Czumalova nástěnka

Prosinec 18, 2017

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 19. PROSINCE 2017

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 11:26 am

CO BYLO PŘED FARNÍM CHRÁMEM SV. PROKOPA

První část cesty ke kostelu sv. Prokopa, vystavěnému Františkem Mikšem v letech 1899–1903 podle projektu Josefa Mockera z let 1889–1898, nechám raději vylíčit Františka Ekerta, kaplana u sv. Vojtěcha, než vás v úterý seznámím s její druhou částí. František Ekert, vypravěč rozhodně lepší než při vší snaze dokážu být, vydal své dílo Posvátná místa král. hl. města Prahy s podtitulem Dějiny a popsání chrámů, kaplí, posvátných soch, klášterů a jiných pomníků katolické víry a nábožnosti v hlavním městě království Českého v roce 1883, pět let před tím, než Jeho Eminence František z Pauly hrabě kardinál Schönborn-Buchheim-Wolfsthal posvětil základní kámen nového žižkovského kostela. A až dvacet let po vydání monumentálního Ekertova díla Schönbornův nástupce, Jeho Eminence Lev kardinál Skrbenský, svobodný pán z Hříště, dokončený chrám 28. září 1903 vysvětí. František Ekert, od roku 1892 farář kostela Panny Marie Sněžné, mohl ještě vidět, jak chrám roste, zemřel 20. května 1902. (Je tu ještě jeden důvod, proč nechávám vyprávět P. Ekerta: Ať čtete na dané téma prakticky cokoliv, hledání zdroje vás k němu dovede a jen zjistíte, jak byl ochuzen, připraven o přesnost i krásu a někdy čten a okrádán nepozorně a nedbale. Text ze s. 311-313 II. svazku citovaného díla ponechávám bez jakýkoliv úprav.)

Rozsáhlý a lidnatý Žižkov, který r. 1875 jakožto samostatná obec se ustavil, rozmáhal se tou měrou, že kdežto r. 1869 pouze 4366 obyvatelů čítal, r. 1861 již 21.113 jich ve zdech svých hostil, kterýžto počet den ku dni pořáde vzrůstá. Přesmutné byly však poměry náboženské v této veliké a neustálené obci. Dvacet tisíc lidí katolického vyznání, a mezi nimi více než tři tisíce školních dítek, neměli domácí svatyně, kde by službám Božím obcovali a sv. svátosti přijímali! Byli odkázáni ku vzdálenému a málo prostrannému farnímu kostelu ve Volšanech. Když tento kostel r. 1879 se opravoval, nebylo tu vůbec místa pro služby Boží školní. Tu dovolil J. Em. kardinál arcibiskup Schwarzenberg, aby katecheta Jos. Houžvička sloužil v nedělích a o svátcích mši sv. pro školní mládež na náměstí před školní budovou, což dálo se od 4. neděle po Velikonocích až do konce školního roku 1879 u přenosného oltáře, jejž obec za 63 zl. pořídila. Něco podobného lze za naší doby vídati jen v krajinách zámořských mezi Indiány, k nimž ob čas katolický misionář dochází! Avšak právě tyto mše, sloužené pod širým nebem, jichž súčastňoval se kromě dítek školních i veliký zástup obyvatelstva, vzbudily v srdcích katolíků Žižkovských mocnou touhu po stavbě chrámu Páně. Později konány služby Boží ve školní tělocvičně, která vždy se k tomu upravovala.
Snahou purkmistra J. M. Wertmüllera i katechety Jos. Houžvičky ustavil se hned r. 1879 pod protektorátem p. kardinála arcibiskupa „spolek pro vystavění katolického chrámu Páně v Žižkově“, jenž neunaveně jal se sbírati k tomuto posvátnému účelu milodary. Obec sama darovala pro budoucí kostel staveniště na náměstí pod Bezovkou, i 5000 zl. na stavbu farního domu. Dosud sešlo se ku 15.000 zl. darů na budoucí chrám.
Jelikož nekynula však naděje, že při chudobě obyvatelstva a mnohých překážkách, také zlou vůlí kladených, v Žižkově brzy chrám Páně stavěti se bude, rozhodnuto zříditi v této obci prozatímnou svatyni i duchovní správu. K tomuto účelu koupen r. 1883 za 31.000 zl. velký, dříve hostinský dům „u Jana Lucemburského“ čís. p. 520 v ulici Štítného, a prostranná někdejší tančírna jeho upravena v kapli.[1] Zároveň rozdělena posavádní farnosť Volšanská tím způsobem, že větší díl obce Žižkovské asi s 15.000 obyvateli byl přidělen pod duchovní správu Žižkovského exposity, jímž ustanoven kněz Jos. Houžvička, posavádní katecheta, pod dozorem faráře Volšanského. Spolu učinila obec Žižkovská smlouvu s kongregací Milosrdných sester sv. Karla Bor., jíž odevzdala správu obecné opatrovny dítek, pro kterouž najala místnosti v témž domu, kde kaple a duchovní správa se nalézají. Tak stal se v smutných náboženských poměrech této obce rokem 1883 požehnaný obrat.
Kaple byla v neděli dne 30. září, o svátku sv. Jeronýma r. 1883 od sv.-Vítského kanovníka dra Eduarda Tershe posvěcena, ku kteréžto radostné slavnosti zavítali zástupcové c. k. místodržitelství i hejtmanství Karlínského a obce Pražské i obecní zastupitelstvo Žižkovské s mnohými jinými hostmi.
Sotva kaple tato službám Božím zasvěcena byla, osvědčilo se, že v obyvatelstvu Žižkovském, ač dlouho svatyně se mu nedostávalo, nevyhasl duch víry a nábožnosti katolické, neboť svatyně ta bývá vždy o službách Božích nedělních i svátečních zbožným lidem přeplněna, a též ve všední dny přichází sem dosti lidu na mše sv. a požehnání.
Kaple Panny Marie jest dosti prostranná, majíc 36 metrů délky, 20 metrů šířky a 18 metrů výšky. Sáhá skrze dvě patra do výše celého domu a má dvoje rozsáhlé galerie nad sebou, tak že poskytuje místa více než 1000 osobám. Na střechu její dána r. 1883 věžička se zvonkem, ozdobená křížem. Veškeren hojný nábytek i posvátné nádoby a bohoslužebná roucha byly sem darovány. Roucha věnovaly kláštery Strahovský, Uršulinek, Milosrdných sester, Anglických panen, Srdce Páně, a spolek paramentní. Dále darovali: Monstrancí p. Hellebrand, ciboř paní Parmová, kalich p. Václ. Zikmund, jiný kalich spolek paramentní, krásný luster sl. Hallová, skříň k nemocným p. Jan Nesládek, nádobky na sv. oleje p. Moravec, paténu pro zaopatřování nemocných paní Wagnerová, korouhve p. Štěpán, lucerny p. Uher a p. Pally, svícny p. Zadák a sl. Kateř. Tichovská. Oltář i obrazy věnoval sem klášter Emauský. Touto štědrostí dobrodinců, a to hlavně samých obyvatelů Žižkovských, upravena jest tato kaple velmi vkusně, tak že příjemný dojem činí.
Oltář Panny Marie má svatostánek a pěknou sošku Matky Boží, darovanou od Milosrdných sester. Na stěnách visí velké obrazy sv. Josefa, sv. Václava a sv. Jana Nepom., které bývaly na oltářích v klášteře Emauském. V krátké době bude tato svatyně ozdobena i obrazy křížové cesty.
Služby Boží konají se tu tímto řádem: V nedělích a o svátcích bývá ranní mše sv. o 7½ hod., školní mše sv. v 9 hodin; v 10. hod. koná se kázání, a po něm slouží se mše sv. zpívaná. Církevní zpěvy koná tu mládež školní s učiteli, a činí se již přípravy ku zřízení Cyrillské jednoty. Odpoledne bývá tu každodenně požehnání. V době adventní pějí se zde písně rorátní.
Duchovní správce má svůj úřad i příbytek v témž domě a nyní bydlí tu i tři Milosrdné sestry, kteréž vychovávají více než 300 dítek v zdejší obecné opatrovně. Dejž Bůh, aby v lidnatém Žižkově brzo vypínal se důstojný, prostranný chrám Páně (sv. Prokopa ?), o jehož stavbu nepřestane ani nyní pečovati horlivý spolek zbožných katolíků zdejších.

Fotografii kostela sv. Prokopa vytvořil v 1. polovině 40. let Jaromír Funke (FUNKE, Jaromír. Pražské kostely. Praha – Brno, Miroslav Stejskal – Josef Stejskal, 1946, obr. 149.), pohlednice ukazuje kostel nedlouho po dostavění (DVOŘÁK, Tomáš a kol. Žižkov: Svéráz pavlačí a strmých ulic. Praha: Muzeum hl. m. Prahy, 2012, obr. 135 na s. 47.).

 V ÚTERÝ 19. PROSINCE 2017 SE SEJDEME JEN VE 14.00 (OBĚ SKUPINY) NA SLADKOVSKÉHO NÁMĚSTÍ PŘED KOSTELEM SV. PROKOPA (TRAMVAJE Č. 5, 9, 15, 26, ZASTÁVKA LIPANSKÁ). V TOMTO KALENDÁŘNÍM ROCE NAPOSLED A NAPOSLED I V TOMTO SEMESTRU, V ÚTERÝ 2. LEDNA 2018 JE DĚKANSKÉ VOLNO. V LETNÍM SEMESTRU SE PRVNÍ PŘEDNÁŠKA KONÁ 20. ÚNORA 2018. TĚŠÍM SE NA VÁS.    

[1] Dům čp. 520/XI, Štítného 5, postavil Vojtěch Hodan v letech 1873-1874. V roce 1919 byla kaple přestavěna na divadlo. Dnes tu sídlí Žižkovské divadlo Járy Cimrmana.

