Czumalova nástěnka

Září 3, 2013

II. CHUCHELSKÉ BABÍ LÉTO

Filed under: PRSTEM UKÁZÁNÍ — V. Cz. @ 9:26 pm

Malá_Chuchle,_kostel_Narození_Panny_Marie,_zdola,_vlevo_školaPůvabný kostel Narození Panny Marie v Malé Chuchli hostí v září a říjnu II. chuchelské babí léto. Vřele doporučuji a nabízím plakátek ke stažení a dalšímu šíření: Chuchelské babí léto 2013 – plakát A4

Listopad 3, 2012

KULTUROLOGICKÝ SVÁTEK 7. A 8. LISTOPADU 2012

Filed under: PRSTEM UKÁZÁNÍ — V. Cz. @ 3:56 pm

Do Prahy přijedou (dle mého přesvědčení) nejvýznamnější současní evropští kulturologové, manželé prof. Aleida Assmann a prof. Jan Assmann z Universität Konstanz. Ve středu 7. a ve čtvrtek 8. listopadu prosloví po přednášce a povedou dva semináře. Program ke stažení přiložen zde:

ProfAssmann

BIBLIOGRAFIE ČESKÝCH PŘEKLADŮ KNIH PROF. JANA ASSMANNA (CHRONOLOGICKY):
Egypt ve světle teorie kultury. Praha: OIKOYMENH, 1998. ISBN 80-86005-72-0
Kultura a paměť: písmo, vzpomínka a politická identita v rozvinutých kulturách starověku. Praha: Prostor, 2001. ISBN 80-7260-051-6
Egypt: theologie a zbožnost rané civilizace. Praha: OIKOYMENH, 2002. ISBN 80-7298-052-1
Smrt jako fenomén kulturní teorie: obrazy smrti a zádušní kult ve starověkém Egyptě. Praha: Vyšehrad, 2003. ISBN 80-7021-514-3
Panství a spása: politická theologie ve starověkém Egyptě, Izraeli a Evropě. Praha: OIKOYMENH, 2012. ISBN 978-80-7298-432-9

 

