Czumalova nástěnka

Červen 11, 2019

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY: ZÁPIS DO ZS 2019/2020

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 8:16 pm

ZÁPIS DO DALŠÍHO SEMESTRU  PŘEDNÁŠKY  PAMÁTKY VELKÉ PRAHY SE OTEVÍRÁ

VE ČTVRTEK 13. ČERVNA 2019 V 11 HODIN.

Věřím, že vše vyjde a všichni se na počátku října shledáme.

Zároveň prosba adresovaná všem, kdo při naší nedávné návštěvě karlínské Invalidovny fotografovali: Pokud  budete ochotni poskytnout své fotografie našim laskavým hostitelkám k použití pro propagaci činnosti Národního památkového ústavu, prosím, pošlete mi je na adresu czumalo@gmail.com. Zájem je především o fotografie, na nichž je patrna naše návštěva, tedy my.

S velkými díky a přáním krásných prázdnin

Vladimír Czumalo

Reklamy

Červen 1, 2019

POZOR, ZMĚNA: 4. 6. UK MÍSTO NA PŘEDNÁŠKU NA VÁCLAVÁK!

Filed under: POZVÁNÍ DO KAVÁRNY — V. Cz. @ 5:08 pm

Milé kolegyně, milí kolegové, členové akademické obce UK (University v kavárně)!

Pamatujete? „Nejsme jako oni,“ skandovali jsme. Od té doby se toho snažím držet, i když se „oni“ částečně vyměnili (nebo přejmenovali). Aktuálně tedy přiznávám střet zájmů a hned ho řeším: Úterní přednáška nebude, je nás třeba jinde. Představte si, že se vás jednou děti (vnuci, pravnuci, dějiny atd.) zeptají: „Kde jsi byl(a), když se dělaly dějiny?“ A vy byste museli odpovědět: „Seděl(a) jsem v Liberálu a poslouchal(a) Czumalovu přednášku.“ To nemohu před tváří dětí (vnuků, pravnuků, dějin atd.) připustit. Pruský a bavorský klasicismus 18. a 19. století a moderní německý klasicismus před rokem 1933 na nás klidně počkají přes prázdniny, když už čekaly tak dlouho. Jestli se nám to povede, budeme si o nich povídat už v lepších, postburešovských časech. A budete-li chtít v sobě nechat v úterý po demonstraci dějinné chvilky doznívat, zachovejte Liberálu akademickou věrnost.

Váš Vladimír Czumalo

 

Květen 29, 2019

POSLEDNÍ PŘEDNÁŠKA UK V LETNÍM SEMESTRU

Filed under: POZVÁNÍ DO KAVÁRNY — V. Cz. @ 10:58 am

Přednáška sice poslední, ale připomínám, že se sejdeme ještě na začátku prázdnin, v úterý 2. července 2019, a promítneme si nový film Zdeňka Zvonka o prof. Františku Dvořákovi, samozřejmě za účasti autora a s přídavkem jeho dalších děl.

Květen 22, 2019

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA NÁDAVKEM 27. KVĚTNA 2019

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 5:57 pm

SLÍBENÁ NÁVŠTĚVA INVALIDOVNY SE USKUTEČNÍ V PONDĚLÍ 27. KVĚTNA 2019. SEJDEME SE VE 14.30 V PARKU PŘED HLAVNÍM VCHODEM. TĚŠÍM SE NA VÁS.

Květen 13, 2019

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 14. KVĚTNA 2019

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 12:30 pm

CO BYLO PŘED O2 ARENOU A GALERIÍ HARFA (O HARFA OFFICE PARK NEMLUVĚ)

První fotografií se ještě vracím k minulé vycházce: Alexandrův snímek ukazuje podobu Freyova cukrovaru, první vysočanské továrny postavené roku 1835, v roce 1927. Tedy 12 let poté, co tu výroba cukru skončila, a necelé dva roky před tím, než stavitel Hejduk zbavil továrnu její klasicistní krásy. Nejspíš v 60. letech pak vstali noví Hejdukové a zhanobení dokončili. Zachováno tu sice dost původní hmoty, výraz je ale dávno pryč.

