Czumalova nástěnka

Duben 15, 2018

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 17. DUBNA 2018

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 1:34 pm

Fotografií Ladislava Sitenského z roku 1967 připomínám, že v úterý vybočíme z pravidelného rytmu a navštívíme Národní památník na Vítkově. Návštěva je vázána na vstupné a platbu za výklad, celkem na osobu 100,- Kč. Proto jsem také úterní návštěvu vyhlásil jako zcela fakultativní. 17. DUBNA 2018 SE SEJDEME (ZÁJEMCI Z OBOU SKUPIN) VE 13.30 V PARČÍKU NA OHRADĚ (MEZI ULICEMI NA OHRADĚ, KONĚVOVA A POD KREJCÁRKEM, ZASTÁVKA TRAMVAJÍ I AUTOBUSŮ OHRADA). TĚŠÍM SE NA VÁS.
Následující úterý, tedy 24. dubna, pak budeme pokračovat ve zkoumání Karlína obvyklým způsobem, sejdeme se ve 12.00 a ve 14.00 u kašny na Karlínském náměstí. Ještě zde koncem týdne připomenu.

Reklamy

Březen 21, 2018

POZVÁNÍ NA VÝSTAVU

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 7:46 pm

Prosinec 31, 2017

PF 2018

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 9:08 pm

ČEKÁNÍ NA DOKTORA 2017

Upozornění pro případného čtenáře, který je tu nový: Čekání na doktora nemá nic do činění s mým zdravím (tedy kromě duševního). Je to každoroční silvestrovská bilance roku právě končícího, psaná v čase, kdy je poslední den v roce už po práci a očekávám telefonickou zprávu našeho nejstaršího kamaráda, který je sice doktorem, ale filosofie, že se vydává k nám na komorní silvestrovskou oslavu, zahrnující popíjení červeného vína a půlnoční gastronomickou orgii se soljankou a pirohy.  

