Czumalova nástěnka

Říjen 14, 2017

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 17. ŘÍJNA 2017

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 8:43 pm

KOSTEL SV. ROCHA, ŠEBESTIÁNA A ROZÁLIE NA OLŠANECH  

Mor, ona obávaná černá smrt (podle černání napadených poté, co při septické formě bakterie Pasteurella pestis pronikly do krevního oběhu, přemnožily se tu a porušená srážlivost krve způsobila podkožní krvácení), je v obecném povědomí spojován se středověkem. Morové epidemie ale nepřestaly sužovat Evropu ani v časném novověku, například Praha zažívala poslední morovou epidemii od konce roku 1712 do počátku roku 1714. Předcházela jí morová rána, která na město dopadla v časném jaru roku 1680. Nákaza se do Prahy dostala z Vídně s těmi, kdo odtud prchali před morem na podzim předešlého roku. Postupovala po obchodních cestách a jejich blízkém okolí přes jižní Moravu a jižní Čechy. Nezastihla pražská města nepřipravená, postup epidemie byl bedlivě sledován už při postupu přes Balkán a Uhry a podle vídeňského vzoru vydalo české místodržitelství návrh infekčního řádu se souborem zásad prevence, hygieny a pořádku. Na jeho základě pak vzniklo nařízení zemského medika a chirurga pro pražská města. Farní struktury a správy měst využíval k efektivnímu shromažďování informací o výskytu nemoci, upozorňoval na potenciální zdroje nákazy a možnosti, jak je eliminovat, specifikoval povinnosti izolace nemocných, pravidla styku s nimi a zásady pohřbívání zemřelých a nakládání s jejich věcmi. Zemský medikus mohl zavírat školy, hostince i kostely, kromě existujících morových špitálů města zřizovala morové lazarety a pohřebiště za branami.
První nakažení a zemřelí se vyskytli krátce po stěhování vídeňského císařského dvora do Prahy na přelomu září a října 1679. Do konce roku zemřelo 225 obyvatel Starého Města, 220 Nového Města, 8 Malé Strany a 155 Židovského města. Počet mrtvých v zimních měsících nestoupal nijak dramaticky, změnu přineslo až oteplení v dubnu 1680 a horké léto situaci vystupňovalo: Za pět měsíců, od dubna do srpna 1680, zemřelo na Starém Městě pražském 3 637 a onemocnělo 790 obyvatel, na Novém Městě bylo 4 996 mrtvých a 572 nemocných, na Malé Straně 698 mrtvých a 814 nemocných. Židovské město nařídil zemský medikus uzavřít a 2 616 jeho obyvatel tu bez pomoci zemřelo. Celkem podlehla této morové epidemii zhruba třetina obyvatel historických pražských měst.
Staroměstští měšťané založili v souladu s nařízením zemského medika morové pohřebiště poblíž vsi Olšany: Koupili zahradu zemského prokurátora Jana Františka Štiky z Paseky, rychle upravili a hřbitov mohl být 29. ledna 1680 vysvěcen. Další děje nechám vyprávět Františka Ekerta, autora díla Posvátná místa královského hlavního města Prahy z roku 1883: „Když mor neustával, učinil Staroměstský magistrát dne 16. srpna 1680 veřejně slavný slib, že vystaví na Volšanském hřbitově kapli ku poctě sv. patronů proti moru, sv. Rocha, sv. Šebestiana a sv. Rosalie, a když došlo k tomu 7. září povolení od arcibiskupa hr. Valdštýna, kterýž za příčinou morové rány bydlel v zámku Duchcovském, byl hned základ k této svatyni položen, kteráž potom dne 27. července 1682 dokončena jest. Zároveň dal Staroměstský měšťan a potomní primátor Jiří Jan Reissman z Reisenberga, majetník Bezovky, r. 1680 postaviti na cestě ku hřbitovu před Volšanským dvorem boží muka, sloup k uctění sv. patronů proti moru, kterýž podnes stojí.“ (Stojí, ale dnes daleko odtud, přemístěna do horní partie zahrady Kinských. Ona cesta ku hřbitovu vedla přibližně v trase dnešní Seifertovy a Táboritské, boží muka stála v místě dnešního Sladkovského náměstí, tedy kostela sv. Václava.)
Pamětní spis, uložený v makovici lucerny, určuje jako autora kaple Johanna Baptistu Heinritzera (psaného také jako Arievitz, Heinritz, Hainric), staroměstského měšťana původem z Kadaně. I když známe některá data jeho životopisu, dílo mu je připsáno jediné, právě kaple sv. Rocha, velmi blízká stavbám Jeana Baptisty Matheye. Výmalba kaple byla dokončena až v roce 1776. Po roce 1842, kdy byla kaple povýšena na farní kostel, prodělala nutné drobné změny a dostala roku 1879 novobarokní vybavení. Naposled byl kostel opravován v letech 2004-2005.

[Úvodní fotografii vytvořil v 1. polovině 40. let Jaromír Funke (FUNKE, Jaromír. Pražské kostely. Praha – Brno, Miroslav Stejskal – Josef Stejskal, 1946, obr. 87.) Pohlednici s kostelem sv. Rocha uzavírajícím Olšanské náměstí z doby kolem roku 1900 reprodukuji z knihy DVOŘÁK, Tomáš a kol. Žižkov: Svéráz pavlačí a strmých ulic. Praha: Muzeum hl. m. Prahy, 2012, s. 61, půdorys kostela a podélný řez z díla PRIX, Dalibor a kol. Umělecké památky Prahy: Velká Praha: M/Ž. Praha: Academia, 2017, s. 1304 a 1305. Údaje o morové epidemii 1679-1680 pocházejí z příspěvku Anny Kubíkové Mor v Čechách roku 1680, in: PEŠEK, Jiří – LEDVINKA, Václav. Ponížení a odstrčení – Města versus katastrofy. Praha: Scriptorium, 1998, s. 221-226.]

V ÚTERÝ 17. ŘÍJNA 2017 SE PŘEDNÁŠKY PRO MIMOŘÁDNOU KOLIZI S JINÝMI PRACOVNÍMI POVINNOSTMI NEKONAJÍ V OBVYKLÉM ROZSAHU. SEJDEME SE AŽ V 15.00 PŘED KOSTELEM SV. ROCHA K JEHO PROHLÍDCE.               

