Czumalova nástěnka

20 října, 2019

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 22. ŘÍJNA 2019

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 6:49 pm

PROLEGOMENA K LETNÉ

Oprášil jsem druhou část textu, který jsem napsal jako úvod katalogu výstavy výsledků workshopu Svazu českých fotografů Dnešní Letná a Bubny (Praha 2017), snad dobře poslouží i jako úvod k další části našeho průzkumu.

Zatímco Holešovice-Bubny jsou jasně vymezeným územím s úředně vytyčenou hranicí, Letná jako součást jejich katastru má všude tam, kde je souvislá zástavba, hranice spíše jen pocitové a tedy subjektivní. Zřetelnější kontury vymezují nezastavěné území Letenské pláně, dlouho špatně dostupné a navíc pro svůj strategický význam blokované vojenským erárem. V roce 1833 vystoupala Chotkova silnice z Klárova ke konci pláně a položen základ veřejnému parku, postupně rozšiřovanému podél hrany nad Vltavou. Zlepšení dostupnosti koncem 19. století bylo paralelní s tím, jak nový životní styl nacházel nové formy odpočinku a zábavy. Rozlehlá plocha tak blízko historických pražských měst z jedné a sousedící s rychle zastavovaným územím Holešovic a Bubenče ze dvou dalších stran přitáhla počátkem 20. století sportovní stadiony velkých pražských klubů SK Slavia, AC Sparta a SK Hagibor, místo tu našlo i klusácké závodiště, tenisové kurty a klubovna LTC Slavia, od roku 1895 až do postavení Strahovského stadionu se tu konaly sokolské slety a zdaleka to nebyly jediné velké sportovní akce. Pro masová shromáždění nepostrádá důležitost další charakteristika: Pražský hrad je na dohled. Pláň se hodila i pro poválečné velké vojenské přehlídky a prvomájové průvody. Sem se přelila velká občanská shromáždění v listopadu 1989, kdy už nestačilo Václavské náměstí, tady sloužil papež Jan Pavel II. mši pod širým nebem při své návštěvě v roce 1990, tady se za necelý měsíc sejdeme letos už podruhé ke společnému protestu. Bývá tu cirkus, divadelní festival, občas koncert, sezónní sportoviště, denně pláň oživují pejskaři, běžci, bruslaři, průkopníci nových sportů a her, s jarem se trávníky zaplní odpočívajícími a slunícími se těly.
K Vltavě spadá od hrany Letenské pláně přes čtyřicet metrů vysoký strmý svah. Hledání možností jeho překonání průkopem nebo tunelem, aby se městu otevřela nová území pro rozvoj, je nepřehlédnutelnou kapitolou dějin české architektury. Výška svahu dává zvláštní perspektivu, z města je vidět jen hrana, ne Letenská pláň. Vytváří to efekt maňáskového divadla. Počátky byly nevinné: Ignác Ullmann tu v roce 1861 postavil výletní restauraci v podobě italizující neorenesanční vily s věží, což byl typ dobově vysoce aktuální, a vyslal k městu zprávu o proměně Letné v krajinářský park. Město sem roku 1898 umístilo stavbu sdělující rovněž kvality parku, původně propagační pavilon komárovské železárny knížete Wilhelma von Hanau na Zemské jubilejní výstavě 1891. Následovala Kramářova vila (Friedrich Ohmann 1911-1914). Její sdělení už byla rozhodně jiná a v takto nastoupené cestě pokračoval pomník generalissima J. V. Stalina (Otakar Švec – Jiří a Vlasta Štursovi 1949-1955). Návrat k původnímu zastavování hrany se zdálo znamenat přestěhování restaurace Praha (František Cubr – Josef Hrubý – Zdeněk Pokorný 1957-1958) z bruselské světové výstavy na Letnou v roce 1960. Jsme na onu hranu citliví, jak ukázaly reakce na vítězný návrh soutěže na budovu Národní knihovny v roce 2007.
Hrana Letenské pláně má zvláštní sebeobrannou schopnost. Začalo to počátkem 40. let 18. století, kdy tu francouzská vojska zničila valdštejnský letohrádek Belveder. Na věčné časy stavěný Stalinův pomník tu nevydržel ani sedm let, odstřelen v roce 1962. Obří volební billboard s Václavem Klausem na témže místě strhl v roce 1999 po pár dnech vítr. Drtivé většině staveb, které sem byly zamýšleny, se ale Letná ubránila jinak: Nebylo třeba destrukce, neboť nedošlo ke konstrukci, záměr vyhasl. Výběrový seznam záměrů nakonec neuskutečněných: Pomník Miroslava Tyrše a Jindřicha Fügnera, Universita Karlova, České vysoké učení technické, parlament, soubor vládních budov, pomník T. G. Masaryka, Státní galerie, Masarykova knihovna, Národní shromáždění, Palác vědy, Sjezdový palác, Památník osvobození Československa sovětskou armádou, kaple sv. Anežky České, Národní fotbalový stadion, Národní knihovna, oceanarium.
Letná je jedinečným místem, kde se bezprostředně stýká pomíjivý každodenní čas našich životů s věčností. Metronom Vratislava Nováka je tu správně.

