Czumalova nástěnka

Červen 11, 2019

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY: ZÁPIS DO ZS 2019/2020

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 8:16 pm

ZÁPIS DO DALŠÍHO SEMESTRU  PŘEDNÁŠKY  PAMÁTKY VELKÉ PRAHY SE OTEVÍRÁ

VE ČTVRTEK 13. ČERVNA 2019 V 11 HODIN.

Věřím, že vše vyjde a všichni se na počátku října shledáme.

Zároveň prosba adresovaná všem, kdo při naší nedávné návštěvě karlínské Invalidovny fotografovali: Pokud  budete ochotni poskytnout své fotografie našim laskavým hostitelkám k použití pro propagaci činnosti Národního památkového ústavu, prosím, pošlete mi je na adresu czumalo@gmail.com. Zájem je především o fotografie, na nichž je patrna naše návštěva, tedy my.

S velkými díky a přáním krásných prázdnin

Vladimír Czumalo

Reklamy

Květen 22, 2019

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA NÁDAVKEM 27. KVĚTNA 2019

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 5:57 pm

SLÍBENÁ NÁVŠTĚVA INVALIDOVNY SE USKUTEČNÍ V PONDĚLÍ 27. KVĚTNA 2019. SEJDEME SE VE 14.30 V PARKU PŘED HLAVNÍM VCHODEM. TĚŠÍM SE NA VÁS.

Květen 13, 2019

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 14. KVĚTNA 2019

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 12:30 pm

CO BYLO PŘED O2 ARENOU A GALERIÍ HARFA (O HARFA OFFICE PARK NEMLUVĚ)

První fotografií se ještě vracím k minulé vycházce: Alexandrův snímek ukazuje podobu Freyova cukrovaru, první vysočanské továrny postavené roku 1835, v roce 1927. Tedy 12 let poté, co tu výroba cukru skončila, a necelé dva roky před tím, než stavitel Hejduk zbavil továrnu její klasicistní krásy. Nejspíš v 60. letech pak vstali noví Hejdukové a zhanobení dokončili. Zachováno tu sice dost původní hmoty, výraz je ale dávno pryč.

Dnešním tématem má být ale to, co stálo na místě O2 areny. Jistá souvislost se přeci jen najde: 31. 8. 1871 byla zapsána do obchodního rejstříku První českomoravská továrna na stroje. Vznikla z iniciativy karlínského stavebního podnikatele Václava Nekvasila, majitele ostrova a místostarosty okresního zastupitelstva v Karlíně Karla Židlického a karlínského továrníka Jana Topinky. První výrobní program tvořilo strojní vybavení cukrovarů. Už v roce 1872, kdy továrna měla 52 obráběcích strojů a 125 dělníků, vybavila cukrovary v Berouně, Českých Budějovicích a Slavkově. O rok později byl založen hutnicko-hornický obor, v roce 1881 oddělení vodních turbín, za další čtyři roky oddělení pro výrobu ústředních topení a větrání. V roce 1886 převzala První českomoravská od Pražské železářské společnosti na Kladně i s dokumentací a dělníky výrobu mostů. Za léta 1886-1908 vyrobila mostárna 1 524 železničních a 560 silničních mostů. Výroba mostárny se ale neomezovala jen na mosty, pocházejí odtud i četné stavební konstrukce, namátkou Průmyslový palác na Výstavišti či Petřínská rozhledna a železné konstrukce, použité na stavbě Staroměstské tržnice, Akademie výtvarných umění, Obecního domu, Národního divadla či Národního muzea. V 90. letech 19. století se mostárna osamostatnila jako firma Bratři Prášilové, zůstala ale součástí areálu ČKD.
Rozšiřování výrobního programu a s ním i továrního areálu pokračovalo: V roce 1899 začalo pracovat nové lokomotivní oddělení a už v následujícím roce odtud vyjela první česká parní lokomotiva. Do roku 1917 ji následovalo 877 lokomotiv a 241 tendrů. V roce 1901 se rozběhla výroba parních válců, 1906 parních turbín, 1907 automobilů, 1908 vznětových motorů. Fúzí Českomoravské s Elektrotechnickou továrnou a. s., dříve Kolben a spol. vznikla v roce 1921 akciová společnost Českomoravská-Kolben a spol. se 4 700 dělníky a 640 úředníky. Následovala fúze s Akciovou společností, dříve Breitfeld-Daněk a spol. v Karlíně, jíž v roce 1927 vzniká Českomoravská-Kolben-Daněk a spol. se 7 560 dělníky a 1 240 úředníky. V roce 1931 se součástí ČKD staly i Loděnice Praga.
Za okupace musel koncern změnit název na Böhmisch-Mährische Maschinenfabrik AG a přejít na výrobu tanků pro Wehrmacht, jak zde již nedávno připomenuto v souvislosti se spojeneckým náletem. Závod tímto náletem prakticky zničený byl po osvobození vyňat ze sovětské válečné kořisti, v říjnu 1945 znárodněn a výroba poměrně rychle obnovena. Změny struktury oborového podniku ČKD Praha za socialismu, ani příběh jeho transformací poté, co socialismus zesnul, už sledovat nebudu. Obří areál ČKD rychle chátral, jak jednotlivé provozy vyhasínaly. Od konce 90. let do roku 2002 potkala demolice mostárnu, kovárnu, lokomotivku, karosárnu, kotelnu a další soubory budov. 24. března 2004 se tu otevírala druhá největší hokejová aréna v Evropě, která pojme 17 360 diváků. Na prahu hospodářské krize měla ČKD 14 423 zaměstnance.
Nebyla tu nouze o kvalitní industriální architekturu, především stavby firmy Václava Nekvasila. Důstojně je může zastoupit nová montážní hala na místě, které dnes vymezuje vlevo ulice Ocelářská a vpravo Kurta Konráda. Snímek je z roku 1920. Znovu doplňuji výřezem z jednoho z listů Orientačního plánu hlavního města Prahy s okolím z roku 1938 a znovu pro orientaci doplňuji dnešní názvy ulic: Ze dvou hlavních tříd jen Královská změnila název na Sokolovská, Českomoravská zůstala. Čteno zleva, zůstala i Lihovarská, Grégrova je od roku 1948 Kurta Konráda, U svobodných se dnes jmenuje U svobodárny, Balbínova je od roku 1947 Kovářská, názvy Ke skládce a K Moravině trvají. V kolmém směru zůstala i Drahobejlova, Škrétova je od roku 1948 Ocelářská. Ulice U zkušebny a U mostárny zmizely z veřejného prostoru, pohlceny areálem ČKD. Úředně zrušeny byly roku 1972. Drahobejlova si svůj název udržuje beze změn od roku 1904. Před tím se pár let jmenovala Krocínova, dva názvy se tu ale spojují s jednou osobností: Václav Krocín starší z Drahobejle (1532–1605) byl významný primátor Starého Města pražského. S Vysočany jej spojuje vinice a usedlost Krocínka, které dnes připomínají už jen názvy ulic Na Krocínce, Nad Krocínkou a Pod Krocínkou.
Zaujalo-li vás v dolní části výřezu horní libeňské nádraží, můžete si o něm přečíst zde: https://czumalo.wordpress.com/2013/08/09/co-jsme-ve-vysocanech-a-libni-uz-nevideli-vii-libenske-horni-nadrazi/. Obrázek jeho nedochované krásné budovy z roku 1898 níže přikládám.(Zdroje obrázků: BEČKOVÁ, Kateřina. Zmizelá Praha: Továrny a tovární haly I. Praha – Litomyšl: Paseka – Schola ludus-Pragensia, 2011, s. 76 a 90. – JUNGMANN, Jan. Libeň – zmizelý svět. Praha: Muzeum hl. m. Prahy, 2010, s. 134.)

