Czumalova nástěnka

Listopad 17, 2019

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 19. LISTOPADU 2019

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 7:25 pm

ZAPOMENUTÉ MÍSTO UDÁLOSTÍ DNEŠNÍM VÝROČÍM PŘIPOMÍNANÝCH

Právě 17. listopadu 1989 byl na trávníku uvnitř tramvajové smyčky Na Špejcharu odhalen malý a výtvarně ne právě nápaditý pomník s textem: „1921 1939 / ZDE STÁLA / STUDENTSKÁ KOLONIE / NA LETNÉ / KOLONKA / BAŠTA / POKROKOVÉ INTELIGENCE / 17. LISTOPADU 1989“. Studentská kolonie na Letné vznikla jako svépomocná akce Obrodného hnutí československého studentstva, kterou iniciovali Václav M. Havel a Miloš Vaněček. Ten ve vzpomínkovém textu pro Almanach Studentské kolonie na Letné 1920-1930 shrnul: „Plán Studentské kolonie vznikl z poznání, že normální chod organisace společnosti byl na tolik porušen světovou válkou, že velké nedostatky tím vzniklé není možno normálním způsobem odstraniti. Kolonie byla pokusem o svépomoc v nastavení vlastních sil tam, kde normální organismus nestačil uspokojiti potřeby.“ Bytová krize dramaticky omezila možnosti ubytování studentů v soukromí a počet lůžek na kolejích zdaleka nemohl stačit demobilizovaným studentům, vracejícím se z Velké války dokončit svá studia. Nebylo možno čekat na definitivní řešení, situace si vyžádala rychlé provizorium. V poválečné nouzi o stavební materiál se ukázalo jako výhodný materiál dřevo, nejen lácí a dostupností. Ještě jednou Miloš Vaněček: „Tak sešli jsme se s p. prof. Ing. Záhorským, který právě konstruoval systém nosné konstrukce dřevěné, která umožňovala do krajnosti využití sil zcela nevycvičených. Tím bylo možno uskutečniti druhou základní myšlenku – nedostatek sil a peněz nahraditi vlastní prací studentstva.“ Architekt Miloš Vaněček, asistent prof. Jana Záhorského na ČVUT, bratranec Miloše Vaněčka již zmiňovaného, navrhl velmi rychle 10 pavilonů se 660 lůžky ve vesměs dvoulůžkových pokojích a dal jim republikánsky dynamickou kubistickou formu. Pražská obec propůjčila pozemek na okraji Letenské pláně již opatřený inženýrskými sítěmi a pro budoucí obyvatele skýtající dobrou dopravní dostupnost jejich fakult pěšky i tramvají. Podmínkou bylo, že pozemky budou uvolněny do pěti, maximálně deseti let, protože Letenskou pláň měly zastavět budovy parlamentu, ministerstev a muzeí. Na stejný závazek byla vázána poskytnutá ministerská subvence ve výši 4 000 000 Kč. President T. G. Masaryk daroval navíc 1 500 000 Kč ze svých osobních prostředků. Úřady a úvěrové ústavy reagovaly rychle a vstřícně a přidal se další důležitý rozměr, který přibližují paměti Václava M. Havla: „Vyvolali jsme propagační akci, která již 28. října 1920 přilákala na staveniště na Letné nejen 500 pracovníků-studentů, což se stalo za pomoci studentských stavovských spolků, ale také asi 3 500 Pražanů, kteří se o akci dozvěděli z tisku. Na staveniště přinesli dary, z nichž jsme získali první finanční hotovost v částce přes 10 000 Kč.“ Nepodařilo se sice dodržet původně stanovený termín 1. ledna 1921, kdy se měli studenti stěhovat do prvního dokončeného pavilonu, na počátku léta téhož roku byla ale studentská kolonie hotova a obydlena. V čele Kuratoria studentské kolonie na Letné stál ministerský rada dr. Bohumil Mathesius, přednosta sociálního odboru na ministerstvu školství a národní osvěty, a také jeho zásluhou se podařilo naplnit oba rozměry naléhavého úkolu: Postavilo se rychle a levně. Celý projekt byl zvládnut i ekonomicky, dodržel se rozpočet a úvěry byly včas vyrovnány z výnosů kolejného. Všechny detaily obsahuje výše zmíněný Almanach Studentské kolonie na Letné 1920-1930 (Praha: nákl. vl., b.r. [1931].)
Proti reprodukovanému Vaněčkovu návrhu nebyl postaven jen ústřední pavilon s velkou jídelnou, o stravování studentů se postarala blízká Strakova akademie. (O dnešním svátku se sluší připomenout, že budova nebyla stavebníkem určena pro vládu, ale pro studenty z nemajetných českých šlechtických rodin. Také to, že se o ni studenti v listopadu 1989 oprávněně hlásili. Abych byl před tváří dějin spravedlivý, připravila je o ni již první republika.) Sochař Zdeněk Pešánek, který se po návratu z fronty zapsal na Akademii výtvarných umění do ateliéru Jana Štursy a aktivně zapojil do studentského hnutí, inicioval místo něj stavbu pavilonu s ateliérem pro sochaře a malíře. Jako první se do něj nastěhoval a bydlel tu až do roku 1925. Tehdy už konstruoval svůj první spektrofon a pracoval na světelně kinetickém Pomníku letcům.
Pískovcový památník, o němž se mi nedaří zjistit nic dalšího, je podivným náhrobkem pozoruhodného souboru kubistických staveb, po nichž nezůstala ani stopa. V úvodu přepsaný nápis na něm může poskytnout klamavou informaci, pokud letopočty čteme jako časové rozpětí existence Kolonky. Letopočet 1939 tu nevyznačuje její zánik. Provizorium na nejvýše deset let se stalo provizoriem na více než půlstoletí. Na parlament, vládní budovy ani Gočárovu novostavbu Národní galerie nikdy nedošlo, torzem záměru zůstala jen budova Nejvyššího kontrolního úřadu (1935-1939, dnes Ministerstvo vnitra) na jednom a dvojice muzejních budov (Národní zemědělské muzeum, 1935-1939, a Národní technické muzeum, 1935-1941) na druhém konci Letenské pláně. Nevyřešen zůstal i druhý rozměr provizoria, s ubytováním studentů pražských vysokých škol je potíž dodnes, studentů přibývalo rychleji, než se pro ně stavělo. Kolonka, jejíž okolí se postupně proměňovalo, trvala až do pozdního podzimu roku 1975.
Letopočet 1939 na začátku a datum 17. listopadu na konci nápisu dohromady dávají datum události, již má zřejmě pomník připomínat. O půl šesté ráno 17. listopadu 1939 vtrhla do spící kolonky Schutzpolizei a odvlekla většinu studentů do Ruzyňských kasáren, odkud byli transportováni do koncentračního tábora Sachsenhausen. Zatčeny nebyly jen obyvatelky pavilonu, určeného studentkám, které se podílely na stavbě kolonie. Schutzpolizei dostala zanedlouho Kolonku přidělenu. Stálou posádkou tu byla jednotka o zhruba 70 mužích, další tu ubytovávali během tříměsíčních kursů pro strážmistry. Za heydrichiády poskytovala tato jednotka popravčí čety pro střelnici v Kobylisích. Zmizela odtud v noci 9. května 1945. Vysoké školy se záhy opět otevřely a studenti se vrátili i do Kolonky.
Jsem rád, že o tom mohu psát v den, který je i v českém kalendáři znovu také Mezinárodním dnem studentstva a jedna z drobných podlostí naší imitace pravice byla napravena. Bašta pokrokové inteligence, jak je Kolonka pojmenována na pomníku, byla zbořena režimem, jehož ideologové rozlišovali pokrokovou inteligenci a jakousi další, zřejmě nepokrokovou. Nikdy jsem tomu nerozuměl, stejně jako obratu pracující inteligence. Inteligence je vždycky pokroková a vždycky pracující, jinak to není inteligence. Každý útok na ni, i tak marginální, jako trapná nálepka pražské kavárny, i podstatnější, jako zahnání do ghetta chudoby, se nakonec společnosti vymstí. Odpusťte smutnému pravdoláskaři, významná výročí svádějí k patetickým proslovům.
[Texty cituji jednak z Almanachu, na nějž je odkázáno v textu, jednak z knihy HAVEL, V. M. Mé vzpomínky. Praha: Lidové noviny, 1993, s. 146. Vřele doporučuji, pokud jste ještě nečetli. Necituji z úplného vydání, které vydala Knihovna Václava Havla v roce 2018, z prostého důvodu, že je dosud nemám, což své knihovně slibuji brzy napravit. Obrázky pocházejí ze starší prezentace pro jednu z mých přednášek a pokorně přiznávám, že jsem už jejich zdroje zapomněl a tehdy si nepoznamenal v neoprávněné důvěře ve vlastní paměť. Údaje o válečných osudech Kolonky čerpám z díla Jiřího Padevěta Průvodce protektorátní Prahou: Místa – události ­– lidé. Praha: Academia, 2013, s. 633. Protože vždy uvádění zdrojů zneužívám k doporučení literatury k dalšímu studiu, odkazuji ještě pro zájemce o pochopení postavení a funkce Schutzpolizei v Protektorátu na již třetí české vydání fundamentálního díla Detlefa Brandese Češi pod německým protektorátem: Okupační politika, kolaborace a odboj 1939-1945. Praha: Prostor, 2019.)  