Dnešním tématem má být ale to, co stálo na místě O2 areny. Jistá souvislost se přeci jen najde: 31. 8. 1871 byla zapsána do obchodního rejstříku První českomoravská továrna na stroje. Vznikla z iniciativy karlínského stavebního podnikatele Václava Nekvasila, majitele ostrova a místostarosty okresního zastupitelstva v Karlíně Karla Židlického a karlínského továrníka Jana Topinky. První výrobní program tvořilo strojní vybavení cukrovarů. Už v roce 1872, kdy továrna měla 52 obráběcích strojů a 125 dělníků, vybavila cukrovary v Berouně, Českých Budějovicích a Slavkově. O rok později byl založen hutnicko-hornický obor, v roce 1881 oddělení vodních turbín, za další čtyři roky oddělení pro výrobu ústředních topení a větrání. V roce 1886 převzala První českomoravská od Pražské železářské společnosti na Kladně i s dokumentací a dělníky výrobu mostů. Za léta 1886-1908 vyrobila mostárna 1 524 železničních a 560 silničních mostů. Výroba mostárny se ale neomezovala jen na mosty, pocházejí odtud i četné stavební konstrukce, namátkou Průmyslový palác na Výstavišti či Petřínská rozhledna a železné konstrukce, použité na stavbě Staroměstské tržnice, Akademie výtvarných umění, Obecního domu, Národního divadla či Národního muzea. V 90. letech 19. století se mostárna osamostatnila jako firma Bratři Prášilové, zůstala ale součástí areálu ČKD.
Rozšiřování výrobního programu a s ním i továrního areálu pokračovalo: V roce 1899 začalo pracovat nové lokomotivní oddělení a už v následujícím roce odtud vyjela první česká parní lokomotiva. Do roku 1917 ji následovalo 877 lokomotiv a 241 tendrů. V roce 1901 se rozběhla výroba parních válců, 1906 parních turbín, 1907 automobilů, 1908 vznětových motorů. Fúzí Českomoravské s Elektrotechnickou továrnou a. s., dříve Kolben a spol. vznikla v roce 1921 akciová společnost Českomoravská-Kolben a spol. se 4 700 dělníky a 640 úředníky. Následovala fúze s Akciovou společností, dříve Breitfeld-Daněk a spol. v Karlíně, jíž v roce 1927 vzniká Českomoravská-Kolben-Daněk a spol. se 7 560 dělníky a 1 240 úředníky. V roce 1931 se součástí ČKD staly i Loděnice Praga.
Za okupace musel koncern změnit název na Böhmisch-Mährische Maschinenfabrik AG a přejít na výrobu tanků pro Wehrmacht, jak zde již nedávno připomenuto v souvislosti se spojeneckým náletem. Závod tímto náletem prakticky zničený byl po osvobození vyňat ze sovětské válečné kořisti, v říjnu 1945 znárodněn a výroba poměrně rychle obnovena. Změny struktury oborového podniku ČKD Praha za socialismu, ani příběh jeho transformací poté, co socialismus zesnul, už sledovat nebudu. Obří areál ČKD rychle chátral, jak jednotlivé provozy vyhasínaly. Od konce 90. let do roku 2002 potkala demolice mostárnu, kovárnu, lokomotivku, karosárnu, kotelnu a další soubory budov. 24. března 2004 se tu otevírala druhá největší hokejová aréna v Evropě, která pojme 17 360 diváků. Na prahu hospodářské krize měla ČKD 14 423 zaměstnance.
Nebyla tu nouze o kvalitní industriální architekturu, především stavby firmy Václava Nekvasila. Důstojně je může zastoupit nová montážní hala na místě, které dnes vymezuje vlevo ulice Ocelářská a vpravo Kurta Konráda. Snímek je z roku 1920. Znovu doplňuji výřezem z jednoho z listů Orientačního plánu hlavního města Prahy s okolím z roku 1938 a znovu pro orientaci doplňuji dnešní názvy ulic: Ze dvou hlavních tříd jen Královská změnila název na Sokolovská, Českomoravská zůstala. Čteno zleva, zůstala i Lihovarská, Grégrova je od roku 1948 Kurta Konráda, U svobodných se dnes jmenuje U svobodárny, Balbínova je od roku 1947 Kovářská, názvy Ke skládce a K Moravině trvají. V kolmém směru zůstala i Drahobejlova, Škrétova je od roku 1948 Ocelářská. Ulice U zkušebny a U mostárny zmizely z veřejného prostoru, pohlceny areálem ČKD. Úředně zrušeny byly roku 1972. Drahobejlova si svůj název udržuje beze změn od roku 1904. Před tím se pár let jmenovala Krocínova, dva názvy se tu ale spojují s jednou osobností: Václav Krocín starší z Drahobejle (1532–1605) byl významný primátor Starého Města pražského. S Vysočany jej spojuje vinice a usedlost Krocínka, které dnes připomínají už jen názvy ulic Na Krocínce, Nad Krocínkou a Pod Krocínkou.
Zaujalo-li vás v dolní části výřezu horní libeňské nádraží, můžete si o něm přečíst zde: https://czumalo.wordpress.com/2013/08/09/co-jsme-ve-vysocanech-a-libni-uz-nevideli-vii-libenske-horni-nadrazi/. Obrázek jeho nedochované krásné budovy z roku 1898 níže přikládám.(Zdroje obrázků: BEČKOVÁ, Kateřina. Zmizelá Praha: Továrny a tovární haly I. Praha – Litomyšl: Paseka – Schola ludus-Pragensia, 2011, s. 76 a 90. – JUNGMANN, Jan. Libeň – zmizelý svět. Praha: Muzeum hl. m. Prahy, 2010, s. 134.)

