Czumalova nástěnka

Červen 11, 2018

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – ZÁPIS PRO ZS 2018/2019

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 11:21 am

Vector red circle icon. Eps10

ZÁPIS DO POKRAČOVÁNÍ KURSU PAMÁTKY VELKÉ PRAHY SE OTEVÍRÁ VE STŘEDU 13. ČERVNA 2018 V 10.00.

Věřím, že se podaří a všichni se sejdeme v úterý 2. října 2018 na první přednášce o Libni. Těším se na vás, už se mi stýská.

V. Cz.

Reklamy

Květen 27, 2018

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 29. KVĚTNA 2018

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 11:04 am

PROLEGOMENA K SÍDLIŠTI INVALIDOVNA

Dnes vám nabízím text před časem napsaný jako úvodní kapitola do knihy Experimentální sídliště Invalidovna, kterou inicioval, uspořádal a redigoval Ladislav Zikmund-Lender a v roce 2014 v koedici vydaly nakladatelství Zikmund Hradec Králové a Národní památkový ústav (s. 16-23). Doprovodné fotografie jsou ony Plickovy, jež zmiňuji v textu. Přidávám k nim dvě fotografie Zdeňka Voženílka z 2. poloviny 60. let pro porovnání s dnešní podobou a stavem ústředního prostoru sídliště Invalidovna.

V ÚTERÝ 29. KVĚTNA 2018 SE SEJDEME, V TOMTO SEMESTRU A AKADEMICKÉM ROCE NAPOSLED, VE 12.00 A VE 14.00 PŘED INVALIDOVNOU U POMNÍKU PIETRA HRABĚTE STROZZIHO. TĚŠÍM SE NA VÁS.

 

SÍDLIŠTĚ JAKO EXPERIMENT
Vladimír Czumalo

Jednou z cenných schopností fotografie je uchování dobové vizuality, způsobu vní­mání světa. Chronologicky řazeny, vypovídají obrazové publikace o Praze o vývoji čtení historického města, které nikdy nemá k dispozici jiné vidění, než aktuální. Jsou knihy v knihovně povinné, uplatňující se spíše jen hřbetem. Jsou knihy, které se nao­pak často z knihovny ocitají na pracovním stole, knihy, s nimiž se těšíme, a knihy, nad nimiž přemýšlíme o svém městě. Mezi těmi, jež často beru do ruky, má prominentní postavení kniha Karla Plicky Žijeme v Praze, vydaná v roce 1964 nakladatelstvím Or­bis. Na prahu 40. let minulého století ustavila jiná kniha, Praha ve fotografii Karla Plicky, rázem kánon fotografického zobrazování architektury města v monumentalizující poloze, hrdě čnící nad aktuální čas. Posloužila tomu také dů­slednost a obratnost, s nimiž se Plicka vyhýbal každodennosti. Zrodila ji zjitřeně cit­livá vnímavost válečných let, její pádné sdělení o věčném městě a pomíjivém nepřá­telství přítomnosti se ale ukázalo už pár let po válce jako znovu potřebné.[1]

V roce 1964, kdy vyšla kniha Žijeme v Praze, se už přítomnost nejevila tak ne­přátelskou a základ monumentalizujících snímků architektury doplňují i takové, kde architekturou vytvářené prostory zabydlují lidé, rozpoznatelní jako současníci, a do­pravní prostředky a děje, o nichž lze říci totéž. K poloze hrdé důstojnosti staveb při­byla poloha odlišná: detaily architektury a sochařských děl, rampa Pražského hradu plná autokarů, automobilů a turistů, kajakáři na Čertovce, promoce ve Velké aule Ka­rolina, studentky v jarním slunci na schodech Rudolfina, koncerty na Bertramce, v Zrcadlové síni Klementina a v katedrále, divadelní představení, záběry z natáčení i ze Sportovní haly, historický šerm na nádvoří Vojenského historického muzea, pla­chetnice na Vltavě, dostihy v Chuchli, fotbalové utkání, motokros, dětské zábavy, parky plné odpočívajících Pražanů, terasy kaváren a restaurací, proměny pražské pří­rody. Nechybí práce a její prostředí, svářeč v ČKD, výzkum svatojiřské baziliky, natá­čení v barrandovských ateliérech, rybí sádky, holešovické loděnice. Každodennost ale zůstává v menšině jak statisticky, tak ve vyznění díla, slavnostní patos statických foto­grafií architektury získal harmonický protějšek v radostné svátečnosti odpočinku a zábavy. Město jako svátek, nesamozřejmá slavnost. Vzdáleno je ještě mechanické dogma pozdějších fotografických knih o Praze, kde redaktoři úzkostlivě hlídali stano­vený poměr mezi historickými památkami a atributy radostné socialistické přítom­nosti. Alespoň v čase není naopak vzdálen nový civilismus, znovu objevující krásu městské každodennosti. Kniha Praha a Pražané Václava Jírů, která jej integrovala do daného „žánru“, vyšla v Orbisu dva roky před Plickou. Nelze umělce, těšícího se mi­mořádné autoritě, podezírat z úliteb a onjunkturalismu, navíc v době liberalizace kulturních poměrů. Snad se nemýlím, pracuji-li už léta s knihou Žijeme v Praze jako s jedním z klíčů k vnímání města v desetiletí mezi bruselskou světovou výstavou a vpá­dem sovětských tanků. Může tak být významné, co z aktuálních architektonických projevů v knize reprezentuje přítomnost: Československý pavilon a restaurace Praha, přenesené v roce 1960 z Bruselu do Prahy, už zmíněná právě dokončená Sportovní hala na výstavišti, areál ČVUT v Dejvicích, stavěný od roku 1962, a dvě aktuálně bu­dovaná sídliště, Petřiny a Invalidovna. Petřiny zjevně Plicku zaujaly jako syrové pro­středí nové periferie, kdežto dva doplňující se snímky (jeden s titulem Experimen­tální výstavba v Karlíně, druhý Staveniště na Invalidovně) akcentují spíše neob­vyklou technologii stavění. Lze z nich ale číst i očekávaný nový charakter prostředí, které vytváří.

Invalidovna zaujímá mezi pražskými sídlišti výjimečné postavení. Dodnes v povědomí veřejnosti existují jeho konkretizující projekce, například všeobecné mylné přesvědčení, že Invalidovna je nejstarší, tedy první pražské sídliště. Co zakládá jeho výjimečnost? Na rozdíl od sídlišť zastavujících pole za městem se ocitlo v přímé konfrontaci s městem s tradičním způsobem zastavění, ale zároveň ve Velké Praze atypickým velkorysostí a čitelností urbanistické osnovy.

Karlín nabídl kontext, který není kontrastní ani významné charakteristice sídlišť: Paměť města se postupně vrství z elementů, rozptýlených v čase. U města postave­ného najednou podle jednotného plánu ale čas nemá na čem ulpět. Vše se děje syn­chronně, neboť vše je stejně staré. Jednotné prostředí a jednotný čas. V tomto ohledu nevneslo sídliště Invalidovna do Karlína nic rušivě nového, představuje jen třetí fázi vývoje obdobného řádu: Ani v jedné ze tří struktur není zakódován konflikt se struk­turou předchozí, starší. Na klasicistní Karlín budovaný od roku 1817 podle situačního a zastavovacího plánu Georga Fischera navázalo od roku 1901 rychlé zastavování nově získaných pozemků k Invalidovně v duchu pozdního eklektismu a secese, regulované pevnou osnovou Bohumila Štěrby. Sídliště Invalidovna je tak pokračováním, nikoliv popřením města a jeho velkorysé urbanistické dimenze v prostorovém i časovém smyslu.

Nechybí ani podstatný rozměr detailnější paměti místa, který jiná pražská sídliště buď razantně válcují nebo alibistickým formálním pietismem znehodnocují ke kari­katuře. Charakter původního zastavění (či spíše nezastavění) území zastupuje klasi­cistně přestavěný zámeček Voříkovských z Kundratic ze 2. poloviny 17. století, vojen­ské cvičiště erárně klasicistní budovy jezdeckých kasáren a vojenské prádelny na jeho jižním okraji. Především je tu ale působivé torzo Invalidovny, dílo Kiliána Ignáce Dientzenhofera z let 1731 – 1737. V základní koncepci, kterou jí ve Vídni dali Konrad Adolf Albrecht von Albrechtsburg a dvorní ar­chitekt Joseph Emanuel Fischer von Erlach a v Praze v letech 1731 – 1737 torzálně naplnil Kilián Ignác Dientzenhofer, jsou obsaženy předstupně, Hôtel des Invalides v Paříži, Großarmen- und Invaliden­haus ve Vídni a Invalidus-palota v Pešti. Monumentalita projektované budovy na půdorysu zhruba 300 × 300 metrů je patrna i z pouhé devítiny, již se podařilo posta­vit. Torzo zastupuje zamýšlené bydliště 4 000 invalidů, jejich rodin a personálu, které mělo v kompaktním bloku s deseti dvory obsahovat vedle bytů společenské místnosti pro mužstvo a dů­stojníky, promenádní chodby, jídelny, kuchyně, sanitární zařízení, krčmu, kantinu, řeznický, krupařský a hokynářský krám, trafiku, sklady, dílny, úřa­dovny, soud s vězením, požární stanici, školu, farní úřad, kostel, nemocnici s oddělením pro choromyslné, lékárnu, márnici a hřbitov, v blízkém okolí pak ještě mlýn, pekárnu, pivovar, vinopalnu, jatka, hospodářský dvůr, prádelny, produkční i okrasné zahrady, promenádní aleje, cvičiště a střelnici.