Srpen 25, 2012

POZVÁNÍ NA VÝSTAVU

Filed under: PRSTEM UKÁZÁNÍ — V. Cz. @ 11:42 pm

Přišel jsem zrovna z vernisáže. Na vernisáže už léta nechodím. Bývá tam příliš mnoho lidí, mezi nimiž navíc převládají ti, jež vidět nechci, nad těmi, jež vidět chci. Ty raději vidím jinde, kde není tolik těch, jež vidět nechci. Na vernisáži si navíc výstavu neprohlédnete, před každým vystaveným dílem někdo stojí, zpravidla z těch, jež vidět nechcete. Vernisáže mívaly pevný půdorys. K povinnostem patřil co možná nesrozumitelný proslov historika umění či výtvarného kritika, který buď odkrýval niterné struny umělcovy duše s použitím dalších brutálních klišé nebo stavěl na zásluhách umělcových pomník vlastní velikosti. Poměrně neškodně, jen málo vernisážových řečníků bylo schopno zvládnout elementární řemeslo, tedy dosáhnout toho, aby je bylo slyšet a aby pár minut udrželi pozornost publika. Následovalo to, čemu se při jiných dobových rituálech nechutně říkalo kulturní vložka. Léta jsem v tomhle provozu jel, ale nikdy jsem nepřišel na to, podle jakého klíče se vybírají skladby na vernisáže. Jsem posluchač velmi menšinový, s rozkoší poslouchám věci pro většinové posluchače neposlouchatelné, ale na vernisážích jsem se nudil stejně jako oni, když několik zjevně rovněž nenadšených interpretů provozovalo to, co se na vernisáže zdálo patřit. V zasvěcených kruzích se tomu říká vržba. Její provozovatelé ale disponovali jen svými nástroji, kdežto dnes se žádá dobré ozvučení a zjednaná kapela s pomocí elektroniky zahušťuje už tak přehnanou akustickou výplň sálu. Kontraproduktivní, řekl by současný novinář, na vernisážích se hlavně pomlouvají přítomní i nepřítomní a to se nedobře provozuje, je-li pomlouvajícím křičeti. Vše uvedené nesnáším. Dalším důvodem, proč nechodím na vernisáže, je fakt, že mám rád víno. Uráží mne, když mi někdo s vážnou tváří nabídne špatné, nerad ho piju z plastového kelímku a neumím se o ně prát.
Občas učiním výjimku a jdu zahájit výstavu některému ze svých přátel, jimž to zkrátka nemohu odepřít. Dělám to ale rád, protože jsou to přátelé, a s jistou hrdostí, protože mí přátelé jsou umělci, jichž si vážím. A pokud možno zahajuji výstavy, na nichž se mohu nějak podílet. Instalace výstav patří k mým největším radostem, jediné, co mě netěší a tudíž to neumím, je produkce a shánění peněz.
Chci vás zkrátka pozvat na výstavu Karla Tůmy Venezia, Venice, Benátky. Karel Tůma je v současné české fotografii výjimečná postava. Občas se nezdržím, abych o mladém fotografovi, jemuž teprve táhne na čtyřicítku, nejapně nevtipkoval na téma poslední žijící klasik dokumentární fotografie. Má to nicméně racionální jádro. Když jsem se začal zajímat o fotografii, vládl ještě zlatý věk dokumentaristiky, široký proud, který sám sobě říkal humanistická fotografie nebo humanistický dokument. Iniciace je důležitá a až teď, kdy mě stárnutí naučilo se do ničeho nenutit, si uvědomuji, jak. Od prvních kontaktů s Karlem Tůmou, ještě jako studentem FAMU, jsem zjišťoval, že věřím na stejnou fotografii jako on, jen ji na rozdíl od něj neumím také dělat. Když Karel v rozhovoru pro Literární noviny na otázku, kdo ho na FAMU ovlivnil, jmenoval také mne, krásně mi to poupravilo kantorské sebevědomí, které si sám systematicky nabourávám. (A je asi zbytečné dodávat, že ani v jedné škole nepomohlo.) Ne snad, že bych mu to úplně věřil, už tehdy byl hotový a s názorem velmi pevným jak výtvarně, tak teoreticky a především eticky. Byl jsem pak hrdým konzultantem jeho magisterské práce Obraz společnosti v dokumentární fotografii, kterou vedl doc. Martin Matějů. Nic lepšího o dokumentární fotografii jsem dodnes nečetl. My, teoretikové a historikové umění, máme proti píšícím umělcům velkou výhodu.  Za to, co napíšeme, ručíme jen svou odbornou pověstí. Umělci i svým dílem.
Tu magisterskou práci mám v knihovně na dosti čestném místě. Jsem také hrdým spoluvlastníkem jednoho z mála exemplářů knihy Praha, Prague, Praga, Prag, kterou Karel Tůma uspořádal z výběru ze svých cyklů Praha na prahu, Obsluha nahoře bez, Život se žije a ztrácí na ulicíchPo osmi letech svobody a Praha pod heslem: Postavme se proti MMF a SB. Už sedm let, počítám-li dobře, čeká na vydání. Aniž bych opustil své přesvědčení, že citovat sám sebe je nevkusné, uchyluji se k citaci své předmluvy k této knize, abych to nemusel formulovat znovu: „Nemohu se ubránit, abych ostře necítil dnešní hranici mezi dokumentární fotografií, která nás vrací k autenticitě světa, a tou, která jen zmnožuje počet obrazů, jež nás od autentického světa oddělují a živí naši iluzi, že to, co vnímáme a žijeme jejich prostřednictvím, je autentický svět. Snad jsem naivní, ale nepřestávám věřit, že jen onen první pól je zároveň definicí umění. Z fotografií Karla Tůmy cítím, že bychom se na tom shodli.
Velmi mě nebaví jeden inflační jev: Někdo si koupí slušnou digitální zrcadlovku s příslušenstvím, slušný zájezd na atraktivní místo, po návratu zaplatí slušnou úpravu snímků a slušné velkoformátové printy a jejich slušnou adjustaci a udělá slušnou výstavu pro slušné lidi. Vše velké, ostré, naleštěné, barevné, až oči přecházejí. Publikum nadšeno, neboť nachází to, co očekává, připraveno lesklými časopisy a obrazovými klišé, sloužícími turistickému průmyslu. Nic, co by obtěžovalo, vyzývalo k spoluúčasti či budilo pocit spoluzodpovědnosti. Jezdit po léta systematicky za tématem a nabídnout publiku spartánsky střídmý soubor černobílých fotografií, pořízených na klasický materiál, z města, které překrývají obrazová klišé možná nejpilněji, je výjimečné. Doporučuji se na to podívat.
Galerii Emilie Paličkové provozuje Vyšší odborná škola textilních řemesel  a Střední umělecká škola textilních řemesel na dobré adrese U Půjčovny 9, proti Jubilejní synagoze. S dalšími cykly Karla Tůmy se můžete seznámit na stránkách agentury, kterou spoluzaložil, odvážně v době, kdy obrazové agentury krachují: http://www.choiceimages.org/.
Ke stažení připojuji jednak text katalogu, jednak texty čtyř českých návštěvníků Benátek, které jsem četl na vernisáži.
Venezia, Venice, Benátky_text
Nasi v Benatkach