Letos se mi nechce do některých témat. Nechce se mi psát o mém stárnutí a zhoršování zdraví, i když mi ledacos dělá starosti a do konce roku jsem se sotva došoural. Nechce se mi psát o dalších územích mého světa, okupovaných těmi, jež jsem do něj nezval. Nechce se mi psát o ubývání krás a o všem, co jsme nedokázali ubránit před pažravostí lačných a sebejistou hloupostí mocných. Nechce se mi psát o pocitech bezmoci ve stálém klesání země a národa, v nichž jsem doma, do bažin podprůměrnosti, provincialismu a konzumní nekulturnosti. Zůstávám šťastný, neboť mě má práce naplňuje a dává mému životu smysl. Zůstávám zároveň krajně nespokojený, protože se podmínky pro ni nezlepšují a neuživí mě. Už několik let po sobě při výjimečném silvestrovském ohlédnutí zjišťuji, že jsem nikdy tolik neučil a nikdy mě to tolik nebavilo. Každý rok je to pravda, tedy každý rok je zároveň hůře i lépe.
Moudrost stáří se nedostavuje. Nevěřím na ni a začínám mít podezření, že je to jen eufemistické pojmenování pro procesy v zásadě degenerativní: Ubývá věcí, které mě dokáží rozzuřit k nepříčetnosti. Štvát mě ale nepřestávají a ti, kdo navštěvují mé přednášky, znají i má obsedantní témata: turistický průmysl, nadvládu automobilů, ztrátu důstojnosti hlavního města, radostně blbé barvy fasád, novou dvojjazyčnost, erozi mateřštiny. Snažím se takovým věcem, jako je divoká směs současných amerických kýčů a propagandistických filmů z časů budování socialismu na všech televizích či časté a těsné potkávání ing. Miloše Zemana a mjr. Jana Zemana na jedné z nich, spíše smát, ale pak na mne zaútočí otázka cui bono a smích mě přejde. Mohu se smát projevům Tomia Okamury, ale už ne volebnímu úspěchu jeho strany či tomu, že si beztrestně sezve do Prahy sobě podobné a slet xenofobů a fašistů nákladně chrání naše policie. Prostor, který jeho toxické demagogii poskytují i média veřejné služby, také k smíchu není, spíše ke zvracení, podobně jako mediální adorace pravomocně odsouzeného vraha. Žaludek se mi nepřestává zvedat ani ze všech těch Fialů, Stanjurů a dalších nemužných křiváckých žalobníčků, z krátké paměti některých mých spoluobčanů, z jejich ochoty nechat sebou manipulovat i z jejich schopnosti spojovat zduřelou netoleranci k jinému a jiným se stejně zduřelou tolerancí ke lži, šmejdům a jejich šmejdstvům. Především ale ze snadného zříkání se demokracie jak základní demokratickou procedurou, tak občanskou netečností k útokům na ni. Nechce se mi žít ve státě řízeném jako firma, bez řádné moderní levice a skutečné pravice, bez zastoupení zelených v parlamentu, bez nezávislé justice, svobodných médií a svobodné kultury. (Je-li funkcí university jít nejméně krok před vývojem společnosti, mohu posloužit zkušeností patnácti let zaměstnání na universitním pracovišti řízeném jako soukromá firma: To pracoviště už neexistuje, včetně studijního oboru, který mělo pěstovat, spotřebováno těmi, kdo je jako firmu řídili.) Mé občanské pocity mi říkají, že to dobrý rok nebyl.
Nechce se mi pokračovat chmurným výhledem do roku nadcházejícího přes zapatlané sklíčko vidiny triumvirátu Zeman – Babiš – Okamura a dalšího rozdělování národa už tak rozděleného. Život je jinde. Výhoda mého povolání: Mám obavy z budoucnosti, protože mám rád své studenty a bojím se o ně. Zároveň ale nemám obavy z budoucnosti, protože znám své studenty a tedy se nebojím o ni. Nemohl bych svou práci dělat, kdybych nevěřil v lepší svět, který vytvoří.
Nechtěl jsem uspadnout do patosu, jen přejít z pustých planin smutku do kvetoucího sadu radostí. Co mi je v končícím roce činilo: Samozřejmě opět hlavně studenti. Jak ti nejmladší, tak mí generační vrstevníci. Mám letitou potíž se svou generací a hodnotově jsem se vždy upínal spíše ke generaci mých rodičů a učitelů. Ta mne opouští, čas je neúprosný. Ve své generaci nemám mnoho přátel, ale stále více oceňuji, že jsou to ti nejlepší. Ale hlavně mám už pátým rokem týden co týden po oněch dvakrát třináct týdnů, jež nám poskytuje akademický rok, možnost díky Universitě třetího věku sdílet to, co mám rád, s lidmi, s nimiž sdílím i stejné vnímání světa, morální hodnoty, životní zkušenosti, a zjišťovat, že nejsme zase tak špatná generace, jak jsem si dlouho myslel. Jsem za to vděčný.
