Czumalova nástěnka

17 června, 2020

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – ZÁPIS

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 11:57 am

Dobrý den,

hlásím se po dlouhé době z venkovského karanténního útočiště. Hluboce se stydím: Semestru již odzvoněno a slibovaný e-learning jsem nezvládl. Má dálková péče musela směřovat přednostně k bakalářským a diplomovým pracím, které vedu, a nevyhnuly se mi ani zdravotní potíže, nespojené naštěstí s koronavirem. Velmi se za dlouhé odmlčení omlouvám. Dlužné přednášky po prázdninách splatím. Věřím, že jste všichni zdrávi, poznávání Velké Prahy nadále lačni a že se sejdeme v plném počtu. Proto dnešní upozornění:

ZÁPIS DO KURSU PAMÁTKY VELKÉ PRAHY NA ZIMNÍ SEMESTR AKADEMICKÉHO ROKU 2020/2021 SE OTEVŘE VE ČTVRTEK 18. ČERVNA V 10.30.

S přáním pevného zdraví a krásného léta
V.Cz.

 

29 března, 2020

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – E-LEARNING 2

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 4:43 pm

E-LEARNING II (OPAKOVACÍ LEKCE)

Na fotografii Jindřicha Eckerta z roku 1902 je holešovická plynárna, dlouho největší v českých zemích, jejíž areál se rozkládal mezi dnešními ulicemi Argentinská, Plynární, Osadní a U Průhonu. Plyn vyráběla od října 1888 až do roku 1927, kdy ji nahradila nová plynárna v Michli. Východní okraj jejího pozemku pak byl zastavěn domy pro chudé pražské obce. Plán Státní regulační komise původně počítal s řádkovým zastavěním jen při Osadní. Severní část pozemku mezi Plynární a Poupětovou měly zaujmout dva bloky čtyřpatrových domů, větší jižní část mezi Poupětovou a U Průhonu kostel, umístěný ve středu pozemku v prodloužené ose ulice U měšťanského pivovaru (osu na plánu přerušením respektovala i zástavba při Osadní). V odstupu od hranic pozemku byly zamýšleny dvě podle osy symetricky umístěné veřejné budovy půdorysu L a dvě menší hřiště, velké hřiště bylo už asymetricky posunuto k Argentinské s kratší stranou při ulici U Průhonu. (Zdroj fotografie: JUNGMANN, Jan. Holešovice-Bubny: V objetí Vltavy. Praha: Muzeum hlavního města Prahy, 2014, obr. 215 na s. 77.)

Minimální byt byl jedním z ústředních témat soudobé architektury. První dva zde postavené domy pražské obce publikoval v roce 1935 časopis Klubu architektů Stavba (roč. XII, 1934-1935, s. 75-76). Text jejich autorů, Františka Alberta Libry a Jiřího Kana, v úplnosti a jako obvykle bez redakčních úprav:

Obytné domy pražské obce v Praze-VII. 

Jest zásluhou popřevratové doby, že konečně se pochopilo, že bydlení a byt není a nesmí býti předmětem spekulace, nýbrž, že jest i sebe menší byt otázkou sociální a kulturní a že tato otázka nesmí býti ponechána na pospas bezohledným spekulantům bytovým, jejichž hlavním zájmem o byt jest jeho výnos. Naše zákony o podpoře stavebního ruchu – lze říci zákony o opatřování levných bytů – ač byly velmi často zneužity a nepřinesly v plné míře očekávaných výsledků, přec jen způsobily patrnou reformu v plánování bytů a to hlavně v plánování malých bytů.
Některé požadavky těchto zákonů byly snad po stránce hygienické přehnané (osvětlené předsíně a všechny vedlejší místnosti) a vedly k půdorysným rébusům a labyrintům. avšak konec konců vedly přece k řešením, jichž konečných výsledků jsme právě svědky.
Různé pojmy jako malý byt a nejmenší byt způsobily pokusy o novou půdorysnou organisaci větších celků.
V roce 1930 vypsala obec soutěž, jež přinesla jako konečný výsledek skoro jednoznační vítězství pavlačového domu.
V roce 1934 byla dobudována prvá část stavební akce města Prahy na pozemcích bývalé plynárny a nyní ­– skoro již po jednoročním používání – lze shrnouti celkové výsledky tohoto podniku v tato data:
Dům obsahuje celkem 188 bytů. Byt má kuchyň o 8·05 m² a pokoj o 29·02 m². Kuchyň v této velikosti nájemníkům celkem vyhovuje, ač naprosto neodpovídá dosavadnímu způsobu bydlení u nás obvyklému, t. j., že kuchyň slouží i k účelům obytným. Pokoj ovšem svými značnými rozměry uspokojuje nájemníky naprosto, tím spíše, že jsou všechny položeny svou delší stranou do ulice na východní stranu a umožňují tudíž naprosté proslunění až do nejzazších koutů. Každý byt má samozřejmě svůj vlastní splachovací záchod a umyvárnu se sprchou. Předsíň umožňuje dobré umístění věšáků na šaty navržením výklenku pro ně a druhého výklenku pro uložení nutného nářadí pro čištění bytů. Zvláštní místnost pro spíž nahrazuje spížní skříň, umístěná v kuchyni, její vrchní deska slouží současně jako pracovní stůl.
Po stránce celkové disposice lze říci asi toto: Pro celkový počet 188 bytů byly navrženy pouze dvě schodiště, takže jedno schodiště slouží 90 bytům. V jednom patře připadá na 1 schodiště celkem 9 bytů, takže na 1 byt připadá 9·65 m² komunikace.
Stavba má železobetonovou kostru s výplňovým zdivem. Všechny umyvárny a sprchy jsou opatřeny teplou vodou, jež jest ohřívána dálkovým parním topením z centrály elektrických podniků. Jaký dalekosáhlý civilisační význam toto opatření má, bude možno oceniti až v pozdější době, až bude lze zjistiti  u s t á l e n o u  spotřebu vody. V nejvyšším patře jest vybudována velmi rozsáhle elektrická prádelna, v níž jsou k disposici všechny nutné stroje, takže praní jest zkráceno na dobu nejkratší a ženám uspořeno velmi mnoho práce. A při tom všem jest nájemné překvapivě nízké: Průměrná roční činže činí Kč 1.713 a Kč 537 (poplatky, teplá voda apod.) t. j. celkem Kč 2.250.  

Aby to nebyla abstraktní čísla, porovnejme roční činži 2 250 Kč s platy ve 30. letech: Nejnižší mzda nekvalifikovaných dělníků v pomocných profesích činila 3 000 Kč ročně, kvalifikovaný dělník v chemickém průmyslu si vydělal 11 400 Kč. Statistika Všeobecného penzijního ústavu uváděla jako průměrný roční plat jejích mužských pojištěnců 18 000 Kč, ženských 10 000 Kč (!). Další čísla jsem se pokusil shromáždit, když tu a v terénu byla před necelým rokem řeč o libeňských domech postavených v téže akci (https://czumalo.wordpress.com/2019/04/14/u3v-fsv-cvut-pamatky-velke-prahy-prednaska-16-dubna-2019/). Připomínám také, že mluvíme o regulovaném nájemném. Regulace se v době postavení domů obecně vztahovala na byty menší než třípokojové a nájemníky s ročním příjmem nižším než 35 000 Kč.