Reklamy

Prosinec 11, 2017

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 12. PROSINCE 2017

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 12:51 am

OTEC ZAKLADATEL

Na počátku byla jen pole, vinice a sady pod holými temeny kopců, dvě silnice, ves Volšany a osamocené usedlosti. Jejich jména se čtou jako dobrá báseň: Bayrová, Bezovka, Boudečka, Červený dvůr, Direktorka, Dolní Sklenářka, Horní Sklenářka, Chmelnice, Komotovka, Krenovka, Lidmonka, Miranka, Ohrada, Parukářka, Pražačka, Proutková, Reismonka, Rožmitálka, Smetanka, Václavka, Vendelínka, Viktorka, Výšinka… Pak přišel Karel Hartig. Sedlčanský rodák (narodil se tu 4. května 1833 v rodině panského mlynáře) se vyučil v Příbrami zedníkem. Předpokládané studium na pražské polytechnice zpochybnil důkladný archivní výzkum Miloslava Mikoty, v katalozích řádných posluchačů Hartig zapsán není[1]. Po vykonání předepsaných stavitelských zkoušek u okresního stavebního úřadu v Benešově získal v roce 1854 oprávnění pro venkov. Pracoval pak na stavbách ve Vídni, Linci a v Uhrách. Do Prahy jej zřejmě přivedla práce pro vojenský erár na stavbě Josefských kasáren podle Pilhalova projektu. V roce 1861, kdy byla kasárna dokončena, mu magistrát udělil zednickou koncesi pro Prahu. Téhož roku se seznámil s Amalií Stomeovou. Rodině patřil statek Pražačka a usedlosti Velká a Malá Ševčíková při Vídeňské silnici. Vzali se roku 1865 a ještě před tím zpracoval Hartig pro svou nastávající tchyni, vdovu Marii Stomeovou, regulační plán jejích polí mezi Vídeňskou silnicí a vrchem sv. Kříže. Jádrem území určeného k zastavění bylo okolí dnešního Komenského náměstí. Hartig sám byl jedním z prvních, kdo se stali vlastníky stavebních parcel, a v letech 1866-1869 postavil první dva své činžovní domy čp. 126/XI a 128/XI. Oba dodnes stojí (Koněvova 2a a Koněvova 2b). Následovaly domy při dnešní Husitské. Jejich pojmenování prozrazuje nadšeného obdivovatele husitství a zrod žižkovské identity, odvozované od jedné z mála vítězných bitev českých dějin: U Jana Žižky z Trocnova (čp. 160/XI, Husitská 49), U Jana Husi (čp. 191/XI, Husitská 47), U Jeronýma Pražského (čp. 192/XI, Husitská 45), U Božích bojovníků (čp. 404/XI, Husitská 43, U Božích bojovníků 2). Oslavou husitství je také dům čp. 351/I (Betlémské náměstí 6) na Starém Městě pražském v sousedství Betlémské kaple, na místě domu, o němž 19. století věřilo, že tu bydlel Mistr Jan Hus. Hartig také prosadil, aby sem Umělecká beseda věnovala pamětní desku s nápisem, který to připomínal, a Schnirchův bronzový medailon Mistra Jana Husa. Pro mne architektonicky nejzajímavější Hartigovo dílo.
Hartigova stavební činnost, která se zdaleka neomezila na jmenované domy, byla úspěšná také díky vlastním zdrojům: V letech 1865-1873 měl Hartig na ploše dnešního Komenského náměstí skupinu polních pecí, kde se pálily cihly. Pak tu nechal těžit písek a kromě zásobování vlastních staveb jej i prodával. Nakonec, když bylo ložisko písku vyčerpáno, poskytl jámu za poplatek k zavážení. Konečná bilance Hartigových stavebních aktivit na Žižkově činí zhruba šedesát domů a dvě veřejné stavby.
První z nich byla nejstarší žižkovská školní budova. V roce 1870 založil Karel Hartig spolek Občanská beseda v Žižkově a stal se jeho starostou. V říjnu 1871 se ve spolku ustavil přípravný výbor ku zřízení školy na Žižkově pod Hartigovým předsednictvím a odtud už vedla přímá cesta k založení Akciové společnosti pro vystavění Obecního domu na Žižkově. V září 1872 bylo upsáno již 34 000 zlatých. Veřejný konkurs na projekt školy obeslali společným projektem i Antonín Wiehl a Jan Zeyer, konkurs ale neměl vítěze a výbor nakonec schválil projekt Karla Hartiga. Hartig pak školu sám stavěl na pozemku, který výboru prodal za 9 500 zlatých. Stavěl svižným tempem, odpovídajícím naléhavosti potřeby školní budovy pro rychle rostoucí počet dětí, a už 2. listopadu 1873 mohla být škola, zatím bez pravého křídla svého symetrického rozvrhu, slavnostně vysvěcena. Když změna školského zákona učinila roku 1874 školní budovy věcí obcí, koupila tehdy ještě nerozdělená obec vinohradská od Hartiga školu za 80 000 zl., převzala závazky dosud nesplacených půjček u Hypoteční banky království Českého ve výši 36 500 zl. a u Občanské záložny na Žižkově 43 000 zl., získala od zemského výboru dodatečnou subvenci 20 000 zl. a školu do roku 1881 nákladem 29 000 zl. dostavěla.
Pro úplnost: Druhou Hartigovou veřejnou stavbou je Občanská záložna na Žižkově z roku 1876 (čp. 100/XI, Prokopova 16). Připomeňme, že Karel Hartig byl od jejího vzniku v říjnu 1870 jejím starostou. Počátkem roku 1878 záložna ohlásila bankrot.
Hartigovo stavební podnikání nijak neomezovalo jeho další mnohostranné aktivity. Do Prahy přišel jako pravý muž v pravou chvíli: Byl prakticky u všeho, co akcelerovalo národní emancipaci, ať už to bylo zakládání Hlaholu, Sokola či Umělecké besedy nebo velké národní manifestace. Byl to Karel Hartig, kdo roku 1872 navrhl pojmenování žižkovských ulic jmény významných osobností husitského hnutí. Rozhodnutím vinohradského zastupitelstva, do něhož byl Hartig o rok dříve zvolen za Stranu pokroku, se Vídeňská silnice (dnešní Husitská) pojmenovala Husovým jménem, dnešní Tachovské náměstí jménem Žižkovým, dnešní Koněvova Poděbradovým. Další ulice dostaly jména Prokopova, Chlumova, Roháčova, které si podržely dodnes, a v následujících letech se v tomto duchu pokračovalo. (Význam těchto pojmenování jako specifického pomníku dokládá také fakt, že jména ulic se záhy po schválení ocitala na nárožích na pouze česky psaných tabulkách v národních barvách, na Žižkově o dvě desetiletí dříve, než se čeština začala objevovat na tabulkách v historických pražských městech.)
Byl to Karel Hartig, kdo dal jméno celému Žižkovu. Byl iniciátorem a signatářem petice 55 občanů obecnímu výboru, požadující označení části vinohradské obce jménem Žižkov už v roce 1868. Došlo k tomu ale až poté, co se roku 1875 vinohradská obec rozdělila na Vinohrady I a Vinohrady II, v obecních volbách na Vinohradech I zvítězila Strana pokroku a Karel Hartig byl zvolen starostou. Ministerstvo vnitra změnu názvu schválilo 7. srpna 1877 a 5. května 1881 povýšil císař František Josef I. Žižkov na město.
Byl to Karel Hartig, kdo odstartoval dlouhou cestu k pomníku Jana Žižky z Trocnova na Vítkově a kdo na již zmíněný dům U Jana Husi umístil roku 1869 Husovu sochu, dílo Františka J. Heidelberga či Leopolda Friče, pravděpodobně vůbec první Husův pomník v Čechách. Už roku 1869 byl Hartig zvolen členem výboru pro zřízení Žižkova pomníku u vsi Šenfeld nedaleko Přibyslavi, později přejmenované na Žižkovo pole, štědře přispěl na jeho postavení a věnoval kameny do jeho soklu s nápisy Sokol Žižkovský a Žižkov. Téhož roku začal připomínat vítězství husitů nad křižáky na temeni Vítkova. Jeho spor s c. k. úřady o právo stavět tu vlajkový stožár a vyvěšovat na něm vlajku byl nakonec relativně vítězný a tak tu, často přes policejní zákaz, vlál v následujících letech ve výroční den bitvy na vysoké vlajkové žerdi bílý prapor s červeným kalichem a o výročních dnech smrti Jana Žižky z Trocnova, popravy sedmadvaceti českých pánů a bělohorské bitvy prapor smuteční. František J. Heidelberg vytvořil z jeho popudu a za peníze Občanské záložny v Žižkově návrh Žižkova pomníku, který měl stát ve středu Prokopova náměstí. Půltřetího metru vysoká pískovcová Žižkova postava v plné zbroji stojící na necelé čtyři metry vysokém soklu měla pravicí třímající palcát ukazovat k místu vítězného střetu husitů s vojsky míšeňského markraběte a rakouského vévody. Heidelberg dokončil sádrový model pomníku na počátku roku 1875 a odhalení 1,5 m vysokého díla se stalo součástí oslav 10. výročí založení Žižkova ve spolkové místnosti Občanské besedy v hostinci U Prokopa Velikého (čp. 220/XI, Prokopovo náměstí 9). Hartig se pak po dvou letech postaral o přemístění modelu do zasedací síně obecního zastupitelstva v budově Občanské záložny. Odtud se po jistých peripetiích odrážejících žižkovská politická zemětřesení dostal do radní síně nové žižkovské radnice na Havlíčkově náměstí.
Karel Hartig byl starostou zmiňované Občanské besedy v Žižkově, až do roku 1873 politického spolku, a členem výboru Českého demokratického spolku. Z Občanské besedy vzešla Strana pokroku, která si v roce 1871 vynutila obecní volby a zvítězila v nich, stejně tak v dalších volbách roku 1874. Karel Hartig byl za tuto stranu od března do září 1875 obecním starostou a po rozdělení jej 22. března 1876 zvolili prvním starostou Vinohrad I., budoucího Žižkova. Zároveň byl předsedou místní školní rady, členem okresního zastupitelstva a starostou Obecní záložny. Po jejím krachu roku 1878 skončil ve vyšetřovací vazbě a na starostenský úřad rezignoval. Výsledkem více než ročního vyšetřování bankrotu záložny byla žaloba pro zločin podvodu a přečin zaviněného úpadku na pět členů vedení. Karel Hartig měl s žalobami, soudy a vazbou své zkušenosti. Dosud to bylo aktivistické dráždění státní moci, ale tentokrát šlo do tuhého. Po osmidenním přelíčení před porotou zemského soudu trestního v Praze byli všichni zproštěni obžaloby, ovšem vyrovnání s věřiteli se táhlo dlouho a Hartigovo vyloučení z politického života Žižkova už zůstalo definitivní. Neustaly ale útoky proti němu vedené. V roce 1882 byl sice zvolen prvním starostou Spolku pro zbudování Žižkova pomníku na Žižkově, záhy ale rezignoval, s Žižkovem se definitivně rozešel a přestěhoval se na Královské Vinohrady. Roku 1884 úspěšně požádal o udělení stavitelské koncese pro Prahu, vzdal se jí, už ovdovělý a po smrti dcery vychovávající své vnučky, roku 1897. Neopustil ale všechny své aktivity, ještě roku 1903 se jako člen slavnostního a správního výboru účastnil kladení základního kamene k Husovu pomníku. Zemřel 12. srpna 1905.