V letošních radostných zážitcích z architektury a měst převažují právě ty sdílené: Interiéry Gočárova kostela sv. Václava ve Vršovicích, Plečnikova kostela Nejsvětějšího Srdce Páně a Husova sboru na Královských Vinohradech Pavla Janáka a jeho kolumbaria, dodatečně vytvořeného Jiřím Jakubem. Po letech mě oslovily také interiéry chrámů sv. Ludmily na Královských Vinohradech a sv. Prokopa na Žižkově. Sdílené byly i zážitky další, poskytnuté exkurzí, pro niž se mi podařilo spojit mé studenty z UK i UK, tedy z University Karlovy a z University v kavárně: několik vil, Volmanova v Čelákovicích, Beniesova v Litoli, Löwitova v Nymburce, pardubické a nymburské krematorium, dvoutřídní obecná škola v Barchově, sokolovna a Zemánkův rodinný dům v Holicích. Důstojně byla mezi stavbami, na něž od té doby často myslím, zastoupena architektura industriální: nymburská vodárenská věž a most, jezy, hydroelektrárny a plavební komory v Nymburce, Předměřicích nad Labem a v Přelouči. Musel bych připojit i obsáhlý soupis architektury Hradce Králové, tedy povoluji si jen jednu stavbu: Slámův kostel Božského Srdce Páně, kam jsem se dostal poprvé a interiér více než naplnil mé očekávání. Hradec Králové mi také poskytl dva letošní nejsilnější městské prožitky: Pohled na město v posledních paprscích slunce z jednoho z horních pater hotelu Černigov a sérii pohledů naopak od hladiny Labe při projížďce malým parníčkem. Mohu k nim přidat ještě třetí: Pohled na Prahu z temene Vrchu sv. Kříže v pozdním podzimním slunci. Vše prožito s mými studenty. Nejsilnější letošní zážitek z architektury jsem ale sdílel intimněji, toliko s manželkou: Ač jsem v Chebu prožil tolik let, až letos jsem mohl poprvé vstoupit do gotického kostela Zvěstování P. Marii a důkladně v něm pobýt, hluboce zasažen. Letošní novoročenka je právě odtud.
Velkým zdrojem radosti mi nepřestávají být knihy. Z mého vztahu k nim se už nejspíš stala diagnóza (největším souborem dat o mé chorobě disponují odborníci soustředění v knihkupectví Karolinum, špičkovém pracovišti oboru). Obhlížím knihovnu, které mi jí v roce 2017 daly nejvíce. Abych jejich počet rozumně zredukoval, omezím se na ty letos přistěhovalé (přivlečené), i když tím diskriminuji starousedlíky, kteří mě rovněž bez radosti nenechávají. Hledím při tom jen na datum, kdy jsem je domů přivlekl, nikoliv na rok vydání. (Vloni jsem se nechal přesvědčit, že mám svůj problém s rozporem mezi tím, jak mě rozčilují a zároveň přitahují ankety provázející konec roku, řešit aktivní účastí, tedy vyhlášením vlastní Knihy roku. Čekal jsem tak dlouho, až letos přestanou na pult přicházet knihy s vročením 2016 a až překonám zpoždění vlastní, tedy až mi setrvale tristní finanční situace dovolí je domů přivléci, že se najednou hlásí roku konec.)
Už jsem tu psal o tom, jak mi záleží na první a poslední knize roku. Letos byly tou první koupenou Sudety/Sudetenland Jaroslava Kučery (Praha: JAKURA, 2016). Fotograf, jehož si kromobyčejně vážím, fotografoval prostředí, z něhož pocházím a kde se dodnes cítím doma, poté, co jsem s ním po smrti rodičů ztratil kontakt i zprostředkovaný. Poslední knihu roku zpravidla přináší Ježíšek. Bývá na knihy skoupý, mám špatnou pověst toho, kdo všechny už má (není to, žel, pravda). V rámci rodiny ode mne vždy dostane alespoň jednu knihu každý, já od nikoho žádnou. Pravidlo naštěstí porušují přátelé. A tak mou poslední letošní knihou je český překlad kouzelného svědectví o prvním roku soužití s kocourem jménem Polar Bear, které vydal v roce 1987 proslulý americký bojovník za práva zvířat Cleveland Amory: O kocourovi, který přišel na Vánoce (Praha: Práh, 2009). Neměl jsem o ní tušení a jako člověk vlastněný kočkou, abych užil Amoryho kategorie, jsem ji s plným porozuměním a okouzlením přečetl jedním tahem rovnou o Vánocích, převážně ve společnosti kocoura jménem Urwis.
Nemohu se nabažit, jak opulentně je po letech dietních až hladomorných sycena má odborná specializace. Velkou událostí je pro mne objevná kniha Markéty Svobodové Bauhaus a Československo (Praha: KANT, 2016). Radost mi udělaly i další: KLÍMA, Petr (ed.). Růžena Žertová. Architektka domů i věcí. Praha: Vysoká škola uměleckoprůmyslová, 2016. – HANZLÍK, Jan – ZAJONCOVÁ, Jana – HÁJKOVÁ, Lenka. Teplice: architektura moderní doby 1860-2000. Ústí nad Labem: Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Ústí nad Labem, 2016. – BERAN, Lukáš. Bruno Bauer a industriální architektura v českých zemích. Praha: Výzkumné centrum průmyslového dědictví FA ČVUT, 2016. – POTŮČEK, Jakub – ZIKMUND, Jan. Mlékárna jako úkol hodný architekta: Rudolf Holý. Praha: Výzkumné centrum průmyslového dědictví FA ČVUT, 2016. – BRŮHOVÁ, Klára. Praha nepostavená: Vltavské břehy jako urbanistické téma moderní metropole. Praha: Česká technika, 2017. – SKŘIVÁNKOVÁ, Lucie – ŠVÁCHA, Rostislav – NOVOTNÁ, Eva – JIRKALOVÁ, Karolina. Paneláci 1: Padesát sídlišť v českých zemích: Kritický katalog k cyklu výstav Příběh paneláku. Praha: Uměleckoprůmyslové muzeum, 2016. – FRIČOVÁ, Yvonna (ed.). Brasília – město – sen. Praha: Titanic, 2017. – NEKVINDOVÁ, Terezie – KRAMEROVÁ, Daniela a kol. Automat na výstavu: Československý pavilon na EXPO 67 v Montrealu. S. l.: Galerie výtvarného umění v Chebu – Akademie výtvarných umění v Praze, 2017. Ta poslední je spojena s výtečnou stejnojmennou výstavou, kterou jsem viděl v létě v chebském Retromuseu. (Pamatuji v jeho prostorách železářství, kam jsem musel jako kluk chodit vyměňovat sifonové bombičky.)