 

Reklamy

Říjen 8, 2017

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 10. ŘÍJNA 2017

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 10:47 pm

FLORA, KTEROU UŽ NEUVIDÍME

Nemám rád velká nákupní centra, současné chrámy konzumu, optimalizovaná města ve městě, kde je spolehlivě stálé příjemno, nefouká tam (ne všude), neprší, naopak teplo, dobře klimatizováno, dobře ozvučeno, dobře designováno, aranžováno, uklizeno, bezpečno, stále na co koukat, vše po ruce. Umělé prostředí, s nímž si má přirozenost neví rady. Mám naopak rád autentické město okolo, které je slyšet (teď už trochu moc), cítit (stále méně, jak se v něm nic nevyrábí, jen obchoduje) a místo spolehlivé zprůměrované krásy se v něm dramaticky střídá ošklivost se zázračnou krásou a krása pro všechny s krásou, o níž si mohu myslet, že je jen pro mne. Nebyl jsem proto nadšen ze stavby, které se říkalo, když byla nová, Palác Flora, ba dokonce Flóra. Dnes, po zkušenosti s dalšími nákupními ráji, už docela oceňuji, že na ni mohu reagovat jako na architekturu, že to není jen komerční stavění, které se bez architektury obejde stejně dobře, jako jeho očekávané publikum. Nemiluji, ale respektuji. Přiznávám, že už mě několikrát sluneční světlo kreslící na fasádě i v interiéru dokázalo architekturu paláce ukázat tak, že mě zaujala. To se mi v jiných obchodních centrech Prahy ještě nestalo.
Když se Palác Flora projektoval a stavěl (1998-2003), byl jsem ještě angažován v současné architektuře jako kritik. Musel jsem tak mnohokrát vyslechnout (nebyli jsme na tento architektonický typ zvyklí a já svůj odpor ke komerčnímu stavění nikdy neskrýval) razantní argument: Nezastaví se před ničím, postavili na hřbitově obří nákupní centrum! Nu, i když zrovna lásku k našemu prvobytně pospolnému kapitalismu nechovám, pravda je mi nade vše: Ono cynické ukousnutí z obří plochy Olšanských hřbitovů se nekonalo, obchodní centrum Atrium Flora, jak se dnes jmenuje, nestojí na hřbitově, ale jen v jeho těsné blízkosti. Neříkám tím, že mi ta blízkost nepřipadá těsná příliš, a to jak při pohledu ze hřbitova, tak na hřbitov z  kavárny v nákupní galerii. Ale na druhou stranu, možná to trochu vrací integritu našim životům: Když Josef II. vykázal mrtvé z města jako nehygienický odpad, otevřel rychlou cestu k dnešnímu pštrosímu řešení otázek, které před nás staví vědomí vlastní smrtelnosti. Ve středověkých městech se jen krátkou uličkou dalo dojít z tržního náměstí ke hřbitovu, obklopujícímu městský kostel. Memento mori je vždy užitečné a vlastně je moc dobře, že si město svým růstem došlo pro mrtvé, které z něj Josef II. vypudil.
Na fotografii A. Alexandra z doby kolem roku 1925 je počestně neorenesanční budova hostince U Flory (Na Floře) na rohu Vinohradské a Jičínské. Tady dnes stojí OC Atrium Flora. Pozemek za hostincem, vymezený Jičínskou a zdmi Olšanských hřbitovů III a IV, nebyl zastavěn. Naopak naproti, v bloku mezi ulicemi Jičínská, Sudoměřická, Přemyslovská a Lucemburská, se ve 2. polovině 20. let rozrůstaly Grandgaráže Flora. Dnes tam stojí sterilní blok kanceláří, obchodů, restaurace a hotelu Luxembourg Plaza.

V ÚTERÝ 10. ŘÍJNA 2017 SE SEJDEME v 11.30 A VE 14.00 NA VINOHRADSKÉ PŘED OC FLORA. TĚŠÍM SE NA VÁS.   

