Czumalova nástěnka

Leden 25, 2016

VZPOMÍNKA NA KAPLI SV. ROCHA

pdlbr028Porovnáme-li reprodukovaný snímek smíchovského kostela Nejsvětější Trojice, pořízený kolem roku 1915, s dnešní realitou, chybí kaple sv. Rocha. Ta vznikla kolem roku 1703 a její zasvěcení připomíná genezi Malostranského hřbitova v morovém pohřebišti. Kolem roku 1715 přibyla kaple Nejsvětější Trojice na místě zaniklé kaple morového špitálu. Dvě drobné kaple přirozeně nemohly stačit oficiálnímu hřbitovu Malé Strany, Hradčan a Smíchova, jímž se stal po josefinském zákazu pohřbívání ve městech. Dochoval se projekt kostela Nejsvětější Trojice z roku 1723 zadaný malostranskou obcí. Kilián Ignác Dientzenhofer tu použil kapli stejného svěcení jako presbytář a připojil k ní loď. Na postavení ale nebyl dostatek prostředků. Také malostranské Bratrstvo lásky k bližnímu usilovalo o kostel dlouho. Stavět se začalo podle projektu Zemského stavebního ředitelství teprve 20. června 1831 a kostel byl vysvěcen až 22. října 1837. Minimalizací prošly nejen výrazové prostředky, ale také prostor, od roku 1864 se proto z barokní kaple sv. Rocha, stavebně propojené s novým kostelem, stala sakristie, později spojovací krček prolomil průjezd. Na fotografii Zikmunda Reacha z přelomu 19. a 20. století je ještě stav před tímto zásahem. V letech 1951–1952 se Plzeňská ulice rozšiřovala na úkor hřbitova. Zeď, která jej od ní oddělovala, byla stržena i s přiléhajícími náhrobky a drobnými stavbami a tomuto osudu neunikla ani barokní kaple sv. Rocha a její výmalba.

pdlbr029Fotografií přibližuji také pohled po hlavní ose hřbitova na průčelí kostela Nejsvětější Trojice. Vytvořil ji v letech II. světové války Jaromír Funke pro knihu Pražské kostely (Praha: Miroslav Stejskal, 1946, obr. 142). Předchozí dvě reprodukuji z čerstvé monografie Malostranský hřbitov, kterou jsem nedávno doporučoval zde: https://czumalo.wordpress.com/2015/12/07/u3v-fsv-cvut-pamatky-velke-prahy-prednaska-8-prosince-2015/. Tamtéž najdete i krásnou Sudkovu fotografii zákoutí hřbitova pohlcovaného vegetací.
pdlbr027

Reklamy

Prosinec 7, 2015

MALOSTRANSKÝ HŘBITOV

pd002Před časem jsem tu zveřejnil svou oficiální fotografii ve věku infantilním i ostudu, která její pořízení u karlovarského komunálního fotografa provázela. Můj otec pak pořídil skvělý fotoaparát Flexaret IV a nadále mě raději fotografoval sám. Jako správný začátečník nakupoval i příslušnou literaturu a já mu ji později jako správný začátečník spolu s fotoaparátem sebral, když nastal čas přestat být fotografovaným a stát se fotografujícím. Jak jsem ještě později učil kdekoho fotografovat, onu literaturu jsem kdekomu půjčoval a ne všechna se mi vrátila. Naštěstí jsem nikdy nikomu nepůjčil krásnou knihu Josef Sudek: Fotografie, kterou v roce 1956 vydalo k Sudkovým šedesátinám Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění. Nevím už, kdy mě ji rodiče poprvé nechali prohlížet, ale od té doby jsem nepřestal. I když se do dnešních dnů zmnohonásobil počet Sudkových děl, která znám, nejdůležitější pro mne zůstávají ta, která do knihy vybral Josef Prošek. Zvláštní postavení mezi nimi měla čtveřice fotografií z Malostranského hřbitova. Nejspíše může za přitažlivost, kterou pro mne mají hřbitovy, rozhodně ale byla součástí mého juvenilního sudetského snění o Praze. Má tehdejší představa rozlehlého tajemného Malostranského hřbitova byla zasazena do prostředí Malé Strany, jež jsem si vysníval nad fotografiemi Karla Plicky. Když jsem se s ním poprvé shledal nikoliv na Malé Straně, ale na rozhraní Smíchova a Košíř, byl o mnoho menší, než v chebském snění, ořezán a zle tísněn dvěma rušnými komunikacemi, zanedbaný a zvandalizovaný. Sudka jsem tu ale našel, s pořádnou porcí břečťanu nádavkem. Myslím, že jsme si pro naše úterní rozloučení se Smíchovem vybrali dobré místo.
Není to ale jediný důvod, proč se k Malostranskému hřbitovu vracím, je tu i další kniha. Den poté, co jsme se tu rozešli, jsem domů od pana Navrátila z knihkupectví Juditina věž přivlekl dlouho očekávanou novinku, knihu Malostranský hřbitov: Historie a současnost (Praha: ARSCI, 2016). Díky ní už například vím, že pod křížem na Sudkově snímku, reprodukovaném z knihy uvedené o odstavec výše, odpočívají František Xaver Ellenberger, jeho manželka Anna, rozená Hikischová, František Ellenberger a Emanuela Lerchová, rozená Ellenbergerová a vytvořil jej kolem roku 1855 Robert Platzer. Kolektivní dílo o úctyhodných 448 stranách napsali Gabriela Kalinová, Adam Hnojil, Jana Tischerová, Jana Bělová, Hedvika Kuchařová, Martin Arden a Jarmila Lachmannová. Vedle studií historických a uměleckohistorických a bohaté fotografické dokumentace kniha obsahuje cenné schematické mapy hřbitova vytvořené novým výzkumem a seznam identifikovaných osob na hřbitově pohřbených, který završuje soupis Bedřicha Kšáry z roku 1939 a soupis Jeronyma Lányho, publikovaný v roce 2001, obohacený o medailony a portréty významných osobností. Cenným doplňkem knihy jsou i informace o péči o vybrané srovnatelné hřbitovy, Eliasfriedhof v Drážďanech a Sankt Marxer Friedhof ve Vídni.

pd001

VILA REDAKTORA KARLA JÍŠEHO

pd008Smíchovskou vilu redaktora Karla Jíšeho (čp. 1905/XVI, U Dívčích hradů 20, Karel Honzík – Josef Havlíček 1929), významné dílo české moderní architektury, může zájemce o ni z veřejného prostoru zahlédnout každým rokem méně a méně. Nechám stranou úvahy o vztahu privátního a veřejného, o národním kulturním dědictví i o obtížích své profese a omezím se na přepis textu, jímž autoři provázejí zveřejnění vily ve 3. svazku Mezinárodní soudobé architektury [TEIGE, Karel (ed.). Josef Havlíček & Karel Honzík: Stavby a plány. Praha: Odeon, 1931, s. 16-22.] Fotografie a grafickou dokumentaci odtud reprodukuji v úplnosti, jen trochu měním pořadí, text přepisuji, aniž bych mohl respektovat autorské prokládání a užití kursivy a petitu. Smysl to nemění a mráz běhá po zádech i tak: Paní na stavebních úřadech dnes říkají jiným jazykem totéž a prosadit skutečnou architekturu v prostředí vytvářeném katalogovým šuntem je stále krajně obtížné.

