Czumalova nástěnka

Říjen 16, 2016

RODNÉ PIVO

Filed under: Z MÉHO ŽIVOTA — V. Cz. @ 8:13 pm

hu021I neozbrojenému oku je na mně patrné, že mám rád pivo. Už hodně dlouho. Moje moudrá litohlavská babička nám, tedy bratranci Josefovi a mně, dávala skleničku piva při každém obědě od dětství dosti časného. „Aby klukům dobře trávilo“, vysvětlovala svým dcerám, tedy našim maminkám, a když namítaly, že po tom pivu zblbneme, utřela je přímým důkazem, že v našem věku už také pivo dostávaly a nezblbly, jedna z nich je dokonce inženýrka. Když jsme byli nachlazení, pivo nám ohřívala. Obraz zafixovaný z dětství: Koukám do hliníkového kastrůlku na plotně, pivo je proti jeho světlému dnu zlatisté a k hladině jím stoupají krásné zlatostříbrné bublinky. Na první fotografii přinášíme s dědečkem domů z hospody na návsi džbánek piva, nejspíš to bude černý obyčejný, tedy tmavá sedmička z Plzně. Na druhé nese dědeček obvyklou nálož deseti lahvových desítek Gambrinus. Pivní výcvik tedy časný a prováděný dobrým pivem, navíc zřejmě i častý, když se dochovaly hned dvě fotografie přinášení piva z různých ročních dob.
(Musím vlastně představit dědečka Karla, zatím jsem tu psal jen o svém ukrajinském dědečkovi Vladimírovi: Legionář, jeden z těch, kteří tažením po magistrále a návratem do vlasti přes Japonsko a USA vykonali cestu kolem světa. Kvalifikovaný slevač, z něhož krize učinila cestáře, vážený starosta, který naši vesnici úspěšně převedl přes úskalí protektorátních let. Jako důchodce na nás měl čas a nespočtu, co všechno nás naučil. Často na něj myslívám, byl to chlap z jednoho kusu, jakých je teď málo.)
hu020Oba rodiče pivo rádi a tak jsem ani doma v Chebu nebyl pivně diskriminován. Právě v Chebu jsem našel to, čemu říkám rodné pivo. Chuť je smysl ještě nespolehlivější, než většina smyslů ostatních. Vysoce individuální, složitě podmíněný, proměnný v čase. Dané je jen to nejzákladnější, vše ostatní získáváme v průběhu života. Chuťová paměť vyžaduje pečlivé udržování, ale i pak je nepevná. Jistou stabilitu jeví jen to, co vzniká častou a dlouho opakovanou konzumací, nejlépe vázanou na pevné místo. V tom je kouzlo lokálních pivovarů: Vaří chuť domova. V časech plánované ekonomiky se mohlo zdát, že se některé pivovary drží jen díky tehdejšímu vynálezu, zvanému rajonizace, kdy pivovar prakticky monopolně zásoboval stanovené území. Ale k nepití se jejich produkty zdály jen těm, kdo je okusili epizodicky, místní na nich vyrostlí je pili s chutí. Na některá piva nestačilo vyladit jen chuť, byla mezi nimi i proslulá projímadla, nikoliv ovšem pro místní. I s vědomím tohoto rizika se vždy snažím pít místní piva.
Z uvedeného vyplývá, že nemohu objektivně posoudit, jak dobré chebské pivo bylo. Mně velmi chutnalo, zvláště jedenáctka. K nedělním večerům na koleji patřilo hladové vyhlížení těch, kdo se syti a obtěžkáni vraceli z domova. Kamarádi mi zpravidla sežrali všechno, co jsem si přivezl (největší úspěch měl vždycky maminčin tvarohový koláč s rozinkami štědře namáčenými v rumu), ale když mi maminka přibalila k tučnější potravinové pomoci rodné pivo, většinou jsem si je mohl vypít sám. Tehdy mi to bylo divné, dnes tomu rozumím. Stejně jako tomu, proč hrdý dědeček vláčel přes celou (tehdy větší) republiku vnoučkovi u příležitosti vojenské přísahy tašku plnou desítek Šariš, i když vnuk sloužil v jednom z pivně nejvydařenějších regionů Čech. (Rodného piva se, chudák, nedočkal, staršina naší jednotky při namátkové kontrole na bráně, jak se správně vojensky říká, staříka zadržel, pivo zabavil a povolal mě, abych je s ním komisionálně zlikvidoval, samozřejmě nikoliv vylitím do kanálu. Na několik dní mě to postavilo mimo službu, tedy přesněji posadilo.)
hu022Pivovar, odkud mé rodné pivo pocházelo, zahájil provoz už v roce 1873 na návrší nad městem jako Erste Aktienbrauerei in Eger. Důstojnou architektonickou podobu mu dal Karl Habrzettl. Na reprodukci firemní tiskoviny ze 30. let je už akciový pivovar několikrát rozšířený a modernizovaný, po trojici plzeňských největší v západních Čechách. V posledním roce II. světové války jej vážně poškodil spojenecký nálet na blízké nádraží a obnova si vyžádala půldruhého roku. V roce 1947 byl pak znárodněn a začleňován do často reorganizovaných podnikových struktur, až se nakonec v roce 1960 stal závodem národního podniku Západočeské pivovary, po privatizaci roku 1990 pak závodem akciové společnosti Plzeňské pivovary. Ta jeho provoz v roce 1995 ukončila. Pivovar pak dál živořil jako stáčírna a distribuční sklad, postupně ubouráván a přizpůsobován potřebám vesměs kořistně krátkodobým. Obvyklý smutný příběh.
Nebydleli jsme tak daleko od něj, maminka poblíž pracovala, Pivovarskou ulicí jsme chodili na nádraží a na naši zahrádku v kolonii za ním. Pokud zrovna vítr nepřinášel kočičí puch spalovaného hnědého uhlí z Palivového kombinátu Vřesová, stačilo otevřít okno v kuchyni a pivovar zavoněl až k nám. Nestýská se mi jen po hradní jedenáctce, ale také po té vůni. Domov je pojem, který se nikdy nevyprázdní. Jeho rozměrem jsou také rodná piva, pevně spojená s místy, odkud pocházejí, tedy pivovary, které uměly být jednou z dominant měst a byly nejen vidět, ale také cítit. O to nás připravil zánik mnohých, ale i technologický pokrok, moderní pivovar cítit není. (Asi to má i marketingový dopad, před časem mě kamarádka vyděsila sdělením, že se svými studenty řeší projekt emitoru vůně pivovaru, který jim zadal Plzeňský Prazdroj.) S každým zaniklým pivovarem zaniká kus naší identity. Nepřestávám se radovat, že jsme přestáli periodu, kdy se zdál vývoj směřovat ke zprůměrovanému europivu, které lze uvařit kdekoliv a nechutná nikde, a vrací se piva jasně lokalizovaná. Mé rodné pivo ale zemřelo na prvobytně pospolný kapitalismus. Etikety, které na mne vypadly z jedné knihy o Chebu, tu tak reprodukuji jako náhrobní kameny.
585Smutek z cesty kolem zaniklého akciového pivovaru, který jsem si v létě z Chebu odvezl, vyvážila radost z nového života pivovaru, jehož pivo jsem už pít nestihl: Pár kroků od náměstí stál už od roku 1630 měšťanský pivovar, který v 80. letech 19. století získala rodina Schmidtů a postupně proměnila v druhý největší chebský pivovar. Zásadní modernizací prošel v roce 1911. Vařilo se tu až do spuštění provozu v obnoveném akciovém pivovaru. Samotný pivovar se nedochoval, jen samostatná budova chladných provozů. S tou mám spojenu jinou vůni, přesněji smrad: Za mých chebských studentských let tu v ponuře zchátralé stavbě příslušný národní podnik skladoval ovoce a zeleninu a hnijící kapusta a brambory vhodně zahušťovaly atmosféru periferie v centru města. Jsem nedůvěřivý ke konverzím průmyslových objektů, většinou dokonale sterilizují a vyhánějí atmosféru, ale ta zdejší (2012–2014) se velmi povedla. Dnes je tu velké papírnictví, ateliéry, galerie, kavárna a pension. O jeden pivovar jsem přišel, ale Erste bürgerliche Brauhaus Brüder Schmidt mi byl o letošních prázdninách pár dní pohodlným domovem, počítaje v to nejen věci utilitární a atmosféru, ale také báječný personál. Nevyžádaná reklama: Penzion Papírna, Svatopluka Čecha 589/1, Cheb.
Pokud máte dojem, že v mém případě měly pravdu naše maminky, nikoliv babička, mohu uplatnit jen jednu námitku: Nejspíš to nemám z piva.
bz018bz020bz019