Špatně snáším dluhy, vlastní i kolektivní. Všem nám bylo jasné, že Karel Teige si zasluhuje velkou monografii, a ve snění, jak ji jednou napíšu, jsem jistě nebyl sám. Zatímco jsme snili, gruntovně ji napsala Rea Michalová (Karel Teige: Kapitán avantgardy. Praha: Kant, 2016). Krásná kniha, již čtu s radostí a obdivem. Hrdostí mě naplňuje (ač jsem k tomu nijak nepřispěl), že náš profesní kmen má svůj důstojný biografický a bibliografický lexikon [SLAVÍČEK, Lubomír (ed.). Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800–2008) 1-2. Praha: Academia, 2016.]
Mám rád završené knižní projekty, neboť v naší tradici převažují ty nedokončené. Fakt, že je konečně kompletní soupis Umělecké památky Prahy, mi udělal radost hlavně z důvodů praktických, sahám po něm často (PRIX, Dalibor a kol. Umělecké památky Prahy: Velká Praha: M/Ž 1-2. Praha: Academia, 2017). Jednou z největších knižních událostí roku je pro mne završení impozantního díla Martina C. Putny v trilogii: Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848–1918 vyšla v roce 1998, Česká katolická literatura v  kontextech 1918–1945 v roce 2010 a Česká katolická literatura v  kontextech 1945–1989 letos (vše Torst). Trilogie krásná i vizuálně, jeden z mnoha spolehlivých výkonů Roberta V. Nováka.
Rok 2017 je pro mne tak trochu rokem Mileny Jesenské. Konečně mám kompletní literaturu o ní v češtině, podařilo se mi zaplnit poslední díry, a pilně jsem četl, nově získané tituly poprvé, některé už podruhé. Především byl ale splacen další dluh, ke všemu dosti paradoxní: O životních osudech Mileny Jesenské toho už bylo napsáno a vydáno dost, ale obhlédnout její dílo v proporcích a souvislostech vyžadovalo trpělivé procházení časopisů a novin, do nichž přispívala. Přes 700 stran jejích textů přinesl letos výbor Milena Jesenská: Křižovatky (Praha: Torst, 2016), který jeho editorka Marie Jirásková dokonale vybavila pro čtenářovo pohodlí.
Už jsme se vzdálili od odborné literatury mé specializace. Ještě dvě knihy, které mě velmi potěšily a spadají alespoň do mého širšího oboru: Eseje Johna Bergera Způsoby vidění (Praha: Labyrint, 2016) a Atlas spontánního umění Pavla Konečného a Šimona Kadlčáka (Praha: Artmap, 2016). Tři další, už od oboru vzdálenější, ale nikoli ode mne: Esej Gilberta Keitha Chestertona František z Assisi z roku 1923 (Praha: Karmelitánské nakladatelství, 2017), Duchovní cvičení Ignáce z Loyoly (Olomouc: Refugium Velehrad-Roma, 2017) a výbor z díla Martina Luthera, uspořádaný Martinem Žemlou, se studií Martina Wernische(Praha: Vyšehrad, 2017). Poslední dvě jsou krásné i vizuálně (vlastně nejen, krása knih má také velmi podstatný rozměr haptický a olfaktorický).
Největší čtenářské zážitky roku opět poctivě vybírám z knih, které jsem letos domů přivlekl: Ten první nepatří krásné literatuře, navíc se jinak úzkostlivě vyhýbám bestsellerům. Přiznávám nicméně, že jsem se nemohl odtrhnout od knihy Petra Wohllebena Tajný život stromů (Ráječko: Václav Kazda, 2016) a ten, pro něhož jsem ji jako dárek koupil, ji málem nedostal. Další jsou už v řádu mých čtenářských zálib: Nová kniha projektu Autobiografie jedné Utopie neboli Historie rudého člověka Světlany Alexijevičové, Modlitba za Černobyl: Kronika budoucnosti (Příbram: Pistorius & Olšanská, 2017). Román Bezmocní tohoto světa, který napsal Boris Natanovič Strugackij už sám, bez zesnulého bratra Arkadije Natanoviče (Praha: Triton, 2015). Prvotina, kterou Jerome Klapka Jerome vydal už roku 1886, Jalové myšlenky lenivého člověka (Praha: Vyšehrad, 2017). Kdybych si měl ale pro sebe vyhlásit Knihu roku, bylo by to dílo spojující, co mám nejraději, bezbřehou invenci, poesii, tajemství, mystifikaci, staromilství a humor s architekturou: Melancholie a dobrodružnost stavění: 25 zapomenutých staveb Gottfrieda Müllera v překladu Mirko Bauma (S. l.: Markéta Mráčková, Barbora Šimonová a kulturní družstvo cosa.cz, 2016). V boji o titul byla jejím nejvážnějším konkurentem kniha rovněž spojená s architekturou: Co jsem je v květnu domů přivlekl, prakticky denně beru do ruky einschlafgeschichten rakouského architekta, teoretika a historika architektury 20. století, akčního umělce a vysokoškolského učitele Friedricha Achleitnera (Historky před spaním. Zlín: Archa, 2017).

