Czumalova nástěnka

Září 28, 2016

OKO PRVNÍ, OKO NEJMILEJŠÍ I TA OSTATNÍ

Filed under: POD VLIVEM — V. Cz. @ 6:00 pm

bz005Bylo to nejspíš na Štědrý večer v roce 1963 nebo někdy v následujícím roce, mně táhlo na rok desátý: Dostal jsem své první OKO, Naši brouci. Napsal Josef Mařan, ilustroval František Procházka, jako už devátý svazek edice vydalo Státní nakladatelství dětské knihy v roce 1963. Beru ho rád i do ruky dospělé až staré také pro sympatický formát 14,5 × 10 × 3,5 cm. Hned v první kapitole vypráví Josef Mařan tak sugestivně o tom, jak se stal profesionálním broučkařem, že jsem okamžitě zahořel vysokým plamenem. Ve věku, kdy jsme se my kluci rozhodovali, zda být raději kosmonautem nebo popelářem (v jednom školním vyptávání jsem soušce řekl, že chci být krmičem králíků, a otec musel do školy), mi bylo najednou jasno: budu entomologem. I specializace mi byla od první kapitoly jasná: Učaroval mi roháč obecný a Josef Mařan evokoval dubiny Gorjanských hor, kde je chytal, tak, že je dodnes vidím. Entomologem jsem se nestal, brouci mě časem přestali vzrušovat, i když mě to k přírodním vědám táhlo dlouho (a ledacos nepřestalo zajímat dodnes). Rodiče mé nadzvedávání kdejakého kamene při rodinných procházkách neplnilo nadšením, ale hlavní důvod byl zřejmě praktický: U nás v pohraničí nebyly jen tak dostupné základní broučkařovy pomůcky, především věc s něžně děsivým názvem smrtička, oslyšeny zůstaly také mé prosby o octový éter, líh a kreozot. Nezbylo, než brouky nosit domů živé, což rovněž narazilo na rodičovskou nevstřícnost. Vysněného velkého samečka roháče obecného jsem také neulovil, i když jsem o prázdninách trávil hodně času u starých dubů v zámeckém parku v Krásném Dvoře, musel jsem se spokojit s nevelkou samičkou a do té se mi dala plíseň.
S brouky to sice nevyšlo, ale iniciace proběhla. Přestal jsem sbírat brouky a začal sbírat edici OKO. Od té doby miluji atlasy prakticky čehokoliv a vysoce si cením vědecké ilustrace, do níž mě OKO Naši brouci uvedlo rovnou na vrcholové úrovni. Nepřestávám být pod vlivem. I když mám pěkných pár atlasů hub, v lese houby poznávám podle ilustrací Františka Procházky[1], hluboko zadřených ve vizuální paměti. Stejný výtvarník mě naučil poznávat stromy a keře podle listů, květů a plodů[2] a užitkové rostliny už ne naše[3]. Od Květoslava Híska umím dodnes ryby[4] i ptáky[5]. Řadu českých a moravských měst mám dodnes ikonicky zastoupenu ilustracemi Josefa Herčíka ve 12. svazku edice[6] a pořád cítím jejich zvláštní, trochu ponurou atmosféru. Krasavec na kresbě Františka Procházky je krajník pižmový (Calosoma sycophanta L.).