Obrazový doprovod volím zcela pragmaticky: Chci vám připomenout, jak v textu zmíněná restaurace Praha, první stavba, které se budeme věnovat, vypadala na svém původním místě, tedy na EXPO 58 v Bruselu. Konfiguraci československého pavilonu a restaurace ukazuje nejlépe model. Přidávám půdorys přízemí a 1. patra restaurace a fotografie interiérů Plzeňské a Francouzské restaurace.
[Zdroje: KRAMEROVÁ, Daniela – SKÁLOVÁ, Vanda (eds.). Bruselský sen: Československá účast na světové výstavě EXPO 58 v Bruselu a životní styl 1. poloviny 60. let. S. l.: Arbor vitae, 2008. (model a půdorys)SANTAR, Jindřich. EXPO 58: Světová výstava v Bruselu. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1961.]

V ÚTERÝ 22. ŘÍJNA 2019 SE SEJDEME, JAK DOMLUVENO, VE 12.00 A 14.00 NA ROHU ULIC KOSTELNÍ A FRANTIŠKA KŘÍŽKA. TĚŠÍM SE NA VÁS.

 

POZVÁNÍ DO DIVADLA

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 1:46 pm

6 října, 2019

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 3. ŘÍJNA 2019

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 10:32 am

DO DRUHÉHO KOLA

U Kyjského rybníka byl demokraticky zvolený bod obratu. Završilo se to, co jsme si předsevzali 1. října 2013: Obešli jsme všechna sídla, jejichž katastr se dotýká hranice historických pražských měst a která se k 1. 1. 1922 stala součástí Velké Prahy. Ba díky mé neukázněnosti i další, jež se nedotýkají a Prahou se stala později. Nedokážu vyjádřit své nadšení a vděk. Když mě před mnoha léty ještě na filosofické fakultě myšlenka takto obejít se studenty Prahu napadla, nedošla mi nereálnost uskutečnění: Doba řádného studia na to byla krátká a já byl zase krátký na zlo termínovaných smluv, vyhodili mě dřív, než jsem Prahu obešel se studenty většinou po roce se měnícími. Když se tak stalo, netušil jsem ještě, že mi záhy budou naděleni studenti, s nimiž to v rozpětí od října 2013 do října 2019 dokážu a část z nich bude dokonce ochotna si to dát ještě jednou. Z plna srdce za to děkuji.

Otevíráme tak druhé kolo. Bude jiné, za ta léta se nejspíš trochu proměnila i forma. Také město se za tu dobu změnilo, daleko rychleji než my. Naše poznávání města nohama tak bude mít nejen jiné měřítko než v prvních semestrech kursu, ale získá i charakter srovnávací analýzy, která zachytí změny. Do Holešovic, kam se po šesti letech vracíme, s sebou přinášíme také znalost ostatních čtvrtí Velké Prahy, uvidíme je i v tomto smyslu jinak než poprvé.

