Czumalova nástěnka

Říjen 22, 2017

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 24. ŘÍJNA 2017

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 1:21 pm

PRVNÍ PRAŽSKÉ KREMATORIUM

Návrat naší kultury k pohřbívání žehem jako alternativě tradičního způsobu pohřbívání můžeme sledovat například od manifestačního činu velkého romantického básníka lorda Byrona, který v červenci roku 1822 spálil tělo svého utonulého přítele, dalšího z velkých romantických básníků Percy Bysshe Shelleyho, na pláži u Viareggia. První krematorium na evropském kontinentu bylo otevřeno na Cimitero monumentale v Miláně 22. ledna 1876, v Novém světě 5. prosince téhož roku ve Washingtonu v Pensylvánii. V katolickém habsburském mocnářství se samozřejmě počestně pohřbívalo jen do země, ale kremační hnutí šířící se světem tu nemohlo nezůstat bez odezvy. Vojta Náprstek navrhoval už roku 1883 a znovu 1888 v městské radě zřízení krematoria v Praze. V roce 1888 vznikl ve Vídni Verein der Freunde der Feuerbestattung – Die Flamme, o jedenáct let později se v Praze ustavila Společnost pro spalování mrtvol a za dalších deset let Krematorium, spolek pro spalování mrtvých jako samostatná větev Volné myšlenky. Společnost pro spalování mrtvol už v roce 1902 vypsala první soutěž na pražské krematorium. Nebyla zdaleka poslední. Kremace byla stále silněji vnímána jako pokrokový, vlastenecký, neboť protihabsburský a protikatolický postoj. Výrazně jej manifestoval pohřeb Vojty Náprstka v krematorium v Gothě 7. září 1894, hojně navštívený příslušníky národní elity. Jaroslav Kvapil, jeden z největších propagátorů kremace u nás, nechal v roce 1907 tělo své nečekaně zesnulé manželky Hany Kvapilové spálit v tehdy novém krematoriu v Saské Kamenici (Chemnitz) a její popel v roce 1914 uložil do podstavce jejího pomníku v zahradě Kinských. V nově ustaveném Národním shromáždění pak záhy po vyhlášení republiky předložil návrh zákona, který byl přijat 1. dubna 1919 jako zákon č. 180 o fakultativním pohřbívání ohněm a neoficiálně nazýván lex Kvapil.
Už jsem tu o tom podrobněji psal v souvislosti s krematoriem ve Strašnicích (https://czumalo.wordpress.com/2016/12/04/u3v-fsv-cvut-pamatky-velke-prahy-prednaska-6-prosince-2016/), tedy jen rekapitulace: První české krematorium zahájilo provoz v roce 1913 na Bohemian National Cemetery v Chicagu. Na našem území stálo první krematorium už v roce 1917 v Liberci a než byl pohřeb žehem v Československé republice legalizován, kryl se jeho provoz jako zkušební. Když lex Kvapil vstoupil v platnost, rychle se ukázalo, že potřebu pražského krematoria nelze rychle uspokojit jinak, než provizoriem. Důstojné provizorium nabídla interkonfesijní svatyně Olšanských hřbitovů, stojící na I. obecním hřbitově při Vinohradské. Postavil ji v roce 1898 František Korbel podle neorenesančního projektu Františka Velicha, datovaného o rok dříve. Potřebné úpravy navrhl v roce 1921 František Xaver Nevole a Praha tak dostala své první krematorium, které bylo v provozu až do dokončení krematoria ve Strašnicích (poprvé se tu spalovalo 4. dubna 1932 a kolaudace uzavřela v listopadu následujícího roku).

Obě fotografie pocházejí z doby bezprostředně následující po úpravě kaple na krematorium. Zdroj reprodukcí: DVOŘÁK, Tomáš a kol. Žižkov: Svéráz pavlačí a strmých ulic. Praha: Muzeum hl. m. Prahy 2012, s. 65 a 66.