Září 6, 2016

MÁ PRVNÍ ODBORNÁ KNIHA O UMĚNÍ

Filed under: POD VLIVEM, Z MÉHO ŽIVOTA — V. Cz. @ 3:48 pm

525Dnes jsem při marném hledání knihy, kterou nutně potřebuji k práci, narazil na jinou, s níž jsem se už pěkně dlouho neviděl. Hned mi došlo, jak krásně spojuje sotva zahájenou rubriku Pod vlivem s tím, jak zůstávám pod vlivem dojmů z prázdninové návštěvy Chebu.
Cheb dostal mimořádně krásnou knihovnu: Chebský továrník ing. Dominik Kreuzinger (1856–1903) zanechal velkorysý odkaz 400 000 K na její postavení a vykonavatelé jeho závěti, teplický vrchní inženýr Adolf Niklas a chebský advokát dr. Eduard Lederer, dokázali s pomocí starosty dr. Gustava Gschiera získat pozemek na konci Goetheringu a dovést až k realizaci secesní projekt teplického architekta Maxe Loose z Losinfeldu. Stavělo se od roku 1909 a 12. února 1911 se Kreuzingersche Volksbücherei  vybavená čítárnou a přednáškovým sálem pro 300 posluchačů slavnostně otevřela čtenářům.
306Průčelí obrácené k protější synagoze ovládl velký štukový reliéf. Na Loosových návrzích se objevuje alegorie s Múzou před chrámem vzdělanosti, umělec, jehož jméno dosud neznáme, nakonec vytvořil výjev civilnější: vousatý vzdělanec podává knihy skupině typově rozrůzněných čtenářů, v pozadí již pilní čtenáři v čítárně čtou. Ústřední postava nejspíš není abstraktní Knihovník, ale sám Dominik Kreuzinger. (Zbyněk Černý a Marcel Fišer se ve své výborné knížce Umění v Chebu z roku 2013 určení korektně vyhýbají.) Nám ovšem soudružka učitelka říkala, že je to Ladislav Zápotocký rozdávající knihy dělníkům. Mezi domnělými dělníky různého stáří je sice i kněz, toho si tenkrát nevšimla ani souška, ani nikdo z nás. Knihovna se ostatně od roku 1960 jmenovala Knihovna Ladislava Zápotockého, tak jsme jí to věřili a nijak o tom nedumali. Z perspektivy školního věku dědek jako dědek, dědci nás nezajímali.
bz001Měli jsme to ze školy pár kroků a jednoho dne šla naše třída místo pár hodin vyučování na krátkou brigádu do knihovny. Nepamatuji se už přesně, co jsme tam dělali, vybavuje se mi jen místnost dosti ponurá (byli jsme tedy nesporně v suterénním skladu, ostatní místnosti knihovny mají kouzelné denní světlo) a pocit z jisté absurdity našeho počínání. Nejspíš jsme nosili knihy z hromady na hromadu. (Pokud ano, zůstalo mi to, například dnes jsem tak doma trávil většinu dne.) Za odměnu jsme všichni dostali útlou brožovanou knížku, jejíž obálku tady reprodukuji: Karlovy Vary očima pražských umělců (Veduty Karlových Var v první polovině 19. století). Vydalo Krajské vlastivědné muzeum v Karlových Varech v roce 1953 (v tiráži je ovšem údaj o tisku 24. 2. 1954) v nákladu 3000 výtisků. Nejspíš důvod, proč jsme ji dostali nějakých 11-13 let poté, nedokážu si přesněji vzpomenout, kdy to bylo. Drsnější spolužáci se jí zbavili, než jsme došli oněch pár kroků zpátky do školy, já si ji ale přinesl domů naplněn zvláštní hrdostí a často si ji prohlížel. Dvaatřicet mizerně tištěných černobílých reprodukcí na křídě, ale stejně mě z nich zasáhla atmosféra počátku 19. století ve městě, které se sice změnilo, ale krajinu a některé stavby jsem po pěti dětských karlovarských letech poznával. Přinesla mi právě vědomí změny, vývoje města a jeho architektury, možná nad ní se ve mně usadil zárodek mé celoživotní specializace. Uhranuly mě tajemné formulace Postel ryl podle Bühlmeyera a zase Pucherna podle Postela, tehdy záhadné termíny kolorovaná akvatinta, kamenotisk, ocelorytina pro mne neztratily přitažlivost, ani když jsem se naučil rozumět tomu, co označují. Také probuzená láska k vedutám první poloviny 19. století mě neopustila nikdy, ani v zřejmě vývojově povinné periodě progresivistického blbnutí, kdy jsem pohrdal vším, co zavánělo ikonickým přepisem skutečnosti. Rád do nich vstupuji a pobývám tam, vtěluji se do důstojných pánů důstojně provázejících důstojné dámy a ukazujících jim krásy města a okolní přírody. Zvlášť teď, kdy jich část mám už na dobrých barevných reprodukcích a můžu si prohlížet takové knihy jako Nekonečné perspektivy Adama Hnojila. Jména Antonín Karel Balzer, Kašpar Pluth, Karel Postl, Antonín Pucherna, Ludvík Arnošt hrabě Buquoy, Františk Karel Wolf, Vincent Morstadt, Jiří Döbler, Karel Würbs, Franz Xaver Sandmann či Vilém Kandler jsou tak pro mne jiná než záplavy jmen, která si jako historik umění musím pamatovat. Znám se s nimi už dlouho a důvěrně.
O autorovi oné tenké knížky, Karlu Nejdlovi (1900–1990), jsem samozřejmě tehdy neměl nejmenší povědomí, to až později, kdy jsem četl některé jeho další texty a dovídal se o jeho karlovarských aktivitách. Spojení nestor karlovarské poválečné vlastivědy je přesné a nezní mi nijak falešně. Měl jsem radost, když jsem se v 90. letech dozvěděl, že Karlovy Vary jeho zásluhy ocenily posmrtně uděleným čestným občanstvím a jeho následovníci pořádají každoročně Historické semináře Karla Nejdla. Určitě jsme se za časů mého karlovarského dětství potkali, opak mi nepřipadá pravděpodobný už jen statisticky, ale co jsem tehdy věděl o velkých mužích mého města. Před chvíli jsem Nejdlovu znovunalezenou studii o malinko starší než já znovu dočetl. Okouzlila mě, ocenil jsem nejen její vědeckou úroveň (autor měl přitom vzdělání v oboru finančnictví), ale také to, že nevyhnala z vedut jejich subtilní atmosféru. Došlo mi, že tato knížka byla první knihou o výtvarném umění a vůbec první odbornou publikací v mé rodící se knihovně. Základní kámen.