Na vůbec první přednášku kursu Památky Velké Prahy zvala fakulta přihlášené e-mailem. Na tu druhou, konanou 8. října 2013, už jsem zval na svém blogu fotografií paní dr. Pavly Vrbové. POD FONTÁNOU FAUN A VÍLA (Miroslav a Olga Hudečkovi 1984) SE U STANICE METRA C VLTAVSKÁ SEJDEME I 8. ŘÍJNA 2019 V OBVYKLÝCH 12.00 A 14.00. TĚŠÍM SE NA VÁS.

 

 PROLEGOMENA K HOLEŠOVICÍM

Text, který jsem napsal jako úvod katalogu výstavy výsledků workshopu Svazu českých fotografů Dnešní Letná a Bubny (Praha 2017), snad dobře poslouží i jako úvod k další části našeho průzkumu. Věším sem jen dvě třetiny textu, zbytek se chystám použít, až dojdeme na Letnou.

Když Vltava na své cestě od jihu k severu proteče jádrem pražské kotliny, vychýlí ji jižní svahy kopce Letná téměř kolmo k východu. Mohutný meandr, jímž se pak vrací do původního směru, vymezuje rozlehlé ploché území. Jeho přírodní hranice se měnila s pohybem řeky a ustálila se až uměle, velkorysým přeložením toku Vltavy ve 20. letech minulého století. Proměnlivost, nestálost tu ale zůstala nepřehlédnutelnou charakteristikou, i když změny sem už vnáší lidská činnost, především další velké dopravní stavby. Meandr obtéká čtvrť velkých měřítek a velkých změn.

Území při řece bylo osídleno už v pravěku, jen nejvyšší polohy Letné, příliš vysoko nad řekou a bez vody, zůstávaly dlouho pusté. Na severu se táhla podél cesty paralelní s vltavským břehem zemědělská a rybářská osada Holešovice, v pramenech poprvé připomínaná počátkem 13. století. Na jihu při štvanickém brodu ležela menší rybářská osada Bubny. O té máme první písemnou zprávu už z roku 1088. Mezi nimi jen pole a pastviny. Dnes původní Bubny připomíná jen kostel sv. Klimenta, jehož existenci máme pramenně doloženu k roku 1234. Také ze starých Holešovic postupně ukrajovaly velké stavební akce, až se jejich zánik stal absolutním. Holešovice i Bubny nesly obvyklý úděl vesnic, ležících příliš blízko historických pražských měst, občas přes ně přešla či se tu táborem položila vojska táhnoucí na Prahu. Rozvoj přišel až v 18. století a století následující pak dramaticky proměnilo jeho dynamiku a charakter. Průmysl vstoupil do Holešovic roku 1823 kartounkou Maxe Dormitzera. Podmínky tu pro něj byly vhodné, až na jednu: dopravní dostupnost. Pro vznik průmyslového města jsou tak podstatnější následující data: V letech 1845–1851 se budovala pražsko-podmokelská větev Severní státní dráhy a pro její zaústění do dnešního Masarykova nádraží byl mezi léty 1846 a 1849 postaven podle projektu Aloise Negrelliho a Jana Pernera kamenný, 1 111 metrů dlouhý viadukt, v době dokončení největší železniční most v Evropě. Nebyla to trať jediná, společnost Buštěhradské dráhy v roce 1868 prodloužila z Dejvic do Buben kladenskou trať a postavila nádraží. O rok později tu začal stavět rozsáhlé nákladové a seřaďovací nádraží také nový vlastník podmokelské trati, Rakouská společnost státní dráhy. Rok 1868 přinesl i další dopravní spojení s Prahou: 13. května 1868 císař František Josef I. otevřel nový řetězový most, nesoucí jeho jméno, na nějž na pravém břehu ústila Revoluční třída a na levém jej s Malou Stranou v jednom a Bubny v druhém směru spojovala nová silnice pod Letnou.