Zápis sepsaný v Magistrátní komisi dne 21. ledna 1929 v Praze.
Dle parcel. podmínek bylo výslovně stanoveno zastavění v uvedeném bloku budovami s normální střechou. Naproti tomu postavení budovy dle předlož. plánu v úplně moderním slohu vnesen by byl úplně cizorodý prvek, který by působil rušivě na výstavbu celého bloku, což patrno by bylo, vzhledem k tomu, že se jedná o budovy na náhorní rovině, patrné se všech stran, zejména z protějšího břehu vltavského. Na základě § 34 nedoporučuje se stavba v projektované formě s rovnou střechou ke schválení, a navrhuje se, aby provedena byla střecha normální, jako u staveb již provedených v tomto bloku, což by arciť podmiňovalo jinou konstrukci zdiva.
Všimněme si, jaký to jest paragraf, dle něhož lze zamítnouti povolení moderní stavby:
Výňatek z § 34. Stavebního řádu, komentovaného Dr. J. Nejedlým: … Rovněž buď přihlíženo k tomu, čeho vyhledává krasochuť, i může tedy stavební úřad odepříti také povolení ke stavbě, kterou by náměstí, třída neb ulice patrně se zohyzdila. Poznámka 1. Ačkoliv úřad stavební sám, zvláště pak jeho technický zástupce, požadavku krasochuti všecku pozornost věnovati, a když vyřizuje žádost za povolení stavební, tomuto požadavku z ohledů veřejných hověti má, přece to nic nevadí, aby neupozorňovali také sousedé při řízení na okolnosti, které této stránky se týkají. Jsouť oni dokonce oprávněni činiti tímto směrem námitky. To platí na př. jsou-li na nějakém náměstí neb v pěkné ulici budovy jimiž toto náměstí neb ulice nabyla lepé úhlednosti, a někdo by v nejbližším sousedství, vedle a pod. obmýšlel vystavěti budovu, která by tento milý celkový dojem naprosto zrušila.
(Poznámka autorů: Stavba byla nakonec schválena v městské radě, po předcházejícím protestu architektů, majitele a stavební firmy. Samozřejmě, že při větších stavbách bývá různých obtíží často nepoměrně více.)
pd003pd004pd005pd006pd007pd009

Listopad 28, 2015

TROLEJBUS NA MALVAZINKÁCH

Filed under: KF FAMU - PRAHA 5, U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 9:00 pm

kl009Na fotografii Miroslava Dittricha z roku 1969 projíždí trolejbus kolem domu, který dodnes stojí na nároží Peroutkovy ulice a ulice U smíchovského hřbitova. Vedla tudy trolejbusová linka 52, dříve W. Zřízena byla v roce 1939 a po prodloužení v letech 1947 a 1948 spojovala Václavské náměstí a Jinonice. V místech, která teď procházíme, vedla ulicemi Ostrovského, U Santošky, Na Václavce a Peroutkova. Rok pořízení reprodukovaného snímku byl jejím rokem posledním. Úseku od Anděla do Jinonic ještě nakrátko svitla naděje, v roce 1990 se začala připravovat jeho obnova s plánem zprovoznění do konce dalšího roku, vedení Dopravního podniku ale záhy veškeré práce zase zastavilo.
To ale není poslední věc, kterou chci fotografií připomenout. Kniha, z níž ji reprodukuji, je čerstvě na knihkupeckých pultech: Jan Arazim vydal v nakladatelství Paseka v řadě Zmizelá Praha II. díl své knihy Trolejbusy a trolejbusové tratě. (O I. dílu jsem tu už před časem psal: https://czumalo.wordpress.com/2015/02/09/zmizele-trolejbusy/.)

Listopad 17, 2015

KDE BYDLEL KAREL TEIGE

Filed under: KF FAMU - PRAHA 5, U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 8:33 pm