Ze Stavby doplňuji ještě pár údajů o prvních dvou domech, které neobsahuje Librův a Kanův text (některé se opakují, abyste je v něm nemuseli hledat): Obestavěný prostor jednoho domu 21 204,12 m³, Zastavěná plocha bytové jednotky se zdivem 51,30 m². Obestavěný prostor bytové jednotky 169,29 m³. Půdorysná plocha obytná: pokoj 29,02 m², tj. 63,7 %, příslušenství 16,51 m², tj. 36,3 %, z toho kuchyně 8,05 m², umývárna 3,27 m², záchod 0,99 m², skříně 0,90 m², předsíň 3,30 m². Užitková plocha bytové jednotky 45,53 m². Plocha vnějších komunikací (schodiště, pavlače) v jednom domě 846,46 m², tj. 17,2 %. Užitková plocha všech jednotek v jednom domě 4097,70 m², tj. 82, 8%. Na jednu buňku připadá 9,41 m² komunikací (v textu se uvádí 9,65 m²). Celkový náklad 3 602 400,- Kč. Cena za 1 m² obytné plochy (s kuchyní) 1 079,- Kč. Náklad na 1 byt 38 323 Kč.

Jako vždy bych rád připsal, kdy a kde se příště uvidíme a že se na vás těším. Zatím ale vím jen to poslední. Přeji hodně trpělivosti a pevného zdraví.     

18 března, 2020

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – E-LEARNING 1

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 1:30 pm

PRVNÍ PRAŽSKÝ MĚŠŤANSKÝ PIVOVAR A DIVADLO URANIE

Akciová společnost První pražský měšťanský pivovar byla založena v polovině roku 1895. Koupila 36 000 m² pozemků v Holešovicích, základní kámen k novému pivovaru se tu kladl 26. března 1896 a už 31. října téhož roku byla hotova stavba, realizovaná firmou Václav Nekvasil podle projektu Jana Heraina, Josefa Bertla a Otto Bureše. Stejně svižným tempem se instalovalo vybavení, dodané firmami Ringhoffer, Křižík a Novák & Jahn, takže už 8. března 1897 mohla být slavnostně zahájena várka a 18. května 1897 výstav. Do konce roku dosáhl 56 765 hektolitrů a hned se začala budovat druhá varna a rozšiřovat ležácké sklepy. V sezoně 1911-1912 se výstav dostal až na 160 685 hektolitrů. Podstatným strůjcem úspěšného prosazení holešovických piv, z nichž dobovým inzerátem připomínám jeden ze speciálů, byl dlouholetý ředitel Karel Vendulák. Zasloužil se také o divadlo, o němž bude řeč dále.
Po II. světové válce byl pivovar začleněn do národního podniku Praž­ské pivovary a zvyšoval výstav až ke 400 000 hektolitrů, ovšem čím více se holešovického piva vařilo, tím méně se dalo pít. Než se kvalita stačila dostatečně odrazit od opravdu hlubokého dna (i když nadějné přísliby nechyběly), nový vlastník, společnost Bass, pivovar k 20. lednu 1998 zavřel. Následovala přestavba a dostavba v obchodní a administrativní komplex (David R. Chisholm – Vít Máslo / CMC architects 1998-2010), už jiný příběh.

V rozlehlé pivovarské zahradě našlo roku 1902 své nové místo divadlo Uranie, postavené v roce 1898 podle projektu Osvalda Polívky (1859-1931) jako hlavní objekt výstavy architektury a inženýrství na holešovickém výstavišti. Její plný oficiální název zněl Výstava architektury a inženýrství spojená s výstavou motorů a pomocných strojů pro maloživnostníky, s přidruženou výstavou vynálezů pro živnostníky a s odbornou výstavou klempířů zemí koruny České. Uranie byla původně zamýšlena jako polyfunkční budova, tlak divadelního ředitele V. J. Suka, jehož soubor zde pak během výstavy hrál, vedl k úpravě projektu s důrazem na divadelní provoz. (Připojený půdorys je ještě nadepsán Sál ku pořádání schůzí a přednášek.) V době příprav se psalo o vědeckém divadle, ve výstavním katalogu je uvedeno jako technické divadlo Uranie s vysvětlením:

Budova má trojí účel, určena jsouc:
1. pro představení technická, t. j. ku přednáškám s demonstracemi a projekčními obrazy, k experimentům a představením vědeckým a. t. d. Přednášky budou dílem populárně-vědecké z oborů zeměvědných, přírodopisných a astronomických, dílem budou populárně vědeckým výkladem výstavy samé.
2. pro představení dramatická. Podnět ku zřízení dramatického divadla na výstavišti vyšel z diskusí o druhém divadle českém v Praze, jež od nějaké doby ovládají naši veřejnost. Možnost existence samostatného druhého divadla se stále jen tvrdí, ale podnikatel se nevyskytuje. Mělo dojíti na živoucí pokus. Divadlo na výstavě má býti takovým pokusem, má prokázati, dovede-li Praha vydržeti druhé větší divadlo samostatné o zvláštním repertoáru. Podaří-li se saisona na výstavišti, mohl by pokus vésti časem ku zřízení stálého podniku pro lidovou zábavu na způsob podobných podniků v jiných městech. Hlavním číslem repertoáru je nový, původní, k účelu tomu sepsaný kus: Náš dům v asanaci. Veselá hra z pražského života o 4 obrazech se zpěvy a komparsem. Napsali K. Šípek, V. Štech, B. Kaminský. Hudbu ke kupletům a sborovým číslům složil K. Pospíšil. Ke hře pořízena jest zvláštní úprava kostymní i dekorační. Druhým číslem repertoáru je opět původní novinka: Na letním bytě. Veselohra o třech dějstvích od dra Jos. Štolby. Pro první dobu připravuje se také Tvrdohlavá žena. Obraz ze života od J. K. Tyla. Dále uchystány jsou pro saisonu hry V. K. Klicpery, F. F. Šamberka, L. Stroupežnického, K. Maška, výbor her přeložených, zejména ukázka z nejnovější veseloherní produkce francouzské. Všechny moderní kusy budou pečlivě vypraveny a přesně nastudovány.
3. pro koncerty komorní, o jejichž program pečuje hudební výbor.

Uranie nabídla aktuální a u nás do té doby nepoužité hlediště ve tvaru kruhové výseče s elevací. Osvald Polívka a jeho spolupracovníci reflektovali snahy o reformu divadelního prostoru, které nepřehlédnutelně z popudů Richarda Wagnera a s oporou ve starších projektech Gottfrieda Sempera naplnil v letech 1872-1873 v budově Bayreuth Festspielhaus architekt Paul Otto Brückwald. Celková kapacita divadla činila 750 sedících a 140 stojících diváků. V křídlech symetricky vybíhajících nalevo a napravo od výrazné hmoty vstupu byla kavárna a restaurace. Zahradní část jejich provozu využila jakéhosi čestného dvora, který křídla vymezovala. Divadlo Uranie se na výstavišti otevřelo 20. června 1898 koncertem a 21. června premiérou v katalogu zmíněné komedie Náš dům v asanaci. Připomínám ji proslulým plakátem Luďka Marolda.