Dlouho oddělené Bubny a Holešovice spojilo nejen rychlé zastavování území mezi nimi. V roce 1850 byly spojeny i administrativně a jako Holešovice-Bubny pak v roce 1884 připojeny k Praze. (Při územně-správní reformě v roce 1960 se Bubny z názvu čtvrti jaksi vytratily.) Velkému měřítku krajinného rámce tak od sklonku 19. století odpovídá měřítko budov i měřítko ambice, kolonizace území, zprvu komorní, se záhy začala dít už s ambicí velkoměstskou. Holešovice-Bubny se poněkud liší od jiných pražských čtvrtí: Není to další město připojené k Praze, je to Praha. Nejen vším již postaveným, od počátku také potenciálem rozlehlého území v dosahu přeplněného historického jádra. Překážku představovalo to, co sem přineslo prvotní impuls rozvoje: Čtvrť je rozťata velkou neprůstupnou plochou kolejiště nákladového a seřaďovacího nádraží, depa, výtopen a opravárenských dílen. Úvahy, které do holešovického meandru situovaly nové centrum Prahy, můžeme sledovat už od 20. let minulého století a projektů je bezpočtu, těch s velkorysou vizí i těch jen s developerskou lačností. Budoucnost je podstatnou dimenzí čtvrti.

Holešovice-Bubny se sice připravily o svou historickou paměť, fixovanou ve stavbách a prostorové struktuře, tedy o rozpětí mezi tradicí a modernitou, ale vlastně je nepotřebují, pól tradice pro ně představuje historická Praha a ony pro ni pól modernity. Kostel sv. Antonína Paduánského (František Mikš 1908-1914) vědomě koresponduje s kostelem Panny Marie před Týnem v jádru Starého Města jako kotva, k protějšímu břehu pak mohou například paláce Úrazové pojišťovny dělnické (Jaroslav Rössler 1926–1929) či Elektrických podniků hl. města Prahy (Adolf Benš – Josef Kříž 1927–1935) vysílat signály modernity a dnes v tom méně přesvědčivě pokračovat vysoké administrativní budovy zastavující vzdálenější břeh.

Naznačená polarita ovšem neznamená, že Holešovice-Bubny postrádají vlastní identitu. Zakládají ji sice převážně věci mimořádné, nadlokální, ale stejně tak život mezi nimi a pod nimi. Identita dodnes silně pociťovaná a lákavá. Také díky tomu, že se tu udržel plnokrevný městský život a s výraznou rozmanitostí prostředí i rozmanitost sociální a kulturní. Pokud bychom chtěli definovat Holešovice-Bubny jako město modernity, je třeba přidat jeden přívlastek: Je to město přívětivé modernity.

Holešovice-Bubny jako město modernity lze přiblížit také chronologicky uspořádaným výčtem jejích nositelů: Ochranný a obchodní přístav v Holešovicích (1890–1894, František Sander 1906–1909), lanová dráha na Letnou a navazující elektrická dráha na výstaviště (Josef Reiter – Alois Štěpán – František Křižík 1891), Ústřední jatky a dobytčí trh na ploše 109 720 m2 (Josef Srdínko 1890–1895), První pražský měšťanský pivovar (Josef Bertl – Otto Bureš 1896 – 1897), Ústřední elektrická stanice královského hlavního města Prahy a remíza Elektrických drah (František Schlaffer – Josef Šebek 1898–1900), na dvě desetiletí největší elektrárna v Čechách a druhá největší v habsburském mocnářství, vodní elektrárna Štvanice (Alois Dlabač 1907–1914), Akciový parní mlýn (Bohumil Hübschmann –Josef Vaňha – Eduard Ast 1909–1911), pohyblivý chodník na Letnou (1916), Park garage Josefa Škopka (Bedřich Adámek – František Čelikovský 1926 – 1927), první patrová garáž v Praze.