V ÚTERÝ 14. KVĚTNA 2019 SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 12.00 A 14.00 U VÝSTUPU ZE STANICE METRA B ČESKOMORAVSKÁ DO DRAHOBEJLOVY ULICE. TĚŠÍM SE NA VÁS.

Na slíbené fotografie Hajnovy vily jsem nezapomněl, ale aktuálně potřebuji pomůcku na nejbližší vycházku a také to nechci s recyklací starších příspěvků přehánět. Hajnovu vilu a část toho, co jsem před ní říkal, najdete na následujících adresách:
https://czumalo.wordpress.com/2013/06/20/co-jsme-ve-vysocanech-moc-nevideli-i-hajnova-vila/
https://czumalo.wordpress.com/2013/07/03/co-jsme-ve-vysocanech-moc-nevideli-ii-hajnova-vila-podruhe/
https://czumalo.wordpress.com/2013/07/03/co-jsme-ve-vysocanech-moc-nevideli-iii-hajnova-vila-potreti/

Květen 5, 2019

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 7. KVĚTNA 2019

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 9:36 pm

VYSOČANSKÝ ZÁMEČEK A POTÍŽE S NÁZVY ULIC

Snímek, který pořídil Miroslav Kuranda kolem roku 1970, zachytil vysočanskou Zbuzkovu ulici ještě kompletní. Dnes z ní zbylo jen jméno a pár domů kolem křížení s Krátkého. Pohledově ulici uzavírá vysočanský zámeček, původně lovecký zámeček Valdštejnů ze 2. poloviny 17. století. Další Kurandovy fotografie ukazují jeho konečnou podobu, danou klasicistní přestavbou.
Výřez z jednoho z listů Orientačního plánu hlavního města Prahy s okolím z roku 1938 umožňuje přesnější lokalizaci a zároveň pochopení, jak drastická byla asanace Vysočan na přelomu 80. a 90. let minulého století. Zbuzkova ulice se tu jmenuje Čechova, dnešní Pešlova byla Hálkova. Sokolovská tehdy ještě nesla jméno Královská třída, připomínající průvod při korunovaci Ferdinanda Dobrotivého v roce 1836. Na sever od Sokolovské si jen Paříkova dodnes zachovala název, jejž nesla od roku 1922 s cézurou let 1940-1945, kdy se jmenovala Hlubocká. Dnes neprávem zapomínaný MUDr. Václav Pařík (1839-1901) byl osobností podstatně formující život města Třebenice na jazykové hranici, jejíž zásluhy o národní emancipaci přesáhly regionální měřítko. Mánesova ulice je dnešní Krátkého, své původní jméno nesla od počátku minulého století do roku 1940, kdy byla přejmenována podle hradu na Žebráckou. V roce 1945 se vrátila ke jménu velkého českého malíře, aby byl o tři roky později přejmenována k uctění nacisty popraveného účastníka komunistického odboje Josefa Krátkého (1906-1944).
Freyova ulice na plánu je dnešní Jandova. Freyovo jméno nesla od počátku, po válce se krátce jmenovala Osvobozených vězňů a v roce 1948 ji pojmenovali po dalším příslušníkovi komunistického odboje Josefu Jandovi (1880-1943). Dnešní Freyova se na plánu z roku 1938 jmenuje Palackého, má mírně odlišný průběh a dějiny názvu bohatší, než se zdá: V roce 1940 přejmenována na Karlštejnskou, vrátila se bezprostředně po osvobození k názvu Palackého a v roce 1948 se na 43 let stala Klímovou. Na domě čp. 178/IX, Sokolovská 247, tedy na místě, o němž byla výše řeč, kde se k sobě těsně přibližují bývalá a dnešní Freyova ulice, je busta z ruky sochaře Michala Blažka a pamětní deska připomínající, že tu v letech 1915-1927 bydlel Ladislava Klíma (1878-1928). Klímova ulice tu, zdá se, byla patřičná. Jenže ona nenesla jméno pozoruhodného českého filosofa, ale Karla Zdeňka Klímy (1883-1942), výtečného novináře a publicisty, prozaika a překladatele, zakladatele pražské redakce brněnských Lidových novin a později jejich šéfredaktora, šéfredaktora Českého slova a pak znovu Lidových novin. V této funkci byl v roce 1942 zatčen za účast v odboji gestapem, vězněn na Pankráci a umučen v Terezíně. Demokratická tradice, již Karel Zdeněk Klíma reprezentoval, se ovšem záhy stala podobně nežádoucí, jako odkaz Ladislava Klímy. A tak byla v roce 1952 Klímova ulice znovu přejmenována, aniž by se musely měnit smaltované tabulky: Stala se ulicí Emanuela Klímy (1902-1941), učitele, funkcionáře KSČ a poslance Národního shromáždění. Jako člen ilegálního ústředního vedení KSČ byl zatčen gestapem a ve vězení spáchal sebevraždu. V roce 1991 ukončilo peripetie Klímovy ulice její přejmenování na Freyovu.
Pojmenování oprávněné nejen proto, že pro Vysočany není významnějšího jména, navíc statek Freyů ležel mezi touto starou komunikací a dnešní Bassovou. Bedřich Frey (1800-1879) zprvu pracoval v otcově lékárně U bílého jednorožce na Staroměstském náměstí, později ve Francii studoval rodící se cukrovarnický průmysl a v roce 1835 založil ve Vysočanech cukrovar, vůbec první vysočanský průmyslový závod. Stojí dodnes (čp. 56/IX, Ke Klíčovu 5), ovšem k nepoznání přestavěný. Cukr se v něm vyráběl až do roku 1915. Vzešla odtud řada inovací, z nichž nejvýznamnější byla metoda Frey-Jelínkovy saturace. Neomezovaly se ale jen na cukrovarnictví, rodinný statek spojila 21. května 1881 s továrnou první pražská telefonní linka, teprve druhá v Čechách. Syn Bedřich Frey (1835-1901) rozšířil roku 1889 rodinný podnik o stále zdokonalovanou mlékárnu. S potravinářskou výrobou souvisí také zemědělské podnikání, rodina pronajala a později koupila od dominikánů od sv. Jiljí část jejich vysočanského statku a vlastnila i statky Kyje a Satalice. Stejně pilně, jako pečovali o rozšiřování a modernizaci svých podniků, pečovali oba Freyové i o rozvoj Vysočan. Oba zastávali starostenský úřad a byli voleni či jmenováni do grémií, jejichž vznik provázel a stimuloval rychlý přerod zemědělské vesnice v průmyslové město.
Na výřezu plánu už zbývá k překladu jen Třebízského, tedy dnešní Kolbenova. Některé ulice již neexistují, ale jedna z plánu ještě neexistuje: Široká. V očekávání již naplánovaného je tu zakreslena struktura blokového zastavění území vysočanských statků, sepjatá bulvárem Široké směřujícím od nových škol kolmo na Špitálskou ke konci Sokolovské.
(Zdroj fotografií: BEČKOVÁ, Kateřina. Zmizelá Praha: Dodatky II: Historická předměstí a okraje města – pravý břeh Vltavy. Praha – Litomyšl: Paseka, 2003, obr. 55-58.)