V ÚTERÝ 24. ŘÍJNA 2017 SE SEJDEME V 11.30 A VE 14.00 POBLÍŽ BRÁNY NOVÉHO ŽIDOVSKÉHO HŘBITOVA (NÁROŽÍ VINOHRADSKÉ A JANA ŽELIVSKÉHO, STANICE VŠEHO ŽELIVSKÉHO.) TĚŠÍM SE NA VÁS.

Reklamy

Říjen 14, 2017

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 17. ŘÍJNA 2017

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 8:43 pm

KOSTEL SV. ROCHA, ŠEBESTIÁNA A ROZÁLIE NA OLŠANECH  

Mor, ona obávaná černá smrt (podle černání napadených poté, co při septické formě bakterie Pasteurella pestis pronikly do krevního oběhu, přemnožily se tu a porušená srážlivost krve způsobila podkožní krvácení), je v obecném povědomí spojován se středověkem. Morové epidemie ale nepřestaly sužovat Evropu ani v časném novověku, například Praha zažívala poslední morovou epidemii od konce roku 1712 do počátku roku 1714. Předcházela jí morová rána, která na město dopadla v časném jaru roku 1680. Nákaza se do Prahy dostala z Vídně s těmi, kdo odtud prchali před morem na podzim předešlého roku. Postupovala po obchodních cestách a jejich blízkém okolí přes jižní Moravu a jižní Čechy. Nezastihla pražská města nepřipravená, postup epidemie byl bedlivě sledován už při postupu přes Balkán a Uhry a podle vídeňského vzoru vydalo české místodržitelství návrh infekčního řádu se souborem zásad prevence, hygieny a pořádku. Na jeho základě pak vzniklo nařízení zemského medika a chirurga pro pražská města. Farní struktury a správy měst využíval k efektivnímu shromažďování informací o výskytu nemoci, upozorňoval na potenciální zdroje nákazy a možnosti, jak je eliminovat, specifikoval povinnosti izolace nemocných, pravidla styku s nimi a zásady pohřbívání zemřelých a nakládání s jejich věcmi. Zemský medikus mohl zavírat školy, hostince i kostely, kromě existujících morových špitálů města zřizovala morové lazarety a pohřebiště za branami.
První nakažení a zemřelí se vyskytli krátce po stěhování vídeňského císařského dvora do Prahy na přelomu září a října 1679. Do konce roku zemřelo 225 obyvatel Starého Města, 220 Nového Města, 8 Malé Strany a 155 Židovského města. Počet mrtvých v zimních měsících nestoupal nijak dramaticky, změnu přineslo až oteplení v dubnu 1680 a horké léto situaci vystupňovalo: Za pět měsíců, od dubna do srpna 1680, zemřelo na Starém Městě pražském 3 637 a onemocnělo 790 obyvatel, na Novém Městě bylo 4 996 mrtvých a 572 nemocných, na Malé Straně 698 mrtvých a 814 nemocných. Židovské město nařídil zemský medikus uzavřít a 2 616 jeho obyvatel tu bez pomoci zemřelo. Celkem podlehla této morové epidemii zhruba třetina obyvatel historických pražských měst.
Staroměstští měšťané založili v souladu s nařízením zemského medika morové pohřebiště poblíž vsi Olšany: Koupili zahradu zemského prokurátora Jana Františka Štiky z Paseky, rychle upravili a hřbitov mohl být 29. ledna 1680 vysvěcen. Další děje nechám vyprávět Františka Ekerta, autora díla Posvátná místa královského hlavního města Prahy z roku 1883: „Když mor neustával, učinil Staroměstský magistrát dne 16. srpna 1680 veřejně slavný slib, že vystaví na Volšanském hřbitově kapli ku poctě sv. patronů proti moru, sv. Rocha, sv. Šebestiana a sv. Rosalie, a když došlo k tomu 7. září povolení od arcibiskupa hr. Valdštýna, kterýž za příčinou morové rány bydlel v zámku Duchcovském, byl hned základ k této svatyni položen, kteráž potom dne 27. července 1682 dokončena jest. Zároveň dal Staroměstský měšťan a potomní primátor Jiří Jan Reissman z Reisenberga, majetník Bezovky, r. 1680 postaviti na cestě ku hřbitovu před Volšanským dvorem boží muka, sloup k uctění sv. patronů proti moru, kterýž podnes stojí.“ (Stojí, ale dnes daleko odtud, přemístěna do horní partie zahrady Kinských. Ona cesta ku hřbitovu vedla přibližně v trase dnešní Seifertovy a Táboritské, boží muka stála v místě dnešního Sladkovského náměstí, tedy kostela sv. Václava.)
Pamětní spis, uložený v makovici lucerny, určuje jako autora kaple Johanna Baptistu Heinritzera (psaného také jako Arievitz, Heinritz, Hainric), staroměstského měšťana původem z Kadaně. I když známe některá data jeho životopisu, dílo mu je připsáno jediné, právě kaple sv. Rocha, velmi blízká stavbám Jeana Baptisty Matheye. Výmalba kaple byla dokončena až v roce 1776. Po roce 1842, kdy byla kaple povýšena na farní kostel, prodělala nutné drobné změny a dostala roku 1879 novobarokní vybavení. Naposled byl kostel opravován v letech 2004-2005.