Invalidovna projektovaná jako autonomní město pro 4 000 obyvatel se tak nabízí za předstupeň sídliště, projektovaného pro 4 200 obyvatel v 1 274 bytových jednot­kách. Nabízejí se i analogie: Jak způsob, jímž se nejprve polní podmaršálek ze staré florentské šlechty a posléze erár postarali o ty, jež spotřebovala válečná mašinerie, tak způsob, jímž socialistická společnost řešila bydlení svých budovatelů, se dotýkají so­ciálního inženýrství. Výchozí myšlenka je v obou případech krásná, důstojné a zdravé bydlení pro všechny potřebné. Její realizace ale vyžaduje převedení individuálních potřeb na statistická data a posléze jejich nivelizaci a minimalizaci.

Výjimečnost sídliště Invalidovna zakládá také další atribut mezi pražskými sídlišti neběžný: Je to sídliště hotové. I když původní projekt nebyl beze zbytku realizován, intenzivní výstavba skončila v roce 1967. (Tehdy se teprve začínal stavět Prosek a projektovat Kobylisy.) Díky urbanistické koncepci, architektonickému řešení, péči o prostředí a postupu výstavby netrval dlouho beztvářný stav nehotovosti funkční i vý­tvarné, v němž pražská sídliště obvykle uvázla. Svou roli hraje samozřejmě také veli­kost, v porovnání s jinými pražskými sídlišti téměř komorní. Invalidovna byla pro­jektována pro 4 200 obyvatel na 14 hektarech, sídliště Červený vrch pro 9 806 oby­vatel na 27 hektarech, Krč pro 12 200 obyvatel na 64 hektarech, Petřiny pro 15 000 obyvatel na 60 hektarech, Ďáblice pro 27 000 obyvatel na 100 hektarech, Prosek pro 30 000 obyvatel na 214 hektarech, Jižní město pro 80 000 obyvatel na 1 200 hekta­rech.[2]

Od počátku nese sídliště Invalidovna jako epiteton constans označení experi­mentální. Do něj se postupně projektovala všechna jeho výjimečnost. Pátrám-li ve své paměti, nejhlouběji nacházím několik fotografií Zdeňka Voženílka, které mi zafixo­valy obraz Invalidovny jako krásného harmonického prostředí budoucnosti. Přečkal bez úrazu i pozdější první autopsii, zanedbání se automaticky spojilo s aktuálním hu­sákovským bezčasím jako ústup od obrazu. Obávám se, že zdaleka nejsem v této zku­šenosti osamělý a mohu se namátkou odvolat například na místo sídliště Invalidovna v díle Vladimíra Párala.

Epiteton constans fungovalo zároveň jako epiteton ornans. Nikdy se neomezo­valo na významy, které mu přisoudili ti, kdo je zavedli: „Hlavní myšlenkou experi­mentální výstavby na Invalidovně je průběžná unifikace a její vyzkoušení v oboru staveb bytových a občanských.[3]Celý koncept experimentálního sídliště na Invali­dovně klade si za cíl ověřiti na této výstavbě možnosti sladění protikladných poža­davků obyvatel a co nejširší a nejbohatší škálu bytů, schémat obytných i občanských budov atd. s požadavky výroby na co nejmenší počet druhů ve výrobě a co nejdéle trvající série. Metodou průběžné unifikace chceme zaručiti tuto vysokou sériovost jak dílům hlavních stavebních konstrukcí, tak i dílům dokončovacích prací a tím položiti základ pro jejich vysoce mechanizovanou výrobu a automatizaci výroby.[4]

Optimismus konce 50. a větší části 60. let je optimismem víry v budoucnost, již nám otevírá rozvoj vědy a techniky. Arnošt Kolman to v roce 1961 vysvětloval přímo­čaře: „Věda je nejvyšší ztělesnění práce. Proto nejen dává poznatky, ale také sama práci přetváří. V budoucnu ji pro všechny promění z obtížného břemene v přitažlivou potřebu. Dodá výrobě vše nutné, aby každému člověku byly zajištěny všecky materiální životní potřeby: zdravá, rozmanitá a chutná potrava, pohodlný a krásný oděv, prostranné obydlí. Všichni budou mít možnost – a budou mít i snahu, neboť tak budou vychováni – zabývat se vědeckými výzkumy, uměleckou tvorbou, různými druhy sportu. Toho všeho dosáhne věda vtělená do techniky, neboť zabez­pečí člověku obrovské – podle dnešních představ – množství volného času, osvobo­zeného od produktivní práce. A toho dosáhne věda vtělená do nového společenského řádu, neboť v jeho podmínkách přetvoří samotného člověka.[5]

V populárních ročenkách Československé společnosti pro šíření politických a vě­deckých znalostí Dvacáté století, odkud citujeme, se na počátku 60. let nejčastěji ob­jevují příspěvky o astronautice, jaderné fyzice a energetice, kybernetice, elektronice. Hrdiny dětských knih a časopisů těch let už byli méně horníci a hutníci, o to více as­tronauti a soustředění muži v bílých pláštích u rýsovacího prkna, se zkumavkou či baňkou v ruce u laboratorního stolu nebo před rozlehlými řídícími panely plnými ci­ferníků, obrazovek a kontrolek. Do kontextu, který nedávno připomněly výstava v Domě umění města Brna a v Centru současného umění DOX v Praze a k ní vydaný sborník Planeta Eden[6], vstupuje i ono epiteton ornans sídliště Invalidovna. Experi­ment je významným nástrojem vědy, prostředkem, který nám otevírá budoucnost, atributem modernity. Velkým tématem v době, kdy se sídliště projektovalo a stavělo, byl i experiment umělecký. Čas experimentální výstavby na Invalidovně je i časem velkých experimentů elektronické a konkrétní hudby, punktualismu a serialismu, aleatoriky, témbrové hudby, fónické, vizuální a taktilní poezie, kinetismu, konkrét­ního umění, funku, nového realismu, abstrakce, performačního umění, op artu, art brut, minimalismu, nové figurace, experimentálního filmu. Experiment je atributem hledačství, průkopnictví, pokroku. „Nadto přebírá umělecká aktivita něco, co poli­tické i teologické ideologie ztratily. Zatímco tyto si převážně hledí konzervování, nemohou poskytovat, co vlastně teprve tvoří jejich funkci ve společnosti: impulsy, přesahující momentálně dosažitelný stav[7], napsal v roce 1965 básník Helmut Heissen­bütel.

Experimentální jako epiteton ornans dokládá konečně i fakt, že restaurace posta­vená podle projektu Josefa Poláka a Milana Rejchla v letech 1966 – 1967 jako součást obchodního centra sídliště nese od počátku jméno Experiment. Pít tu Gambrinus 12° v prostoru nehospodsky zalitém světlem ve společnosti všudypřítomného umakartu a hledět prosklenou stěnou na sídliště a hemžení jeho obyvatel znamenalo nahlédnout, že se experiment neomezil na ověření konstrukčního systému, možností unifikace dílů pro bytové i občanské stavby a některých materiálů a technologických postupů, ale dotkl se rozsáhlého konglomerátu jevů, který vágně nazýváme životní styl. V hotelovém domě šel experiment až k pokusu o částečné naplnění funkcionalistic­kého ideálu rodiny bez domácnosti. Víra ve schopnost nového prostředí, vytvářeného architekturou, stvořit nového člověka je nezbytným motorem architektonické tvorby, byť její dosavadní tisíciletá historie neposkytuje jediný doklad, že se tak kdy stalo. Experimentální jako epiteton ornans může snadno hodnotově invertovat, nazřeno v širších souvislostech. Přežít experiment, jehož předmětem jsme po čtyři desítky let byli, pomáhal také oblíbený hospodský povzdech, že opravdoví vědci by to nejdříve zkusili na myších.