V ÚTERÝ 19. LISTOPADU 2019 SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 12.00 A 14.00 NA ZASTÁVCE TRAMVAJÍ CHOTKOVY SADY. TĚŠÍM SE NA VÁS.

 

Listopad 9, 2019

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 12. LISTOPADU 2019

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 7:01 pm

JAN NERUDA: JDI NA LETNOU… (1887)

Ubezpečí-li Tě lékař Tvůj, že netrpíš organickou vadou srdce nebo plic, krátkodechostí nebo návaly krve k mozku, jsi-li zdráv, silen, nepříliš stár a v stoupání do vrchu trochu vycvičen, pak – ó milovaný čtenáři – „zapěj hospodinu chvalozpěv, neboť smíš doufat, že spatříš kus krásy tohoto světa! Požehnány buďtež kroky Tvoje, slunce, měsíc a hvězdy, vítr a všeliká povětrnost budiž Ti nakloněna“. A já už nepovídám nic víc, než: vezmi dobré boty na nohy, deštník do ruky, dva krejcary na most do kapsy a jdi na Letnou.
Ostatně – já Ti nepředpisuju. Na Letné je při horku o máz piva tepleji, při chladu o celou flanelovou kazajku chladněji a v dešti alespoň o jeden deštník mokřeji – vezmi tedy dva deštníky, dvě kazajky a plnou kapsu drobných. A máš-li ženu, vezmi také ženu s sebou, neboť žena počítá se na cestách, co společnice věčně nepočítavého muže, mezi hotové úspory.
(…)
Jdi na Letnou, čtenáři, pořád ještě milovaný! Prázdný stůl tam vždycky najdeš a za každého počasí je tu krásně. Letná není ani tak „malebným“ vrchem jako „malířským“ ­– ne snad proto, že po něm sedí samí malíři, nýbrž že by tam mohli sedět. S Montmartru na Paříž, s Fiesole na Florenc, se St. Elmo na Neapol není tak rozkošné vyhlídky jako s Letné na Prahu. Jen že tomu naši malíři nějak nerozumějí.

