Czumalova nástěnka

Listopad 17, 2014

U3V FS ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 18. LISTOPADU 2014

Oltarni obraz kostel Panny Marie VitezneDnes obrátím pořadí a organizační sdělení předsadím před dovětek k minulé přednášce, neboť mi vyšel trochu delší. Bude-li vás zajímat celý, klikněte si na MORE pro pokračování.

V ÚTERÝ 18. LISTOPADU 2014 SE SEJDEME VE 14.00 NA BĚLOHORSKÉ U ZASTÁVKY TRAMVAJÍ č. 22 A 25 VYPICH. TĚŠÍM SE NA VÁS.

Bělohorské bojiště se stalo místem mariánského zázraku: Zpovědník Maxmiliána I. Velikého, vévody bavorského, později kurfiřta bavorského a falckého, karmelitán P. Dominik à Jesu Maria, žehnal katolickým vojskům drobnou pozdně gotickou deskou Adorace Krista, kterou nalezl zneuctěnou protestanty v komendě johanitů ve Strakonicích, a zajistil tak jejich porážku. Ilustrací může být obraz Antonína Stevense ze Steinfelsu Císař Ferdinand II. s Dominikem à Jesu Maria se modlí k Panně Marii za vítězství v bitvě na Bílé hoře, namalovaný kolem roku 1641, který opticky uzavírá průhled symbolickým vítězným obloukem oltáře kostela Panny Marie Vítězné na Malé Straně. Strakonický obraz odvezl P. Dominik à Jesu do Říma, kde jej karmelitáni umístili na oltář řádového kostela S. Paolo a opatřili zlatou korunou. Kostel, který v letech 1605 – 1620 postavil Carlo Maderno na Colle Qurinale, přesvětil Svatý otec na přání Ferdinanda II. na paměť bělohorského vítězství na Santa Maria della Vittoria. Robert de Longin namaloval v roce 1622 první kopii Strakonického obrazu, určenou pro malostranský kostel Panny Marie Vítězné. Další si objednalo literátské bratrstvo ve Strakonicích. V roce 1708 byla pořízena i kopie pro kostel Panny Marie Vítězné na Bílé hoře, včetně autentiky. (Obraz přežil ve svých kopiích, při požáru kostela Santa Maria della Vittoria v roce 1833 shořel originál a tak i tam je dnes kopie.) (more…)

Reklamy

NEGACE NEGATIVNÍHO SYMBOLU I

Filed under: K POSLEDNÍ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE — V. Cz. @ 2:34 pm

P6203_Celonarodni manifestace 3listopadu 1918 na belohorskem bojistiCelonárodní manifestace na bělohorském bojišti 3. listopadu 1918

 

 

CO BYLO PŘED VAZEBNÍ VĚZNICÍ VÁCLAVA KLAUSE

Filed under: K POSLEDNÍ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE — V. Cz. @ 2:29 pm

P6150_Ruzyne_cukrovarFotografie ukazuje původní ruzyňský cukrovar, který zahájil provoz v roce 1836 a vyráběl až do roku 1921. Prodán roku 1928 státu, prošel v letech 1932 – 1935 přestavbou pro Zemskou donucovací pracovnu, která sem pak mohla být přemístěna z Trautsmannsdorfského paláce na Hradčanech (čp. 180/IV, Loretánská 6, U kasáren 1), kde byla od roku 1833. V Ruzyni pak sídlila od 1. července 1935 do 1. listopadu 1949. První republika tu věznila 200 káranců, kteří většinou pracovali na blízkém statku, Věznice velitelství Státní bezpečnosti (krycí jméno Útvar SNB Dub) měla v roce 1949 kapacitu 410 vězňů. V roce 1950 uzavřela bývalý dvůr cukrovaru nová šestipodlažní budova a věznice dosáhla konečného stupně odpudivosti, v němž chyběl už jen současný fialový nátěr vrat. Dnes už odpojený vodojem nejspíš uchovává v plné výšce, tedy 42 metrů, původní komín cukrovaru. Karel Domanský jej při přestavbě obklopil osmi železobetonovými pilíři, které nesou kruhovou železobetonovou desku. Komín prochází jí i osmibokým prstencovým kovovým vodojemem o objemu 150 m³, spočívajícím na ní, a lucernou s osmi velkými čtvercovými okny.
Ani druhá reprodukce není technicky valná, ale chci ukázat, jak cukrovar fungoval ve vztahu ke staré vesnické návsi a domům, které ji obklopují. Jak ve vztahu k ní dnes funguje Vazební věznice Václava Klause, jsme viděli. Pohlednice je datovatelná podle čerstvě nového ruzyňského hřbitova, jehož krásná neogotická kaple byla svěcena roku 1902.
P6039 Ruzyne