[Úvodní fotografii vytvořil v 1. polovině 40. let Jaromír Funke (FUNKE, Jaromír. Pražské kostely. Praha – Brno, Miroslav Stejskal – Josef Stejskal, 1946, obr. 87.) Pohlednici s kostelem sv. Rocha uzavírajícím Olšanské náměstí z doby kolem roku 1900 reprodukuji z knihy DVOŘÁK, Tomáš a kol. Žižkov: Svéráz pavlačí a strmých ulic. Praha: Muzeum hl. m. Prahy, 2012, s. 61, půdorys kostela a podélný řez z díla PRIX, Dalibor a kol. Umělecké památky Prahy: Velká Praha: M/Ž. Praha: Academia, 2017, s. 1304 a 1305. Údaje o morové epidemii 1679-1680 pocházejí z příspěvku Anny Kubíkové Mor v Čechách roku 1680, in: PEŠEK, Jiří – LEDVINKA, Václav. Ponížení a odstrčení – Města versus katastrofy. Praha: Scriptorium, 1998, s. 221-226.]

V ÚTERÝ 17. ŘÍJNA 2017 SE PŘEDNÁŠKY PRO MIMOŘÁDNOU KOLIZI S JINÝMI PRACOVNÍMI POVINNOSTMI NEKONAJÍ V OBVYKLÉM ROZSAHU. SEJDEME SE AŽ V 15.00 PŘED KOSTELEM SV. ROCHA K JEHO PROHLÍDCE.               

 