kt002DŮM ČP. 2369/XVI, U ŠALAMOUNKY 5

Karla Teigeho, pokud jde o nové bydlení jako jedno z jeho podstatných témat, rozhodně nelze vinit, že kázal vodu a pil víno. V jeho zásadním díle Nejmenší byt[1] nejednou zaznívají ostré výpady proti hlavní překážce reformy bydlení, jíž je patriarchální měšťanská rodina a její domácnost. Argumenty mu poskytují především Karl Marx a Friedrich Engels, hlavně Engelsovo dílo Der Ursprung der Familie, des Privateigenthums und des Staats (1884), ovšem zdroje jeho obžaloby bytu a domácnosti jako zdroje zotročení ženy jsou širší, relativně dlouho už je artikuloval například český feminismus. Jako atribut měšťáckého manželství vystupuje v jeho filipikách instituce manželské ložnice:
Je jasno, že žena, má-li býti úplně rovnoprávná muži, nemůže konat dvojí práci: ve výrobním i v bytovém a rodinném provozu. Aby byla zařazena do výrobního procesu jako člen muži rovnoprávný, musí býti úplně osvobozena od roboty v domácnosti: musí býti osvobozena nejen od úklidu, od kuchyně, od šití šatů, praní prádla, ale i od výchovy dětí. Mimo to právě ve vrstvách existenčního minima je pociťována potřeba autonomisace jedince a psychologicky potřebná distance jednotlivců navzájem i uvnitř manželství, když tu rodina přestala býti hospodářskou, produkující i konsumující jednotkou. A přece i v návrzích minimálních bytů nalézáme manželské společné ložnice. Architekt, který žije v představách měšťáckého manželství a zakresluje do půdorysů bytů dvě postele vedle sebe, není ovšem moderním architektem, protože není člověkem, uvědomujícím si praktické bytové potřeby nemajetných vrstev, a protože také není člověkem s ‚moderními nervy‘. Manželská ložnice je pelechem nízkých forem měšťáckého sexuelního života, jevištěm strindbergovských dramat, líhní, zjevem úžasné erotické banality a dekadence. Manželská ložnice je nakažlivá, je semeništěm svárů a zdrojem rodinného rozvratu a tisícerých neuros.[2]
kt001          Karel Teige poprvé řešil vlastní bydlení v roce 1927. Od narození (13. prosince 1900) bydlel v domě čp. 1610/II na Novém Městě pražském (tehdy Černá 12a, dnes Černá 14), který v roce 1882 postavil František Buldra pro JUDr. et PhDr. Josefa Teigeho (1862–1921), právního a kulturního historika, znalce historické topografie Prahy, dlouholetého úředníka a od roku 1907 ředitele Archivu hlavního města Prahy, a jeho manželku Aloisii. Duch bytu rodičů zachytil Karel Honzík: „Tichá a laskavá paní vás uvedla do jídelny, jež tak často sloužila v měšťanských rodinách za salón, a kde byly ještě zbytky makartovské nádhery. Plyšová pohovka s vysokým opěradlem pro záda, na němž byly seřazeny bibeloty, okna s lambrekýny, střapce, drakslované kuželkové nohy, z plechu lisované lví hlavy s kruhy v tlamě – tak se mi prostředí jeví v paměti. Teigův pokoj byl jednodušší, biedermeierovský. Kolem stěn byla zřízena od podlahy až ke stropu otevřená knihovna z hoblovaných prken. Na stole i na židlích hory knih, jež nutno přenášet, stavět na zem, aby host měl kam usednout. Narychlo ustlaná postel, zbytky snídaně, rukopis rozepsaný výtvarně stavěným písmem.[3]
kt003          Prostřednictvím Emy Häuslerové, pozdější manželky architekta Eugena Linharta, se Teige seznámil s Josefinou Nevařilovou. Když zadával svému příteli Jaromíru Krejcarovi úpravu sousedního domu Karla a Jany Teigových čp. 170/II, kde mohl „hospodařit mimo rodinu po svém a rozvinout i jisté svérázné stránky své povahy[4], počítal již se společným bydlením, ovšem v intencích naznačené koncepce. Ještě jednou Karel Honzík: „Byt byl adaptován na jakousi ideální jednotku kolektivního domu, v níž byly dvě individuální obytné buňky (Teigova a jeho družky) spojeny společným příslušenstvím a minimální kuchyňkou.[5] Krejcar zvýšil vestavbou do střechy dům o dvě patra, Karel Teige a Jožka Nevařilová se nakonec nenastěhovali do pro ně projektovaného ateliérového čtvrtého, ale do pátého. Dvě místnosti, popsané na reprodukovaném Krejcarově projektu jako sušárna, obýval Karel Teige, budoucí garsoniéra Jožky Nevařilové je označena jako prádelna. Dvě místnosti mezi nimi, na půdorysu komora, zaujalo společné příslušenství obou bytů. Nové čtvrté patro obývaly matka a sestra. Dole ve spojených domech sídlil Dětský azyl milostného pražského Jezulátka, o nějž pečovaly sestry dominikánky, v roce 1938 se stal vlastníkem domů. Jaromír Krejcar jejich neorenesanční fasády v letech 1927–1928 sjednotil a purizoval, ovšem při přestavbě v letech 1992–1994 kdosi na průčelí provedl dekorativní kreaci, jež z něj vyhnala nejen Krejcarova ducha, ale jakéhokoliv ducha vůbec. Od studentských let jsem tudy chodíval v úctě, přeříkávaje si portrét tohoto místa z Nezvalova Skleněného haveloku a mysle na díla, která tu vznikla, a děje, které se tu odehrávaly a dosvědčují texty Seifertovy, Hoffmeisterovy a Honzíkovy. Už dvě desetiletí mi to nejde, změnil jsem chodník, abych na ten výron arogantní blbosti neviděl.
kt006          V roce 1938 se Karel Teige spolu se svou družkou, maminkou a sestrou přestěhoval do nového domu U Šalamounky 5 (čp. 2369/XVI), dvoupatrového řadového domu, který mezi 3. únorem a 27. červencem 1938 z cihel a s železobetonovými stropy postavil Ladislav Syrový podle projektu Jana Gillara. Stavebníky byli Karel Teige a Jana Teigová. Co se za oněch deset let od stavby bytu v Černé ulici změnilo? Hlavně stavebníkovo angažmá v architektuře. V roce 1928 publikoval několik podstatných manifestačních textů, především stať K teorii konstruktivismu[6] ve Stavbě, jejímž byl redaktorem. Doprovázel Le Corbusiera při jeho návštěvě Prahy. V následujícím roce ostře napadne jeho Mundaneum[7] a otevře tak proslulou polemiku. O deset let později je naopak patrný Teigeho odklon od architektury, vyvolaný hlavně stalinskou likvidací sovětského konstruktivismu a nacistickou perzekucí Bauhausu. V jeho bibliografii za rok 1938 nenajdeme jediný text o architektuře, zato je z ní patrné, že stál v ohnisku českého surrealismu. Nešlo ale jen o tradovanou reakci na moskevské procesy. Adolf Hoffmeister v Teigeho portrétu v Předobrazech píše: „Ale byl to Teige sám, který střídal své lásky – proletářské umění, poetismus, architekturu, surrealismus. Jakmile provdal jednu a poznal druhou, sloužil zase nové myšlence stejně naplno a stejně věrně. Ne, Teige nebyl nevěrný. Nedovedl si však věrnost sám zachovat.[8]
kt007          Řešení domu a vlastního bytu ovšem naopak svědčí o kontinuitě a vývojové logice myšlení stavebníka. Nevybočuje z nich ani volba architekta: Gočárův žák Jan Gillar (1904–1967) byl z českých architektů svou tvorbou nejblíže Teigeho teoretickému prosazování kolektivizace bydlení, s jeho názorovým vývojem se nerozcházel ani jako člen výboru Svazu socialistických architektů v 1. polovině 30. let, ani odkláněním od levicového radikalismu v jejich 2. polovině a posunem zájmu od sociologie architektury k psychologii a psychoanalýze, jak si ji přisvojili surrealisté. Území, kde se Jan Gillar v době stavby domu U Šalamounky intelektuálně pohyboval, zřetelně označují jeho přátelští klienti Karel Teige, Bohuslav Brouk, Jindřich Štyrský a Toyen. V už citovaném díle Nejmenší byt patří Gillar k nejzastoupenějším autorům, Teige tu publikoval jeho návrh malobytového rayonu v Praze-Ruzyni od zastavovacího plánu po studii malobytové buňky, návrh kolektivizovaného obytného komplexu s nejmenšími byty pro družstvo Včela i soutěžní návrh kolektivizovaného okrsku na Pankráci (L-projekt), který zpracoval tým Levé fronty ve složení Jan Gillar, Josef Špalek, Peer Bücking a Augusta Müllerová.
kt004          Karel Teige a Jožka Nevařilová obývali dva minimální byty v prvním patře, v přízemí srovnatelné dispozice bydlely dvě rodiny, v suterénu domovník, ve druhém patře se o dva byty podělily sestra Jana Teigová, maminka a teta. Jan Gillar zpracoval pro byty v prvním patře několik variant, provedena byla nakonec ta, která do značné míry reprodukuje Krejcarovu dvojici garsonier v nástavbě domu v Černé ulici. Znovu je manifestováno Teigeho engelsovské chápání manželství: Manželskou ložnici nahrazují dva samostatné spací kouty. Znovu se i prakticky ukazuje, nakolik si Teige udržoval distanci od extrémů sovětské kolektivizace bydlení, jejíž projekty on i Gillar podrobně studovali, a v souladu s masarykovským humanismem respektoval potřebu soukromí, prostoru pro individuální duševní život: Nejde o koldům, ale regulérní dům činžovní, i v prvním patře je společné jen to, co společné býti může, koupelna, záchod, balkon, kuchyňská nika. S poslední místností souvisí otázka dosud nerozřešená: Vařila Jožka Nevařilová?
kt011          Neliší-li se oba byty Karla Teigeho a Jožky Nevařilové principy, koncepcí a dispozicí, liší se kontextem. Krejcarova nástavba dala bytům v Černé 14 skvělé výhledy z terasy a ploché střechy na historické město, z domu U Šalamounky se otevíraly pohledy do ještě relativně volné krajiny, zimní zahrada bytu Nevařilové i Teigeho pracovna a společný balkón byly orientovány do zahrady. Teigeho zvyšující se citlivost k přírodě a ke krajině lze potvrdit i v jeho díle (viz např. Předmluvu o architektuře a přírodě ke knize Ladislava Žáka Obytná krajina, vydané v roce 1947). V roce 1939 kreslil Jan Gillar pro Karla Teigeho a Jožku Nevařilovou letní domekdo Nového Vestce u Staré Boleslavi.
kt009          Byt u Šalamounky byl prostředím soustředění, zde Karel Teige pracoval na svém velkém knižním projektu Fenomenologie moderního umění a dalších dílech v tísnivých letech okupace i zahnán znovu do ústraní štvavou kampaní po roce 1948. Jaroslav Seifert přiblížil jeho tehdejší denní rytmus: „Večer co večer pracoval Teige doma. Teprve k ránu ulehl a dopoledne spal. V poledne odebral se ke své přítelkyni. Bydlela blízko Arbesova náměstí na Smíchově. Tam poobědval a odpoledne mu slečna E. pomáhala při excerptech pro jeho knihu. Tak plynuly dny a uplynuly tři roky od roku 1949 do října 1951.[9] Karel Teige podlehl 1. října 1951 infarktu myokardu, Jožka Nevařilová jej dobrovolně následovala 5. a Eva Ebertová 11. října téhož roku.