Říjen 20, 2014

K POSLEDNÍ A NEJBLIŽŠÍ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE

bh001Vlevo je model bělohorské mohyly podle návrhu Josefa Gočára a Stanislava Suchardy, o němž jsme mluvili v závěru poslední peripatetické přednášky, jak jej na reprodukci z Grafického závodu Jan Štenc přineslo v roce 1908 1. číslo I. ročníku revue Styl jako vůbec první dílo publikované v novém měsíčníku S. V. U. Mánes. Model byl vystaven na členské výstavě S. V. U. Mánes počátkem roku 1908. Pro kontext generačního nástupu v mnohém příznačné. Mimořádně zajímavá nedávná (25. 9. 2013 – 5. 1. 2014) výstava Metamorfózy politiky. Pražské pomníky 19. století v Clam-Gallasově paláci nabídla vedle sádrové studie pylonů Brány bolu a několika Suchardových návrhů z doby, kdy na bělohorském pomníku pokračoval už bez Josefa Gočára, také rukopisný koncept reprodukovaného návrhu, formulovaný Stanislavem Suchardou, nejspíše ve spolupráci s Jaroslavem Hilbertem. Sochař jej na arch papíru o velikosti 22,5 × 13 cm, který chová ve fondu Stanislav Sucharda Archiv Národní galerie, napsal majuskulí černým a červeným inkoustem; červené akcenty nahrazuji v přepisu kursivou, jinak do něj nijak nezasahuji.

ARCHITEKTONICKY JEDNOTNĚ LUŠTĚNÁ I PRO POHLED S DÁLI VYJADŘUJE SVŮJ ÚČEL: BÝTI POMNÍKEM „MNOŽSTVÍ“ – TO JEST VŠECH TĚCH NA BÍLÉ HOŘE PADLÝCH, VŠECH TĚCH PRO BÍLOU HORU PADLÝCH.
POPRAVIŠTĚ – TY POTUPNÉ PRO NÁROD NÁŠ A JEHO VŮDCE STAVĚNÉ ČAKANY A POPRAVNÍ ŠPALKY – POVZNÉST NA TÉMĚ BÍLÉ HORY A POSTAVITI JE POMNÍKEM HRDIN“ – BYLO MOJÍ MYŠLÉNKOU – KDYŽ JSEM PŘIKROČIL KU HLEDÁNÍ MOTIVU PRO MOHYLU BĚLOHORSKOU.
A TAK TAM NA VRCHOLU CELÉ MOHYLY – PAMÁTNÍKU PADLÝCH NA BÍLÉ HOŘE STOJÍ 27 SYMBOLŮ POPRAVY JAKO 27 PAMÁTNÍKŮ PADLÝCH NA STARÉM RYNKU.
VÁZÁNY NA STRANĚ VNĚJŠÍ JEDNOTNOU PÁSKOU (JEDNOTNOSŤ IDEE) MOTIVEM VYHASÍNAJÍCÍHO ZMÍRAJÍCÍHO OKA – SEVŘENY JSOU NA VŠECH ČTYRECH ROZÍCH PODSTAVCI PRO TRNOVÉ KORUNY – KTERÉ DNES ZÁŘITI MAJÍ PAMÁTKOU MUČEDNÍKŮM – V PŘEDVEČER DNŮ HRŮZY 8. LISTOPADU A 21. ČERVNA KAŽDÉHO ROKU.
PŘIKROČIV K MOHYLE – MUSÍŠ PROJÍT BRANOU BOLU – VŠÍ TY BOLESTÍ – KTEROU NÁROD PROŽIL – RANOU BÍLÉ HORY ZASAŽEN. VSTOUPÍŠ PO SCHODIŠTI KU STŘEDU POMNÍKU. OBKLOPEN 27 PAMÁTNÍKY – PROSTÝMI JMÉNY OPATŘENÝMI – STOJÍŠ NA POKRAJI NEPŘÁTELI PŘIPRAVENÉHO – NEZASYPANÉHO HROBU ČECH V NĚMŽ ZDEPTANÝ GENIUS ČECH V MRÁKOTÁCH A MDLOBÁCH DŘÍME SVŮJ NÁSILNÝ DLOUHÝ SPÁNEK – ZDOLÁN NÁSILÍM – JEHOŽ STOPY DODNES TRVAJÍ – NÁSILÍM – KTERÉ DODNES NEDOVOLUJE PRAVÉMU ROZPJETÍ SIL JEHO NÁRODA.
TEN OBRAZ TAM STAVÍM NA PAMÁTKU A KU POVZBUZENÍ VŠECH – KTEŘÍ KOLEM JDOUCE – OBRAZEM TÉ NAŠÍ BÍDY JATI – MAJÍ VZBUDITI V SOBĚ SNAHU JEDINOU: SETŘÁSTI SE SEBE VŠE – CO V NÁS BRÁNÍ VZRŮSTU A ROZKVĚTU NÁRODA.
LISTOPAD MCMVII                                                                                                                                                                     SUCHARDA ST.