Provedený experiment, uchová-li se dokumentace jeho průběhu a jeho výsledek, neztrácí ve vědě hodnotu, i když jeho čas minul. Lze se k němu kdykoliv vrátit na úrovni aktuálního poznání, ověřit jej, nově interpretovat a znovu rozhodnout, ukázal-li slepou uličku nebo další cestu. V umění platí totéž, zpravidla s novou krásou nádav­kem.

[1] Sled letopočtů vydání knihy Praha ve fotografii Karla Plicky tvoří řadu se zajímavou vypovídací schopností: 1940, 1947, 1947, 1948, 1948, 1950, 1951, 1953, 1955, 1956, 1960, 1966, 1968, 1971, 1975, 1980, 1986, 1991.
[2] Údaje podle STÁHALA, J. (ed.) Architekti Praze. Praha: Pražský projektový ústav – VTEI, 1971.
[3] ŠMOLÍK, F. – HAVRÁNEK, V. Experimentální výstavba na Invalidovně. Architektura ČSSR, 1960, roč. 19, s. 455-461, s. 455.
[4] Tamtéž, s. 461.
[5] KOLMAN, A. Budoucnost lidstva. In: Dvacáté století: Kniha o vědě, technice a kultuře 1961. Praha: Orbis, 1961, s. 5-14, s.6.
[6] ADAMOVIČ, I. – POSPISZYL, T. (eds.) Planeta Eden: Svět zítřka v socialistickém Československu 1948 – 1978. Řevnice: Arbor vitae, 2010.
[7] HEISSENBÜTTEL, H. Žádné experimenty? (Objasnění termínu). In: HIRŠAL, J. – GRÖGEROVÁ, B. (eds.) Slovo, písmo, akce, hlas: K estetice kultury technického věku. Praha: Československý spisovatel, 1967, s. 20-28, s. 21.

Květen 19, 2018

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 22. KVĚTNA 2018

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 5:02 pm

NA CESTU K INVALIDOVNĚ

Už zase hrozí, že se s pozváním na další přednášku opozdím. Díky obětavému synovu nasazení vám už píšu z nového počítače, ale jistě to znáte: Přechod na nový počítač je jako stěhování. Abych zpoždění eliminoval, sahám nouzově do archivu a oprašuji text, který jsem tu publikoval 8. ledna 2013. Obvyklý stud, který pociťuji vždy, když se opakuji, je dnes menší: Zboží, které nabízím, sice není čerstvé, jen omyté, ale radostná událost mu nečekaně na čerstvosti dodala.   

Pro pochopení „zadání“ karlínské Invalidovny je nutné uvědomit si situaci permanentně válečné doby a charakteru dobové války, vedené velkými jednotkami žoldnéřů, pro něž byla vojenská služba celoživotním povoláním. Po ní zůstávali společensky nezařazení a nezařaditelní, bez majetku a poznamenaní nemocemi a zraněními. Obecná záchytná sociální síť, vytvářená od středověku, pro ně nestačila. Nový typ zaopatření vysloužilců a invalidů vyšel od těch, kdo měli k problematice nejblíže, od bývalých velitelů.
Pražská Invalidovna byla vybudována z prostředků soukromé nadace, kterou ustavil polní podmaršálek Pietro hrabě Strozzi. Jeho otec, Florenťan Giacomo Strozzi, dostal od císaře Ferdinanda II. roku 1635 konfiskované valdštejnské panství Hořice a rodina se usadila v Čechách. Pietro, dědic panství, byl roku 1657 těžce zraněn v bitvě u Alessandria della Paglia. Zotavoval se u svého přítele Viléma Lamboye z Cortesheimu na zámku v Dymokurech a tam sepsal závěť datovanou 3. 8. 1658, v níž výnos svých statků určuje na stavbu invalidovny: „Poněvadž v tomto pomíjejícím životě není nic jistého, než smrt, leč hodina její jest nejistá ()  já Petr hrabě Strozzi, pán na Hoři­cích () ustanovuji, aby zestárlí chudí důstojníci a vojáci, kteří ve službách válečných zneschopněli, z mého majetku a na něm () zaopatřováni byli jídlem, nápoji, šacením a jinými potřebami, aby na tom žili a nuceni nebyli po věrných a dlouholetých služ­bách válečných žebrati nebo docela ve zkázu přijíti.“ Když 6. 6. 1664 polní podmaršálek defiloval před vítězným vojskem po bitvě o přechod přes řeku Mur, zasáhla ho a smrtelně zranila zbloudilá turecká kule. Nastala v závěti obsažená podmínka bezdětnosti Strozziho v okamžiku smrti a protektorem tím vzniklého nadačního ústavu se stal pražský arcibiskup kardinál Arnošt Vojtěch hrabě z Harrachu. Aby vypořádal Strozziho závazky, byl nucen prodávat jeho statky. Naštěstí je koupila vdova Marie Kateřina Strozziová, rozená Khevenhüllerová z Frankenbergu, a roku 1702 je znovu odkázala ve prospěch Strozziho závěti. Zemřela bezdětná roku 1714. O 14 let později, 27. května 1728, císař Karel VI. vydal nařízení, které umožnilo zahájit stavbu Invalidovny.
Vzor poskytly již existující evropské útulky pro vysloužilce a invalidy, především Hôtel des Invalides v Paříži, dílo Libérala Bruanda z let 1671 – 1676. V letech 1693 – 1697 se stavěl vojenský špitál ve Vídni, přestavěný později na Všeobecnou nemocnici, od roku 1727 Invalidovna v Pešti. Pro umístění té Strozziho se uvažovalo o Hořicích, vhodné pozemky se našly také  na Smíchově a na Kampě. Protože se stavba Invalidovny v Pešti protahovala, rozhodl Karel VI. dekretem z 27. 5. 1728 o zřízení jediné centrální invalidovny u Prahy. Pozemky byly koupeny od rytířského řádu křižovníků s červenou hvězdou a několika dalších, drobnějších vlastníků. Plně vyhovovaly kritériím pro umístění špitálu: ležely blízko řeky a od města po proudu. Také dvoukilometrová vzdálenost od městské brány byly dostatečná a převažující proudění vzduchu směřovalo od města. Základní koncepci ve Vídni zpracovali Konrad Adolf Albrecht von Albrechtsburg a dvorní architekt Josef Emanuel Fischer z Erlachu, kteří navrhovali již Invalidovnu v Pešti. O pražský projekt se ucházel i její stavitel Anton Erhardt Martinelli, schválen byl ale konkurenční projekt Kiliána Ignáce Dientzenhofera a jeho autor jmenován v roce 1731 i provádějícím stavitelem.
Stavební program počítal s ubytováním 4 000 invalidů s rodinami, správy a pomocného personálu. Vedle bytů zahrnoval společenské místnosti pro mužstvo a důstojníky, promenádní chodby, jídelny, kuchyně, sanitární zařízení, krčmu, kantinu, řeznický, krupařský a hokynářský krám, trafiku, sklady, dílny, úřadovny, soud s vězením, požární stanici, školu, farní úřad, kostel, nemocnici s oddělením pro choromyslné, lékárnu, márnici a hřbitov. Jednoduchá dispozice s kostelem ve středu zastavovala čtvercový půdorys o rozměrech zhruba 300 × 300 metrů obvodovými křídly a vloženými vždy dvěma paralelními křídly v severojižním a západovýchodním směru, která vymezovala deset dvorů, jak je vidět na půdorysu zpracovaném podle Dientzenhoferových plánů. V bezprostředním okolí byly situovány ještě stavby mlýna, pekárny, pivovaru, vinopalny, jatek, hospodářského dvora a prádelny, založeny produkční i okrasné zahrady, promenádní aleje, cvičiště a střelnice. Plánovaný rozsah stavby přibližuje zakreslení do současné struktury Karlína.
Za léta 1731 – 1736 byl obestavěn jediný dvůr, tedy postaveny třetiny dvou obvodových a dvou vnitřních křídel, jedna devítina celého projektu. Finanční prostředky se tím již téměř vyčerpaly a při dosavadním tempu by stavba trvala ještě čtyřicet let. Bylo proto rozhodnuto rychle dokončit alespoň hrubou stavbu již postavené části. Redukce si vyžádala vnitřní úpravy a nízký rozpočet znamenal také podstatné zjednodušení článků a omezení plastického doprovodu.
V roce 1735 bylo do Invalidovny nastěhováno prvních 200 obyvatel. Jejich počet po celou dobu existence kolísal kolem jednoho tisíce, nejvíce jich bylo v roce 1854: celkem 1 425 osob s převahou mužstva (1 115 vysloužilců) a malým podílem důstojníků (17), žen (158) a dětí (134). Československá republika převzala Invalidovnu ještě s 83 obyvateli a učinila ji sídlem Zemského úřadu pro péči o válečné poškozence. Chystané nástavbě se naštěstí podařilo zabránit. Postupně se sem stěhovaly sbírky Vojenského muzea. V letech 1933 – 1934 byla postavena nová Invalidovna v Hořicích a většina karlínských invalidů se přestěhovala tam. Ještě v roce 1939 měla Invalidovna 20 stálých obyvatel, poslední invalida tu zemřel až v roce 1956.
Když za okupace zabralo Schwarzenberský palác na Hradčanech Německé vojenské muzeum, přesunuly se odtud do Karlína sbírky Českého technického muzea, po osvobození přibyl Vojenský historický archiv a oddělení architektury Národního technického muzea. Povodeň v roce 2002 vážně poškodila především jeho sbírky. Hledalo se nové využití, svitla například naděje, že by mohla o Invalidovnu rozšířit své stále nedostatečné prostory Universita Karlova. V roce 2015 převzal Invalidovnu Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, nabídl ji k prodeji za cenu minimálně ve výši odhadu, tedy 637 689 000 Kč, a nám zkušeným, jimž nadávají do skeptiků a pesimistů, se zdálo, že se blíží konečná, smutných scénářů jsem si dokázal představit nemálo. Jsem rád, že jsem se mýlil (a toužím si to ještě mnohokrát zopakovat). Včera ÚZSVM oficiálně předal Invalidovnu Národnímu památkovému ústavu a dnes a zítra se tam můžete v rámci festivalu Open House podívat. Další krátké zpřístupnění plánuje NPÚ na přelom srpna a září. V roce 2020 by měla být hotova projektová dokumentace obnovy, v dalším roce položen základní kámen rekonstrukce a nejpozději roku 2025 významná památka předána veřejnosti. „Předána veřejnosti“ v tomto případě není obvyklé klišé, veřejně přístupných má být zhruba 80 procent rozsáhlé stavby. Vedle prohlídkového okruhu a expozice o minulosti Invalidovny myslí koncepce také na komunitní aktivity, neziskové organizace a sdílené prostory. Samotný Národní památkový ústav tu získá další prostorové zázemí pro svou stále košatější vzdělávací a popularizační činnost a pro pracoviště územní památkové správy. Své stálé sídlo by tu měl mít i Pražský filharmonický sbor. Skončí tak jeho ostudné letité bezdomoví. (Investiční záměr si můžete prostudovat na stránkách NPÚ: https://www.npu.cz/cs/npu-a-pamatkova-pece/npu-jako-instituce/invalidovna, odkud je i úvodní obrázek.)