Říjen 8, 2017

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 10. ŘÍJNA 2017

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 10:47 pm

FLORA, KTEROU UŽ NEUVIDÍME

Nemám rád velká nákupní centra, současné chrámy konzumu, optimalizovaná města ve městě, kde je spolehlivě stálé příjemno, nefouká tam (ne všude), neprší, naopak teplo, dobře klimatizováno, dobře ozvučeno, dobře designováno, aranžováno, uklizeno, bezpečno, stále na co koukat, vše po ruce. Umělé prostředí, s nímž si má přirozenost neví rady. Mám naopak rád autentické město okolo, které je slyšet (teď už trochu moc), cítit (stále méně, jak se v něm nic nevyrábí, jen obchoduje) a místo spolehlivé zprůměrované krásy se v něm dramaticky střídá ošklivost se zázračnou krásou a krása pro všechny s krásou, o níž si mohu myslet, že je jen pro mne. Nebyl jsem proto nadšen ze stavby, které se říkalo, když byla nová, Palác Flora, ba dokonce Flóra. Dnes, po zkušenosti s dalšími nákupními ráji, už docela oceňuji, že na ni mohu reagovat jako na architekturu, že to není jen komerční stavění, které se bez architektury obejde stejně dobře, jako jeho očekávané publikum. Nemiluji, ale respektuji. Přiznávám, že už mě několikrát sluneční světlo kreslící na fasádě i v interiéru dokázalo architekturu paláce ukázat tak, že mě zaujala. To se mi v jiných obchodních centrech Prahy ještě nestalo.
Když se Palác Flora projektoval a stavěl (1998-2003), byl jsem ještě angažován v současné architektuře jako kritik. Musel jsem tak mnohokrát vyslechnout (nebyli jsme na tento architektonický typ zvyklí a já svůj odpor ke komerčnímu stavění nikdy neskrýval) razantní argument: Nezastaví se před ničím, postavili na hřbitově obří nákupní centrum! Nu, i když zrovna lásku k našemu prvobytně pospolnému kapitalismu nechovám, pravda je mi nade vše: Ono cynické ukousnutí z obří plochy Olšanských hřbitovů se nekonalo, obchodní centrum Atrium Flora, jak se dnes jmenuje, nestojí na hřbitově, ale jen v jeho těsné blízkosti. Neříkám tím, že mi ta blízkost nepřipadá těsná příliš, a to jak při pohledu ze hřbitova, tak na hřbitov z  kavárny v nákupní galerii. Ale na druhou stranu, možná to trochu vrací integritu našim životům: Když Josef II. vykázal mrtvé z města jako nehygienický odpad, otevřel rychlou cestu k dnešnímu pštrosímu řešení otázek, které před nás staví vědomí vlastní smrtelnosti. Ve středověkých městech se jen krátkou uličkou dalo dojít z tržního náměstí ke hřbitovu, obklopujícímu městský kostel. Memento mori je vždy užitečné a vlastně je moc dobře, že si město svým růstem došlo pro mrtvé, které z něj Josef II. vypudil.
Na fotografii A. Alexandra z doby kolem roku 1925 je počestně neorenesanční budova hostince U Flory (Na Floře) na rohu Vinohradské a Jičínské. Tady dnes stojí OC Atrium Flora. Pozemek za hostincem, vymezený Jičínskou a zdmi Olšanských hřbitovů III a IV, nebyl zastavěn. Naopak naproti, v bloku mezi ulicemi Jičínská, Sudoměřická, Přemyslovská a Lucemburská, se ve 2. polovině 20. let rozrůstaly Grandgaráže Flora. Dnes tam stojí sterilní blok kanceláří, obchodů, restaurace a hotelu Luxembourg Plaza.

V ÚTERÝ 10. ŘÍJNA 2017 SE SEJDEME v 11.30 A VE 14.00 NA VINOHRADSKÉ PŘED OC FLORA. TĚŠÍM SE NA VÁS.   