Všechny, kdo neobcují častěji se starší literaturou a tedy je zarazily „ty potupné pro národ náš a jeho vůdce stavěné čakany“, spěchám uklidnit: Čakan není jen okovaná hůl se sekyrkou, oblíbená zbraň Jánošíkových horních chlapců a Jiráskových hodných Chodů, čakan je také šibenice.
Rozpočet mohyly činil 153 000 korun, počítalo se s kvalitní žulou, režným cihelným zdivem, glazovanou keramikou, litinou, plamenné mísy měly být bronzové. Možnostem Podbělohorské župy sokolské ale odpovídala skromná mohyla, nakonec pořízená k 300. výročí bělohorské bitvy v roce 1920. Bělohorská mohyla nebyla v prvním desetiletí 20. století jen tématem Stanislava Suchardy, František Bílek řešil pomník jako monumentální obětiště, Josef Mařatka dospěl k postavě nahé ženy, drcené na obětním stole nohou brutální mužské postavy, abychom jmenovali alespoň ty nejvýznamnější.
Bělohorským bojištěm projdeme ještě jednou na začátku příští peripatetické přednášky. Když jsem se s vámi v sobotu loučil s tím, že se sejdeme už za tři neděle, neuvědomil jsem si, oddělen od svého diáře, že 1. listopadu je v sobotu, takže druhá sobota v měsíci připadá už na 8. 11., kdy nemohu. PŘÍŠTÍ PERIPATETICKÁ PŘEDNÁŠKA TERÉNNÍHO KURSU ČTENÍ MĚSTA SE KONÁ AŽ V SOBOTU 15. LITOPADU 2014. Sejdeme se na konečné tramvaje č. 22 Bílá hora. Ještě v příslušném týdnu připomenu. Má to jednu výhodu, už bude po bitvě, nebýt dlouho naplánované cesty, zavlekl bych vás na bělohorské bojiště právě v onen den hrůzy.
Chtělo by se psát o tom, co z šarvátky žoldnéřských vojsk přerostlo v národní tragédii. Je to ale námět příliš rozsáhlý, tedy volím raději jedno umělecké dílo, které vše podstatné postihuje: Nevolil jsem nakonec z kreseb Mikoláše Alše, ač ty melancholické bělohorské pro mne patří v jeho díle k nejoblíbenějším. Aleš logicky užíval letohrádek Hvězda k jednoduché identifikaci místa a události. K emblematizaci se přímo nabízel a poutní místo s kostelíkem Panny Marie Vítězné zůstalo stranou, ač postaveno jako památník bitvy. Důvodem rozhodně není jen to, že v době bitvy tu na rozdíl od letohrádku nic nestálo. Felix Jenewein (1857 – 1905) vytvořil v roce 1902 triptych Bílá hora (kvaš, papír, střední část 48 × 50 cm, krajní části 18 × 50 cm, Kutná Hora, Galerie Felixe Jeneweina), kde je naopak kostel Panny Marie Vítězné zapojen do vývojové zkratky, kterou známe například z Bílkova návrhu bělohorského pomníku a posléze Šalounova pomníku Mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí: od dávnověkých počátků ke zřícení do hrobu národní tragédie. Půlkouli magického Řípu jako mateřského ňadra národních počátků s bradavkou svatojiřské rotundy v levém poli odpovídají v pravém půlkoule kopule bělohorské Panny Marie Vítězné s lucernou a nad přízemními mraky druhá půlkoule vycházejícího nebeského tělesa. Není to slunce naděje, ale chladný měsíc s tváří Smrti. Krkavci, pahýly stromů, čakan (procvičme si slovíčka), knuta, jezdec se všemi atributy porážky, rezignace, bezživotí. Oscilaci mezi reálným příslušníkem stavovské jízdy, vlekoucím se z bojiště po prohrané bitvě, a apokalyptickým jezdcem známe dobře z o málo pozdějších kreseb Mikoláše Alše. Triptych na nadcházející podzimní dny k přemítání o smyslu národní existence.
bh007      

Červen 24, 2014

PROČ OŘECHOVKA?

Filed under: K POSLEDNÍ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE — V. Cz. @ 11:11 pm

