Czumalova nástěnka

Březen 19, 2017

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 21. BŘEZNA 2017

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 1:43 pm

TROCHA FRANTIŠKA LANGRA NA CESTU KE SV. LUDMILE
Na panoramatické pohlednici z přelomu 19. a 20. století působí Purkyňovo náměstí na Královských Vinohradech, dnešní náměstí Míru, povědomě i nepovědomě zároveň. Stojí už farní chrám sv. Ludmily, vysvěcený 8. října 1893, vlevo za ním je vidět Národní dům, dostavěný o rok později, vpravo bloky činžovních domů na jižní straně náměstí mezi dnešní Francouzskou, Americkou a Belgickou, tehdy Palackého třídou, Krameriovou a Komenského ulicí. Ještě dále napravo, v bloku mezi dnešní Rumunskou a Jugoslávskou, tehdy třídami Vávrovou a Karlovou, stojí nejstarší obecná škola na Královských Vinohradech (čp. 601/XII) z roku 1877 a vedle s věží vinohradská radnice (čp. 600/XII) ve své původní neorenesanční podobě, kterou jí v letech 1876–1878 dali Ignác Vojtěch Ullmann a Josef Franzl. Obě budovy změnila razantní přestavba koncem 20. let minulého století.
Celé popředí snímku zabírá tehdy ještě za ohradní zdí existující zahrada usedlosti Eichmanka. Její pozemky sahaly od dnešního náměstí až k Vinohradské. Původní pole, která patřila novoměstskému kostelu sv. Jindřicha, se za velkorysé vinohradnické akce Karla IV. proměnila ve vinice. Jeden z jejich pozdějších majitelů, Václav Rudolf Vyšín z Klarenburku, v 17. století zvětšil plochu sloučením se sousední Rottenbergskou vinicí a vzniklé vinici se pak říkalo Vyšínovská. V 18. století získala jméno Štikovna, její nový majitel Jiří Urban vlastnil staroměstský pivovar U Štiků. Zeď kolem dále rozšiřovaného pozemku, kterou je vidět na pohlednici, nechal postavit zemský advokát dr. Jan František Lippa, který koupil Štikovnu roku 1804. Když ji roku 1833 prodal lékárníkovi Janu Zeno Hubatkovi, už se jí říkalo Lipová, jako Štěkovnu ji pak v 50. letech koupil Julius Eichman. Eichmanovi dědicové Eichmanku roku 1902 prodali Vinohradské záložně a na rozparcelované ploše rychle vznikly domy v Italské, Římské, úseku Vinohradské a v příslušné části náměstí Míru. Na území Eichmanky stojí i Vinohradské divadlo, postavené v letech 1902–1907.
I na dalším snímku se díváme z Eichmanky, ve stejné době, jen z jiného úhlu. Na místě kostela sv. Ludmily stál v roce 1885 Eden Theatre, cirkusová aréna hamburských Hagenbecků. Byl tu jedinou sezónu, zanedlouho, 1. dubna 1889, začaly výkopové práce na staveništi kostela. Na dalším snímku se už staví.
Text na cestu se vztahuje ke stejné době. Autor vzpomínky Dary rodného města, František Langer, se narodil 3. března 1888 nedaleko.
Nové předměstí rostlo divoce a dravě na všechny strany a rozpínalo se do všech směrů. Vždycky někam vymrštilo novou ulici jako chapadlo chobotnice, dorostlo až na její konec, a odtud znovu opakovalo stejný postup. Byl to tvor složený z mnoha a mnoha set činžáků, ale stále při chuti, pořád se vrhající na novou kořist, a co stravoval a co mizelo v jeho bezvýrazném cihlovém těle, byl kraj, na kterém spočinul a který do jeho příchodu byl poctivým polem, výstavným dvorcem nebo starým sadem.
Pouze od nejdávnějších pamětníků jsem slyšel o době, kdy bylo na dnešním vinohradském náměstí ještě bramborové pole. Ale jako chlapec jsem prožíval dost z toho beznadějného zápasu mezi rostoucím městem a mezi venkovem, který zadávilo. Ještě pole sahala až k samým Vinohradům, takže za deset minut od svého bytu jsem mohl natrhat chrp a vlčích máků, kolik jsem chtěl. Kousek dál byly vlhké louky, kde jsem v mokřinách lovil salamandry a pak je choval doma ve sklenici od okurek.
Ještě byly mezi ulicemi sady a zahrady. Taková Kanálka s obrovskými stromy a s houštěmi křovin, s obelisky, s poustevnou, se studánkou a s altány a voliérami byla už asi v pozvolném rozkladu, ale pořád to byl nádherný sad, zářící zeleň a voňavě dýchající stín. Leckde se uchovaly panské usedlosti se zahradami, obehnané zdmi, přes které bylo vidět větve stromů od jejich květů až po úrodu třešní nebo jablek. Jenže nepřišel-li jsem na některou stranu po několik měsíců, někdy i jenom neděl, situace se změnila. Můj příkop s čolky, kteří měli růžová bříška a něžné pacičky, byl jednoho léta zavezen špinavou skládkou z pražských bouraček. Tamta pole zůstala na podzim nezorána, protože byla rozprodána na parcely. A patřilo téměř k pýše vinohradské podnikatelské schopnosti, jak rychle celá krása Kanálky zmizela v základech nové činžákové čtvrti.
Ostatní zahrady, Eichmanka, Kozačka a jiné – jednoho dne byla jejich neproniknutelná zeď nahlodána, protože se na nich začalo stavět, a jejich zakázaná krása se nám klukům otevřela ke hrám a k ničení. Zpočátku se bývalý panský zahradník ještě ze zvyku pokoušel chránit před námi bývalé panské štěpy, ale dříve než jsme se sami nadáli, celé naše nové rejdiště se ztratilo pod dílem zedníků. Eichmanka, která uzavírala celou jednu stranu nynějšího náměstí Míru, byla mé rodné ulici nejblíž a byla obehnána vysokou zdí, takže budila mou největší zvědavost. (Narodil jsem se v Karlově ulici, dnes Jugoslávské, v čísle 18 napravo v přízemí v pokojíku za krámkem.) Tato největší hospodářská úsadba na Vinohradech s polnostmi, se zahradami, s mnoha hospodářskými budovami, dokonce s kravským chlévem, do kterého jsem se díval, když mě někdo zvedl k jeho okénkům, se rozpadávala po kouskách. Na jejím místě vzniklo několik ulic, mnoho činžákových bloků, Vinohradské divadlo, ale ještě potom zbývaly z ní dva úhledné domky asi tak ze čtyřicátých let, obklopené košatými a urostlými stromy, které bylo vidět skrz poctivě kovanou mříž. I poslední vinohradské pole zbývalo, oddělené od silnice tradiční řadou topolů. Avšak nakonec to také všechno zmizelo. Všechno, čemu se říká příroda, takřka před mýma očima podlehlo ve sporu s rostoucím městem a s jeho činžáky. Ani jeden z tolika krásných stromů neušetřili noví budovatelé, podnikatelé a majitelé.
Nevím, na čí straně jsem tehdy stál, zda mé city byly u topolu, který ležel na zemi přeražený, nebo u zbrusu nového vývěsního štítu cukráře, který otevíral obchod v čerstvé ulici. Pohyboval jsem se nevědomky mezi oběma. Drama porážky živlu přírody živlem člověka jsem prožíval neuvědoměle, jako prostý a přirozený běh života. Jistě mi tenkrát nenapadlo, že před mýma očima je pleněna krása, jakou byly tyto domky a usedlosti, poslední památníky ještě stylové doby, empíru, a jeho umění drobného stavitelství a velkého zahradnictví, ani že jsem historickým svědkem zrodu a růstu města v nejhorší době bezslohovosti a podnikatelské bezduchosti. Také jsem sotva slyšel od někoho z těch kolonizátorů pražského okolí nějaký sentimentální stesk po mizejících starých krásách, nebo od přistěhovalých bývalých venkovanů aspoň soucitný povzdech nad mizejícími poli a hospodářstvími. Pravda! Ovšem! Vždyť všecka jejich dnešní existence a budoucí naděje se obracely jen k přibývání domů, ulic a zákazníků.