Holešovice-Bubny nemohou pominout sebestručnější dějiny české moderní architektury. Reprezentativně jsou tu zastoupeny kubismus (úřední budova Továrny na barvy F. J. Materna, Rudolf Stockar 1920) i národní sloh (dům Družstva pro stavbu učitelských domů, Otakar Novotný 1923–1924), funkcionalismus tu má své manifestační stavby (palác Pražských vzorkových veletrhů, Josef Fuchs – Oldřich Tyl 1924–1928, budova Elektrických podniků hl. m. Prahy, Adolf Benš – Josef Kříž 1927–1935), nájemní domy zde projektovali další jeho čelní představitelé (František Maria Černý, Jindřich Freiwald a Jaroslav Böhm, Jan Gillar, Josef Gočár, Josef Havlíček, Emanuel Hruška, Josef Chochol, Erwin Katona, Otto a Karel Kohnovi, František Albert Libra, Ernst Mühlstein a Victor Fürth, Martin Reiner, Eugen Rosenberg, Rudolf Wels, Jan Zázvorka). Nechybí ani kvalitní architektura poválečná, i současnou architekturu tu zastupují vrcholové výkony, jakými jsou konverze Továrny na vodoměry Adolf R. Pleskot na architektonický ateliér a galerii (Josef Pleskot 1999) a Továrny na stroje Rossemann & Kühnemann na Centrum současného umění DOX (Ivan Kroupa 2007), dva přesvědčivé příklady, jak udržet paměť industriální podstaty čtvrti v postindustriální přítomnosti.

17 června, 2019

POZVÁNÍ NA LETNOU

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 10:51 am

POZVÁNÍ NA VÝSTAVU

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 10:49 am

Vrátili jsme se na místo činu, před více než deseti lety jsme v letní rezidenci velmistrů rytířského řádu křižovníků s červenou hvězdou udělali výstavu Petra Musila, výtvarníka, který nejen vzkřísil drátenické řemeslo, ale byl i výborný fotograf. Výstavu, žel, už z pozůstalosti. Petrova manželka Boženka dříve nefotografovala, až po Petrově smrti se ujala jeho vybavení a fotografie se stala i jejím výrazovým prostředkem. Proto se výstava jmenuje Z ruky do ruky. Zajímalo mě, jaké další rozměry tato kontinuita má. Nespočítám už, kolika snímky jsem se v archivu obou fotografů probral. Kontinuita vidění při tom vyvstávala stále zřetelněji. Bylo to dobrodružné, zatímco Petrovu tvorbu znám, Boženku jsem jako fotografku teprve objevoval. Nakonec se ustálil soubor necelých padesáti děl, v němž oba fotografy spojuje zájem o detaily a struktury, o mikrosvět důvěrně známého domova, a výrazově jistý minimalismus. Má manželka Petra mě účinně zastoupila při instalaci. Záměrně divákovi ztížila mechanické hledání protějšků a nechala tak soubor působit jako celek. Dostanete-li se do Dobřichovic, stačí v restauraci Zámecký had požádat o klíč. Nebude-li ovšem přítomna autorka, což se může stát a přál bych vám to.

 

6 dubna, 2019

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 9. DUBNA 2019

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 7:15 pm

SOCHAŘSKÝ ÚVOD K VYSOČANŮM

Načal jsem banální úvodní větu: „Nedávno jsem tu psal…“ Pak jsem se pro jistotu podíval a zatrnulo mi: zase tak nedávno to nebylo. Zkrátka, 7. července 2013 jsem tu zveřejnil krátký text se záměrně klamavým titulem VYSOČANSKÝ PRŮMYSL. Nešlo v něm o vysočanský průmysl, ale o vysočanský Průmysl, dílo Vincence Makovského. K němu jsem přidal ještě jeden. Dnes jsem je jen spojil v jeden a jinak bez větších změn věším znovu na nástěnku i s původními obrázky, jen doplňuji vstupní fotografii dnešní podoby a umístění (zdroj: https://www.drobnepamatky.cz/node/13827).