Září 1, 2016

MÉ CHEBSKÉ ŠKOLY II

Filed under: Z MÉHO ŽIVOTA — V. Cz. @ 10:54 pm

029Tak sem jsem také chodil do školy, tady jsem trávil šest až osm hodin pět dní v týdnu deset měsíců v roce a ty roky byly čtyři. Léta největší citlivosti, zřejmě nejdůležitější pro všechno, co následovalo v dalších desetiletích, z nichž načínám už páté. Podle letopočtu to dobrá léta nebyla, 1970 – 1974, ale přeci jen trvalo, než do Chebu dorazila konsolidace se vším všudy (její náraz jsem naplno pocítil až v roce 1974 s příchodem na pražskou filosofickou fakultu), před její nevlídnou šedí nás chránili naši vesměs výborní profesoři a hlavně zájmy odpovídající věku. Jako věčně zamilovaný puberťák s básnickými a malířskými ambicemi jsem měl zkrátka jiné starosti.
Gymnasium má v Chebu středověké kořeny, latinskou školu zmiňuje už pramen z roku 1298. Škola, původně spjatá s farním kostelem sv. Mikuláše a řádem německých rytířů, se po vyhnání evangelických učitelů v roce 1629 dostala pod správu jezuitů, kteří ji podstatně rozšířili. Když byl řád roku 1776 zrušen, vedli gymnasium nadále piaristé a v podobě, kterou mu dali, vstoupilo do tereziánského systému školství.
Původní gymnasium stálo na dnešním Kostelním náměstí u ústí Školní ulice. V roce 1822 byla postupně rozšiřovaná a zvyšovaná stará hrázděná budova zbourána (o rok dříve tu byl přítomen závěrečným zkouškám Johann Wolfgang von Goethe) a na sousedních dvou městištích postavena v letech 1828–1830 nová klasicistní budova, stojící dodnes. Tady ovšem už byla za mých studentských let zvláštní škola, do gymnasia jsem chodil jinam.
124_1_1367150346_574765_maxCheb má svou poloviční Ringstraße, oblouk Goethering a Schillerring (dnešní Obrněné brigády – Komenského), kompaktněji zastavěný jen kolem středu, prochází parky s koncentrací výstavných veřejných budov. Na jedné větvi synagoga (místo ní, zničené o Křišťálové noci, je dnes hnusný panelák), knihovna, divadlo, evangelický kostel, na druhé Turnhalle (zbořena 1951) a skupina škol. Dodnes stojí velká škola, postavená v letech 1909–1910 Josefem Pascherem, a v sousedství Německá lesnická škola, vzniklá v roce 1911 přestavbou staré městské nemocnice podle projektu téhož architekta. Neexistuje už jen ta největší, ta má, Rudolfinum.
Na staveništi mezi ulicemi Schillerring, Opitzstraße a Schanzstraße (dnes Komenského, Sládkova a Májová) byl 18. srpna 1874 slavnostně položen základní kámen k chebské ústřední škole. Město tak plnilo povinnosti, vyplývající z říšského zákona o školách obecných z roku 1869. Vypsanou soutěž na školní budovu vyhrál vídeňský architekt Gustav von Korompay (1833–1907), absolvent vídeňské polytechniky, který pak v letech 1853–1858 studoval na Akademii u Eduarda van der Nüll a Augusta Sicarda von Sicardsburg. Většina jeho architektonického díla je ve Vídni, v roce 1876 získal 1. cenu v soutěži na divadlo pro Karlovy Vary, postavené ale později podle projektu kanceláře Fellner & Helmer.
flw050Jeho projekt školy v Chebu realizovala pražská firma stavitele Václava Nekvasila st. a chebský inženýr Johann Siegl. (Václav Nekvasil st. pak stavěl v letech 1877–1880 hlavní nádraží v Hofu, úspěšný byl také v Schirndingu. Chebská škola nebyla zdaleka jeho poslední školní budovou, v Praze jeho firma realizovala několik velkých školních budov podle projektů různých architektů.) Stavba byla zahájena 13. dubna 1974 a už 1. listopadu 1875 mohl děkan P. Johann Wenig hotovou školu vysvětit. Nejprve tu byla osmitřídní chlapecká měšťanská škola, osmitřídní dívčí měšťanská škola, pětitřídní chlapecká obecná škola, pětitřídní dívčí obecná škola, učitelský ústav a cvičební škola, později státní vyšší reálná škola a učitelský ústav. Budovu pojmenovala městská rada Rudolfinum na počest korunního prince Rudolfa.
Další pohyb škol už v tuto chvíli sledovat nemohu, když jsem tam studoval, byla v horním patře, kam jsme nesměli, ale chodili, než nás zastavila nová mříž, střední zdravotnická škola. Rudolfinum ale už nevypadalo jako v časech své mladosti na připojeném zobrazení z roku 1877, jehož autorem je Vinzenz Präkl, ani jako na Haberzettlově fotografii z roku 1898. Jeho symetrii narušil spojenecký nálet a při opravě byla levá část zkrácena na čtyři okenní osy a zazděna novou slepou průčelní zdí. Důstojnost své architektury tím Rudolfinum neztratilo, ale uvnitř přišlo o logiku a než jsme si zvykli na chodby nikam nevedoucí a schodiště končící ve zdi, chvíli to trvalo. Logiku ale nemělo ani to, že jsme nesměli do krásné haly s hlavním schodištěm v ose, ale museli jako ve všech školách přes smradlavé šatny ke schodištím bočním. Bylo tu pohodlně, místy tajemno, v prostorných kabinetech a několika zákoutích spousta starých pomůcek včetně odlitků fragmentů antických soch, nádherných fyzikálních přístrojů a vypelichaných vycpanin.
530Na přelomu roku 1985 a 1986 zasáhl Chebsko zemětřesný roj a 21. prosince dosáhl nejsilnější otřes hodnoty 4,6 Richterovy škály. Následky zemětřesení se spojily s následky spojeneckého náletu a budovu bylo nutno v roce 1987 vyklidit. V roce 2000 byla pak srovnána se zemí. Nová budova gymnasia, postavená poblíž druhého konce Ringstraße, už není můj příběh. To už mi je bližší to křoví.
Nepochybuji, že jsem své rodné gymnasium někdy fotografoval, a pamatuji se, že jsem je několikrát kreslil, včetně hlavního schodiště. Ale kde to je? Mohu se tak s oplakanou budovou vizuálně propojit jen bídným snímkem, jehož autora jsem také už zapomněl, kde se nacházím mezi přáteli Františkem zvaným Fendís a Miroslavem zvaným Sejrák. Nejspíš rok 1971.
Tak nám zbourali gymnasium, paní Müllerová.
flw047

 

 