bi012

O tom, proč se Ořechovka jmenuje Ořechovka jsem tu nedávno psal, ale pod rouškou devízy o opakování jako matce moudrosti použiji jako text ke slíbenému ikonografickému pramenu. Připojení Vořechovky na hradní vodovod reprodukuji z knihy Jaroslava Jáska Klenot města: Historický vývoj pražského vodárenství (Praha: VR – atelier, 1997. ISBN 80-238-1055-3).
V roce 1559 získal Zikmund Boleslavský v místě zvaném Skalka pole, patřící premonstrátské kanonii na Strahově. Pole přešlo v roce 1573 do majetku zlatníka Mikuláše Millera a ten tu zřídil vinici, spojil ji s již existující sousední a obehnal zdí. Vinice vystřídala několik dalších měšťanských vlastníků a nakonec tak jako řada jiných vinic kolem Prahy zpustla během třicetileté války. V roce 1709 ji koupil Jan Kryštof Bořek, rada dvorské komory a první komisař solního a piv­ního důchodu v Království českém, a o rok později tu pro něj Johann Georg Michael Aichbauer (?), nevlastní bratr Kiliána Ignáce Dientzenhofera, postavil letohrádek. Francouzskou zahradu kolem něj zpustošilo roku 1742 francouzské vojsko. Letohrádek opevnilo a tím jej učinilo cílem dělostřelby, ostřelováním poškozená stavba nakonec vyhořela. Zničená zahrada se pak znovu dostala do vlastnictví premonstrátů. Perkmistrovský úřad ji s nimi v roce 1747 vyměnil za dvě vinice u Andělky a erár tu zřídil nejprve zbrojní skladiště a později dělostřelecké laboratoře. Jméno Ořechovka se tedy odvozuje od Jana Kryštofa Bořka. Z Bořekovka se deformovalo na Vořechovka, v této podobě je máme spolehlivě doloženo už ve 2. polovině 18. století. Z Vořechovky na Ořechovku se přešlo až v 1. polovině minulého století.

JAK SE JEZDILO Z ÚŘADU DOMŮ NA OŘECHOVKU

Filed under: K POSLEDNÍ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE — V. Cz. @ 10:41 pm

bi004

Fojtovy svazky Zmizelé Prahy Tramvaje a tramvajové tratě jsou nevyčerpatelný poklad. Nad 2. dílem jsem si uvědomil, že jsem v sobotu 14. června vedle jiných zapomněl i na téma pro nové obytné kolonie Ořechovka a Baterie podstatné – na dopravní spojení. Alespoň stručná chronologie:
          24. října 1909 byla dovedena jednokolejná tramvajová trať ze Špejcharu k nově postavené vozovně Střešovice. Od 14. dubna 1926 odtud vedla jednokolejná trať přes Hládkov na Malovanku, zprovozněna byla 6. června téhož roku. Výstavba trati i zahájení provozu souvisely s vybudováním obřího stadionu na Strahově, kam se vešlo přes 14 000 cvičenců a 130 000 diváků; týden po zahájení provozu trati tu začal VIII. všesokolský slet. Následující IX. všesokolský slet v roce 1932 přinesl trati druhou kolej. Jezdilo se po ní od 5. června 1932 a měsíc poté cvičilo na Masarykově státním stadionu 188 000 cvičenců před zaplněnými tribunami pro 180 000 diváků. Téhož roku byla postavena odbočná trať z křižovatky Octárna Střešovickou ulicí do za­stávky Ořechovka, tramvaj tu jezdila od 23. října. Od března 1936 se stavěla Masarykova vojenská nemocnice a od 16. května 1938 byla k její dokončované části, zahrnující centrální budovu s interním, chirurgickým, porodnickým, rentgenovým a zub­ním oddělením a 386 lůžky, lékárnou a centrální laboratoří, dvě obytné budovy, hospodářskou bu­dovu a kotelnu, prodloužena tramvajová trať ze smyčky Ořechovka. Nemocnice byla slavnostně otevřena 1. července 1938. Po válce se trať znovu prodloužila, od 26. listopadu 1950 jezdila na novou smyčku Petřiny, od 13. března 1961 dvojkolejnou. To už neobsluhovala čtvrti rodinných domků, ale od roku 1959 budované sídliště pro 12 200 obyvatel.
          První fotografie pochází z ledna 1937 a ukazuje konečnou Ořechovka. Na druhém snímku z dubna 1938 je již trať protažena do zastávky Vojenská nemocnice. Nenechte se zmást rozdílným ohniskem, na horním snímku sice Müllerova vila není, kdežto na spodním ji část vlevo vidíme, ale stála (Adolf Loos – Karel Lhota 1928 – 1930). K orientaci pomůže zábradlí schodiště a k němu přilehlá bouda.
          Nejsme začátečníci, tedy k titulku nemusím jistě vysvětlovat, že časně republikánský úředník obývající skromný řadový domek na Ořechovce nejezdil ze svého časně republikánského úřadu domů autem.
bi005

 

Březen 14, 2014

NÁVRAT NA JULISKU

Filed under: K POSLEDNÍ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE — V. Cz. @ 12:48 pm

DSCN6537

Pořád mi nejde z mysli invalidizace Josefa Masopusta Josefem Nálepou (odhaleno 31. 5. 2012) a invalidizace veřejného prostoru z veřejných prostředků (dosud neodhaleno). Nakonec jsem tam včera zase skončil a neubránil se o tom všem přemýšlet také ve smyslech, naznačených varovným prstem hotelu International (František Jeřábek 1951 – 1957), co se dnes (v oněch smyslech příznačně) jmenuje Crowne Plaza Prague.