V ÚTERÝ 7. KVĚTNA 2019 SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 12.00 A 14.00 NA MÍSTĚ JIŽ VYZKOUŠENÉM: U VÝSTUPU ZE STANICE METRA C PROSEK NA VYSOČANSKOU (NA STRANU U SUPERMARKETU BILLA). TĚŠÍM SE NA VÁS.  

Květen 1, 2019

VÝZVA MÝM NEJLEPŠÍM STUDENTŮM (TEDY SAMOZŘEJMĚ U3V)

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 7:44 pm

Duben 28, 2019

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 30. DUBNA 2019

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 10:31 pm

VYSOČANSKÝ ŠPEK

Sahám opět k recyklaci, ale nikoliv proto, abych ušetřil čas, věnovaný psaní, tedy abych znovu nepsal, co už napsáno, mnou k tomu (zde publikováno 29. července 2013). Jen vás chci připravit na to, co v úterý uvidíme, a potřebuji se při tom dopouštět rozvleklosti, jakou si na hlučné pražské ulici v nejistém počasí dovolit nemohu, o obrázcích nemluvě. Spojuji tedy a zároveň rediguji dva více než pět let staré texty:

V roce 1913 přinesl Styl, měsíčník pro architekturu, umělecké řemeslo a úpravu měst, vydávaný S. V. U. Mánes a v té době redigovaný Otakarem Novotným, článek významného německého architekta a teoretika Hermanna Muthesia (1861–1927) Problém inženýrských staveb. Zásadním způsobem se vyjadřuje k dobově velmi diskutovaným otázkám estetiky inženýrské architektury, na nichž později vyrostl model zrození moderní architektury z ducha inženýrské konstrukce, který je v důsledku popřením architektury. Jako by Muthesius věděl, k jak dogmatickým koncům to povede: „Představa, že inženýrovi úplně stačí, slouží-li stavba, nářadí nebo stroj, jím vytvořené, zcela svému účelu, je mylná, a mylnější je ještě věta, v naší době tak často slýchaná, že je zároveň již krásná, slouží-li dobře nějakému účelu. Užitečnost sama o sobě nemá vůbec vztahu ke kráse, při níž jde o problém formy a o nic jiného, kdežto při užitečnosti jde o nahé vyplnění nějakého úkolu.“ Svou poučenou analýzu shrnuje: „Dnes můžeme již vysloviti zásadu na základě pokročilého poznání: není zvláštních oborů lidské činnosti tvořivé, při níž by mohla býti zanedbávána dobrá zevní forma. Proto doufejme, že vědomá, z podmínek stavby sama vyrostlá dobrá forma bude považována za samozřejmou i v rozlehlém oboru inženýrského tvoření a za nezbytný přívlastek zušlechtěné práce tvořivé, rovnocenné a hodné výše naší doby.“ Reprodukovaná fotografie Odkolkova mlýna je součástí obrazového doprovodu Muthesiova textu. Z domácích ukázek industriální architektury se ve Stavbě dostalo ještě na podolskou cementárnu, radotínskou vápenku a Kotěrovu vršovickou vodárnu, jinak jsou tam ukázky aktuálních staveb německých a amerických, včetně drážďanské čističky Hanse Erlweina, frankfurtské plynárny a berlínské továrny A. E. G. Petera Behrense a budovy Larkin Company Franka Lloyda Wrighta v Buffalu. Ve Vysočanech zkrátka zatím máme velmi významné dílo, patřící do konstitutivní vrstvy světové moderní architektury, parní mlýn a továrnu na chléb František Odkolek z let 1912-1913 a 1918. Jeho autorem je Hugo Gessner, významný žák a spolupracovník Otto Wagnera.

Historie firmy začala v polovině 19. století, kdy syn mlynáře a starosty Roudnice nad Labem František Odkolek přišel do mlýna na pražské Kampě. Záhy si vzal jeho dědičku Marii Trödlovou a v roce 1850 založil firmu František Odkolek. Už roku 1858 se tu pustil do rozsáhlé přestavby a dostavby, dokončené v roce 1872. K modernímu mlýnu připojil pekárnu a vybudoval v Praze rozsáhlou síť prodejen. Mlýn v roce 1896 vyhořel a výroba v něm už nebyla obnovena. Na modernizaci a rozšiřování mlýna pracovali významní architekti: Johann Klement Zobel, Josef Kranner, Jan Maxmilián Heger a snad i Josef Maličký, Josef Zítek a Josef Schulz. Po přestěhování výroby do Vysočan koupila budovy na Kampě pražská obec a v roce 1920 nechala zbořit mlýny nad řekou. V obytné budově bydlela rodina Pinkasů a umístění tu našly také její sbírky. Po válce zde nějaký čas sídlilo několik pracovišť Československé akademie věd, opuštěnou a chátrající budovu zachránila až nadace Jana a Medy Mládkových. Přestavba na Muzeum Kampa probíhala v letech 2000–2001 podle projektu Heleny Bukovanské (Atelier 8000) a za výtvarné spolupráce Václava Cíglera, Michala Motyčky, Mariana Karla, Miroslava Špačka a Dany Zámečníkové.
Dosud rodinný podnik se 6. 4. 1912 změnil v akciovou společnost a koupil rozsáhlé pozemky ve Vysočanech. Povstala firma František Odkolek, a. s., parní mlýn a továrna na chléb. Její továrna rostla rychlým tempem: Výkopové práce začaly 1. dubna 1912, částečný provoz byl spuštěn 31. ledna 1913, kolaudace proběhla v dubnu 1913 a už v následujícím roce pekárna dodávala 135 až 147 tun chleba týdně. Stavbu provedlo osvědčené stavitelství Matěje Blechy, strojní zařízení dodala brunšvická firma G. Luther AG. Tovární komplex vyznačovala zajímavá materiálová a konstrukční rozmanitost: obilní silo železobetonové, čistírnu s mlýnicí a vodojemem nese železobetonový skelet, zděná moučnice má vnitřní konstrukci kombinující dřevo a litinu, zděná je také správní budova. Součástí továrny byla od počátku kotelna, elektrocentrála a strojovna. Fasády ze světlých vápenopískových cihel známe i z dalších Gessnerových staveb. V noci z 1. na 2. května 1918 zachvátil továrnu požár a obnova se stala příležitostí pro rozšíření závodu. Projekt byl opět zadán Hubertu Gessnerovi. Jednotný a přitom rozmanitý výraz továrny nenarušily ani dostavby ze 30. let, naopak jej obohatily o lapidární puristické formy železobetonových konstrukcí.
Po osvobození pokračovala společnost Odkolek pod národní správou a v roce 1947 byla znárodněna. Národní podnik Odkolek, do něhož plánovači socialistického průmyslu začlenili další znárodněné podniky, se od roku 1950 jmenoval Pražské pekárny a mlýny, národní podnik. Od roku 1954 slučoval všechny pražské pekárny a holešovický mlýn. K 1. 1. 1994 byla zaregistrována firma Odkolek, a.s. K 1. 1. 2007 fúzovaly firmy Odkolek, a.s. a Delta pekárny, a.s., vznikla akciová společnost United Bakeries. To už se u Odkolků ve Vysočanech nepeklo, výroba se přesunula do nové pekárny Odkolek na Vidouli na okraji sídliště Nové Butovice. Firma Odkolek, a. s. ještě stačila vyjádřit svůj nesouhlas s prohlášením továrny za kulturní památku a podpořit jej doložením stavu, který sama způsobila. Prohlášena byla tak jen třípodlažní správní budova, proti dominantním hmotám sila, mlýnice a moučnice drobná a už ze své podstaty neschopná zastoupit celek továrny. Když v roce 2006 došlo k jejímu prohlášení, vlastníkem továrny už byla FIM Group a zamýšlela na jejím místě postavit obytný, administrativní a obchodní komplex. (Podobu tehdejšího projektu zde už znovu nereprodukuji, stejně tak neopakuji své tehdejší rozhorlení, obojí tu publikované 29. července 2013. Od té doby se změnil majitel a trochu snad i naděje opuštěné továrny, že omezené prohlášení za kulturní památku nemusí znamenat demoliční výměr na vše ostatní. Na mých tehdy vyslovených názorech a na emocích, které je nesly, se naopak nezměnilo nic.)