(Z fejetonu Jdi na Letnou… pro vás vypisuji z knihy Drobné klepy od Jana Nerudy III. Praha: F. Topič, 1893, III. dílu Sebraných spisů Jana Nerudy, jejichž editorem byl Ignát Herrmann, s. 27-30.)

V ÚTERÝ 12. LISTOPADU 2019 SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 12.00 A 14.00 U KOLOTOČE MEZI NÁRODNÍM TECHNICKÝM MUZEEM A LETENSKÝM ZÁMEČKEM. TĚŠÍM SE NA VÁS.     

Listopad 3, 2019

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 5. LISTOPADU 2019

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 12:02 am

KOSTEL SV. KLIMENTA V BUBNECH
Dlouho se jaksi samozřejmě předpokládalo, že stáří kostela sv. Klimenta v Bubnech odpovídá zhruba stáří vsi, jež je poprvé zmiňována k roku 1088. Kostel se poprvé uvádí roku 1234, kdy jej vladyka Zdislav daroval s příslušenstvím a s patronátním právem zderazskému klášteru Strážců Božího hrobu jeruzalémského. Eliška Přemyslovna potvrdila roku 1311 dar pozemku na postavení no­vého kostela a zří­zení hřbi­tova a zdá se tak pravděpodobné, že teprve od tohoto data můžeme dějiny kostela odvíjet. Dar z roku 1234 se nejspíše týkal staršího kostela, o němž zatím nic nevíme. Platí to i o místě, ani archeologický průzkum hřbitova v roce 1997 starší svatyni neprokázal. Nejstarší část kostela sv. Klimenta je tedy raně gotická, zřetelná je také pozdně gotická stavební fáze.
Muzeum hlavního města Prahy uchovává ve svých sbírkách akvarelem kolorovanou tužkovou kresbu z roku 1785, zachycující kostel sv. Klimenta v podobě, kterou mu dala oprava ve 2. polovině 17. století. Když nejvyšší hofmistr Maxmilián Valentin hrabě z Martinic koupil roku 1659 Bubny, získal tím i patronátní právo k už notně zchátralému kostelu, dvacet let před tím vyhořelému. Nechal jej opravit, křížovou klenbu raně gotického presbytáře a vítězný oblouk vyzdobit štukovými reliéfy a nově kostel vybavil. Jeho dědic Jiří Adam Ignác z Martinic postoupil roku 1680 patronát křižovníkům s červeným srdcem a kostel byl povýšen na farní. Neznámý kreslíř ale roku 1785 kreslil kostel již dva roky vrácený do postavení soukromé kaple majitelů bubenského dvora. Farnost byla zrušena a bubenští nadále příslušeli ke sv. Gothardu v Bubenči. Až v roce 1801 se znovu otevřel jako filiální, zhoršující se stav si ale po čase vynutil uzavření. Prostředky na nutnou opravu byly získány sbírkou a v roce 1855 se znovu vysvěcený kostel opět otevřel.
V roce 1843 sice tvořilo Bubny jen 36 domů a cenzus ke stejnému datu zaznamenal 400 obyvatel, brzy ale odstartuje rychlý růst. Bubny a Holešovice, spojené roku 1850 v jednu obec a jako Holešovice-Bubny připojeny v roce 1884 k Praze, měly v roce 1890 už 22 131 obyvatele. Naléhavou potřebu nového kostela se ale zastupitelé rozhodli zatím řešit přístavbou starého, přesněji řečeno prodloužením jeho lodi. Bylo to bez odkladu provedeno v letech 1898-1899 podle projektu Františka Schlaf­fera a Eustacha Ladislava Neuberta. Zbořilo se západní průčelí, vybourala kruchta, zazdil jižní hlavní vstup a strhla jižní předsíň. Hřbitov nebyl překážkou, pohřbívalo se zde naposled roku 1886, už roku 1873 byl otevřen nový hřbitov na okraji Královské obory. Kostel sv. Klimenta se stal farním, ale jen do vysvěcení nového kostela sv. Antonína Paduánského roku 1914, pak se stal jeho filiálním. Neúspěšně se o něj ucházela holešovická obec nové Církve československé, ustavená roku 1923. Ta své provizorní podmínky vyřešila až stavbou sborového domu v letech 1936-1937.

PŘED HUSOVÝM SBOREM CÍRKVE ČESKOSLOVENSKÉ HUSITSKÉ (čp. 1386/VII, Farského 3) SE V ÚTERÝ 5. LISTOPADU 2019 SEJDEME VE 14.00, OBĚ SKUPINY VÝJIMEČNĚ ZÁROVEŇ, K JEHO PROHLÍDCE. PŘEDNÁŠKA PAK POKRAČUJE V KOSTELE SV. KLIMENTA. TĚŠÍM SE NA VÁS.

(Kresbu reprodukuji z knihy Kateřiny Bečkové Zmizelá Praha: Letohrádky, libosady a výletní místa: 2. díl: Pravý břeh Vltavy. Praha: Paseka – Schola ludus-Pragensia, 2019, s. 46.)