V ÚTERÝ 14. KVĚTNA 2019 SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 12.00 A 14.00 U VÝSTUPU ZE STANICE METRA B ČESKOMORAVSKÁ DO DRAHOBEJLOVY ULICE. TĚŠÍM SE NA VÁS.

Na slíbené fotografie Hajnovy vily jsem nezapomněl, ale aktuálně potřebuji pomůcku na nejbližší vycházku a také to nechci s recyklací starších příspěvků přehánět. Hajnovu vilu a část toho, co jsem před ní říkal, najdete na následujících adresách:
https://czumalo.wordpress.com/2013/06/20/co-jsme-ve-vysocanech-moc-nevideli-i-hajnova-vila/
https://czumalo.wordpress.com/2013/07/03/co-jsme-ve-vysocanech-moc-nevideli-ii-hajnova-vila-podruhe/
https://czumalo.wordpress.com/2013/07/03/co-jsme-ve-vysocanech-moc-nevideli-iii-hajnova-vila-potreti/

Květen 5, 2019

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 7. KVĚTNA 2019

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 9:36 pm

VYSOČANSKÝ ZÁMEČEK A POTÍŽE S NÁZVY ULIC

Snímek, který pořídil Miroslav Kuranda kolem roku 1970, zachytil vysočanskou Zbuzkovu ulici ještě kompletní. Dnes z ní zbylo jen jméno a pár domů kolem křížení s Krátkého. Pohledově ulici uzavírá vysočanský zámeček, původně lovecký zámeček Valdštejnů ze 2. poloviny 17. století. Další Kurandovy fotografie ukazují jeho konečnou podobu, danou klasicistní přestavbou.
Výřez z jednoho z listů Orientačního plánu hlavního města Prahy s okolím z roku 1938 umožňuje přesnější lokalizaci a zároveň pochopení, jak drastická byla asanace Vysočan na přelomu 80. a 90. let minulého století. Zbuzkova ulice se tu jmenuje Čechova, dnešní Pešlova byla Hálkova. Sokolovská tehdy ještě nesla jméno Královská třída, připomínající průvod při korunovaci Ferdinanda Dobrotivého v roce 1836. Na sever od Sokolovské si jen Paříkova dodnes zachovala název, jejž nesla od roku 1922 s cézurou let 1940-1945, kdy se jmenovala Hlubocká. Dnes neprávem zapomínaný MUDr. Václav Pařík (1839-1901) byl osobností podstatně formující život města Třebenice na jazykové hranici, jejíž zásluhy o národní emancipaci přesáhly regionální měřítko. Mánesova ulice je dnešní Krátkého, své původní jméno nesla od počátku minulého století do roku 1940, kdy byla přejmenována podle hradu na Žebráckou. V roce 1945 se vrátila ke jménu velkého českého malíře, aby byl o tři roky později přejmenována k uctění nacisty popraveného účastníka komunistického odboje Josefa Krátkého (1906-1944).
Freyova ulice na plánu je dnešní Jandova. Freyovo jméno nesla od počátku, po válce se krátce jmenovala Osvobozených vězňů a v roce 1948 ji pojmenovali po dalším příslušníkovi komunistického odboje Josefu Jandovi (1880-1943). Dnešní Freyova se na plánu z roku 1938 jmenuje Palackého, má mírně odlišný průběh a dějiny názvu bohatší, než se zdá: V roce 1940 přejmenována na Karlštejnskou, vrátila se bezprostředně po osvobození k názvu Palackého a v roce 1948 se na 43 let stala Klímovou. Na domě čp. 178/IX, Sokolovská 247, tedy na místě, o němž byla výše řeč, kde se k sobě