kt010[Zdroj obrázků: SRP, Karel (ed.). Karel Teige 1900–1951. Praha: Galerie hl. m. Prahy, 1994, s. 89, 90, 91. – ŠVÁCHA, Rostislav – RYNDOVÁ, Soňa – POKORNÁ, Pavla (eds.). Forma sleduje vědu: Teige, Gillar a evropský vědecký funkcionalismus 1922–1948. Praha: Galerie Jaroslava Fragnera, s. a., s. 52, 53, 184. Oba katalogy také doporučuji jako doplňkovou četbu, především stať Rostislava Šváchy Teige jako inspirátor moderní architektury – Teige jako stavebník v prvním z nich, s. 81-95. Snímek Olgy Hilmerové ze 40. let, na němž jsou na balkoně svého bytu Karel Teige a Jožka Nevařilová a dole na schodišti do zahrady sedí kolem neznámé ženy paní Smidovičová, obyvatelka bytu v přízemí, a Jana Teigová, reprodukuji z knihy SRP, Karel. Karel Teige a typografie: Asymetrická harmonie. Praha: Arbor vitae, 2009, s. 230. Odtud, ze s. 228, je také pohled na Krejcarem purizovaný dům v Černé ulici.
kt005 Poznámka: Jméno Teige klade jistý odpor při skloňování. Vedly se o ně spory, přesahující jazykovědnou problematiku. Snad už jsme za nimi. U jména Teige předchází koncové –e tvrdá hláska g, tedy můžeme je skloňovat podle vzoru pán nebo pomocí zájmenných koncovek, tzn. Teiga i Teigeho. Obojí je správně, ale přednost se dnes dává spíše zájmennému skloňování, které ponechává základní podobu jména rozpoznatelnou ve všech pádech. Sám se v tom snažím nekolísat, ale citované texty samozřejmě nepřizpůsobuji.

Ještě jedna svěží knižní novinka: WIENDL, Jan (ed.). Čtení o Karlu Teigovi: Vize, realizace, divergence 1919–1938. Praha: Institut pro studium literatury, 2015.]

[1] TEIGE, Karel. Nejmenší byt. Praha: Václav Petr, 1932.
[2] Tamtéž, s. 163.
[3] HONZÍK, Karel. Ze života avantgardy: Zážitky architektovy. Praha: Československý spisovatel, 1963, s. 52.)
[4] Tamtéž, s. 54.
[5] Tamtéž, s. 53-54.
[6] TEIGE, Karel. K teorii konstruktivismu. Stavba VII, 1928–1929, s. 7-12, 21-24.
[7] TEIGE, Karel. Mundaneum. Stavba VII, 1928–1929, s. 145-155.
[8] HOFFMEISTER, Adolf. Podoby & Předobrazy. Praha: Československý spisovatel, 1988, s. 64-66.
[9] SEIFERT, Jaroslav. Všecky krásy světa. Praha: Československý spisovatel, 1982, s. 593.

 

Listopad 9, 2015

DĚLNICKÁ KOLONIE MRÁZOVKA

Filed under: KF FAMU - PRAHA 5, U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 3:02 pm