 

Srpen 10, 2012

KOMU VADÍ KREATIVITA?

Filed under: PRSTEM UKÁZÁNÍ — V. Cz. @ 10:35 pm

Prázdninově trochu uklízím v počítači, i našel jsem text, který jsem rozepsal v reakci na sloupek Aleny Zemančíkové o rizicích státních maturit, když byl ještě čerstvý: http://denikreferendum.cz/clanek/13355-afera-s-maturitou. Protože texty Aleny Zemančíkové na rozdíl od jiných nestárnou, prstem na něj se zpožděním ukazuji a svůj text ponechávám nehotový tak, jak byl psán jedné noci vprostřed června. Chtěl jsem se k němu vrátit, až trochu vychladnu. Nějak nevychládám.

 Nad některými texty nám připadá, jako bychom je psali sami, a zpravidla máme nespravedlivě na autora vztek, že jsme je sami nenapsali. Pocit okradeného, který by to přeci jen napsal lépe. Už jsem se tu před časem přiznal, že mám svůj oblíbený deník a tam mezi autory sloupků nad jiné oblíbenou Alenu Zemančíkovou. Nad jejími texty tento vztek nemívám, jen radost, že někoho trápí totéž a je to schopen formulovat lépe, než bych to svedl sám. Proč nás s Alenou Zemančíkovou štvou stejné věci a proč je mi tak blízký způsob, jímž je analyzuje, jsem si vždy vysvětloval obdobnou mimopražskou životní zkušeností. Sloupek, na nějž odkazuji výše, mi potvrdil synchronnost této zkušenosti: Maturovali jsme ve stejném roce, vprostřed normalizačního bezčasí. Pak už se naše osudy liší: Měl jsem to štěstí, že jsem byl na vysokou školu přijat hned po maturitě. Tam získala má gymnasiální zkušenost s tím, o čem je onen sloupek, ještě ostřejší kontury.
Normalizovanou filosofickou fakultu vyznačoval kromě jiného nový typ učitelů a především učitelek. Mnoho neuměli, ba ve svých oborech často zle plavali. Nic jsme si od nich nemohli přečíst, bylo-li vůbec co, ke čtení to nebylo. Uměli nás zaujmout natolik, že by byli brzy v posluchárnách sami, nebýt donucovacích prostředků jako povinná docházka, prezenční listina, temné výhrůžky a ještě temnější pověsti, co potká u zkoušky ty, kdo nechodí na přednášky. Disponovali hroší kůží, ale i skrze ni cítili, jak se liší od opravdových vysokoškolských učitelů, jichž díky Bohu zůstalo na fakultě normalizaci navzdory dost. Byli tak puzeni rozličnými způsoby ospravedlňovat svou přítomnost a k tomu, žel, disponovali dvěma neblahými předpoklady, vlastní malostí a volnou kapacitou, již neodčerpávala práce se studenty a práce vědecká. Není to tak těžké: Nebudu se cítit trpaslíkem, učiním-li trpaslíky z ostatních. Stačí nahradit vědu ideologií, realitu kamufláží, práci předstíráním, výkon výkaznictvím, smysl nesmyslem, pravdu polopravdou a lží, povýšit průměrnost na normu a hloupost na ctnost. Stačí vytvořit struktury, které dávají nezaslouženou a nečitelnou moc. Pak lze kádrovat, určovat, co je správné a co přímo škodlivé, kdo je náš a kdo neprošel. Dobře popsán a analyzován byl už obludný proces ideologizace, mechanismy dohledu a manipulace, méně už erodující drobnosti fakultní každodennosti: Pocit permanentního průseru, přiživovaný obecnou nevlídností i cílenými útoky. Dodnes nerad chodím do hlavní budovy fakulty, vždy tam ožijí reflexy 70. a 80. let, pudící mě pohybovat se rychle a zadními schodišti, abych snížil počet sprdnutí na jednu návštěvu. Jak to, soudruhu, že…, a nemysli si soudruhu, že…, a uvědom