Září 29, 2017

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 3. ŘÍJNA 2017

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 10:12 pm

ČTENÍ NA CESTU K DVOJDOMU BRATŘÍ ČAPKŮ

V roce 1907 se MUDr. Antonín Čapek a jeho manželka rozhodli odejít z Úpice a koupili pozdně klasicistní dům čp. 532/III na Malé Straně (Říční 11). Z jejich tří dětí se sem s nimi stěhovali už jen synové Josef a Karel, nejstarší Helena se o tři roky dříve vdala do Brna. Oba bratři tu zůstali i poté, co se rodiče roku 1916 přestěhovali do Trenčianských Teplic, kde otec působil jako lázeňský lékař. Josef se v roce 1919 oženil, po narození dcery Aleny v roce 1923 se s manželkou Jarmilou načas přestěhovali k její matce na Purkyňovo náměstí na Královských Vinohradech, tedy dnešní náměstí Míru. Antonín a Božena Čapkovi se do Prahy vrátili téhož roku, paní Božena krátce nato zemřela a dr. Čapek se pak nastěhoval do nového domu dosud svobodného syna Karla, v druhé polovině dvojdomu se svou rodinou usadil Josef. Dvojdům projektoval Ladislav Machoň, stavělo Stavební a bytové družstvo odboru městských úředníků při Všeúřednické besedě na Královských Vinohradech. MUDr. Antonín Čapek tu pak bydlel až do své smrti v létě roku 1929. Sousední fotografie zachycuje uvedení nového obyvatele: Karel Čapek se 26. srpna 1935 oženil s Olgou Scheinpflugovou.
Karel Čapek napsal 7. dubna 1924 své budoucí manželce: „Milá Olino, už jsem se zhruba přestěhoval, jsem utahán jako herka a je to zatím jako cikánský tábor. Bohužel na zítřejší premiéru nemohu přijít, protože si ještě netroufám jít v noci domů po těch rozkopaných cestách.“ Premiéru měla ve Vinohradském divadle inscenace pohádkového dramatu Gerharta Hauptmanna Potopený zvon v režii dr. Jana Bora, kde Olga Scheinpflugová hrála Routičku. O den později jí Čapek píše: „Drahá Olino, zrovna v tuhle hodinu hraješ premiéru, a já se nemohu jít na Tebe podívat; jsem špinavý, utahaný, polámaný, neholený, s černými nehty a prsty plnými záděr; nevypadám ani dost málo lákavě nebo aspoň civilisovaně. Dnes už třetí den nám vozili nábytek, – šlo to jen na pérových vozech, nábytkový vůz by se tam nedostal. Museli jet osmkrát, představ si to nošení, ten rostoucí nepořádek; a při tom v bytě pracovali truhláři, instalatéři, čalouníci, zedníci, montéři, natěrači a já nevím kdo ještě; větší chaos a nelad jsem ještě nezažil. Zítra si srovnám knihy a nechám přitlouci obrazy, budu mít co dělat od rána do noci, aby vzniklo aspoň trochu pořádku.
Z kormutlivé zkušenosti vytěžil Karel Čapek několik půvabných textů, úryvkem připomenu alespoň jeden, Periférie, který vyšel 9. srpna 1925 v Lidových novinách: „Občané, vlastenci a Pražáci, máte-li zálibu v dalekých a poněkud divokých cestách, pokuste se prostudovat okraj Prahy; budete nuceni zlézat hromady rumu a šotoliny, budete se brodit blátem i prachem, budete klopýtat bez mapy i kompasu nevýslovnými bezcestími, ale objevíte dvě věci; předně že Praha roste, a za druhé že roste trochu divně. Shledáte-li, v jakých dalekých končinách zarazili noví Pražáci svá sídla, naplní se vaše srdce divou radostí, že tam nebydlíte vy; poznáte, že bydlet ve zdravém vzduchu periférie není jen záviděníhodný blahobyt, nýbrž i kozácký heroism. Za druhé však poznáte, že vzrůst Prahy je řízen jakýmisi zvláštními a osudnými zákony: zdá se, že nová a budoucí Praha bude stejně neprostupná a nesouvislá jako stará Praha.
A protože se dnes žádá vyváženost, připojím ještě jeden kousek Karla Čapka ze sloupku O vlastním okolí z roku 1937: „Tak vidíš, člověče: když jsi se sem stěhoval, byla to taková mrzká periférie. Byly tu ohrady a smetiště a rokle, byla tu ještě žitná pole, ale zválená od všeliké verbeže; a teď už tu lidé věší záclony, zedníci zvoní kladívky a paní niťařka s rukama zkříženýma na životě očekává prvního zákazníka. A jaké to jsou jasné, prostranné domy, co lidu se do nich vejde, jaká je to krása! Jen se podívejte, málo-li práce se tady nadělalo za mé paměti! To všechno kolem se, panečku, postavilo za tu dobu, co tady žiju. Tak vida, stálo to za to, a ne nadarmo jsem tu žil. Rosteme, rosteme: to se nám musí nechat. Jen aby se těm novým lidem tady dobře vedlo, myslí si člověk starousedlý se silným pocitem lokální paternity.
Dvojdům bratří Čapků je neoddělitelný od své zahrady. Máme o ní řadu svědectví, samotné drobné reflexe Karla Čapka, publikované v letech 1925–1927 po doplnění třemi dalšími texty nakonec složily v roce 1929 půvabnou knížku Zahradníkův rok. Je to vlastně Bildungsroman Čapků-zahradníků, jak potvrzují vzpomínky Františka Langera, zachycující jejich zkoušky a omyly. Z Langerova jímavého textu Osiřelá zahrada – pohlížím na ni v únorových dnech roku 1939 alespoň základní evokaci: „Ta zahrádka u domku byly vlastně zahrádky dvě. Josefova půlka, do které Karlova nepozorovatelně přechází, dýchá víc přirozeností, tolik – že neméně krásná – vůbec nezdůrazňuje, ba dokonce tají svého tvůrce. Což je jistě stejně umné, jako co udělal ze svého dílu Karel. Ten ve své kouzlil, stavěl, komponoval v celku, plýtval detaily, hýřil důvtipem, a tak nám připomíná jeho zahrádka jeho nějakou knížku, je rovněž projevem jeho bohatého ducha, rozložité osobnosti, geniality. Je to pravá zahrádka tvořivostí posedlého umělce.