těsně přibližují bývalá a dnešní Freyova ulice, je busta z ruky sochaře Michala Blažka a pamětní deska připomínající, že tu v letech 1915-1927 bydlel Ladislava Klíma (1878-1928). Klímova ulice tu, zdá se, byla patřičná. Jenže ona nenesla jméno pozoruhodného českého filosofa, ale Karla Zdeňka Klímy (1883-1942), výtečného novináře a publicisty, prozaika a překladatele, zakladatele pražské redakce brněnských Lidových novin a později jejich šéfredaktora, šéfredaktora Českého slova a pak znovu Lidových novin. V této funkci byl v roce 1942 zatčen za účast v odboji gestapem, vězněn na Pankráci a umučen v Terezíně. Demokratická tradice, již Karel Zdeněk Klíma reprezentoval, se ovšem záhy stala podobně nežádoucí, jako odkaz Ladislava Klímy. A tak byla v roce 1952 Klímova ulice znovu přejmenována, aniž by se musely měnit smaltované tabulky: Stala se ulicí Emanuela Klímy (1902-1941), učitele, funkcionáře KSČ a poslance Národního shromáždění. Jako člen ilegálního ústředního vedení KSČ byl zatčen gestapem a ve vězení spáchal sebevraždu. V roce 1991 ukončilo peripetie Klímovy ulice její přejmenování na Freyovu.
Pojmenování oprávněné nejen proto, že pro Vysočany není významnějšího jména, navíc statek Freyů ležel mezi touto starou komunikací a dnešní Bassovou. Bedřich Frey (1800-1879) zprvu pracoval v otcově lékárně U bílého jednorožce na Staroměstském náměstí, později ve Francii studoval rodící se cukrovarnický průmysl a v roce 1835 založil ve Vysočanech cukrovar, vůbec první vysočanský průmyslový závod. Stojí dodnes (čp. 56/IX, Ke Klíčovu 5), ovšem k nepoznání přestavěný. Cukr se v něm vyráběl až do roku 1915. Vzešla odtud řada inovací, z nichž nejvýznamnější byla metoda Frey-Jelínkovy saturace. Neomezovaly se ale jen na cukrovarnictví, rodinný statek spojila 21. května 1881 s továrnou první pražská telefonní linka, teprve druhá v Čechách. Syn Bedřich Frey (1835-1901) rozšířil roku 1889 rodinný podnik o stále zdokonalovanou mlékárnu. S potravinářskou výrobou souvisí také zemědělské podnikání, rodina pronajala a později koupila od dominikánů od sv. Jiljí část jejich vysočanského statku a vlastnila i statky Kyje a Satalice. Stejně pilně, jako pečovali o rozšiřování a modernizaci svých podniků, pečovali oba Freyové i o rozvoj Vysočan. Oba zastávali starostenský úřad a byli voleni či jmenováni do grémií, jejichž vznik provázel a stimuloval rychlý přerod zemědělské vesnice v průmyslové město.
Na výřezu plánu už zbývá k překladu jen Třebízského, tedy dnešní Kolbenova. Některé ulice již neexistují, ale jedna z plánu ještě neexistuje: Široká. V očekávání již naplánovaného je tu zakreslena struktura blokového zastavění území vysočanských statků, sepjatá bulvárem Široké směřujícím od nových škol kolmo na Špitálskou ke konci Sokolovské.
(Zdroj fotografií: BEČKOVÁ, Kateřina. Zmizelá Praha: Dodatky II: Historická předměstí a okraje města – pravý břeh Vltavy. Praha – Litomyšl: Paseka, 2003, obr. 55-58.)