V ÚTERÝ 22. KVĚTNA 2018 SE SEJDEME VE 12.00 A VE 14.00 V PARKU NA LYČKOVĚ NÁMĚSTÍ. (Nejblíž je tam ze zastávky tramvají č. 3, 8, 24 Urxova ulicí, podle níž se zastávka jmenuje.) TĚŠÍM SE NA VÁS.     

 

Květen 13, 2018

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 15. KVĚTNA 2018

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 6:01 pm

ZAPOMENUTÝ MOST A ZAPOMENUTÁ ZASTÁVKA

Rakouská severozápadní dráha (ÖNWB, Österreichische Nordwest­bahn) vstoupila do Karlína roku 1873. Obloukem se přiblížila k Invalidovně, chvíli sledovala trasu Sokolovské a pak překročila po železném příhradovém mostě rameno Vltavy, oddělující Rohanský ostrov od karlínského břehu a naopak spojující karlínský a libeňský přístav. Někdy kolem roku 1880 pořídil jeho snímek významný vídeňský fotograf, vydavatel a obchodník Oscar Kramer (1835–1892).

Ani bez autora druhého snímku si nelze představit učebnici dějin fotografie: Rudolf Bruner-Dvořák (1864-1921), dvorní fotograf následníka trůnu Ferdinanda d´Este, dokumentoval návštěvu císaře Františka Josefa I. v Praze. Na reprodukované fotografii z 28. dubna 1907 právě pod vyzdobeným mostem odjíždí z karlínského přístavu místodržitelský inspekční parník Marie Valerie s císařem a jeho doprovodem na palubě k obhlídce dokončených projektů kanalizační komise, plavebního kanálu v Bubenči a zdymadla v Podbabě.

Následující fotografie byla pořízena kolem roku 1920 před karlínskou tramvajovou remízou, vpravo je vidět její obytný dům, postavený Bohumilem Štěrbou v roce 1891. Tramvajový vlečný vůz č. 503 byl určen pro letní provoz a jeho vzdušná konstrukce tak zcela nezakrývá zastávku Rakouské severozápadní dráhy Karlín-přístav, v průhledu lze přečíst i nápis KARLÍN – KAROLINENTHAL. Zastávka ležela za mostem na karlínském břehu kanálu mírně vpravo od osy dnešní Šaldovy, na rohu Šaldovy a nové komunikace s nesmyslným jménem Rohanské nábřeží.. Dobře je vidět na plánu vydaném v roce 1948, který jsem tu nedávno reprodukoval (https://czumalo.wordpress.com/2018/03/30/u3v-fsv-cvut-pamatky-velke-prahy-prednaska-3-dubna-2018/ ). Plán ovšem zachycuje již jinou situaci než první dvě fotografie: Vltava teče novým korytem, do něhož byla svedena ve 20. letech 20. století. Kanál dosud existuje, ale už je označen jako Mrtvé rameno. V ose Šaldovy je překračuje můstek a odtud míří přímá cesta na nový břeh Vltavy k přívozu. Na druhé straně řeky kotvil u Bubenského nábřeží kousek za jatkami, mezi dnešními ulicemi Komunardů a Na Maninách.

Poslední fotografie vypovídá o zániku. Není už karlínský přístav a kanál byl po II. světové válce postupně zasypán. Osobní doprava na trati skončila právě v roce 1972, kdy ji Zdeněk Bauer vytvořil, pak už na Rohanský ostrov jen občas přijel nákladní vlak. V roce 1984 trať zrušena úplně a most o čtyři roky později rozebrán. Zastávka Karlín se tohoto definitivního konce nedožila, poslední cestující tu nastupovali a vystupovali 27. května 1961. Kdy přesně zanikla i fyzicky, se mi zjistit nepodařilo. Životopisná data mostu, 1873–1988, i zastávky, 1895–1961, i tak vypovídají o dlouhé a dobré službě.

(Zdroj obrázků: BEČKOVÁ, Kateřina. Nádraží a železniční tratě: Zaniklé, proměněné a ohrožené stavby. Praha – Litomyšl: Paseka, 2009, obr. 129, 131 a 133 na s. 118, 119 a 120. – BEČKOVÁ, Kateřina. Vltava a její břehy: 2. díl: Od Petrské čtvrti po vodě do Troje. Praha – Litomyšl: Paseka – Schola ludus-Pragensia, 2009, obr. 119 na s. 142.)

V ÚTERÝ 15. KVĚTNA 2018 SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 12.00 A 14.00 NA ROHU ULIC THÁMOVA A PERNEROVA (METRO B KŘIŽÍKOVA). TĚŠÍM SE NA VÁS.   

Duben 22, 2018

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 24. DUBNA 2018

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 10:50 pm

SKORO TÝDEN OPOŽDĚNÉ ODPOVĚDI

Z návštěvy Památníku osvobození na Vítkově nám zbylo několik dotazů, na něž jsem neuměl odpovědět vůbec nebo přesněji. Obávám se jen, že ne všechny jsem udržel.

První se týkal rozpočtu. Kniha Jana Galandauera Chrám bez boha nad Prahou. Památník na Vítkově (Praha: Havran, 2014), kterou jsem vám doporučoval,  samozřejmě neopomíjí (s. 48 a 52) ani tyto údaje. Hrubá stavba, tedy železobetonová konstrukce, vnější žulové a vnitřní mramorové obklady stály 37 400 000 Kč. Při zakládání stavby bylo vykopáno a odvezeno 6 000 m³ zeminy a kamene. Stavba spotřebovala 5 800 m³ betonu, k jeho výrobě bylo třeba 190 vagonů cementu, 35 vagonů betonářského železa, 7 000 m³ říčního písku a 73 vagonů stavebního dřeva. Na osazení 4 023 kamenných kvádrů a desek (240 vagonů) se spotřebovalo 800 q olova, 2 600 q cementu, 1 500 m³ říčního písku a 500 000 cihel.