[Kanálka, o níž se v textu rovněž mluví, byla původně vinice a usedlost, které vlastnil dvorní lékárník a přítel Karla IV. Angelo z Florencie. Vystřídala pak řadu majitelů a postupně se zvětšovala o další vinice, sady, zahrady a pole. Krajní vinice byly nad dnešním Národním muzeem, polnosti sahaly až k dnešnímu náměstí Jiřího z Poděbrad. V roce 1782 koupil pozemky Josef Emanuel Malabella de Canal (1745–1826), příslušník italské aristokracie, který se v 70. letech 19. století usadil v Praze a aktivně vstoupil do jejího života jako filantrop, mecenáš umění a vědy, podporovatel hospodářského rozvoje Čech, významná osobnost svobodného zednářství, amatérský hudební skladatel a botanik. V roce 1791 zpřístupnil část svých pozemků jako botanickou zahradu s pokusnými zelinářskými a ovocnářskými plochami. Při zahradě zřídil vzdělávací ústav, zaměřený na propagaci poznatků botaniky pro hospodářské využití, pokusný cukrovar na výrobu řepného sirupu a cukru, vzornou drůbežárnu a chovy dalších hospodářských zvířat. Kanálka tak byla specifickým spojením permanentní hospodářské výstavy, osvětového a badatelského střediska a romantického krajinářského parku. Z jeho bohaté drobné architektury se v dnešních Riegrových sadech zachovala rozhledna zvaná Mlíkárna a obelisk při Vozové ulici. Kromě části Riegrových sadů Kanálku připomíná už jen jazyková paměť: Ulice U Kanálky příčně spojuje Polskou, Mánesovu a Vinohradskou. Ač byl požadavek zachování Kanálky zakotven v závěti jejího tvůrce, zůstala od roku 1880 neudržována a po patnácti letech se s výjimkou menší části, připojené do Riegrových sadů, její zanedbaná plocha rozparcelovala a rychle zastavěla.
Připojený lept s akvatintou Partie z Kanálky vytvořil Antonín Pucherna mezi léty 1810 a 1820. Langer zmiňuje také Kozačku. Usedlost stála v místech, kde se dnes kolmo stýká Máchova a Rybalkova ulice. Na rozdíl od ní zůstala zachována krásná neorenesanční vila Dolní Kozačka, postavená na pozemcích usedlosti v roce 1854 a přestavěná Václavem Džbánkem v letech 1885-1886 (čp. 91/XII, Koperníkova 8).