K obrázkům: Podobizna Karla Hartiga pochází ze stránek časopisu Kauza3. Hartigovu školu kreslil František Chalupa pro Světozor, kde vyšla v roce 1874. Kreslil ji tedy v podobě projektované, ne do té doby postavené, jak bylo ostatně zvykem. O rok mladší je kresba z Humoristických listů, reagující najednou na stav žižkovských ulic, jejich pojmenování, o němž tu byla řeč, vztah prakticky ryze české čtvrti k státní moci a především na její odpor k úředně vnucené povinnosti zřídit německou školu. Obě nereprodukuji z uvedených časopisů, ale z knihy Zdeňka Šestáka Jak se ze Žižkova stalo velké město: 1865-1914 (Praha: Academia, 2008) jako nenápadné doporučení doplňkové četby. Sugestivní snímek, připomínající smutný fakt, že právě nejstarší část Žižkova Hartigových gründerských časů podlehla asanaci a jeho škola byla zachráněna jen shodou šťastných okolností, pořídil v roce 1986 Jaroslav Kocourek. Uloupil jsem ho pro vás na stránkách Asociace recentní archeologie. Opět nenápadné doporučení. Cenným zdrojem pro text mi byla v poznámce citovaná gruntovní studie Miloslava Mikoty, k níž jsem se po čase s chutí vrátil a vřele ji doporučuji. Těžil jsem téměř hartigovsky, ale zdaleka nevyčerpal.

V ÚTERÝ 12. PROSINCE 2017 SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 11.30 A 14.00 U POMNÍKU KARLA HAVLÍČKA BOROVSKÉHO NA HAVLÍČKOVĚ NÁMĚSTÍ (AUTOBUS č. 136 A 175 ROKYCANOVA NEBO TRAMVAJ č. 5, 9, 15, 26 LIPANSKÁ). TĚŠÍM SE NA VÁS.    

Do těšení se mi dnes mísí smutek: Prakticky vždy, když připravuji další z našich vycházek, sahám pro oporu k tomu, abych na nic nezapomněl a dozvěděl se pro vás něco, co jsem dosud nevěděl nebo už zapomněl, po knihách Jana E. Svobody Praha 1891 – 1918: Kapitoly o architektuře velkoměsta, Praha 1919 – 1940: Kapitoly o meziválečné architektuře a Praha 1945 – 2003: Kapitoly z poválečné a současné architektury. Posunuly, stejně jako Svobodovy drobnější studie, významně poznání české architektury 20. století a pro práci v terénu poskytly odborníkům i laikům také kýžený servis, z něhož hojně těží mnohé z toho, co přišlo po těchto knihách. Jejich autor prohrál 2. prosince 2017 dlouhý boj s nemocí. Poznal jsem ho už v dobách jeho dálkového studia dějin umění a nemálo posledních let se s ním pravidelně potkával v ministerské památkové komisi a mohl tak oceňovat jeho pevné, vždy důkladně podložené a pregnantně formulované názory. Nebolí to jen pro hlubokou úctu, kterou jsem k němu vždy cítil jako k odborníkovi, měl jsem ho rád pro jeho obdivuhodnou skromnost a pokoru.

[1] MIKOTA, Miloslav. Karel Hartig a počátky Žižkova v 19. století. Praha: KLP – Koniasch Latin Press, 1996, s. 8 a pozn. 18 na s. 46.

Prosinec 3, 2017

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 5. PROSINCE 2017

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 7:29 pm

VZPOMÍNKA NA ATMOSFÉRU DVOU ŽIŽKOVSKÝCH NÁMĚSTÍ

Nemohu se nabažit barevných diapozitivů Oldřicha Janovského. Jeden jejich soubor zachycuje Žižkov v době, kdy mi bylo deset let. Dalších deset let ještě uplynulo, než jsem Žižkov poprvé spatřil. Zastihl jsem ho a zamiloval si ale ještě takový, s jakým se teď na Janovského fotografiích shledávám.
Na prvním snímku z roku 1964 uzavírá průhled Českobratrskou ulicí svah vrchu sv. Kříže. Nalevo je první žižkovská škola, postavená Karlem Hartigem podle vlastního projektu a s fasádou navrženou Josefem Schulzem v letech 1872-1873. Snímek ale vlevo zachycuje jen její mladší část, stavěnou až poté, co rozestavěnou školu koupila v souladu se změnou školského zákona v roce 1874 obec. Dokončena byla v roce 1881. Napravo kino Jiskra s fasádou střídmě dekorovanou v národním slohu. Jen škola tu zůstala.
Na druhém snímku, rovněž z roku 1964, je nedaleké Havlíčkovo náměstí. V dohledu není jediný automobil. Na obě náměstí se v úterý půjdeme podívat.

(Obě fotografie reprodukuji z již zde mnohokrát citované knihy: DVOŘÁK, Tomáš a kol. Žižkov: Svéráz pavlačí a strmých ulic. Praha: Muzeum hlavního města Prahy, 2012, s. 114 a 105.)

V ÚTERÝ 5. PROSINCE 2017 SE SEJDEME V TROCHU ODLIŠNÉM ČASE A NA RŮZNÝCH MÍSTECH: PRVNÍ SKUPINA AŽ VE 13.00 NA ROHU ULIC JANA ŽELIVSKÉHO A BISKUPCOVA (NA PRAVÉ STRANĚ ULICE JANA ŽELIVSKÉHO PŘI POHLEDU OD OHRADY K BASILEJSKÉMU NÁMĚSTÍ, ZASTÁVKA TRAMVAJÍ č. 9, 10, 11, 16 BISKUPCOVA). DRUHÁ SKUPINA V OBVYKLÝCH 14.00, ALE JINDE: VE DVOŘE DOMU čp. 216/XI, PROKOPOVA 4, PŘED BETLÉMSKOU KAPLÍ ČESKOBRATRSKÉ CÍRKVE EVANGELICKÉ. TÉ BUDE VĚNOVÁNA ČÁST PŘEDNÁŠKY MEZI 14.00 A 14.30, SPOLEČNÁ PRO OBĚ SKUPINY, PRO PRVNÍ SKUPINU ZÁVĚR, PRO DRUHOU ÚVOD PŘEDNÁŠKY. (NEJBLÍŽE JE K BETLÉMSKÉ KAPLI ZE ZASTÁVKY AUTOBUSŮ č. 136 A 175 ROKYCANOVA NEBO ZE ZASTÁVKY TRAMVAJÍ č. 5, 9, 15, 26 LIPANSKÁ). TĚŠÍM SE NA VÁS.    

Listopad 26, 2017

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 28. LISTOPADU 2017

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 2:21 pm

ŽIŽKOVSKÁ KAPSLOVNA

Začalo to dvěma objevy. Francouzský chemik Claude Louis Bertholet (1748–1822) připravil roku 1786 chlorečnan draselný, KClO3, zvaný po něm také Bertholetova sůl, a objevil citlivost jeho směsi s práškovými hořlavinami na mechanické podněty. Na konci 18. století pak vzbudil pozornost fulminát rtuťnatý, Hg(CNO)2, triviálně třaskavá rtuť, který lze rovněž mechanicky přivést k výbuchu a iniciovat jím explozi jiné výbušniny, ať už byl tím, kdo fulminát rtuťnatý připravil jako první, anglický chemik Edward Charles Howard (1774–1816) v roce 1799 nebo o něco později Justus von Liebig (1803­–1873) či naopak dříve William Higgins (1766–1825), Pierre Bayer (1725–1798), Johann Kunckel von Löwenstern (1630-1703) či někdo ze středověkých alchymistů. Otevřela se možnost, jak překonat nevýhody křesadlových zámků ručních palných zbraní. Na přelomu 18. a 19. století bylo vyvinuto několik typů perkusních zámků a pro ně se hledaly optimální perkusní zápalky.
Do vývoje se pustil také mladý francouzský chemik Jean Marie Nicolas Bellot (1797–1880) a v návaznosti na Bertholeta experimentoval s chlorečnanem draselným ve směsi s černým střelným prachem. V roce 1823 získal povolení k zřízení dílny na výrobu zápalek v Paříži, byl také tichým společníkem jejich dalšího pařížského výrobce, firmy Tardy & Blancher. S Bellotovými zápalkami začala obchodovat i společnost Sellier & Comp., prodávající luxusní zboží a lovecké zbraně, kterou v roce 1813 vytvořil z firmy Rosenkranz  v Lipsku francouzský emigrant Pierre Daniel Louis Sellier (1790–1870). Rychle si uvědomil obchodní potenciál nového výrobku a rozhodl se, že bude perkusní zápalky vyrábět sám. Za sídlo budoucí továrny si vybral Prahu. Privilegium na výrobu perkusních zápalek mu císařské úřady udělily s podmínkou účasti odborníka, o její oprávněnosti jej přesvědčily také vlastní neúspěšné pokusy o výrobu ve zrušeném zbraslavském klášteře v roce 1825. Oním odborníkem se stal Bellot: Na podzim 1825 přijel na Sellierovu žádost do Prahy a pod jeho vedením se v žižkovské usedlosti Parukářka, kterou Sellier mezitím koupil, začala budovat dílna. Ke konci téhož roku pak společníci podali žádost o přiznání práva k výkonu uděleného privilegia. Jako cizincům jim přiznáno nebylo, v roce 1826 pak získali nové privilegium, ale opět nikoliv právo k jeho výkonu. Důvodem byla tentokrát technologická změna, Bellot nahradil chlorečnan draselný fulminátem rtuťnatým. Do Paříže se už nevrátil, roku 1827 se v Praze oženil s Alžbětou Vackovou. Snáze se pak stal občanem monarchie, Sellier získal na občanství dispens a úřední překážky se jim díky tomu nakonec podařilo překonat. Množství třaskavé rtuti, které bylo firmě povoleno najednou vyrobit, bylo ale tak malé, že nezbývalo, než se na Žižkově vrátit k chlorečnanu draselnému a pro práci s fulminátem rtuťnatým zřídit závod v Schönebecku v Prusku, kde výroba třaskavé rtuti limitována nebyla. Bellot výrobu zdokonaloval od původního ručního plnění kapslí k efektivitě strojní výroby, která razantně snižovala ceny zápalek. Pokračoval v tom i po nešťastném zranění při výbuchu v továrně v roce 1832, které ho prakticky připravilo o zrak. V té době už byla firma Sellier & Bellot největším evropským a zřejmě i světovým výrobcem perkusních zápalek, v roce 1835 jich v obou svých závodech vyrobila zhruba 150 milionů. V roce 1841 se Bellotovi konečně podařilo dosáhnout zrušení limitu na výrobu třaskavé rtuti. Výroba se pak postupně rozšiřovala o náboje Flobert a Lefaucheux a měděné kroužky pro šněrovačky a vojenskou výstroj; díky ní byly lépe využívány stroje na měděná pouzdra zápalek.
Sellier, který se po většinu času více věnoval řízení své lipské firmy, předal v roce 1865 svůj poloviční podíl v závodech v Praze a Schönebecku svým dětem a odešel na odpočinek, Bellot jej následoval o dva roky později. Vzniklo konsorcium pro vytvoření akciové společnosti a v roce 1873 byla ustavena Actiengesellschaft zur Fabrication Zündhütchen, Patronen und Ösen, vormals Sellier & Bellot (Akciová společnost pro výrobu zápalek, nábojů a kroužků, dříve Sellier & Bellot). V jejím názvu ještě nefigurují rozbušky pro dynamitové nálože, které firma vyráběla od roku 1871 a ještě pro ně neexistoval obecně sdílený termín. Statistické údaje za rok 1880: Zpracováno 100 000 kg mědi, 200 000 kg mosazi, 50 000 kg papíru, 5 000 kg rtuti, 60 000 kg kyseliny dusičné, 70 000 l lihu na výrobu 400 000 000 zápalek, 20 000 000 rozbušek, 15 000 000 nábojnic pro brokovnicové náboje, 10 000 000 revolverových a vojenských nábojů, 100 000 000 kroužků. Akciová společnost koupila roku 1883 další závod, tentokrát v Rize, v dalších letech modernizovala závod pražský a tím zvýšila efektivitu a zároveň bezpečnost výroby. Od 90. let výrobní program zahrnoval i dělostřelecké a ženijní rozbušky. Roku 1915 se majoritním akcionářem stala rakouská zbrojovka Steyr a v dalším roce rozběhla v nové hale výrobu 8 mm munice pro pušky Mannlicher, jimiž byly vybaveny pěší jednotky rakousko-uherské armády.
Po vzniku Československé republiky se oddělil závod v Schönebecku a akcie Sellier & Bellot roku 1922 nakoupila Československá průmyslová banka, aby se v Praze mohlo vyrábět pro československou armádu v domácím podniku, jak ukládal zákon. Žižkovská továrna se pak významně podílela na jejím přezbrojování, exportně se prosadila především 7,92 mm municí Mauser. Další rozvoj závodu už ale nebyl na Žižkově možný: Továrnu, postavenou původně na místě prakticky pustém, dostihl vývoj města a obklopil obytnou zástavbou. V roce 1929 proto společnost zakoupila pozemky ve Vlašimi a v letech 1934-1936 tu postavila novou továrnu a čtvrť rodinných a nájemních domů pro zaměstnance. Žižkovský závod ale firma neopustila, zůstala tu menší část výroby a vše, co bylo výhodné ponechat v hlavním městě, tedy hlavně obchodní a administrativní činnosti. Zbrojní výroba se tu znovu rozběhla pod německou správou za okupace, po osvobození byla zastavena. V roce 1949 se továrna stala součástí národního podniku Moto-Jawa a postupně zmenšovala svůj rozsah likvidací budov a zařízení na svahu vrchu sv. Kříže, kde bývaly nejrizikovější provozy. Co z ní zbylo, zlikvidovala výstavba obytného komplexu v 90. letech minulého století, využito (či spíše zneužito) bylo jen torzo největší žižkovské továrny.