Galandauerova kniha zprostředkuje (s. 63) také přehled o financích stavby, které podal Sbor pro zbudování Památníku národního osvobození a pomníku Jana Žižky v říjnu 1938 ministerskému předsedovi: Ze státního rozpočtu připadlo na stavbu prostřednictvím ministerstva národní obrany 24 849 127 Kč. Úhrn prostředků z nestátních zdrojů činil 15 030 793 Kč a měl následující strukturu:
Finanční správa ruských legií: 9 709 355 Kč
Spolek pro zbudování pomníku Jana Žižky vnesl vstupem do Sboru: 4 218 975 Kč
Příspěvek z jubilejního daru presidenta republiky: 677 812 Kč
Dar z jubilejního fondu: 250 000 Kč
Jiné dary: 174 674 Kč

Při určování původu užitého kamene selhala jinak spolehlivá kniha Praha kamenná (BŘEZINOVÁ, Drahomíra – BUKOVANSKÁ, Marcela – DUDKOVÁ, Irena – RYBAŘÍK, Václav. Praha kamenná: Přírodní kameny v pražských stavbách a uměleckých dílech. Praha: Národní muzeum, 1996.), ale ani tyto údaje nechybějí v knize Galandauerově:
Žuly: Olšany u Nepomuku, Požáry u Benešova, Mrákotín, Řásná, Panské Dubenky
Mramory: bílý z Kralického Sněžníku, šedý slivenecký, šedočervený ledický, černý diorit požárský, tmavý slezský, šedý krkonošský

Jako obrazový doprovod jsem z archivu vytáhl fotografii původní podoby Pamětní síně Rudé armády.

V ÚTERÝ 24. DUBNA 2018 SE SEJDEME VE 12.00 A VE 14.00 U KAŠNY NA KARLÍNSKÉM NÁMĚSTÍ. TĚŠÍM SE NA VÁS.   

Uložit

Duben 7, 2018

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 10. DUBNA 2018

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 3:47 pm

ČTENÍ NA CESTU KE KOSTELU SV. CYRILA A METODĚJE V KARLÍNĚ

Znovu vybírám z díla Františka Ekerta Posvátná místa král. hl. města Prahy: Dějiny a popsání chrámů, kaplí, posvátných soch, klášterů i jiných pomníků katolické víry a nábožnosti v hlavním městě království Českého z roku 1883 (II. s. 298-299):

„Po r. 1800 začala se tato osada rychle zvelebovati, a dostala roku 1817 ku cti čtvrté manželky císaře a krále Františka I., Karoliny Augusty, jméno Karlín. Již roku 1849 čítal Karlín 12.000 obyvatelů, postrádal však chrámu Páně, a byl stále přifařen do Volšan. Vyjednávání o příčině stavby velenutného chrámu, kteráž dála se s řádem Křižovníků s červenou hvězdou, jemuž Karlín ohledně světské právomoci podřízen byl, neměla příznivého výsledku, a přestala nadobro zrušením bývalých vrchnostenských úřadů.
Tu ujala se svaté této věci Jednota katolická, která vznikla pod ochranou sv. Vojtěcha v Praze r. 1849, majíc účelem hájiti práv Církve sv., pěstovati křesťanské mravy, a síliti vůbec náboženský život lidu. Dne 6. března 1851 učinil nynější Vyšehradský probošt Václav Štulc šťastný návrh, aby Jednota vystavěla v Karlíně chrám ku poctě svatých apoštolů slovanských Cyrilla i Methoděje, a aby k tomu účelu sbírala horlivě milodary po celé zemi České. Nadšená tato myšlénka byla Jednotou s plesáním přijata a prováděna. S láskou ujali se jí zvlášť starosta Otakar Černín, tehdejší sv.-Vítský kanovník Jan Val. Jirsík, a ovšem i zasloužilý Václav Štulc, a když návrh došel úředního schválení, začaly ihned sbírky, k nimž v první řadě přispěli císař Ferdinand Dobrotivý, císařovna Maria Anna Pia, ovdovělá císařovna Karolina Augusta, údové metropolitní kapitoly svato-Vítské za příkladem probošta svého Václava Vil. Václavíčka, Strahovský opat Jeroným Zeidler, a velmistr Křižovníků Jakub Beer. Nového vznešeného podpůrce nabyla Jednota v osobě kardinála arcibiskupa knížete Bedřicha Schwarzenberga, jenž sotva dne 15. srpna 1850 v Praze nastolen byv, hned 1. listopadu potom vyzval duchovenstvo i věřící lid arcidiecése Pražské ku sbírkám ve prospěch stavby chrámu Karlínského, a sám převelikými oběťmi k tomuto bohumilému dílu napomáhal. Aby však velenutné náboženské potřebě lidnatého Karlína aspoň prozatím vyhověno bylo, ustanovil týž arcipastýř hned v září 1850 v Karlíně zvláštního kněze expositu, a pečoval o zřízení prozatímné svatyně v tomto městě. Tu byla ihned v září 1850 upravena větší jedna síň domu na náměstí řečeného ‚u města Londýna‘ v kapli, kde služby Boží konány; zároveň sestoupil se však sbor měšťanů Karlínských, kteří sebrali přes 2000 zl., jimiž zřídili prostrannou dřevěnou kapli na náměstí, v zahradě nynějšího obecního starosta Josefa Götzla. Kaple tato byla založena na podzim roku 1850, a dne 2. března 1851 posvětil ji při náramném sběhu lidu ku cti ss. Cyrilla a Methoděje arcipastýř kardinál Schwarzenberg, kterýž spolu v Karlíně zřídil samostatnou duchovní správu, tak že Karlín z obvodu farnosti Volšanské téhož roku 1851 úplně vyloučen jest. Prvním duchovním správcem ustanoven tu osobní děkan Dr. Dominik Špachta, horlivý spisovatel český, jemuž přidání dva kooperátorové. Sbírkami po celých Čechách konanými, loterií, i obětmi mnohých dárců, sehnána dosti brzo stavební jistina. Obec Karlínská zakoupila nákladem 25.000 zl. staveniště i rozsáhlé okolní pozemky, aby chrám na volném prostranství stál.
Staveniště vysvětil kardinál arcibiskup Schwarzenberg na den sv. Cyrolla a Methoděje, 9. března 1854, an slouživ mši svatou v prozatímné kapli, a učiniv tu ku shromážděným českou řeč, odebral se na stavební místo, kde po modlitbě rýčem třikráte do země vryl, kterýžto obřad i jiní hodnostáři opakovali.
Způsobem přeslavným vykonal týž arcipastýř obřad položení základního kamene dne 10. června téhož roku 1854 a slavnosti té dodala zvláštního lesku přítomnosť císaře a krále Františka Josefa I. i vznešené choti jeho elišky.
Plány ku novému chrámu zhotovil professor stavitelství ve vídni Karel Rösner, mnohé podrobnosti v plánech těch změnil však Pražský architekt Ignác Ullmann, pod jehož řízením stavbu prováděli stavitel Jan Bělský a kamenický mistr Karel Svoboda. Již za šest let, dne 18. července 1860 položil kardinál arcibiskup Schwarzenberg závěrník do klenby chrámové.
Přiblížil se rok 1863, ve kterém národ náš slavil tisíciletou památku požehnaného příchodu svatých bratří ze Soluně Cyrilla a Methoděje na Moravu, a tu nadešel i kýžený svátek posvěcení nového chrámu Karlínského. Bylo to v neděli dne 18. října 1863. Karlín oblékl se v slavnostní roucho, a velicí zástupové katolíků z Prahy i z venkova připutovali do něho. Velebný chrám posvětil veliký jeho dobrodinec kardinál arcibiskup Schwarzenberg u přítomnosti biskupa Budějovického Jana V. Jirsíka a světícího biskupa Petra Krejčího, kteřížto oba posvětili oba oltáře v postranních loděch. Nové svatyni dostalo se od různých dobrodinců všeho příslušenství, a tak dovršeno jest bohumilé dílo toho, jež po věky zůstane stkvělým památníkem Jednoty katolické, kteráž vlastní podnět ku stavbě dala.“

Na prvním obrázku je interiér provizorní dřevěné kaple na olejomalbě J. Böhma z roku 1852, na druhém návrh stavitele Josefa Kudláčka z roku 1850, na třetím původní návrh Carla Rösnera, na čtvrtém realizovaná podoba, do níž Rösnerův návrh dopracoval Ignác Ullmann. Autor projektu, vídeňský architekt Carl Rösner (1804–1869) studoval v letech 1826-1830 na vídeňské Akademii (prof. Pietro Nobile) a další tři roky ve studiu pokračoval v Římě. V roce 1835 byl jmenován profesorem architektury na vídeňské Akademii a působil zde následujících třicet let. Nejen v oboru sakrální architektury po řadu let představoval nezpochybnitelnou autoritu. Jeho dílo připomínám alespoň katedrálou sv. Pavla, stavěnou podle jeho projektu od roku 1866 v chorvatském městě Đakovo. Po jeho smrti vedli stavbu Friedrich von Schmidt a Hermann Bollé. Stavebníkem byl bosensko-srijemský biskup Josip Juraj Strossmayer (1815-1905).