 

Říjen 27, 2019

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – JEŠTĚ K PŘEDNÁŠCE 22. ŘÍJNA 2019

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 8:24 pm

BELVEDERE
Na mědirytině Friedricha Bernharda Wernera z roku 1740 se díváme Trubní ulicí přes Vltavu na Letnou. (Z důvodů ryze technických chybí na mé reprodukci levá čtvrtina s kostelem sv. Benedikta. Když už jsem v závorce: Trubní nebo také Rourová byla ulice vedená po trase hradeb a příkopu mezi Starým a Novým Městem, pojmenovaná podle tudy vedeného potrubí od Novoměstské vodárny. V roce 1870 dostala úřední jméno Císařovny Alžběty, Pražané jí ovšem říkali Eliščina třída. Po vzniku Československé republiky byla přejmenována na Revoluční a tak se jmenuje dodnes. Každá doba četla v jejím jménu tu svou revoluci a mezi pražskými ulicemi je tak nebývale stabilní, jen v letech 1940-1945 musela nést jméno Berlínská.) Na hraně Letné stojí letohrádek Belvedere. Nechal jej v letech 1715-1716 postavit František Josef Oktavián Ladislav hrabě z Valdštejna (1680-1722), v té době královský místodržící, přísedící zemského soudu a nejvyšší dvorský sudí, pro svou manželku Marii Markétu Černínovou z Chudenic (1689-1725), dceru nejvyššího purkrabího Heřmana Jakuba Gottlieba hraběte Černína z Chudenic, snad podle projektu Františka Maxmiliána Kaňky. Nestál tu dlouho, rok poté, co F. B. Werner zachytil jeho podobu, oblehla Prahu francouzská, bavorská a saská vojska a bez větších těžkostí ji obsadila. Francouzská okupační armáda, jíž velel Maréchal de France Charles Louis Auguste Fouquet, vévoda Belle-Isle, si vybudovala opevněný tábor na Letné a Belvedere posloužil jako sídlo velení. Okupovanou Prahu v létě roku 1742 oblehla rakouská armáda, vedená Karlem Alexandrem Lotrinským. Císařští postavení Francouzů pilně ostřelovali a Letnou devastoval také kritický nedostatek potravin, dřeva na otop a píce pro koně, jímž francouzské oddíly trpěly. Bell-Isle se nakonec 16. prosince 1742 pokusil prorazit obklíčení a většinu své armády ze zoufalého postavení úspěšně vyvedl. K ústupu patřilo přirozeně zničení všeho, čeho by mohl nepřítel využít, a tak z Belvederu poničeného před tím rakouskou dělostřelbou zbyly po odchodu Francouzů jen ohořelé trosky.

(Zdroj reprodukce: BEČKOVÁ, Kateřina. Zmizelá Praha: Nové Město. Praha: Schola ludus-Pragensia, 1998, s. 59.)