Doporučuji virtuální prohlídku domu: http://www.praha10.cz/akce-a-projekty/ostatni-projekty/virtualni-prohlidka-capkovy-vily.aspx

[Čapkovy dopisy cituji ze souboru ČAPEK, Karel. Listy Olze: Korespondence z let 1920-1938. Praha: Československý spisovatel, 1971, s. 191-192., sloupky jednak ze XIV. svazku Spisů Karla Čapka (ČAPEK, Karel. Od člověka k člověku I. Praha: Československý spisovatel, 1988, s. 504.), jednak z výboru ČAPEK, Karel. Jak se co dělá: Sloupky. Praha: Československý spisovatel, 1973, s. 152. První fotografie je z knihy citované zde na prvním místě (obrazová příloha č. 38), fotografie bratří Čapků na zahradě a Karla Čapka na skalce ze souboru Karel Čapek ve fotografii (Praha: Panorama, b. r., č. 22 a 30), ze stejného zdroje pochází i kresba Věry Brázdové (zadní obálka vložené brožury.]

V ÚTERÝ 3. ŘÍJNA 2017 SE SEJDEME V 11.30 (PRVNÍ SKUPINA) A VE 14.00 (DRUHÁ SKUPINA) NA NÁMĚSTÍ JIŘÍHO Z PODĚBRAD PŘED KOSTELEM NEJSVĚTĚJŠÍHO SRDCE PÁNĚ. TĚŠÍM SE NA VÁS, UKRUTNĚ SE MI STÝSKALO.

Uložit

Uložit

Září 19, 2017

UK: NOVÝ AKADEMICKÝ ROK NA NOVÉM MÍSTĚ

Filed under: POZVÁNÍ DO KAVÁRNY — V. Cz. @ 6:40 pm

Září 18, 2017

DVĚ POZVÁNÍ DO DIVADLA

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 11:55 am

Červenec 12, 2017

POZVÁNÍ NA VÝSTAVU

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 10:19 pm

Červenec 4, 2017

PRÁZDNINOVÁ PŘEDNÁŠKA

Filed under: POZVÁNÍ DO KAVÁRNY — V. Cz. @ 8:16 pm

Milé kolegyně, milí kolegové, členové akademické obce UK (University v kavárně)!

Při našem posledním setkání, kdy jsme se loučili s holešovickou alma mater, jsme se dohodli, že to není konec, jen jsme vyhlásili prázdniny. Jsou-li vám už dlouhé, zvu vás na prázdninovou přednášku.

Díky Jarmile proběhla úspěšně jak rekognoskace, tak příslušná jednání, tedy s radostí sděluji, že s novým akademickým rokem obnovíme přednášky pravidelné. Už si do svých diářů můžete poznamenat data zimního semestru: 3. 10. od 19.00, 7. 11. od 19.00 a 5. 12. od 19.00, i místo: Kavárna Liberál, Heřmanova 6, Praha 7-Holešovice. Případným novým zájemcům připomínám, že jsme universita otevřená, a to stále. Chovám naději, že by se prázdninové hostování v Café a gramofon mohlo stát zárodkem ustavení vršovické fakulty. Rosteme.