V ÚTERÝ 7. KVĚTNA 2019 SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 12.00 A 14.00 NA MÍSTĚ JIŽ VYZKOUŠENÉM: U VÝSTUPU ZE STANICE METRA C PROSEK NA VYSOČANSKOU (NA STRANU U SUPERMARKETU BILLA). TĚŠÍM SE NA VÁS.  

Květen 1, 2019

VÝZVA MÝM NEJLEPŠÍM STUDENTŮM (TEDY SAMOZŘEJMĚ U3V)

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 7:44 pm

DALŠÍ PŘEDNÁŠKA UK

Filed under: POZVÁNÍ DO KAVÁRNY — V. Cz. @ 7:32 pm

Duben 28, 2019

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 30. DUBNA 2019

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 10:31 pm

VYSOČANSKÝ ŠPEK

Sahám opět k recyklaci, ale nikoliv proto, abych ušetřil čas, věnovaný psaní, tedy abych znovu nepsal, co už napsáno, mnou k tomu (zde publikováno 29. července 2013). Jen vás chci připravit na to, co v úterý uvidíme, a potřebuji se při tom dopouštět rozvleklosti, jakou si na hlučné pražské ulici v nejistém počasí dovolit nemohu, o obrázcích nemluvě. Spojuji tedy a zároveň rediguji dva více než pět let staré texty:

V roce 1913 přinesl Styl, měsíčník pro architekturu, umělecké řemeslo a úpravu měst, vydávaný S. V. U. Mánes a v té době redigovaný Otakarem Novotným, článek významného německého architekta a teoretika Hermanna Muthesia (1861–1927) Problém inženýrských staveb. Zásadním způsobem se vyjadřuje k dobově velmi diskutovaným otázkám estetiky inženýrské architektury, na nichž později vyrostl model zrození moderní architektury z ducha inženýrské konstrukce, který je v důsledku popřením architektury. Jako by Muthesius věděl, k jak dogmatickým koncům to povede: „Představa, že inženýrovi úplně stačí, slouží-li stavba, nářadí nebo stroj, jím vytvořené, zcela svému účelu, je mylná, a mylnější je ještě věta, v naší době tak často slýchaná, že je zároveň již krásná, slouží-li dobře nějakému účelu. Užitečnost sama o sobě nemá vůbec vztahu ke kráse, při níž jde o problém formy a o nic jiného, kdežto při užitečnosti jde o nahé vyplnění nějakého úkolu.“ Svou poučenou analýzu shrnuje: „Dnes můžeme již vysloviti zásadu na základě pokročilého poznání: není zvláštních oborů lidské činnosti tvořivé, při níž by mohla býti zanedbávána dobrá zevní forma. Proto doufejme, že vědomá, z podmínek stavby sama vyrostlá dobrá forma bude považována za samozřejmou i v rozlehlém oboru inženýrského tvoření a za nezbytný přívlastek zušlechtěné práce tvořivé, rovnocenné a hodné výše naší doby.“ Reprodukovaná fotografie Odkolkova mlýna je součástí obrazového doprovodu Muthesiova textu. Z domácích ukázek industriální architektury se ve Stavbě dostalo ještě na podolskou cementárnu, radotínskou vápenku a Kotěrovu vršovickou vodárnu, jinak jsou tam ukázky aktuálních staveb německých a amerických, včetně drážďanské čističky Hanse Erlweina, frankfurtské plynárny a berlínské továrny A. E. G. Petera Behrense a budovy Larkin Company Franka Lloyda Wrighta v Buffalu. Ve Vysočanech zkrátka zatím máme velmi významné dílo, patřící do konstitutivní vrstvy světové moderní architektury, parní mlýn a továrnu na chléb František Odkolek z let 1912-1913 a 1918. Jeho autorem je Hugo Gessner, významný žák a spolupracovník Otto Wagnera.