Září 29, 2017

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 3. ŘÍJNA 2017

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 10:12 pm

ČTENÍ NA CESTU K DVOJDOMU BRATŘÍ ČAPKŮ

V roce 1907 se MUDr. Antonín Čapek a jeho manželka rozhodli odejít z Úpice a koupili pozdně klasicistní dům čp. 532/III na Malé Straně (Říční 11). Z jejich tří dětí se sem s nimi stěhovali už jen synové Josef a Karel, nejstarší Helena se o tři roky dříve vdala do Brna. Oba bratři tu zůstali i poté, co se rodiče roku 1916 přestěhovali do Trenčianských Teplic, kde otec působil jako lázeňský lékař. Josef se v roce 1919 oženil, po narození dcery Aleny v roce 1923 se s manželkou Jarmilou načas přestěhovali k její matce na Purkyňovo náměstí na Královských Vinohradech, tedy dnešní náměstí Míru. Antonín a Božena Čapkovi se do Prahy vrátili téhož roku, paní Božena krátce nato zemřela a dr. Čapek se pak nastěhoval do nového domu dosud svobodného syna Karla, v druhé polovině dvojdomu se svou rodinou usadil Josef. Dvojdům projektoval Ladislav Machoň, stavělo Stavební a bytové družstvo odboru městských úředníků při Všeúřednické besedě na Královských Vinohradech. MUDr. Antonín Čapek tu pak bydlel až do své smrti v létě roku 1929. Sousední fotografie zachycuje uvedení nového obyvatele: Karel Čapek se 26. srpna 1935 oženil s Olgou Scheinpflugovou.
Karel Čapek napsal 7. dubna 1924 své budoucí manželce: „Milá Olino, už jsem se zhruba přestěhoval, jsem utahán jako herka a je to zatím jako cikánský tábor. Bohužel na zítřejší premiéru nemohu přijít, protože si ještě netroufám jít v noci domů po těch rozkopaných cestách.“ Premiéru měla ve Vinohradském divadle inscenace pohádkového dramatu Gerharta Hauptmanna Potopený zvon v režii dr. Jana Bora, kde Olga Scheinpflugová hrála Routičku. O den později jí Čapek píše: „Drahá Olino, zrovna v tuhle hodinu hraješ premiéru, a já se nemohu jít na Tebe podívat; jsem špinavý, utahaný, polámaný, neholený, s černými nehty a prsty plnými záděr; nevypadám ani dost málo lákavě nebo aspoň civilisovaně. Dnes už třetí den nám vozili nábytek, – šlo to jen na pérových vozech, nábytkový vůz by se tam nedostal. Museli jet osmkrát, představ si to nošení, ten rostoucí nepořádek; a při tom v bytě pracovali truhláři, instalatéři, čalouníci, zedníci, montéři, natěrači a já nevím kdo ještě; větší chaos a nelad jsem ještě nezažil. Zítra si srovnám knihy a nechám přitlouci obrazy, budu mít co dělat od rána do noci, aby vzniklo aspoň trochu pořádku.
Z kormutlivé zkušenosti vytěžil Karel Čapek několik půvabných textů, úryvkem připomenu alespoň jeden, Periférie, který vyšel 9. srpna 1925 v Lidových novinách: „Občané, vlastenci a Pražáci, máte-li zálibu v dalekých a poněkud divokých cestách, pokuste se prostudovat okraj Prahy; budete nuceni zlézat hromady rumu a šotoliny, budete se brodit blátem i prachem, budete klopýtat bez mapy i kompasu nevýslovnými bezcestími, ale objevíte dvě věci; předně že Praha roste, a za druhé že roste trochu divně. Shledáte-li, v jakých dalekých končinách zarazili noví Pražáci svá sídla, naplní se vaše srdce divou radostí, že tam nebydlíte vy; poznáte, že bydlet ve zdravém vzduchu periférie není jen záviděníhodný blahobyt, nýbrž i kozácký heroism. Za druhé však poznáte, že vzrůst Prahy je řízen jakýmisi zvláštními a osudnými zákony: zdá se, že nová a budoucí Praha bude stejně neprostupná a nesouvislá jako stará Praha.
A protože se dnes žádá vyváženost, připojím ještě jeden kousek Karla Čapka ze sloupku O vlastním okolí z roku 1937: „Tak vidíš, člověče: když jsi se sem stěhoval, byla to taková mrzká periférie. Byly tu ohrady a smetiště a rokle, byla tu ještě žitná pole, ale zválená od všeliké verbeže; a teď už tu lidé věší záclony, zedníci zvoní kladívky a paní niťařka s rukama zkříženýma na životě očekává prvního zákazníka. A jaké to jsou jasné, prostranné domy, co lidu se do nich vejde, jaká je to krása! Jen se podívejte, málo-li práce se tady nadělalo za mé paměti! To všechno kolem se, panečku, postavilo za tu dobu, co tady žiju. Tak vida, stálo to za to, a ne nadarmo jsem tu žil. Rosteme, rosteme: to se nám musí nechat. Jen aby se těm novým lidem tady dobře vedlo, myslí si člověk starousedlý se silným pocitem lokální paternity.
Dvojdům bratří Čapků je neoddělitelný od své zahrady. Máme o ní řadu svědectví, samotné drobné reflexe Karla Čapka, publikované v letech 1925–1927 po doplnění třemi dalšími texty nakonec složily v roce 1929 půvabnou knížku Zahradníkův rok. Je to vlastně Bildungsroman Čapků-zahradníků, jak potvrzují vzpomínky Františka Langera, zachycující jejich zkoušky a omyly. Z Langerova jímavého textu Osiřelá zahrada – pohlížím na ni v únorových dnech roku 1939 alespoň základní evokaci: „Ta zahrádka u domku byly vlastně zahrádky dvě. Josefova půlka, do které Karlova nepozorovatelně přechází, dýchá víc přirozeností, tolik – že neméně krásná – vůbec nezdůrazňuje, ba dokonce tají svého tvůrce. Což je jistě stejně umné, jako co udělal ze svého dílu Karel. Ten ve své kouzlil, stavěl, komponoval v celku, plýtval detaily, hýřil důvtipem, a tak nám připomíná jeho zahrádka jeho nějakou knížku, je rovněž projevem jeho bohatého ducha, rozložité osobnosti, geniality. Je to pravá zahrádka tvořivostí posedlého umělce.

Doporučuji virtuální prohlídku domu: http://www.praha10.cz/akce-a-projekty/ostatni-projekty/virtualni-prohlidka-capkovy-vily.aspx

[Čapkovy dopisy cituji ze souboru ČAPEK, Karel. Listy Olze: Korespondence z let 1920-1938. Praha: Československý spisovatel, 1971, s. 191-192., sloupky jednak ze XIV. svazku Spisů Karla Čapka (ČAPEK, Karel. Od člověka k člověku I. Praha: Československý spisovatel, 1988, s. 504.), jednak z výboru ČAPEK, Karel. Jak se co dělá: Sloupky. Praha: Československý spisovatel, 1973, s. 152. První fotografie je z knihy citované zde na prvním místě (obrazová příloha č. 38), fotografie bratří Čapků na zahradě a Karla Čapka na skalce ze souboru Karel Čapek ve fotografii (Praha: Panorama, b. r., č. 22 a 30), ze stejného zdroje pochází i kresba Věry Brázdové (zadní obálka vložené brožury.]

V ÚTERÝ 3. ŘÍJNA 2017 SE SEJDEME V 11.30 (PRVNÍ SKUPINA) A VE 14.00 (DRUHÁ SKUPINA) NA NÁMĚSTÍ JIŘÍHO Z PODĚBRAD PŘED KOSTELEM NEJSVĚTĚJŠÍHO SRDCE PÁNĚ. TĚŠÍM SE NA VÁS, UKRUTNĚ SE MI STÝSKALO.