Úspěšné divadlo hrálo na výstavišti nějaký čas i poté, co výstava skončila. Pořadatel výstavy, Spolek inženýrů a architektů, nabídl budovu k prodeji. Zájemce se hned nenašel a společnost V. J. Suka tu dál hrála v pronájmu. Až v roce 1902 holešovický stavitel a člen správní rady pivovaru Jan Seifert nechal budovu rozebrat a znovu postavit v pivovarské zahradě. Divadelní provoz tu byl slavnostně zahájen 12. června 1902 proslovem Bohdana Kaminského, živým obrazem Viktora Olivy a představením komedie Václava Štecha Třetí zvonění. Pak ale dál pokračovaly úpravy. Už při znovupostavení, opět podle projektu Osvalda Polívky, se počítalo s větší časovou perspektivou, než mohlo mít výstavní divadlo (výstava se konala od 15. června do 17. října 1898). Především se zvětšilo jeviště, jehož dimenze na výstavišti limitovaly možnosti zmíněných sekundárních zásahů do projektu, a také hlediště. Důkladněji založená stavba získala nově parní topení a byla tak uzpůsobena k celoročnímu provozu. Po úpravách prošla počátkem roku 1903 kolaudací. Brzy poté, v roce 1906, byly za divadlem postaveny pro trvalý provoz nezbytné technické budovy a obnovena restaurační křídla hlavního průčelí, bezprostředně po přesunu nepostavená. V roce 1919 pak Václav Pilc přistavěl šatny pro diváky a pro zaměstnance. Stavební vývoj pokračoval v roce 1937, kdy hlediště, dosud otevřené do krovu, získalo strop. Roku 1941 si provoz divadla vyžádal další servisní budovy a v následujícím roce jeho stav rozsáhlé opravy. Existenci divadla ukončil 2. ledna 1946 požár.
Dějiny stavby ale nejsou dějinami divadla. Klíčem k jejich pochopení může v tomto případě být v katalogu zmiňovaná ambice druhého českého činoherního divadla v Praze. Musíme ji ovšem doplnit ještě o třetí, Švandovo, a od roku 1907 čtvrté, Městské divadlo na Královských Vinohradech. Osudy Uranie shrnul ve své knize O nové divadlo. Nástup nových vývojových tendencí v českém divadelnictví v letech 1939-1945 (Praha: Panorama, 1988, s. 192) výstižně Bořivoj Srba. Vznik vinohradského divadla Uranii „z trojúhelníku tří hlavních činoherních scén vytlačil a určil jí místo čtvrtého pražského, v podstatě periferního divadla. Ale i potom, v letech periodicky se opakujících konjunktur a krizí, se vždy znovu k ideálu třetí činohry vracela, aby se vždy znovu zase dala srazit do pozice pokleslé operetní scény.“ (Srbovu knihu také doporučuji zájemcům, kteří by se chtěli dozvědět více o nejslavnější, válečné periodě dějin Uranie.) Sukova společnost se změnila nejprve v Družstvo pro ustanovení lidového divadla Uranie v Praze VII a v roce 1914 ve Společnost Lidové divadlo Uranie v Praze VII. Za více než čtyřicet let existence divadla jím prošlo nemálo významných osobností.

Uranie nebyla jedinou atrakcí velkých výstav konce 19. a počátku 20. století, která se ocitla v pivovarské zahradě. Skluzavka, již vidíme na pozadí Uranie na pohlednici z doby kolem roku 1910, se sem stěhovala po té následující, Jubilejní výstavě obchodní a živnostenské komory v roce 1908.

Divadlo Uranie prodloužilo život pražských divadelních arén, jejichž zlatá doba skončila s devatenáctým stoletím. Spojení výletů na periferii, zábavy a popíjení piva v pivovarské zahradě s divadelním uměním, byť někdy jen střídmě dávkovaným pro publikum opravdu lidové, ale zjevně neztratily přitažlivost ani ve století dvacátém. Je paradoxní, že se v Praze strach z požárních rizik dřevěných divadelních arén, který vedl k jejich zániku, až do požáru Uranie neukázal opodstatněný. Vyhořelo nám jen divadlo kamenné a rovnou Národní. Požár Uranie přišel, opět paradoxně, na konci periody, kdy sem vstoupilo vysoké divadelní umění. Neměl technické příčiny, úmyslně jej založil tajemník divadla ve snaze zakrýt defraudaci, které se tu dopustil.

Zdroje obrázků:
Databáze divadel (https://www.theatre-architecture.eu/cs/db/?theatreId=146) JUNGMANN, Jan. Holešovice-Bubny: V objetí Vltavy. Praha: Muzeum hlavního města Prahy, 2014.
VLČKOVÁ, Olga. Zmizelá Praha: Divadla a divadelní scény. Praha – Litomyšl: Paseka – Národní divadlo, 2014.
POLÁK, Milan. Pražské pivovárky a pivovary. Praha: Libri, 2003.

Rád bych jako obvykle připojil informaci, kdy a kde se sejdeme příště, ale, jak víte, nevíme. Zatím nezbývá, než přejít na e-learning, což jsem právě učinil. Další příspěvky budou následovat co možná s týdenní periodicitou, jen trochu nepravidelně v řádu dní. Přeji vše dobré, hlavně pevné zdraví. V. Cz.

8 března, 2020

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 10. BŘEZNA 2020

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 5:40 pm

O ŽENĚ, NA NIŽ MYSLÍM O DNEŠNÍM SVÁTKU

Vracím se, jak jsem slíbil, několika typickými obrazy k dílu významné malířky, jejíž oltářní obraz jsme obdivovali v bubenečském kostele sv. Gottharda. Maria Barbara Krafft se narodila 1. dubna 1764 v Jihlavě. Její otec Johann Nepomuk Steiner (1725-1793), jihlavský rodák, byl úspěšný malíř vyškolený v Itálii. Z Jihlavy se odstěhoval do Vídně, kde byl zvolen členem Akademie der bildenden Künste a jmenován komorním malířem císařovny Marie Terezie. Do Jihlavy se vrátil načas nejprve v roce 1759 a definitivně v roce 1787, kdy mu byl Josefem II. jeho dvorský úřad odňat. Maria Barbara se učila, stejně jako její bratr Franz Johann Nepomuk, v dílně svého otce. Také ona byla zvolena členkou Akademie. Ve Vídni se provdala za lékárníka Josefa Kroffta a roku 1794 s ním odešla nejprve do Salcburku a o čtyři roky později do Prahy. Kromě několika zakázek na oltářní obrazy tu byla ve svém malostranském ateliéru vyhledávána šlechtickými i měšťanskými objednavateli jako mimořádně zručná portrétistka. Pražská universita u ní objednala portréty tří profesorů lékařské fakulty, Josefa Mayera, Josefa Rottenbergera a Ignáce Matušky, a tři císařské portréty. Bubenečský obraz se sv. Gotthardem rozdávajícím almužnu chudým namalovala Maria Barbara Krafft v roce 1801, v témže roce, kdy po rozpadu manželství z Prahy odešla. V letech 1803-1821 pak žila a tvořila v Salcburku. Zemřela 28. září 1825 v Bamberku.