Uložit

Uložit

Srpen 31, 2016

MÉ CHEBSKÉ ŠKOLY I

Filed under: Z MÉHO ŽIVOTA — V. Cz. @ 10:12 pm

151Ráno jsem byl po zásluze potrestán za svůj zlozvyk pouštět si k snídani televizi v marné snaze zjistit, kam se svět posunul, zatímco jsem spal. Je poslední den prázdnin a tak obvyklé strašení přívalem uprchlíků (nastojte, přišlo jich osm a do konce roku už žádné nepřijmeme), kvótami a bezpečnostními riziky (kdo je jiný, je terorista) vystřídalo obvyklé strašení školáků školou. Psychická zátěž, stres, šikana, Linka bezpečí, všechna tahle témata se vystřídala, a to jsem nesnídal dlouho. Ani slovo o tom, jak je báječné dovídat se nové věci, orientovat se ve složitosti světa, rozvíjet vlastní schopnosti, setkat se znovu se spolužáky, s nimiž si mám co říci… Jako kantor to těžko snáším.
Protože už nehrozí, že by mě za to spolužáci podrobili některému z obvyklých mučení šprtů, prohlašuji, že jsem se do školy vždycky těšil a zůstalo mi to až do dnešního těsně předdůchodového věku. 1. září mají zvláštní chuť. Sice mi už trochu splývají, ale vybavují se mi prosluněná rána v naší kuchyni, slavnostnost toho dne, těšení na nové učebnice a staré kamarády, zvědavost na to, jakou třídu a kterého učitele na co vyfasujeme. Jediné, čeho jsem se ve škole bál, byly hodiny tělocviku, pravidelné návštěvy zubaře a občasná hromadná očkování, tam ovšem, s výjimkou tělocviku, hrálo velkou roli vzájemné strašení, jak strašlivě co bolí.
Měl jsem kliku. V našem domě bydlela paní ředitelka Tomanová, která vedla školu na rohu Májové a Pražské ulice, tedy nedaleko od Kamenné, kde jsme bydleli. I tehdy, kdy měla začít má školní docházka, se jí nadále říkalo Česká škola (jako česká byla postavena v umírněném národním slohu v letech 1924–1925). A ona moudrá paní ředitelka přesvědčila mé rodiče, že není se zápisem třeba spěchat, a darovala mi tak rok předškolního dětství navíc. Do školy jsem nastoupil až ve školním roce 1961/1962, a to nikoliv do České školy, ale do malé školy na Zlatém vrchu, která spadala pod tehdejší ZDŠ v Gorkého ulici. (Dnes se říká škola na Zlatém vrchu velké sídlištní 3. ZŠ, ta s mou rodnou nemá nic společného.) Jen první stupeň, jídelna a družina v domě na připojeném snímku. Jak jsem se tam dostal? Podobný příběh: Ve vedlejším domě bydlela paní učitelka Matějíčková a ta si mne vzala do své první třídy na Zlaťák. Mám na ni jen hezké vzpomínky, asi jsem tehdy nevnímal jako omezení svobody, že mě vodí do školy a ze školy naše učitelka, a nejspíš bylo s výhodou, že jsem ji už znal, hráli jsme si s její dcerou Lenkou. Zřejmě to překonalo můj sociální handicap, do mateřské školky jsem chodil jen týden ještě v Karlových Varech. Nevím, kdy skončil ranní doprovod, učila mě ale jen první rok, na rozdíl od ní jsem postoupil do druhé třídy.
415Cesta to byla nedlouhá, stačilo sejít naší ulicí, kolem gotického kostela sv. Bartoloměje, přejít Ohři přes provizorní železný most a pokračovat Havlíčkovou ulicí. (Mostu se říkalo Americký. Američtí ženisté ovšem postavili jen dřevěnou provizorní lávku náhradou za železný obloukový most z roku 1899, odstřelený v dubnu 1945 chebskou domobranou. Lávku pak poničila v roce 1947 povodeň a naši ženisté tu smontovali britský ženijní most Baylei. Rachot uvolněných fošen jeho mostovky jsme slyšeli až domů a první ranní autobus do Františkových Lázní nás budil. Most sloužil až do roku 1988, kdy ho nahradil dnešní. Nezajímavý, prostě silnice přes řeku. Na tom místě je most poprvé zmiňován už k roku 1374.)
Havlíčkova ulice byla městsky zastavěna jen na začátku za parkem, pak rychle nabrala periferní charakter: Nalevo nábytkářský provoz Karna a žalostné zbytky koželužské čtvrti (její likvidace skončila v době, kdy jsem tudy začal chodit do školy, ale ještě tam nestály paneláky), napravo velké zahradnictví (dnes dílem zarostlé, dílem zastavěné). Ulice zatáčela vpravo a její další průběh až ke škole je vidět na vedlejším snímku, pořízeném z Černé věže. Ruiny nalevo patří k zanikajícímu areálu kasáren. Silnice do Františkových Lázní v zářezu tu byla ve stejné trase, nebylo ale těžké ji přejít. Mnoho tudy tenkrát nejezdilo, kousek dál už končil tehdy dostupný svět. Obludné rozšíření nastalo až v 70. letech, přejít se dnes dá až po lávce o kus výš. Nad školou bývala poklidná vilová čtvrť, nahloučení řadových domků je také pozdější. Na zanedbané zahradě za domem jsme se dost vyřádili.