Reprodukce pocházejí z už zde citované knihy Pavly Státníkové Vinohrady: Dobrá čtvrť pro dobré bydlení (Praha: Muzeum hlavního města Prahy, 2012, s. 53, 64 a 66), svazku řady Zmizelá Praha Divadlo a divadelní scény Olgy Vlčkové (Praha – Litomyšl: Paseka – Národní muzeum, 2014, s. 136) a skvělé knihy Adama Hnojila Nekonečné perspektivy. Krajina a veduty 19. století ze sbírky Patrika Šimona (Praha: Patrik Šimon – Eminent, 2013, s. 263). Text Františka Langra cituji ze souboru Byli a bylo, jehož editorem byl Jiří Holý (Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1992, s. 171-173). Odtud také reprodukuji Hoffmeistrovu kresbu k Langrovým Filatelistickým povídkám, které spolu s jeho Předměstskými povídkami, Malířskými povídkami a samozřejmě Bratrstvem bílého klíče patří ke knihám zvlášť mi milým a proto už mnohokrát čteným. Myslím, že na mé vnímání města měl František Langer vliv dosti podstatný. Citovaný text vyšel v knize Byli a bylo poprvé v roce 1963.]

V ÚTERÝ 21. BŘEZNA 2017, TEDY UŽ NA JAŘE, SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 14.00, NAPOSLEDY VŠICHNI NAJEDNOU, NA NÁMĚSTÍ MÍRU PŘED KOSTELEM SV. LUDMILY. TĚŠÍM SE NA VÁS.