Autor vysočanské továrny Hubert Johann Karl Gessner se narodil 20. října 1871 ve Valašských Kloboukách v rodině barvíře. V letech 1885–1889 studoval na Deutsche Staats-Gewerbeschule v Brně, byl tedy spolužákem Adolfa Loose a potkával se tu například s Leopoldem Bauerem a Josefem Hoffmannem, kteří absolvovali o dva roky později. Pracoval pak postupně u stavitelů Otto Zemana v Bystřici, Julia Lundwalla v Opavě a Ernsta Zubera v Moravské Ostravě. V letech 1894–1898 pokračoval ve studiu u Otto Wagnera na Akademie der bildenden Künste ve Vídni. V ročníku tu s ním studoval Josip Plečnik, o ročník výš Jan Kotěra, o dva Josef Hoffmann. V závěru studia paralelně pracoval ve Wagnerově soukromém ateliéru, od roku 1899 pak v Moravském zemském stavebním úřadě v Brně. Samostatný ateliér si otevřel roku 1904 ve Vídni. Spolupracoval pak až do rozchodu v roce 1912 s mladším bratrem Franzem (1879–1975), jemuž se dostalo stejného vzdělání. Zemřel 29. ledna 1943 ve Vídni.
První Gessnerovy realizace jsou spojeny s rodným městem, vila J. Bratmanna (1895–1896, Smetanova 115), obchodní a obytný dům J. Horného (1897, nám. Míru 189), k nejranějším patří také Obchodní akademie v Hradci Králové (s Otakarem Bémem, 1896-1897, nám. Svobody 601), kde dnes sídlí universitní knihovna a děkanát pedagogické fakulty. V Brně se Gessner uvedl budovou Okresní nemocenské pokladny (1903–1904, Milady Horákové 24, 26), která, jak tehdy konstatoval časopis Der Architekt, „vyhlíží beze vší ozdobnosti velmi ozdobně“. Nedochovala se, žel, Gessnerova díla z doby opavského působení: Obchodní a obytný dům bratří Skasiků (1903, Hrnčířská 17) byl cenným dokladem časného nástupu geometrické secese na Moravě podobně, jako zmíněný Bratmannův dům v případě secese florální. Jako mnoho jiných opavských domů byl ale těžce poškozen při závěrečných operacích II. světové války a v letech 1946–1948 přestavěn Oldřichem Liskou do podoby, která se od secese hodně vzdálila. Na brněnskou nemocenskou pokladnu navazoval hotel Slezský dvůr (1905, s Frazem Gessnerem), zbořený stejně, jako o rok mladší dům s lékárnou U bílého anděla.
Nejrozsáhlejším Gessnerovým dílem na našem území je Zemský léčebný ústav císaře Františka Josefa I. pro choromyslné v Kroměříži z let 1904–1909 (Havlíčkova 1265/50). Pro areál na půdorysu zhruba 400 × 500 metrů bylo původně projektováno 38 budov, 19 pavilonů pro 1 000 pacientů, 15 administrativních, hospodářských a obytných budov a 4 pro polní hospodářství, součást terapie. Hubert Gessner tu dal architektonickou podobu progresivní koncepci zakladatele a prvního ředitele prof. MUDr. Vincence Návrata. I zde dostál pověsti nejvěrnějšího Wagnerova žáka, nabízejí se především paralely jeho ústavního kostela sv. Cyrila a Metoděje (1904–1908) a Wagnerova kostela sv. Leopolda v ústavu choromyslných ve Vídni-Steinhofu (1902–1907). Zajímavější jsou ale diference a široké rozpětí motivických odkazů. Podobně a způsobem stejně původním jako dílo svého učitele reflektoval Hubert Gessner i tvorbu Josefa Hoffmanna, podněty anglického hnutí Arts & Crafts, historickou kroměřížskou architekturu i regionální architekturu lidovou. To, že ústav ukazuji na historické pohlednici, neznamená, že se nedochoval do našich dnů. Naopak, nadále slouží psychiatrickým pacientům, od počátku státního seznamu památkově chráněn. Jen turisté, hrnoucí se z autokarů do Květné zahrady, většinou netuší, že s ní sousedí významné dílo evropské moderní architektury.
Už v roce 1902 Hubert Gessner zvítězil v soutěži na Arbeiterheim Favoriten pro 10. vídeňský okres (Laxenburgerstraße 8-10) a právě tady je počátek přátelství s Viktorem Adlerem a spolupráce s jeho Sozialdemokratische Arbeiterpartei. Gessner pro ni projektoval stranické domy, nakladatelství, tiskárny, věnoval se dělnickému bydlení, stavěl pro dělnická spotřební družstva a projektoval pro velkorysý stavební program sociálnědemokratických starostů Vídně Jakoba Reumanna a Karla SeitzeNa fotografiích Waltera Zedniceka ze souboru Architektura Rudé Vídně (k vidění byl mj. v zimě 2010 v Rakouském institutu v Brně a na jaře téhož roku na Fakultě architektury ČVUT v Praze a pak na dalších místech republiky) je Jakob Reumann-Hof z let 1924–1926, který Gessner projektoval s Josefem Bittnerem (5. okres, Margarethengürtel 100-110) jako rozlehlý blok se 480 byty, ateliéry, obchody, mateřskou školkou a centrální prádelnou, a Gessnerův Volkswohnpalast Karl Seitz-Hof z let 1926–1931 (21. okres, Jedleseer Straße 66-94) o ploše 25 320 m2 s 1 173 byty, obchody, hostinci, kavárnou, lázněmi, prádelnami a dalším společným vybavením.
Cesta k vysočanské zakázce vedla právě tudy: Práce pro sociální demokracii brzy Gessnera přivedla k průmyslové architektuře prostřednictvím dělnických družstevních pekáren. Následující řada není úplně kompletní, ale k demonstraci souvislostí postačí: Bäckerei des 1. Wiener Konsumvereins (1908–1909, Vídeň 16, Hasnerstraße 123), Hammerbrot-Werke (1908–1909, Schwechat, Innerbergstraße 28), Bäckerei des 1. Niederösterreichischer Konsumvereins (1908, Vídeň 12, Wolfganggasse 58-60), Erste Tiroler Arbeiter Bäckerei (1910, Mühlau/Innsbruck, Haller Straße 93), Reichenberger Arbeiterbäckerei GmbH (1910–1911, Liberec-Jeřáb, Hanychovská 1-2), Arbeiterbäckerei (1912, Leoben, Bergmann Straße 18), František Odkolek, a. s., parní mlýn a továrna na chléb (1912 – 1913, Praha-Vysočany, Ke Klíčovu 1/256), Hammerbrotwerke (1918, Wien 21, Schwaigergasse 19), Spatenbrotwerke Linz (1920–1921, Semmelweissstraße 40). Soupis Gessnerových industriálních staveb obsahuje i bednárnu, továrnu na akumulátory a na sám závěr ve válečných letech čokoládovnu, ale pekárny jednoznačně převažují.