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 29. ŘÍJNA 2019

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 5:18 pm

LETENSKÁ LANOVKA A PRVNÍ ELEKTRICKÁ TRAMVAJ

Od 15. května do 18. října 1891 se v Královské oboře konala Všeobecná zemská jubilejní výstava. Podílelo se na ní 8 772 vystavovatelů a počet návštěvníků dosáhl čísla 2 432 356. Zrodilo se pražské výstaviště, jeho místo bylo ovšem pro tehdejší Prahu poněkud odlehlé a obtížněji dostupné. Královská obora, veřejnosti otevřená už roku 1804, se s postupujícím přizpůsobováním nové funkci stávala stále atraktivnějším cílem výletů už dlouho před výstavou. K tradiční spojnici mezi Pražským hradem a Královskou oborou přibyla cesta o něco málo kratší, když se v roce 1833 otevřela Chotkova silnice. Most Císaře Františka Josefa I., který projektovali angličtí inženýři Rowland Mason Ordish, William Henry Le Feuvre a architekt Max am Ende, o 35 let později cestu podstatně zkrátil. Řetězový most v ose Trubní (dnes Revoluční) ulice mezi Starým a Novým Městem pražským ústil na pod Letnou na počátek Bělského třídy. Ta (dnes Dukelských hrdinů) končila v místech, kde těleso trati Buštěhradské dráhy oddělovalo Holešovice od Královské obory. Úzký a nízký podjezd pružně nahradil obloukový železný most a tím se otevřela cesta na výstaviště i pro koňku. Po této trase v čase výstavy přijíždělo a přicházelo nejvíc návštěvníků. Kapacita mostu, který sloužil veřejné dopravě od 16. května 1868, už v roce 1891 nedostačovala (most byl široký 9,72 m, z toho 6,38 m připadalo na vozovku a po 1,67 m na chodníky). Po dobu výstavy proto sloužil i provizorní dřevěný příhradový most, postavený podle projektu Ing. Jiřího Soukupa, který vedl z Františku k Havírně, začátku Rudolfovy štoly. Dvojice mostů dovolila zavést na nich jednosměrný provoz.
Provizorium povolené na jeden rok vydrželo podstatně déle: Most se velmi hodil během Národopisné výstavy českoslovanské. Výstava, otevřená 15. května 1895 a stejně slavnostně ukončená 31. října téhož roku, využila areálu a zachovaných staveb Jubilejní zemské výstavy a téměř se jí vyrovnala počtem návštěvníků, který přesáhl o zhruba 40 000 dvoumiliónovou hranici. V roce 1898 se most Císaře Františka Josefa I. rekonstruoval a dřevěné provizorium opět vítaně posloužilo. Rozebráno bylo až v roce 1900.)
Novou cestu na výstaviště otevřela lanovka, překonávající 38 metrů výškového rozdílu svahu Letné. Do provozu ji předali dva týdny po zahájení výstavy, 30. května 1891. Spodní stanice ležela mezi vyústěním mostu Císaře Františka Josefa I. a provizorního dřevěného mostu, horní stanice pod hranou svahu poblíž restauračního pavilonu, kterému si Pražané zvykli říká Letenský zámeček. Po dvojkolejné trati jezdily dva vozy, jeden vždy vezl 40 pasažérů nahoru, druhý dolů. Využívaly systém vodní převahy, do nádrže pod skříní jednoho vozu se na horní stanici napustila voda a rozdíl hmotností vytáhl nahoru vůz ze spodní stanice. Tam se voda vypustila a vozy se vystřídaly. Kapacita lanovky nebyla taková, aby výrazněji odlehčila hlavní trase, více šlo o prezentaci možností moderního dopravnictví.
Totéž platí o Křižíkově tramvaji, která po pár krocích od horní stanice dovolila návštěvníkům pokračovat v jízdě až do Královské obory. Na vůbec první elektrické dráze nejen v Praze, ale v zemích Koruny české jezdily po trati dlouhé 766 metrů, vedené Oveneckou ulicí, dva otevřené vozy. Jeden, od norimberské firmy Schuckert, se osvědčil už na mnichovské výstavě roku 1882, druhý nechal František Křižík postavit v Ringhofferově smíchovské továrně. Trať projely za čtyři a půl minuty. U letenské stanice byla čekárna, vozovna a malá elektrárna, která dodávala proud také na osvětlení Ovenecké ulice a Královské obory. Provoz zahájila elektrická dráha ještě později než lanovka, 18. července 1891. Skončil s výstavou, František Křižík ale získal novou koncesi, roku 1893 dráhu prodloužil až k místodržitelskému letohrádku, vozový park doplnil dvěma krytými vozy a 1. září 1893 znovu zahájil provoz. Trať mu dobře posloužila i jako zkušební, ovšem zájem veřejnosti a tím i rentabilita klesaly. Provoz se omezil na letní měsíce a 15. srpna 1900 vyjela tramvaj naposledy. V roce 1902 František Křižík dráhu zrušil a v následujících dvou letech zanikla i fyzicky.
Lanovka na Letnou měla jiné osudy než její petřínský protějšek, který vozil návštěvníky Jubilejní zemské výstavy k její obdivované součásti, pražské Eiffelovce. Spotřeba vody, již vyžadoval systém vodní převahy, byla příliš velká a jak se zvyšovala podlažnost holešovických domů, objevily se problémy se zásobováním vyšších pater vodou. V roce 1902 byl proto instalován elektrický pohon. To už lanovku provozovaly Elektrické podniky Královského hlavního města Prahy. Velká válka provoz zastavila a podařilo se jej obnovit až v roce 1926. Po tělese lanovky už ale nejezdily původní vozy, vyrobené v Ringhofferově továrně, ale nový pohyblivý chodník, spouštěný hlavně k dopravě diváků na fotbalová utkání na letenských stadionech SK Slavia, AC Sparta, DFC Prag (Deutscher Fußball-Club Prag), SK Hagibor a na další sportovní podniky. Pohyblivý chodník sloužil do roku 1935, kdy byl jeho provoz pro zchátralost zrušen.
Zavalil jsem si stůl knihami, ale nakonec se s ohledem na reprodukovatelnost na skener dostaly jen některé: Všechny fotografie až na dále uvedené výjimky reprodukuji z knihy Jana Jungmanna Holešovice-Bubny: V objetí Vltavy (Praha: Muzeum hlavního města Prahy, 2014, s. 21-22, 163). Fotografii Štefánikův most v zimě pořídil ve 2. polovině 30. let Jan Novotný. Upoutala mne v roce 1994 na výstavě Praha 1914-1938. Dobové fotografie ze sbírek Muzea hlavního města Prahy, jejímž autorem byl rovněž Jan Jungmann, a oskenoval jsem ji z katalogu, který muzeum k výstavě vydalo a po letech jsem dnes ve své přerostlé knihovně šťastně potkal. Soukupův provizorní most dokumentoval kolem roku 1895 Jindřich Eckert a jeho fotografii jsem našel v knize Kateřiny Bečkové Vltava a její břehy: 2. díl: Od Petrské čtvrti po vodě do Troje (Praha – Litomyšl: Paseka – Schola ludus-Pragensia, s. 43). Pohled na sokolské cvičiště na Letné, kde právě na VI. sokolském sletu v roce 1912 cvičí 5 600 žen, je z roku 1912 a reprodukuji jej z knihy Alberta Pražáka Dr. Miroslav Tyrš: Osvobozenský smysl jeho díla. (Praha: V. Neubert a synové, 1946.). Letecký snímek Letenské pláně, který zařazuji také pro objasnění dopravních potřeb Letné, byl pořízen v roce 1922. Velký ovál je klusácké závodiště, v jeho sousedství fotbalová hřiště SK Slavie a DFC Prag. V dolní části snímku vycházejí na Letenskou pláň ulice Letohradská, Dobrovského a Jirečkova, vpravo běží po jejím okraji dnešní ulice Milady Horákové, tehdy Belcrediho. Při ní leží další fotbalový stadion, AC Sparta, a jak je vidět na snímku, výčet sportovišť se jím neuzavírá.

V ÚTERÝ 29. ŘÍJNA 2019 SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 12.00 A 14.00 NA LETENSKÉM NÁMĚSTÍ V MÍSTECH, KDE JÍM PROCHÁZÍ OVENECKÁ ULICE (ZASTÁVKA TRAMVAJÍ Č. 1, 2, 6, 8, 12, 25, 26). TĚŠÍM SE NA VÁS.

Říjen 13, 2019

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 15. ŘÍJNA 2019

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 2:59 pm

CO JSME NA PŘEDMOSTÍ HLÁVKOVA MOSTU UŽ VIDĚT NEMOHLI

Na fotografii Františka Finka k sobě mají Práce a Humanita podstatně blíž než dnes. Chodci tehdy vstupovali do kontaktu se sousošími Jana Štursy na časně kubistických soklech Pavla Janáka přirozeně, cestou přes Hlávkův most nebo napříč jeho holešovickým předmostím. Dnes je k nim třeba vykonat komplikovanou cestu ohavnými a ne zcela bezpečnými místy, zkrátka není proč tudy jít, s chodcem se tu nepočítá a dává se mu to znát tvrdě, bez slitování. Původní sokly měly interiér a sloužily jako budka pro výběrčí mostného, po jeho zrušení jeden užívali výhybkáři, druhý sloužil jako trafika.