Doktor se blíží, tedy rychle k závěru, ač zdroje radostí nebyly zdaleka vyčerpány. Nikdy jsem ve vnímání vlastního života nevyznával kupecké počty má dáti / dal. Kdybych tomu ale podlehl, mohu říci, že rok 2017 víc dal než vzal. Nejspíš to byl další dobrý rok. Přeji vám, ať je ten přicházející alespoň takový.

Uložit

Říjen 23, 2017

POZVÁNÍ DO DIVADLA

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 11:19 pm

Září 18, 2017

DVĚ POZVÁNÍ DO DIVADLA

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 11:55 am

Červenec 12, 2017

POZVÁNÍ NA VÝSTAVU

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 10:19 pm

Březen 19, 2017

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 21. BŘEZNA 2017

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 1:43 pm

TROCHA FRANTIŠKA LANGRA NA CESTU KE SV. LUDMILE
Na panoramatické pohlednici z přelomu 19. a 20. století působí Purkyňovo náměstí na Královských Vinohradech, dnešní náměstí Míru, povědomě i nepovědomě zároveň. Stojí už farní chrám sv. Ludmily, vysvěcený 8. října 1893, vlevo za ním je vidět Národní dům, dostavěný o rok později, vpravo bloky činžovních domů na jižní straně náměstí mezi dnešní Francouzskou, Americkou a Belgickou, tehdy Palackého třídou, Krameriovou a Komenského ulicí. Ještě dále napravo, v bloku mezi dnešní Rumunskou a Jugoslávskou, tehdy třídami Vávrovou a Karlovou, stojí nejstarší obecná škola na Královských Vinohradech (čp. 601/XII) z roku 1877 a vedle s věží vinohradská radnice (čp. 600/XII) ve své původní neorenesanční podobě, kterou jí v letech 1876–1878 dali Ignác Vojtěch Ullmann a Josef Franzl. Obě budovy změnila razantní přestavba koncem 20. let minulého století.
Celé popředí snímku zabírá tehdy ještě za ohradní zdí existující zahrada usedlosti Eichmanka. Její pozemky sahaly od dnešního náměstí až k Vinohradské. Původní pole, která patřila novoměstskému kostelu sv. Jindřicha, se za velkorysé vinohradnické akce Karla IV. proměnila ve vinice. Jeden z jejich pozdějších majitelů, Václav Rudolf Vyšín z Klarenburku, v 17. století zvětšil plochu sloučením se sousední Rottenbergskou vinicí a vzniklé vinici se pak říkalo Vyšínovská. V 18. století získala jméno Štikovna, její nový majitel Jiří Urban vlastnil staroměstský pivovar U Štiků. Zeď kolem dále rozšiřovaného pozemku, kterou je vidět na pohlednici, nechal postavit zemský advokát dr. Jan František Lippa, který koupil Štikovnu roku 1804. Když ji roku 1833 prodal lékárníkovi Janu Zeno Hubatkovi, už se jí říkalo Lipová, jako Štěkovnu ji pak v 50. letech koupil Julius Eichman. Eichmanovi dědicové Eichmanku roku 1902 prodali Vinohradské záložně a na rozparcelované ploše rychle vznikly domy v Italské, Římské, úseku Vinohradské a v příslušné části náměstí Míru. Na území Eichmanky stojí i Vinohradské divadlo, postavené v letech 1902–1907.
I na dalším snímku se díváme z Eichmanky, ve stejné době, jen z jiného úhlu. Na místě kostela sv. Ludmily stál v roce 1885 Eden Theatre, cirkusová aréna hamburských Hagenbecků. Byl tu jedinou sezónu, zanedlouho, 1. dubna 1889, začaly výkopové práce na staveništi kostela. Na dalším snímku se už staví.
Text na cestu se vztahuje ke stejné době. Autor vzpomínky Dary rodného města, František Langer, se narodil 3. března 1888 nedaleko.
Nové předměstí rostlo divoce a dravě na všechny strany a rozpínalo se do všech směrů. Vždycky někam vymrštilo novou ulici jako chapadlo chobotnice, dorostlo až na její konec, a odtud znovu opakovalo stejný postup. Byl to tvor složený z mnoha a mnoha set činžáků, ale stále při chuti, pořád se vrhající na novou kořist, a co stravoval a co mizelo v jeho bezvýrazném cihlovém těle, byl kraj, na kterém spočinul a který do jeho příchodu byl poctivým polem, výstavným dvorcem nebo starým sadem.
Pouze od nejdávnějších pamětníků jsem slyšel o době, kdy bylo na dnešním vinohradském náměstí ještě bramborové pole. Ale jako chlapec jsem prožíval dost z toho beznadějného zápasu mezi rostoucím městem a mezi venkovem, který zadávilo. Ještě pole sahala až k samým Vinohradům, takže za deset minut od svého bytu jsem mohl natrhat chrp a vlčích máků, kolik jsem chtěl. Kousek dál byly vlhké louky, kde jsem v mokřinách lovil salamandry a pak je choval doma ve sklenici od okurek.
Ještě byly mezi ulicemi sady a zahrady. Taková Kanálka s obrovskými stromy a s houštěmi křovin, s obelisky, s poustevnou, se studánkou a s altány a voliérami byla už asi v pozvolném rozkladu, ale pořád to byl nádherný sad, zářící zeleň a voňavě dýchající stín. Leckde se uchovaly panské usedlosti se zahradami, obehnané zdmi, přes které bylo vidět větve stromů od jejich květů až po úrodu třešní nebo jablek. Jenže nepřišel-li jsem na některou stranu po několik měsíců, někdy i jenom neděl, situace se změnila. Můj příkop s čolky, kteří měli růžová bříška a něžné pacičky, byl jednoho léta zavezen špinavou skládkou z pražských bouraček. Tamta pole zůstala na podzim nezorána, protože byla rozprodána na parcely. A patřilo téměř k pýše vinohradské podnikatelské schopnosti, jak rychle celá krása Kanálky zmizela v základech nové činžákové čtvrti.
Ostatní zahrady, Eichmanka, Kozačka a jiné – jednoho dne byla jejich neproniknutelná zeď nahlodána, protože se na nich začalo stavět, a jejich zakázaná krása se nám klukům otevřela ke hrám a k ničení. Zpočátku se bývalý panský zahradník ještě ze zvyku pokoušel chránit před námi bývalé panské štěpy, ale dříve než jsme se sami nadáli, celé naše nové rejdiště se ztratilo pod dílem zedníků. Eichmanka, která uzavírala celou jednu stranu nynějšího náměstí Míru, byla mé rodné ulici nejblíž a byla obehnána vysokou zdí, takže budila mou největší zvědavost. (Narodil jsem se v Karlově ulici, dnes Jugoslávské, v čísle 18 napravo v přízemí v pokojíku za krámkem.) Tato největší hospodářská úsadba na Vinohradech s polnostmi, se zahradami, s mnoha hospodářskými budovami, dokonce s kravským chlévem, do kterého jsem se díval, když mě někdo zvedl k jeho okénkům, se rozpadávala po kouskách. Na jejím místě vzniklo několik ulic, mnoho činžákových bloků, Vinohradské divadlo, ale ještě potom zbývaly z ní dva úhledné domky asi tak ze čtyřicátých let, obklopené košatými a urostlými stromy, které bylo vidět skrz poctivě kovanou mříž. I poslední vinohradské pole zbývalo, oddělené od silnice tradiční řadou topolů. Avšak nakonec to také všechno zmizelo. Všechno, čemu se říká příroda, takřka před mýma očima podlehlo ve sporu s rostoucím městem a s jeho činžáky. Ani jeden z tolika krásných stromů neušetřili noví budovatelé, podnikatelé a majitelé.
Nevím, na čí straně jsem tehdy stál, zda mé city byly u topolu, který ležel na zemi přeražený, nebo u zbrusu nového vývěsního štítu cukráře, který otevíral obchod v čerstvé ulici. Pohyboval jsem se nevědomky mezi oběma. Drama porážky živlu přírody živlem člověka jsem prožíval neuvědoměle, jako prostý a přirozený běh života. Jistě mi tenkrát nenapadlo, že před mýma očima je pleněna krása, jakou byly tyto domky a usedlosti, poslední památníky ještě stylové doby, empíru, a jeho umění drobného stavitelství a velkého zahradnictví, ani že jsem historickým svědkem zrodu a růstu města v nejhorší době bezslohovosti a podnikatelské bezduchosti. Také jsem sotva slyšel od někoho z těch kolonizátorů pražského okolí nějaký sentimentální stesk po mizejících starých krásách, nebo od přistěhovalých bývalých venkovanů aspoň soucitný povzdech nad mizejícími poli a hospodářstvími. Pravda! Ovšem! Vždyť všecka jejich dnešní existence a budoucí naděje se obracely jen k přibývání domů, ulic a zákazníků.