bz006 Nemám edici OKO zdaleka kompletní, v 90. letech minulého století dospěla k číslu 73 a dál Albatros sice nečísloval, ale nějaké čtyři desítky dalších svazků ještě vydal, byť zhruba čtvrtina jsou nová vydání starších titulů. I neúplná sbírka mi zavalila stůl, když jsem si ji na něj snesl. Nelze tu psát o všech, dva tituly nicméně ještě zmínit musím: Dvousvazkové dílo Dobrodružnou stezkou s krásným podtitulem Kniha pro chlapce, kteří chtějí naplnit své mladé a odvážné sny napsal František Alexander Elstner (1902–1974), velká osobnost českého skautingu, propagátor motorismu a cestovatel. Nepsal ji přímo pro edici OKO, poprvé vyšla v roce 1959, tedy dva roky před jejím startem, s jeho kresbami a doslovem Zdeňka Karla Slabého[7]. OKO vydané roku 1965 ilustroval Jiří Tesař. Nespočítám, kolikrát jsem je prohlížel a četl. I tady jsem pod vlivem. Skvělá učebnice všeho, co nás v pionýru neučili, jistá kompenzace toho, že se mi nedostalo skautské výchovy, mnohé ze skvělé zálesácké učebnice se mi velmi hodilo v pozdějších trampských letech. Tehdy, když jsem ji četl poprvé (a hned podruhé a potřetí…), jsem nepřemýšlel o podstatě toho, co mě nad ní tak vzrušuje, neuvědomoval si, že dobrodružství a svoboda jsou synonyma. Pod vlivem jsem dosud a elstnerovská romantika mě nikdy nepřestala vzrušovat.
bz002 Od klukovských let se ke svým knihám chovám s úctou a něhou a je to na nich znát. Je-li na nich přesto vidět opotřebení, svědčí to o extrémně vysoké frekvenci užívání. Nejopotřebenější mé OKO je Svět na kolejích Miroslava Hlavatého[8]. Knížka krásně zapadla do již probuzeného klukovského zájmu o železnici a sytila jej dlouhá léta. Můj ukrajinský dědeček, na něhož jsem tu už vzpomínal, byl železničář. V Chebu jsem trávil hodně času na lávce přes seřaďovací nádraží, především v místě nad rotundou depa a točnou. (Letos v létě jsem dojat zjistil, že tam všechno dosud je, jen chybí krásné vůně kovu, kouře a páry.) Svět na kolejích se mnou trávil několikeré prázdniny a četl jsem si v něm (brzy už spíše jen opakoval) v kanceláři malého nádraží na dnes už neprovozované trati Kaštice – Prunéřov, obsazeného toliko dědečkem. Mou úctu ke knize zvýšilo i to, že mi ji dědeček brával a četl si v ní, občas s obdivným zamručením: „To jsem nevěděl“. Většinou samozřejmě věděl, rád to rozváděl a vysvětloval, dodnes nad některými obrázky slyším jeho východoslovanskou intonaci. A jak bych nebyl pod vlivem, když knížku ilustroval Jiří Bouda (1934–2015). Jeho očima vidím krásu železnice dodnes a každé setkání s jeho dílem mi rozbuší srdce.
bz003Na reprodukci Boudovy kresby je čtyřdílná pantografová jednotka EM 475.0, určená pro příměstský provoz. Její prototyp byl postaven už v roce 1959, do služby byla jednotka nasazena v roce 1963. O rok později mi v knížce připadala jako vlak budoucnosti. Ještě nedávno mě do práce vozily její pokračovatelky EM 475.1 a EM 475.2 (dnes podle označení UIC řady 451 a 452), vyráběné ve Vagónce Tatra Studénka v letech 1964–1968 a 1972–1973. I když už na nich byla léta služby znát, úcta k nim mě neopouštěla, kdežto nové elektrické jednotky řady 471, které je na naší trati vystřídaly, mě nebaví. I za tím je OKO.