První část Hlávkova mostu, z novoměstského břehu na Štvanici, byla postavena v letech 1908-1910 jako železný obloukový most s konstrukcí blízkou mostu Svatopluka Čecha. Jan a Ondřej Fischerovi ve své knize Pražské mosty (Praha: Academia, 1985) působivě interpretují Hlávkův most jako předěl v pražském mostním stavitelství: „Po Pyrrhově vítězství železa u téhož mostu Hlávkova mezi Štvanicí a pražským břehem se projevila všeobecná vyčerpanost a snad i znechucení z tak urputných bojů mezi železem a betonem.“ (s. 101) Druhou část mostu mezi Štvanicí a Holešovicemi postavila mezi dubnem 1910 a říjnem 1911 z betonu firma Ing. Karel Herzán podle projektu Františka Mencla, přednosty mostního oboru stavebního úřadu pražského magistrátu, a Pavla Janáka, na dobu stavby smluvního architekta města Prahy. Františku Menclovi bylo v roce dokončení mostu 32 let, Pavlu Janákovi 29. V jeho díle jde o první pražskou realizaci. František Mencl otevřel Hlávkovým mostem sérii svých obloukových pražských mostů příbuzného konstrukčního a rozličného architektonického řešení, která pokračovala Mánesovým (1911-1914, s Mečislavem Petrů), Libeňským (1924-1928, opět s Pavlem Janákem), dnes už neexistujícím Trojským (1926-1928, s Josefem Chocholem) a Jiráskovým (1929-1932, s Vlastislavem Hofmanem). Pro Prahu to byl, nepočítáme-li drobný Losův most přes Rokytku v Libni, první betonový most. Tvoří jej čtyři klenby nad Štvanicí o rozpětí 17,85 m a tři klenby nad Vltavou, krajní o rozpětí 36,0 m, prostřední 39,0 m. Původní šířka mostu byla 16,80 m (10,00 m vozovka, 2 × 3,10 m chodníky, 2 × 0,30 zábradlí).

Jan Štursa nebyl jediným z velkých českých sochařů 20. století přizvaným ke spolupráci. Nad pilíři na Štvanici vytesali přímo do betonu s přísahou kamenné drtě reliéfy ženských a mužských polopostav na protivodní straně Ladislav Kofránek, na povodní Bohumil Kafka. Nad Vltavou jsou pak v cípech hlavních kleneb umístěny medailony s portréty městských hodnostářů, kteří se zasloužili o postavení mostu, díla Josefa Mařatky a Otto Gutfreunda. Výzdobný program měl vyvrcholit zhruba v polovině mostu pomníkem Josefa Hlávky, ale ze záměru postupně sešlo.

Most se po II. světové válce stal součástí páteřního průtahu a počátkem 50. let už byl pražským mostem vůbec nejzatíženějším tramvajovou a druhým nejzatíženějším automobilovou dopravou. V letech 1958-1962 se proto rozšířil podle projektu Stanislava Hubičky o 10 metrů vybudováním nového klenbového pásu. Ten replikoval podobu průčelí mostu, které zakryl, včetně sochařské výzdoby (nestalo se tak ale zdaleka hned). Železnou část mostu pak nahradil nový trámový železobetonový most. Na holešovické straně byla odstraněna Štursova sousoší Práce a Humanita i kiosky, které je nesly. Sousoší se vrátila, ovšem na jiná místa a do změněné situace, až v roce 1983. Nové sokly jsou jen volnou, zjednodušenou replikou původních.

Nenávratně zmizelo krásné Janákovo schodiště na náplavku i tramvajová zastávka s veřejnými záchody, dílo téhož architekta. Obě reprodukuji z II. ročníku revue Styl (1910, s. 155 a 156). Tam byly záchodky, jak vidno, cudně publikovány jako administrativní budova, půdorys ale hlavní funkci prozrazuje. Situaci budovy na předmostí zachycuje snímek pořízený kolem roku 1915. (Reprodukuji jej, stejně jako předchozí, z knihy Kateřiny Bečkové Vltava a její břehy: 2. díl: Od Petrské čtvrti po vodě do Troje. Praha: Paseka – Schola ludus-Pragensia, 2016, s. 100 a 101.) Pro další informace jsem sáhl po knize Jaroslava Jáska Veřejná místa pro intimní chvilky: Proměny pražských veřejných záchodků (Praha: Archiv hlavního města Prahy – Scriptorium, 2013.) a jako vždy mě nezklamala. Je tu i technická zpráva a cenné poznatky z autorova bádání v Archivu Dopravního podniku hl. m. Prahy: Trafika i záchodky byly pronajímány, prvním dozorcem a správcem záchodků se stal 13. srpna 1913 Josef Bureš a byla mu vyměřena denní mzda 2 K 40 hal. (Aby to nebylo abstraktní číslo: Za to se dala koupit košile. Bochník chleba, kilogram pšeničné mouky či litr mléka stály kolem 30 haléřů, kilogram cukru 82 haléře, živá husa 10 korun, kuře 2 koruny. Návštěvnice a návštěvníci Burešova podniku platili za kabinu I. třídy 8 haléřů, za kabinu II. třídy 4 haléře, použití pisoáru bylo bezplatné.) Místnost v suterénu, na půdorysu označenou jako reservní, využívaly Elektrické podniky, mohli si tu odpočinout a naobědvat se řidiči a průvodčí tramvají. Podle vyúčtování z února 1915 stála celá stavba 30 905 K 76 h, z toho dvě pětiny hrazeny z obecních důchodů, zbytek ze strany Elektrických podniků hl. m. Prahy. Jaroslav Jásek na základě archivních pramenů upřesnil i rok zániku stavby, „která byla doslova perlou mezi čekárnami a záchodky městské hromadné dopravy“ (s. 196): stalo se 1958.

