Czumalova nástěnka

Červen 17, 2019

POZVÁNÍ NA LETNOU

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 10:51 am

Reklamy

POZVÁNÍ NA VÝSTAVU

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 10:49 am

Vrátili jsme se na místo činu, před více než deseti lety jsme v letní rezidenci velmistrů rytířského řádu křižovníků s červenou hvězdou udělali výstavu Petra Musila, výtvarníka, který nejen vzkřísil drátenické řemeslo, ale byl i výborný fotograf. Výstavu, žel, už z pozůstalosti. Petrova manželka Boženka dříve nefotografovala, až po Petrově smrti se ujala jeho vybavení a fotografie se stala i jejím výrazovým prostředkem. Proto se výstava jmenuje Z ruky do ruky. Zajímalo mě, jaké další rozměry tato kontinuita má. Nespočítám už, kolika snímky jsem se v archivu obou fotografů probral. Kontinuita vidění při tom vyvstávala stále zřetelněji. Bylo to dobrodružné, zatímco Petrovu tvorbu znám, Boženku jsem jako fotografku teprve objevoval. Nakonec se ustálil soubor necelých padesáti děl, v němž oba fotografy spojuje zájem o detaily a struktury, o mikrosvět důvěrně známého domova, a výrazově jistý minimalismus. Má manželka Petra mě účinně zastoupila při instalaci. Záměrně divákovi ztížila mechanické hledání protějšků a nechala tak soubor působit jako celek. Dostanete-li se do Dobřichovic, stačí v restauraci Zámecký had požádat o klíč. Nebude-li ovšem přítomna autorka, což se může stát a přál bych vám to.

 

Duben 6, 2019

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 9. DUBNA 2019

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 7:15 pm

SOCHAŘSKÝ ÚVOD K VYSOČANŮM

Načal jsem banální úvodní větu: „Nedávno jsem tu psal…“ Pak jsem se pro jistotu podíval a zatrnulo mi: zase tak nedávno to nebylo. Zkrátka, 7. července 2013 jsem tu zveřejnil krátký text se záměrně klamavým titulem VYSOČANSKÝ PRŮMYSL. Nešlo v něm o vysočanský průmysl, ale o vysočanský Průmysl, dílo Vincence Makovského. K němu jsem přidal ještě jeden. Dnes jsem je jen spojil v jeden a jinak bez větších změn věším znovu na nástěnku i s původními obrázky, jen doplňuji vstupní fotografii dnešní podoby a umístění (zdroj: https://www.drobnepamatky.cz/node/13827).

V parku mezi Rokytkou a vysočanskou poliklinikou (Antonín Tenzer 1947-1952) návštěvníka poučí tabule naučné stezky, kterak významný sochař oslavil vysočanské a libeňské dělníky. Obávám se ale, že Vincenc Makovský při tvorbě alegorické plastiky Průmysl neměl příliš na mysli dělníky, ba ani Vysočany a Libeň. Ten, kdo rozhodl o umístění plastiky právě na toto místo, už nejspíš vysočanské a libeňské dělníky na mysli zocelené politickým školením měl, neboť se tak stalo někdy v 50. letech minulého století, přesněji se mi to zjistit nepodařilo. Skvělé sochařské dílo pochází ale už z roku 1938 (nikoliv 1928, jak jsem se několikrát dočetl) a bylo určeno na místo vzdálené v půdorysu města i v půdorysu společnosti: Introvertní figura, alegorizující průmysl jen jaksi mimochodem ozubeným kolem, které nese se samozřejmou elegancí diskobola, měla svůj protějšek, Obchod. Obdobný antický mladík s draperií, rovněž prodchnutý zvláštní melancholií, má Merkurovu přilbici, ale nikoliv jeho dynamiku. Obě nadživotní (295 cm) bronzové plastiky stály nad vnějším schodištěm ke hlavnímu vstupu do budovy pražské Peněžní burzy z Wilsonovy ulice. Oné budovy, postavené v letech 1936-1937 podle vítězného soutěžního projektu Jaroslava Rösslera, kterou Karel Prager, Jiří Albrecht a Jiří Kadeřábek v letech 1967-1973 dostavěli v budovu parlamentu a dnes po Svobodné Evropě užívá Národní muzeum. V roce 1945 byly obě plastiky přemístěny na nádvoří zbraslavského zámku a později podobně jako někteří pracovníci burzy přeloženy blíže výrobě, Průmysl do Vysočan a Obchod do Příbrami. Stál tu v parku na sídlišti, odkud po čase zmizel a dnes je nezvěstný. Obě fotografie definitivních plastik jsou zřejmě ze Zbraslavi, další dvě ukazují bronzové odlitky sádrových třetinových modelů k nim z let 1936-1937 (výška 98 cm, Národní galerie). Ojedinělá fotografie Peněžní burzy s čerstvě osazenými plastikami vznikla nejspíš v roce 1939.