Březen 11, 2014

JEŠTĚ K LANNOVĚ VILE (CO JSEM VÁM V SOBOTU NEŘEKL)

Filed under: K POSLEDNÍ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE — V. Cz. @ 10:08 am

_3080421

Adalbert Lanna ml. (1836 – 1909) byl svým otcem dobře připraven na převzetí rodinných firem. Absolvoval dobově ještě víceméně povinnou iniciační kavalírskou cestu a prošel pak otcovými podniky od českobudějovické loděnice přes obchodní plavbu po Vltavě a Labi, grafitový i uhelný důl, obchod s dřevem a dřevozpracující i hutní závod po stavbu železnice. V roce 1860, už jako spoluředitel rodinné firmy usazený v pražském paláci, onemocněl a během rekonvalescence se v Mnichově probudil jeho zájem o výtvarné umění a umělecké řemeslo. Do Prahy se vrátil už jako sběratel jejich děl. Adalbert Lanna st. zemřel v roce 1866 a jeho syn si přibral společníky Jana Šebka a Morice Groebeho, jeho tichým společníkem se stal Adolf ze Schwarzenbergu. S ním nejspíš souvisí přesun těžiště lannovského podnikání do stavby železnic. Po ekonomických potížích Plzeňsko-březenské dráhy se ale firma více věnovala vodnímu stavitelství, jejím dílem je například holešovický přístav a mělnický laterální kanál s hořínským zdymadlem.
          Sběratelská činnost Adalberta Lanny nebyla ryze soukromá. Stal se jednatelem Společnosti vlasteneckých přátel umění, působil v několika muzejních a sběratelských spolcích. Jeho iniciativa byla rozhodující pro vznik pražského uměleckoprůmyslového muzea, jež štědře podporoval finančně i dary ze svých sbírek. V roce 1868 byl Adalbert Lanna povýšen do šlechtického stavu, v roce 1877 oceněn Rytířským křížem Řádu císaře Františka Josefa I. a v roce 1891 jmenován doživotním členem panské sněmovny říšské rady. Uznání se mu dostávalo ale stále méně a s jistou trpkostí, způsobenou i nezájmem Adalberta III. o umění, se na sklonku života rozhodl pro rozprodání sbírek. Po vzniku republiky rodina prodala firmu bance Bohemia a odstěhovala se do Mnichova. Vilu už v té době nevlastnila, Adalbert III. ji v roce 1913 prodal staviteli Aloisi Potůčkovi. O tři roky později ji už vlastnil Vojtěch Zikmund a zařídil novým kubizujícím nábytkem, navrženým Ladislavem Machoněm. Po roce 1948 se vila stala státním majetkem a v roce 1957 ji dostala do správy Československá akademie věd.
          Proč Adalbert von Lanna postavil bubenečskou vilu? Vysvětluje to především latinský nápis, vytesaný do mramorové desky zazené v hale vily. Jeho český překlad zní: „ADALBERT RYTÍŘ Z LANNŮ SOBĚ, RODINĚ A PŘÁTELŮM PRO LÍBEZNOST MÍSTA A ZA ÚČELEM OSVĚŽENÍ PŘEDMĚSTSKOU VILU NOVĚ POSTAVIL LÉTA PÁNĚ 1872.“ Adalbert von Lanna se v roce 1865 oženil s Franciscou von Bene, v roce 1866 se jim narodila dcera Francisca, o rok později syn Adalbert III. a v dalším roce dcera Alice. Projektování vily započalo v roce 1867. Rodina bydlela ve velkém paláci proti prvnímu pražskému nádraží (čp. 1030/II, Hybernská 9), který si nechal postavit v roce 1859 podle projektu Ignáce Vojtěcha Ullmanna Adalbert Lanna st. Sídlily tu také Lannovy společnosti a v paláci našly místo i synovy rozsáhlé umělecké sbírky. V letech 1872 – 1875 byla podle projektu Gustava Guglitze postavena další Lannova letní vila v Gmundenu na břehu Traunsee v Solné komoře (Salzkammergut). Nešlo jen o vyhovění aktuálním zvyklostem společenské vrstvy, do niž Adalbert von Lanna pronikal (Gmunden byl módním letoviskem aristokracie mocnářství a doplňoval nedaleko ležící Bad Ischl): Odtud, ze Solné komory, pocházel rod Lahnerů, který se později, po přesídlení do Čtyř dvorů u Českých Budějovic, začal psát Lanna. Gmundenská vila skýtala více soukromí pro odpočinek v intimním kruhu rodiny, bubenečská sloužila více společenskému životu.