Uložit

Uložit

Květen 14, 2017

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 16. KVĚTNA 2017

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 8:24 pm

VINOHRADSKÁ TRŽIŠTĚ, VINOHRADSKÉ TRŽNICE A HEINOVKA NÁDAVKEM

Jedno z témat příští přednášky otevírá žánrová malba Vojtěcha Bartoňka  Z pražského trhu z 90. let 19. století. Uchovává atmosféru nejstaršího tržiště na Královských Vinohradech. Prostor byl původně označován Tržiště nebo Tržní náměstí a v době, kdy jej Bartoněk maloval, zrovna dostal už definitivní jméno Tylovo náměstí (tedy nepočítáme-li léta 1938-1940 a 1945-1952, kdy se jmenovalo Scheinerovo). Tržiště tu bylo zřízeno roku 1879 hlavně k prodeji ovoce, zeleniny, polních a lesních plodů a květin. Vše jmenované bylo od roku 1897 k dostání také na tržišti na náměstí Jiřího z Poděbrad, ve velkém pak v Rumunské ulici a na křižovatce Záhřebské a Americké. Na Tylově náměstí získal roku 1887 Jaroslav Beránek řeznický obchod a nastoupil cestu k Beránkovým podnikům s tržnicí, kavárnou, restaurací, hotelem Beránek a kinem Beránek. Interiér Beránkovy tržnice ukazuje pohlednice z doby před rokem 1918.
Princip tržnice je starý jako město samo. Již řecká města pochopila, že obchod potřebuje rovné podmínky a dohled, výhodná a pro zákazníka i pro město je pohodlnější jeho koncentrace na jedno místo. Římané pak princip tržnice dotáhli k dokonalosti, s níž vystačily středověké masné krámy i rodící se obchodní galerie novověku, s principem univerzální baziliky si ostatně vystačíme i dnes. Mění se jen dimenze a možnosti, mění se potřeby a normy, mění se architektonické styly. V 19. století se tržnice stává velkým tématem, především v souvislosti s rozvojem městské hygieny, a litinové konstrukce pro ni otevřely nové možnosti. V Praze se první tržnice otevřela v roce 1896 na Starém Městě. Její autor Jindřich Fialka o čtyři roky dříve, když její první návrh zveřejnil ve Zprávách Spolku inženýrů a architektů v království Českém, píše: „Jako v Paříži, tak i Berlíně, Vídni, Frankobrodu nad Mohanem, Drážďanech, Hannoveru a jinde, seznala se u nás důležitost tržnic a postupem času staví a bude se stavěti v městech jedna tržnice za druhou.
Na Královských Vinohradech se Městská ústřední tržnice slavnostně otevřela 25. června 1903. Trojlodní baziliku o sedmi polích na půdorysu 30 × 63 metrů projektoval městský architekt Antonín Turek a realizoval stavitel Antonín Dvořák. Prodeji zvěřiny, drůbeže, másla, vajec, ovoce a zeleniny sloužilo 98 prodejních stánků, 86 sklepních skladišť a 140 chladíren s klimatizačním zařízením. Na pohlednici tržnici ještě nezakrývají paláce postavené později na Sedlově poli, protější strana tehdy Jungmannovy, dnes Vinohradské třídy je už hotova, včetně domu na rohu Vinohradské a Budečské a Maceškova domu naproti tržnici, které v roce 1945 podlehnou spojeneckému náletu. Interiér tržnice zachytil fotograf někdy kolem roku 1915. Po vinohradské se poslední den roku 1908 slavnostně otevře Ústřední tržnice smíchovská, dílo autora Vinohradského divadla Aloise Čenského.
Níže ještě nímek zeleninového trhu v tehdejší Havlíčkově ulici, který pořídil neznámý fotograf v roce 1941. Havlíčkova je dnešní Legerova, a ulice, odbočující v horní třetině snímku vpravo, Koubkova. Důkazní materiál ke zločinu spáchanému na městě magistrálou.
Nakonec slíbené divadlo Heinovka jako obrázek na rozloučenou s tímto semestrem. Na snímku z přelomu 19. a 20. století vidíme prostor dnešního bloku mezi ulicemi Italská, Vinohradská, Anny Letenské a Mánesova. V popředí hudební pavilon a zahradní restaurace, za ním Deutsches Volkstheater, dřevěné divadlo, které původně postavil jako novou arénu Ve Pštrossce pro Pavla Švandu ze Semčic v roce 1869 Josef Niklas. Pozadí jeho levé poloviny tvoří dům čp. 937/XII, který dodnes stojí na rohu Vinohradské třídy a ulice Anny Letenské. Divadlo přestalo hrát v roce 1908 a o rok později je zbořili.

 

 

 

 

 

 

(Obrázky jsou tentokrát reprodukovány hned ze dvou knih Pavly Státníkové: STÁTNÍKOVÁ, Pavla. Vinohrady: Dobrá čtvrť pro dobré bydlení. Praha: Muzeum hl. m. Prahy, 2012. – STÁTNÍKOVÁ, Pavla. Trhy a tržiště. Praha – Litomyšl: Paseka, 2010.)

V ÚTERÝ 16. KVĚTNA 2017 SE SEJDEME, V TOMTO AKADEMICKÉM ROCE NAPOSLED, V 11.30 A VE 14.00 NA NÁMĚSTÍ MÍRU PŘED KOSTELEM SV. LUDMILY. TĚŠÍM SE NA VÁS.

 

 

Květen 5, 2017

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 9. KVĚTNA 2017

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 9:53 pm

GRÖBEHO VILA PO SPOJENECKÉM NÁLETU NA POPELEČNÍ STŘEDU ROKU 1945

Už jsem to tu připomínal v souvislosti se zánikem vinohradské synagógy: 14. února 1945 zaútočilo na Prahu 62 letounů B-17 americké 8. letecké armády a během pěti minut, mezi 12.28 a 12.33 na ni svrhlo 152,5 tun pum. Část dopadla na Podolí, Pankrác, Nové Město, Vršovice, Nusle a Žižkov, většina na Královské Vinohrady, do prostoru zhruba vymezeného dnešními ulicemi Italská, Americká, Uruguayská, Blanická, Korunní, Budečská, Polská, Chopinova a Vozová. Výsledkem náletu bylo 413 mrtvých, 1 455 raněných, 88 nezvěstných, 93 zcela zničených domů, 88 domů poškozených velmi těžce, 168 těžce, 2 351 lehce. Soubor snímků Stanislava Maršála, pořízený bezprostředně po náletu a publikovaný poprvé až v roce 2011, obsahuje i takové, které ukazují míru poškození Gröbeho vily a blízkého kuželníku a lukostřelny. V době, kdy sloužily jako jesle, je zachycuje fotografie A. Alexandra z roku 1931. Z téhož roku je také pohled z terasy grotty přes zahradní restauraci ke Gröbeho vile.

(Zdroj reprodukcí: UHLÍŘ, Jan B. Bomby na Prahu: Nálety z roku 1945 objektivem Stanislava Maršála. Praha: Prostor, 2011, s. 67 a 97. – STÁTNÍKOVÁ, Pavla. Vinohrady: Dobrá čtvrť pro dobré bydlení. Praha: Muzeum hl. m. Prahy, 2012, s. 98 a 100.)

