzeňské s nejstaršími budovami továrny zachytil snímek z roku 1935. V dlažbě je vidět křížení tramvajové tratě vedené Plzeňskou a tovární vlečky ve Stroupežnického ulici.

Celkový rozsah Ringofferova závodu dobře přibližuje pohled z úpatí Petřína z roku 1898. Při zdi, oddělující továrnu od dnešní Kartouzské, je vidět obě dodnes dochované budovy, tu napravo zakrátko přestaví Osvald Polívka.

Krásu výrobků Ringhofferovy vagonky může zastoupit salónní vůz následníka trůnu Františka Ferdinanda ď Este Aza 1-0086 (kkStB Salon 22) z roku 1909, dnes ve sbírkách Národního technického muzea.

Poválečnou kontinuitu pak tramvaj Tatra T3. Mezi léty 1960 a 1997 se jich na Smíchově vyrobilo 13 945. Žádný jiný typ tramvaje tomu počtu nemůže konkurovat a to v měřítku celosvětovém. Smutnou poslední fotografii pořídil Robert Mara 16. září 2000. T3 tu po Plzeňské projíždí místy, odkud pochází. Napravo smíchovská synagoga, za ní se staví Nouvelův Zlatý Anděl, vlevo už nestojí Ringhofferova továrna a ještě nestojí Nový Smíchov.

Ring_7(Zdroje obrázků jsou obvyklé: JUNGMANN, Jan. Smíchov – město za Újezdskou branou. Praha: Muzeum hl. m. Prahy, 2007, s. 133, 134, 174. – BEČKOVÁ, Kateřina. Továrny a tovární haly: 2. díl. Praha – Litomyšl: Paseka – Schola ludus-Pragensia, 2012, s. 56, 82. – FOJTÍK, Pavel. Tramvaje a tramvajové tratě: 2. díl. Praha – Litomyšl: Paseka – Schola ludus-Pragensia, 2011, s. 96.)

Prosinec 7, 2015

VILA REDAKTORA KARLA JÍŠEHO

pd008Smíchovskou vilu redaktora Karla Jíšeho (čp. 1905/XVI, U Dívčích hradů 20, Karel Honzík – Josef Havlíček 1929), významné dílo české moderní architektury, může zájemce o ni z veřejného prostoru zahlédnout každým rokem méně a méně. Nechám stranou úvahy o vztahu privátního a veřejného, o národním kulturním dědictví i o obtížích své profese a omezím se na přepis textu, jímž autoři provázejí zveřejnění vily ve 3. svazku Mezinárodní soudobé architektury [TEIGE, Karel (ed.). Josef Havlíček & Karel Honzík: Stavby a plány. Praha: Odeon, 1931, s. 16-22.] Fotografie a grafickou dokumentaci odtud reprodukuji v úplnosti, jen trochu měním pořadí, text přepisuji, aniž bych mohl respektovat autorské prokládání a užití kursivy a petitu. Smysl to nemění a mráz běhá po zádech i tak: Paní na stavebních úřadech dnes říkají jiným jazykem totéž a prosadit skutečnou architekturu v prostředí vytvářeném katalogovým šuntem je stále krajně obtížné.