V ÚTERÝ 30. DUBNA 2019 SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 12.00 A 14.00 U VÝCHODU Z POVRCHOVÉHO VESTIBULU STANICE METRA VYSOČANSKÁ SMĚREM DO STAROMLÝNSKÉ A BASSOVY ULICE (TEDY NA OPAČNOU STRANU NEŽ DO SOKOLOVSKÉ). TĚŠÍM SE NA VÁS.

Duben 20, 2019

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 23. DUBNA 2019

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 1:15 pm

NÁLET NA VYSOČANY O KVĚTNÉ NEDĚLI ROKU 1945 A NÁLETY, KTERÉ PŘIŠLY PO NĚM

Každý rok se mi při přípravě na největší svátek roku do dějů, směřujících ke Kristově oběti, mísí i utrpení Prahy na sklonku poslední (dej, Pane, ať už opravdu poslední) světové války. Květná neděle, poslední neděle postní a počátek svatého týdne, připomíná Kristův vjezd do Jeruzaléma. V roce 1945 připadla na 25. březen. V 11.40 se nad Prahou objevily 143 bombardéry Consolidated B-24 Liberator 15. americké letecké armády v doprovodu stíhaček a zaútočily na tovární objekty v Libni a Vysočanech, především na areál Českomoravské strojírny. Při charakteru zastavění těchto čtvrtí ovšem nezůstaly ušetřeny ani nájemní a rodinné domy a veřejné budovy. Ztráty na stavbách i životech utrpěly také sousední či blízké čtvrti Holešovice, Střížkov, Prosek, Hrdlořezy, Malešice a Hloubětín, celkem 80 mrtvých, 57 těžce a 48 lehce zraněných. Další dvě vlny útoku, vedené na letiště, pak postihly Kbely, Letňany, Čakovice, Vinoř, Satalice, Radonice, Chvaly a Horní Počernice. Nálet skončil ve 13.20. Z hlediska vedení války znamenal (na rozdíl od onoho předchozího 14. února 1945, na Popeleční středu) úspěch. Továrny zapojené do německé zbrojní výroby poškodil nálet USAAF natolik, že se ji do konce války nepodařilo obnovit vůbec nebo jen velmi částečně. Na letišti Kbely bylo zničeno 51 a poškozeno dalších 28 letadel, nemluvě už o letištní ploše a zařízeních. Z bilance ale nelze vyjmout 516 mrtvých, 1 027 zraněných a přes 2 500 zničených či vážně poškozených staveb.

Dva snímky Stanislava Maršála (první z dnešní Jandovy, druhý ze starých Vysočan) netřeba komentovat. Třetí ukazuje, na co také cílila první vlna náletu: Vysočanská továrna koncernu Českomoravská-Kolben-Daněk, nuceně v roce 1940 přejmenovaného na Českomoravské strojírny (Böhmisch-Märische Maschinenfabrik, tedy zkratku ČKD vystřídala BMM), vyráběla od roku 1944 lehké stíhače tanků Jagdpanzer 38(t), přezdívané Hetzer (Štváč), účinný bojový prostředek. Svařované korby s čelním pancířem silným 60 mm, bočním a zadním 20 mm, dnovým 10 mm a stropním 8 mm, které jsou vidět na snímku, byly montovány na podvozek tanku PzKpfw 38(t). Tak se podle německé nomenklatury označoval předválečný lehký tank československé armády LT vz. 38, který společně vyvinuly a vyráběly koncerny ČKD a Škoda a po okupaci převzala a do bojů nasadila Wehrmacht. Hetzer poháněl motor Praga AE 208 o výkonu 119 kW s převodovkou Praga Wilson. Stroj o hmotnosti 15,75 t (délka bez kanonu 4,77 m, šířka 2,63 m, výška 1,85 m) dosahoval na silnici maximální rychlosti 42 km/h, v terénu 25 km/h. Vyzbrojen byl kanonem Pak39 L/48 ráže 75 mm a kulometem MG34 ráže 7,92 mm. Posádku tvořili velitel, střelec, nabíječ a řidič. Do náletu se postavilo přes 2 800 strojů. Nejen ve Vysočanech, ale také v plzeňské Škodovce. Číslo zahrnuje i v malých sériích vyráběné velitelské a vyprošťovací verze, plamenometné tanky Flammpanzer 38(t) i samohybné 150 mm houfnice sIG 33 auf Jagdpanzer 38(t). Další modifikace se už nedostaly za stadium prototypu. Po válce výroba pokračovala až do roku 1949, jako ST4 sloužilo asi 300 Hetzerů v obnovené Československé armádě, dalších 158 jako G-13 ve Švýcarské armádě.

Strategický cíl ovšem ve Vysočanech nepředstavovala jen ČKD/BMM. Továrna Praga byla za okupace součástí koncernu Junkers a vyráběla komponenty pro tanky a letadla. Továrna Aero stavěla pro Luftwaffe cvičná letadla Bücker Bü 131D-2, dopravní letadla Siebel Si-204, hojně za války užívaná také jako štábní, spojovací, sanitní či snímkovací, a především taktické průzkumné a spojovací letouny Focke-Wulf Fw-189. Těch se v Aero vyrobilo 337, Bückerů asi 200, Siebelů 515.