          Její významy se dají číst ze sdělení, která prostřednictvím fresek a reliéfů vysílá navenek. (Připomeňme, že kolem vily vedla frekventovaná cesta od Písecké brány do Stromovky, tedy komunikace se specifickým „svátečním“ provozem. Její průběh uchovává dnešní uliční síť jen fragmentárně v částech ulic Pod kaštany, Pelléova, V sadech, Schweigerova a Gotthardská.) Nad vchodem putti ukazují radosti života v letní předměstské vile, důvěrnou konverzaci, péči o zahradu a sad, rekreační pohyb, muzicírování a sebevzdělávání. Jeden reliéf na západní fasádě definuje vilu jako prostředí zábavné hry, druhý, na němž putti přehrávají svatbu Amora a Psýché, jako prostředí manželské intimity. Oba reliéfy mají své předlohy, hra putti v renesanční bronzové plaketě papeže Pavla II., svatba ve slavné antické gemě, již vlastnil Peter Paul Rubens. Ukazují tak na třetí význam vily jako prostředí zasvěceného milovníka umění. Zároveň je lze chápat jako odkaz na Lannovo sběratelství. Vysvětluje to i reliéf na rizalitu, kde na tabulce s monogramem A. L. sedí Amor a Psyché. Labuť na amfoře mezi nimi je spojuje s Apollónem. (Antika věřila, že labuť je hudbymilovným ptákem, který ve chvíli své smrti krásně zpívá.) Vůdce Múz a patron umění tak znovu vilu vysvětluje jako prostředí umění a jeho milovníků.
            Tři vlysy v dolní loggii zastupují tři okruhy Lannovy podnikatelské činnosti: Na levém putti provádějí práce, spjaté s dálkovou říční dopravou, na středním pracují v dole a skřítek pečuje o jejich bezpečnost, na pravém dokončují stavbu kamenného mostu. Vlysy horní loggie odkazují na Adalberta von Lanna jako mecenáše umění. Na levém vlysu sedí putti kolem stolu s plány Lannovy vily, putto-architekt ukazuje na řeckou amforu a zdůrazňuje tak antikismus její architekury a výmalby. Střední vlys lze číst jako oslavu umění a zároveň hravou rozpravu o mímetické povaze umění či o vztahu produkce a reprodukce. Pravý vlys pak alegorizuje sochařství a umělecká řemesla v dalším odkazu na stavebníkovo sběratelství.
            Výmalba interiéru se řídí uceleným ikonografickým programem, který doslova manifestuje kulturní úroveň objednavatele. Mytologické výjevy se spojují, jak nedávno přesvědčivě ukázal Jan Bažant, s oslavou Adalberta von Lanna a jeho rodiny. Budeme-li postupovat trojící propojených salonů přízemí od vstupu, výmalba Venušina salonu s ústředním výjevem Zrození Venuše, zasazeným do prostředí Traunsee, se točí kolem tématu vody jako páteře Lannova podnikání. Malby v Apollonově salonu, největším a hlavním salonu Lannovy vily, lze vyložit ze spojení Apollona s Adalbertem III., tedy s nadějemi, které stavebník vkládal do svého tehdy sedmiletého syna. Tak, jako výmalba velkého salonu chápe Apollona jako kulturního hrdinu, je v salonu následujícím kulturním hrdinou Bakchus. Téma Bakcha a Ariadny vysvětluje olejomalba na plátně nad sekundárně zazděným vstupem z Bakchova salonu na terasu: Na venkovní terase tu kolem stolu hodují putti v antickém odění. Větší, Bakchus a Ariadna, jsou manželé Lannovi, menší jejich tři děti. Vlevo v zahradě stojí Lannova vila, vpravo dvojice putti hledí do vltavského údolí. (Koho zastupují, bylo v časech Adalberta von Lanna jeho společnosti jistě zjevné. Jan Bažant navrhoval v roce 1994 ztotožnit podle brýlí krajní putto s Adalbertem von Lanna.)
            Výmalba Travenského salonu v soukromé části vily střídá antickou mytologii mytologií rodovou. Interpretace Jana Bažanta se opírá o porovnání času: 5. prosince 1870 podepsal Adalbert von Lanna kupní smlouvu na pozemek v Gmundenu a teprve následujícího roku tu byl s rodinou poprvé na letním bytě. Gmundenská vila se stavěla v letech 1872 – 1875, výmalba Travenského salonu byla dokončena 14. května 1873. Malířský cyklus, který Gmunden v Bubenči zastupuje, tedy není o minulosti rodu, ale o budoucnosti, o společenské ambici objednatele.