Leden 26, 2017

DVĚ POZVÁNÍ DO DIVADLA

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 5:31 pm

pozvanka-pomniky

Prosinec 31, 2016

PF 2017

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 8:33 pm

128-2ČEKÁNÍ NA DOKTORA 2016
Dobře mi tak, sám jsem si to vymyslel. Míním už tradiční silvestrovské bilancování u příležitosti novoročenky během čekání na doktora, s nímž tradičně bez řevu a pyrotechnických efektů slavíme příchod roku Nového i nového. Mám totiž obavy, že se opakuji, a nic nepomáhají úvahy o tom, že bez opakování není tradice.
V tom hlavním se mohu opakovat doslova: Denně děkuji za milost, jíž se mi dostává radostí z práce, za to, že mám studenty, na něž se mohu těšit, ať už na Universitě třetího věku Fakulty stavební Českého vysokého učení technického, na jeho Fakultě architektury, na Katolické teologické fakultě University Karlovy, na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění, na Vyšší odborné škole textilních řemesel i na další UK, holešovické Universitě v kavárně. Dvě báječné ženy mi navíc letos otevřely dvojí nové publikum. Vyprodat divadlo je pro mne zcela nová a nečekaná zkušenost.
Před časem jsme se po jedné prázdninové zahradní oslavě ocitli nad zbylými alkoholy v sestavě už komorní a Benjamin Fragner mě tehdy okouzlil výkladem o pozitivních stránkách stárnutí. Tehdy jsem mu sice beze zbytku věřil, tak moudrým lidem jsem zvyklý věřit, ale nechápal úplně, bylo ještě brzy. Dnes už chápu a denně děkuji také za to, co harmonicky vyvažuje zmnožující se neduhy a bolesti těla, za zjemňování smyslů, prohlubování schopností prožitku, za otevírání nových krás světa, nových souvislostí a nových radostí z nich. Myslím, že i toto mé chápání urychlili (mám bolestně dlouhé vedení) mí studenti, hlavně ti, k nimž mám věkově blíž.
Co se také opakuje už několik let a za co také nepřestávám děkovat, je svoboda tak pozdě poznaná. Po letech v prostředí neustále někým a něčím otravovaném se nemohu nabažit zdravého povětří a vyčítám si, že jsem se do něj nevydal aktivněji a hlavně daleko dříve.
Snažím-li se zpětně přehlédnout rok, z něhož už zbývá jen pár hodin, překvapeně shledávám, že byl prakticky prost událostí. Jasně z něj vyvstává jen krátká dovolená v Chebu, o níž jsem tu už psal. Shledání s mládím bylo pro mne takovou událostí, že si ji hned v nadcházejícím roce zopakuji. Jinak jen každodenní práce, která mě těší. Každodenní neklid se v roční perspektivě jeví jako klid. Vlastně moc dobrý rok, absence velkých událostí znamená i absenci těch neblahých. Nechci teď bilancovat ztráty. Samozřejmě také nepřehlížím, že s přiblble radostným úsměvem kráčím po světě, který doutná pod nohama a hrozí se co chvíli rozhořet plamenem nebo vybuchnout mi do obličeje. Snažím se rozumět varovným příznakům, snažím se dohlédnout důsledků, zjišťuji, že si stále více čtu o možnostech lidské krutosti a o utrpení jedinců i celých národů, nespím klidně. Ale snad se mohu výjimečně při silvestrovském čekání na doktora přidržet perspektivy subjektivní až sobecké: Co mě v končícím roce trápilo nejvíc, byl úbytek pocitu domova. Jsem zvýšeně citlivý na prostředí. Nevím, jak je to v tomto případě s vejcem a slepicí, tedy zda mě citlivost k prostředí přivedla k tomu, čím se celý život odborně zabývám, či zda jde naopak o nemoc z povolání. Špatně snáším, když se ubližuje stavbám, když z našeho světa mizejí drobnosti, které ho také činí krásným a zajímavým, a vítězství blbosti a nevkusu mě bolí nejvíc ve vizuálních projevech (i když na mateřský jazyk jsem také zvýšeně citlivý). Domov je pro mne kategorie především vizuální. A tak mne více než všechny drastické ztráty na památkovém fondu, všechna vyhnání atmosféry sterilizací, všechny hloupé stavby a rekonstrukce zasáhly tři útoky na tři kousky mého nejužšího domova:
Dobřichovice nejsou rozhodně z nejkrásnějších měst, co znám. Nenarodil jsem se tu, ani jsem si je jako domov nevybral. Akceptoval jsem je jako domov své ženy a hodně investoval do toho, aby byly i domovem mým. (Část úsilí dokumentují dvě knihy o Dobřichovicích, na nichž jsem se podílel, mimochodem Letní rezidence Pražanů se letos dočkaly už druhého vydání.) Úspěšně, ale od chvíle, kdy se mi to podařilo, je vybudovaná struktura přírodních útvarů, staveb a zákoutí vystavována těžkým zkouškám. Žádnou ztrátu nedokážu nebrat osobně: Ukradli mi kus domova! Příznačně tak má únava z místní politiky a marnosti budování občanské společnosti zdola přerostla před lety v rozhodnutí vzdát se všech zdejších občanských angažmá ve chvíli, kdy se tu slavnostně otevíralo nové centrum tehdy ještě ne města. Letos Dobřichovice o kus historické paměti připravilo zbourání velké části hospodářského areálu rytířského řádu křižovníků s červenou hvězdou mezi letní rezidencí jeho velmistrů a k ní příslušným parkem. (Pro neznalé musím připomenout, že Dobřichovice by bez řádu nebyly, a křižovnický statek představoval úběžník hospodářského života vesnice. Historická urbanistická struktura je bez něj už prakticky nečitelná.) Nahrazeno velmi průměrnou architekturou pro lidi, jimž ztráta paměti místa nevadí, neboť nic takového nepotřebují.
Na celodenní výlet je tu pořád krásně, ale na krátké procházky k okysličení mozku a spálení trochy cukru tu už příliš nemám kam chodit. Měl jsem rád úzkou louku u řeky, oddělenou od polí řadou krásných starých topolů. Letos vykáceno (a není to jediné takto postižené místo u Berounky). Zmizela krajina, zbyla přímka asfaltové cyklostezky po plochém dně údolí, kolem níž se postupně a nákladně tvoří nová umělá krajina s betonovými odpočívadly a odpadkovými koši. Kolem jezdí na kolech lidé, jimž ztráta místa nevadí, neboť nic takového nepotřebují. Drobné ztráty se neznatelně sčítají a jednoho dne se probudíte a zjistíte, že už tu nejste doma. Kdybych byl svobodný a movitý, odstěhoval bych se.
Třetí útok na jeden z koutů mého domova už není dobřichovický, ale bolí nejvíc: Rekonstrukce knihkupectví Karolinum v Celetné odtud za (předpokládám) drahé finanční prostředky vyhnala atmosféru lacinými prostředky architektonickými, jedinečnou přívětivou atmosféru knihkupectví nejstarší středoevropské university nahradila zaměnitelností komerčního knihkupectví, které může být ve své upovídané prázdnotě kdekoliv. Nevidím zisky, jež by tyhle ztráty vyvažovaly, není to jen žádné až nehezké, ale také nepřehledné a po všech stránkách nepohodlné, osvětlením a vnitřním klimatem počínaje a pocitem, že jsou mi některé uličky mezi regály těsné v pase, konče. Jako člověk, který většinu života strávil na Universitě Karlově a zabývá se architekturou, se hluboce stydím. Jako věrný zákazník bych se nejraději stal bývalým, tedy našel si jiné knihkupectví, neboť pokud jde o fyzické prostředí, chodím sem od znovuotevření po rekonstrukci vysloveně nerad. Naštěstí rekonstrukcí neprošli úžasní lidé, kteří tu prodávají. Ti zůstali autentičtí a za nimi sem naopak chodím vysloveně rád.
Venku už nějaký čas nedočkavci odpalují, co mohou, a doktor se blíží. Přeji vám všem alespoň tak dobrý příští rok, jako byl ten můj letošní. Tradičně se omlouvám všem, koho jsem letos zanedbával. Neúmyslně a nerad, donucen k tomu životem, který mě pořád předjíždí. Jen ho doženu, napravím to.

 

Uložit

Uložit

Říjen 16, 2016

JOSEPH HELLER – SOUČASNÝ ČESKÝ PŘEKLAD

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 8:01 pm

img_2405Ještě mě neopustila pachuť z cynicky formálního vytěžení velkého karlovského výročí a už cítím pachuť ze všeho, co falešně a dutě zní v připomínání nedožitých osmdesátin Václava Havla, neboť to postrádá havlovskou autenticitu. Pachuť z nedávno skončené volební kampaně, chudoby kandidátek, výsledků, podrazů povolebního vyjednávání i obecného poklesu potřeby demokracie, již lze měřit také volební účastí, se přidala k pachuti z nahrazování skutečného politického života nepřetržitou sérií trapasů a ostud, vyjádření k nim, vyjádření k vyjádření k nim, vyjádření k vyjádření k vyjádření k nim atd. atd. Pachuť se dá zahnat skutečnou a pořádnou chutí. Jak mám rád přesné definiční obrazy a vyrostl jsem na umění vyznávajícím poesii všedního dne, velmi mi od pachutí pomohla chuť připojeného snímku, který jsem dostal od své dcery. Nedávno jej v Praze pořídil pan Mgr. Martin Petrásek. Nemohu se nepodělit.