(Zdroj reprodukcí: MÍKA, Zdeněk. Karlín: nejstarší předměstí Prahy. Praha: Muzeum hl. m. Prahy, 2011, s. 39 a 40. – KarlínChrám sv. Cyrila a Metoděje v Praze-Karlíně. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007, s. 25 a 32.)

V ÚTERÝ 10. DUBNA 2018 SE SEJDEME VE 12.00 A VE 14.00 NA KARLÍNSKÉM NÁMĚSTÍ PŘED KOSTELEM SV. CYRILA A METODĚJE. TĚŠÍM SE NA VÁS.

Duben 1, 2018

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 3. DUBNA 2018 SE PRO NEMOC NEKONÁ

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 7:00 pm

JEŠTĚ K NEGRELLIHO VIADUKTU
Renomovaný krajinář a vedutista Ferdinand Lepié (1824-1883), který se úspěšně věnoval i historické malbě, maloval Negrelliho viadukt (obraz je ve sbírkách Muzea hlavního města Prahy) jako čerstvou novostavbu a zachytil tak jeho podstatnou součást, která dnes chybí a nemůže být při současné opravě rekonstruována: Dokonalost proporcí a monumentalitu vpravdě římskou spoluvytvářelo mohutné kamenné zábradlí. Viadukt byl projektován jako dvojkolejný, mezi parapety zbývala šířka 7,60 m. Když si provoz vyžádal položení třetí posunovací slepé koleje, byla potřeba větší šířka, v obloucích na předmostí až 9 metrů. Průběžné široké kamenné parapetní zídky byla proto sneseny a nahrazeny ocelovým zábradlím, na pravém předmostí vysunutým na železobetonové konzolky.

Nerad připojuji následující sdělení:

PŘEDNÁŠKA SE V ÚTERÝ 3. DUBNA 2018 NEKONÁ, NEBOŤ SE MI NEDOLÉČENÁ CHOROBA VRÁTILA S NEPĚKNOU RAZANCÍ. Hledím do diáře a je mi ještě hůř: Tenhle semestr se nevyvíjí dobře. Další zdravotní výpadek, pokračovat budeme, jak pevně věřím, 10. dubna. 17. dubna jdeme do Národního památníku na Vítkově, další přednáška je 24. dubna. Pak ovšem následují dva státní svátky a 15. května bychom se podle harmonogramu akademického roku měli vidět naposled, neboť výuka končí 18. 5. Rád bych vám vše zameškané nahradil. Přemýšlejte, prosím, zda se nedohodneme na harmonogramu vlastním.

Uložit

Březen 30, 2018

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 3. DUBNA 2018

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 1:38 pm

NEGRELLIHO VIADUKT

První vlak vjel do Prahy 20. srpna 1845. Přijel Karlínem na Státní nádraží (dnešní Masarykovo), ležící už na území Nového Města pražského. Nákladové nádraží a celé provozní zázemí ale zůstalo za jeho hradbami. Negrelliho viadukt, postavený v letech 1846–1849 (Alois Negrelli – Jan Perner), spojil nádraží Severní státní dráhy (Severní státní dráha, NStB, k. k. Nördliche Staatsbahn) s její pražsko-podmokelskou větví. Dlouhý je 1 111 metrů, původně měl 87 ka­menných oblouků (77 půlkruho­vých, 8 segmentových přes řeku, 2 průchody pro pěší) o maximálním rozpětí 25,3 m, šířka polí se pohybuje mezi 6,3 a 10,7 m. V roce 1954 byly tři oblouky nad Křižíkovou ulicí nahrazeny trámovým překladem z prefabrikovaných předpjatých železobetonových nosníků, poprvé u nás použitých. Brantlova a Rybičkova veduta z roku 1857 má v dosti chudé nabídce ikonografických pramenů k Negrelliho viaduktu výsostné postavení: Ukazuje monumentalitu skvělého inženýrského díla ještě nepotlačenou těsným obestavěním. Orientaci nejvíce pomohou Ferdinandovy kasárny (Albert Klein 1845-1848). Vlevo za viaduktem je vidět koncentraci továren v dnes již nečitelné konfiguraci ostrovů a říčních ramen (dnešní Pobřežní ulice nemá klamavý název, klamavá je současná realita, bylo to skutečně nábřeží). Polygonální budovy blízko viaduktu jsou gazometry karlínské plynárny, kterou postavila a v letech 1847-1881 provozovala Vratislavská společnost pro výrobu plynu a osvětlování ulic plynem. (Zdroj reprodukce: MÍKA, Zdeněk. Karlín – nejstarší předměstí Prahy. Praha: Muzeum hl. m. Prahy, 2011, obr. 51 na s. 31.)
Mladší část, Karlínský spojovací viadukt, postavený v roce 1871 za pouhých šest měsíců, pomohla překlenout nevýhodu koncového Státního nádraží: Propojila horní nádraží v Libni s nádražím Bubny a nákladní vlaky tak nemusely zajíždět na Státní nádraží. Je dlouhý 351 metrů, má 10 kamenných a 16 cihelných oblouků. Ulice pod ním, Pernerovu a Prvního pluku, trať překračovala po železných příhradových mostech. O rok později byla dokončena Pražská spojovací dráha (Praha-Smíchov – Praha-Hlavní nádraží) a přes výhybnu Hrabovka propojena se Severní státní drahou. Autorem fotografie aktuálně sneseného svršku Karlínského spojovacího viaduktu s pohledem na průčelí karlínské sokolovny (Josef Blecha st. 1886-1887) je Václav Vašků (HN).
Rakouská severozápadní dráha (ÖNWB, Österreichische Nordwest­bahn) dorazila k Praze roku 1873. Výstavba koncového nádraží na Tišnově ale byla možná až po zboření Poříčské brány a přilehlého úseku hradeb, trať proto načas končila na provizorním nádraží na Rohanském ostrově. Musela překonat rameno karlínského přístavu, příhradový železný most přetrval i jeho zasypání a byl rozebrán až v roce 1988. Když bylo v květnu 1875 dokončeno nádraží Praha-Těšnov, nádraží na Rohanském ostrově dále sloužilo jako nákladové a to až do roku 1984, kdy trať zanikla. Její trasa, dotýkající se Sokolovské, sledovala částečně průběh původního vltavského břehu před přeložkou meandru ve 20. letech minulého století. Na připojeném dvoulistu z Orientační knihy Velké Prahy a Modřan (Praha: Masarykův četnický vzdělávací a podpůrný fond, 1948) je vidět bohatá struktura tratí a vleček a také umístění zastávky Karlín v Pobřežní ulici u ústí Šaldovy.
Předposledním obrázkem připomínám krásu těšnovského nádraží (Karl Schlimp 1872-1875), jehož zmrzačení v roce 1973 a odstřelení torza 16. března 1985 patří spolu s využitím/nevyužitím jeho místa k těžkým zločinům na městě spáchaným. Nádraží se od roku 1919 jmenovalo Denisovo, za okupace Moldaubahnhof, po osvobození znovu Denisovo a od roku 1948 Praha-Těšnov.
Poslední je fotografie Jindřicha Eckerta, vytvořená kolem roku 1900. Vedle čerstvé novostavby Musea královského hlavního města Prahy (Antonín Balšánek 1896-1898) ještě stojí kavárenský pavilon. Kavárnou byl vybaven Poříčský park, založený bezprostředně po zbourání bastionu č. 22 v roce 1875 na jeho místě. Roku 1883 se pavilon stal prvním sídlem nově zřízeného městského muzea a sloužil mu i po postavení nové budovy. Až roku 1974 podlehl následkům již uvedeného zločinu na městě. (Zdroj: BEČKOVÁ, Kateřina. Zmizelá Praha: Nové Město. Praha: Schola ludus-Pragensia, 1998, obr. 387 na s. 333.)
Vlastně není poslední. Zbývá ještě jedna úplně dole: Nedokážu se s vámi nerozdělit o fotografii Jana Novotného z roku 1947, na níž je místo později brutálně zavražděné ještě plné života. (Zdroj: BEČKOVÁ, Kateřina. Zmizelá Praha: Nádraží a železniční tratě. Praha – Litomyšl: Paseka – Schola ludus-Pragensia, 2009, obr. 118 na s. 110.)