Průmysl žije rychlejší čas než město. Zničené továrny byly po válce obnoveny, staré Vysočany už nikoliv. Asanace na přelomu 80. a 90. let se v důsledcích vyrovnala náletu, bagry a buldozery rozjeté za pozdních Husákových časů se podařilo zastavit příliš pozdě. Následoval nálet developerů na zanikající vysočanský průmysl a bagry a buldozery se znovu rozjely. Město se zde už neobnovuje, staví se město nové, zcela jiné.

(Zdroj fotografií: UHLÍŘ, Jan B. Bomby na Prahu: Nálety z roku 1945 objektivem Stanislava Maršála. Praha: Prostor, 2011, s. 198 a 227. – STŘÍTESKÝ, Hynek (ed.). Fenomén ČKD: Příspěvek k dějinám pražského strojírenského koncernu Českomoravská-Kolben-Daněk. Praha: Mladá fronta – Národní technické muzeum, 2014, s. 240.)

V ÚTERÝ 23. DUBNA 2019 SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 12.00 A 14.00 PŘED TUNELEM NA NÁDRAŽÍ PRAHA-VYSOČANY (ROH ULIC PAŘÍKOVA A PODNÁDRAŽNÍ, NEJBLIŽŠÍ STANICE METRA VYSOČANSKÁ, NEJBLIŽŠÍ ZASTÁVKA TRAMVAJE NÁDRAŽÍ VYSOČANY). TĚŠÍM SE NA VÁS.

Duben 15, 2019

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 16. 4. 2019 SE PRO NEMOC NEKONÁ

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 10:44 am

Dobrý den,

tak jsem se na vás jako vždy nezřízeně těšil, naši zítřejší procházku vymyslel snad zajímavou, i vyprošené počasí se začíná dostavovat. Zapomněl jsem ale při tom na dosluhující organismus. Ze zálohy jej v noci přepadl můj plicní neduh, horečka přes učiněná opatření dál stoupá a potíže, s nimiž se šourám po bytě, mě razantně upozorňují, že bych to zítra na place nezvládl. Dluh stoupá, pokusím se nahradit. Přeji vám požehnané velikonoční svátky a těším se, že se hned po nich zase v libeňsko-vysočanském pohraničí uvidíme.

Vladimír Czumalo

(Kurandův snímek jádra Vysočan z roku 1968 reprodukuji z dodatků ke Zmizelé Praze: BEČKOVÁ, Kateřina. Zmizelá Praha: Dodatky II: Historická předměstí a okraje města – pravý břeh Vltavy. Praha – Litomyšl: Paseka, 2003, obr. 60. Pro orientaci: Dosud stojí škola vlevo, postavená v letech 1885-1890 podle projektu Roberta Mischnera a Josefa Srdínka.)

Duben 14, 2019

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 16. DUBNA 2019

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 5:17 pm

DOMY PRO CHUDÉ OBCE PRAŽSKÉ V LIBNI

Krásnými fotografiemi renomované agentury Františka Illka a Alexandra Paula, otištěnými ve II. ročníku revue Architektura v roce 1940 (s. 197 a 199), a půdorysem poloviny patra a půdorysem jedné obytné buňky se vracím k funkcionalistickému domu čp. 1913 a 2218/VIII (U školičky 6 a 8, Čihákova 11, K Moravině), postavenému v letech 1938-1940 podle projektu Josef Chochola a Richarda F. Podzemného. Přepisuji k nim z téhož zdroje (s. 203-204) autorskou zprávu (a zachovávám při tom podobu tohoto textu i tam, kde neodpovídá současné pravopisné normě, abych uchoval i chuť).

Poznámky k následujícímu textu:

Královská třída je dnešní Sokolovská. Jmenovala se tak dlouho, od roku 1841 až do roku 1948, a její jméno připomínalo průvod, který v roce 1836 směřoval po její karlínské části od Invalidovny na Hrad při korunovaci Ferdinanda Dobrotivého na českého krále. Libeňská část k ní byla připojena roku 1845, vysočanská roku 1900.

Výměra bytů přesně odpovídá limitu, který zákon č. 65/1936 Sb. n. a z., o stavebním ruchu ze dne 26. 3. 1936 stanovil jako podmínku pro přiznání státního příspěvku obci na stavbu domu. Ten muselobsahovati výlučně byty o jedné obytné místnosti s podlahovou plochou této místnosti nejvýše 24 m2. Byt o jedné obytné místnosti nepostrádá této své povahy, obsahuje-li mimo příslušenství další místnost s podlahovou plochou do 10 m2.“ Vládní nařízení č. 80 ze dne 1. 4. 1936 o podpoře podle hlav IV. a VI. zákona č. 65/1936 Sb. n. a z., o stavebním ruchu ze dne 26. 3. 1936 jasně stanovilo, že byty v nájemním domě, jehož stavba získala podporu ve způsobě státního příspěvku“, „mohou býti pronajímány pouze chudým osobám“ a přesně je definuje: Za chudou se považuje osoba, která vzhledem ke svým majetkovým, důchodovým a rodinným poměrům není s to, aby si opatřila byt za nájemné v místě obvyklé. Při posuzování důchodových poměrů budiž hleděno na to, aby celkový roční příjem nájemníka a členů rodiny s ním bydlících nepřesahoval 6.000 Kč.Slíbil jsem tuto částku uvést do poměru k dnešní situaci a zabředl tak hluboko do indexů cen a životních nákladů, že jsem se málem utopil. Obecné pravidlo: Velmi zhruba lze brát tehdejší korunu jako dnešní dvacetikorunu, ale to opravdu jen pro povšechnou orientaci. Náš obvyklý český převodník, 1 pivo (tedy 0,5 l desítky), stálo v roce 1928 průměrně 1,45 Kč. Kilový bochník chleba 3,38 Kč, kilo hovězího zadního 14,60 Kč, kilo zprůměrovaného vepřového 15,96 Kč, kilo másla 25,74 Kč, kilo brambor 0,94 Kč, jedno vejce 0,86 Kč, kilo cukru 6,21 Kč. (Statistický přehled republiky Československé. Praha: Státní úřad statistický, 1930.) Neomezíme-li se na potraviny, narazíme na relace proti dnešku dosti odlišné: košile 28 Kč, kožené boty 79 Kč, letní pánský oblek 275 Kč, zimní 500 Kč. Roční předplatné měsíčníku Architektura, z něhož pocházejí fotografie a autorská zpráva, přišlo na 120 K. Denní mzdový průměr zaměstnance činil v roce 1926 v Čechách 27,83 Kč, v zemědělství 14,24 Kč, na stavbě 29,34 Kč, obojí opět průměrně a v Čechách. Měsíční dělnický plat se pohyboval někde mezi 500 a 850 Kč, úřednický mezi 1 200 a 1 600 Kč. Ještě dva dobové platy roční: středoškolský profesor před penzí: 40 000 Kč, řádný universitní profesor: 60 000 Kč, což byl plat rovný ministerskému. Raději ponechávám bez komentáře.                   