Mr003Průmyslová revoluce přinesla městům dvojí obtížné zadání: Výstavba nových výrobních zařízení znamená také příliv těch, kdo v nich pracují. V Praze nebyl její nástup tak dramatický jako v městech západní Evropy a jevil jisté zpoždění. První náraz absorbovala historická pražská města, část prostorových nároků průmyslu uspokojily starší stavby, zbavené své původní funkce, také dělníky přicházející z venkova dokázala historická Praha až do 60. let 19. století směstnat do nájemních bytů ve starších domech. Pracovních míst v průmyslu ovšem přibývalo rychleji než dělnických bytů. Na Smíchově se objevily všechny formy dělnického bydlení. Stejně jako v jiných nových pražských městech, i zde převažovaly domy hromadného bydlení, tedy činžáky. Pro dělnické bydlení posloužily i obytné budovy a hospodářské stavby smíchovských usedlostí, na styku města a venkova přibývalo i domkářského bydlení. K těmto formám, typickým pro 19. století, přibylo ve 20. a 30. létech 20. století nouzové bydlení. Na území Smíchova nebyla, pokud vím, žádná nouzová kolonie, v sousedních Jinonicích ale hned několik, Arizona při ulici Na Vidouli, vagónová kolonie Hliník, kolonie při Jinonické, nazývaná podle přilehlé továrny U Waltrovky či podle blízké usedlosti U Bulovky, a nouzová kolonie U Tresorie, sevřená ulicemi U Waltrovky a Na Hutmance. Půvabné stopy kolonie u hřbitova Malvazinky brzy uvidíme.
Mr004            Zmíněný deficit znamenal tlak na maximální využití obytné plochy, navíc stavební spekulace přináší dosti spolehlivé zisky a zbohatnout lze i na chudých. Se vzrůstající péčí o hygienické i sociální poměry ve městě se ke konci 19. století stále zřetelněji ukazovalo, že hlavním problémem dělnického bydlení je přelidnění bytů. Cenzus v roce 1900 prokázal na Smíchově 855 přeplněných bytů (30,44 %) o jedné místnosti a 171 (3,40 %) o dvou místnostech, přičemž se za přeplněný považoval takový byt, kde v jediné vytápěné místnosti bydleli více než čtyři lidé, ve dvou nejméně devět lidí. Nešlo jen o příbuzné, řada nájemníků měla podnájemníky a nocležníky. Jiná statistika zjišťuje, že jen pětina bytů v nových pražských městech měla vlastní záchod a tak bychom mohli pokračovat, statistických dat máme k dispozici poměrně dost. Nevypovídají ale o tom, co pro první generace průmyslových dělníků přišlých z venkova znamenala razantní změna charakteru práce a bydlení, i když něco vyčteme z údajů o mortalitě dělníků 19. století, z projevů sociální patologie v průmyslových městech, z dobových snah o nápravu či alespoň zmírnění některých procesů; obraz prostředí a lidských osudů v něm poskytuje i krásná literatura.
Logicky se tak objevuje typ dělnického příbytku, který myslí na dělníkovo zdraví fyzické a psychické i morální a sociální, a ve výčtu zatím chyběl. U nás ve srovnání s vůdčími zeměmi industrializace pozdě, ale přece. Už v roce 1781 se v Anglii objevily návrhy zdravých dvojdomků se zahrádkou pro dělnické rodiny, které vytvořil architekt John Wood ml. Ten také formuloval zásady pro jejich navrhování. Společnost pro zlepšení podmínek pracující třídy (Society for Improving Condition of the Labouring Classes), založená v roce 1825 londýnským lékařem Benjaminem Willsem, nechala svého architekta Johna Halla zpracovat podle těchto zásad další návrhy. Těžiště vývoje se načas posunulo jinam, ale na londýnské Světové výstavě v roce 1851 Společnost pro zlepšení podmínek pracující třídy úspěšně představila vzorový řadový domek navržený Henry Robertsem a pařížská Světová výstava roku 1867 věnovala dělnickým domkům ještě větší pozornost. Dělnický domek ve zdravém prostředí byl pak jako téma artikulován v nejrůznějších reformních snahách, najdeme jej jak u francouzského socialisty Pierra-Josepha Proudhona, tak například u německého křesťanského sociálního reformátora Victora Aimé Hubera, ale také na druhém břehu, v továrních koloniích. Tedy na jednom jako prostředek k osvobození dělnických rodin ze zdravotně, morálně i sociálně devastujícího prostředí průmyslových měst, na druhém jako prostředek zvýšení efektivity práce, tedy zisku, sociální kontroly a připoutání dělníka k firmě.
Mr005          U nás měla největší ohlas kolonie v alsaských Mylhúzách (Mulhouse), vytvářená čtyřdomky, které projektoval architekt Émile Muller. Nejen formou, ale také ekonomickým zajištěním: Kolonii stavěla akciová společnost s omezenou dividendou, která dělníkům domky buď pronajímala nebo na splátky prodávala. Na tomto principu byla ustavena také Společnost pro stavbu dělnických obydlí, která postavila jediné dvě pražské tovární kolonie. V Holešovicích, v prostoru mezi dnešními ulicemi Dělnická, Osadní, Tovární a Argentinská, vzniklo v letech 1869–1875 na pravidelné šachovnicové osnově v několika etapách 23 patrových čtyřdomků. Už neexistují, vývoj Holešovic si z kolonie postupně ukusoval, až v 70. letech minulého století zmizely poslední zbytky.
Mr006          Druhá z nich, Arbeitercolonie Mrázovka, je na reprodukovaném plánu pod hlavičkou Prag-Smichower Kattun-Manufactur, tedy smíchovské kartounky. Majitelé kartounek spojených v Pražsko-smíchovské továrny na kartouny, tedy smíchovští Porgesové z Portheimu a Przibramové a holešovičtí Dormitzerové, byli sice určujícími iniciátory projektu, Společnost pro stavbu dělnických obydlí ale spolu s nimi zakládalo dalších šest podnikatelů, mezi nimi také majitel smíchovské přádelny František Richter a František Ringhoffer. Právě jeho firma v ní po krizi a zániku kartounek získala rozhodující podíl. Kolonie Mrázovka se stavěla od roku 1869 v několika fázích. Nejprve 34 jednopatrové domy se 136 byty o dvou místnosti, kuchyni a světnici. To byl typ Ia, půdorys přízemí domu se dvěma byty reprodukuji. Mezi léty 1896 a 1909 pak přibyly další domy typu III, IV, V a VI. Mladší typy reagovaly na rychlý vývoj požadavků na kvalitu bydlení, dispozice se obohatily o předsíň a spíž, byty měly už vlastní záchody a nejmladší typ i koupelny. Jejich obyvateli byli vysoce kvalifikovaní dělníci, mistři a úředníci. V urbanisticky jednotném souboru tak byla zajištěna typová diverzita, domy vyšších typů měly dvě až tři patra, a v komunitě i jistá diverzita sociální. Skupina domů s lépe vybavenými byty stála při východní části dnešní ulici Mrázovka, domy s převažujícím základním typem kolem části západní a ve čtyřech řadách vedených po vrstevnicích na svahu nad ní. Svažitá poloha zajišťovala dobrou ventilaci a oslunění a konfigurace jednoduchých hmot nepostrádala ani jistou malebnost, jak vidno na kresbě Michala Brixe. V roce 1909, na konci svého vývoje, měla dělnická kolonie Mrázovka 42 domů se 194 byty a v nich 962 obyvatel.
Památková péče pracovala za socialismu také s kategorií památky dělnického hnutí. Uchránila jich pramálo a po roce 1990 zánik nabral na tempu. Kolonie Mrázovka byla zbořena v roce 1981, tedy ještě v době, kdy kategorie platila. Zbyla po ní stráň zarostlá náletovými dřevinami, v letech 2004–2007 nákladem něco přes 6 000 000 Kč upravená v park. Proměna Smíchova z města práce v město konzumu je tak razantní, že hrozí amnézií.

[Zdroje obrázků: HRŮZA, Jiří. Město Praha. Praha: Odeon, 1989, s. 201. – JUNGMANN, Jan. Smíchov – město za Újezdskou branou. Praha: Muzeum hl. m. Prahy, 2007, s. 136, obr. 346. – Historický atlas měst České republiky: sv. č. 24: Praha-Smíchov. Praha: Historický ústav AV ČR, 2013, mapový list č. 52, mapa č.80. – BENEŠOVÁ, Marie. Česká architektura v proměnách dvou století. Praha: SPN, 1984, s. 162, obr. 107.
Věcné údaje čerpám především ze studie Josefa Vařeky Způsob bydlení a věcná kultura {In: ROBEK, Antonín – MORAVCOVÁ, Mirjam – ŠŤASTNÁ, Jarmila (eds.). Stará dělnická Praha. Život a kultura pražských dělníků 1848–1939. Praha: Academia, 1981, s. 152–182.} a studie Lukáše Berana Dělnické domky jako téma architektury 19. století {In: DULLA, Matúš a kol. Kapitoly z historie bydlení. Praha: ČVUT, 2014, s. 137­–145.}, kterou doporučuji jako doplňkovou četbu.]

 

Listopad 1, 2015

KDE STOJÍ ŽENSKÉ DOMOVY

Filed under: KF FAMU - PRAHA 5, U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 4:03 pm