             Problémy s určením autorství, které jsem v sobotu pro úsporu času na místě jen naznačil, začínají u architektury. Běžně stavbu spojujeme s Antonínem Viktorem Barvitiem a Ignácem Vojtěchem Ullmannem, odpovídá to pražské situaci nástupu neorenesance i Ullmannově práci pro Adalberta von Lanna. Přímý doklad jejich autorství ale nemáme a jisté je jen jedno jméno: Stavbu vedl stavitel Franz Havel. Franz Havel (1826 – 1880), jehož podpis nesou dochované plány, by nepřímo na Ignáce Vojtěcha Ullmanna ukazoval, realizoval totiž jeho významné projekty, přestavbu zámku v Chyších, palác Lažanských, Prozatímní divadlo, Ringhofferův a Šebkův palác. Jan Bažant nedávno přesvědčivě poukázal na vazby Lannovy vily s drážďanskou skupinou vil, především s těmi nejvlivnějšími, Oppenheimovou vilou Rosa (Gottfried Semper 1839) a vilou Struve (Hermann Nicolai 1851 – 1852). Otázka zůstává otevřena, o dosavadní atribuci lze důvodně pochybovat.
            S určením autorství malířské výzdoby interiérů potíž je i není: Tradičně se spojuje s Viktorem Barvitiem (1834 – 1902), mladším bratrem architekta Antonína Viktora Barvitia. S ním malíř skutečně spolupracoval, podílel se i na výmalbě dalších vil, které projektoval pro Lannovy společníky, Jana Šebka a Morice Groebeho. U Lannovy vily lze ale jeho autorství prokázat jen u exteriérových fresek. Ve starší literatuře se uvažovalo i o tom, že Viktor Barvitius realizoval kartony Josefa Mánesa. Josef Mánes pobýval v době stavby bubenečské vily díky podpoře Vojtěcha Lanny skutečně v Itálii, předpoklad, že tu studoval vzory pro její výmalbu, ale není čím potvrdit. Na důležitou indicii upozornil v roce 1992 Roman Prahl: Vojtěch Lanna mohl počítat s Josefem Mánesem a tedy i při jeho vyslání do Itálie myslet na bubenečskou vilu. Viktor Barvitius začal na freskách pracovat až v době, kdy už bylo zjevné, že Mánes již mnoho nenamaluje.
           Viktor Barvitius namaloval na průčelí celkem sedm fresek. Výmalbu interiérů mu ale nelze připsat ani na základě formální analýzy. Máme navíc k dispozici doklad o jiném autorství, jen ho před Janem Bažantem dlouho nikdo z nás nebral na vědomí: Franz Klutschak ve 12. vydání svého průvodce Prahou (KLUTZAK, Franz. Der Führer durch Prag. 12. Aufl. Prag: Bohemia, 1878.) uvádí u Lannovy vily na s. 140 následující údaje: „erbaut 1871 – 1872, die Loggien mit Emblemen der Schifffahrt, des Bergbaus, des Handelsund der Künste etc. von Victor Barvitius, die Plafonds von Stöhr aus Hannover, die Wände des Speisesaals, Buffets, Billardzimmers mir Darstellungen aus dem Leben Apollos, Bacchus, der Venus von Gärtner aus Leipzig geziert, kleine Gallerie mit Gemälden von Rottmann, Makart, A. Menzel, Lotz, Willems etc.Gärtner aus Leipzig je meklenburský rodák Heinrich Gärtner (1828 – 1909). Jeho prvním učitelem byl rytec Ferdinand Ruscheweyh (1785 – 1846), ve studiích pokračoval na berlínské Akademii u krajináře Wilhelma Schirmera (1802 – 1866) a na drážďanské Akademii u Ludwiga Richtera (1803 – 1884). Pro Adalberta von Lanna vymaloval obě jeho vily, podílel se na výmalbě drážďanské opery a muzejních budov v Berlíně a Drážďanech.
          Chcete-li vědět více, doporučuji alespoň následující tři tituly, z nichž také předchozí text nejvíce vycházel: Jan Bažant před časem velmi inspirativně otevřel možnosti interpretace Lannovy vily (BAŽANT, Jan. Pražské vily pod křídly Mílka: Eseje o české renesanci druhé poloviny 19. století. Praha: KLP – Koniasch Latin Press, 1994. ISBN 80-901508-8-8.). Monograficky pak Lannovu vilu zpracoval ve studii Lannova vila v Praze, která byla přílohou Akademického bulletinu 9/2013. Sborník ze symposia Villa Lanna – Antika a Praha 1872 (Praha: KLP – Koniasch Latin Press, 1994. ISBN 80-901508-9-6.) obsahuje vedle přednesených příspěvků (k Lannově vile zvláště Asyl milovníka umění Romana Prahla) také cenné Chronologische Notitzen zur Autobiographie von Adalbert Freiherr von Lanna, von ihm eingehändig geschrieben a Lannovu korespondenci s Otto Benndorfem, profesorem klasické archeologie na pražské německé universitě a od roku 1877 na universitě vídeňské.
          Autorkou fotografie je paní dr. Pavla Vrbová. Jako vždy připomínám, že jakékoli další nakládání s touto fotografií není možné bez jejího souhlasu. Renatě ještě jednou velmi děkuji, že nás tam vzala.
n046