Notoricky známý a dlouho už hanebně komerčně zneužívaný posthumní portrét Wolfganga Amadea Mozarta (1756-1791) namalovala v roce 1819 na základě tří Mozartových portrétů a rad, které jí poskytla Mozartova starší sestra Maria Anna (1751-1829), zvaná Nannerl. Objednal jej Joseph Sonnleithner (1766-1835), výrazná osobnost vídeňského hudebního a divadelního života počátku 19. století, spisovatel, básník, nakladatel, sběratel lidových písní, sekretář vídeňských dvorních divadel. Napsal například libreto k operám Ludwiga van Beethovena Fidelio, oder Die eheliche Liebe (1814, vznik opery byl poněkud spletitý, Sonnleithner tak není přímým libretistou, ale to už příliš přesahuje naše dnešní téma), Luigi Cherubiniho Faniska (1806) či Vojtěcha Matyáše Jírovce (Adalberta Gyrowetze) Agnes Sorel (1806). V roce 1812 stál u zrodu Gesellschaft der Musikfreunde in Wien (Wiener Musikverein). Ten také dnes spravuje galerii portrétů velkých hudebních osobností, kterou Sonnleithner vytvořil a pro niž Mozartův portrét u Marii Barbary Krufft objednal.
Další reprodukované portréty jsou vesměs ze sbírek Österreichische Galerie Belvedere. Skupinový portrét rodiny Wallnerových malovala Maria Barbara Krufft v roce 1809. Uniformovaný muž na dalším obrazu, malovaném kolem 1813, je bavorský generál pěchoty Clemens Wenzel Freiherr von Raglovich und zum Rosenhof (1766-1836). Portrét mladé dívky vznikl někdy kolem roku 1825.
Bytostně nesnáším žánr zvaný dokudrama, přesto mě velmi potěšilo, že Český rozhlas zařadil portrét Barbary Krafft do cyklu Osudové ženy. Stejně tak to, že autoři akcentovali nesamozřejmost jejího prosazení v dobovém uměleckém světě jako ženy a navíc matky-samoživitelky. (Chcete-li mé oblíbené malířce věnovat ještě něco málo přes 23 minut, poslechněte si zde: https://www.mujrozhlas.cz/osudove-zeny/jeji-portret-mozarta-najdete-i-na-cokolade-sladky-zivot-ale-nemela-osudove-zeny.) Volba tématu tak dnes nebyla dána jen tím, co jsme viděli. Všem, kdo nepodléhají předsudkům a konjunkturálním klišé, o nichž jsem tu psal relativně nedávno (https://czumalo.wordpress.com/2018/03/10/vzpominka-na-mdz-krizkovym-stehem/), z plna srdce přeji k dnešnímu Mezinárodnímu dni žen.

V ÚTERÝ 10. BŘEZNA 2020 SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 12.00 A 14.00 NA STANICI METRA C NÁDRAŽÍ HOLEŠOVICE U VÝSTUPU DO PLYNÁRNÍ, TEDY ZÁROVEŇ NA STEJNOJMENNÉ ZASTÁVCE TRAMVAJÍ. TĚŠÍM SE NA VÁS.

2 března, 2020

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 3. BŘEZNA 2020

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 2:53 pm

NĚCO ARBESA A NĚCO MÁNESA NA CESTU DO BUBENČE

Ke vstupní evokaci Bubenče vybírám úryvek z textu Okolí Prahy, který napsal Jakub Arbes pro III. díl Ottových Čech, vydaný roku 1887. Cituji ve znění edice Josefa Moravce ze svazku 29 Díla Jakuba Arbesa. (ARBES, Jakub. Okolí Prahy. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1960, s. 102-103.) Jako obrazový úvod k Bubenči mi okamžitě vytanulo malířské dílo o zhruba jeden lidský věk starší. Zakladatel české krajinářské školy 19. století Antonín Mánes (1784-1843) maloval svůj Pohled na Bubeneč (olej, papír, 32,5 × 46,5 cm, Praha, Národní galerie) někdy kolem roku 1825 na základě skic, pořízených na místě. Půvaby vesnického prostředí Bubenče v té době nelákaly jen malíře. Klasicistní lusthausy movitějších pražských měšťanů se už čile stavěly, do obrazu venkovského sídla ale zatím výrazněji nezasáhly. Vesnici pohledově dominuje nedávno (1801) postavený kostel sv. Gottharda a ještě dlouho potrvá, než jej velké stavební objemy o dominanci připraví. (Budete-li podobu Bubenče kolem roku 1825 srovnávat s podobou roku 2020, nenechte se mást rybníkem, jehož hladinu Antonín Mánes skvěle využil při výstavbě prostoru. Už ho není více. Na okraj ještě připomínám, co také není: Romantická krajinomalba není topografie ani fotografie.)

JAKUB ARBES: OD BŘEVNOVA ÚDOLÍM ŠÁRECKÝM KU PRAZE (1887), ÚRYVEK:

Od Podbaby směrem ku Praze vede esovitě zahnutá trať Státní dráhy. Jdeme-li podél trati té směrem jihovýchodním, octneme se asi ve dvaceti minutách v osadě druhdy Přední Ovenec, nyní pak Bubeneč zvané, v kteréž r. 1846 při stavbě dráhy nalezeny památky z doby předhistorické.
            Již k roku 1228 nalézáme zmínku o dvojím Ovenci, který náležel ku zboží kláštera svatojiřského. Nepochybně ještě ve století XIII. založena tu byla obora, jež byla majetkem královým a také r. 1320 při postupu statků těch králem Janem probošství pražskému výslovně pro krále jménem Obory královské vymíněna byla. Sousední mlýn pod oborou, nynější Císařský, náležel jeptiškám svatojiřským až do roku 1395, kdy jej prodaly Machovi, mlynářovi z Nelahozevsi.
            Nyní jest Bubeneč zajisté jednou z nejpřívětivějších a nejúhlednějších osad v okolí pražském. Déle půl století jest již oblíbeným letním místem Pražanů a nalézá se v ní mnoho více méně vkusných, ba nádherných letohrádků, zejména letohrádek Lannův, vystavěný architektem Barvitiem. V letohrádku tom jest také malá galerie s obrazy od Makarta, Rottmanna a Menzla i mnoho jiných cenných věcí uměleckých.
            Hlavní ráz Bubenče jest úpravnost a čistota. Farní kostelík sv. Gotharda nalézá se na návsi na malém pahorku. Největšího půvabu dodává však osadě velkolepý park v bezprostředním sousedství, někdejší Ovenecká či Bubenečská obora, asi v letech šedesátých nejapně Stromovka přezvaná. Park ten jest majetkem země a zřízen byl na místě a ze zbytků Královské obory, v kteréž králové čeští, dokud ještě v Praze sídlili, honbou a jinak se bavívali. V nynější podobě upraven byl r. 1804 péčí nejvyššího purkrabí tehdejšího, hraběte Rudolfa Chotka.