V ÚTERÝ 15. ŘÍJNA 2019 SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 12.00 A 14.00 ZNOVU POD FONTÁNOU FAUN A VÍLA U STANICE METRA C VLTAVSKÁ. TĚŠÍM SE NA VÁS.

Září 30, 2019

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 1. ŘÍJNA 2019

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 12:47 pm

DVA OBRÁZKY NA CESTU KE KOSTELU SV. BARTOLOMĚJE V KYJÍCH

Detail indikační skici stabilního katastru z počátku 40. let 19. století ukazuje část vesnice Kyje (na skice německy Keeg) a osadu Aloisov (Aloisdorf) na druhém břehu Kyjského rybníka (Keegskey).

Na druhém obrázku je půdorys nejcennější kyjské památky, románského kostela sv. Bartoloměje. Nápis na zdi kostela, který byl objeven v roce 1781, určuje jako zakladatele a stavebníka pražského biskupa Jana, nejspíše Jana II. To poskytuje u románských památek nezvykle přesnou dataci mezi 1227 a 1236, kterou nekoriguje ani stylová analýza. Pramenně je kostel zmiňován poprvé až k roku 1306. Úroveň stavby a některých kamenických detailů vysvětluje postavení stavebníka. Za mimořádnou míru dochování vděčíme důvodům podobně přirozeným: Kapacita kostela po staletí postačovala nevelké a nebohaté vsi. Jen poté, co se roku 1570 stal filiálním kostelem chrámu sv. Jindřicha na Novém Městě pražském, upravoval se jeho presbytář a přistavěla nová sakristie. Ta vyřadila původní hlavní vchod v severní stěně a místo něho byl v západním průčelí proražen nový. Po obnově samostatné fary v roce 1754 následovaly další drobnější úpravy. Největší změny přinesly rekonstrukční práce v letech 1859-1864: Dřevěné horní patro věže bylo sneseno a nově vyzděno do větší výšky, přestavěla se sakristie a předsíň. Větší opravy pak proběhly v roce 1931 a v letech 1973-1989.

V ÚTERÝ 1. ŘÍJNA 2019 SE SEJDEME VE 12:00 A VE 14:00 OPĚT U VÝSTUPU ZE STANICE METRA B HLOUBĚTÍN NA STRANU STARÉHO HLOUBĚTÍNA. TĚŠÍM SE NA VÁS.

 

 

 

Září 17, 2019

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 24. ZÁŘÍ 2019

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 5:11 pm

STUDENTI, ZPÁTKY DO LAVIC, JIMIŽ JE CELÁ VELKÁ PRAHA!

Jako vždy se mi po Vás stýskalo a prázdniny byly k nepřečkání. Zároveň mě zaskočilo, že už je to zase tady. Organismus celoživotního vysokoškolského kantora není vyladěn na přednášení v září, fakultní harmonogram je ale neúprosný. Posun semestru má ostatně jisté výhody: Umožňuje nám začít v čase, který miluji z celého roku nejvíce, tedy v létě svatého Václava (obvyklému negalantnímu označení se cudně vyhýbám), a skončit semestr, aniž bychom znovu nastydli v lednovém povětří. Omlouvám se, nevěděl jsem to (na ostatních školách, kde učím, se začíná s říjnem) a když jsme se před prázdninami loučili s tím, že se uvidíme 1. října, dopustil jsem se neúmyslné mystifikace.
Nakonec jsem se rozhodl, že Vysočany už opustíme a začneme čtvrtí dosud nenavštívenou. Z Vysočan nám totiž zbylo prakticky jen to, co bych vám mohl ukázat/neukázat obvyklým způsobem: Už to tady není. Z toho, co bude lépe ukázat tady a teď, neboť in situ po tom není ani památky, vybírám pro prostorovou návaznost, na niž vždy dbám, alespoň jeden pro Prahu mimořádně důležitý a první republiku dobře charakterizující soubor staveb. (Pro ty, kteří sami nikdy nic původního nevytvoří a proto horlivě odhalují tzv. autoplagiáty, drze přiznávám, že recykluji text napsaný před šesti lety.)