113Idyla na Zlaťáku skončila, když jsem postoupil do hlavní školní budovy v tehdy Gorkého ulici (původně Fleischergasse a Gschierstrasse, dnes Hradební), velkého školního komplexu, který od roku 1869 budovala Kongregace milosrdných sester svatého Kříže (Congregatio Sororum Caritatis Sanctae Crucis, SCSC). Dostal sice do roku 1914 jednotné stroze historizující fasády, ale na vnitřním organismu bylo znát, jak se postupně přikupovaly a přistavovaly starší domy. Školní dvůr sahal až na hranu barokního opevnění, mezi ní a školním hřištěm byly zanedbané stromy a keře, polorozpadlý polygonální altánek a ruiny technického přístavku, který jsme ilegálně prolézali. Na snímku je jen část ze 150 metrů dlouhé fasády, která rekonstrukcí poněkud ztratila půvab své přísné šedé ponurosti. Fotografoval jsem z nedávno obnovené klášterní zahrady, která za mých školních let sloužila jako školní pozemek. Lopotili jsme se na něm v rámci příslušného předmětu, jemuž se říkalo podzemky (nikdo z nás neřekl pozemky), a protože sklizeň vždy připadala na prázdninové měsíce, živili jsme v sobě nenávistnou představu, jak se učitelé cpou plody naší práce. Dobrá sociální průprava. Pohled z Černé věže pak ukazuje rozsah celého areálu. Nebyla tu jen naše škola, ale také škola učňovská a velká školní jídelna. V úvodu jsem na jeden zdroj strachu zapomněl. Tady jsem se bál, že zase bude mléková polévka a rýžový nákyp.
417

Květen 15, 2016

TROCHA SAMOŽERU

Filed under: Z MÉHO ŽIVOTA — V. Cz. @ 7:17 pm

01Hanebně zanedbávám většinu rubrik tohoto blogu, i tu, kterou mám nejraději, Co jsem si domů přivlekl. Důvodem je stále se nabalující koule povinností a restů, kterou jak brouk hovnivál tlačím před sebou. U rubriky Z mého života je to jiné. Tu jsem před časem vymyslel a zřídil z popudu své dcery Anny, když jsme jako dvoučlenný přípravný výbor vymýšleli oslavy mých šedesátin. Měl jsem tehdy na mysli jakési neškodné virtuální muzeum, vystavující hlavně nálezy osobní archeologie. Kdysi jsem tu i vysvětloval sebeironický smetanovsko-nezvalovský titul rubriky, ale dlouho už tu nevystavil nic nového. K důvodu výše uvedenému v tomto případě přistupuje ještě jeden: Neovládám umění samožeru. Není sebeprezentace bez sebeobdivu a k němu se nedonutím. Dnes ale činím výjimku a do virtuálního muzea ukládám výjimečný zážitek.
05Po II. světové válce se v Izraeli rychle rodila forma pietního připomínání šesti milionů obětí holocaustu a zároveň hrdinství těch, kdo se nacistické zvůli vzepřeli. Už v roce 1951 Kneset vyhlásil celosvětový pietní den lidu Izraele Jom ha-šo’a (יום השואה), který se světí 27. nisanu, v den, kdy v roce 1943 vypuklo povstání ve varšavském ghettu. Formu pietních aktů pak upravil Zákon o Dni Katastrofy, hrdinství a povstání ghett, přijatý v roce 1959. U nás se pietní akty konají v židovských komunitách od konce osmdesátých let. Do veřejného prostoru vstoupily poprvé řetězovým čtením jmen obětí 25. dubna 2006 na náměstí Míru na Královských Vinohradech a především zásluhou Institutu Terezínské iniciativy se šíří do dalších měst. Letos připadl na 5. květen a konal se již po jedenácté, tentokrát s tématem Pomoc lidem v nouzi. Počet míst piety se zvýšil rovněž na jedenáct. Potěšilo mě, že se k nim přidala i Liteň, město, které mám rád. A nezastírám, že také výzva pořádajícího spolku Liteňský pupík, abych přijal záštitu nad doprovodným programem. Z fotografií, které pořídil Karel Tůma, vybírám do virtuálního muzea dvě z přednášky o smrti a pohřbívání v židovské kultuře na liteňském židovském hřbitově pro místní školáky a jednu z velmi silných chvil, kdy děti ze školy domácího vzdělávání Evy Nolčové četly jména obětí před liteňskou synagogou, proměněnou po válce v hasičskou zbrojnici. Pořád na liteňské děti myslím, na jejich živý zájem, báječné otázky a hlavně naději pro budoucnost, kterou mi daly pocítit.