Historie firmy začala v polovině 19. století, kdy syn mlynáře a starosty Roudnice nad Labem František Odkolek přišel do mlýna na pražské Kampě. Záhy si vzal jeho dědičku Marii Trödlovou a v roce 1850 založil firmu František Odkolek. Už roku 1858 se tu pustil do rozsáhlé přestavby a dostavby, dokončené v roce 1872. K modernímu mlýnu připojil pekárnu a vybudoval v Praze rozsáhlou síť prodejen. Mlýn v roce 1896 vyhořel a výroba v něm už nebyla obnovena. Na modernizaci a rozšiřování mlýna pracovali významní architekti: Johann Klement Zobel, Josef Kranner, Jan Maxmilián Heger a snad i Josef Maličký, Josef Zítek a Josef Schulz. Po přestěhování výroby do Vysočan koupila budovy na Kampě pražská obec a v roce 1920 nechala zbořit mlýny nad řekou. V obytné budově bydlela rodina Pinkasů a umístění tu našly také její sbírky. Po válce zde nějaký čas sídlilo několik pracovišť Československé akademie věd, opuštěnou a chátrající budovu zachránila až nadace Jana a Medy Mládkových. Přestavba na Muzeum Kampa probíhala v letech 2000–2001 podle projektu Heleny Bukovanské (Atelier 8000) a za výtvarné spolupráce Václava Cíglera, Michala Motyčky, Mariana Karla, Miroslava Špačka a Dany Zámečníkové.
Dosud rodinný podnik se 6. 4. 1912 změnil v akciovou společnost a koupil rozsáhlé pozemky ve Vysočanech. Povstala firma František Odkolek, a. s., parní mlýn a továrna na chléb. Její továrna rostla rychlým tempem: Výkopové práce začaly 1. dubna 1912, částečný provoz byl spuštěn 31. ledna 1913, kolaudace proběhla v dubnu 1913 a už v následujícím roce pekárna dodávala 135 až 147 tun chleba týdně. Stavbu provedlo osvědčené stavitelství Matěje Blechy, strojní zařízení dodala brunšvická firma G. Luther AG. Tovární komplex vyznačovala zajímavá materiálová a konstrukční rozmanitost: obilní silo železobetonové, čistírnu s mlýnicí a vodojemem nese železobetonový skelet, zděná moučnice má vnitřní konstrukci kombinující dřevo a litinu, zděná je také správní budova. Součástí továrny byla od počátku kotelna, elektrocentrála a strojovna. Fasády ze světlých vápenopískových cihel známe i z dalších Gessnerových staveb. V noci z 1. na 2. května 1918 zachvátil továrnu požár a obnova se stala příležitostí pro rozšíření závodu. Projekt byl opět zadán Hubertu Gessnerovi. Jednotný a přitom rozmanitý výraz továrny nenarušily ani dostavby ze 30. let, naopak jej obohatily o lapidární puristické formy železobetonových konstrukcí.
Po osvobození pokračovala společnost Odkolek pod národní správou a v roce 1947 byla znárodněna. Národní podnik Odkolek, do něhož plánovači socialistického průmyslu začlenili další znárodněné podniky, se od roku 1950 jmenoval Pražské pekárny a mlýny, národní podnik. Od roku 1954 slučoval všechny pražské pekárny a holešovický mlýn. K 1. 1. 1994 byla zaregistrována firma Odkolek, a.s. K 1. 1. 2007 fúzovaly firmy Odkolek, a.s. a Delta pekárny, a.s., vznikla akciová společnost United Bakeries. To už se u Odkolků ve Vysočanech nepeklo, výroba se přesunula do nové pekárny Odkolek na Vidouli na okraji sídliště Nové Butovice. Firma Odkolek, a. s. ještě stačila vyjádřit svůj nesouhlas s prohlášením továrny za kulturní památku a podpořit jej doložením stavu, který sama způsobila. Prohlášena byla tak jen třípodlažní správní budova, proti dominantním hmotám sila, mlýnice a moučnice drobná a už ze své podstaty neschopná zastoupit celek továrny. Když v roce 2006 došlo k jejímu prohlášení, vlastníkem továrny už byla FIM Group a zamýšlela na jejím místě postavit obytný, administrativní a obchodní komplex. (Podobu tehdejšího projektu zde už znovu nereprodukuji, stejně tak neopakuji své tehdejší rozhorlení, obojí tu publikované 29. července 2013. Od té doby se změnil majitel a trochu snad i naděje opuštěné továrny, že omezené prohlášení za kulturní památku nemusí znamenat demoliční výměr na vše ostatní. Na mých tehdy vyslovených názorech a na emocích, které je nesly, se naopak nezměnilo nic.)