[1] KOTLABA, František. Naše houby. Praha: SNDK, 1965.
[2] MEZERA, Alois. Naše stromy a keře. Praha: Albatros, 1969.
[3] JIRÁSEK, Václav. Rostliny známé neznámé. Praha: Albatros, 1970.
[4] VODINSKÝ, Stanislav. Ryby našich vod. 2. vyd. Praha: SNDK, 1965.
[5] SPIRHANZL DURIŠ, Jaroslav. Z ptačí říše. 2. vyd. Praha: SNDK, 1965.
[6] LOUDA, Jiří. Česká města. Praha: SNDK, 1964.
[7] ELSTNER, F. A. Dobrodružnou stezkou. Praha: SNDK, 1959. V edici OKO je to tedy vydání druhé. Potřetí kniha vyšla stejně jako poprvé v jednom svazku a s Elstnerovými ilustracemi, nově s obálkou a vazbou Libora Fáry, navazující rovněž na 1. vydání: ELSTNER, F. A. Dobrodružnou stezkou. Praha: Mladá fronta, 1970.
[8] HLAVATÝ, Miroslav. Svět na kolejích. Praha: SNDK, 1964.

Uložit

Září 6, 2016

MÁ PRVNÍ ODBORNÁ KNIHA O UMĚNÍ

Filed under: POD VLIVEM, Z MÉHO ŽIVOTA — V. Cz. @ 3:48 pm

525Dnes jsem při marném hledání knihy, kterou nutně potřebuji k práci, narazil na jinou, s níž jsem se už pěkně dlouho neviděl. Hned mi došlo, jak krásně spojuje sotva zahájenou rubriku Pod vlivem s tím, jak zůstávám pod vlivem dojmů z prázdninové návštěvy Chebu.
Cheb dostal mimořádně krásnou knihovnu: Chebský továrník ing. Dominik Kreuzinger (1856–1903) zanechal velkorysý odkaz 400 000 K na její postavení a vykonavatelé jeho závěti, teplický vrchní inženýr Adolf Niklas a chebský advokát dr. Eduard Lederer, dokázali s pomocí starosty dr. Gustava Gschiera získat pozemek na konci Goetheringu a dovést až k realizaci secesní projekt teplického architekta Maxe Loose z Losinfeldu. Stavělo se od roku 1909 a 12. února 1911 se Kreuzingersche Volksbücherei  vybavená čítárnou a přednáškovým sálem pro 300 posluchačů slavnostně otevřela čtenářům.
306Průčelí obrácené k protější synagoze ovládl velký štukový reliéf. Na Loosových návrzích se objevuje alegorie s Múzou před chrámem vzdělanosti, umělec, jehož jméno dosud neznáme, nakonec vytvořil výjev civilnější: vousatý vzdělanec podává knihy skupině typově rozrůzněných čtenářů, v pozadí již pilní čtenáři v čítárně čtou. Ústřední postava nejspíš není abstraktní Knihovník, ale sám Dominik Kreuzinger. (Zbyněk Černý a Marcel Fišer se ve své výborné knížce Umění v Chebu z roku 2013 určení korektně vyhýbají.) Nám ovšem soudružka učitelka říkala, že je to Ladislav Zápotocký rozdávající knihy dělníkům. Mezi domnělými dělníky různého stáří je sice i kněz, toho si tenkrát nevšimla ani souška, ani nikdo z nás. Knihovna se ostatně od roku 1960 jmenovala Knihovna Ladislava Zápotockého, tak jsme jí to věřili a nijak o tom nedumali. Z perspektivy školního věku dědek jako dědek, dědci nás nezajímali.