K obrázkům: Fotografie z ateliéru Jindřicha Eckerta z roku 1906 ukazuje továrnu na svahu vrchu sv. Kříže z dosud volného prostoru na sever od něj. Z téže doby je následující kresba. Zatloukalův snímek kapslovny z Jeseniovy ulice vznikl v prvních letech okupace. Detail plánu Prahy ukazuje prostorovou strukturu továrny a rozsah jejího ohrazeného pozemku, zabírající celou šířku vrchu sv. Kříže, s nejrizikovějšími provozy na jeho temeni za ochrannými valy. (Zdroje: BEČKOVÁ, Kateřina. Zmizelá Praha: Továrny a tovární haly: 3. díl. Praha – Litomyšl: Paseka – Schola ludus-Pragensia, 2014. – DVOŘÁK, Tomáš a kol. Žižkov: Svéráz pavlačí a strmých ulic. Praha: Muzeum hlavního města Prahy, 2012. – Orientační kniha Velké Prahy a Modřan. Praha: Masarykův četnický vzdělávací a podpůrný fond, 1948. Rád konstatuji, že řadu cenných informací mi poskytly webové stránky akciové společnosti Sellier & Bellot. Rád proto, že úcta k vlastní historii je u dnešních firem spíše výjimečná. Kromě tohoto zdroje mohu zájemcům o další poznání doporučit následující knihu: HÝKEL, Jindřich – KARLICKÝ, Vladimír. Dějiny firmy Sellier & Bellot. Praha: Naše vojsko, 2006.)

V ÚTERÝ 28. LISTOPADU 2017 SE SEJDEME VÝJIMEČNĚ POUZE VE 14.00 (OBĚ SKUPINY) NA STEJNÉM MÍSTĚ JAKO MINULE, TEDY V PARČÍKU NA ROHU ULIC JANA ŽELIVSKÉHO A JESENIOVA (NEJBLIŽŠÍ TRAMVAJOVÁ ZASTÁVKA BISKUPCOVA). NA ZÁVĚR PŘEDNÁŠKY NAVŠTÍVÍME KOSTEL SV. ANNY. TĚŠÍM SE NA VÁS.

 

Uložit

Listopad 17, 2017

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 21. LISTOPADU 2017

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 9:13 pm

CENTRAL PARK PRAHA

Jednou fotografií, dvěma vizualizacemi, jednou kresbou a dvěma půdorysy se ještě vracím, jak jsem slíbil, k obytnému souboru Central Park Praha (Boris Red­čenkov – Prokop Tomá­šek – Jaroslav Wertig / A 69 – architekti 2005-2009) a přidávám pár dat: Zastavěná plocha 9 000 m², obestavěný prostor 370 000 m³, 540 bytů o velikosti od 45 m² do 250 m². Autoři vysvětlují projekt v katalogu výstavy A69: remixy v Galerii Jaroslava Fragnera na počátku roku 2006:

Návrh obytného souboru se snaží zkombinovat kvality místa s novými standardy bydlení. Prostorový koncept vychází z ojedinělého sousedství s velkorysou zelenou plochou parku Parukářka. Morfologický fenomén jejího ostrého hřebene prodlužuje a převrací do vymezení nového parku umělým zeleným svahem. Zelený svah, vlastně terasové domy s vegetačním pláštěm, vymezuje vlastní svět, nastoluje vlastní měřítka. Svah je osázen věžemi s variabilními dispozicemi simulujícími autonomní rodinné domy. Výsledkem je v mnoha ohledech hybridní koncept. Těžko v něm hledat hranici mezi urbanismem a architekturou, mezi architekturou a landscapingem. Typologicky kříží atributy rodinného domu s charakterem bytového domu. Standard bytového domu je rozšířen o služby hotelového charakteru. CPP se snaží nabídnout alternativu příměstského bydlení v centru města a v kontextu s aktivitami v blízkém okolí se snaží spoludefinovat nové lokální centrum Žižkova.
[Fotografie pochází z www.crestcom.cz, vizualizace a kresba z citovaného katalogu, půdorysy z ročenky Česká architektura 2008-2009. Praha: Prostor – architektura, interiér, design, 2010.]

V ÚTERÝ 21. LISTOPADU 2017 SE SEJDEME V 11.30 A VE 14.00 V PARČÍKU PŘED ŠKOLOU V JESENIOVĚ ULICI (ROH JANA ŽELIVSKÉHO A JESENIOVY, NEJBLIŽŠÍ ZASTÁVKA TRAMVAJE BISKUPCOVA). TĚŠÍM SE NA VÁS.
DALŚÍ ÚTERÝ, TEDY 28. LISTOPADU, SE VÝJIMEČNĚ NEBUDEME DĚLIT NA DVĚ SKUPINY, ALE SEJDEME SE VŠICHNI VE 14.00 A KE KONCI PŘEDNÁŠKY NAVŠTÍVÍME KOSTEL SV. ANNY. MÍSTO SETKÁNÍ VČAS SDĚLÍM.

Listopad 12, 2017

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 14. LISTOPADU 2017

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 3:44 pm

ČTENÍ NA CESTU K MILÍČOVU DOMU

Jistě nemusím obšírně představovat Přemysla Pittra, ani vysvětlovat, proč si této velké osobnosti tolik vážím a proč mi její odkaz pomáhá neztrácet naději v tom, v čem je nám aktuálně žít. Snad jen na úvod souhrnné hodnocení, které formuloval v roce 1995 Pavel Tigrid, neboť to všechno obsahuje:

Přemysl Pitter byl nejen muž humanismu, tolerance, ale také ekumenismu, stoupenec demokracie, odpůrce diktatur všech směrů, a z těch věru nečetných, kteří se angažují, aniž museli, ve věcech, které se jich přímo a zdánlivě netýkají. Jeho snaha o záchranu židovských dětí v době druhé světové války a po válce výchova těchto dětí, které poznaly hrůzy nacistických koncentračních táborů, s dětmi německými z českých internačních táborů, je z této kategorie. Jeho starost o osud rodin ze smíšených manželství, odsouzených po roce 1945 k hromadnému odsunu, byl další takový čin. Proto právem obdržel Záslužný kříž I. třídy od prezidenta Spolkové republiky Německo, jeho jméno je uctěno na Hoře paměti v Jeruzalémě, in memoriam obdržel řád T. G. Masaryka a medaili německé evangelické církve. Této pocty se nedostalo nikomu jinému z bývalého Československa než Přemyslu Pittrovi.