V ÚTERÝ 3. DUBNA 2018 SE SEJDEME VE 12.00 A VE 14.00 NA KARLÍNSKÉM NÁMĚSTÍ PŘED KOSTELEM SV. CYRILA A METODĚJE. TĚŠÍM SE NA VÁS A PŘEJI POŽEHNANÉ VELIKONOČNÍ SVÁTKY.


Březen 25, 2018

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 27. BŘEZNA 2018

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 6:33 pm

JEŠTĚ K BUDOVĚ VŠEOBECNÉHO PENZIJNÍHO ÚSTAVU

Na místě, kde dnes stojí budova Všeobecného penzijního ústavu (Josef Havlíček – Karel Honzík 1929-1934), pracovala po šest desetiletí pražská obecní plynárna. Roku 1866 ji postavil a poté řídil August Jahn, dříve ředitel plynárny v Drážďanech. O dva roky později se v jejím sousedství usadila továrna na výrobu čpavku z odpadních vod pražských plynáren Františka Šebora, později Josefa Řivnáče. Plynárna i čpavkárna byly zrušeny až poté, co roku 1927 spustila provoz nová pražská obecní plynárna v Michli. Reprodukovaná fotografie ateliéru Eckert vznikla v roce 1908[1]. Hlavní nádraží, jehož věže vidíme mezi komíny vlevo, bylo tehdy právě dokončovanou novostavbou. Domy vpravo v dolní části Karlovy ulice tam vesměs stojí dosud, jen ulice se od roku 1990 jmenuje Seifertova. Karel Honzík přibližuje podobu místa v době, kdy s Josefem Havlíčkem začínali pracovat na projektu Všeobecného penzijního ústavu: „Žádná inspirace se nedostavuje v pustině plné hrbolů, násypů, jam, polozbořených domů, kde pomalu vítězí příroda. Pozemek zarůstá téměř neprostupnou houštinou, obrovitým plevelem, kde bytují myši, krtci, divocí králíci. A uprostřed obrovské nádrže po plynojemech, plné mastné vody.[2]
Konečná podoba budovy Všeobecného penzijního ústavu, zde na fotografii z Atelieru de Sandalo z doby krátce po dokončení[3], se v mnohém liší od návrhu, který Karlu Honzíkovi a Josefu Havlíčkovi otevřel cestu ke konečnému projektu. „Největší tlačenice byla kolem modelu námi navržené stavby. Zhotovili jej dva studenti architektury E. Hruška a V. Kuba. Jejich model byl opravdovým uměleckým dílem. Skleněné kubusy polepené bělostným papírem. Papír představoval plné stěny, zatímco vynechané pruhy skla dávaly téměř hmatatelnou iluzi spojitých obrazců okenních ploch.[4] První verze počítala s ocelovým skeletem, s fasádami zavěšenými na konzolách a s průběžnými okny ve vodorovně posuvných ocelových rámech 340 × 120/130/. Přemyslova ulice se od roku 1930 jmenuje U Rajské zahrady, nová ulice zůstala bezejmenná až do roku 1980, kdy ji v duchu poválečného využití paláce pojmenovali po odborářském předákovi Václavu Havelkovi. 17. prosince 2008 pak byla Havelkova přejmenována na Siwiecovu. (Téměř šedesátiletý úředník Ryszard Siwiec se 8. září 1968 upálil při celostátních dožínkách na varšavském Stadionu Dziesięciolecia Manifestu Lipcowego na protest proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy.) Fotografie modelu byla součástí průvodní zprávy, kterou autoři vydali tiskem nejprve samostatně a v roce 1931 vtělili do 3. svazku odeonské řady Mezinárodní soudobá architektura, redigované Karlem Teigem, odkud ji reprodukuji[5].
Stavba budovy Všeobecného penzijního ústavu zdaleka nevyčerpala kapacitu pozemku plynárny, také díky opuštění blokového schématu a zmírnění výškové regulace. Záměry autorů byly v průvodní zprávě vyjádřeny jasně: „Nakreslili jsme Rajskou zahradu v celku, nikoliv tak, jak byla parcelována regulačním plánem. Bylo naším míněním, že je tu příležitost k rozšíření Riegrových sadů ve větší park, kterých je beztak již málo v Praze. Nechápeme, proč by bylo nutno káceti krásné vzrostlé stromy Rajské zahrady, vypuzovati zeleň z města, které stůně svou sterilností a špatnou hygienou. Proč umísťovati tu veřejné budovy, které mohou nalézti dost prázdných a nezarostlých parcel? Z těchto důvodů též navrhujeme, aby místo náměstí před budovou V. P. Ú. osazen byl trávník, oživený ojedinělými stromy.[6]  První neúspěch zachytil Karel Honzík v již citované vzpomínkové knize: „Je přirozené, že při řešení tak velkého objektu jsme uvažovali o jeho prostředí. Navrhli jsme zelené náměstí před vchodem do budovy a opuštění stereotypního zastavění uzavřenými bloky na okolních pozemcích. Tím více nás pobouřilo, když jsme se dozvěděli, že do prostranství před VPÚ má být vražena budova školy. Nehledě k její vlastní problematické architektonice s cihelnými – rádoby monumentálními – pilíři, mělo být její těleso posazeno do terénu bez jakékoliv vazby na skladebné části penzijního ústavu. Zahájili jsme hned kampaň proti tomuto bezohlednému a nahodilému zastavování. Předložili jsme magistrátu námět na to, jak hmotu školní budovy lineárně navázat na obytnou část už realizovaného komplexu VPÚ. V městské radě byly naše náměty odmrštěny, neboť tam uvěřili různým hlasům, že se chceme zmocnit projektu školy a že vůbec sledujeme zištné cíle. Jako by nám prý nestačilo, že jsme dokončili velestavbu. Nikdo nebyl ochoten přihlédnout k věcné stránce celého případu. Teprve výsledek nám dal za pravdu. Škola trčí v prostoru náhodně, jako by nebylo faktu sousední velké stavby. Byl to začátek – a nepříliš šťastný začátek – pro vytváření nové vstupní čtvrti do Žižkova, která se stala v dalších desetiletích předmětem řady soutěží a námětů.[7]
Nemohu je tu sledovat všechny, jen připomenu alespoň dvě položky z této řady. V roce 1940 byla uzavřena bohatě obeslaná soutěž na finanční a justiční úřady na pozemku nad budovou Všeobecného penzijního ústavu. V soutěži se sešla prakticky celá elita funkcionalistické architektury a možnosti neblokového zastavění velkými objemy administrativních budov v přímé konfrontaci s VPÚ hledala ve variantách zatím ideových, bez tlaku brzké konkrétní realizace. Podstatným tématem tu byla také integrace výškové budovy VPÚ do pražského panoramatu.Autorem reprodukovaného návrhu je Adolf Benš[1].

[1] Architektura II, 1940, obr. 464 na s. 187.

Další soutěž vypsalo ministerstvo dopravy v roce 1957 a Karel Honzík s Josefem Havlíčkem se jí zúčastnili návrhem, který byl nakonec pro nedodržení soutěžních podmínek hodnocen mimo soutěž. Požadavek velké administrativní budovy Správy Pražské dráhy, budovy Dopravního projektového ústavu, zdravotního střediska ČSD a dalších řešili radikálně vložením vysoké štíhlé pyramidy Havlíčkova mrakodrapu stanové konstrukce. Na Havlíčkově kresbě ji vidíme z terasy zamýšleného mezinárodního hotelu na druhé straně Seifertovy (tehdy Kalininovy) ulice, zbavené činžovních domů z 19. a počátku 20. století. Nízké budovy kolmo vybíhající k ulici vymezují otevřené náměstí s obchody v ose budovy Správy Pražské dráhy. Vpravo stojí budova, na jejímž průčelí zkratku VPÚ vystřídala po válce jiná, ROH[8].
Stejný princip uplatnil Josef Havlíček ve studii zastavění okolí z roku 1959[9]. Pro orientaci: Kalininova je, jak už řečeno, dnešní Seifertova, Dobrovolců od roku 1961 Vlkova. Legenda: 1 = VPÚ (ROH, ÚRO), 2 = administrativní budova, 3 = stávající budova VŠE, 4 = stávající administrativní budova, 5 = budova ústřední technické knihovny, event. zároveň střediska Státního výboru pro rozvoj techniky, 6 = třípatrový trojdům se služebními byty Technické knihovny, 7 = bodové obytné domy a sad, 8 = doplňující administrativní budova ROH, 9, 10, 11 = budovy ROH (škola ROH, internát studentů, internát pro zahraniční rekreanty, kuchyně, sportovní zařízení s bazénem, tiskárna Práce s administrací a redakcemi atd.), 12 = vzorové nákupní středisko pro všechny potřeby domácnosti se samoobsluhou, 13 = koncertní a kongresová budova se sálem pro 3 000 – 3 500 posluchačů, dvěma komorními sály pro 500 posluchačů, výstavními sály, menšími sálky, studii, kancelářemi atd., 14 a 15 = třípodlažní budovy s obchody, kavárnou, klubovnami atd., 16 = čtyř- až osmipodlažní obytné bloky severojižního typu, 17 = čtyř- až osmipodlažní obytné bloky východozápadního typu, 18 = volná obytná zástavba typu 16 a 17. Na posledním obrázku je pak jedna z variant podoby Ústřední budovy technických knihoven a informací[10].
Příběh okolí budovy Všeobecného penzijního ústavu se dosud neuzavřel, jeho další kapitola se jmenuje Churchill Square a píše ji Penta Real Estate v konsorciu se SUDOP. Dvě kancelářské budovy, 30 100 m² pronajímatelné plochy, jedna rezidenční[11]. Pražské příběhy, alespoň ty architektonické a urbanistické, nekončívají šťastně.