V rámci akce Obce Pražské na vybudování 2.000 malých bytů byla provedena obytná stavba ve skupině D na pozemku číslo katastrální 318 / D v Praze-Libni v blízkosti Královské třídy spojující Libeň s Vysočany. Celý stavební objekt je vlastně skupinou dvou obytných domů, měřící dohromady 91.55 m délky při zastavěné hloubce 8.80 m, ke které přistupuje ještě vyložení pavlačí 1.41 m. Skupina byla podle regulačního plánu situována ve směru západ-východ, takže jedna podélná strana je obrácena k jihu a druhá, její paralela je obrácena k severu. V důsledku této, ne právě nejpříznivější situace byly všechny obývací místnosti položeny výhradně na sluneční stranu která byla plně jen jim věnována; kuchyňské prostory, koupelny, předsíňky a příslušenství včetně vstupů byly umístěny vesměs na sever. Skupina obsahuje sklepy, přízemí, 4 normální poschodí a ustupující patro s terasou. Schodiště jsou dvě a z každého z nich je v normálním podlaží přístupno vždy 8 bytů. Ustupující patro je smíšené, ježto vyjma bytů pro svobodné obsahuje též prádelny a sušárny, náležitě od bytů isolované. Úhrnem bylo tu zřízeno 88 bytů. Každý byt sestává z obývacího pokoje o ploše 24 m² včetně odděleného a neodvisle větratelného kuchyňského prostoru, z ložnice o ploše 10 m², z koupelny, předsíňky a z té samostatně přístupného splachovacího záchodu; spížní prostora je vytvořena vždy v parapetu kuchyňského okna pod deskou kuchyňského stolu. Topení je lokální. V koupelnách byla projektována lázeňská kamna, ježto na pokyn stavebního úřadu bylo upuštěno od ohřívání vody pro koupelnu pomocí t. zv. podkovy vložené do kuchyňského sporáku. Koupelna umístěna v těsném sousedství kuchyně, aby byla alespoň částečně temperována teplem vyvinutým během přípravy pokrmů na sporáku. Větrání jednotlivých místností provádí se sklopnými křídly oken. Ložnice není oddělena od obývacího pokoje plnou příčkou, nýbrž toliko předělena na každé straně místnosti částí příčky o délce 1.00 m, takže dá se rozhrnutím látkových závěsů spojiti s obývacím pokojem v jeden prostor.

Podlahy obývacích místností jsou xylolitové; v příslušenství provedeny dlažby z cementových dlaždic; okna i dveře jsou dřevěné, zárubně dveřní jsou ocelové. Stropy isolovány deskami korkovými 4 cm silnými. Železobetonové pilíře i překlady jsou isolovány deskami z heraklitu o síle 2.5 cm. Skeletové konstrukce nosné kotví v železobetonové desce základové 105 cm silné. Výplňové zdivo průčelí provedeno ze škvárových dutých tvárnic, přímo na místě stavby vyráběných; příčky mezi byty jsou rovněž z dutých škvárových desek, kdežto příčky oddělující jednotlivé prostory téhož bytu zřízeny z normálních cihel na ostro kladených. Budova je zakryta horizontálně železobetonovou deskou, opatřenou příslušnou isolací tepelnou i vodotěsnou. Na terasách přístupných obyvatelům domu jsou položeny ochranné dlažby z cementových dlaždic na vodotěsné isolace.

Skupina obou domů nalézá se v sadově upraveném prostředí; má předloženou zahrádku o šířce 6.00 m na straně jižní, od nejbližšího souseda je vzdálena 19.30 m a na boční straně má předložený zelený pás 5.00 m široký. Přístup do každého domu je upraven na výstavku schodiště ze severu, kde byla zřízena sadová komunikace o šířce 2.50 m podél celého průčelí a pamatováno na prostor pro klepání koberců, zvláště oddělený od průběžné cesty.

Řešení ve hmotách bylo umožněno jednak ustupujícím patrem na straně jižní, jednak velmi výrazným dělením průčelí na straně severní vertikálními motivy schodišť v kombinaci s horizontálními pásy pavlačí. Architektonického řešení dostalo se i bočním průčelím vhodně volenými formáty oken tam umístěných a také rozčleněním ploch v barvě omítek. Vzájemné působení kontrastů barev a různých omítek bylo užito též na severním průčelí, kde stěny při pavlačích byly provedeny barvou lomeně bílou v jemně zatřené omítce štukové, kdežto ostatní plocha průčelí byla omítnuta břizolitem ve stříkané struktuře a v barvě lomeně hnědavé. Bylo hleděno k tomu, aby celý objekt, jako jednotka řadového způsobu zastavění, působil architektonicky uceleným dojmem ze všech stran a v každém pohledu.

Obestavěný prostor obou domů činí 19.500 krychlových metrů.

 

V ÚTERÝ 16. DUBNA 2019 SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 12.00 A 14.00 PŘED TUNELEM NA NÁDRAŽÍ PRAHA-VYSOČANY (ROH ULIC PAŘÍKOVA A PODNÁDRAŽNÍ, NEJBLIŽŠÍ STANICE METRA VYSOČANSKÁ, NEJBLIŽŠÍ ZASTÁVKA TRAMVAJE NÁDRAŽÍ VYSOČANY). TĚŠÍM SE NA VÁS.

        

Březen 31, 2019

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 2. DUBNA 2019

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 5:11 pm

O FRANTIŠKU ČUPROVI NA CESTU K JEHO REFUGIU

Po dvakrát jsme na Proseku byli blízko hrobu Františka Čupra, velké osobnosti 19. století, aniž jsme jej přes zeď hřbitova poprvé a břečťan a zákaz zákazem vstupu na pěšinu k němu podruhé řádně viděli. V úterý se vydáme k místu, odkud jej pohřební průvod do proseckého hrobu doprovodil.