Září 29, 2016

DODATEK K POPRÁZDNINOVÉ ZPRÁVĚ O (NE)ČINNOSTI

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 9:16 am

20160923_05Každý příběh si zasluhuje, aby byl dopovězen. Výstava ke dvěma výročím, narození Karla IV. (700.) a narození Karla Neuberta (90.), o níž jsem tu před nedávnem psal, se po dobřichovickém festivalu Musica viva vrátila zpátky do pražské Galerie Emilie Paličkové a v pátek 23. září jsme se s ní loučili malým sympoziem. Mohu je přiblížit několika fotografiemi pana Jana Ptáčka. Na první jsou aktéři, zleva fotografové MgA. Karel Tůma a MgA. Pavel Dias a historikové umění PhDr. Duňa Panenková a já. Když jsme s kurátorkou výstavy, tedy mojí manželkou Petrou, dcerou Karla Neuberta, sympozium vymýšleli, doplnili jsme obě výročí o spojující téma fotografie ve službách dějin umění. Jak se blížil termín, škrtli jsme z několika důvodů naopak pól karlovského umění, ale místo něj se otevřel pól jiný: Během přípravy výstavy jsme si stále silněji uvědomovali sílu fotografie v její materiální podobě a přítomnost fotografovy ruky na autorských zvětšeninách. A také to, jak se změnila fotografie sama a její postavení. Ten velký posun bylo třeba reflektovat.
20160923_22Na snímku jsem nás jmenoval zleva, vystoupili jsme ale v pořadí přesně opačném. Při přípravě mi došlo, že po tolika textech a vernisážových proslovech jsem vlastně oficiálním životopiscem Karla Neuberta, a tak mi nezbylo než v této úloze vystoupit na úvod. S tématem fotografie ve službách dějin umění se pak na příkladu Karla Neuberta půvabně vyrovnala Duňa Panenková. Pavel Dias ideálně spojil osobní vzpomínku na blízkého přítele s hodnocením jeho přínosu české fotografii a Karel Tůma dokázal na malé ploše postihnout proměnu fotografie do našich dnů a vytvořil výběrem svých děl výstavě výmluvný kontrapunkt. Na druhém snímku přednáší svůj příspěvek nestor české fotografie Pavel Dias (*1938).
O umění dvora a doby Karla IV. tak řeč mimo rámec umění Karla Neuberta nebyla, ovšem karlovský rozměr získal zastoupení velmi důstojné díky souboru Ludus musicus, tentokrát ve tříčlenné sestavě odpovídající komornímu rázu sympozia. Dobřichovické zastavení výstavy se tak propojilo s jejím pražským zakončením a naplnila etymologie pojmu sympozium, v němž zní řecké sympósion, hostina.

20160923_25Karel Tůma (*1975), jehož si velice vážím jako fotografa i jako teoretika, laskavě svolil k zveřejnění zkrácené verze svého příspěvku. Volně ji ilustruji subjektivním výběrem z jeho díla:

Úvaha nad fotografií v době možností jejího prakticky neomezeného šíření, tím i často povrchně zjednodušeného vnímání jejího významu coby rychle a snadno čitelné informace, které rozumí každý
Jak se změnilo médium fotografie ve věku své technické reprodukovatelnosti? Samozřejmě právě odkazuji k textu Waltra Benjamina z roku 1936[1]. Dnes už je nějaký ten rok fotografie, tedy její jedna podoba, forma a snad technika, digitální fotografie, vlastně novodobým druhem gramotnosti nejširší populace, nyní teprve opravdu fotografie zlidověla a zmasověla.
k-tuma_foto-41Walter Benjamin se v legendárním textu teorie umění hlavně vyslovoval, k čemu vede zmasovění nových médií a zjednodušení postupu reprodukce uměleckých děl. Benjamin jen těžko chápal fotografii jako samotný umělecký prostředek pro vlastní autorskou tvorbu a jeho „zde a nyní“ a „auru“ uměleckého díla připisoval snad jen výsledkům původních uměleckých disciplín. Chápal, že s počtem lidí, kteří se mohou věnovat literatuře, vzrůstá určitou měrou část nekvalitní literatury. Přitom právě ta „jednoduchá a snadná“ umělecká forma fotografie nám díky dnes snadnému šíření a svému pojetí nezávislosti na místě a čase vzniku, tedy Benjaminovu „tady a teď“, zaplavuje veřejný faktický i virtuální prostor s možnými přesahy tam i zpět do takové míry, že „umění“ je dnes uměním fotografii nedělat. Celá teorie dostává díky aplikované formě digitální fotografie jako prostředku nové gramotnosti úplně jiný rozměr, hlavně v pohledu na to, zda stále ještě řešit, co je a co není umělecké dílo, protože tenhle přesah a luxus z myšlení současníka konzumní společnosti pomalu vymizel. V čem se nemýlil, je teze, že nová média napomáhají udržení statu quo. V čem se mýlil, je zase myšlenka, že stejně tak, jak přispějí coby nástroj společenského pokroku k rozvoji konzumní společnosti a pasivitě jejich příjemců, dokáží naopak napomoci uvědomění aktivního recipienta schopného kriticky analyzovat, s odstupem sledovat a komentovat. Anebo se ani tady nemýlil?
k-tuma_foto-44Fotografie se v uvozovkách vymanila z uměnovědy, umění, autorské tvorby a řemesla, je potřeba na ni nahlížet spíše z hledisek kulturní a sociální antropologie, sociologie a kulturologie. Tedy víc než jak je něco zachyceno, o propojení formy a obsahu, a o jedinečnosti té které osobnosti a jejího fotografického jazyka, se spíše zajímat, co o sobě my všichni touto formou komunikace sdělujeme a proč. Formou rádoby dokonalého obrazu, ostrého, probarveného, megapixlového.
Musím zmínit multimediální konceptuální umění, které se v mnoha případech právě hledání a nalézání dalších možností využití a forem dokonalého obrazu digitální fotografie věnuje. Myslím ale, že stejně většina takových projektů odkazuje a přesahuje právě do kulturní antropologie, psychologie, sociologie a politiky, pohlíží a rozebírá atributy životního stylu společnosti nebo jejích částí, prostě médium fotografie umělci zkoumají a aplikují k sebevyjádření jen jako jedno z mnoha médií.
Relativně jednoduchý proces chápání nebo spíš vnímání fotografického obrazu ve společnosti a jeho vlivu na děje ve společnosti, informovanost, kulturní trendy, politiku, mezilidské vztahy, právo, aj. jsou další možností, jak pokračovat v pojmenování využití našeho média a profese. Polem a prostorem, kde se takový digitální obraz využívá, jsou hlavně masová média, internet a sociální sítě a další moderní formy komunikace. Fotografie dnes slouží ve jménu neutichající komunikace a troušení informací o našich prožívaných pocitech, osobních událostech a zážitcích, informujeme, co nás zaujalo. Deníkovou formou místo vpisování hesel mačkáme tlačítka na androidech. Proč vlastně sdělujeme světu tolik informací o sobě, navíc směrem ke všem, kteří o to ale vůbec nestojí, perou se totiž také o kousek stejného virtuálního prostoru, kde je už ale plno. Navíc o našich životech směrem k druhým lžeme a přeháníme, stylizujeme se, manipulujeme a už vůbec nikdo neuvažuje o odpovědnosti za to, čím vším vlastně veřejný prostor zahlcuje. Jakousi společenskou nutnost pořizovat o sobě záznam o jedinečnosti vlastní osobnosti snese přirovnání s nutností a samozřejmostí dnes mít a umět řídit auto. Jde u obojího o dynamiku a rychlost a to se po nás přeci neustále chce.
k-tuma_foto-52Elektronika, které je fotografie součástí, je dnes jako hračka pro širokou populaci, aby se zabavila. Co je ale horší, fotografie se v naší konzumní společnosti stala systémovým prostředkem k ovlivňování. Masovou formou agresivně zaplavuje veřejný prostor. Fotografie je dnes hlavně snadno šířená a pochopitelná informace, tedy dokonalá forma nátlaku a ovlivňování. Nemám na mysli jen reklamu, ilustrační záběry z fotobank využívané dennodenně v médiích nebo tendenční případy v žurnalistice. Co myslíte, že se stane, když nejširší populace západního postkoloniálního světa dostane do rukou mobilní sítě a další komunikační kanály díky internetu a k tomu bonus coby možnost vytvářet obrazy bez jakéhokoli omezení. Tedy pokud platíme i účty za energie a máme si kde nabít své elektronické hračky. Kolik procent lidí využije tyto úžasné možnosti k rozvoji vlastní osobnosti, k autorské tvorbě a umožní rozšiřovat sdílený prostor o další přesahy v umění do všech možných témat. Jako bych slyšel: „Jak tedy podle vás s těmito úžasnými možnostmi nakládá ta zbylá většina?“ Mé oblíbené médium se za pár posledních let změnilo v nástroj masové manipulace. Dnešní využití fotografie stále více spoluvytváří podivnou virtuální realitu, ve které veliká část společnosti snad i touží žít nebo k ní alespoň vzhlíží.
Myslím, že nám musí jít o fotografickou tvorbu ani ne ve smyslu snadno reprodukovatelného a přitom dokonalého obrazu, ale o umění o několik řádů nepřesnější, přeměnu a stylizaci charakteristickou pro fotografii přeci není potřeba opouštět. Analog je samozřejmě složitější forma, ale chyběl by mi ten přirozený boj a strach o výsledek. Složitost a technická omezení jsou tu vlastně výhodou a možností korekce vlastní invence do opravdu zamýšleného výsledku. Víra ve význam a smysl se takové fotografii věnovat i dnes odkazuje zpět ke klasickým uměleckým formám obecně, a ty, kteří fotografii takto dělají nebo je oslovuje jako diváky, bych přirovnal v hudbě k těm, co poslouchají jazz. Kde se na školách vyučuje obor fotografie, bývají právě staré tisky a klasické fotografické postupy důležitým a oblíbeným předmětem, napomáhají podstatě zjištění, co je vlastně fotografický obraz. Pro mne je tou podstatou nakonec touha přesáhnout, co je realitou, podat ji jinak a to formou i pohledem.