V ÚTERÝ 3. BŘEZNA 2020 SE SEJDEME, OBĚ SKUPINY SOUČASNĚ, JEN K NÁVŠTĚVĚ KOSTELA SV. GOTTHARDA. BUDU NA VÁS ČEKAT VE 13.30 U VÝCHODU ZE STANICE METRA HRADČANSKÁ NA ULICI MILADY HORÁKOVÉ SMĚREM K PŘEJEZDU PŘES ŽELEZNIČNÍ TRAŤ. POKUD JE TO PRO VÁS VÝHODNĚJŠÍ ČI PŘÍJEMNĚJŠÍ, DORAŽTE DO 14.00 KE KOSTELU SV. GOTHARDA SAMOSTATNĚ. PŘIPOMÍNÁM, ŽE SE PŘEDNÁŠKA VÝJIMEČNĚ OMEZÍ NA ČAS 14.00-14.30. TĚŠÍM SE NA VÁS.

23 února, 2020

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 25. ÚNORA 2020

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 6:48 pm

HOLEŠOVICKÁ ELEKTRÁRNA

V roce 1927 vydalo berlínské nakladatelství Dari v ediční řadě Evropská výstavba měst a národní hospodářství svazek věnovaný Praze. Velkoformátová propagační publikace obsahuje také text, který beze změn přepisuji níže, vynechávám jen odkazy na obrázky, které jej provázejí. Vzhledem k jejich tiskové kvalitě z nich reprodukuji jen zajímavý pohled od řeky, ostatní nahrazuji snímky z mého archivu. (Jako obvykle tak nedokážu uvést přesně zdroj, jen si matně vzpomínám, že některé pocházejí ze stránek Pražské teplárenské a. s.)

Elektrárny hlavního města Prahy

Na začátku roku 1922, po vytvoření Velké Prahy, měly elektrárny pražské 6 výroben: parní elektrárnu holešovickou, smíchovskou, žižkovskou a karlínskou a vodní elektrárny na Těšnově a Štvanici.
            Největší elektrárna, která leží v Holešovicích v blízkosti řeky Vltavy a bubenského nádraží, začala vyráběti proud na počátku roku 1900. Po mnoha přestavbách a rozšířeních obsahuje nyní elektrárna ta 29 parních kotlů o tlaku páry 15.5 atm a o úhrnné výhřevné ploše 12.400 m² a 7 parních turbin o úhrnném jmenovitém výkonu 46.500 kW s největší jednotkou 14.000 kW. V kotelně výrobny té jest provedeno speciální úplné samočinné řízení kotlů. Elektrárna tato vyrábí třífázový proud o napětí 3.000 a 6.000 voltů.
Elektrárna na Smíchově byla založena roku 1897 a byla postupně rozšířena na výkon 2.850 kW. Elektrárna v Žižkově založena v r. 1889 a rozšířena na 800 kW. Elektrárna v Karlíně založena v r. 1895 a rozšířena až na 1.330 kW. Všechny tři elektrárny byly stejnosměrné. V poslední době byly jejich sítě z největší části vyměněny za střídavé, jež byly spojeny se střídavými sítěmi elektrárny holešovické. Elektrárna na Žižkově byla vůbec zrušena. Z karlínské elektrárny ponechána jen kotelna, jež slouží pro okrskový výtop, a k podobným účelům bude v budoucnosti použito z největší části i elektrárny smíchovské.
Koncem roku 1913 uvedeny byly do chodu uvnitř Prahy, na řece Vltavě, dvě nízkotlaké vodní elektrárny na Štvanici a na Těšnově, jejichž úhrnná výkonnost při spádu as 4 m činí 1400 kW.
            Ježto holešovickou výrobnu nebylo možno z důvodů technických a hospodářských rozšiřovati, postavena byla pro potřebu obce pražské i některých částí Čech za účasti obce Pražské, státu a země, ve vzdálenosti asi 85 km od Prahy nová elektrárna na hnědouhelném dole v Ervěnicích u Mostu, jejíž prvá výstavba činí 45.000 kW. Holešovická elektrárna bude vedle této výrobny výrobnou reservní a výrobnou pro krytí konsumních špiček.
Třífázový proud o padesáti periodách v generátorech vyrobený rozvádí se napětím 3.000 V z části přímo z elektráren pražských. Jinak proud z větší části transformuje se na napětí 22.000 V a při něm převádí se kabelovým vedením. Pro periferie zřízeno je zvláštní vrchní vedení na 22.000 V, jež od vedení kabelového odděleno jest na jednom místě isolačním transformátorem. Proud o napětí 22.000 V mění se v sedmi velkých transformačních stanicích opět na napětí 3.999 V, jenž se pak rozvádí kabelovou sítí k zásobení větších odběratelů a drobných transformačních stanic. Tyto přeměňují proud na napětí 120 V a po případě 380-220 V (vnější nové části).
Koncem r. 1926 obsahovaly sítě kabelu 22.000 V 75 km, venkov. vedení 22.000 V 89 km, podzemní kabel 3.000 V 402 km, kabely nízkého napětí měly 560 km a vrchní vedení nízkého napětí 280 km. Transformačních stanic bylo celkem 898.
            Elektrárny pražské zásobují proudem také elektrické dráhy, jimž dodávají stejnosměrný proud o napětí 600 V až do trolleyového vedení. Proud tento mění se z třífázového proudu v sedmi stanicích. V poslední době opatřovány jsou tyto stanice jednokotvovými a rtuťovými měniči. Jeden z jednokotvových a jeden rtuťový mají zcela automatické řízení.
Veřejné osvětlení ulic obstaráváno jest na účel obce a obsahuje 6160 svítidel o mocnosti 1,723.100 norm. svíček.
Zásobovací obvod pražských elektráren měří 846,7 čtverečních kilometrů a má 760.000 obyvatel a 27.000 domů. Koncem roku 1926 připojeno bylo 18.819 objektů a 127.999 odběratelů.
Úhrnná vyrobená elektrická energie obnášela:

V roce 1902 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9,167.000 kWh

“      1906 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14,237.000    “

“     1910 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  27,828.000    “

“     1914 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  36,906.000    “

“     1918 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  42,393.000    “

“     1922 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75.905.000    “

“     1926 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 124,532.000    “

(…)
Elektrárny hlavního města Prahy tvoří dohromady s pouličními elektrickými drahami „Elektrické podniky hlavního města Prahy“, jež jsou majetkem obce a jsou spravovány v mezích obecních řádů společnou správní radou.
Pro účele správy bude vybudována v nejbližší době společná ústřední správní budova…

V ÚTERÝ 25. ÚNORA 2020 SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 12.00 A 14.00 OPĚT NA STANICI METRA VLTAVSKÁ POD FONTÁNOU FAUN A VÍLA. TĚŠÍM SE NA VÁS.