Prof. Petr Wittlich plastiku Průmysl charakterizoval způsobem, který nechci kazit parafrází a raději doslova cituji: „Pro tehdejší Makovského figury, jako (…) alegorie Průmyslu (1938), bylo právě nejpříznačnější, že jejich klasicismus, patrný na první pohled, byl nějak vnitřně modifikován, ne-li nalomen. Průmysl je hladký antikizující akt s volně splývající drapérií přehozenou přes ohbí pravé ruky, jehož význam je srozumitelný jen díky ozubenému kolu, které figura drží v levé ruce. Pravá ruka je však nezvyklým způsobem obrácena volně otevřenými prsty ke hrudi, což ještě zvyšuje celkový melancholický dojem, vyvolávaný konečně i světlem, které se line po hladkém povrchu aktu.“  (WITTLICH, Petr. České sochařství ve XX. století. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1978, s. 228-229.)

Spolu s vítězným soutěžním návrhem na sousoší pro kašnu na mělnickém náměstí (soutěž 1935, realizace 1938) stojí Průmysl a Obchod těsně za hranici, již Makovský ve svém vývoji překročil směrem od surrealismu ke klasickému sochařství. Bez souvislosti s touto zakázkou nejspíš nebylo ani jeho vyloučení ze Skupiny surrealistů v ČSR, i když jako oficiální důvod uvádí zápis ze schůze 14. 3. 1938 Makovského účast na výzdobě slavobrány k uvítání rumunského krále Carola v Praze.

Dobový divák význam protějškových soch v původním umístění snadno přečetl jako zdroj toho, s čím burza pracovala. Stejně jednoduché čtení samozřejmě nabízí i jejich oddělení a úmysly toho, kdo nechal osamocený Průmysl  alegorizovat průmysl vysočanský. Vynikající sochařské dílo určené jako doprovod monumentální klasicizující architektury obstálo i mezi stromy parku poblíž rušné komunikace. Alegorii nelze vypnout, zvláště není-li dutá. Dnešní čtení se mi ani nechce převádět do slov, ale melancholii zapomínané sochy nemohu vnímat mimo kontext prostředí, kde na místě likvidovaných továren vyrůstají administrativní paláce a bytové komplexy pro jejich zaměstnance, kde vytváření hodnot vystřídalo jejich přerozdělování a spotřeba. Mínil-li ten už vzpomínaný neznámý činovník sochu přemístěnou do parku jako jistý úvod k Vysočanům, jeho rozhodnutí se nově zhodnocuje po více než půlstoletí, opět způsobem, jež není prost ironie. Zaniklý vysočanský průmysl si pomník zaslouží.

V ÚTERÝ 9. DUBNA 2019 SE SEJDEME VE 12.00 A 14.00 TAM, KDE JSME MINULE KONČILI, PŘED DIVADLEM GONG (SOKOLOVSKÁ 191, PRAHA 9-LIBEŇ, ZASTÁVKA TRAMVAJÍ DIVADLO GONG, EVENT. METRO B ČESKOMORAVSKÁ). TĚŠÍM SE NA VÁS.