Váš Vladimír Czumalo, UK

Červen 5, 2017

POKUS O SNĚHOVOU KOULI

Filed under: K EXKURZI UK & UK 26.-28. 5. 2017 — V. Cz. @ 5:51 pm

Snímek části účastníků zájezdu před architektonickou manifestací národního slohu a kremačního hnutí sice pochází z mého fotoaparátu, ale pořídila jej, abych se nechlubil cizím peřím, Stella. Proč jej zveřejňuji? Nechce se mi věřit, že jsem první, kdo týden po návratu vysypal kartu. Stejně tak se mi nechce věřit, že nikdo dosud nereagoval na Klářinu výzvu. Zkrátka jsem neklidný, že se už netopím ve fotografiích, které by mi ukázaly, jaké to vlastně bylo. (Vzpomínám si, byl jsem tam, ale příliš zaměstnán jinými činnostmi, než abych to věděl.) Zveřejňuji tedy fotografii s nadějí, že je to sněhová koule, která strhne lavinu, a v obrazových vzpomínkách na Polabí se budeme brzy topit všichni.

Váš Vladimír Czumalo, nositel vyznamenání Za věrnost

Červen 3, 2017

CO BYLO PŘED GOČÁROVÝM SCHODIŠTĚM

Filed under: K EXKURZI UK & UK 26.-28. 5. 2017 — V. Cz. @ 6:36 pm

Opevnění Hradce Králové bylo budováno od 1. třetiny 14. století. Výhradně z cihel, bez kamenného jádra. V intervalu mezi 25 a 40 metry předstupovaly před hradební zeď hranolové bašty, původně dovnitř města otevřené, po husitských válkách postupně uzavírané a využívané pak jako skladiště a vězení. Počátkem 16. století vznikla ve středu jižní fronty hradby věž Kropáčka, nejspíš nikoliv přestavbou starší bašty, ale jako novostavba vězení. Zřejmě tedy nikdy nebyla vodní, tedy vodárenskou věží, jak se dosud v literatuře traduje. Věž zůstala v majetku obce i po přestavbě města v pevnost, jen při ní dělostřelci umístili jednu ze čtyř baterií a horní část užívali jako muniční sklad. To věž uchránilo před snížením, jež při výstavbě pevnosti potkalo většinu středověkých bašt věží opevnění. Vězení tu zůstalo, ještě v říjnu 1841 si je prohlédl nejvyšší purkrabí hrabě Karel Chotek. Z téhož roku i měsíce máme inventář, který zde dokládá také Lustseuchespital pro osm prostitutek s pohlavními chorobami. Jméno Kropáčka se odvozuje od jména majitele sousedního domu čp. 30 Jana Kropáče. Ulička, která k věži směřovala z Velkého náměstí, se jmenovala Mariánská podle jezuitského kostela Nanebevzetí Panny Marie (Carlo Lurago 1652-1666). Roku 1955 pak dostala úředně přiděleno jméno Na Kropáčce a Velké náměstí bylo zároveň přejmenováno na Žižkovo. Omyl s vodní věží způsobila nejspíš kašna v této uličce, jíž se říkalo rovněž Kropáčka. Uličku někdy v první třetině 19. století uzavřela bosovaná zeď proražená průjezdem, do druhého oblouku arkády přemístili kašnu. Na počátku 20. století byla věž Kropáčka natolik staticky narušená, že se ji město rozhodlo zbourat. V roce 1906 záměr schválila k. k. Zentral-Kommission für Denkmalpflege a výměnou pozemků mezi městem a biskupskou konzistoří se podařilo majetkoprávně zajistit možnost spojení Velkého náměstí a nové okružní třídy schodištěm. Dosud totiž trvala vlastně středověká situace, kdy na jih z města vedla jediná cesta k osadě Rybáře malou Rybářskou fortnou a příkrý jižní svah snad již tehdy překonávalo schodiště. V původní trase, tedy v návaznosti na úzký průchod mezi biskupskou rezidencí a domem U Špuláků postavil v letech 1809-1810 vojenský inženýr a pozdější velitel pevnosti Josef svobodný pán von Lauer pohodlnější kryté schodiště Bono publico. Rychlý rozvoj města po zrušení pevnosti ovšem přinesl jinou dimenzi potřeb. Projekt dalšího schodiště byl, nepochybně díky Janu Kotěrovi, zadán jeho bývalému studentovi a zaměstnanci Josefu Gočárovi. Městská rada jej schválila v květnu 1909 a pražská firma Bohumír Hollmann a spol. provedla v armovaném betonu. Schodiště, dnes nesoucí Gočárovo jméno, bylo otevřeno 24. srpna 1910.