[Kanálka, o níž se v textu rovněž mluví, byla původně vinice a usedlost, které vlastnil dvorní lékárník a přítel Karla IV. Angelo z Florencie. Vystřídala pak řadu majitelů a postupně se zvětšovala o další vinice, sady, zahrady a pole. Krajní vinice byly nad dnešním Národním muzeem, polnosti sahaly až k dnešnímu náměstí Jiřího z Poděbrad. V roce 1782 koupil pozemky Josef Emanuel Malabella de Canal (1745–1826), příslušník italské aristokracie, který se v 70. letech 19. století usadil v Praze a aktivně vstoupil do jejího života jako filantrop, mecenáš umění a vědy, podporovatel hospodářského rozvoje Čech, významná osobnost svobodného zednářství, amatérský hudební skladatel a botanik. V roce 1791 zpřístupnil část svých pozemků jako botanickou zahradu s pokusnými zelinářskými a ovocnářskými plochami. Při zahradě zřídil vzdělávací ústav, zaměřený na propagaci poznatků botaniky pro hospodářské využití, pokusný cukrovar na výrobu řepného sirupu a cukru, vzornou drůbežárnu a chovy dalších hospodářských zvířat. Kanálka tak byla specifickým spojením permanentní hospodářské výstavy, osvětového a badatelského střediska a romantického krajinářského parku. Z jeho bohaté drobné architektury se v dnešních Riegrových sadech zachovala rozhledna zvaná Mlíkárna a obelisk při Vozové ulici. Kromě části Riegrových sadů Kanálku připomíná už jen jazyková paměť: Ulice U Kanálky příčně spojuje Polskou, Mánesovu a Vinohradskou. Ač byl požadavek zachování Kanálky zakotven v závěti jejího tvůrce, zůstala od roku 1880 neudržována a po patnácti letech se s výjimkou menší části, připojené do Riegrových sadů, její zanedbaná plocha rozparcelovala a rychle zastavěla.
Připojený lept s akvatintou Partie z Kanálky vytvořil Antonín Pucherna mezi léty 1810 a 1820. Langer zmiňuje také Kozačku. Usedlost stála v místech, kde se dnes kolmo stýká Máchova a Rybalkova ulice. Na rozdíl od ní zůstala zachována krásná neorenesanční vila Dolní Kozačka, postavená na pozemcích usedlosti v roce 1854 a přestavěná Václavem Džbánkem v letech 1885-1886 (čp. 91/XII, Koperníkova 8).

Reprodukce pocházejí z už zde citované knihy Pavly Státníkové Vinohrady: Dobrá čtvrť pro dobré bydlení (Praha: Muzeum hlavního města Prahy, 2012, s. 53, 64 a 66), svazku řady Zmizelá Praha Divadlo a divadelní scény Olgy Vlčkové (Praha – Litomyšl: Paseka – Národní muzeum, 2014, s. 136) a skvělé knihy Adama Hnojila Nekonečné perspektivy. Krajina a veduty 19. století ze sbírky Patrika Šimona (Praha: Patrik Šimon – Eminent, 2013, s. 263). Text Františka Langra cituji ze souboru Byli a bylo, jehož editorem byl Jiří Holý (Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1992, s. 171-173). Odtud také reprodukuji Hoffmeistrovu kresbu k Langrovým Filatelistickým povídkám, které spolu s jeho Předměstskými povídkami, Malířskými povídkami a samozřejmě Bratrstvem bílého klíče patří ke knihám zvlášť mi milým a proto už mnohokrát čteným. Myslím, že na mé vnímání města měl František Langer vliv dosti podstatný. Citovaný text vyšel v knize Byli a bylo poprvé v roce 1963.]