14(Další fotografie a informace případně najdete na https://www.facebook.com/Lite%C5%88sk%C3%BD-pup%C3%ADk-1094774880534194/ a na http://www.terezinstudies.cz/events/jom-ha-soa/jom_ha_soa_2016.html)

Květen 4, 2014

NEZAJÍMAVÝ PŘÍBĚH VLASŮ

Filed under: Z MÉHO ŽIVOTA — V. Cz. @ 12:12 am

dj015

V mých prvních botičkách, které jsem tu už v rámci neškodných oslav životního jubilea zveřejnil, se dochoval další fetiš: mé první vlasy. (Vlastně druhé, prý jsem se narodil s tmavými, které hned slezly a pak mi narostly světlé. Nevím, nemám už koho se zeptat.) Byl jsem tedy původně blonďaté dítě, ale barva se postupně stabilizovala v onu, pro niž má čeština přesné označení pochcaná sláma. Cestu aktuálně završuji zpětným chodem přes zesvětlení k plešatosti.
            S řadou daností vlastní psychické výbavy nejsem smířen, ale přeci jen občas registruji kompenzaci. Například jsem nikdy dramaticky neprožíval vlastní vzhled. Co bych si taky s tolika mindráky počal? Zřejmě za tím stojí výcvik ústrky, jimž bylo vystaveno obrýlené a hrbaté dítě. Díky němu jsem celkem klidně přežil konec šedesátých a celá sedmdesátá léta, kdy se délka vlasů dotýkala samotné identity. Ušetřilo mi to mnoho ponížení v dobách hesel typu Máš-li dlouhý vlas, nechoď mezi nás,kdy se o délku našich vlasů staral kdekdo, soudružkou učitelkou počínaje a příslušníkem Pomocné stráže Veřejné bezpečnosti konče. Udržení dlouhých vlasů bylo u nás v pohraničí samozřejmě větším hrdinstvím než v Praze. Ještě na vojně, kde se bojovalo o každý milimetr vlasů, jsem se jen smál, když mě jich velitel nechal u venkovského holiče zbavit takřka totálně, aby mi ukázal.
            Asi jsme opožděný ve vývoji, ale opravdu dlouhé vlasy mi narostly až ve věku zralém až přezrálém. Nejprve obyčejným zanedbáním. Od vojny jsem nechodil k holiči a co jsem se oženil, stříhala mě manželka. Když začala móda vězeňských sestřihů, radostně jsme zakoupili mašinku, pro oba to bylo pohodlnější. Nevím už, co přesně přivodilo změnu, ale dva impulsy si pamatuji: Václav Klaus začal nosit ježka a také někteří universitní kolegové zvolili slizký vzhled tehdejších podnikatelů. Nejspíš jsem najednou chtěl i zevnějškem sdělovat, že v tom nejedu, že nejsem jako oni. Mašinka šla na odpočinek stejně, jako má kolekce kravat.
           Jednu z nejlepších diplomových prací, jaké jsem kdy vedl, napsala Anna Rejchrtová, mimochodem nositelka vlasů tak úžasných, že by po jejich spatření prerafaelita už nikdy nespal klidně. Jmenovala se Vlasy jako text (K sémiotice kultury). Brilantní analýza dlouhých vlasů jako symbolu protestu v jedné z kapitol mě nachytala na švestkách a při obhajobě mi došlo, že při naší první konzultaci o tématu jsem byl ostříhán na tenisák a závěrečný posudek přednáším s vlasy po ramena. Asi mě to téma přitahuje, nebyla to práce jediná, jako vedoucí jsem uveden i ve studii Michaely Kernové Vlasy válčit, vábit, vzdorovat. Sociální role vlasů v kulturně historickém kontextu. Poutala mě především akcentem, který autorka kladla na rozměr svobody. (more…)

Květen 3, 2014

MRÁZ PO ZÁDECH

Filed under: Z MÉHO ŽIVOTA — V. Cz. @ 10:14 pm

kp006

Když jsem byl před časem přesvědčen k této rubrice a vybíral ze svých dětských kreseb pro jí povstalou virtuální výstavu fragmentů k vlastním šedesátinám, zvolil jsem také onu vedle reprodukovanou. Jednak jako snad zajímavý doklad, že dobové ideologické masáže nebyla ušetřena ani dětská duše. (A to byly časy předtelevizní. Když jsem se narodil, sice už desátý měsíc vysílala Československá televize, ale televizor jsem poprvé viděl až mnohem později a doma jsme jej měli až někdy od poloviny 60. let.) Jednak z důvodů trochu samožerných: Byl jsem osamělé dítě, které se samo naučilo číst a psát dřív, než šlo do školy. Do té nastoupilo v roce 1961. Kresba tedy vznikla před tímto datem a dokládá, že mé mímetické schopnosti dosáhly i na azbuku, byť ji zatím redukovaly na čtyři znaky a vynechaly sémantiku. (Možná jen částečně, zní docela varovně.)
          Od doby prvního výběru se ošklivě posunul kontext. Čtu si, nespoléhaje na naše krotká média, na webu co mohu o dění na Ukrajině. Čtu si znovu román Vladimíra Sorokina Den opričníka (День опричника) z roku 2008, neboť jsem si čerstvě domů přivlekl jeho nový román Telurie (Теллурия) z loňského roku. (Napíšu o něm snad brzy v příslušné rubrice.) Nikdy jsem nevytvořil nic, z čeho by mi běhal mráz po zádech. (Myslím umělecky, nemyslím průšvihy.) Z téhle kresby mi ale najednou mráz po zádech běhá. Nepřichází to snad z mé stárnutím posilované ješitnosti. I na záda mráz přichází z Kremlu. ГШЬ!