V parku mezi Rokytkou a vysočanskou poliklinikou (Antonín Tenzer 1947-1952) návštěvníka poučí tabule naučné stezky, kterak významný sochař oslavil vysočanské a libeňské dělníky. Obávám se ale, že Vincenc Makovský při tvorbě alegorické plastiky Průmysl neměl příliš na mysli dělníky, ba ani Vysočany a Libeň. Ten, kdo rozhodl o umístění plastiky právě na toto místo, už nejspíš vysočanské a libeňské dělníky na mysli zocelené politickým školením měl, neboť se tak stalo někdy v 50. letech minulého století, přesněji se mi to zjistit nepodařilo. Skvělé sochařské dílo pochází ale už z roku 1938 (nikoliv 1928, jak jsem se několikrát dočetl) a bylo určeno na místo vzdálené v půdorysu města i v půdorysu společnosti: Introvertní figura, alegorizující průmysl jen jaksi mimochodem ozubeným kolem, které nese se samozřejmou elegancí diskobola, měla svůj protějšek, Obchod. Obdobný antický mladík s draperií, rovněž prodchnutý zvláštní melancholií, má Merkurovu přilbici, ale nikoliv jeho dynamiku. Obě nadživotní (295 cm) bronzové plastiky stály nad vnějším schodištěm ke hlavnímu vstupu do budovy pražské Peněžní burzy z Wilsonovy ulice. Oné budovy, postavené v letech 1936-1937 podle vítězného soutěžního projektu Jaroslava Rösslera, kterou Karel Prager, Jiří Albrecht a Jiří Kadeřábek v letech 1967-1973 dostavěli v budovu parlamentu a dnes po Svobodné Evropě užívá Národní muzeum. V roce 1945 byly obě plastiky přemístěny na nádvoří zbraslavského zámku a později podobně jako někteří pracovníci burzy přeloženy blíže výrobě, Průmysl do Vysočan a Obchod do Příbrami. Stál tu v parku na sídlišti, odkud po čase zmizel a dnes je nezvěstný. Obě fotografie definitivních plastik jsou zřejmě ze Zbraslavi, další dvě ukazují bronzové odlitky sádrových třetinových modelů k nim z let 1936-1937 (výška 98 cm, Národní galerie). Ojedinělá fotografie Peněžní burzy s čerstvě osazenými plastikami vznikla nejspíš v roce 1939.

Prof. Petr Wittlich plastiku Průmysl charakterizoval způsobem, který nechci kazit parafrází a raději doslova cituji: „Pro tehdejší Makovského figury, jako (…) alegorie Průmyslu (1938), bylo právě nejpříznačnější, že jejich klasicismus, patrný na první pohled, byl nějak vnitřně modifikován, ne-li nalomen. Průmysl je hladký antikizující akt s volně splývající drapérií přehozenou přes ohbí pravé ruky, jehož význam je srozumitelný jen díky ozubenému kolu, které figura drží v levé ruce. Pravá ruka je však nezvyklým způsobem obrácena volně otevřenými prsty ke hrudi, což ještě zvyšuje celkový melancholický dojem, vyvolávaný konečně i světlem, které se line po hladkém povrchu aktu.“  (WITTLICH, Petr. České sochařství ve XX. století. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1978, s. 228-229.)

Spolu s vítězným soutěžním návrhem na sousoší pro kašnu na mělnickém náměstí (soutěž 1935, realizace 1938) stojí Průmysl a Obchod těsně za hranici, již Makovský ve svém vývoji překročil směrem od surrealismu ke klasickému sochařství. Bez souvislosti s touto zakázkou nejspíš nebylo ani jeho vyloučení ze Skupiny surrealistů v ČSR, i když jako oficiální důvod uvádí zápis ze schůze 14. 3. 1938 Makovského účast na výzdobě slavobrány k uvítání rumunského krále Carola v Praze.

Dobový divák význam protějškových soch v původním umístění snadno přečetl jako zdroj toho, s čím burza pracovala. Stejně jednoduché čtení samozřejmě nabízí i jejich oddělení a úmysly toho, kdo nechal osamocený Průmysl  alegorizovat průmysl vysočanský. Vynikající sochařské dílo určené jako doprovod monumentální klasicizující architektury obstálo i mezi stromy parku poblíž rušné komunikace. Alegorii nelze vypnout, zvláště není-li dutá. Dnešní čtení se mi ani nechce převádět do slov, ale melancholii zapomínané sochy nemohu vnímat mimo kontext prostředí, kde na místě likvidovaných továren vyrůstají administrativní paláce a bytové komplexy pro jejich zaměstnance, kde vytváření hodnot vystřídalo jejich přerozdělování a spotřeba. Mínil-li ten už vzpomínaný neznámý činovník sochu přemístěnou do parku jako jistý úvod k Vysočanům, jeho rozhodnutí se nově zhodnocuje po více než půlstoletí, opět způsobem, jež není prost ironie. Zaniklý vysočanský průmysl si pomník zaslouží.