Přemysl Pitter po Velké válce pomáhal jako dobrovolník organizaci Péče o mládež na Žižkově a šest let provozoval pro žižkovské děti družinu v zahradním pavilonu hospody Na výšince na rohu dnešních ulic Kubelíkova a Krásova. Zároveň studoval na Husově československé evangelické fakultě bohoslovecké, kde jej oslovil především prof. ThDr. František Žilka, prof. ThDr. Ferdinand Hrejsa mu otevřel cestu k poznání Jana Milíče z Kroměříže a prof. PhDr. ThDr. Josef Lukl Hromádka k teologii Petra Chelčického. Akademická YMCA (Young Men’s Christian Association) a IFOR (International Fellowship of Reconciliation) mu přinesly kontakty s osobnostmi křesťanského mírového a sociálního hnutí. Setkal se s Romainem Rollandem a Pierrem Cérésolem[1], spolupracoval s prof. Emanuelem Rádlem a jeho Československou ligou pro lidská práva. Pilně veřejně vystupoval, kázal a publikoval, od roku 1924 vydával měsíčník Sbratření. Úběžník své činnosti ve 30. letech popsal ve svých vzpomínkách Nad vřavou nenávisti. Poprvé vyšly v letech 1969-1970 na pokračování v exilovém časopisu Hovory s pisateli, který Pitter s Olgou Fierzovou vydávali v Curychu, a v roce 1970 knižně německy (PITTER, Přemysl. Unter dem Rad der Geschichte: Ein Leben mit den Geringsten. Zürich – Stuttgart: Rotapfel, 1970.):

Můj největší zájem, má láska zůstávaly děti. Trpěl jsem tím, že nemůžeme již pro ně pořádat besídky a výlety do přírody. Zahájil jsem sbírky pro zbudování vlastního útulku pro mládež, kde by byly dílny, klubovny, herna, hřiště a zahrada, na níž by se naše městské děti prací na vlastních záhonech učily lásce k přírodě.
Bylo to na jaře roku 1933 za největší hospodářské krize. Dověděl jsem se, že vinohradský stavitel dr. Karel Skorkovský postavil a daroval několika rodinám nezaměstnaných a nebydlících domky. Vzápětí jsem seděl u dr. Skorkovského a líčil mu bědný stav dětí oněch rodičů, kteří jsou přes den zaměstnáni mimo domov. Špinavé předměstské ulice jsou jejich domovem, kde tráví všechen svůj volný čas. Vyprávěl jsem mu o našich besídkách a o tom, jak naše výchovné snahy ztroskotávají na nevhodných místnostech.
Úředník, který mne předtím k dr. Skorkovskému uváděl, kladl mi důtklivě na srdce: „Ale jen minutku! Pan doktor je nesmírně zaměstnán!“ A zatím míjejí minuty za minutami, já vykládám a můj protějšek pozorně naslouchá. Pak přihlédne k plánům, které jsem s přáteli připravil.
„Jak na to koukám, je to stavba za nejméně půl milionu. (A tenkrát měla koruna cenu!) Máte na to?
„To je právě důvod, proč jdu k vám. Slyšel jsem, že máte pochopení pro lidskou bídu a zvláště bídu dětí. Z darů a příspěvků jsme koupili pozemek pod vrchem Sv. kříže u olšanského rybníka na Žižkově. Také do stavby máme trochu peněz, ale není toho mnoho. Avšak věřím, že nám přijdou další přátelé na pomoc, jen co uvidí naši práci.“
„Tedy chcete, abych vám to postavil na dluh.“
Následovala dlouhá přestávka. Už to, že mne hned neodmítl, bylo mi úlevou. Hleděl na plán jaksi nepřítomně, s našpulenými rty, a já se v duchu modlil. Pak řekl krátce: Přijďte pozítří. Zatím nic neslibuju. Plány mi tu nechte.“
Byly to dlouhé dva dny a ještě delší mi připadala chvíle, kdy jsme opět seděli proti sobě v klubovkách jeho pracovny. Já nezačínal a on mlčel. Jako bychom konali tichou kvékerskou pobožnost. Konečně promluvil:
„K jakým splátkám se zavazujete?“
„Nemohu se zavázat k žádným splátkám, protože nevím, jak se nám budou dary a příspěvky scházet. Bude potřebí dost peněz i na provoz. Ale spláceli bychom svědomitě.“
Dr. Skorkovský se na mne podíval zpod hustého obočí. Našpulil rty a zas mlčel.
„Dobrá,“ řekl nakonec, „já vám to postavím, ale jen část. Přízemí a sál. Až budete mít zaplacenou první etapu, postavím vám druhou.“
Vánoční slavností téhož roku jsme zahájili činnost v „Milíčově domě“. Dílo samo vydávalo mocné svědectví, a množství přátel a příznivců, hlavně čtenářů měsíčníku „Sbratření“, přispívalo vydatně nejen na provoz, ale i na splátky staviteli. Naše pracovní pole se šířilo, dosavadní prostory Milíčova domu nestačily. Bylo třeba dalších pracoven, tiché studovny, hudební síně. Starý dluh daleko ještě nebyl splacen, když jsem na jaře roku 1936 znovu seděl v pracovně dr. Skorkovského a líčil mu naléhavou potřebu přístavby. Tentokráte bez dlouhého přemýšlení svolil. V málo měsících byla stavba dohotovena se svědomitostí, jakou se stavby dr. Skorkovského vesměs vyznačovaly.
V době nacistické okupace byli jsme my i dr. Skorkovský nad jiné ohroženi. My tím, že jsme se ujímali židovských dětí a je skrývali, dr. Skorkovský pomocí politicky pronásledovaným a jejich rodinám. Válka skončila a na dr. Skorkovského dopadla drtivá rána: jeho podnik byl zestátněn a první, kdo musil opustit své dílo, byl on sám.
Také já byl z Milíčova domu v roce 1951 komunisty vypuzen. Navštívil jsem dr. Skorkovského před svým útěkem. Bývalý milionář bydlil teď v jedné místnosti. Seděli jsme spolu tiše za stolem, jako při kvékerské pobožnosti. Myšlenky šly hlavou, ale nenalézaly vyjádření. Vzpomněl jsem jeho zesnulé choti, jak sama vždy pekla našim dětem ohromné množství pečiva.
Uvařil mi a podal čaj.
„Myslíte, že to potrvá?“ ptám se.
Sedí opět s našpulenými rty a neodpovídá.
„Co dělají, je proti zákonům Božím a proti lidské přirozenosti,“ dodávám. „Nemůže to potrvat.“
„Nepotrvá,“ řekl po chvíli, „jenže dočkáme se toho?“
Nedočkal se. Zemřel v roce 1959.

Přemysl Pitter zemřel v exilu v roce 1976.

Obraz života Milíčova domu lze složit z několika citátů z textu Pittrovy spolupracovnice Olgy Fierzové Přemysl Pitter a jeho dílo, psaného v letech 1961-1962 v Norimberku anglicky pro Hnutí pro mezinárodní smír:

Milíčův dům byl otevřen v neděli ráno 24. prosince 1933 bohoslužebným shromážděním, při kterém Pitter kázal na text z knihy Jozue 24,15 „Já i můj dům sloužiti budeme Hospodinu“. Odpoledne se konala vánoční slavnost, na kterou byly osobně pozvány všechny děti z okolí – zvláště ty, které žily v chatrčích po obou stranách pustého kopce.
Během následujícího roku se k nim připojilo mnoho dalších dětí, které v Milíčově domě trávily svůj volný čas v hrách, práci a zpěvu. Mnozí přátelé přicházeli, aby pravidelně pomáhali při vedení dětí i dozoru nad nimi. „Woodcrafteři“ dětem ukazovali, k čemu slouží nástroje v truhlářských dílnách, dobrovolnice pomáhali s přípravou odpoledního občerstvení a při koupání. Brzy se ukázalo, že je nutné mít stálého mladého cvičitele pro vedení odbíjené, která se stala v Milíčově domě velmi oblíbená. Jak tento sport utužuje zdraví a charakter studentů, viděl Pitter na táborech Ymky. V útulku byly zakázány hračky jako pistole a flintičky; kdykoliv nějaké dítě něco takového přineslo, věnovali jsme mu velikou péči a vysvětlili mu, proč to není vhodné. Místo vojenských hraček dostalo mnoho jiných, které vedly k tvořivé práci.
Blízko hřiště byly zahrádky; vždy tři až pět dětí se společně staralo o několik čtverečních metrů země. Rády pěstovaly vlastní květiny nebo ředkvičky, hrášek, mrkev či kedlubny, které si pak mohly rozdělit a sníst. Také rády pomáhaly při pletí a zalévání okrasných záhonů. Pro mnohé z nich, které dosud žily jen v tmavých ulicích, bylo neuvěřitelné vidět, že z cibulek vyrůstají nádherné květiny, že keře se pokryjí velkými květy a ovocné stromy rozkvétají a přinášejí chutné plody. Rovněž kolemjdoucí přes plot obdivovali upravenou zahradu, která radostně zářila veselými barvami do pustého a smutného okolí.
Přes svou jednoduchost a účelnost byl i vnitřek útulku jasný a vkusný. Pitter vybral s láskou a péčí do všech místností obrazy. Téměř denně procházel domem dříve, než se otevřel, aby zjistil, zda je všechno v naprostém pořádku. Uvědomoval si význam prostředí pro rozvoj estetického cítění, a tím i dětské duše.
Po dostavbě:
Nyní bylo více prostoru pro rozličné dětské záliby a činnosti (šití, pletení, kreslení, vázání knih apod.) a hudební síň se mohla využít pro zpěv, divadlo, národní tance a rytmiku. V knihovně – jediné místnosti, kde nebylo dovoleno mluvit – mohly děti psát domácí úkoly nebo číst některou z pečlivě vybraných knih. Každé odpoledne se Milíčův dům podobal bzučícímu úlu. Denně byl na tabuli napsán časový rozvrh, aby některé místnosti nebyly přeplněny (zvláště truhlářská dílna, klubovna a sál pro organizované hry). Ale v zásadě mohly děti jít do jakékoli místnosti, kam chtěly, podle zaměstnání, které si vybraly.
(…)
Jednou nebo dvakrát týdně se všechny děti shromáždily v hudební síni, kde je Pitter učil kánony a jiné písně nebo jim vyprávěl drobné příběhy. Tyto besídky a klubové schůzky pořádané jednou za týden byly jediné akce, jichž se měly účastnit všechny děti. Byla to totiž nejlepší příležitost, jak je uvést do ducha bratrství a solidarity, samé to podstaty útulku. Děti se na každou besídku těšily, protože Pitter byl nadán uměním zmocnit se jejich pozornosti a otevřít jejich mysl všemu, co je krásné a ušlechtilé. Pravidelně je seznamoval s životními příběhy mužů a žen, kteří se pro ně mohli stát ideálem či vzorem.
Kromě těchto interních besídek bylo každé nedělní ráno otevřeno pro všechny děti, které chtěly přijít. Ach, ty neděle v Milíčově domě! Pitter byl jako požehnaný rozsévač od rána do večera – a s Boží pomocí zrno stále roste a žeň přetrvává do bouří naší doby.
Každá neděle začínala ve velkém sále bohoslužebným shromážděním, kterého se účastnili především předplatitelé Sbratření a jiní přispěvatelé na Milíčův dům. Rodiče dětí se nezvali, aby sociální práce nebyla mylně považována za nástroj nějaké misie. Pittrova kázání přitahovala asi sto lidí ze všech koutů Prahy, ty, kteří byli zklamáni formálním a zastaralým křesťanstvím. Kdykoli vycházeli ještě zamyšlení z Milíčova domu, nacházeli před branou hlučící dav dětí netrpělivě čekajících na svou besídku. Zatímco Pitter měl krátkou přestávku, několik pomocníků vyvětralo a znovu uklidilo. Poté sál svým štěbetáním naplnilo mnoho dychtivých dětí, známých i neznámých. Při zpěvu se pod Pittrovým radostným vedením brzy zklidnily a příběhy, které jim vyprávěl, je pak zcela zaujaly. Nakonec si přinesly židle do velkého sálu, kde Pitter organizoval hry (na přesedání židlí při hudbě, na slepou bábu apod.). Nebyla to obvyklá nedělní škola nějaké církve. Hlavním účelem bylo, aby se nedělní poselství dostalo k těm dětem, které nikdy nedělní školu nenavštěvovaly. Nic nemohlo lépe přinášet poselství lásky mladým duším. Když přijeli do Prahy dr. Jesudason (Indie)[2], Henri Roser (Paříž)[3], Ernst Thompson Seton (USA)[4] a později George Lansbury[5], Pitter je požádal, aby k dětem promluvili; jejich řeč na ně velmi zapůsobila.