V ÚTERÝ 9. KVĚTNA 2017 SE SEJDEME V 11.30 A VE 14.00 NA ROHU ULIC ŠPANĚLSKÁ A MÁNESOVA (NEJBLIŽŠÍ STANICE METRA I ZASTÁVKA TRAMVAJE MUZEUM). TĚŠÍM SE NA VÁS.
ZÁROVEŇ PŘIPOMÍNÁM, ŽE POSLEDNÍ PŘEDNÁŠKA TOHOTO SEMESTRU SE KONÁ 16. KVĚTNA.

Květen 1, 2017

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 2. KVĚTNA 2017

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 6:24 pm

ČTENÍ NA CESTU DO GRÖBOVKY

Miluji povídky Jaroslava Haška a Gröbovky se týká jedna z jeho nejlepších. Příliš dlouhá na to, abych ji četl na místě, ale nemohu se o ni s vámi nepodělit, i když ji nejspíš znáte. Tady je ke stažení:

hasek_v-havlickovych-sadech

Těším se na vás.

Duben 29, 2017

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 2. KVĚTNA 2017

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 8:18 pm

VZPOMÍNKA NA ZVONAŘKU

První fotografie pochází z inzertní stránky Chmelovy továrny v knize Československá republika: Praha, kterou vydalo v roce 1927 berlínské nakladatelství Dari. (Marku, ještě jednou děkuji za laskavé zapůjčení.) Provází ji tam následující text:

            „První česká akciová továrna na šunky a uzenářské zboží Antonín Chmel, Praha-Vinohrady“ jest jednou z nejstarších a největších svého druhu v Československu.
Byla založena r. 1879 a měla ihned řadu filiálek v Praze i na venkově. Závod dodával šunky nejdříve do lázeňských míst, Karlových Varů, Mariánských Lázní a Frant. Lázní, pak dobyl si trhu ve Vídni a v Budapešti a v celé bývalé monarchii rakousko-uherské. Avšak tato odbytiště brzy nedostačovala a bylo nutno hledati jiná v cizině.
Tehdy dobyla si pražská šunka, vyrobená firmou Antonín Chmel na Vinohradech, svého jména v cizině. Hlavní lázeňská místa se bez ní nemohla obejíti. Není potravy tak výživné a tak snadno stravitelné, jako jest šunka, která se brzy stala vzorem potravy, předepisované lékaři nemocným. Po českých lázních dobyla si pražská šunka jméno a slávu ve světě. díky četným návštěvníkům lázní z ciziny, Francouzům, Angličanům, Američanům, Rusům, Polákům atd. Z celého světa začaly se hrnouti objednávky – aniž by bylo bývalo zapotřebí činiti reklamu. Pražská šunka pokračovala na svém triumfálním pochodu Francií, Švýcarskem, Německem, Anglií, Italií a Rumunskem. Ale nebylo možno vyvážeti ji všude, poněvadž nesnášela dobře teplého podnebí. A jaká příčina toho, že nesnášela dobře dlouhé dopravy? Což se americké a jiné šunky nevyvážely do celého světa? Příčinou toho byla právě její jemnost a šťavnatost. Ta výborná chuť, které vděčila za svoji slávu, odsoudila ji k nedostatku odolnosti a trvanlivosti. Šunky jiné, které jsou úplně suché a často bez chuti a prosáklé solí, snesou naopak vše.
Avšak i toho se docílilo, že šunka zachovala si svoji jemnost i po několik let a že snese každou dopravu i sebe delší, i v krajinách tropických a to sterilisováním v plechových krabicích. Šunka se nyní zasílá v krabicích vykoštěná, vařená a úplně k jídlu připravená – a takovou šunku vyrábí právě firma Antonín Chmel, akc. spol., Praha-Vinohrady.

Na druhé fotografii vyjíždí tam, kde se dnes vstupuje do luxusního Le Palais Art Hotel Prague, dodávka s uzeninami. Snímek ČTK byl pořízen 29. prosince 1956 (pak že byl za mého dětství vždycky v zimě sníh), tedy Chmelovu pražskou šunku neveze, její výroba tu byla zrušena počátkem 50. let. Snímek reprodukuji z 3. dílu knihy Kateřiny Bečkové Zmizelá Praha z řady Zmizelá Praha (Praha – Litomyšl: Paseka – Schola ludus-Pragensia, 2014, s. 56), Chmelovu recepturu jsem kdysi našel na internetu, ale vinou mé harddiskové katastrofy se jen náhodou zachoval text, ne už odkaz na zdroj.

Kýty z mladých českých vepřů o hmotnosti 3 – 5 kg s křížovou kostí, zaříznuté pražským ře­zem, tedy seříznutý tuk z vnitřní strany spolu se zakrojením dokulata kolem pánve a bez no­žičky, se vychladí na teplotu 5° C. V hloubce svaloviny se proříznou v místě kolenního a hlezenního kloubu. Kýty se nasolí solí se sany­trem (na 1 kg soli 50 g dusičnanu draselného a 40 g cukru.) Kůže se solí masíruje, až se orosí. Pak se kýty oklepou (zbaví se přebytků soli). Dno kádě se posolí a na ně pokladou kýty kůží dolů. Druhý a třetí den se šunky v kádi zalévají lákem: Na 10 l vody 1–1,2 kg soli, 50 g dusič­nanu sodného a 40 g cukru, převařit a vychla­dit na 5°C. Kýty musí být celé ponořeny v láku, ale nesmí se příliš zatěžovat. Po 2 týdnech se kýty přeloží a zalijí čerstvým lákem. Tříkilové kýty jsou proleželé asi za 3 týdny, těžší za mě­síc. Teplota láku musí být stálá mezi 5 a 7°C. Stupeň proležení se kontroluje naříznutím svaloviny kýty až ke kosti. Svalovina je prole­želá, když je příjemně probarvená, růžová na řezu, lepivá. Naležené kýty se opláchnou a po­noří na 2 hodiny do čisté vody. Poté se nechají do dalšího dne na vzduchu oschnout a udí se do zlatožluta. Uzené kýty se vloží do vroucí vody, pak se teplota vody sníží na 75°C a kýty se ovářejí tak dlouho, aby na 1 kg připadla 1 hodina ovaru. Ovařená šunka se vyjme a nechá dochladit. Před zavěšením se celá šunka natře svařenou hustší želatinou, aby nevysychala.