17 února, 2020

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 18. ÚNORA 2020

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 4:06 pm

NÁDRAŽÍ PRAHA-BUBNY

Železnice vstoupila na holešovické území už v roce 1850, kdy Severní státní dráha (k. k. Nördliche Staatsbahn, NStB) dokončila úsek Lovosice – Praha na trati Podmokly – Praha a 1. června na něm zahájila provoz. Od roku 1855 ji provozovala soukromá Rakouská společnost státní dráhy (k. k. privilegierte österreichische Staatseisenbahn-Gesellschaft, StEG) a roku 1868 začala na nezastavěném území mezi Malými Bubny a Holešovicemi budovat seřaďovací a nákladové nádraží. Už o dva roky dříve tu začaly práce na nádraží další společnosti, Buštěhradské dráhy (Bustěhrader Eisenbahn, BEB), na přestavěné koněspřežní trati Vejhybka (Kladno) – Bruska, prodloužené do Buben. Provoz na tomto úseku byl zahájen 27. dubna 1868, výpravní budova postavena až roku 1873. Její dnešní podoba ovšem pochází z roku 1923 a je poznamenána dalšími stavebními zásahy. Nádraží už není v provozu a s jeho návratem se ani nepočítá, nemusí to ale znamenat zánik: Na druhém obrázku je vizualizace vítězného návrhu královéhradeckého studia ARN ze soutěže, kterou vypsala obecně prospěšná společnost Památník Šoa Praha na proměnu nádraží na Památník ticha, „moderní prostor pro veřejný dialog o dědictví minulosti jako stigmatu dneška(https://www.bubny.org/cz/pamatnik-ticha, odkud jsou i vizualizace).
Jindřich Eckert fotografoval nádraží kolem roku 1885. (Reprodukuji z: MAHEL, Ivo. Nádraží a železniční tratě: 4. díl: Zaniklé, proměněné a ohrožené stavby v severní části Prahy. Praha: Paseka – Schola ludus – Pragensia, 2017, obr. 98 na s. 106.) Nalevo nádraží Buštěhradské dráhy, napravo nákladové nádraží Rakouské společnosti státní dráhy. Rozsáhlá síť vleček postupně spojila nádraží s holešovickou obecní plynárnou, ústředními jatkami, holešovickým přístavem a několika průmyslovými podniky. Především s dopravou dobytka na jatka souvisela dezinfekční stanice, zřízená spolu s vlečkou roku 1895. Nádraží Buštěhradské dráhy se původně jmenovalo Praha (Bubny), nádraží StEG Bubna. Zestátnění společnosti v roce 1909 vyjádřila změna názvu na Bubny státní nádraží. Roku 1923 byla zestátněna i BEB. Její nádraží se přejmenovalo na Bubny horní nádraží a o rok později dostalo druhé nádraží jméno Bubny dolní nádraží. Sloučení obou v roce 1929 zjednodušilo název na Bubny, od roku 1941 Praha-Bubny.
Největší budovou areálu byly dílny pro opravu nákladních vozů. Zpráva Rakouské společnosti státní dráhy z roku 1878 je popisuje takto: „Hlavní dílenské budovy jsou obklopeny kolejištěm, přičemž každá část tohoto kolejiště je určena pro konkrétní účel, takže jsou dílenské práce prostřednictvím tohoto kolejiště podstatně ulehčeny. V areálu dílen je vybudována kolna, které se využívá jako skladu dříví. Dále je v tomto areálu budova pro vrátného a současně jídelna pro dělníky a úředníky. Plošný obsah dílen včetně skladů je 88.000 m², plošný obsah zastřešených skladů 2.050 m², délka všech vnitřních dílenských kolejí 2.120 m, délka vnějších dílenských kolejí je 7.100 m a délka kolejí ve skladech je 200 m. Počet stanovišť pro opravy nákladních vozů je vcelku 540, z toho 140 v hlavní dílenské budově a 400 mimo ni. Jako silový zdroj je instalován parní stroj o výkonu 40 koní (29,4 kW). Výhřevná plocha parního kotle pro uvedený stroj a tři parní buchary je 134 m². Mimo tyto buchary jsou v dílnách ještě následující pracovní stroje: 8 soustruhů na dvojkolí, 2 velké soustruhy, 7 malých soustruhů, 7 hoblovacích kovoobráběcích strojů velkých a 4 malé, 2 cirkulární pily, 3 hoblovací na dřevo a 32 dalších dílenských strojů různého druhu. V těchto dílnách se ročně opravuje 3.000 nákladních vozů a mimo to se vyrábí 150 vozů nových.“ (cit. podle KUČERA, Tomáš. Železniční areál Holešovice-Bubny. In: Staletá Praha XXIII: Pražské památky 19. a 20. století. Praha: Brody, 1997, s. 145-158, s. 151.) Areál se dále rozrůstal, v roce 1898 měl plochu 78.200 m². Přibyla opravna osobních vozů, pro ni bylo třeba zřídit lakovnu a sedlárnu, postavila se vlastní pila. V září 1891 podlehla velká část areálu požáru, rychlá obnova mu vrátila původní podobu, danou normáliemi Rakouské společnosti státní dráhy. Počet zaměstnanců, který v roce 1898 činil 420, se zvyšoval s nároky na kapacitu dílen, například v roce 1933 tu pracovalo 545 lidí. Potřeba rychlé obnovy vozového parku zaměstnala v prvních poválečných letech až 1 100 lidí, v roce 1948 jejich počet klesl na zhruba 800 a v 50. letech se pohyboval kolem 650. I když se o zrušení dílen uvažovalo již za Velké války a na počátku 20. let, zastavení provozu se neustále odkládalo a čekalo se, až budou postaveny nové dílny jinde. Nikdy k tomu nedošlo, v letech 1956-1958 byly proto bubenské dílny modernizovány a provoz se tu udržel. (Zdroj fotografie Lukáše Berana z roku 2010: Za starou Prahu XLV. (XVI.), 2015, č. 1.)
Hodnotu architektury, postavené podle normálií Rakouské společnosti státní dráhy, jež vytvořili Wilhelm Gustav von Flattisch (1826 ­– 1900) a Carl Schumann (1827 – 1898), vyjádřilo v roce 2004 prohlášení areálu za kulturní památku. Jádrem byla devítilodní hala o půdorysu 65 × 160 m, jejíž zastřešení spočívalo na 136 litinových sloupech. Památkové ochraně se ale netěšila dlouho. V roce 2006 byl areál prodán společnosti Orco Omikron z realitní skupiny Orco Property Group. Nový majitel dosáhl během dvou let zrušení prohlášení za kulturní památku, v roce 2010 už disponoval demoličním výměrem a postupně jej využíval k likvidaci menších staveb. Roku 2011 tak šla k zemi jedna z remíz depa, v následujícím roce většina skladů. Ostatní budovy majitel pronajímal, v hale tak firma ATECO dále opravovala železniční vozy. Konec stavby se přiblížil v roce 2013, kdy tu skončila. Naděje na záchranu ještě svitla, když městskou část začalo po volbách spravovat nové vedení v čele se starostou Janem Čižinským, plně si vědomé hodnot areálu. Ani jejich příkladné nasazení ale developera nezastavilo a 7. září 2015 začala rychlá a důkladná likvidace technické památky, která neměla v republice obdobu.
Zánik provozů obsluhovaných vlečkami a zrušení parní trakce postupně snižovaly význam bubenského železničního areálu. Rozhodující byly ale hlavně Holešovická přeložka kralupské trati, vybudovaná v letech 1966-1980, a obecný odliv železniční nákladní dopravy. Jen načas, na dobu rekonstrukce Negrelliho viaduktu, zmrtvělý areál trochu oživilo zřízení zastávky Praha-Bubny Vltavská na okraji areálu pro trať č. 120. Funguje od léta 2017.
Živelnému zastavování naštěstí od roku 1999 brání stavební uzávěra. Hotova a připomínkována je územní studie (Pelčák a partner architekti s. r. o. a  Thomas Müller Ivan Reinmann Architekten GmbH) jako podklad pro změnu územního plánu, Praha tak může v roce 2021 stavební uzávěru zrušit. Na základě výjimky, která se vztahuje i na Památník ticha, začnou první stavební práce už na jaře letošního roku. Na 110 hektarech území, které nezahrnuje jen plochu bývalého železničního areálu, by měla vyrůst nová čtvrť pro 25 000 obyvatel s 11 000 byty, 29 000 pracovními místy a 5 000 místy pro žáky a studenty ve školách. Zamýšlená hustota 230 obyvatel/hektar a výška mezi 6 a 8 podlažími indikují, na rozdíl od předchozích developerských vizí spojení administrativy a přepychového bydlení, směřování k charakteru zastavění odpovídajícímu pražskému městu 19. a 1. poloviny 20. století, jakým jsou i Holešovice. Smysl dává také vyšší koncentrace administrativních budov vyšší podlažnosti na území starých Holešovic, zničených definitivně Holešovickou přeložkou a novým nádražím se stanicí metra, a to především v porovnání s Babišovou vládní čtvrtí v Letňanech, která mnoho smyslu nedává. Záměr preferuje pěší, cyklistickou a městskou hromadnou dopravu (včetně železniční) oproti individuální automobilové. Stejně nadějný je fakt, že se počítá s nádražím Praha-Bubny co Památníkem ticha jako s jedním ze spínajících bodů nové čtvrti. Nechci sugerovat přehnaný optimismus, zůstáváme zatím jen v rovině naděje a zkušenost posledních třiceti let nás učí, že v pražském stavebním dění nad pravdou a láskou, tedy kvalitou života, zpravidla vítězí lež a nenávist, tedy za nimi stojící peníze. O holešovickém meandru snily generace urbanistů (viz např. https://czumalo.wordpress.com/2013/08/28/holesovicke-pokuseni-i/). Příležitost, nad níž se tají dech. Promarníme-li ji ve prospěch rychlých zisků developerů, další se nenaskytne, Praha už nic srovnatelného nemá.