MgA. Karel Tůma

[1] BENJAMIN, Walter. Das Kunstwerk im Zeitalter seiner technischen Reproduzierbarkeit. Zeitschrift für Sozialforschung, 1936, Jg. 5. In: BENJAMIN, Walter. Gesammelte Schriften, Band I, Teil 2. Frankfurt am Main: Suhrkamp, 1980, s. 471–508. Česky: Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti. In: BENJAMIN, Walter. Dílo a jeho zdroj. Praha: Odeon, 1979, s. 17–38.

k-tuma_foto-32k-tuma_foto-47

Uložit

Září 15, 2016

POZVÁNÍ NA PŘEDNÁŠKU

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 11:42 am

minula-sneni-o-praze-budouci

POZVÁNÍ NA MALÉ SYMPOZIUM

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 11:41 am

vystava-karel-iv-a-symp-page-0

Srpen 30, 2016

POPRÁZDNINOVÁ ZPRÁVA O (NE)ČINNOSTI S POZVÁNÍM NA VÝSTAVU

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 6:40 pm

024Asi už jsem se dostal do věku, kdy se člověk opakuje a nic nového nevymyslí. Před rokem jsem tu z popudu jednoho vynadání skládal účty z prázdninové pozice mrtvého brouka zprávou o (ne)činnosti a dnes na mne hned po ránu bez vnějšího popudu přišlo puzení napsat něco podobného. Nejspíš roupy, včera jsem dokázal zároveň oslavit s dcerou její kulaté narozeniny a dopsat a do systému uložit poslední posudky na bakalářské a diplomové práce. Skončil tak úsek prázdnin zatížený nucenými pracemi a povolil tlak termínu už přetaženého. Letos to zvlášť bolelo, bylo jich moc a mezi nimi i texty zoufale špatné. (Ale abych byl spravedlivý, víc bylo radosti z toho, jak chytré mám studentky a studenty a co dokázali.) Ranní bouřka zahnala vedro a opojné světlo posledních dní, změnila se nálada a najednou dohlédnu: Už to zase začíná. Skončilo ono sladké umdlení pozdního léta, zvláštní prázdno, melancholie nenaplnění nejasného a unikavého letního očekávání, které miluji.
Zprávu o prázdninové (ne)činnosti letos sebeironicky uvozuji také prázdninovým snímkem, jakých teď létá mezi tablety a chytrými telefony až hanba. Potřebuje výklad: Jako obvyklého českého kulturního rusofila by mě samozřejmě ruská dovolená lákala, ale nikdy bych si na ni netroufl. Má žena mě překvapuje novými a novými důkazy, že mi rozumí víc, než si rozumím sám. Systém našich krátkých městských dovolených tak vloni pokročil ke Karlovým Varům, kde jsem se narodil, a letos k Chebu, který považuji rovněž za rodné město, protože tam se narodily všechny mé zájmy, vášně, posedlosti, opuštěné ambice, zkrátka vše, co se teď na stará kolena snažím v sobě pochopit. Bylo to jen pár dní, ale jak se zvedla stavidla paměti, hlavně té emocionální, zaplavilo mě to tak, že jsem se dosud nevzpamatoval. Shledání s místy pro mne tak podstatnými a neplánovaně i se dvěma dávnými kamarádkami mi způsobilo tolik radosti, že jsem skoro zapomněl, jak jsem se té dovolené po dvou posledních návštěvách Chebu koncem minulého století bál. Pilně jsem fotografoval a některá místa postupně ukážu v zase už zanedbávané rubrice Z mého života a chci také napsat o pár knihách, které jsem si z Chebu domů přivlekl.
DSCN3330K nejdůležitějším místům mé chebské mladosti patřil Egertal. (Zajímavé, kolik německých místních názvů se v doosídleném Chebu udrželo, jen počeštilo intonací. Jako kluci jsme je běžně užívali, aniž by kdo z nás měl ponětí o němčině. To až s německou televizí…) Bydleli jsme blízko řeky a trávil jsem tak u ní hodně času. Nejoblíbenější krátká procházka vedla po jednom břehu pod hradem a barokním opevněním na hráz přehrady Skalka (jako dítě jsem zažil Egertal za ní ještě nezatopený, přehrada byla dokončena, když mi bylo deset) a zpátky po druhém břehu kolem Kachního kamene (tomu jsme kupodivu Entenstein neříkali), fotbalového hřiště Rudé hvězdy Cheb a žalostného zbytku starých koželužen. Na začátku téhle trasy už za mých let nezbývalo mnoho z půvabného zázemí města, kdysi tak láskyplně kultivovaného. Budova střelnice zanikla rok před mým narozením, velkou zpěvní a výstavní halu a zahradní úpravy chebského výstaviště už nic nepřipomínalo. Pod barokní fortifikací tu bývaly tenisové kurty s klubovnou, za nimi zarostlé rozvaliny, kousek dál omšelé městské lázně, sloužící už jako komunální prádelna a čistírna. Dodnes si pamatuji, jak to tu bylo cítit. (Smrady mládí umí stáří proměnit ve vůně.) A právě tady na fotografii stojím. Mezi tím se ale místo proměnilo díky návratu k tradici velkých zahradnických výstav: V roce 2006 a znovu 2013 tu ve spolupráci s německými městy Marktredwitz a Tirschenreuth proběhla krajinná výstava a v upraveném odpočinkovém areálu (architekti Raimund Böhringer a Michal Pospíšil) našla místo i ruská chaloupka. Jedním z partnerských měst Chebu je Nižnij Tagil (Нижний Тагил) a přátelství přežilo jak časy, kdy bylo povinné, tak periodu, kdy se zdálo nežádoucí. (Jako chebští gymnasisté jsme rádi zpívali pochod, který napsali v roce 1912 Jack Judge a Harry Williams, jen s trochu pozměněným textem: „It’s a long way to Nižnij Tagil…“.) Součástí první krajinné výstavy (Zahrady Západu – zahrady Východu) byly i tematické zahrady partnerských měst. Nižnij Tagil ruskou chaloupku daroval městu. (Když jsem letos vstoupil do pokladny chebské galerie, vybavila se mi povinná síň tradic konsolidačních časů, která v té místnosti bývala, vyšňořená tehdejšími dary z družebního Nižního Tagilu.) Nedaleko od chaloupky zůstala tenisová klubovna, proměněná ovšem v příjemnou zahradní kavárnu Krajinka. Jak vysvětlit, že každá naše letošní chebská procházka končila právě tam? Jen dobré pivo na to nestačí.
V té fotografii není jen ironie, s níž se vždy má západní žena dívala na mé zaujetí ruskou kulturou. Je v ní i ironie nechtěná a na chaloupce nezávislá: Uvědomuji si teď, že čtenářsky to byly ruské prázdniny, byť idyle chaloupky vzdálené: Na jeden zátah všechny tři dosud česky vydané povídkové knihy Varlama Šalamova, po nich jsem se rovnou pustil po 16 letech znovu do Solženicynova Souostroví Gulag a po opatrných dávkách paralelně čtu Dějiny Ruska 20. století, olbřímí dílo kolektivu vedeného prof. Andrejem Borisovičem Zubovem. A zrovna do přednášek o architektuře časné moderny vkládám ruskou secesi. Loňské prázdniny byly podobně monotematické, jenže americké. Začínám být sám sobě podezřelý…
DSCN3467Poslední fotografií dávám najevo, že jsem se o prázdninách ani jinak neflákal, dokonce jsem porušil omezení svých dobřichovických aktivit na nulu. Mohou za to dva lidé, jimž nedokážu nic odepřít. Má choť Petra příkladně pečuje o to, aby nezapadlo jméno jejího otce, významného českého fotografa Karla Neuberta. Jedním z vrcholů jeho díla byla kniha Umění na dvoře Karla IV. s textem Karla Stejskala, vydaná v roce 1978 také ve Velké Británii, Francii a Německu, a stejnojmenná výstavní kolekce, která od roku 600. výročí panovníkovy smrti putovala pod záštitou UNESCO po Francii a Lucembursku. Letos se potkala dvě výročí, od narození Karla Neuberta uplynulo 90 a od narození Karla IV. 700 let. I nezbylo mi, než odložit nechuť k výročím vůbec (sdílím přesvědčení Václava Havla o výročích, která u nás nahrazují dějiny) i pachuť z aktuálně vládnoucí inflace akcí k výročí Karla IV., velkých i malých, důstojných i směšných až trapných, a pomoci manželce přidat k nim další: Udělali jsme v pražské Galerii Emilie Paličkové výstavu z autorských zvětšenin snímků karlovských míst, staveb a uměleckých děl, dochovaných v pozůstalosti.
Druhým, komu nedokážu nic odepřít, je František Běhounek, skvělý muzikant a autentický dobřichovický patriot, kantor z rodu těch, jimž vděčíme za obdivovanou muzikálnost Čechů v 18. a 19. století. Festival Musica viva, který každé léto v Dobřichovicích pořádá, se letos konal už pojedenácté. Vrací do residence velmistrů rytířského řádu křižovníků s červenou hvězdou nad řekou letní pospolité muzicírování a tak jsme rádi na dobu festivalu přesunuli výstavu tam. Na fotografii řečňuji zároveň o umění Karla IV. a umění Karla Neuberta na vernisáži spojené s koncertem Běhounkova souboru Ludus musicus. Kruh se uzavírá: Úvodní fotografii o konci léta jsem pořídil z okna, které je na fotografii závěrečné napravo, když jsme výstavu instalovali.
Výstava se už vrátila do Prahy a je k vidění až do 23. září 2016 v Galerii Emilie Paličkové, Praha 1, U půjčovny 9 (otevřeno ve všední dny od 10 do 18 hodin). Na závěr, 23. září, chystáme od 16 hodin malé sympozium k umělcovým nedožitým devadesátinám a k problematice fotografie ve službách dějin umění.