Když jsem hledal co nejlepší fotografii jako protějšek k oné historické, zachycující věž Kropáčka krátce před jejím zánikem, začetl jsem se po čase znovu do hutného textu Aloise Kubíčka Práce Josefa Gočára v Hradci Králové[1], který jednak dokládá jeden z rozměrů přetrvávání dobových negativních reakcí, jednak dobře rozpoznává význam drobného díla v Gočárově tvorbě dosud zdaleka neuzavřené: „Krátce na to (míněn Gočárův hradecký debut v roce 1905 – pozn. V. Cz.), když opouští r. 1908 kancelář Kotěrovu, byl Gočárovi svěřen nesnadný úkol vyřešiti veřejné schodiště, spojující okružní třídu pod městem s náměstím v průlomu vzniklém u Luragova kostela Panny Marie po dobře neuváženém zbourání věže Kropáčky a domu u Zlatého beránka. Od doby vzniku tohoto schodiště uplynulo plných 18 let. Po tomto dostatečném časovém odstupu jest nám již možno zhodnotiti tuto Gočárovu práci v rámci jeho dosavadního díla. Myslím, že i v době pozdější bude považováno za základ započaté vývojové linie, k níž vracel se teprve po letech, aby v ní pokračoval, maje za sebou vývoj od Černé Matky Boží a Legiobanky v Praze až po hradecký Ambrožův sbor. A nebude nezajímavo právě tuto dosud málo hodnocenou Gočárovu práci časově porovnati s architektonickými projevy mezinárodní tvorby a konstatovati ono naše plus v umělecké soutěži tehdejší doby.[2] Oldřich Starý se k tomuto hodnocení vrátil v Gočárově nekrologu: „Ve tvorbě Josefa Gočára lze sledovati několik směrů; poměrně lehce přijímal a přetvářel vnější podněty, ale vždy svým nadáním jim dával osobitý, pádný, avšak ušlechtilý ráz. Chtěl vždy jíti svou cestou; často překvapoval výsledkem, který nemá obdoby. I to je podivuhodné, že jeho dílem prošly všechny fáze vývoje naší moderní architektury, avšak neodrazily se v něm nikdy ploše nebo planě. Již samý počátek jeho tvorby je ku podivu vyspělý a zralý. Byl žákem a asistentem Jana Kotěry v době jeho největšího tvůrčího vzepětí. Začal v jeho programových směrnicích, ale odlišně a naráz vyspěle. (…) Rokem 1909 začíná celá serie děl vzácné ušlechtilosti a vyspělosti. Wenkeův obchodní dům v Jaroměři, ve své době odvážně moderní a přece takřka klasický, je díle zralým, dosud živým, které daleko předběhlo dobu, podobně jako řešení schodiště od mariánského kostela v Hradci Králové s mistrným uzavřením průhledu smělým obloukem. Podle současného hlasu tato svěží díla, srovnaná s mezinárodní tvorbou, zajišťují přínos v umělecké soutěži doby.“[3]

(Fotografii Kropáčky reprodukuji z knihy Jana Jakla Hradec Králové z řady nakladatelství Paseka Zmizelé Čechy, druhá fotografie a půdorys provázejí citovaný Kubíčkův text.)

[1] KUBIČEK, Alois. Práce Josefa Gočára v Hradci Králové. Styl VII (XII), 1926–1927, s. 113-116.
[2] Tamtéž, s. 113-114.
[3] STARÝ, Oldřich. Architekt prof. Josef Gočár *13. III. 1880 ­ † 10. IX. 1945. Architektura ČSR V, 1946, s. 66-68, s. 66.

« Newer PostsOlder Posts »

Blog na WordPress.com.