Pohlednice z 20. let pak vypovídá o významu Nuselských schodů před změnou dopravních toků. Poskytla nám ji v poslední době týden co týden vytěžovaná kniha Pavly Státníkové Vinohrady: Dobrá čtvrť pro dobré bydlení (Praha: Muzeum hl. m. Prahy, 2012, s. 85).

V ÚTERÝ 2. KVĚTNA 2017 SE SEJDEME V 11.30 A VE 14.00 NA ROHU ULIC FRANCOUZSKÁ A JANA MASARYKA (TRAMVAJE Č. 4, 5, 13, 22, 26, ZASTÁVKA JANA MASARYKA). TĚŠÍM SE NA VÁS.

     

  

Uložit

Duben 23, 2017

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 25. DUBNA 2017

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 5:10 pm

MĚSTSKÁ BRÁNA KRÁLOVSKÝCH VINOHRAD

Město si uvědomujeme v jeho uzavřenosti, v jeho hranicích. To zakládá podstatné významy městských bran. Jiná je samozřejmě situace města v hradbách a jiná situace města před branami. I v tom představují nová pražská města, těsně obrůstající historická  města v hradbách, vzrušující téma. První fotografie z roku 1874, pořízená někdy v 1. polovině 70. let 19. století, ukazuje jednu z bran, jíž se Nové Město pražské otevíralo prostoru rodících se Královských Vinohrad, Žitnou. Brána, dokončená v roce 1694, se nacházela uprostřed kurtiny barokního opevnění č. XXVI-XXVII. Fotografie z roku 1874 vznikla na rozloučenou, téhož roku se po dlouhých průtazích začaly fortifikační stavby bourat a za tři roky už Nové Město a Královské Vinohrady nic neoddělovalo.
Bránu pro vstup do města potřebujeme především významově a neexistuje-li reálně, hledáme náhradu symbolickou. Nádraží 19. století funkci městské brány ochotně převzala a jejich architektura často s významy symbolické brány pracovala. Královské Vinohrady měly to štěstí, že je železnice podešla tunely a od Nového Města oddělila jen kolejištěm hlavního nádraží. Pro umístění vlastního vinohradského nádraží to ale představovalo komplikaci. (Stranou nechme pro tuto chvíli fakt, že se Královské Vinohrady sice vyhnuly nahrazení městských hradeb novou hradbou železnice, ale později se tu nová nepřekročitelná hradba vytvořila vedením průjezdné automobilové dopravy po bývalém hradebním pásmu.)
Prvním vinohradským tunelem, vyraženým v letech 1869-1871, od 19. září 1871 jezdily nejprve po jedné koleji vlaky Dráhy císaře Františka Josefa (KFJB, k. k. privilegierte Kaiser-Franz-Josephs-Bahn) z Prahy přes Benešov, České Budějovice a Gmünd do Vídně. O rok později, 15. srpna 1872 byl zahájen nákladní provoz na Pražské spojovací dráze na Smíchov, pro niž byla do tunelu položena druhá kolej. Na osobní provoz si počkala do 1. října 1888. Se zahájením osobní dopravy se otevřela i zastávka Královské Vinohrady. Její původní podobu vidíme na snímku, pořízeném od Zvonařky. Vlevo pod vrcholem Nuselských schodů vycházejí z tunelu obě tratě, na levou stranu směřuje kolej k zastávce Nusle-Vršovice, na pravou kolem barokní viniční kaple sv. Rodiny spojovací dráha pod Vyšehrad a přes Vltavu na Smíchov. Dřevěné budovy zastávky mezi nimi obsluhují obě tratě. Napravo už stojí hotel Excelsior, postavený v letech 1904–1905.
Svobodova fotografie ze stejné doby nabízí pohled z opačné strany. Nad vrcholu svahu nad zastávkou ční mohutný nájemní dům, který na místě usedlosti Zvonařka nechali v letech 1896-1898 postavit manželé Antonín a Josef Chmelovi. Zakrývá částečně První českou akciovou továrnu na šunky a uzenářské zboží Antonín Chmel, jejíž reklamní poutač nese na střeše. Sousední dvojici nájemních domů si postavil v letech 1892–1893 stavitel Eduard Rechziegel. Restaurace Zvonařka při Nuselských schodech v pravém z nich se tu na rozdíl od proslulého Chmelova závodu udržela dodnes.
Místo zastávky primárně určilo vedení tunelu. Ale nebylo to místo nevýznamné: Směřují k němu dvě důležité kompoziční a komunikační osy města. Jedna, dnešní Londýnská, je dána vedením tunelu. Druhou založila jedna z Wimmerových alejí, která směřovala podél hradeb od Koňské brány ke Zvonařce. Osa pokračovala i za bodem, kdy se od ní odklonila stará cesta do Nuslí (její trasu sleduje široký zákrut Bělehradské), dnešní Šafaříkovou. Tudy také jezdila už koněspřežná tramvaj, která měla konečnou stanici nad Nuselskými schody, a po ní tramvaj elektrická. Až do roku 1904, kdy se její konečná přestěhovala pod schody k nádraží. Po zahloubení a přemostění Bělehradské pak nádraží získalo spojení i z druhé strany, od Nuslí, prodloužením tramvajové trati na náměstí Bratří Synků.
Tato změna je spojena s přestavbou zastávky. V letech 1912-1913 byly koleje přeloženy, vybudována nová nástupiště a nadchod, postavena nová zděná staniční budova podle projektu Jana Heindla a ing. Němeček vyřešil problém úrovňového křížení trati na Smíchov s Bělohradskou jejím zahloubením a přemostěním. Půvab Heindlovy budovy, který začerstva uchovala dobová pohlednice, poněkud setřela přístavba a zjednodušení fasády v roce 1955. To už tu vlaky přes deset let nestavěly, zastávka byla zrušena po otevření II. vinohradského tunelu v roce 1944. Zastávka Královské Vinohrady / Königliche Weinberge (od roku 1942 Prag-Königliche Weinberge / Praha-Královské Vinohrady) tedy existovala 56 let, z toho 10 let jako železniční stanice, povýšená na ni v roce 1923 po přivedení kusé koleje z vršovického nádraží a v roce 1932 degradovaná zpět na zastávku).

(Reprodukce pocházejí z obvyklého zdroje. Snesl jsem si sice na stůl dost knih, největší a nejkvalitnější předlohy ale opět poskytla kniha Pavly Státníkové Vinohrady: Dobrá čtvrť pro dobré bydlení. Praha: Muzeum hl. m. Prahy, 2012.)