Mladá československá republika zdědila po c. a k. mocnářství Prahu jako svou metropoli sice už s ambicí moderního velkoměsta, ale ještě hodně vzdálenou jejímu naplnění. V oboru civilizačních vymožeností se Praha mohla chlubit (a také chlubila) moderní Lindleyho kanalizací, v roce 1918 bylo k dispozici 170 000 metrů stok, ale většina ostatního zbyla na nový stát. Za jednu z jeho nejpodstatnějších reprezentací tak pokládám Podolskou vodárnu (Antonín Engel 1922-1928), transformovnu na Bohdalci (Maxmilián Duchoslav 1927-1929) a vysočanskou spalovnu (František Roith 1930-1934).
Potřeba spalovny byla ve 20. letech více než naléhavá, Praha se dostala do stadia města dusícího se vlastními odpadky. Když vypukla republika, město sice již nějaký čas zajišťovalo svoz domovního odpadu, způsob ale zůstával poněkud dřevní: Ještě na počátku 20. let se odpadky sbíraly vyzváňkou, tedy sypaly do povozů, projíždějících ulicemi, a odvážely na některé ze sedmnácti smetišť. Ta se v rostoucím městě nutně ocitala v těsném sousedství obytné zástavby, z hygienických důvodů byla zavážena a tak vytvořeny cenné stavební parcely. Problémy s odpadem se vznikem Velké Prahy vystupňovaly nejen nárůstem plochy města a tedy vzdáleností, do nichž bylo třeba odpadky odvážet. Město obývalo stále více lidí a produkovalo o to více odpadů, oč lépe se jim dařilo. Chudá domácnost mnoho odpadu nevytvoří a blahobyt je nejvíc vidět v popelnicích. Navíc: Systém vyzváňky vyžadoval v domácnosti někoho, kdo na ni k vozu s odpadem vyběhl. Ubývalo služek, přibývalo zaměstnaných žen. Moderní domácnost je ta, z níž se ráno všichni rozběhnou do zaměstnání a škol.
To, že dodnes likvidátorům odpadu říkáme popeláři, ukazuje, co dlouho bylo hlavním odpadem. S moderním bydlením lokálního topení, vaření na kamnech a ohřívání vody v koupelně spalováním dřeva a uhlí pomalu ubývalo, zato přibývalo jiných odpadů, které by tradiční domácnost zpracovala nebo vůbec nevytvořila. V roce 1923 byly zavedeny popelnice, které se svážely na skládky, tam vysypávaly a prázdné opět rozvážely po městě. Nejen nákladné, ale také rizikové z epidemiologického pohledu. Dnešní popelnice vyprazdňované na místě do kuka vozů byly v Praze zavedeny až v 1. polovině 30. let. Souviselo to se systémem, jehož součástí byla logicky i výstavba spalovny.
Původně se mělo stavět na pozemcích, uvolněných zrušením holešovické plynárny. Nakonec ale padlo rozhodnutí včlenit spalovnu do rostoucího vysočanského průmyslu a spalování odpadu využít pro výrobu tepla, páry a elektřiny pro jeho potřeby. Pokročilou technologii navrhly a vyrobily Škodovy závody. Přivážený odpad byl tříděn a spalován s přídavkem uhelného prachu ve dvou kotlích. Každý zvládl zlikvidovat 10 tun odpadků za hodinu a vyrobit z nich 20 tun páry. Část hned spotřebovaly dva generátory o výkonu po 5 MW, zbytek odebraly okolní závody. Kapacita byla projektována s jistou rezervou, ta se ale vyčerpala už v roce 1936, kdy spalovna zpracovala 95 000 tun odpadu, a ve 40. letech se proto přidal třetí kotel. Pára a elektřina nebyly jedinými produkty spalovny, tříděnou strusku odebírala stavební výroba.
Architektonickou podobu dal spalovně František Roith. Využil při tom kombinace železobetonových a ocelových konstrukcí, navržených Františkem Faltusem. Architektonicky, konstrukčně i technologicky špičkové dílo. František Roith (1877-1942) studoval na české technice, u Josefa Zítka na německé technice v Praze a u Otto Wagnera na Akademii ve Vídni. Po vzniku samostatného Československa se významně podílel na nové podobě Prahy, jeho dílem je například městská knihovna s residencí primátora, ministerstvo zemědělství či ministerstvo financí.
V letech 1959-1982 procházela vysočanská spalovna rekonstrukcí, komplikovanou častou změnou příslušnosti k nadřízeným podnikům. V závěru své existence už fungovala prakticky jen jako uhelná teplárna. 6. června 1997 byl její provoz ukončen a v následujícím roce spuštěna nová spalovna v Malešicích. Roku 2003 zanikla i fyzicky a na jejím místě od té doby staví developerská společnost Finep podle projektu kanceláře AHK architekti sídliště Nová Harfa (Harfa Park). A kdeže to bylo a je? Mezi ulicemi Poděbradská, Podkovářská, Pod Harfou a Kabešova.

V ÚTERÝ 24. ZÁŘÍ 2019 SE SEJDEME VE 12:00 (1. SKUPINA) A VE 14:00 (2. SKUPINA) U VÝSTUPU ZE STANICE METRA B HLOUBĚTÍN NA STRANU STARÉHO HLOUBĚTÍNA (prostranství mezi ulicemi Soustružnická, Chvalská a Poděbradská, orientační bod: Penny Market). TĚŠÍM SE NA VÁS.

Červen 11, 2019

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY: ZÁPIS DO ZS 2019/2020

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 8:16 pm

ZÁPIS DO DALŠÍHO SEMESTRU  PŘEDNÁŠKY  PAMÁTKY VELKÉ PRAHY SE OTEVÍRÁ

VE ČTVRTEK 13. ČERVNA 2019 V 11 HODIN.

Věřím, že vše vyjde a všichni se na počátku října shledáme.

Zároveň prosba adresovaná všem, kdo při naší nedávné návštěvě karlínské Invalidovny fotografovali: Pokud  budete ochotni poskytnout své fotografie našim laskavým hostitelkám k použití pro propagaci činnosti Národního památkového ústavu, prosím, pošlete mi je na adresu czumalo@gmail.com. Zájem je především o fotografie, na nichž je patrna naše návštěva, tedy my.

S velkými díky a přáním krásných prázdnin

Vladimír Czumalo

Květen 22, 2019

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA NÁDAVKEM 27. KVĚTNA 2019

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 5:57 pm

SLÍBENÁ NÁVŠTĚVA INVALIDOVNY SE USKUTEČNÍ V PONDĚLÍ 27. KVĚTNA 2019. SEJDEME SE VE 14.30 V PARKU PŘED HLAVNÍM VCHODEM. TĚŠÍM SE NA VÁS.

Older Posts »

Vytvořte si zdarma webové stránky nebo blog na WordPress.com.