Plyn-page0001Na detailním výřezu z Hurtigova Polohopisného plánu královského hlavního města Prahy pak Smíchova, Karlína, Král. Vinohradů, Žižkova a Nuslí s udáním starých a nových čísel domů, který vydal v Praze v roce 1891 nakladatel F. Kytka v už druhém, doplněném vydání o devíti listech v měřítku 1 : 4 000, je dobře vidět situace míst, kde dnes stojí Ženské domovy. Struktura se nijak radikálně nezměnila, spíše jen její stavební náplň a jazyková paměť. Ulice se, až na úsek Radlické, jmenují všechny jinak. Radlická je dnes delší, jmenuje se tak i úsek na Hurtigově plánu ještě nesoucí jméno Královská, naopak její stejnojmenné zalomeni v západovýchodním směru, směřující do tehdejší Švarcenberkovy, dnešní Nádražní, se od roku 1952 jmenuje Za Ženskými domovy. S ní paralelní, označená na plánu jako Vinohradská, vystřídala za 12 let mezi 1940 a 1952 jména Jana Štursy, znovu Vinohradská a posléze Růženy Jesenské, než se z ní stala dnešní Ostrovského. Poděbradova je od roku 1948 Kováků.
Bloky mezi dnešními Ostrovského, Nádražní, Za Ženskými domovy a Radlickou vyplňují dva průmyslové areály. Plynárnu postavila v letech 1856–1857 firma Františka Ringhoffera, vlastnila a provozovala ji Všeobecná rakouská společnost pro osvětlování plynem se sídlem v Terstu. Roku 1872 ji koupil Max Löwenstein, po něm ji vlastnili angličtí bratři Romansové a v roce 1877 skončila v nucené dražbě. Tam ji získala pražská obec a o rok později propojila do jedné soustavy s plynárnou na Žižkově. Na plánu je vidět, že zasahovala i na druhou stranu ulice. Fotografii nemám.
V letech 1935–1936 vznikl z iniciativy Kuratoria pro zlepšení bytových poměrů na místě plynárny rozlehlý šestipatrový dům pro zaměstnané svobodné ženy podle projektu Vlastimila Lady a Josefa Hlaváčka. Stylově čistá funkcionalistická stavba je podstatným bodem nejen ve vývoji pražského funkcionalismu. Zapadá do programového úsilí o řešení bytové nouze minimalizací prostorových nároků, která není vnucena shora, ale odpovídá novému životnímu stylu dobrovolné skromnosti a preference provozních a hygienických kvalit, dosahovaných s využitím vědeckých poznatků. Naplňuje programové směřování k bytu bez domácnosti, které osvobozuje ženu tím, že část domácích prací deleguje na profesionální servis. Osvobozuje ji pro plný výkon profese, odpočinek, sebezdokonalování vzděláváním i péčí o vlastní zdraví a krásu. Ženské domovy disponovaly vedle společných jídelen, prádelen a lázní také divadelním, přednáškovým a projekčním sálem, čítárnou a tělocvičnou. K hlubšímu pochopení propracované koncepce domu, především vztahu českého funkcionalismu a masarykovského feminismu, doporučuji znovu výtečnou knihu Huberta Guzika Čtyři cesty ke koldomu (Praha: Zlatý řez, 2014). Dlouhé chátrání Ženských domovů, které se po válečné epizodě německého lazaretu vrátily k původní funkci, zastavila rekonstrukce v letech 2002-2005 (David Bartoušek, Miroslav Čech). Následovala poté, co městská část budovu prodala společnosti Akcent Praha Group. Architektuře Ženských domovů příliš neublížila, vyhnala odtud ale humanitní a sociální étos Masarykovy republiky a dům strhla do asociálních nížin republiky Klausovy.
Sm005Uprostřed sousedního pozemku stála důstojná klasicistní budova mlýna C. k. privilegované paromlýnské společnosti, založeného v roce 1845. Na ilustraci z knihy Die Gross-Industrie Österreichs. Festgabe zum glorreichen sechzigjährigen Regierungs-Jubiläum seiner Majestät des Keisers Franz Josef I. (Wien: Verlagsbuchhandlung Leopold Weiss, 1898) už slouží jako kotlárna a mědikovecká dílna Ringhofferovy továrny, rozšířena o dvoulodní halu. Když ji v roce 1970 fotografoval Josef Vopravil, byl jejím uživatelem protější pivovar Staropramen. Ten je dobře vidět na fotografii z 80. let 19. století s parním mlýnem na levém okraji a severní částí nádraží Buštěhradské dráhy v popředí. Budovy skladů dosud stojí, kdežto mlýn musel v roce 1978 ustoupit autobusovému stanovišti Na Knížecí, které pak zahájilo provoz současně s trasou I.B metra, tedy 2. listopadu 1985.

Sm006Sm007[Zdroje obrázků: BEČKOVÁ, Kateřina. Zmizelá Praha: Továrny a tovární haly: 2. díl. Praha – Litomyšl: Paseka – Schola ludus-Pragensia, 2012, s. 55 a 78. – JUNGMANN, Jan. Smíchov – město za Újezdskou branou. Praha: Muzeum hl. m. Prahy, 2007, s. 49.]

Říjen 24, 2015

VZPOMÍNKA NA DŮM U ZLATÉHO ANDĚLA

Filed under: KF FAMU - PRAHA 5, U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 7:05 pm

Sm004Anonymní snímek z poloviny 30. let ukazuje dnes již neexistující frontu domů smíchovské Nádražní třídy, která domem U zlatého anděla, čp. 222/XVI, ústí do křižovatky s Plzeňskou, zvané po něm Anděl. Jeho osud se naplnil 16. února 1980 do té doby největším plošným odstřelem, při němž téměř dvanáct tisíc najednou odpálených náloží zlikvidovalo jedním rázem devět domů a uvolnilo plochu 170 × 65 metrů pro stavbu severního vestibulu stanice metra Moskevská a vlastně i pro stavbu nového Zlatého anděla, dokončenou podle projektu Jeana Nouvela o dvacet let později. Smíchovské dějiny jsou rychlé.

Sm001Sm003Sm002

[Zdroje obrázků: JUNGMANN, Jan. Smíchov – město za Újezdskou branou. Praha: Muzeum hl. m. Prahy, 2007, s. 49. – LAŠEK, Ladislav. Pražské metro 1985, stavba československo-sovětské spolupráce. Praha: Panorama, 1985, s. 54.]

Říjen 18, 2015

KOSTEL SV. FILIPA A JAKUBA

Filed under: KF FAMU - PRAHA 5, U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 7:41 pm