V ÚTERÝ 9. DUBNA 2019 SE SEJDEME VE 12.00 A 14.00 TAM, KDE JSME MINULE KONČILI, PŘED DIVADLEM GONG (SOKOLOVSKÁ 191, PRAHA 9-LIBEŇ, ZASTÁVKA TRAMVAJÍ DIVADLO GONG, EVENT. METRO B ČESKOMORAVSKÁ). TĚŠÍM SE NA VÁS.

 

16 března, 2019

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA SE 19. BŘEZNA 2019

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 1:33 pm

STŘÍŽKOV

Vlevo výřez z Orientačního plánu Prahy z roku 1938

Za léta, co provozujeme náš průzkum Velké Prahy nohama, jsme už hledali stopy paměti pěkných pár bývalých vesnic. Rychlost jejich splynutí s městem v 19. a 20. století určovala především vzdálenost od jádra Prahy a poloha na důležitých cestách. Odlehlý Střížkov spojovaly s Prahou cesty spíše místní a vlastně se dlouho nedá mluvit ani o vesnici. Dvůr Střížkov je v pramenech poprvé zmiňován kolem roku 1228 jako majetek svatojiřských benediktinek. Přišly o něj až roku 1420. Po čtyři desetiletí se pak v držbě střídali staroměstští měšťané, až jej roku 1459 získalo Staré Město pražské. Spolu s dalším majetkem města byl v roce 1547 konfiskován Ferdinandem I. a téhož roku jej od dvorské komory koupil Albrecht Bryknar z Brukštejna a připojil ke svému libeňskému panství. S ním pak roku 1662 přešel dvůr zpět do majetku Starého Města, veden je ale jako pustý.
Život se na Střížkov po třicetileté válce postupně vrátil, k roku 1788 se uvádí dvůr a 15 chalup. Bouřlivá industrializace a urbanizace 19. století sem nezasáhla, cenzus v roce 1843 zaznamenal stejný stav, tedy dvůr a 15 chalup s celkem 101 obyvatelem, roku 1869 18 domů a 219 obyvatel. Do roku 1880 stoupl počet domů na 24, do 1890 na 29. Ještě když byl Střížkov v roce 1922 připojován k Praze, měl jen 34 domů a 351 obyvatele. Také impuls pro rozvoj ve 20. století se liší od jiných vesnic v okolí Prahy: Bylo jím založení velkého hřbitova na rozhraní Střížkova a Ďáblic a dovedení tramvajové tratě k němu. V roce 1950 už stálo na střížkovském katastru o rozloze 203 hektary 229 domů, vesměs malých rodinných.
Změnu přinesla výstavba Severního města. Nejprve 9 500 bytů pro 32 000 obyvatel sídliště Prosek, které částečně leží na střížkovském katastru. Ještě před jeho dokončením, v roce 1970, začala výstavba souboru Střížkov s 9 517 byty pro 28 000 obyvatel. Uvedená čísla představují ovšem kapacity projektované, reálně jich dosaženo nebylo. Dnes má (přesně řešeno k 31. 12. 2017 měl) Střížkov 14 733 obyvatele.

V ÚTERÝ 19. BŘEZNA 2019 SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 12.00 A 14.00 U STANICE METRA C STŘÍŽKOV NA ZAČÁTKU DIAGONÁLNÍ CESTY PŘES PLÁŇ SMĚREM K JABLONECKÉ ULICI (EVENT., KDYBY PRŠELO, V HORNÍM VESTIBULU STANICE). TĚŠÍM SE NA VÁS.     