si, soudruhu, že… Sugesce toho, že mám být rád, ba vděčný, je-li mi, v permanentním průseru tkvícímu, vůbec dovoleno, abych dělal svou nelehkou práci za nedůstojnou odměnu a v nedůstojných podmínkách. Hrůza normalizované fakulty spočívala právě v drobnostech každodennosti, v oné nevlídnosti, nefungování věcí, pramenící z nekompetence těch, kdo se chopili moci, ve formalizaci a byrokratizaci všeho, co by se mezi lidmi nezatíženými komplexy dalo řešit tak snadno. Oni nekompetentní, ale prověření a pověření, vytvářeli především potíže: Potřebovali se cítit důležití a obklopit se aurou nepostradatelnosti. Protežovali studenty, kteří je nepřesahovali. Protežovali všechno, co je nepřesahovalo. A co je přesahovalo, krátili na svou míru. Přizpůsobovali akademické prostředí vlastní malosti a z vysokého učení činili školu střední až základní. Přesahovala je především individualita, invence, kreativita, nezávislost, nekonformnost myšlení, ba myšlení samo, kritický duch. Tedy právě to, co na vysokou školu na rozdíl od nich patří. Zneklidňovalo je to, neboť neměřitelné, nevykazovatelné a nekontrolovatelné.
Obávám se, že jsme se toho úplně nezbavili. Naopak mi mnohé, co se dnes odehrává na vysokých školách a kolem nich, sedmdesátá léta příliš připomíná. Ta jsem přežil, byť zřejmě nikoliv nepoškozen, ale nejsem z tak odolného materiálu, abych to dokázal za jeden život dvakrát.
Co si myslím o státních maturitách a nedůvěře ke kreativitě, formulovala Alena Zemančíková mnohem lépe, než bych sám dokázal. Děsím se, až jejich produkt vytvoří kompaktní předmět našeho vysokoškolského působení. Aktuální riziko, že už u toho nebudu, mi najednou tak děsivé nepřipadá. Má smysl vychovávat elitu národa, který elitu nechce a zjevně si libuje v šedi kvantifikovatelného průměru? Nechci být součástí průmyslu, který umí jen Nečasy.

Květen 31, 2012

AUTOPORTRET O IDENTITĚ

Filed under: PRSTEM UKÁZÁNÍ — V. Cz. @ 11:22 pm

V krásném polském městě Krakově (Kraków) sídlí bohulibá a proto příznačně podfinancovaná instituce jménem Małopolski Instytut Kultury. Vedle jiných bohulibých činností vydává také revui Autoportret. Léta už do ní přispívám a díky formátu a grafické úpravě občas zažívám pocity, které ješitnější autoři mívají nad každým svým otištěným textem. Sami Poláci nad svými intelektuálními časopisy vtipkují, že do nich píše daleko více lidí, než kolik je čte, ale právě to jim lze z našeho úhoru (musím se pochválit, že jsem se vyhnul Aragonovu spojení Biafra ducha) jen závidět. Těší mě také, že česky psaný příspěvek pošlu do Krakova, kde jej výtečný italský polonista a bohemista Emiliano Ranocchi přeloží do polštiny a při překladu vždy přesně vystihne místa mnou zlolajně rozostřená a donutí mě k přesnějším formulacím. Občas se podaří získat grantové prostředky a vyjde „visegrádské číslo“ v angličtině. To čerstvé je věnováno podstatnému tématu identity po roce 1989 a je dostupné na síti. Že na ně prstem neukazuji z autorské ješitnosti, ale abych vás upozornil na pozoruhodné kulturologické periodikum, mi věřit samozřejmě nemusíte, ač je to pravda. Ale každopádně se podívejte. Doporučuji i starší čísla visegrádská, i ta v polštině. Odkaz na poslední o identitě: http://autoportret.pl/2012/02/29/identity-after-89/