V ÚTERÝ 27. BŘEZNA 2018 SE SEJDEME VE 12.00 A VE 14.00 NA ROHU ULIC SOKOLOVSKÁ A KE ŠTVANICI POD HODINAMI PŘED STANICÍ METRA FLORENC. TĚŠÍM SE NA VÁS.

[1] DVOŘÁK, Tomáš a kol. Žižkov: Svéráz pavlačí a strmých ulic. Praha: Muzeum hl. m. Prahy, 2012, obr. 103 na s. 37.
[2] HONZÍK, Karel. Ze života avantgardy: Zážitky architektovy. Praha: Československý spisovatel, 1963, s. 160.
[3] https://www.fostinum.org/atelier-de-sandalo.html.
[4] HONZÍK, Karel. Ze života avantgardy: Zážitky architektovy. Praha: Československý spisovatel, 1963, s. 163.
[5] HAVLÍČEK, Josef – HONZÍK, Karel. Stavby a plány. Praha: Odeon, 1931, s. 97.
[6] Tamtéž, s. 114.
[7] HONZÍK, Karel. Ze života avantgardy: Zážitky architektovy. Praha: Československý spisovatel, 1963, s. 190-191.
[8] HAVLÍČEK, Josef. Návrhy a stavby. Praha: Státní nakladatelství technické literatury, 1964, obr. 405 na s. 127.
[9] Tamtéž, obr. 464 na s. 143.
[10] Tamtéž, obr. 475 na s. 147.
[11] http://www.pentainvestments.com/cs/investments/project/churchill.

Uložit

Uložit

Březen 17, 2018

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 20. BŘEZNA 2018

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 11:47 pm

DŮM NEZNÁMÉHO ARCHITEKTA, KTERÉHO SOTVA ZNÁME JAKO FOTOGRAFA

Dům, který nás zaujal na rohu žižkovských ulic Lucemburská a Bořivojova (čp. 1242/XII, Lucemburská 21), jsme díky tomu, že Šárka Těšík má lepší vizuální paměť a chytře využívá svůj telefon chytřejší než já, autorsky a časově určili ještě v průběhu minulé mokré a studené přednášky. Určit nám ho dovolila fotografie v knize už zde několikrát citované[1], reprodukovaná z časopisu Český svět[2]. Dům v letech 1912-1913 postavil stavitel Emil Moravec podle projektu Jindřicha Vaňka. Nový soupis[3] jej neuvádí, spolehlivá Praha 1891–1918 obsahuje fotografii Ester Havlové z Lucemburské ulice a následující charakteristiku: „Geometrické moderně se nejvíce přibližuje (myšleno v bloku mezi Jagellonskou a Lucemburskou) nárožní dům v Lucemburské ulici 21/1242 architekta Jindřicha Vaňka z roku 1912; jeho fasáda nese některé znaky typické pro tvorbu architekta Emila Králíčka.[4]
O architektonickém díle Jindřicha Vaňka (1888-1965) toho vlastně zatím víc nevíme. Rodák z Rokycan, syn ředitele měšťanské školy v Radnicích, studoval na průmyslové škole v Praze a architektonické vzdělání získal pravděpodobně v Německu. Tam také krátce praktikoval a poté pracoval v ateliéru Josefa Gočára. Nelze vyloučit, že žižkovský dům je jeho poslední realizací. V době, kdy se stavěl, už Jindřich Vaněk intenzivně fotografoval. Na jaře roku 1914 si s Josefem Kandelárem v Praze zřídili fotografický ateliér Vaněk & Kandelár. Existoval do června 1922, kdy se společníci rozešli a Vaněk pak pokračoval samostatně. Jeho ateliér skončil až s likvidací živnostníků v 50. letech.
Od počátků tvorby fotografoval především portrét, akt a architekturu, po Velké válce ve svém ateliéru hlavně děti (vyráběl z jejich portrétů leporela o 12 fotografiích). Jako fotografa ho proto připomínám snímkem Výbuch smíchu, který Augustin Škarda s redakčním kruhem zařadili do ročenky Svazu československých klubů fotografů amatérů Československá fotografie IV, 1934. Bližší jsou mi ovšem jeho akty, fotografie architektury a městské veduty. Poloakt, dnes ve sbírkách Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, který tu reprodukuji[5], vytvořil Jindřich Vaněk před rokem 1932. Úspěšný byl soubor 16 pohlednic v modrém tónu Praha v zimě, který dobře zastupuje jeden pól rozpětí Vaňkova fotografického naturelu: Romantik s citem pro atmosféru, vyšlý z piktorialismu, přirozeně miloval ušlechtilé tisky, schopné ji tlumočit, hlavně uhlotisk a olejotisk. Sám vyvinul ve 30. letech postup, který poskytoval výsledky evokující daguerrotypii. Systematicky pracoval na souboru vedut Krásy republiky Československé. Na druhé straně rychle pochopil možnosti, které otevírají kinofilm a fotoaparáty Leica jak pro ateliérovou práci, tak pro reportáž i komerční pouliční fotografii. (V roce 1934 byl snad dokonce odsouzen za nekalé obchodní praktiky, spočívající nejspíš v tom, co se pak stalo běžným: Právě jste byli fotografování, fotografie si můžete vyzvednout na této adrese…) Jádrem jeho díla, které se jinak dochovalo ve stavu velmi torzálním, je půlstoletí, mezi léty 1914 a 1964, vytvářená Galerie vynikajících osobností, dnes uložená v Archivu Národního muzea. Obsahuje portréty více než 1 200 osobností z celého světa, 3 565 negativů, 3 363 kinofilmů a 1 517 pozitivů, s nimi je navíc spojena korespondence s řadou portrétovaných. Jindřich Vaněk jako fotograf neupadl v zapomnění především díky výstavám, které připravili v posledních dvou desetiletích Jan Mlčoch a Libor Jůn, a publikační aktivitě druhého z nich[6]. Jako architekt na své znovuobjevení stále čeká, jedna fotografie v Českém světě je málo.

V ÚTERÝ 20. BŘEZNA 2018 SE SEJDEME VE 12.00 A VE 14.00 NA NÁMĚSTÍ WINSTONA CHURCHILLA U JEHO POMNÍKU. TĚŠÍM SE NA VÁS.    

[1] DVOŘÁK, Tomáš a kol. Žižkov: Svéráz pavlačí a strmých ulic. Praha: Muzeum hl. m. Prahy, 2012, obr. 152 na s. 52.
[2] Český svět, 1912-1913, roč. 9, č. 37, 9. 5. 1913, s. 4.
[3] PRIX, Dalibor a kol. Umělecké památky Prahy: Velká Praha: M/Ž 1-2. Praha: Academia, 2017.
4] SVOBODA, Jan E. – LUKEŠ, Zdeněk – HAVLOVÁ, Ester. Praha 1891 – 1918: Kapitoly o architektuře velkoměsta. Praha: Libri, 1997, s. 138.
[5] BIRGUS, Vladimír – MLČOCH, Jan. Akt v české fotografii. Praha: KANT, 2000, obr. 33.
[6] Především JŮN, Libor. Architekt Jindřich Vaněk – osud zapomenutého fotografa a jeho díla. In: Pax bello potior: Sborník věnovaný doc. PhDr. Rudolfu Andělovi, CSc. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2004, s. 278-298.

Older Posts »

Vytvořte si zdarma webové stránky nebo blog na WordPress.com.