 

11 března, 2019

VŘELE DOPORUČUJI

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 7:12 pm

17 února, 2019

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 19. ÚNORA 2019 SE PRO NEMOC NEKONÁ

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 10:03 am

Tolik se na vás těším, venku je krásně, ale nic platno: Letošní chřipkový kmen se vydařil natolik, že mi nezbývá, než úterní přednášky odvolat. Občas zapomínám, že je na mém diplomu napsáno philosophiae doctor a ne medicinae universae doctor, průběh nemoci jsem odhadl chybně už ve chvíli, kdy jsem vás zval na úterý 19. 2. Týden téhle chřipce zdaleka nestačil. Snad neudělám stejnou chybu, když napíšu, že se na vás těším v úterý 26. února. Koncem týdne to ještě připomenu a potvrdím. V tuto chvíli je jisté jedno: V ÚTERÝ 19. ÚNORA 2019 SE PŘEDNÁŠKY PRO NEMOC NEKONAJÍ.

 

31 prosince, 2018

PF 2019

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 9:16 pm

ČEKÁNÍ NA DOKTORA 2018

Upozornění pro případného čtenáře, který je tu nový: Čekání na doktora nemá nic do činění s mým zdravím (tedy kromě duševního). Je to každoroční silvestrovská bilance roku právě končícího, psaná v čase, kdy je poslední den v roce už po práci a očekávám telefonickou zprávu našeho nejstaršího kamaráda, který je sice doktorem, ale filosofie, že se vydává k nám na komorní silvestrovskou oslavu, zahrnující popíjení červeného vína a půlnoční gastronomickou orgii se soljankou a pirohy.  

Upozornění jsem překopíroval z minulého roku, ale je tu jedna aktuální změna: Dnes není už po práci. Urputně bojuji s termínem, nepíše mi to a po práci tak dnes nebude, jen jsem ji přerušil. Tradice, žel, zavazuje, nemohu tedy vynechat, jen musím krátit.
Každoročně mě při silvestrovské bilanci trápí, že se opakuji a píšu především o radosti, již mi přináší má práce a mí studenti všech věkových kategorií. Puzení k opakování je ale vlastně dobrá zpráva: Radost zůstává, pořád to pro mne neztrácí smysl. Dnešní omezený čas má své výhody: Mám výmluvu, že nenapíšu o tom, o čem se mi psát nikdy nechce. Nebudu si stěžovat, že radost sice zůstává konstantní, ba má tendenci plynule se zvětšovat, ale se silami je to právě naopak. Nechce se mi psát ani o dalších projevech stárnutí a zhoršování zdravotního stavu, ani o tom, kterak jsem za svou práci odměňován nejen radostí, ale i hmotnou nouzí vzdalující mě od trochu důstojného života. Už vůbec se mi nechce psát o občanských pocitech, o znechucení z postupující buranizace a diletantizace kdečeho, o tom, co všechno se pro mne na české politické scéně i v prostředí vysokých škol dostalo za práh uvěřitelnosti a tedy i možnosti se tím zabývat. Chuť nemám ani na obvyklé shledávání územních ztrát světa, v němž se cítím doma, na loučení se vším, co v něm bylo krásné a už krásné není nebo není vůbec. Zkrátka, stěžovat si dnes nebudu. Před rokem jsem přišel na možnost úniku k inventuře knih, které mi udělaly největší radost. Dnes na to není čas, ale věřím, že se k těm letošním brzy vrátím a v klidu si vybavím i další radosti.
Byly roky, za nimiž jsem mohl zavřít s jednoduchým shrnutím, že byly dobré. Letos si na takovou jednoznačnost netroufám. Byl to vlastně rok bez událostí, což znamená i absenci těch neblahých. Bilance je účetnický úkon a jestliže vyúčtování s rokem nevykazuje rozdíl mezi má dáti a dal, mé vnitřní konto je na tom hůř, méně jsem letos dal, za schodek se stydím. Rok asi dobrý byl, já moc ne. Doktor už naštěstí jde.
Přeji vám vše dobré a děkuji za přátelství, toleranci a trpělivost.

Older Posts »

Blog na WordPress.com.