Na druhé fotografii z roku 1933 je první fáze Milíčova domu, dostavěný dům v původní situaci, ještě s rybníkem jen částečně zasypaným, pak zachytila fotografie z roku 1937 a propagační pohlednice. Všechny přebírám ze stránek Archivu Přemysla Pittra a Olgy Fierzové (http://pitter.npmk.cz/). Zdroj textů: ŠIMSOVÁ, Milena – ŠTĚPÁN, Jan. Nad vřavou nenávisti: Vzpomínky a svědectví Přemysla Pittra a Olgy Fierzové. Praha: Kalich, 1996, s. 5, 38-41 a 136-140.

V ÚTERÝ 14. LISTOPADU 2017 SE SEJDEME V 11.30 A VE 14.00 V PARČÍKU U KOSTELA SV. ROCHA NA OLŠANSKÉM NÁMĚSTÍ (NEJBLIŽŠÍ ZASTÁVKY TRAMVAJÍ A AUTOBUSŮ SE JMENUJÍ STEJNĚ). TĚŠÍM SE NA VÁS. 

[1] Švýcarský inženýr Pierre Cérésole (1879–1945) byl významným představitelem křesťanského pacifismu. V roce 1920 založil organizaci Service Civil International (SCO), která pořádala mezinárodní dobrovolnické pracovní tábory k odstraňování následků války a živelných pohrom v duchu smíření. Přemysl Pitter se účastnil tábora v Lichtenštejnsku v roce 1928.
[2] Indický lékař dr. Savarirayan Jesudason (1882–1969), stoupenec a propagátor učení Mahátma Gándhího, vedl od roku 1921 v Tirupatturu první křesťanský protestantský ášram Christukula.
[3] Pastor Henri Roser (1899-1981) spoluzaložil v roce 1923 v Paříži MIR (Mouvement international de la réconciliation), pobočku IFOR (International Fellowship of Reconciliation), a léta stál v čele toto významného šiřitele křesťanského pacifismu.
[4] Ernst Thompson Seton (1860-1946), spisovatel, přírodovědec, malíř a ilustrátor, zakladatel woodcrafterského hnutí, měl prostřednictvím překladů svých knih podstatný vliv na podobu českého skautingu. Československo navštívil v doprovodu své druhé manželky, spisovatelky Julie Butreeové, koncem roku 1936.
[5] George Lansbury (1859-1940), britský labouristický politik, bojovník za sociální spravedlnost, práva žen a světové odzbrojení.

Listopad 4, 2017

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 7. LISTOPADU 2017

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 4:10 pm

TROCHA E. T. HAVRÁNKA A V. NEZVALA SE VZPOMÍNKOU NA J. VŠETEČKU

Olšanské hřbitovy samozřejmě nechybějí ani v dvousvazkové Neznámé Praze, kterou její autor Edgar Th. Havránek vydal vlastním nákladem v roce 1939 a z dostupnosti dosti obtížné vysvobodil Ladislav Horáček v roce 2004 vydáním reprintu. Z krásné kapitoly Město mrtvých alespoň tři úryvky na cestu (s. 146 a 149):

„Snad není v celé Velké Praze člověka, který by byl alespoň jedenkráte nezavítal na tato nejposvátnější pražská místa, kde desetitisíce hrobů skrývají zpráchnivělá těla našich předchůdců, kteří odešli na věčnou posmrtnou pouť a jejichž tělesným pozůstatkům všem ke stejnému spánku bylo poskytnuto v podstatě vlastně stejné poslední lůžko ve stínu smutečních vrb, jilmů, jeřábů, lip, akátů, bezů a letních růží. Ale málokdo si při tom uvědomuje, že Olšanské hřbitovy jsou vůbec jedny z největších v celé Evropě a že svým vzhledem se k nim mohou přirovnati ještě nejspíše jenom ústřední hřbitovy vídeňské, kde také se nesčetný počet hrobů tísní v řadách místy rovných a místy jako by úmyslně pokřivených a vše to kolem dokola je obehnáno šedivou kamennou zdí. Obyčejně si každý uvědomí, že jednotlivé hřbitovy jsou uvnitř rozděleny na 10-24 oddělení a že v každém oddělení jsou hroby zvláště očíslovány, a to hroby dospělých osob černými číslicemi, hroby dětí číslicemi červenými. Méně již se věnuje všeobecná pozornost tomu, že olšanské aleje, průměrné uspořádání hrobů a hlavně ovšem nesčetná umělecká díla, zdobící rovy mrtvých – že to vše by plným právem mohlo býti velkou chloubou našeho stověžatého hlavního města.
(…)
Od jiných pražských hřbitovů liší se Olšanské hřbitovy hlavně velkou výškou hrobů. Je tam poměrně také daleko více zeleně nežli na jiných hřbitovech. To se týká i zelené dekorace náhrobní, v níž převládá thuje, buxus a břečťan. Na hustě zalesněných nejstarších hřbitovech hnízdí i lesní ptactvo. Vyskytuje se tam datel, žluva a jiní opeřenci, ba dokonce i lesní kuna tam již byla chycena…“

Neodolám, abych Havránkův text z 30. let minulého století nedoplnil textem naopak nedávným z knihy Radka Mikuláše a Jana Alberta Šturmy Divoká příroda Prahy a blízkého okolí. Průvodce tou částí pražské přírody, o kterou se nikdo nestará, málokdo ji zná a skoro nikdo ji nemá rád (Praha: Academia – Dokořán, 2015, s. 159 a 157):
„Tam, kde se v jírovcových, javorových, akátových, tisových (Taxus) a zeravových (Thuja) lesích hřbitova nezadařilo kobercům vždyzelených trvalek, vyráží každoročně ohromující silou třeba bršlice kozí noha (Aegopodium podagraria). (…) Zákoutí u starých hrobek vytvářejí společenstva vlhkých skalek se slizníkem (Asplenium trichomanes a A, ruta-muraria), kapraděm samcem, játrovkami a plži vřetenatkami, v břečťanu se po dešti hemží páskovky. V posledních několika letech expandovaly houby, už nejen dřevokazné choroše a všudypřítomné městské pečárky, ale také hřib koloděj (Boletus luridus), hřib babka (Xerocomellus chrysenteron), jedlé holubinky (Rassula spp.). A nad tím vším krouží tornádo komárů vylíhnuvších se v cisternách vody k zalévání. Bezchybné dílo.“
„Na pražských Olšanech bývalo vždycky dost zvířat, babičky s vnoučaty tam chodívaly krmit veverky a ptáčky, sýkorky, vrabce a pěnkavy. Dnes chodí babičky bez vnoučat krmit kočky, sojky se uživí samy. Z logiky věci zmizely nejprve zpěvní ptáci, pak i veverky. Něčím se koneckonců kočky a sojky živit musí, když babičce ochránkyni není dobře a musí zůstat doma v teple.“

K Havránkově Neznámé Praze se vracím ještě pro svědectví o již zaniklém:
„Zvláštností Olšanských hřbitovů jsou charakteristické postavy a postavičky »pískařů« se džbánky, kbelíka a pytlíčky, nabízejících písek k posypávání cestiček, což není nikde tak oblíbeno, jako právě na Olšanech. Neméně charakteristické jsou i olšanské »světýlkářky«. Za války jim ovšem šly drobné jejich obchody velmi špatně, neboť existoval dokonce i přímý zákaz na hřbitovech svítiti, aby se ušetřilo svíček a oleje… Ovšem že i tehdy přes tento zákaz probleskovala na Olšanech v podvečer světélka na hrobech dál, neboť i zde jako všude jinde nebyly rakouské c. k. zákazy brány tak příliš doopravdy.“

K obrázkům:
Anděla vytvořil v letech 1897-1899 Josef Václav Myslbek pro náhrobek rodiny Benešovy na IV. olšanském hřbitově (IV-14-187). Spolupracovali na něm také jeho žáci Josef Mařatka a Emanuel Halmann, odlil jej v letech 1899-1900 Karel Bendelmayer. Samotný náhrobek navrhl Antonín Barvitius a v roce 1899 provedl Ludvík Šalda. Jsou tu pochováni například hoteliér a člen obecního zastupitelstva Václav Beneš (1836-1896) či pplk. MUDr. František B. Novák (1881-1931), francouzský legionář, v roce 1919 člen fyzické ostrahy presidenta T. G. Masaryka a účastník bojů s maďarskou Rudou armádou na Slovensku.
Autorem dolní fotografie je Jiří Všetečka a reprodukuji ji z jeho knihy Pražský chodec, kterou s podtitulem Kniha fotografií Prahy na motivy Vítězslava Nezvala vydalo v Praze v roce 1978 nakladatelství ČTK Pressfoto.
(Z knihy pro mne zvlášť důležité. Proťala se v ní tehdy tři má opojení, Prahou, černobílou fotografií a Vítězslavem Nezvalem. Opájel jsem se s intenzitou odpovídající studentskému věku: teprve čtvrtým rokem v Praze a s dostatkem času a přebytkem citlivosti na objevování nevyčerpatelného města a nevyčerpatelného básníka. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že s autorem knihy budu jednou sedat nad fotografiemi členů Svazu českých fotografů, vysmál bych se mu. Ve čtvrtek 9. listopadu to bude rok, co nás Jiří Všetečka opustil. Nestihl jsem mu říci, co pro mne jeho Pražský chodec znamenal a znamená.)