V ÚTERÝ 25. DUBNA 2017 SE SEJDEME V 11.30 A VE 14.00 NA ROHU ULIC BĚLEHRADSKÁ A POD NUSELSKÝMI SCHODY (TRAMVAJ Č. 11 NEBO 6, ZASTÁVKA NUSELSKÉ SCHODY). TĚŠÍM SE NA VÁS.

Uložit

Duben 15, 2017

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 18. DUBNA 2017

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 9:40 pm

ČTENÍ NA CESTU: DÍVČÍ KOLEJ BUDEČ
KAPITOLA Z KNIHY V. M. HAVLA  MÉ VZPOMÍNKY

„Někdy během roku 1922 se na mne obrátila členka OHČS[1] MUDr. Anna (Anča) Schustlerová-Matoušková s návrhem, aby OHČS něco podniklo také pro ubytování vysokoškolských studentek, kterých po první světové válce již hodně přibylo. Měla spolu se svou sestrou Julií, která se právě vrátila ze studijního pobytu v USA, nejen nadšení, ale i konkrétní představu, jak by u nás měla vypadat vzorná, definitivní dívčí kolej. Poněvadž se aktivně účastnila stavby studentské kolonie na Letné, věděla, že předpokladem úspěšné realizace jejích představ je, aby do akce byla zainteresována řada osob jak z úřadů, tak těch, kdo budou ochotni buď finančně nebo pracovně k realizaci plánu přispět. A tak se obrátila na mne, abych jí k tomu pomohl. Věděla, že mne zájem o činnost ve studentstvu ještě neopustil a že jsem, jako spoluiniciátor kolonie na Letné, vlastně i povinen udělat též něco pro ubytování studentek.
Představa dívčí koleje, jak mi ji vylíčila paní Anča, se mi líbila, avšak uvědomoval jsem si, že je potřebí najít především osobu, která za věcí půjde a bude umět tuto představu také realizovat v praxi. Samozřejmě jsem tuto osobu viděl v dr. Schustlerové. Proto jsem položil paní Anče podmínku své spolupráce, že u této akce vytrvá a sama převezme i vedení koleje. Přislíbila, i když ona ani já jsme tehdy netušili, jaké břemeno na sebe bere.
Tehdy existoval spolek Kolej vysokoškolských posluchaček, který spravoval jen asi 15 lůžek ve Spálené ulici a několik v Kateřinkách, vedle blázince. Tento spolek dostal sic od presidenta Masaryka dar 200.000 Kč na stavbu koleje, ale nenalezl se v něm nikdo, kdo by se akce ujal.
Dr. Schustlerová měla chuť, energii i podporu OHČS a Křesťanského kroužku. Dala se do práce přesto, že musela omezit svou lékařskou praxi. Dohodli jsme se, že ustavíme Stavební družstvo OHČS pro stavbu koleje Budeč, které bude mít nárok na státní podporu. Moje matka i já jsme zakoupili značný počet podílů. Družstvo se nám podařilo dobře ustavit. Předsedou byl prof. dr. Felber[2], jednatelkou MUDr. Anna Schustlerová a já pokladníkem.
K pozemku nám dopomohl přičiněním dr. Schustlerové její profesor MUDr. Weigner[3], a to ve Wenzigově ulici. Projekt koleje ochotně vypracoval ing. arch. B. Kozák[4], bratr příznivce našeho obrodného hnutí, prof. dr. J. B. Kozáka[5]. Náklad na stavbu byl odhadnut na 4 milióny Kč. Pozemek stál 128 000 Kč.
Přirozeně teď tu byl nemalý úkol opatřit potřebné peníze a úvěry. Udělali jsme dohodu s Kolejí vysokoškolských posluchaček, že vloží do stavby zmíněný dar od presidenta Masaryka za podmínky, že sama bude obsazovat část pokojů. Dále jsme jednali s ministerstvem zahraničí, aby si zakoupilo pro své výpravy studentů ze zahraničí, které tehdy samo organizovalo, určitou část lůžek, a to vkladem 50.000 Kč za každé vyhrazené lůžko, resp. pokoj. Také nám jistou částkou přispělo ministerstvo zdravotnictví, které mělo zájem, aby studentky medicíny měly možnost bydlet nedaleko svých fakult a ústavů. Takto se nám podařilo získat celý potřebný kapitál k tomu, abychom dostali státem garantovaný úvěr a zajistili stavbu.
Při ofertním řízení byl nám poradcem můj profesor z techniky a příbuzný Schustlerové prof. ing. dr. Stanislav Bechyně[6]. Stavba byla zadána firmě Českomoravská stavební, za kterou vedl stavbu můj spolužák z reálky i techniky ing. Jaroslav Brázdil (s nímž jsem i později po řadu let spolupracoval při svém podnikání na Barrandově). Při stavbě koleje byli našimi obětavými poradci ing. Zelený a ing. Karel Boháč. Náklad na stavbu nebyl překročen.
Návrhy na nábytek vypracovala a jeho dodávku zajišťovala bezplatně arch. Milada Petříková-Pavlíková, první čsl. architektka[7].
Kolej Budeč byla úspěšně vybudována a od listopadu 1925 obsazena studentkami. První ředitelkou se stala MUDr. A. Schustlerová. Když se později své funkce vzdala, po neshodě osobního rázu s některými členkami výboru Koleje vysokoškolských posluchaček, stala se ředitelkou Budče ing. Bergauerová, která za okupace i se svým manželem ztratila život v plynové komoře.“[8]

V ÚTERÝ 18. DUBNA 2017 SE SEJDEME V 11.30 A VE 14.00 NA KRÁLOVSKÝCH VINOHRADECH V ANGLICKÉ ULICI, NA CHODNÍKU MEZI ŠKRÉTOVOU A RUBEŠOVOU (ORIENTAČNÍ BOD: PIZZERIA LA TORRETTA). TĚŠÍM SE NA VÁS.            