sm008Jedno ze sídelních jader Smíchova dlouho vyznačoval kostel sv. Jakuba, farní kostel osady Újezd. Poprvé je zmiňován k 18. říjnu 1333, jeho vznik ale nesporně leží ve starší minulosti, nejspíše ve 2. polovině 12. století. Románský jednolodní kostel s půlkruhovou apsidou nebyl velký, archeologický výzkum dr. Ivana Borkovského v roce 1956 prokázal vnější rozměry lodi 12,2 × 8,2 m. K plochostropé lodi přiléhala na východě pravoúhle odstupněná apsida zaklenutá konchou. Zdivo tvořily opukové kvádříky o výšce 22 – 25 cm. Apsidu dole obíhal nízký sokl, nahoře obloučkový vlys nesený třemi lisénami. Loď osvětlovala dvojice půlkruhově zaklenutých oken v bočních stěnách, apsidu podobná dvě menší okna, západní stěnu lodi prolamoval jednoduchý portál.
Část Újezda, rozděleného novým karlovským opevněním Malé Strany, patřila abatyším svatojiřského kláštera na Pražském hradě a jim také náleželo podací právo ke kostelu. Ten nesdílel osud zcela zničené smíchovské kartouzy, nicméně je pravděpodobné, že jej husité poškodili, a víme, že zanikla fara. Koupí Smíchova v roce 1594 přešlo na staroměstskou obec i patronátní právo. Po Bílé hoře byl sv. Jakub filiální ke kostelu sv. Václava na Malé Straně. V letech 1700 – 1748 tu sloužili jezuité z blízkého dispenzáře, o němž byla řeč minule. Zásluhou staroměstského primátora Jana Václava Vejvody ze Stromberka se v roce 1749 obnovila fara pro Smíchov, Hlubočepy, Radlice a Zlíchov. Kostel byl rozšířen dostavbou lodi na západ, dostal i novou zvonici. Jeho barokizovanou podobu ukazuje anonymní fotografie, pořízená ráno o některé z Květných nedělí devátého desetiletí 19. století. Je na ní kromě jiného dobře patrna sochařská výbava hlavního průčelí, žehnající Kristus Salvátor v nice štítu a svatí apoštolové Filip a Jakub po stranách. Nešlo o sochy ledajaké, jejich autorem je Ferdinand Maxmilián Brokof. Pro rozšířený kostel znovu farní byl pořízen nový hlavní oltář svatých apoštolů Filipa a Jakuba a také původní patrocinium se rozšířilo o sv. Filipa.
sm005          František Ekert ve II. svazku svého díla Posvátná místa Královského hlavního města Prahy. Dějiny a popsání chrámů, kaplí, posvátných soch, klášterů i jiných pomníků katolické víry a nábožnosti v hlavním městě království Českého, vydaném v Praze roku 1884, kostel charakterizuje celkem příkře: „Jest to malá, ani slohem, ani zařízením svým nevynikající budova, na níž pouze stará románská polokruhová apsida povšimnutí zasluhuje.“ Přesto se za něj přimlouvá: „Ač kostelík ten nevyniká, zasluhuje, aby i po dokončení nového farního chrámu pro ctihodné stáří své nadál zachován byl.“ Nebyl. Když Franz Zelinka v roce 1790 zaměřoval kostel a faru, připravovala se už změna. O rok později bylo císařským dekretem zakázáno pohřbívání uvnitř sídel a ani hřbitov obklopující kostel sv. Filipa a Jakuba neušel zrušení. Pohřbívalo se pak na Malostranském hřbitově a v roce 1876 město založilo nový hřbitov na Malvazinkách. To už hřbitov kolem kostela sv. Filipa a Jakuba neexistoval ani fyzicky, ostatky byly v roce 1833 vykopány a zbořena i kostnice při kostele. Původní úroveň hřbitova zvýšila navážka a zhruba od 50. let se zastavovaly parcely kolem nového náměstí. Kostel už nestačil dynamicky rostoucímu Smíchovu a od 60. let se zvažovalo jeho další rozšíření nebo nahrazení novostavbou. Ta byla nejprve situována na zaniklý hřbitov, ovšem v poloze přizpůsobené novému náměstí. Nebylo to ale místo jediné a v roce 1875, kdy se farní patronát přenesl na smíchovské zastupitelstvo, padlo konečné rozhodnutí a obec na nový farní kostel koupila pozemek proti radnici. 18. září 1881 byl položen základní kámen a už 27. září 1885 mohl být za účasti kardinála Františka Karla hraběte Schönborna vysvěcen nový kostel sv. Václava, postavený staviteli Josefem Linhartem a Vilémem Mildem podle projektu Antonína Barvitia. S jeho výstavností ani kapacitou 2000 osob nesnesl malý kostel sv. Filipa a Jakuba srovnání a krátká koexistence skončila v letech 1891 – 1892 jeho zbořením.
sm007          Patrocinium zbořeného kostela převzal pak hřbitovní kostel nového smíchovského pohřebiště na Malvazinkách, postavený podle projektu městského inženýra Adolfa Duchoně v letech 1894 – 1896. Kontinuita nezahrnuje jen patrocinium a neorománskou formu, která ke svému předchůdci čitelně odkazuje, aniž by přímo napodobovala, ale také věci hmotné: Brokofovy sochy tu dostaly nová místa: Kristus Spasitel v nice nad vchodem, oba svatí apoštolové ve vnějších arkádách. Zdivo nového kostela pojalo i románskou opuku původního svatojakubského kostela, přenesena sem byla i většina zvonů, postihla je ale rekvizice za II. světové války. Liturgické náčiní přešlo do kostela sv. Václava.
Načas ještě trvala paměť nového náměstí, které se v letech 1860 – 1895 jmenovalo Kostelní a 1895 – 1920 Jakubské, než se přejmenováním dostalo pocty jeho obyvateli Jakubu Arbesovi. Například Jan Zázvorka v roce 1927 pro toto místo projektoval puristický sbor Církve československé husitské. Kontinuita trhů se nakonec ukázala silnější. Arbesovo náměstí před Velkou válkou ukazuje reprodukovaná pohlednice.

sm009[Zdroje obrázků: JUNGMANN, Jan. Smíchov – město za Újezdskou branou. Praha: Muzeum hl. m. Prahy, 2007, s. 29. – Historický atlas měst České republiky: sv. č. 24: Praha-Smíchov. Praha: Historický ústav AV ČR, 2013, mapový list č. 57. – Styl VIII (XIII), 1927-1928, s. 65. – STÁTNÍKOVÁ, Pavla. Zmizelá Praha: Trhy a tržiště. Praha – Litomyšl: Paseka, 2010, s. 179.]

Říjen 12, 2015

DIENTZENHOFERŮV PAVILON

Filed under: KF FAMU - PRAHA 5, U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 12:31 pm