Duben 30, 2016

POZVÁNÍ DO LITNĚ

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 3:41 pm

Jom_ha_Soa_pozv_web2

Leden 29, 2016

JARO JE TADY (?)

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 7:06 pm

008Když člověk s něčím periodicky otravuje dostatečně dlouho, může příslušné psychiatrické termíny vystřídat laskavější pojem tradice. Obávám se, že už je to tady zas: Kdysi jsem na této nástěnce zveřejnil zásadní zprávu, že už je tu jaro, a od té doby se toho čas od času dopouštím znovu. Jako důkazní materiál používám tradičně to první, co vykvete v úzkém vzorku světa, jejž vidím oknem pracovny. Fotografie nese s postupujícím časem datum stále časnější. Když to na mne přišlo poprvé, v roce 2012, bylo řádně 21. března, o dva roky později jsem otravoval sněženkami už 17. února. Dnes je 29. ledna. Sníh ležel tak dlouho, že naše město stihlo místy trochu posypat i pro chodce, což vždy bezpečně ohlašuje oblevu. Mrazy povolily, sníh slezl a pod mým oknem se kromě kolekce produktů trávicího ústrojí našeho nemalého psa objevily žluté květy prvosenky jarní (Primula veris). Skeptická část mého já sice míní, že je to meteorologická analogie falešné březosti, optimistický zbytek mne ale věří, že jaro je tady.

Older Posts »

Vytvořte si zdarma webové stránky nebo blog na WordPress.com.