Prosinec 16, 2013

TŘIKRÁT ERWIN KATONA

kat004

Slíbené fotografie domů v Holešovicích spatřených z ojedinělé knihy Architekt Ervín Katona (Service des pays: Amsterdam – Bâle – London – Prague – Rio de Janeiro, 1938). Nejprve dům čp. 484/VII na rohu Veletržní a Veverkovy (Veletržní 29, Veverkova 39), který Erwin Katona postavil v letech 1936 – 1937, pak jeho domy čp. 201/VII, Strojnická 10 z roku 1936 a čp. 276/VII na rohu ulic Strojnická a U studánky (Strojnická 8, U stu­dánky 1) z let 1936 – 1938 a ještě jednou ten rohový i s částí fasády sokolovny čp. 852/VII (František Josef Hodek 1905 – 1906). Fotografoval Ateliér de Sandalo, tedy vzhledem k datu dokončení staveb Rudolf Sandalo mladší, jeho otec, zakladatel ateliéru, zemřel v roce 1932. Z brněnského Ateliéru de Sandalo pochází podstatná část fotografií funkcionalistických staveb, které známe z dobových časopisů. Jeho činnost na našem území se uzavřela na přelomu 30. a 40. let, kdy jej Rudolf Sandalo ml. přenesl do Berlína.
kat003kat002

Listopad 11, 2013

VÝSTAVIŠTĚ S OPRAVOU A OMLUVOU

Filed under: K POSLEDNÍ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE — V. Cz. @ 6:01 pm

vy001

Velkorysý prostor za vstupní branou formují zrcadlově symetrické neorenesanční budovy umělecké výstavy a průčelní Průmyslový palác. Kompozice je dílem Antonína Wiehla, stejně tak obě budovy umělecké výstavy. Tu vpravo, v roce 1891 určenou retrospektivní výstavě, přestavěl v letech 1907 – 1908 Antonín Hrubý v duchu opulentního garnierovského neobaroka na Pavilon hlavního města Prahy pro Jubilejní výstavu ob­chodní a živnostenské komory a František Hergesel vybavil reliéfním cyklem postav národní minulosti. Po výstavě se budova stala sídlem Lapidaria Národního muzea. Mezi nimi na ploše 110 × 36 metrů vytvořil František Thomayer květnici s heraldickým lvem a českou korunou ze 74 200 květin a sochou Jiřího z Poděbrad, jejímž autorem byl Bohuslav Schnirch. (Jedno z děl, které přežilo do našich dnů, stojí na Jiřího náměstí v Poděbradech.)
Průmyslový palác byl postaven podle projektu architekta Bedřicha Münzbergera a konstruktéra Františka Prášila v letech 1890 – 1891. Ústřední dóm na půdorysu 40 × 60 metrů je vysoký 50 metrů, postran­ní křídla měla původně půdorys 50 × 95 metrů. Věž vrcholí svatováclavskou korunou, na tympanonu vstupu leží alegorie Umění a Průmyslu. Na jeho vrcholu stojí obří postava Genia, v nikách předních věží Leopold II. a František Josef I., tedy císaři panující v roce první zemské výstavy a jejího jubilea. Na předchozí fotografii z 20. let už nejsou.
Tohoto průčelí se týká má oprava a omluva: Snažím se ke svému stárnutí přistupovat s pokorou a mnoho času marním ověřováním věcí, které vím, z obavy, že už si je tak úplně nepamatuji. V sobotu jsem se dopustil hříchu opovržlivého spoléhání na vizuální paměť, která se z mých pamětí zdá ještě fungovat nejlépe. Nechtěně jsem vás tak mystifikoval, na fotografii je vidět, že parter ústředního dómu byl řešen stejně jako u intaktně dochovaného zadního průčelí. Našel jsem i historickou fotografii, která to způsobila, její světelná atmosféra si v mé paměti přizpůsobila podobu architektury. Stydím se dvojnásobně, jako historik architektury a jako fotograf.
Na podobě průmyslového paláce se podíleli dekorací zděných částí i Friedrich Ohmann a Alois Dryák, pro Jubilejní výstavu obchodní a živnostenské komory jej v roce 1907 upravoval Josef Fanta. Pominout nelze ani sochaře Josefa Stra­chovského, Antonína Procházku a Františka Hergesela, ani Mikoláše Alše, který vytvořil kartony pro alegorie Průmyslu a Vědy na oknech bočních průčelí.
V souvislosti s poválečnou přeměnou výstaviště na Park kultury a oddechu Julia Fučíka prošel v letech 1952 – 1954 Průmyslový palác úpravou podle projektu Pavla Smetany na společenský a taneční sál pro 4 000 návštěvníků a záhy dostal jméno Sjezdový palác. Dolní fotografie Josefa Ehma je z roku 1956.
Levé křídlo vyhořelo 16. října 2008 a bylo nahrazeno umělohmotnou karikaturou. Velkorysý Wiehlův prostor zavalen obludnou umělohmotnou boudou. Bestia triumphans. 
vy016  

« Newer PostsOlder Posts »

Vytvořte si zdarma webové stránky nebo blog na WordPress.com.