 

Březen 4, 2012

TŘI PÍCHNUTÍ PRSTEM DO KYBERPROSTORU

Filed under: PRSTEM UKÁZÁNÍ — V. Cz. @ 11:07 pm

Věřím ve smysl toho, co tu provozuji, jinak bych to ostatně neprovozoval, zároveň mi je ale trochu žinantní ukazovat prstem: Tohle si přečtěte! Je to ale běžná zvyklost akademického světa a nostalgicky vzpomínám na časy, kdy se mi jí na mých předchozích působištích dostávalo vrchovatě. Až hlad člověka naučí vážit si hojnosti. Dokud ji má, má ji za samozřejmou a v akademickém prostředí ji snadno považuje za jakýsi přírodní zdroj. Žinantní mi to je z důvodu možná malicherného: Jsou texty, které čtu, opravdu důležité? Nejeví se mi důležitými jednoduše proto, že je čtu já? Snad ne, výchozí podmínkou tu zůstává, že si musím připadat důležitý, což si věru nepřipadám. Ukazuji prstem na některé texty s vírou, že tím plním kantorskou povinnost. U knih s tím mám problém menší, chci teď ale ukázat na pár textů, které materiální podobu nemají:
Historička umění prof. Milena Bartlová vždy projevovala kritického ducha způsobem, který je v České kotlině vzácný. (Shodou okolností právě čtu, s trestuhodným zpožděním, některé dosud nepřečtené studie ze souboru, který vřele doporučuji: BARTLOVÁ, Milena. Naše, národní umění : Studie z dějin dějepisu umění. Brno : Společnost pro odbornou literaturu – Barrister & Principal – Filosofická fakulta Masarykovy University – Seminář dějin umění, 2009.) K našim aktuálním protestům publikovala v Deníku Referendum nejpronikavější text, který dosud na toto téma z akademické obce vyšel:
http://denikreferendum.cz/clanek/12675-dobes-v-nas-proti-cemu-a-za-co-demonstruji-cesti-studenti
Mám své oblíbené autorky a autory i v blogosféře a bezkonkurenčně nejoblíbenější z nich je Alena Zemančíková. Každým dalším textem potvrzuje mé přesvědčení, že chytré ženy vidí svět lépe a stejně tak lépe o něm myslí a vypovídají. Nesnáším stavy bezmocného vzteku, příznačné naopak pro nás muže. Když jsem se cítil zvlášť znečištěn vlastní reakcí na srabácká podpásová svinstva mi nadřízeného ministra a prezidenta nás všech (v aktuálním případě píšu prezident bez problémů, které s tím jinak mám), pomohl mi tento text mé oblíbené autorky: http://denikreferendum.cz/clanek/12650-pokladni-v-supermarketu
Vím, je to nevyvážené, dnes povinnost. S tím mám také potíž, nevěřím na to. + a – se vzájemně vyruší a výsledek? 0, absence názoru, sterilita, hladký provoz. Já raději písek v soukolí. Jeden text dalšího autora, jehož myšlení je mi blízké, Ondřeje Vaculíka: http://denikreferendum.cz/clanek/12487-u-slabych-jsem-se-stal-slabym
Když vidím datum zveřejnění, je to vlastně už skoro měsíc staré. Vzpomenete si ale po měsíci na článek z některého z řídkých občanských sedativ, v něž se proměnil český tisk?
Všechny odkazy jsou nevyváženě na Deník Referendum. To je na mne, jinam už skoro nechodím. Nepotřebuji mít své vnímání světa vyvážené, rád si o něm myslím své.

Blog na WordPress.com.