bz001Měli jsme to ze školy pár kroků a jednoho dne šla naše třída místo pár hodin vyučování na krátkou brigádu do knihovny. Nepamatuji se už přesně, co jsme tam dělali, vybavuje se mi jen místnost dosti ponurá (byli jsme tedy nesporně v suterénním skladu, ostatní místnosti knihovny mají kouzelné denní světlo) a pocit z jisté absurdity našeho počínání. Nejspíš jsme nosili knihy z hromady na hromadu. (Pokud ano, zůstalo mi to, například dnes jsem tak doma trávil většinu dne.) Za odměnu jsme všichni dostali útlou brožovanou knížku, jejíž obálku tady reprodukuji: Karlovy Vary očima pražských umělců (Veduty Karlových Var v první polovině 19. století). Vydalo Krajské vlastivědné muzeum v Karlových Varech v roce 1953 (v tiráži je ovšem údaj o tisku 24. 2. 1954) v nákladu 3000 výtisků. Nejspíš důvod, proč jsme ji dostali nějakých 11-13 let poté, nedokážu si přesněji vzpomenout, kdy to bylo. Drsnější spolužáci se jí zbavili, než jsme došli oněch pár kroků zpátky do školy, já si ji ale přinesl domů naplněn zvláštní hrdostí a často si ji prohlížel. Dvaatřicet mizerně tištěných černobílých reprodukcí na křídě, ale stejně mě z nich zasáhla atmosféra počátku 19. století ve městě, které se sice změnilo, ale krajinu a některé stavby jsem po pěti dětských karlovarských letech poznával. Přinesla mi právě vědomí změny, vývoje města a jeho architektury, možná nad ní se ve mně usadil zárodek mé celoživotní specializace. Uhranuly mě tajemné formulace Postel ryl podle Bühlmeyera a zase Pucherna podle Postela, tehdy záhadné termíny kolorovaná akvatinta, kamenotisk, ocelorytina pro mne neztratily přitažlivost, ani když jsem se naučil rozumět tomu, co označují. Také probuzená láska k vedutám první poloviny 19. století mě neopustila nikdy, ani v zřejmě vývojově povinné periodě progresivistického blbnutí, kdy jsem pohrdal vším, co zavánělo ikonickým přepisem skutečnosti. Rád do nich vstupuji a pobývám tam, vtěluji se do důstojných pánů důstojně provázejících důstojné dámy a ukazujících jim krásy města a okolní přírody. Zvlášť teď, kdy jich část mám už na dobrých barevných reprodukcích a můžu si prohlížet takové knihy jako Nekonečné perspektivy Adama Hnojila. Jména Antonín Karel Balzer, Kašpar Pluth, Karel Postl, Antonín Pucherna, Ludvík Arnošt hrabě Buquoy, Františk Karel Wolf, Vincent Morstadt, Jiří Döbler, Karel Würbs, Franz Xaver Sandmann či Vilém Kandler jsou tak pro mne jiná než záplavy jmen, která si jako historik umění musím pamatovat. Znám se s nimi už dlouho a důvěrně.
O autorovi oné tenké knížky, Karlu Nejdlovi (1900–1990), jsem samozřejmě tehdy neměl nejmenší povědomí, to až později, kdy jsem četl některé jeho další texty a dovídal se o jeho karlovarských aktivitách. Spojení nestor karlovarské poválečné vlastivědy je přesné a nezní mi nijak falešně. Měl jsem radost, když jsem se v 90. letech dozvěděl, že Karlovy Vary jeho zásluhy ocenily posmrtně uděleným čestným občanstvím a jeho následovníci pořádají každoročně Historické semináře Karla Nejdla. Určitě jsme se za časů mého karlovarského dětství potkali, opak mi nepřipadá pravděpodobný už jen statisticky, ale co jsem tehdy věděl o velkých mužích mého města. Před chvíli jsem Nejdlovu znovunalezenou studii o malinko starší než já znovu dočetl. Okouzlila mě, ocenil jsem nejen její vědeckou úroveň (autor měl přitom vzdělání v oboru finančnictví), ale také to, že nevyhnala z vedut jejich subtilní atmosféru. Došlo mi, že tato knížka byla první knihou o výtvarném umění a vůbec první odbornou publikací v mé rodící se knihovně. Základní kámen.