[1] Obrodné hnutí čsl. studentstva bylo ustaveno z iniciativy Václava Marii Havla a Otakara Janoty v roce 1920 (Václav Maria Havel byl pět prvních volebních období, v letech 1920–1924, jeho předsedou). Z programového prohlášení, přijatého na třetí konferenci OHČS v roce 1922: „My, řádní členové OHČS, sdružujeme se v rámci OHČS, abychom společně pracovali na podkladě náboženském k obrodě člověka v duchu Krista, jež se projevuje účinnou láskou, touhou po poznání pravdy a snahou po konání dobra.“

[2] Prof. Ing. Dr. Viktor Felber (1880–1942), absolvent české a německé techniky v Praze, první doktor technických věd u nás. Na Českém vysokém učení technickém se v roce 1908 habilitoval v oboru technická mechanika, roku 1911 jmenován mimořádným, 1919 řádným profesorem mechaniky a termomechaniky. V akademickém roce 1920-1921 děkan Vysoké školy strojního a elektrotechnického inženýrství, v akademickém roce 1930-1931 rektor Českého vysokého učení technického. Kromě základních děl v oborech hydrauliky, mechaniky a termomechaniky vydal také pozoruhodné spisy Řád mravní a hospodářský (Praha: Etokratické hnutí, 1935) a Národní a sociální stát. Studie o společenské a národní organisaci a o budování státu (Praha: Jan Svátek, 1939). Ty už spadají do doby, kdy byl na vlastní žádost předčasně penzionován. V roce 1942 byl jako aktivní člen Národně-revolučního výboru inteligence zatčen a popraven.

[3] Prof. MUDr. Karel Weigner (1874–1937), profesor anatomie na Universitě Karlově, po dvakrát děkanem lékařské fakulty, v roce 1936 rektorem university. Od roku 1926 až do své smrti vedl pražský Anatomický ústav. Autor fundamentální pětidílné učebnice Topografická anatomie se zřetelem k studiu anatomie a k potřebám klinickým (2. vyd. Praha: Springer, 1930) a učebnic dalších, významný funkcionář Sokola, propagátor zdravého způsobu života, tělocviku a sportů, zakladatel Ústavu pro výchovu učitelů tělocviku, oblíbený učitel plastické anatomie na uměleckých školách a popularizátor vědy.

[4] Ing. arch. Dr. Bohumír Kozák (1885–1978) studoval na Českém vysokém učení technickém. Po absolutoriu v roce 1909 pracoval v ateliéru Osvalda Polívky, pak se stal hlavním architektem firmy V. Nekvasil a počátkem 20. let se osamostatnil.

[5] Prof. PhDr. Jan Blahoslav Kozák (1888–1974) studoval teologii, filosofii a teologii na universitách v Bonnu, Edinburghu, Vídni, Halle a Praze. V roce 1921 se habilitoval pro obory logiky, metodologie a noetika a 1926 i dějiny filosofie, od 1927 byl mimořádným, 1933 řádným profesorem dějin filosofie na Filosofické fakultě University Karlovy.

[6] Prof. Ing. Dr. Stanislav Bechyně (1887–1973) studoval do roku 1910 na pražské technice. Získal zaměstnání u firmy Skorkovský, postupně se tu stal vedoucím inženýrem a nakonec společníkem. V roce 1920 byl jmenován profesorem statiky, dynamiky a staveb ze železobetonu na Českém vysokém učení technickém, v letech 1926-1958 tu přednášel stavitelství mostů kamenných a betonových, obor, který ustavil. Dvakrát byl děkanem Vysoké školy inženýrského stavitelství. Jeho bohatá bibliografie obsahuje převážně vědecké studie a vysokoškolské učebnice betonového a mostního stavitelství.

[7] Milada Petříková (1895-1985) se dostala na České vysoké učení technické jako soukromá hospitantka, až po vzniku republiky byla uznána řádnou posluchačkou. Absolvovala v roce 1921, téhož roku (čtyři dny po promoci) se provdala za svého profesora Theodora Petříka (1882–1941) a otevřela si vlastní ateliér.

[8] HAVEL, V. M. Mé vzpomínky. Praha: Lidové noviny, 1993, s.150-151.

Duben 10, 2017

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 11. DUBNA 2017 NEBUDE

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 11:43 am

Prakticky celý uplynulý týden jsem v duchu pobýval v této ulici. Když ji Karel Maloch někdy kolem roku 1890 fotografoval, jmenovala se ještě Hálkova. Dnešní jméno Londýnská získala v roce 1926 a pak už je změnila jen jednou a celkem nakrátko, v letech 1940–1945 se jmenovala Mnichovská / Münchener Straße. To, co zakládá půvab ulice, prozrazuje její jméno nejstarší: V letech 1875­–1884 to byla Tunelová či Tunelská. Regulace určila vedlejším ulicím Královských Vinohrad šířku 17 metrů, hlavním 25 metrů, Londýnská je ale široká 30 metrů, aby domy, které ji obestavují, nezatěžovaly klenbu Vinohradského tunelu I. Je tu tak dost místa na stromy i předzahrádky a logika vedení tunelu naštěstí nenahrává průjezné dopravě na povrchu. Celé přilehlé části Královských Vinohrad dala ale logiku urbanistickou. Těšil jsem se, jak vám to všechno ukážu, ani o zajímavou architekturu tu není nouze. Organismus, který celou zimu odolával díky vakcinaci a dalším vědeckým prostředkům typu česneku, zelňačky, zázvoru a slivovice všem kolemjdoucím chřipkám a nachlazením, si ale nejspíš s novým jarem vzal v tomto ohledu volno. Mám pocit, že vše, co jsme svorně odvrátili, si to teď vybírá zpětně a najednou. Teplota neklesá, kašel neslábne, hlas se nevrací, schopnost pohybu nepřipomínajícího tolik stařecké šourání také ne. Minula hodina, která měla rozhodnout. Se srdcem bolavým (a vším ostatním jakbysmet) musím přiznat, že jsem svůj boj prohrál, a tedy nerad vyslat tuto zvěst:

PŘEDNÁŠKY SE V ÚTERÝ 11. DUBNA 2017  N E K O N A J Í  PRO NEMOC.

Jejich program se přesouvá na následující týden, místo setkání ještě včas připomenu, měnit ale nebudu. Na náhradě prostonaného času se domluvíme. POŽEHNANÉ VELIKONOČNÍ SVÁTKY VÁM, ŽEL, MOHU POPŘÁT JEN TAKTO NA DÁLKU. VĚŘÍM, ŽE SE UVIDÍME V ÚTERÝ 18. DUBNA. TĚŠÍM SE NA VÁS.

Older Posts »

Vytvořte si zdarma webové stránky nebo blog na WordPress.com.