sm001Kateřina Bečková zařadila do zbrusu nového svazku řady Zmizelá Praha (BEČKOVÁ, Kateřina. Vltava a její břehy: 1. díl: Od Františku proti vodě do Braníku. Praha – Litomyšl: Paseka – Schola ludus–Pragensia, 2015, s. 122.) také tuto anonymní fotografii z doby kolem roku 1910. Kompozice promenádních cest tehdy již veřejného parku se zdá na první pohled akcentovat půvabnou přízemní barokní stavbu. Ve skutečnosti je ale patrová a my z ní vidíme jen ono patro a střechu, zbytek zakrývá nově zbudované nábřeží, pod jehož hranou se ocitla, a z parku tak k ní není přístup. Dnes v těch místech ústí Jiráskův most na smíchovský břeh.
Ale po pořádku: Co situaci na fotografii předcházelo? Začneme-li od samého počátku, je třeba nejprve připomenout vykupování a sjednocování pozemků, na nichž pak král Jan Lucemburský roku 1342 založil kartuziánský klášter Zahrada P. Marie (Hortus S. Mariae). Kartouza byla v srpnu 1419 vypálena a přes opakované pokusy se ji nikdy nepodařilo obnovit, už ve 14. století beze stop zanikly i její budovy. Nemusíme podrobně sledovat střídání světských majitelů pozemků, ani jejich rozdělování a spojování, podstatné je, že část se v 17. století darem dostala do majetku Tovaryšstva Ježíšova. Staroměstský jezuitský konvikt u kostela sv. Bartoloměje tu pak ve století následujícím vybudoval zahradu pro studenty svého gymnasia. Její hlavní osu uzavíral patrový dispenzář, postavený roku 1735 Kiliánem Ignácem Dientzenhoferem. Pro autorství sice nemáme přímé archivní doklady, stylová analýza ale na ně jasně ukazuje, a podporují to i další souvislosti: Po celý profesní život pracoval Kilián Ignác Dientzenhofer pro jezuity, pro staroměstský jezuitský konvikt v letech 1726 – 1731 radikálně přestavěl starší kapli na kostel sv. Bartoloměje. Ostatně o deset let dříve řešil nedaleko podobné zadání letohrádku v zahradě, které si navíc formuloval sám. Na rozdíl od jezuitského dispenzáře Portheimka dodnes stojí, ač poněkud ubouraná.
sm002Když byl jezuitský řád zrušen, získala zahradu pražská universita a proměnila ji na botanickou, připojila k ní roku 1835 i sousední Kounickou zahradu a postupně tu na ploše 3,5 hektaru vysadila více než 12 tisíc druhů a odrůd. V dispenzáři se konaly přednášky a místo tu našly i rozsáhlé sbírky a byt ředitele zahrady. Při dělení university na českou a německou v roce 1882 připadla zahrada německé, sbírky se dělily rovným dílem. Česká universita zřídila botanickou zahradu Na slupi na pozemku koupeném od Společnosti pro zvelebování zahrad a německá ji sem následovala, v roce 1898 se tu otevřela jak nová zahrada, tak botanické ústavy obou universit. Poloha při řece vystavovala smíchovskou zahradu častým záplavám. Nová nábřežní zeď tuto potíž zlikvidovala, ovšem zahradu také: Terén, původně klesající k hladině Vltavy, byl dosypán do úrovně zdi. Na dalším snímku je dobře vidět, že se tak dostal do výšky patra dispenzáře. Dispenzář, tehdy už nazývaný Dientzenhoferův pavilon, byl sice zachován, ale z jedné strany ho tísnila nábřežní zeď, která se mu vyhnula jen na minimální distanci, z druhé jej těsně obkružovala pobřežní vozovka. Necitlivému dopadu úřední regulace nedokázal zabránit ani tlak tehdy mladého Klubu Za starou Prahu, který předložil alternativní návrh Pavla Janáka, zapojující pavilon do nově vzniklé parkové kompozice. Načas tak zůstal zachován jen fyzicky. Plocha zrušené botanické zahrady byla v roce 1902 rozparcelována, jen malá část, vesměs tvořená navážkou, zůstala díky odporu veřejnosti zachována jako městský park V botanické zahradě, otevřený roku 1905 a o dva roky oficiálně pojmenovaný Ferdinandovy sady na počest Ferdinanda V., posledního korunovaného českého krále, krále uherského a rakouského císaře. (Jako císař to byl Ferdinand I. Dobrotivý a botanika stála na prvním místě jeho zájmů, ve svých botanických bádáních pokračoval i poté, co se po abdikaci uchýlil na Pražský hrad.) Část mezi dnešními ulicemi Zborovská, Matoušova, Preslova a V botanice zavalila mohutná neobarokní úřední budova, zbytek zastavěly činžovní domy. V roce 1928 Zdeněk Wirth shrnul tuto periodu nekompromisně: „…smíchovská zahrada byla zrušena, její plocha po vystavění nábřežní zdi zasypána, stromy až na několik vykáceny a na místě vysokou zdí ohrazeného vědeckého zátiší s bujnou vegetací, jež zahrnovala i exota, povstalo šablonovité náměstí s trávníky a okrasnými keři. Při této úpravě, jež byla úplně skončena až těsně před světovou válkou, dostalo se krásnému pavilonu Dienzenhoferovu nejhoršího ponížení. Projekt, který vedl nábřežní komunikaci těsně podél jeho hlavního průčelí vedle kordonové římsy prvního patra a ponechal jen zadní průčelí, k řece obrácené, volné, zbavil sličný dům potřebného prostředí a odsoudil jej k živoření.
sm003Co od časů vzniku úvodní fotografie následovalo? Smíchov dynamicky rostl a záhy mu nestačilo dosavadní spojení s Novým Městem pražským. Nový most byl původně plánován v ose Myslíkovy ulice, v návaznosti na průraz spojující Žitnou a Myslíkovu. Na smíchovské straně měl ústit do dnešní ulice Pavla Švandy ze Semčic nebo o blok jižněji do Kořenského. Připravována byla nakonec kompromisní varianta ústící mezi ně, jak je dodnes patrno na Dětském ostrově. Zvažování variant vycházelo z volby jedné z širokých ulic, napájejících v karlovské kompozici Nového Města Dobytčí trh, tedy z volby mezi Žitnou a Ječnou. Jako výhodnější se nakonec ukázala Ječná, v jejíž ose leží směrem na východ hlavní vinohradské náměstí a na západ vede v asanaci nově proražená Resslova ulice. Nová trasa se ovšem nedokázala vyhnout obvyklému problému pražských mostů, vedoucích odnikud nikam. Právě v prostoru, o němž mluvíme, bylo předem zaděláno na problémy, protože tu přímé zaústění neexistovalo, a především spojení V botanice – Plzeňská by vyžadovalo vykupování a bourání budov nedávno postavených. Ve veřejné soutěži v roce 1926 porota nevybrala k realizaci žádný z 22 přihlášených projektů (jeden z nich podal Pavel Janák se Zdeňkem Bažantem), ale mimo soutěž podaný návrh železobetonového mostu Františka Mencla a Vlastislava Hofmana.
sm004Posun mostu k jihu oproti variantě Myslíkova sice uchránil Štítkovskou vodárnu (a umožnil stavbu jiného mostu – budovy S. V. U. Mánes), přinesl ale nový střet zájmů dopravy s Dientzenhoferovým pavilonem. Součástí projektu byl přesun pavilonu asi o 110 metrů proti proudu Vltavy, na úroveň bloku mezi Matoušovou a Lesnickou, takže by se vytvořila víceméně symetrická kompozice předmostí, v níž by si Malostranská vodárna a Dientzenhoferův pavilon tvořily vzájemné protějšky. Zvažovala se také levnější varianta postavení repliky s použitím zachovaných autentických prvků. Ač už schválena, stále se diskutovala trasa mostu. Od jeho otevření v roce 1932 dává až dodnes provoz denně kritikům za pravdu. Příslušná úřední místa se někdy zdála naslouchat, ale se záchranou památky nikdy nepočítala. Dientzenhoferův pavilon se tak nakonec octl za ohradou staveniště mostu a jednoho dne roku 1931 tam už nebyl. Německá okupační správa v roce 1940 přejmenovala Jiráskův most na Dientzenhoferův. Fischerovi to ve své knize Pražské mosty (Praha: Academia, 1985, s. 131) chápou jako „jisté, byť krátko trvající zadostiučinění stavební památce, která padla novému mostu za oběť“. Při vší úctě k autorům mé oblíbené knihy žádné zadostiučinění necítím, spíše vidím ironický škleb.
Když Klub Za starou Prahu pořádal 30. října 1928 na filosofické fakultě za předsednictví prof. Vojtěcha Birnbauma anketu o přemístění Dientzenhoferova pavilonu, promluvil na závěr ing. Jan Záhorský, profesor stavební mechaniky a mostního stavitelství na ČVUT a poslanec Národního shromáždění: „Jako inženýr mohu potvrditi, že Dienzenhoferův pavilon je skutečně umělecké dílo. Nejde zde o nějaký střep nebo zbytek, nýbrž je to objekt, který sám sebou má cenu, která vyvažuje všechny ostatní oběti, které by byly přineseny, a tyto nemohly by býti dosti veliké. Otázka přemístění je také otázkou technické cti a jsem přesvědčen, že při dobré vůli se toto přemístění také stane. Ale základem všeho jest opravdová poctivá vůle to vykonati.“ Jenže té se jaksi nedostávalo. Té se jaksi nedostává. Jádro pražského pudla.

[Původ úvodního obrázku uvádím v textu, další reprodukuji jako téměř pokaždé z knihy Jana Jungmanna Smíchov – město za Újezdskou branou (Praha: Muzeum hl. m. Prahy, 2007, s. 97 a 100). Průčelí, které zakryla nábřežní zeď, vidíme na kresebné rekonstrukci architekta Michala Brixe z knihy Milady Vilímkové Stavitelé paláců a chrámů (Praha: Vyšehrad, 1986, s. 141). Oba citáty pocházejí ze zápisu ankety o přemístění Dientzenhoferova pavilonu, otištěného ve věstníku Za starou Prahu, roč. XIII, 1929, č. 1–6, s. 4–12, s. 6 (Wirth) a 12 (Záhorský). Při jejich přepisu respektuji dobovou zvyklost psaní Dientzenhoferova jména bez t. Celou problematiku výborně shrnula Kateřina Hanzlíková (dnes Samojská) ve studii Dientzenhoferův pavilon na Smíchově v jubilejním sborníku Sto let Klubu Za starou Prahu 1900 – 2000 (ed. Kateřina Bečková, Praha: Klub Za starou Prahu – Schola ludus-Pragensia, 2000, s. 100–104).]

Older Posts »

Vytvořte si zdarma webové stránky nebo blog na WordPress.com.