V ÚTERÝ 18. ÚNORA 2020 SE SEJDEME K PRVNÍ PŘEDNÁŠCE LETNÍHO SEMESTRU V OBVYKLÝCH 12.00 a 14.00 U FONTÁNY FAUN A VLTAVA NA STANICI METRA C VLTAVSKÁ. TĚŠÍM SE NA VÁS.

20 ledna, 2020

ZÁPIS DO KURSU PAMÁTKY VELKÉ PRAHY V LETNÍM SEMESTRU

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 8:29 pm

ZÁPIS DO KURSU PAMÁTKY VELKÉ PRAHY SE OTEVÍRÁ V ÚTERÝ 21. LEDNA KOLEM 10. HODINY DOPOLEDNÍ.

Těším se na Vás.

Začínáme v úterý 18. února 2020.

 

16 prosince, 2019

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 17. PROSINCE 2019

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 7:03 pm

VZPOMÍNKY Z VÝSTAVIŠTĚ

Parkovou úpravu pro Zemskou jubilejní výstavu v roce 1891 navrhl František Thomayer (1856­–1938). O výběru zahradního architekta nebylo pochyb, Thomayer měl v roce výstavy za sebou léta sbírání zkušeností ve Frankfurtu nad Mohanem, Stuttgartu, Vídni, ve Francii a Belgii a sedmileté působení ve funkci městského zahradníka královského hlavního města Prahy. Jeho rukopis nesly (a vesměs dodnes nesou) kromě jiných děl parky na Karlově náměstí, na Poříčí či v severní části Žofína, Vrchlického sady a dolní část Letenských sadů. Thomayerův plán ze sbírek Národního zemědělského muzea reprodukuji z katalogu Stanislavy Ottomanské, Šárky Steinové a Romana Zámečníka Po stopách českých prvorepublikových zahradních architektů (Praha: Národní zemědělské muzeum, 2017, s. 19.)

Dudák vítá návštěvníky další významné výstavy, Národopisné výstavy českoslovanské v roce 1895. Svatováclavskou korunu vytvořil zahradník vinohradské vily Saracinka Antonín Jermář. Koruna tu byla již v roce 1891, provedena z rostlin v ploše, nyní získala třetí dimenzi. Z Průmyslového paláce (Bedřich Münzberger – František Prášil 1890-1891) se stal Národopisný palác, ale jak je vidět na fotografii, nic jiného se nezměnilo. Na římsách tympanonu vstupu dosud pololeží alegorie Umění a Průmyslu, z jeho vrcholu vzlétá Genius, zůstaly tu letopočty 1791 a 1891, iniciály RB (Regnum Bohemiae) i císařové Leopold II. a František Josef I. v nikách věží (Josef Stra­chovský – Antonín Procházka  – František Hergesel 1890-1891).
V ose před vstupem dosud stojí pomník Jiřího z Poděbrad. Poděbradští studenti o něm uvažovali už v 70. letech, v dalším desetiletí převzali iniciativu poděbradští sokolové a roku 1883 založili Spolek pro zbudování pomníku králi Jiřímu v Poděbradech. Bohuslav Schnirch (1845–1901) pro něj vytvořil jezdecký pomník a čerstvě dokončené dílo se stalo nejprve exponátem Zemské jubilejní výstavy. Poutalo nejen sochařskou kvalitou (v českém sochařství s ním v oboru jezdeckého pomníku snese srovnání jen máloco), ale i jako dílo technické, činící pomník finančně dostupnějším (což bylo pro české, tedy obecně méně movité občanské aktivity v čase vzepětí pomníkového stavitelství podstatné): Socha není odlita klasickým postupem do bronzu, ale snýtována na železné kostře z dvanácti dílů vytepaných z měděného plechu. Vystavení pomohlo sbírce na pomník a stejně tomu bylo i na Národopisné výstavě českoslovanské, pro niž byl pomník ještě ponechán na místě. Až v srpnu 1896 se stěhoval do Pardubic, kde jej znovu sestavili a osadili na připravený šest metrů vysoký pískovcový podstavec se čtyřmi štítonoši. Slavnost odhalení trvala po tři dny 14., 15. a 16. srpna a stala se jednou z významných dobových národních manifestací.