Na cestu ještě odstaveček z Pražského chodce Vítězslava Nezvala z roku 1938:
„Proto mohu směle říci a uhádnout proč, že jsem nepoznal většího pocitu osamělosti než na Olšanských hřbitovech o kterýchsi Dušičkách, když tam plápolalo statisíce světel. Bylo mi jako ve městě, kde nemám nikoho známého. Také dobře. Přece však bylo souzeno mé tesknotě, aby se rozptýlila u jedné z nejnižších partií hřbitovní zídky, odkud bylo viděti na listopadová pole, jejichž perspektivu zkrátila mlha. Nebudu se tam vracet.“
(Cituji ze sebraných spisů: NEZVAL, Vítězslav. Pražský chodec: Dílo XXXI. Praha: Československý spisovatel, 1958, s. 363.)   

V ÚTERÝ 7. LISTOPADU 2017 SE SEJDEME V 11.30 A VE 14.00 ZA VCHODEM NA 1. OBECNÍ HŘBITOV Z ULICE JANA ŽELIVSKÉHO (TEDY STEJNĚ JAKO MINULE, JEN NA PROTĚJŠÍ STRANĚ ULICE). TĚŠÍM SE NA VÁS.

Říjen 29, 2017

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 31. ŘÍJNA 2017

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 1:45 pm

V následujícím textu odskočím z Olšanských hřbitovů na již neexistující hřbitovy v Karlíně, aniž by to znamenalo změnu místa nejbližších přednášek. Budeme při nich na Olšanech potkávat náhrobky z Karlína přemístěné. Jedním z nich je figurální náhrobek neznámého důstojníka na sousední historické fotografii z karlínského vojenského hřbitova. Zredigoval jsem proto pro vás a aktualizoval starší příspěvek na tomto blogu již při jiné příležitosti publikovaný, ale zasutý v jeho nejstarších kulturních vrstvách.

KARLÍNSKÝ VOJENSKÝ HŘBITOV A KARLÍNSKÉ EVANGELICKÉ HŘBITOVY
Vznik karlínského vojenského hřbitova souvisí se stavbou Invalidovny (Kilián Ignác Dientzenhofer 1731-1737). Předpokládá se, že vznikl roku 1732, nejpozději 1735, kdy jej vysvětil velmistr rytířského řádu křižovníků s červenou hvězdou Julius František Waha a do rozestavěné Invalidovny se nastěhovalo prvních 200 invalidů. Ležel pod svahem Vítkova, mezi dnešní Pernerovou ulicí a tělesem železniční trati. Záhy byl rozšířen na hřbitov pro celou pražskou po­sádku a roku 1753 vysvěcen. Nejspíše tu byli pohřbeni i bavorští, saští a francouzští vojáci, zemřelí v pražských lazaretech za válek o rakouské dědictví v letech 1740–1745. Někdy kolem roku 1801 se hřbitov dočkal dalšího rozšíření. Počet pohřbů dramaticky narostl za napoleonských válek, po bitvách u Drážďan (26.-27. 8. 1813) a u Chlumce (Kulmu, 29.-30. 8. 1813). Invalidovna byla tehdy vyklizena (z 19 důstojníků, 881 vojáků, 285 manželek a 193 dětí směli zůstat jen 103 nej­hůře postižení) a zřízen tu lazaret. Víme, že jen mezi 27. zářím a 2. prosincem 1813 zemřelo v pražských nemocnicích a lazaretech 3 486 vojáků a na karlínském hřbitově nebyli pohřbíváni jen ti, jejichž život skončil v Invalidovně, ale i většina zemřelých z ostatních pražských lazaretů. Dochoval se hrob 45 ruských důstojníků (1 podplukovník, 2 majoři, 3 jízdní kapitáni, 4 štábní kapitáni, 8 nadporu­číků, 12 podporučíků, 2 korneti, 13 praporčíků), v roce 1906 přemístěný na I. obecní hřbitov na Olšanech a roku 1945 přesunutý na olšanské Čestné pohřebiště rudoarmějců.
Nejvýznamnějším pohřbeným z té doby tu byl pruský generál Gerhard Johann David von Scharnhorst (1755–1813). V Praze, jíž projížděl na jednání o rakouské intervenci ve Vídni, se zhoršilo jeho zranění z bitvy u Großgörschen a nakonec tady jeho následkům 28. června 1813 podlehl. Pochován byl v kapli Panny Marie na karlínském vojenském hřbitově. Architekt Karl Friedrich Schinkel a sochaři Friedrich Tieck a Christian Daniel Rauch vytvořili v letech 1820–1824 náhrobek, který představuje jeden z vrcholů klasicistního funerálního umění. Byl původně zamýšlen pro Prahu, v Schinkelově korespondenci je zmínka o umístění na Olšanech, ale generálovy ostatky byly roku 1826 (nebo 1821?) převezeny do Berlína a pohřbeny na tamní Invali­denfriedhof.
V roce 1821 byl už karlínský hřbitov přeplněn, ale pohřbívalo se tu dál. Poslední odpočinek tu nalezli například vojáci padlí v Praze za nepokojů v červnu 1848, jejich pomník je dnes na Ol­šanech (IX-10b-1). V roce 1866 zde bylo pohřbeno 285 pruských vojáků, zemřelých za okupace Prahy. Jen v kategorii důstojníků se odhaduje počet pohřbených v letech 1753–1813 na 1 200, v letech 1813–1894 přibylo 1 650 důstojnických pohřbů. Velká povodeň v roce 1890 hřbitov vážně poškodila a o čtyři roky později vyšlo nařízeno o jeho zrušení. Nejvýznamnější náhrobky byly přeneseny na IX. ol­šanský hřbitov (IX-10b) spolu s ostatky zhruba 5 000 vojáků. Ostatky pruských důstojníků a vojáků přenesli v roce 1905 na Pruský hřbitov ve Štěrboholích, zřízený téhož roku kolem pomníku polního maršála Kurta Christopha von Schwerin, padlého v bitvě u Štěrbohol roku 1757. Tento hřbitov zničili místní obyvatelé v květnu 1945 odplatou za nacistickou perzekuci.
Pozemek vojenského hřbitova byl předán karlínské obci, která na jeho ploše původně zamýšlela zřídit sad, pokusné a zásobní zahrady. Nakonec jej roku 1906 prodala Akciové společnosti strojírny, dříve Breitfeld, Daněk a spol. Dochovala se jen barokní hřbitovní kaple Panny Marie, postavená s největší pravděpodobností při zřízení hřbitova pro důstojníky pražské posádky v roce 1753. Stala se součástí továrního areálu a byla těsně obestavěna jeho budovami. Od roku 1964 je památkově chráněna, nicméně ČKD používalo kapli jako strojovnu dieselagregátu. V roce 2004 byla po povodni opravena a opatřena novým, barevně poněkud sporným nátěrem.
Evangelický hřbitov, vklíněný mezi od­dělení vojenského hřbitova pro důstojníky a pro mužstvo, byl založen v roce 1784 na ploše zhruba 180 × 50-70 m. Předstupněm se stala krypta k pohřbívání nekatolických důstojníků a hřbitůvek kolem ní, zřízený roku 1781. Sloužil primárně německým evangelíkům, později tu byli pohřbíváni i mrtví z českých sborů. S tím zřejmě souvisí rozšíření v letech 1833 a 1863. Na schématu z roku 1903 je rozdělen na část německou (lutheránskou), přiléhající k důstojnickému hřbitovu, a část českou (helvetskou). V roce 1906 většinu odkoupila karlínská obec, zbytek se jí podařilo vykoupit až v roce 1911 a roku 1917 část po­zemků prodala Akciové společnosti strojírny, dříve Breifeld, Daněk a spol. k rozšíření továrny a stavbě vlečky. Většina pohřbů byla před tím převezena na Olšany (IX-10b a I. obecní), proces zahájilo přemístění hrobů Augustina Smetany 11. 5. 1900 a Pavla Josefa Šafaříka 13. 5. 1900.
Na ploše hřbitova pro důstojníky je dnes parkoviště, na místě hřbitova pro mužstvo a invalidy a obou evangelických hřbitovů stojí kancelářská budova Butterfly Karlín (David Chisholm / CMC Architects 2016-2017, 6 nadzemních a 2 podzemní podlaží, 22 990 m² kancelářské plochy, 303 parkovacích míst, z toho 12 venkovních).
Na schematickém nákresu podle situačního plánu z roku 1903 označuje A hřbitov pro mužstvo a invalidy, B evangelický hřbitov český – helvetský, C evangelický hřbitov německý – lutheránský, D a E hřbitov pro důstojníky, F domek hrobníka (?), G barokní kapli, 7 hrob 45 ruských důstojníků, 11 hrob 285 pruských vojáků a 12 hrob vojáků padlých v červnových bouřích roku 1848.

[Pohled na karlínský vojenský a evangelický hřbitov od Vítkova (v pozadí Invalidovna) na anonymní litografii z doby kolem 1850 reprodukuji z knihy MÍKA, Zdeněk. Karlín – nejstarší předměstí Prahy. Praha: Muzeum hl. m. Prahy, 2011, s. 93, fotografie části hřbitova je ze stejného zdroje, s. 92. Schema hřbitova pochází z knihy MICHÁLKOVI, Irena a Ladislav. Zaniklé pražské vojenské hřbitovy. Praha: vlastním nákladem autorů, 2008, s. 137.  Z ní jsem také čerpal větší část zde uvedených údajů.]

V ÚTERÝ 31. ŘÍJNA 2017 SE SEJDEME V 11.30 A VE 14.00 U VCHODU NA X. OLŠANSKÝ A II. OBECNÍ HŘBITOV (ULICE JANA ŽELIVSKÉHO, TRAMVAJOVÁ ZASTÁVKA MEZI HŘBITOVY). TĚŠÍM SE NA VÁS.

DODATEČNÉ UPOZORNĚNÍ:
SPRÁVA PRAŽSKÝCH HŘBITOVŮ BYLA V NEDĚLI NUCENA UZAVŘÍT VŠECHNY HŘBITOVY. V TUTO CHVÍLI (NEDĚLNÍ PODVEČER) VICHŘICE SICE UTICHÁ, ALE NEZNÁME ROZSAH ŠKOD A TEDY NEVÍME, KDY SKONČÍ NUTNÉ PRÁCE K JEJICH ODSTRANĚNÍ A HŘBITOVY SE OPĚT OTEVŘOU. ZAČAL JSEM PRO JISTOTU CHYSTAT NA ÚTERÝ NÁHRADNÍ PŘEDNÁŠKU. PROSÍM, PODÍVEJTE SE SEM JEŠTĚ ZÍTRA VEČER, EVENT. V ÚTERÝ RÁNO, ZDA SE NEZMĚNILO MÍSTO NAŠEHO SETKÁNÍ.