 

Březen 16, 2019

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA SE 19. BŘEZNA 2019

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 1:33 pm

STŘÍŽKOV

Vlevo výřez z Orientačního plánu Prahy z roku 1938

Za léta, co provozujeme náš průzkum Velké Prahy nohama, jsme už hledali stopy paměti pěkných pár bývalých vesnic. Rychlost jejich splynutí s městem v 19. a 20. století určovala především vzdálenost od jádra Prahy a poloha na důležitých cestách. Odlehlý Střížkov spojovaly s Prahou cesty spíše místní a vlastně se dlouho nedá mluvit ani o vesnici. Dvůr Střížkov je v pramenech poprvé zmiňován kolem roku 1228 jako majetek svatojiřských benediktinek. Přišly o něj až roku 1420. Po čtyři desetiletí se pak v držbě střídali staroměstští měšťané, až jej roku 1459 získalo Staré Město pražské. Spolu s dalším majetkem města byl v roce 1547 konfiskován Ferdinandem I. a téhož roku jej od dvorské komory koupil Albrecht Bryknar z Brukštejna a připojil ke svému libeňskému panství. S ním pak roku 1662 přešel dvůr zpět do majetku Starého Města, veden je ale jako pustý.
Život se na Střížkov po třicetileté válce postupně vrátil, k roku 1788 se uvádí dvůr a 15 chalup. Bouřlivá industrializace a urbanizace 19. století sem nezasáhla, cenzus v roce 1843 zaznamenal stejný stav, tedy dvůr a 15 chalup s celkem 101 obyvatelem, roku 1869 18 domů a 219 obyvatel. Do roku 1880 stoupl počet domů na 24, do 1890 na 29. Ještě když byl Střížkov v roce 1922 připojován k Praze, měl jen 34 domů a 351 obyvatele. Také impuls pro rozvoj ve 20. století se liší od jiných vesnic v okolí Prahy: Bylo jím založení velkého hřbitova na rozhraní Střížkova a Ďáblic a dovedení tramvajové tratě k němu. V roce 1950 už stálo na střížkovském katastru o rozloze 203 hektary 229 domů, vesměs malých rodinných.
Změnu přinesla výstavba Severního města. Nejprve 9 500 bytů pro 32 000 obyvatel sídliště Prosek, které částečně leží na střížkovském katastru. Ještě před jeho dokončením, v roce 1970, začala výstavba souboru Střížkov s 9 517 byty pro 28 000 obyvatel. Uvedená čísla představují ovšem kapacity projektované, reálně jich dosaženo nebylo. Dnes má (přesně řešeno k 31. 12. 2017 měl) Střížkov 14 733 obyvatele.

V ÚTERÝ 19. BŘEZNA 2019 SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 12.00 A 14.00 U STANICE METRA C STŘÍŽKOV NA ZAČÁTKU DIAGONÁLNÍ CESTY PŘES PLÁŇ SMĚREM K JABLONECKÉ ULICI (EVENT., KDYBY PRŠELO, V HORNÍM VESTIBULU STANICE). TĚŠÍM SE NA VÁS.     

 

Březen 11, 2019

VŘELE DOPORUČUJI

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 7:12 pm

Únor 17, 2019

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 19. ÚNORA 2019 SE PRO NEMOC NEKONÁ

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 10:03 am

Tolik se na vás těším, venku je krásně, ale nic platno: Letošní chřipkový kmen se vydařil natolik, že mi nezbývá, než úterní přednášky odvolat. Občas zapomínám, že je na mém diplomu napsáno philosophiae doctor a ne medicinae universae doctor, průběh nemoci jsem odhadl chybně už ve chvíli, kdy jsem vás zval na úterý 19. 2. Týden téhle chřipce zdaleka nestačil. Snad neudělám stejnou chybu, když napíšu, že se na vás těším v úterý 26. února. Koncem týdne to ještě připomenu a potvrdím. V tuto chvíli je jisté jedno: V ÚTERÝ 19. ÚNORA 2019 SE PŘEDNÁŠKY PRO NEMOC NEKONAJÍ.