Fotografii s dudákem reprodukuji z půvabné skládačky Národopisná výstava, kterou vydal v Praze roku 1895 nakladatel F. Topič. Pro další vzpomínky na Průmyslový palác a prostor před ním jsem sáhl ke dvěma klasikům české fotografie. Pohled z věže Průmyslového paláce směrem ke vstupu na Výstaviště je z knihy Václava Jírů Praha a Pražané (Praha: Orbis, 1962, s.157). Protože tehdy se to k potěše nás fotoamatérů někdy i v knihách uvádělo, přidávám technické údaje: přístroj Linhof Technika 6 × 9, objektiv Biogon 4,5/53, clona 11, čas 1/250, materiál Agfa ISS. Hned dvě fotografie jsem oskenoval z hlubotiskem tištěné knihy Josefa Ehma Prahou včerejška i dneška s textem Emanuela Pocheho (Praha: Orbis, 1958, obr. 208 a 209). První ukazuje prostranství z opačné strany a z chodecké perspektivy, druhá proslulý Zahradnický ples v rekonstruovaném paláci (Pavel Smetana 1952-1954). Ten už znovu změnil jméno, tentokrát na Sjezdový, což dokumentuji poslední fotografií. Koncem května roku 1971 tu 1 183 delegátů XIV. sjezdu KSČ utužuje mráz, který přišel z Kremlu.

V ÚTERÝ 17. PROSINCE SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 12.00 A 14.00 V ULICI DUKELSKÝCH HRDINŮ POBLÍŽ VCHODU DO VELETRŽNÍHO PALÁCE (ZASTÁVKA TRAMVAJÍ SE JMENUJE STEJNĚ). TĚŠÍM SE NA VÁS.

Připomínám, že přednáška 17. prosince je v tomto semestru poslední. V letním semestru se poprvé sejdeme v úterý 18. února 2020.

P.S.Nenechal jsem vám mnoho času na domácí přípravu, za což se velmi omlouvám. Před časem jsem soustředil obrazový materiál k soutěži na Veletržní palác. Stačí přejít sem: https://czumalo.wordpress.com/2013/10/20/k-veletrznimu-palaci/ a kliknout na příslušný odkaz.

9 prosince, 2019

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 10. PROSINCE 2019

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 4:26 pm

TŘI FOTOGRAFIE WIEHLOVY BRÁNY NA VÝSTAVIŠTĚ
Z hlubin archivu starých blogů jsem vytáhl fotografie, nalezené na podzim roku 2013. Uvádím to jako omluvu, že zdroj musím uvést jen alibistickým archiv autora, už bych to asi dohromady nedal. Úvodní fotografie, pohled na Výstaviště během jarních veletrhů někdy ve 30. letech minulého století, kterou starý soubor doplňuji, pochází z pravidelně zde citované knihy Jana Jungmanna Holešovice-Bubny: V objetí Vltavy (Praha: Muzeum hl. m. Prahy, 2014, obr. 395 na s. 129.).
Dřevěnou bránu navrhl velký český renesancista Antonín Wiehl (1846–1910), žák Josefa Zítka, pro Všeobecnou zemskou jubilejní výstavu v roce 1891. Projektovaná životnost 18 metrů vysoké brány, nesoucí kromě velkého znaku Království českého čtyřicet znaků českých měst, byla dána časem trvání výstavy. Ta skončila 18. října 1891, brána ale trvala ještě 57 let. Procházelo se jí i na Národopisnou výstavu českoslovanskou v roce 1895, na Výstavu architektury a inženýrství spojenou s výstavou motorů a pomocných strojů pro živnostníky a s odbornou výstavou klempířů v zemích koruny České v roce 1898, na Jubilejní výstavu Obchodní a živnostenské komory v roce 1908 či na Mezinárodní výstavu hasičstva, bezpečnosti a samaritánství v roce 1928. Jak hojně, ukazuje návštěvnost dvou prvních: u Zemské jubilejní výstavy dosáhla počtu 2 432 356, u Národopisné výstavy českoslovanské přesáhla dvoumilionovou hranici o zhruba 40 000.
Kromě velkých výstav, které až do roku 1908 trasují také vývoj české architektury, vítala Wiehlova brána i návštěvníky výstav, konaných periodicky. Byly to především Pražské vzorkové veletrhy, pořádané dvakrát do roka, vždy na jaře a na podzim. První se otevřel 12. září 1920 a poslední skončil 5. června 1951. S přerušením mezi zářím 1941 a zářím 1946 jich bylo celkem dvaapadesát. Hospodářská společnost pro království České a její nástupkyně, Ústřední hospodářská společnost a Zemědělská jednota Československé republiky, pořádaly na Výstavišti pravidelné výstavy zemědělských strojů a hospodářských zvířat až do okupace. I. mezinárodní výstava automobilů, motocyklů a kol se otevřela v dubnu 1905 a každoroční autosalony se s několika cézurami konaly až do roku 1947. Od roku 1909 se na nich objevovala také letadla a vše související s aviatikou, po vzniku republiky se aerosalon osamostatnil: I. mezinárodní letecká výstava proběhla v roce 1920.
Okupace sice přerušila periodické výstavy, nikoliv ale veškerý výstavní provoz. Propagandistickou putovní výstavu Sovětský ráj zahájil státní tajemník Karl Hermann Frank 28. února 1942. Do Prahy byla převezena z Vídně a po měsíci se stěhovala do Berlína. Obří poutač se zdá naznačovat, že zabrala celé výstaviště, udávaný počet návštěvníků mezi 300 a 500 tisíci by tomu odpovídal. Stačila jí ale Wiehlova budova výstavy současného umění z Jubilejní zemské výstavy, která od roku 1905 sloužila Moderní galerii Království českého. Pro výstavu Sovětský ráj byla budova vyklizena a sama Moderní galerie téhož roku (k 5. listopadu 1942) rozhodnutím říšského protektora zrušena jako samostatná zemská instituce a sloučena se Státní sbírkou starého umění v Českomoravskou zemskou galerii, později Národní galerii.
Slovanská zemědělská výstava, konaná od 2. května 1948 do 10. července 1948, sice navazovala jak na tradici hospodářských výstav, tak velkých výstav, pro něž bylo Výstaviště vybudováno, především na Národopisnou výstavu českoslovanskou, zároveň ale tuto tradici uzavřela. Jako symbolické lze tak chápat stržení Wiehlovy brány, s níž už Jiří Kroha ve své koncepci výstavy nepočítal.
Výchozí situaci brány, jejíž existenci vymezují letopočty 1891 a 1948, ukazuje Hynkův správný plán zemské jubilejní výstavy v Praze r. 1891. Vyznačil jsem v něm tři stavby, o nichž už byla nebo bezprostředně bude řeč: Hanavský pavilon, pavilon Klubu českých turistů a Českou chalupu, další dílo Antonína Wiehla.

V ÚTERÝ 10. PROSINCE 2019 SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 12.00 A 14.00 U FONTÁNY PŘED VSTUPEM NA VÝSTAVIŠTĚ. TĚŠÍM SE NA VÁS.

Připomínám, že příští přednáška 17. prosince je v tomto kalendářním roce i v zimním semestru akademického roku 2019/2020 poslední. V letním semestru se poprvé sejdeme v úterý 18. února 2020.   

Older Posts »

Vytvořte si zdarma webové stránky nebo blog na WordPress.com.