Září 2, 2016

POD VLIVEM: NOVÁ RUBRIKA

Filed under: POD VLIVEM — V. Cz. @ 4:25 pm

Nebojte se, neotvírám rubriku věnovanou mým tripům. Jen se mi při marném prázdninovém pokusu zvládnout permanentní stav zavalení knihami vynořily některé, jejichž důležitost se mi teď, kdy stále častěji hledívám zpět, vynořuje s nimi. O některých tu chci občas napsat, než se zase zanoří, o těch, pod jejichž vlivem se stále cítím.
Vím, neměl bych otevírat další rubriku, když nezvládám ani ty stávající, hlavně mou nejoblíbenější CO JSEM SI DOMŮ PŘIVLEKL. Ale pořád v sobě živím naději, že jednou bude čas a naučím se s ním nakládat. Navíc mi svoboda blogosféry dovoluje realizovat kdejaký blbý nápad a podlehnout kdejakému puzení, než na ně zapomenu nebo je potlačím.

flw051JEDNA Z KNIH POSLEDNÍ ZÁCHRANY

Závidím svým dnešním studentům bohatství literatury, které mají k dispozici. I pro kantora to má své výhody: V tom, co a jak studenti neumějí, je dnes veliká rozmanitost. Myslím, že my (tím myslím moje generace) jsme neuměli všichni přibližně stejně. Nejvíc to je patrné na knihách poslední záchrany. To jsou ty, nad nimiž se bdí poslední noc před zkouškou, kdy už je jasné, že povinná literatura se celá stihnout nedá. Moc jich nebylo.
Jen naivní laik se může domnívat, že učitelé se rekrutují z nejpilnějších studentů. Je užitečné, pamatuje-li si kantor své studentské zkušenosti (a hlavně respektuje-li je). A z logiky věci vyplývá, že více zkušeností má špatný student než ten vzorný, který studiem prošel jak teplý nůž kostkou másla. Byl jsem spíše špatný student, který si nikdy nic neuměl zjednodušit jen na povinné penzum ke zkoušce. Vždycky mě víc zajímalo to, co k ní potřeba nebylo. Zůstalo mi to. Nenávidím výraz nestíhat a nenávidím ho nejspíš proto, že popisuje mou permanentní situaci. V noci před zkouškou proto zpravidla došlo na ony knihy poslední záchrany. Jedna z nich:
Sir Michael Vincent Levey, LVO (1927–2008), historik umění, později profesor cambridgeské university a ředitel britské Národní galerie, vydal v roce 1962 v nakladatelství Thames & Hudson knihu A Concise History of Painting: From Giotto to Cézanne. S pružností na tu dobu nebývalou a typičtější pro slovenskou polovinu Československé socialistické republiky ji už v roce 1966 pod titulem Stručné dejiny maliarstva od Giotta po Cézanna  vydalo bratislavské nakladatelství Tatran. Koupil jsem si v roce 1974 ještě jako gymnasista její už 3. vydání (náklad 50 000 výtisků) za tehdy pro mne závratných 95,- Kčs. Ovšem na 336 stranách stejně závratných 549 farebných reprodukcií na krásném papíře. S odstupem a vědomím dobové úrovně našeho polygrafického průmyslu musím uznat, že se i Tlačiarne SNP, n. p., Martin vytáhly. Přeložil Ivan Krčméry a český historik umění Luboš Hlaváček v doslovu vydání kapitalistické knihy u nás obratně ospravedlnil.
Nad ránem to odsejpalo, není nad obrázkové knížky. Navíc v jazyce, který sice není mateřštinou, ale neklade odpor, se člověk lépe soustředí a lépe si pamatuje. Nemohu říci, že bych byl pod vlivem myšlení autora, ani je dnes po letech nejsem schopen charakterizovat. Ale některé obrazy, tvořící kánon evropského malířství, mám tak pevně zafixovány pod slovenskými názvy, že už se toho nezbavím. Když jsem revidoval český překlad podivné knihy Paula Johnsona Art: A New History  a překládal popisky v posledních dvou obrazových knihách Umberta Eca, neustále dotíraly, a když zkouším u přijímaček či státnic, musím se hlídat, abych zkoušené neopravoval. Ale zbavit se toho nechci, protože miluji slovenštinu a stýská se mi po každodenním dotyku s ní. Už mi tak zůstane Nočná poľovačka, Madona kancelára Rolina, Skalná Madona, Búrka, Pohreb grófa Orgaza, Príchod kráľovnej do Marseilles, Čítajúca deva, Hojdačka, Stôl s raňajkami, Plť z „Medusy“, Akt od chrbta, Práčka, Raňajky v tráve, Stolička s fajkou, Pole s cyprusmi i Kartári.

Uložit

Blog na WordPress.com.