Zápis sepsaný v Magistrátní komisi dne 21. ledna 1929 v Praze.
Dle parcel. podmínek bylo výslovně stanoveno zastavění v uvedeném bloku budovami s normální střechou. Naproti tomu postavení budovy dle předlož. plánu v úplně moderním slohu vnesen by byl úplně cizorodý prvek, který by působil rušivě na výstavbu celého bloku, což patrno by bylo, vzhledem k tomu, že se jedná o budovy na náhorní rovině, patrné se všech stran, zejména z protějšího břehu vltavského. Na základě § 34 nedoporučuje se stavba v projektované formě s rovnou střechou ke schválení, a navrhuje se, aby provedena byla střecha normální, jako u staveb již provedených v tomto bloku, což by arciť podmiňovalo jinou konstrukci zdiva.
Všimněme si, jaký to jest paragraf, dle něhož lze zamítnouti povolení moderní stavby:
Výňatek z § 34. Stavebního řádu, komentovaného Dr. J. Nejedlým: … Rovněž buď přihlíženo k tomu, čeho vyhledává krasochuť, i může tedy stavební úřad odepříti také povolení ke stavbě, kterou by náměstí, třída neb ulice patrně se zohyzdila. Poznámka 1. Ačkoliv úřad stavební sám, zvláště pak jeho technický zástupce, požadavku krasochuti všecku pozornost věnovati, a když vyřizuje žádost za povolení stavební, tomuto požadavku z ohledů veřejných hověti má, přece to nic nevadí, aby neupozorňovali také sousedé při řízení na okolnosti, které této stránky se týkají. Jsouť oni dokonce oprávněni činiti tímto směrem námitky. To platí na př. jsou-li na nějakém náměstí neb v pěkné ulici budovy jimiž toto náměstí neb ulice nabyla lepé úhlednosti, a někdo by v nejbližším sousedství, vedle a pod. obmýšlel vystavěti budovu, která by tento milý celkový dojem naprosto zrušila.
(Poznámka autorů: Stavba byla nakonec schválena v městské radě, po předcházejícím protestu architektů, majitele a stavební firmy. Samozřejmě, že při větších stavbách bývá různých obtíží často nepoměrně více.)
pd003pd004pd005pd006pd007pd009

Únor 22, 2015

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 24. ÚNORA 2015

Petriny019Vracím se ještě jednou na Pohořelec slíbeným připomenutím již neexistujícího pomníku, které jsem slíbil také účastníkům sobotní procházky 21. února.