 

Prosinec 31, 2018

PF 2019

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 9:16 pm

ČEKÁNÍ NA DOKTORA 2018

Upozornění pro případného čtenáře, který je tu nový: Čekání na doktora nemá nic do činění s mým zdravím (tedy kromě duševního). Je to každoroční silvestrovská bilance roku právě končícího, psaná v čase, kdy je poslední den v roce už po práci a očekávám telefonickou zprávu našeho nejstaršího kamaráda, který je sice doktorem, ale filosofie, že se vydává k nám na komorní silvestrovskou oslavu, zahrnující popíjení červeného vína a půlnoční gastronomickou orgii se soljankou a pirohy.  

Upozornění jsem překopíroval z minulého roku, ale je tu jedna aktuální změna: Dnes není už po práci. Urputně bojuji s termínem, nepíše mi to a po práci tak dnes nebude, jen jsem ji přerušil. Tradice, žel, zavazuje, nemohu tedy vynechat, jen musím krátit.
Každoročně mě při silvestrovské bilanci trápí, že se opakuji a píšu především o radosti, již mi přináší má práce a mí studenti všech věkových kategorií. Puzení k opakování je ale vlastně dobrá zpráva: Radost zůstává, pořád to pro mne neztrácí smysl. Dnešní omezený čas má své výhody: Mám výmluvu, že nenapíšu o tom, o čem se mi psát nikdy nechce. Nebudu si stěžovat, že radost sice zůstává konstantní, ba má tendenci plynule se zvětšovat, ale se silami je to právě naopak. Nechce se mi psát ani o dalších projevech stárnutí a zhoršování zdravotního stavu, ani o tom, kterak jsem za svou práci odměňován nejen radostí, ale i hmotnou nouzí vzdalující mě od trochu důstojného života. Už vůbec se mi nechce psát o občanských pocitech, o znechucení z postupující buranizace a diletantizace kdečeho, o tom, co všechno se pro mne na české politické scéně i v prostředí vysokých škol dostalo za práh uvěřitelnosti a tedy i možnosti se tím zabývat. Chuť nemám ani na obvyklé shledávání územních ztrát světa, v němž se cítím doma, na loučení se vším, co v něm bylo krásné a už krásné není nebo není vůbec. Zkrátka, stěžovat si dnes nebudu. Před rokem jsem přišel na možnost úniku k inventuře knih, které mi udělaly největší radost. Dnes na to není čas, ale věřím, že se k těm letošním brzy vrátím a v klidu si vybavím i další radosti.
Byly roky, za nimiž jsem mohl zavřít s jednoduchým shrnutím, že byly dobré. Letos si na takovou jednoznačnost netroufám. Byl to vlastně rok bez událostí, což znamená i absenci těch neblahých. Bilance je účetnický úkon a jestliže vyúčtování s rokem nevykazuje rozdíl mezi má dáti a dal, mé vnitřní konto je na tom hůř, méně jsem letos dal, za schodek se stydím. Rok asi dobrý byl, já moc ne. Doktor už naštěstí jde.
Přeji vám vše dobré a děkuji za přátelství, toleranci a trpělivost.

Prosinec 2, 2018

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 4. PROSINCE 2018

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 7:20 pm

DVA POHLEDY NA PRAHU

Antonín Slavíček: Pohled na Prahu od Ládví, 1908, tempera na plátně, 230 × 190 cm, Galerie hlavního města Prahy

Antonín Slavíček: Pohled na Prahu z Letné, 1908, tempera na plátně, 390 × 188 cm, Praha, Národní galerie

Antonín Slavíček v roce 1908 namaloval na výzvu pražského magistrátu dva velké obrazy pro pavilon Prahy na Jubilejní výstavě obchodní a živnostenské komory, který na holešovickém výstavišti vytvořil architekt Antonín Hrubý neobarokní přestavbou pavilonu retrospektivní výstavy, neorenesanční stavby Antonína Wiegla dochované ze Všeobecné zemské jubilejní výstavy v roce 1891 (dnes je tu Lapidárium Národního muzea).