V ÚTERÝ 21. BŘEZNA 2017, TEDY UŽ NA JAŘE, SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 14.00, NAPOSLEDY VŠICHNI NAJEDNOU, NA NÁMĚSTÍ MÍRU PŘED KOSTELEM SV. LUDMILY. TĚŠÍM SE NA VÁS.

Leden 26, 2017

DVĚ POZVÁNÍ DO DIVADLA

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 5:31 pm

pozvanka-pomniky

Prosinec 31, 2016

PF 2017

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 8:33 pm

128-2ČEKÁNÍ NA DOKTORA 2016
Dobře mi tak, sám jsem si to vymyslel. Míním už tradiční silvestrovské bilancování u příležitosti novoročenky během čekání na doktora, s nímž tradičně bez řevu a pyrotechnických efektů slavíme příchod roku Nového i nového. Mám totiž obavy, že se opakuji, a nic nepomáhají úvahy o tom, že bez opakování není tradice.
V tom hlavním se mohu opakovat doslova: Denně děkuji za milost, jíž se mi dostává radostí z práce, za to, že mám studenty, na něž se mohu těšit, ať už na Universitě třetího věku Fakulty stavební Českého vysokého učení technického, na jeho Fakultě architektury, na Katolické teologické fakultě University Karlovy, na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění, na Vyšší odborné škole textilních řemesel i na další UK, holešovické Universitě v kavárně. Dvě báječné ženy mi navíc letos otevřely dvojí nové publikum. Vyprodat divadlo je pro mne zcela nová a nečekaná zkušenost.
Před časem jsme se po jedné prázdninové zahradní oslavě ocitli nad zbylými alkoholy v sestavě už komorní a Benjamin Fragner mě tehdy okouzlil výkladem o pozitivních stránkách stárnutí. Tehdy jsem mu sice beze zbytku věřil, tak moudrým lidem jsem zvyklý věřit, ale nechápal úplně, bylo ještě brzy. Dnes už chápu a denně děkuji také za to, co harmonicky vyvažuje zmnožující se neduhy a bolesti těla, za zjemňování smyslů, prohlubování schopností prožitku, za otevírání nových krás světa, nových souvislostí a nových radostí z nich. Myslím, že i toto mé chápání urychlili (mám bolestně dlouhé vedení) mí studenti, hlavně ti, k nimž mám věkově blíž.
Co se také opakuje už několik let a za co také nepřestávám děkovat, je svoboda tak pozdě poznaná. Po letech v prostředí neustále někým a něčím otravovaném se nemohu nabažit zdravého povětří a vyčítám si, že jsem se do něj nevydal aktivněji a hlavně daleko dříve.
Snažím-li se zpětně přehlédnout rok, z něhož už zbývá jen pár hodin, překvapeně shledávám, že byl prakticky prost událostí. Jasně z něj vyvstává jen krátká dovolená v Chebu, o níž jsem tu už psal. Shledání s mládím bylo pro mne takovou událostí, že si ji hned v nadcházejícím roce zopakuji. Jinak jen každodenní práce, která mě těší. Každodenní neklid se v roční perspektivě jeví jako klid. Vlastně moc dobrý rok, absence velkých událostí znamená i absenci těch neblahých. Nechci teď bilancovat ztráty. Samozřejmě také nepřehlížím, že s přiblble radostným úsměvem kráčím po světě, který doutná pod nohama a hrozí se co chvíli rozhořet plamenem nebo vybuchnout mi do obličeje. Snažím se rozumět varovným příznakům, snažím se dohlédnout důsledků, zjišťuji, že si stále více čtu o možnostech lidské krutosti a o utrpení jedinců i celých národů, nespím klidně. Ale snad se mohu výjimečně při silvestrovském čekání na doktora přidržet perspektivy subjektivní až sobecké: Co mě v končícím roce trápilo nejvíc, byl úbytek pocitu domova. Jsem zvýšeně citlivý na prostředí. Nevím, jak je to v tomto případě s vejcem a slepicí, tedy zda mě citlivost k prostředí přivedla k tomu, čím se celý život odborně zabývám, či zda jde naopak o nemoc z povolání. Špatně snáším, když se ubližuje stavbám, když z našeho světa mizejí drobnosti, které ho také činí krásným a zajímavým, a vítězství blbosti a nevkusu mě bolí nejvíc ve vizuálních projevech (i když na mateřský jazyk jsem také zvýšeně citlivý). Domov je pro mne kategorie především vizuální. A tak mne více než všechny drastické ztráty na památkovém fondu, všechna vyhnání atmosféry sterilizací, všechny hloupé stavby a rekonstrukce zasáhly tři útoky na tři kousky mého nejužšího domova:
Dobřichovice nejsou rozhodně z nejkrásnějších měst, co znám. Nenarodil jsem se tu, ani jsem si je jako domov nevybral. Akceptoval jsem je jako domov své ženy a hodně investoval do toho, aby byly i domovem mým. (Část úsilí dokumentují dvě knihy o Dobřichovicích, na nichž jsem se podílel, mimochodem Letní rezidence Pražanů se letos dočkaly už druhého vydání.) Úspěšně, ale od chvíle, kdy se mi to podařilo, je vybudovaná struktura přírodních útvarů, staveb a zákoutí vystavována těžkým zkouškám. Žádnou ztrátu nedokážu nebrat osobně: Ukradli mi kus domova! Příznačně tak má únava z místní politiky a marnosti budování občanské společnosti zdola přerostla před lety v rozhodnutí vzdát se všech zdejších občanských angažmá ve chvíli, kdy se tu slavnostně otevíralo nové centrum tehdy ještě ne města. Letos Dobřichovice o kus historické paměti připravilo zbourání velké části hospodářského areálu rytířského řádu křižovníků s červenou hvězdou mezi letní rezidencí jeho velmistrů a k ní příslušným parkem. (Pro neznalé musím připomenout, že Dobřichovice by bez řádu nebyly, a křižovnický statek představoval úběžník hospodářského života vesnice. Historická urbanistická struktura je bez něj už prakticky nečitelná.) Nahrazeno velmi průměrnou architekturou pro lidi, jimž ztráta paměti místa nevadí, neboť nic takového nepotřebují.
Na celodenní výlet je tu pořád krásně, ale na krátké procházky k okysličení mozku a spálení trochy cukru tu už příliš nemám kam chodit. Měl jsem rád úzkou louku u řeky, oddělenou od polí řadou krásných starých topolů. Letos vykáceno (a není to jediné takto postižené místo u Berounky). Zmizela krajina, zbyla přímka asfaltové cyklostezky po plochém dně údolí, kolem níž se postupně a nákladně tvoří nová umělá krajina s betonovými odpočívadly a odpadkovými koši. Kolem jezdí na kolech lidé, jimž ztráta místa nevadí, neboť nic takového nepotřebují. Drobné ztráty se neznatelně sčítají a jednoho dne se probudíte a zjistíte, že už tu nejste doma. Kdybych byl svobodný a movitý, odstěhoval bych se.
Třetí útok na jeden z koutů mého domova už není dobřichovický, ale bolí nejvíc: Rekonstrukce knihkupectví Karolinum v Celetné odtud za (předpokládám) drahé finanční prostředky vyhnala atmosféru lacinými prostředky architektonickými, jedinečnou přívětivou atmosféru knihkupectví nejstarší středoevropské university nahradila zaměnitelností komerčního knihkupectví, které může být ve své upovídané prázdnotě kdekoliv. Nevidím zisky, jež by tyhle ztráty vyvažovaly, není to jen žádné až nehezké, ale také nepřehledné a po všech stránkách nepohodlné, osvětlením a vnitřním klimatem počínaje a pocitem, že jsou mi některé uličky mezi regály těsné v pase, konče. Jako člověk, který většinu života strávil na Universitě Karlově a zabývá se architekturou, se hluboce stydím. Jako věrný zákazník bych se nejraději stal bývalým, tedy našel si jiné knihkupectví, neboť pokud jde o fyzické prostředí, chodím sem od znovuotevření po rekonstrukci vysloveně nerad. Naštěstí rekonstrukcí neprošli úžasní lidé, kteří tu prodávají. Ti zůstali autentičtí a za nimi sem naopak chodím vysloveně rád.
Venku už nějaký čas nedočkavci odpalují, co mohou, a doktor se blíží. Přeji vám všem alespoň tak dobrý příští rok, jako byl ten můj letošní. Tradičně se omlouvám všem, koho jsem letos zanedbával. Neúmyslně a nerad, donucen k tomu životem, který mě pořád předjíždí. Jen ho doženu, napravím to.