Mladá Československá republika to s budováním své legitimity a identity neměla snadné. Nezbývá mi, než problém zjednodušit, musím-li námět na knihu směstnat do pár vět. Podstatná potíž spočívala ve Velké válce, která samostatnost přinesla. Češi v ní bojovali v uniformách všech jejích účastníků. Přirozeně se stavělo na těch, kdo republiku vybojovali na habsburském mocnářství, a bylo třeba se přenést přes jisté morální dilema: Byli to v naprosté většině zároveň ti, kdo zradili svou vojenskou přísahu. V morálně erodované mysli současníka to zas tolik neznamená, ale republika vznikla v době, kdy vojenská čest ještě něco znamenala. Obecné principy příliš nefungují, je užitečné je personifikovat. Potřebu národních hrdinů ale nemohli naplnit velcí váleční hrdinové, jako byli například Linienschiffsleutnant Rudolf Singule, který velel potopení italského křižníku Giuseppe Garibaldi, těžkému poškození britského křižníku Dublin a se svou ponorkou vyřadil z boje dalších 10 lodí, celkem 17 561 BRT, či letecké eso Hauptmann Otto Jindra, který v roce 1916 dokázal svým dvouplošníkem potupně rozprášit slavnostní přehlídku ruských vojsk před carem Nikolajem II.
S hrdiny příliš nakládat neumíme, příznačnější jsou pro naše chápání vlastních dějin postavy mučednické. Nepřekvapí tak, že mladá republika našla svého hrdinu-mučedníka v plukovníku Ševcovi. Josef Švec se narodil v roce 1883 v Čeňkově u Třešti. Studoval na gymnasiu v Pelhřimově, absolvoval učitelský ústav v Soběslavi a jako učitel tělocviku pak působil na obecné škole v Třebíči. Tady zanechal výraznou stopu i v místním Sokole, odkud byl také v roce 1911 vyslán jako sokolský cvičitel do Ruska. Válka jej zastihla v Černomoří, kde nejprve učil tělocvik na obchodní akademii v Jekatěrinodaru (dnes Krasnodar) a poté působil v Gelendžiku na pobřeží. Odtud se dostal do Kyjeva, vstoupil jako dobrovolník do České družiny. konvertoval k pravoslaví a přijal křestní jméno Georgij. V bitvě u Zborova velel proslulé 8. rotě 1. střeleckého pluku, za hrdinství v bitvě prokázané byl, už jako poručík, jmenován velitelem 3. praporu svého pluku. I další bitvy věnčily mladého důstojníka slávou: Kazaň, Penza, Lipjagy, Samara. Vojenská kariéra pokračovala svižným tempem, na jejím konci najdeme Ševce jako velitele divize v hodnosti plukovníka. To už bylo v době, kdy legionáři bojovali s bolševickými vojsky o sibiřskou magistrálu. 25. října 1918, kdy demoralizovaná jednotka čelila přesile bolševiků, Ševcovi odmítli jemu podřízení velitelé splnit rozkaz. Plukovník Švec se zachoval, jak mu důstojnická čest velela: Ve svém štábním vagonu, stojícím právě ve stanici Aksakovo-Belebej, se zastřelil. Tento čin vyburcoval morálku jednotky natolik, že navzdory bolševické přesile původně odmítaný bojový úkol splnila. Tělo plukovníka Ševce bylo pohřbeno 28. října v Čeljabinsku. V roce 1933 se je podařilo československé diplomacii získat v říjnu téhož roku se tak dočkalo dalšího velkolepého pohřbu v Památníku osvobození na Vítkově. Ani tady ale nemělo klid, na podzim roku 1940 odtud muselo být znovu přemístěno, tentokrát do rodinné hrobky v Třešti.
V předvečer 10. výročí Československé republiky a Ševcova ruského pohřbu, měla v Národním divadle premiéru hra Rudolfa Medka Plukovník Švec. Ta se v následujícím roce stala předlohou stejnojmenného dvouhodinového filmu režiséra Svatopluka Innemanna. Scénář s ním napsali Josef Neuberg a Václav Wasserman, plukovníka Ševce hrál opět Bedřich Karen. Slavnostní premiéra se konala 14. února 1930. Nebyly to jediné prostředky glorifikace národního hrdiny-mučedníka, i když jmenuji ty nejúčinnější. V roce 1928 odhalili Ševcův pomník v Českých Budějovicích, dílo Otto Birmy. Pražský pomník Josefa Ševce vytvořil Otakar Švec za architektonické spolupráce Bedřicha Feuersteina. Před hlavní průčelí zeměbraneckých kasáren na Pohořelci, nesoucích už jméno Prokopa Holého, byl osazen v roce 1934. Žulový podstavec měřil na výšku 3,6 m, samotná bronzová plastika 3,75 m. Nikde jsem nenarazil na spekulaci, o níž si zcela náhodná shoda ševcovských jmen říká (a že je jinak kolem nešťastného autora pomníku generalissima Stalina vymyšleností až hanba), zato se pořád traduje tvrzení, že pomník nechali Němci za okupace na pokoji a zničil jej až komunistický režim. Jako obvykle v této zemi to není celá pravda, ale ani celá nepravda: Pomník byl odstraněn v polovině roku 1941 v rámci systematické likvidace připomínek legionářů, prováděné okupační správou. Spolehlivá kniha historiků Zdeňka Hojdy a Jiřího Pokorného Pomníky a zapomníky (Praha – Litomyšl: Paseka, 1996) uvádí další podstatné údaje: V březnu 1949 oznámilo ministerstvo vnitra pražskému národnímu výboru, že restituční komise americké armády našla v Bavorsku neporušenou Ševcovu sochu a dala ji dopravit do skladiště v Děčíně-Podmoklech. Průvodní spisy se ale ztratily dříve, než proběhlo předání do depozitáře vojenského muzea, a plastika byla nenápadně zlikvidována. Naplnila se tak smutná logika: Vinu za odepření poslušnosti, na něž plukovník Švec reagoval sebevraždou, připisoval oficiální výklad bolševickým agitátorům.
Sbor pro obnovu pomníku plk. J. J. Švece na pražském Pohořelci předvedl 18. prosince 2012 na Žofíně zastupitelům městské části Praha 1 model pomníku, výsledek rekonstrukce provedené Petrem Holubem, a nepolevuje v úsilí o jeho obnovu.

Zdroj obrázku: BEČKOVÁ, Kateřina. Zmizelá Praha. Hradčany a Malá Strana. Praha: Schola ludus – Pragensia, 2000, obr. 57 na s. 77.