Z dopisu Antonína Slavíčka dr. Janu Herbenovi ze 6. března 1908:
Já v té psotě jsem musel dnes vylézt na ďáblický vrch a malovat tu naši caput et ventrem regni – Už bych to měl rád s krku – potvoru. Slavný obecní magistrát si vzpomene až tenkrát, kdy je tak zima, že buď tak za nehty leze, že malovat není možné, anebo když jsou zas mlhy, že vůbec člověk nevidí – Už jen abych to měl. Ono to není nehezké; – naopak ta Praha v modré páře – pracuju to z vrchu Kobiliského (ani nevím jestli s úzkým nebo širokým tvrdým y) vypadá dobře, ale jestli to udělám tak, jak mně se to líbí, pak jistě konšelům a podstarším se líbit nebude.
Tak s mnohým chrchláním a smrkáním bude asi ten prachtwerk dokončen – za 10­–12 dní.“   

Nedatovaný dopis Antonína Slavíčka dr. Ladislavu Janíkovi do Brna (1908. Dr. Janík byl jedním z nejbližších Slavíčkových přátel. V letech 1902-1905 byl úředníkem pražského magistrátu, pak odešel jako sekretář moravského zemského výboru do Brna.):
„Příteli,
je mi záhadné a nevysvětlitelné, že ani řádky od Vás nedostávám. Zdá se, že jste nemocen. Pište mi! Škoda, že tu nejste; dělám jednu velikou Prahu. Z letenské restaurace. Jednu jsem už – pohled od Kobylis – dodělal. Je to předce jen kus středověkého města, co je to platno. Ani nové, mizerné architektůry nedovedou to utlumiti. Na Vás, Janíku, často vzpomínám. Je to předce jen škoda, že jste v Brně. Je ta Praha centrem – řekl bych caput et venter – kultůrního života – Člověk se ráno podívá na ní z té výšky; leží to město pod nohama a jsou to tepny života a českého proudění –
N
a to nemůže a nesmí se zapomínat – Krásná Praha ! Mám ji rád –
Jestli Vám něco je – předce napište aspoň v krátku – Co pak jste na Prahu zapomněl?
Nevěřím.
                                                                                                                                                      Váš A. Slavíček“

(Cituji z výboru ze Slavíčkovy korespondence, který uspořádal Miloš Jiránek: Malíře Antonína Slavíčka vybraná korespondence. Praha: S.V.U. Mánes, 1910, přesněji z jeho 3. vydání: SLAVÍČEK, Antonín. Dopisy. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1954, s. 152 a s. 58.)

V ÚTERÝ 4. PROSINCE 2018 SE SEJDEME V OBVYKLÝCH HODINÁCH, TEDY VE 12.00 A VE 14.00, NA MÍSTĚ JIŽ TAKÉ OBVYKLÉM, TEDY NA ROHU KULTURNÍHO DOMU LÁDVÍ. TĚŠÍM SE NA VÁS.

 

Listopad 19, 2018

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 20. LISTOPADU 2018

Filed under: MIMO RUBRIKY, U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 5:53 pm