ČAS ŠEŘÍKŮ A UNIFOREM

Filed under: Z MÉHO ŽIVOTA — V. Cz. @ 9:17 pm

uik013 (1)

Rozkvetly šeříky a mediální i přirozený svět zaplavily uniformy. To první nesnáší můj organismus, v tom druhém si zas nelibuji já. Hledáním něčeho jiného se z archivu vynořilo několik fotografií, na nichž jsem přesto do uniformy navlečen. Zveřejňuji, než zase zmizí. Nezveřejněny naopak zůstanou další, ze závěrečného soustředění vojenské katedry, na nichž nejsem sám. Mezi těmi, kdo mě na nich obklopují a rovněž v uniformě vypadají jako blbci, jsou totiž dnešní přední vědci, akademičtí hodnostáři a kulturní osobnosti.
            První snímek vznikl na jaře roku 1978, když jsme si s přítelem Josefem Hermanem uvědomili povinnost historiků, byť jen hudebního, divadelního a výtvarného umění, a fotografů, byť jen amatérských, a vzájemně se vyfotografovali v uniformách posluchačů vojenské katedry vysokých škol, které jsme na jeden den v týdnu po dva roky oblékali. Dotrhávali jsme stejnokroj 55, který už tehdy v opravdové armádě dávno nahradil vzor 63. Ten náš mundúr zvaný kopřiváky pekelně kousal, ale měl i řadu výhod. Nejen dlouhý plášť (drtič mrazu), který opravdu hřál, a kalhoty až pod prsa, takže netáhlo na kříž. Pro civilisty, hlavně malé kluky, jsme byli praví vojáci my, ne panáci vz. 63. Nepamatuji si už všechny vtipy, které jsem takto vymustrovaný vyslechl. Většinou se týkaly interpretace odznaku, který jsme nosili na čepici. Zkratka na něm se četla jako voják Švejk nebo vojsko Švejků a už to byla nuda. Jednou jsme se ale probíjeli hustou vánicí k hospodě a kolemjdoucí civilista přesně postihl dojem, který jsme budili: „Kde jste se flákali? Já vím, je to sem od Stalingradu kus, ale prosrali jste to tam už ve třiačtyřicátým.(more…)

Březen 2, 2014

ŽIVOT JEDNO RUMPLOVÁNÍ

Filed under: Z MÉHO ŽIVOTA — V. Cz. @ 3:45 pm

kp011

Fotografie je to bídná, kontakt 6 × 6 cm ze svitkového filmu samý prach a chlup (nejhorší jsem vyretušoval), ani vlastně nevím, kdo je autorem. Zachycuje ale něco podstatného nejspíš nejen pro mé dětství: Bydleli jsme v Karlových Varech nahoře na Zámeckém vrchu a maminka se mnou často chodila na louku kousek nad domem. Bylo tam neužívané cvičiště obehnané plotem z kulatiny. Hned jsem se vždy zavěsil na jeho bránu zajištěnou petlicí s visacím zámkem a varovným nápisem VSTUP POVOLEN JEN V DOPROVODU INSTRUKTORA a vydržel dlouhé hodiny branou lomcovat. Maminka si zatím mohla o kus dál na sluníčku v klidu číst: Dokud rumplování neustalo, věděla, kde a co dělám. Nejspíš nešlo o snahu proniknout, za plotem byla stejná zanedbaná louka a křoví jako před ním, ale o činnost symbolické povahy. Obávám se, že jsem z toho nevyrostl. Nejspíš jsem celý život strávil marným rumplováním nějakou brankou, zatímco si jedinci pro něj vybavenější sehnali instruktora, našli díru v plotě nebo se na to prostě vykašlali. Na druhou stranu stejně jako moje maminka víte, kde mě najdete.