AKTUÁLNÍ STAV (PONDĚLÍ 30. 10. 12:25):  N E Z M Ě N I L O

Uložit

Uložit

Uložit

Říjen 22, 2017

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 24. ŘÍJNA 2017

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 1:21 pm

PRVNÍ PRAŽSKÉ KREMATORIUM

Návrat naší kultury k pohřbívání žehem jako alternativě tradičního způsobu pohřbívání můžeme sledovat například od manifestačního činu velkého romantického básníka lorda Byrona, který v červenci roku 1822 spálil tělo svého utonulého přítele, dalšího z velkých romantických básníků Percy Bysshe Shelleyho, na pláži u Viareggia. První krematorium na evropském kontinentu bylo otevřeno na Cimitero monumentale v Miláně 22. ledna 1876, v Novém světě 5. prosince téhož roku ve Washingtonu v Pensylvánii. V katolickém habsburském mocnářství se samozřejmě počestně pohřbívalo jen do země, ale kremační hnutí šířící se světem tu nemohlo nezůstat bez odezvy. Vojta Náprstek navrhoval už roku 1883 a znovu 1888 v městské radě zřízení krematoria v Praze. V roce 1888 vznikl ve Vídni Verein der Freunde der Feuerbestattung – Die Flamme, o jedenáct let později se v Praze ustavila Společnost pro spalování mrtvol a za dalších deset let Krematorium, spolek pro spalování mrtvých jako samostatná větev Volné myšlenky. Společnost pro spalování mrtvol už v roce 1902 vypsala první soutěž na pražské krematorium. Nebyla zdaleka poslední. Kremace byla stále silněji vnímána jako pokrokový, vlastenecký, neboť protihabsburský a protikatolický postoj. Výrazně jej manifestoval pohřeb Vojty Náprstka v krematorium v Gothě 7. září 1894, hojně navštívený příslušníky národní elity. Jaroslav Kvapil, jeden z největších propagátorů kremace u nás, nechal v roce 1907 tělo své nečekaně zesnulé manželky Hany Kvapilové spálit v tehdy novém krematoriu v Saské Kamenici (Chemnitz) a její popel v roce 1914 uložil do podstavce jejího pomníku v zahradě Kinských. V nově ustaveném Národním shromáždění pak záhy po vyhlášení republiky předložil návrh zákona, který byl přijat 1. dubna 1919 jako zákon č. 180 o fakultativním pohřbívání ohněm a neoficiálně nazýván lex Kvapil.
Už jsem tu o tom podrobněji psal v souvislosti s krematoriem ve Strašnicích (https://czumalo.wordpress.com/2016/12/04/u3v-fsv-cvut-pamatky-velke-prahy-prednaska-6-prosince-2016/), tedy jen rekapitulace: První české krematorium zahájilo provoz v roce 1913 na Bohemian National Cemetery v Chicagu. Na našem území stálo první krematorium už v roce 1917 v Liberci a než byl pohřeb žehem v Československé republice legalizován, kryl se jeho provoz jako zkušební. Když lex Kvapil vstoupil v platnost, rychle se ukázalo, že potřebu pražského krematoria nelze rychle uspokojit jinak, než provizoriem. Důstojné provizorium nabídla interkonfesijní svatyně Olšanských hřbitovů, stojící na I. obecním hřbitově při Vinohradské. Postavil ji v roce 1898 František Korbel podle neorenesančního projektu Františka Velicha, datovaného o rok dříve. Potřebné úpravy navrhl v roce 1921 František Xaver Nevole a Praha tak dostala své první krematorium, které bylo v provozu až do dokončení krematoria ve Strašnicích (poprvé se tu spalovalo 4. dubna 1932 a kolaudace uzavřela v listopadu následujícího roku).

Obě fotografie pocházejí z doby bezprostředně následující po úpravě kaple na krematorium. Zdroj reprodukcí: DVOŘÁK, Tomáš a kol. Žižkov: Svéráz pavlačí a strmých ulic. Praha: Muzeum hl. m. Prahy 2012, s. 65 a 66.

V ÚTERÝ 24. ŘÍJNA 2017 SE SEJDEME V 11.30 A VE 14.00 POBLÍŽ BRÁNY NOVÉHO ŽIDOVSKÉHO HŘBITOVA (NÁROŽÍ VINOHRADSKÉ A JANA ŽELIVSKÉHO, STANICE VŠEHO ŽELIVSKÉHO.) TĚŠÍM SE NA VÁS.

Říjen 14, 2017

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 17. ŘÍJNA 2017

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 8:43 pm

KOSTEL SV. ROCHA, ŠEBESTIÁNA A ROZÁLIE NA OLŠANECH  

Mor, ona obávaná černá smrt (podle černání napadených poté, co při septické formě bakterie Pasteurella pestis pronikly do krevního oběhu, přemnožily se tu a porušená srážlivost krve způsobila podkožní krvácení), je v obecném povědomí spojován se středověkem. Morové epidemie ale nepřestaly sužovat Evropu ani v časném novověku, například Praha zažívala poslední morovou epidemii od konce roku 1712 do počátku roku 1714. Předcházela jí morová rána, která na město dopadla v časném jaru roku 1680. Nákaza se do Prahy dostala z Vídně s těmi, kdo odtud prchali před morem na podzim předešlého roku. Postupovala po obchodních cestách a jejich blízkém okolí přes jižní Moravu a jižní Čechy. Nezastihla pražská města nepřipravená, postup epidemie byl bedlivě sledován už při postupu přes Balkán a Uhry a podle vídeňského vzoru vydalo české místodržitelství návrh infekčního řádu se souborem zásad prevence, hygieny a pořádku. Na jeho základě pak vzniklo nařízení zemského medika a chirurga pro pražská města. Farní struktury a správy měst využíval k efektivnímu shromažďování informací o výskytu nemoci, upozorňoval na potenciální zdroje nákazy a možnosti, jak je eliminovat, specifikoval povinnosti izolace nemocných, pravidla styku s nimi a zásady pohřbívání zemřelých a nakládání s jejich věcmi. Zemský medikus mohl zavírat školy, hostince i kostely, kromě existujících morových špitálů města zřizovala morové lazarety a pohřebiště za branami.
První nakažení a zemřelí se vyskytli krátce po stěhování vídeňského císařského dvora do Prahy na přelomu září a října 1679. Do konce roku zemřelo 225 obyvatel Starého Města, 220 Nového Města, 8 Malé Strany a 155 Židovského města. Počet mrtvých v zimních měsících nestoupal nijak dramaticky, změnu přineslo až oteplení v dubnu 1680 a horké léto situaci vystupňovalo: Za pět měsíců, od dubna do srpna 1680, zemřelo na Starém Městě pražském 3 637 a onemocnělo 790 obyvatel, na Novém Městě bylo 4 996 mrtvých a 572 nemocných, na Malé Straně 698 mrtvých a 814 nemocných. Židovské město nařídil zemský medikus uzavřít a 2 616 jeho obyvatel tu bez pomoci zemřelo. Celkem podlehla této morové epidemii zhruba třetina obyvatel historických pražských měst.
Staroměstští měšťané založili v souladu s nařízením zemského medika morové pohřebiště poblíž vsi Olšany: Koupili zahradu zemského prokurátora Jana Františka Štiky z Paseky, rychle upravili a hřbitov mohl být 29. ledna 1680 vysvěcen. Další děje nechám vyprávět Františka Ekerta, autora díla Posvátná místa královského hlavního města Prahy z roku 1883: „Když mor neustával, učinil Staroměstský magistrát dne 16. srpna 1680 veřejně slavný slib, že vystaví na Volšanském hřbitově kapli ku poctě sv. patronů proti moru, sv. Rocha, sv. Šebestiana a sv. Rosalie, a když došlo k tomu 7. září povolení od arcibiskupa hr. Valdštýna, kterýž za příčinou morové rány bydlel v zámku Duchcovském, byl hned základ k této svatyni položen, kteráž potom dne 27. července 1682 dokončena jest. Zároveň dal Staroměstský měšťan a potomní primátor Jiří Jan Reissman z Reisenberga, majetník Bezovky, r. 1680 postaviti na cestě ku hřbitovu před Volšanským dvorem boží muka, sloup k uctění sv. patronů proti moru, kterýž podnes stojí.“ (Stojí, ale dnes daleko odtud, přemístěna do horní partie zahrady Kinských. Ona cesta ku hřbitovu vedla přibližně v trase dnešní Seifertovy a Táboritské, boží muka stála v místě dnešního Sladkovského náměstí, tedy kostela sv. Václava.)
Pamětní spis, uložený v makovici lucerny, určuje jako autora kaple Johanna Baptistu Heinritzera (psaného také jako Arievitz, Heinritz, Hainric), staroměstského měšťana původem z Kadaně. I když známe některá data jeho životopisu, dílo mu je připsáno jediné, právě kaple sv. Rocha, velmi blízká stavbám Jeana Baptisty Matheye. Výmalba kaple byla dokončena až v roce 1776. Po roce 1842, kdy byla kaple povýšena na farní kostel, prodělala nutné drobné změny a dostala roku 1879 novobarokní vybavení. Naposled byl kostel opravován v letech 2004-2005.

[Úvodní fotografii vytvořil v 1. polovině 40. let Jaromír Funke (FUNKE, Jaromír. Pražské kostely. Praha – Brno, Miroslav Stejskal – Josef Stejskal, 1946, obr. 87.) Pohlednici s kostelem sv. Rocha uzavírajícím Olšanské náměstí z doby kolem roku 1900 reprodukuji z knihy DVOŘÁK, Tomáš a kol. Žižkov: Svéráz pavlačí a strmých ulic. Praha: Muzeum hl. m. Prahy, 2012, s. 61, půdorys kostela a podélný řez z díla PRIX, Dalibor a kol. Umělecké památky Prahy: Velká Praha: M/Ž. Praha: Academia, 2017, s. 1304 a 1305. Údaje o morové epidemii 1679-1680 pocházejí z příspěvku Anny Kubíkové Mor v Čechách roku 1680, in: PEŠEK, Jiří – LEDVINKA, Václav. Ponížení a odstrčení – Města versus katastrofy. Praha: Scriptorium, 1998, s. 221-226.]

V ÚTERÝ 17. ŘÍJNA 2017 SE PŘEDNÁŠKY PRO MIMOŘÁDNOU KOLIZI S JINÝMI PRACOVNÍMI POVINNOSTMI NEKONAJÍ V OBVYKLÉM ROZSAHU. SEJDEME SE AŽ V 15.00 PŘED KOSTELEM SV. ROCHA K JEHO PROHLÍDCE.               

 

Older Posts »

Vytvořte si zdarma webové stránky nebo blog na WordPress.com.