LIBEŇSKÉ VODÁRENSTVÍ

Libeň maximálně využívala své polohy při řece. První zmínka o libeňské vodárně, spojené s mlýnem pod zámkem, se objevila v roce 1662 v kupní smlouvě, jíž Jan Hartwig Nostitz pro­dal Libeň Starému Městu pražskému. Z vodárny na mlýnském náhonu vytlačovalo vodní kolo vltavskou vodu do jímky na Šlosberku a ta pak odtud samospádem napájela zámek, zámecký pivovar, obecní kašnu a několik okolních domů. Částečná regulace Vltavy připravila mlýnský náhon o vodu a první vodárna v roce 1872 spolu s mlýnem zanikla. Nová vodárna, postavená do roku 1874 blízko ústí nově regulované Rokytky do Vltavy, hnala na Šlosberk dvěma čerpadly poháněnými parním strojem vodu ze studny na vltavském břehu. Roku 1884 Libeň vypověděla Praze smlouvu, vodárna nadále zásobovala jen zámek a pivovar a v roce 1893 byla zrušena. To už Libeň osmým rokem zásoboval vodou Schöllerova vodárna, postavená pro cukrovar v Čakovicích. Vltavskou vodu čerpala pod Bílou skálou, dopravovala do vodojemu na Proseku a na ten se vedle čakovického cukrovaru postupně napojovaly části budovaných vodovodů Libně, Proseka, Vysočan  a Karlína. Připojením k Praze v roce 1901 se Libeň mohla podílet na výhodách Společné vodárny a odebírat kvalitní vodu z velkorysého vodárenského díla v Káraném. Pro tento účel prošla rekonstrukcí na čerpací stanici poháněnou parním strojem malá továrna pod Bulovkou (čp. 254 ve Vltavské ulici). Káranskou vodu čerpala z pražské soustavy jednak do již existujícího vodojemu Na stráži, jednak do nově postaveného vodojemu Mazanka. (Mimochodem: Drobná vodárna pod Bulovkou byla od roku 1966 památkově chráněna, přesto zanikla při stavbě Holešovické přeložky.)
Vodojem Mazanka v Divíškově ulici projektoval Stavební úřad královského hlavního města Prahy, technologickou část jeho vodárenská kancelář. Stavbu realizoval v letech 1903-1904 František Schlaffer, osvědčený nejen letenskou vodárnou, ale také celou řadou pražských veřejných a obytných staveb (například Walterův palác, Tiskárna a nakladatelství J. R. Vilímek, Městská pojišťovna, Městské jatky, Uměleckoprůmyslové muzeum, Obecní dům), které sám navrhl nebo prováděl podle projektů jiných architektů (např. Friedricha Ohmanna, Antonína Balšánka, Osvalda Polívky, Richarda Klenky z Vlastimilu, Josefa Fanty, Karla Vítězslava Maška a dalších). Do provozu byl nový věžový vodojem uveden 17. prosince 1904. Jeho výška činí 42 metrů, nádrž ze železného plechu měla objem 178,45 m³. V 60. letech minulého století bylo třeba řešit zásobování rostoucího Severního města a tak odstavený věžový vodojem Mazanka nahradily vodojemy Pod Mazankou, Kobylisy, Ládví I a Ládví II. Pražské vodárny odstěhovaly technologické vybavení, stavbu povšechně opravily, čím ji zároveň zbavily části stylových článků, a roku 1988 nevyužívaný objekt předaly místní správě. Ta pro něj využití nenašla a nakonec jej získal podnikatel Martin Sluka. Podle projektu Zbyňka Pšeničky (Faber Project) byl pak interiér věžového vodojemu přestavěn na mezonetový byt (3 + kk, plocha 223 m²) s rozsáhlým zázemím v částečně podzemní přístavbě (1 268 m², relaxační centrum – bazén, sauna, squashový kurt, posilovna, bar, vinný sklípek, garáže pro 8 vozů) a na vnější plášť doplněny odstraněné prvky vnějšího pláště a k nim přidány ty, které sice jsou na původních plánech, ale nebyly počátkem minulého století realizovány. Od 3. června 1991 je stavba kulturní památkou. Rezidenci Water Tower aktuálně nabízejí realitní společnosti k prodeji, součástí atraktivity nabídky je blízká stanice metra a autobusová zastávka přímo před rezidencí.

(Doporučená literatura, z níž hlavně čerpáno: JÁSEK, Jaroslav. Klenot města: Historický vývoj pražského vodárenství. Praha: VR atelier, 1997. – JÁSEK, Jaroslav – BENEŠ, Jaroslav. Pražské vodní věže. Praha: VR atelier, 2000.)

V ÚTERÝ 20. LISTOPADU SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 12.00 A 14.00 NA ROHU KULTURNÍHO DOMU LÁDVÍ, KTERÝ JE NEJBLIŽŠÍ K VÝSTUPU ZE STEJNOJMENNÉ STANICE METRA C. TĚŠÍM SE NA VÁS.

Říjen 10, 2018

POZVÁNÍ DO DIVADLA

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 10:11 pm

Older Posts »

Blog na WordPress.com.