František Antonín Čupr se narodil 11. dubna 1821 v Chrasti u Chrudimě v rodině místního kováře. Po studiích na litomyšlském a pražském novoměstském gymnasiu studoval na pražské universitě filosofii a práva. Největší vliv na něj měl herbartovec Franz Exner (1802–1853) a také jeho stejně orientovaný vrstevník Wilhelm Fridolin Volkmann (1822–1877). Promován roku 1846 doktorem filosofie, působil nějaký čas jako preceptor v rodině hraběte Nostitze, roku 1848 se stal suplujícím profesorem na malostranském gymnasiu a universitním docentem. V akademickém roce 1848–1849 na universitě vypsal volnou přednášku Logika a encyklopedie českého jazyka, do roku 1849–1850 existoval na reorganizované filosofické fakultě jeho obor filosofie v české řeči, jako vůbec první tu česky přednášel také logiku a vedl přednášku vědecko-encyklopedickou. V roce 1850 se zároveň stal skutečným profesorem na Akademickém gymnasiu.
Profesury byl ale Čupr z politických důvodů zbaven už v roce 1853, stejně tak skončilo jeho universitní působení. Neznamenalo to ale konec jeho vzdělavatelského úsilí. Dva roky před vypuzením z obou ústavů získal sňatkem libeňskou usedlost Kolčavka. Měl tedy kde zřídit soukromý vzdělávací ústav, který vedl v duchu svých reformních pedagogických zásad. Publikoval je roku 1854 pod titulem Plan und Einrichtung der in der Nähe von Prag neu begründeten Lehr- und Erziehungsanstalt für Knaben und Jünglinge. V roce 1856 tu měl 10 chovanců, v dalším roce už 38, v roce 1860 ústav změnil na tříletou vyšší hospodářskou školu, o dva roky později získalo právo veřejnosti také jeho soukromé gymnasium. Když ale v roce 1872 ovdověl, školy rozpustil a v soukromí Kolčavky se věnoval jen vědecké a překladatelské práci.
František Čupr jako filosof nikdy neopustil své východisko v díle Johanna Friedricha Herbarta (1776–1841), ani tehdy, když byl oslněn filosofií Arthura Schopenhauera (1788–1860). Pokus o jejich snoubení patří k nejpozoruhodnějším složkám Čuprova filosofického díla. Schopenhauer jej dovedl také ke staré indické a čínské filosofii a součástí jeho snahy o konstituování základů české národní filosofie bylo i zprostředkování jejich základních textů českému čtenáři. V roce 1877 vydal Bhagavadgítu (Bhagavadgita. Učení pantheistické Boha zjeveného. Staroindická náboženská kniha složená dávno před narozením Kristovým), o rok později vyšla kniha s titulem Tao-Tě-King. Cesta k Bohu a ctnosti. Staročínská kniha náboženská, kterou složil 600 let před Kristem T. J. Lao a nyní zčeštil, vysvětlil a vydal Dr. Frant. Čupr. Nevadí, že jde o překlad německého překladu. Obě knihy jsou výňatkem z obsáhlého díla, jehož titul také postihuje smysl, který pro Čupra mělo zkoumání asijských filosofických systémů: Učení staroindické, jeho význam u vznikání a vyvinování názorů zvlášť křesťanských a vůbec náboženských (I. díl vydal v roce 1874 J. B. Pichl a další pak F. A. Urbánek, poslední v roce 1881 autor sám v Urbánkově komisi).
Čuprova stopa se ovšem neomezuje jen na uvedené téma. Například roku 1852 vydal Karl André jeho knihu Grundriß der empirischen Psychologie. Jako příkladný pedagog saturoval potřeby svých studentů čítankami, učebnicemi a slovníky. Příznačný je titul jedné z nich, vydané v Praze v roce 1850 u Bedřicha Rohlíčka: Čítanka pro školu a dům. V prospěch žáků svých urovnal Frant. Čupr. Angažoval se také v hospodářských spolcích a vstoupil i do politiky jako poslanec zemského sněmu a říšské rady, kde kromě jiného podal propracovaný návrh reformy osnov středních škol mocnářství.
Připojené fotografie pořídil z jednoho místa na vrchu Hájek 5. října 1929 Antonín Alexander (reprodukuji z už zde několikrát využité knihy Kateřiny Bečkové Zmizelá Praha: Nádraží a železniční tratě. Praha – Litomyšl: Paseka – Schola ludus – Pragensia, 2009), Propojuje je usedlost Kolčavka s výraznou věží. Její dějiny lze sledovat od 15. století, kdy již máme na jižních svazích Sovích vrchů doloženu vinici. V údolí Rokytky jí sloužil viniční domek, z něhož se postupně vyvinula usedlost Kolčavka. Od 18. století pak můžeme podrobněji sledovat střídání jejích šlechtických majitelů, nikoliv ale stavební dějiny. Na přelomu 18. a 19. století byla usedlost přestavěna v letohrádek a v přestavbě pak pokračovali i další majitelé. Její součástí bylo i budování romantického parku, vybaveného obvyklým repertoárem drobné architektury. Doklady k jeho podobě ale nemáme. Stejně tak k jímavé legendě o rybnících, které dal v parku zřídit jeden z majitelů, Thomas svobodný pán von Brady, podmaršálek a tajný císařský rada irského původu, a v nichž se krátce po dokončení utopili jeho synové či synovci. Do stavebních dějin Kolčavky se samozřejmě zapsal i František Čupr, hospodářské budovy bylo třeba přizpůsobit potřebám výuky.
Alexandrovy snímky dobře dokumentují, jak se usedlost Kolčavka ocitla v sevření dvou železničních tratí, jejichž náspy zavalily tichý krajinářský park. Bližší most patřil Turnovsko-kralupsko-pražské dráze (TKPE, k. k. privilegierte Tur­nau-Kralup-Prager Eisenbahn), otevřené v roce 1872 a od roku 1883 provozované společností České západní dráhy (BWB, k. k. privilegierte Böhmische Westbahn). Dnes vede po stejné trase po jednokolejném betonovém mostě spojka mezi stanicemi Praha-Libeň a Praha-Vysočany, k němu se přimyká dvojkolejná 410 metrů dlouhá estakáda Holešovické přeložky. Po druhém mostě překonávala Rokytku trať Rakouské severozápadní dráhy (ÖNWB, Österreichische Nordwest­bahn), otevřená roku 1873 a zrušená 1984. První trať směřovala na Hlavní nádraží, druhá na nádraží Těšnov.
Za osamělým blokem na druhém snímku kouří lihovar Franz Xaver Brosche Sohn. Lihovar vznikl už v roce 1832 na Starém Městě na Rejdišti, v roce 1871 byl přesunut do Libně a na jeho místě později vyrostlo Rudolfinum. Připomínám, že František Čupr se na Kolčavce usadil po roce 1851 a zemřel tu 29. června 1882. Naplno tu tak prožil proměnu romantického údolí Rokytky v průmyslovou periferii, z něhož železnice vyhnala venkovský klid a průmysl vůně zemědělské krajiny. Čuprovo refugium zůstalo po jeho smrti alespoň stavebně zachováno a sloužilo různým nájemcům jako výrobní objekt. Až koncem století tu Barbora a Ladislav Čuprovi otevřeli hostinec, historie usedlosti se jím ale neuzavřela, pokračovala přes dílny, sklady a byty. Řetězec utilitárních úprav se ostatně nezastavil dodnes. Čuprova Kolčavka stále stojí, jen autenticity citelně ubylo. Čuprovo jméno dnes nese blízká ulice, ovšem ulice jen de jure, de facto frekventovaná silnice mezi Českomoravskou a Sokolovskou na jednom a Proseckou, Zenklovou a Povltavskou na druhém konci, která údolí dorazila. Jezdí se po ní autem také do práce do Kolčavky.

V ÚTERÝ 2. DUBNA 2019 SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 12.00 A 14.00 NA ROHU ZENKLOVY A STEJSKALOVY ULICE U ZASTÁVKY TRAMVAJÍ LIBEŇSKÝ ZÁMEK PROTI LIBEŇSKÉ SOKOLOVNĚ. TĚŠÍM SE NA VÁS.

Older Posts »

Vytvořte si zdarma webové stránky nebo blog na WordPress.com.