 

Uložit

Uložit

Říjen 16, 2016

JOSEPH HELLER – SOUČASNÝ ČESKÝ PŘEKLAD

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 8:01 pm

img_2405Ještě mě neopustila pachuť z cynicky formálního vytěžení velkého karlovského výročí a už cítím pachuť ze všeho, co falešně a dutě zní v připomínání nedožitých osmdesátin Václava Havla, neboť to postrádá havlovskou autenticitu. Pachuť z nedávno skončené volební kampaně, chudoby kandidátek, výsledků, podrazů povolebního vyjednávání i obecného poklesu potřeby demokracie, již lze měřit také volební účastí, se přidala k pachuti z nahrazování skutečného politického života nepřetržitou sérií trapasů a ostud, vyjádření k nim, vyjádření k vyjádření k nim, vyjádření k vyjádření k vyjádření k nim atd. atd. Pachuť se dá zahnat skutečnou a pořádnou chutí. Jak mám rád přesné definiční obrazy a vyrostl jsem na umění vyznávajícím poesii všedního dne, velmi mi od pachutí pomohla chuť připojeného snímku, který jsem dostal od své dcery. Nedávno jej v Praze pořídil pan Mgr. Martin Petrásek. Nemohu se nepodělit.

Older Posts »

Vytvořte si zdarma webové stránky nebo blog na WordPress.com.