V ÚTERÝ 24. ÚNORA 2015 SE SEJDEME VE 14 HODIN NA ZASTÁVCE TRAMVAJE Č. 25 HLÁDKOV. TĚŠÍM SE NA VÁS.

Leden 13, 2015

DOMY PRO CHUDÉ PRAŽSKÉ OBCE

Filed under: K POSLEDNÍ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE — V. Cz. @ 11:50 am

w009Praha se snažila velkoryseji řešit narůstající bytovou krizi už v roce 1930, kdy vypsala soutěž na domy s deseti tisíci malými byty na Pankráci. Ač kvalitně obeslána, nevyústila v realizaci vítězného návrhu. Novou soutěž vypsalo město až v roce 1936, kdy bytová krize ještě narostla důsledky krize hospodářské. Podmínky soutěže reagovaly na nový Zákon č. 65/1936 Sb. n. a z., o stavebním ruchu ze dne 26. 3. 1936 a Vládní nařízení č. 80 ze dne 1. 4. 1936 o podpoře podle hlav IV. a VI. tohoto zákona. (more…)

PŘESTAVBA DOMU DR. ANTONÍNA STARÉHO

Filed under: K POSLEDNÍ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE — V. Cz. @ 11:38 am

w001Přestavba rodinného domu dr. Antonína Starého v Břevnově (čp. 378/XVIII, Nad Tejnkou 14, Za Strahovem 55) v letech 1925 – 1926 byla první realizací Karla Honzíka (1900 – 1966), jedné z nejvýznamnějších postav české moderní architektury. Tehdy pětadvacetiletý Karel Honzík právě dokončil studia na škole architektury Českého vysokého učení technického a nastoupil do projekční kanceláře Josefa Chochola. Fotografie domu dr. Starého prezentoval na třetí výstavě Devětsilu a spolu s grafickou dokumentací publikoval v 5. ročníku revue Stavba (Stavba V, 1926 – 1927, s. 46-47). Dům je přirozeně zařazen také do souboru Josef Havlíček & Karel Honzík: Stavby a plány, který jako 3. svazek řady Mezinárodní soudobá architektura redigoval Karel Teige (Praha: Odeon, 1931, s. 14-15). Publikaci ve Stavbě provází krátký text, který připojuji v plném znění. (Slova ve Stavbě na s. 46 krácená, aby se text vešel do vymezeného bloku, zde rozepisuji.)

Uskutečnění ideálně moderní stavby předpokládá volnost činu, moderní stavební podmínky a moderní životní potřeby. Ve skutečnosti musíme často počítati s nedokonalými stavebními metodami, nízkými životními potřebami a malou platební schopností. Řešení tohoto kompromisu představuje jakýsi stavební realism v poměru k ideálním projektům. Při rekonstrukci jsme dokonce vázáni nezměnitelnými skutečnostmi, stísněnou parcelou, nehybnými zdmi, služebnostmi, povoleným nákladem (v mém případě 60.000 Kč). Zde může býti kriteriem často jen jasnost a čistota: Odstranění nápadných komunikačních zauzlenin, odstranění koutů a ploch, kde se drží prach, saze a voda (vodorovné plochy kryl jsem cementovými dlaždicemi s nosem. Můžeme se nanejvýše snažiti o maximální přiblížení ideálnímu řešení za daných překážek.

w002w003w004

Listopad 17, 2014

NEGACE NEGATIVNÍHO SYMBOLU II

Filed under: K POSLEDNÍ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE — V. Cz. @ 5:27 pm

masarzk_ve_foto_kunŠťastnou náhodou jsem našel i fotografii, o níž jsem mluvil, ale bál se, že podlehla mé prázdninové počítačové nehodě. Odnesly to ale údaje k ní, včetně zdroje. Nedosti na destrukci paměti externí, ani ta interní už není, co bývala: Líčil jsem vám tu fotografii jednak stranově obráceně, jednak prof. Masaryka v uniformě bílé, za což se jménem svého chátrání omlouvám.

Older Posts »

Blog na WordPress.com.