Únor 23, 2014

O HRDOSTI A MÉM UKRAJINSKÉM DĚDEČKOVI

Filed under: Z MÉHO ŽIVOTA — V. Cz. @ 7:41 pm

kp013

Včera jsem měl krásný rozhovor s přítelem Tomášem: Volal, abych měl s kým sdílet hrdost. Krev není voda a v mém krevním oběhu připadá na tři díly české krve jeden díl krve ukrajinské. Dost na prožívání všeho, co se na Ukrajině děje, dost na hrdost na to, že počátek refrénu ukrajinské hymny není dutou frází: „Душу й тіло ми положим за нашу свободу.“ (Transkripce pro ty, kdo cyrilici považují za obrázkové písmo: „Dušu j tilo my položym za našu svobodu.“ Překlad snad netřeba.) Myslím v posledních týdnech na svého ukrajinského dědečka Vladimíra ještě častěji než obvykle právě v souvislosti s hrdostí. Byl vlastenec ukrajinský i český. Uměl s upřímnou hrdostí říci: „My Češi.“ Měl ale pojistku, ve stavu krajního rozhorlení uvozoval svou kritiku: „Vy Češi…“
            Na reprodukovaném snímku jsou zastoupeni všichni tři Vladimírové Czumalové. Jak vidíte, dědečkovi (vlevo) jsem (vpravo) čím dál podobnější (dnes). Třetí Vladimír Czumalo, můj otec, je autorem spolehlivé trojúhelníkové kompozice tří kulových útvarů. Ten třetí (uprostřed) zastupuje událost: Dědeček vypěstoval dýni velkou jako naše hlavy. Fotografie jako fixovaný bod v plynutí času v sobě vždy obsahuje také to, co předcházelo i následovalo. Co předcházelo, sdělím v dalším odstavci, co následovalo, hned: Předpokládám, že babička se svou vzácnou schopností proměnit cokoliv chutného zavařením v nejedlý šedozelený sliz i rekordní dýni posléze denaturovala. Cosi o hlavě jako tykev řval po létech ve výstrojním skladu zoufalý praporčík, když shledal, že na moji hlavu Československá lidová armáda nemá tak velkou předepsanou čapku a že to nesimuluji. (Nakonec se našla, neopakoval se příběh Haškova pěšáka Trunce.)
            Dědeček se narodil v roce 1900 v historické Haliči, ve městě Самбір (sám užíval polské znění Sambor), kde byl jeho otec Jakub železničním úředníkem. Dnes je to okresní město s 35 000 obyvateli ve Lvovské oblasti (Львівська область). Dědeček prožil část pohnutých osudů regionu, změnil několikrát státní občanství, aniž by se stěhoval. Nakonec se ale, vybaven kvalifikací železničního telegrafisty, vydal na cestu západním směrem. Se zastávkou v Písku, kde se oženil s mou babičkou Marií, dcerou protivínského dělníka Jana Marka, doputoval až do Chebu, odkud ho Němci po Mnichovu vyhnali zpět na východ. Rodina prožila válečná léta znovu v Písku a po osvobození byl dědeček přidělen do malé stanice Krásný Dvůr na dnes již neprovozované trati Kaštice – Prunéřov. Domek na rohu nádražní ulice a návsi naplnil jeho sen: Patřil k němu poměrně velký pozemek a dědeček si navíc pronajal velkou zahradu a louku blízko nádraží a v čase, jehož mu nepříliš frekventovaná trať dopřávala celkem dost, se věnoval králíkům, slepicím, občas praseti, krmivu pro ně a ovocným stromům. Říkali jsme tomu doma ironicky rusky хозяйство, protože dědeček byl přeci jen telegrafista z úřednické rodiny a jeho hospodářství stavem a výsledky poněkud připomínalo neúspěšný kolchoz. Občas se králíci z chátrajících králíkáren produpli ke svobodě, ale jejich úbytek dědeček štědře doplňoval přirozeným přírůstkem téměř geometrickou řadou, neboť jeho separace pohlaví se míjela účinkem a většina na maso ponechaných samců vždy spolehlivě zabřezla. Bylo třeba se učit metodou zkoušek a omylů, okolní zkušení chovatelé a pěstitelé ne vždy poradili a pomohli. S dědečkem si totiž osud krutě zahrál. V doosídleném Krásném Dvoře se jako Ukrajinec ocitl uprostřed komunity repatriovaných Volyňských Čechů a ti mu nedarovali, co zažili od Ukrajinců na Volyni i co aktuálně zažívali v socialistickém Československu.
          Babička, typická měštka, se přímo vyžívala ve výčitkách a drobných mstách za to, kam ji zavlekl. Bydleli hned vedle hospody a dědeček tak měl kam utíkat. Byla to ale jen jedna fáze permanentního cyklického pohybu: Doma to schytal od babičky, utekl do hospody, tam to schytal od Volyňáků a doma zase od babičky, že byl v hospodě. Mezi tím chodil po městečku hasit dopady babiččiných intrik, jimiž by jinak dokázala rozvrátit i mnohem větší sídlo. Postupně, jak jsem rozum bral, v mých očích dědečkovu hlavu obklopoval stále větší světecký nimbus. Nestěžoval si a nikdy jsem ho neslyšel říci o babičce nic horšího, než: „Marusja křičela.“ Byl spokojený, snad i šťastný, živě se zajímal o kdeco, četl a rád si o tom povídal, nikdy nežil pro sebe.
            Nezapomenutelné jsou dědečkovy návštěvy u nás. Ty karlovarské si už moc nepamatuji, ale jeho výpravy do Chebu mi mnohé o městě objasňují dodnes. Přijížděl zpravidla neohlášen, s přesvědčením, že takové překvapení ještě zvyšuje radost z jeho návštěvy. Jak byl rozlehlý, hůře chodil a měl spoustu velmi specifických návyků, vždy spolehlivě rozvrátil chod domácnosti. Jako kluk jsem velmi obdivoval jeho podobnost s Nikitou Sergejevičem Chruščovem. Týkala se nejen somatického typu, který jsem, žel Bohu, zdědil, ale i oblečení a klobouku, jimiž se vždy na výlet do města vybavil, a konec konců i rozruchu, který kolem sebe šířil. Když přijel, vytvořil si nejprve své složitě vybavené spací hnízdo a pak se jal pilně užívat venkovanu vzácných vymožeností města: Navštívil tehdy ještě dožívající městské lázně, nechal se ostříhat, ač měl jen věneček stříbrných vlasů na temeni, zašel na manikúru, pedikúru a lepší pivo. Na městské radosti mě, kromě těch vyjmenovaných, bral s sebou. Ještě v Karlových Varech jsem s ním byl vítat etiopského císaře Haile Sellasie I. a viděl jeho snědou ruku kynoucí z auta. Vítali jsme spolu i Jurije Alexejeviče Gagarina, ale z toho jsem neviděl nic. U televize jsme spolu prožili první kroky Neila Aldena Armstronga na Měsíci. Byl jsem s ním poprvé (a naposled) na fotbalovém utkání i na Závodu míru a na družstevních dožínkách.
           Ledacos mělo iniciační význam. Myslím, že zasil, co pak má skvělá gymnasiální profesorka ruštiny nechala vyrůst, zájem o ukrajinskou a ruskou kulturu, který mě už neopustil. Dodnes si vzpomínám, jak mě, zřejmě vůbec poprvé, vzal do galerie na výstavu české krajinomalby 19. století. (Někde tu mám katalog se zatrženým největším zážitkem. Vrátím se k němu, jen ho najdu. Můj nový hrdina se tehdy jmenoval August Friedrich Piepenhagen.) Nejspíš může za to, že jsem se stal historikem umění.
            Jedné iniciace se mi už ale nedostalo: Dědeček jako železničář disponoval volnými jízdenkami a připravovali jsme spolu výpravu do míst jeho dětství a mládí. Jeho zdraví se ale horšilo, ke kompletní sbírce zákalů se přidaly další neduhy a pak najednou už můj doprovod nepotřeboval. Dnes na něj myslím také s vděčností za hrdost, kterou mohu pociťovat, ač jsem na Ukrajině nikdy nebyl.

Older Posts »

Vytvořte si zdarma webové stránky nebo blog na WordPress.com.