Autor vysočanské továrny Hubert Johann Karl Gessner se narodil 20. října 1871 ve Valašských Kloboukách v rodině barvíře. V letech 1885–1889 studoval na Deutsche Staats-Gewerbeschule v Brně, byl tedy spolužákem Adolfa Loose a potkával se tu například s Leopoldem Bauerem a Josefem Hoffmannem, kteří absolvovali o dva roky později. Pracoval pak postupně u stavitelů Otto Zemana v Bystřici, Julia Lundwalla v Opavě a Ernsta Zubera v Moravské Ostravě. V letech 1894–1898 pokračoval ve studiu u Otto Wagnera na Akademie der bildenden Künste ve Vídni. V ročníku tu s ním studoval Josip Plečnik, o ročník výš Jan Kotěra, o dva Josef Hoffmann. V závěru studia paralelně pracoval ve Wagnerově soukromém ateliéru, od roku 1899 pak v Moravském zemském stavebním úřadě v Brně. Samostatný ateliér si otevřel roku 1904 ve Vídni. Spolupracoval pak až do rozchodu v roce 1912 s mladším bratrem Franzem (1879–1975), jemuž se dostalo stejného vzdělání. Zemřel 29. ledna 1943 ve Vídni.
První Gessnerovy realizace jsou spojeny s rodným městem, vila J. Bratmanna (1895–1896, Smetanova 115), obchodní a obytný dům J. Horného (1897, nám. Míru 189), k nejranějším patří také Obchodní akademie v Hradci Králové (s Otakarem Bémem, 1896-1897, nám. Svobody 601), kde dnes sídlí universitní knihovna a děkanát pedagogické fakulty. V Brně se Gessner uvedl budovou Okresní nemocenské pokladny (1903–1904, Milady Horákové 24, 26), která, jak tehdy konstatoval časopis Der Architekt, „vyhlíží beze vší ozdobnosti velmi ozdobně“. Nedochovala se, žel, Gessnerova díla z doby opavského působení: Obchodní a obytný dům bratří Skasiků (1903, Hrnčířská 17) byl cenným dokladem časného nástupu geometrické secese na Moravě podobně, jako zmíněný Bratmannův dům v případě secese florální. Jako mnoho jiných opavských domů byl ale těžce poškozen při závěrečných operacích II. světové války a v letech 1946–1948 přestavěn Oldřichem Liskou do podoby, která se od secese hodně vzdálila. Na brněnskou nemocenskou pokladnu navazoval hotel Slezský dvůr (1905, s Frazem Gessnerem), zbořený stejně, jako o rok mladší dům s lékárnou U bílého anděla.
Nejrozsáhlejším Gessnerovým dílem na našem území je Zemský léčebný ústav císaře Františka Josefa I. pro choromyslné v Kroměříži z let 1904–1909 (Havlíčkova 1265/50). Pro areál na půdorysu zhruba 400 × 500 metrů bylo původně projektováno 38 budov, 19 pavilonů pro 1 000 pacientů, 15 administrativních, hospodářských a obytných budov a 4 pro polní hospodářství, součást terapie. Hubert Gessner tu dal architektonickou podobu progresivní koncepci zakladatele a prvního ředitele prof. MUDr. Vincence Návrata. I zde dostál pověsti nejvěrnějšího Wagnerova žáka, nabízejí se především paralely jeho ústavního kostela sv. Cyrila a Metoděje (1904–1908) a Wagnerova kostela sv. Leopolda v ústavu choromyslných ve Vídni-Steinhofu (1902–1907). Zajímavější jsou ale diference a široké rozpětí motivických odkazů. Podobně a způsobem stejně původním jako dílo svého učitele reflektoval Hubert Gessner i tvorbu Josefa Hoffmanna, podněty anglického hnutí Arts & Crafts, historickou kroměřížskou architekturu i regionální architekturu lidovou. To, že ústav ukazuji na historické pohlednici, neznamená, že se nedochoval do našich dnů. Naopak, nadále slouží psychiatrickým pacientům, od počátku státního seznamu památkově chráněn. Jen turisté, hrnoucí se z autokarů do Květné zahrady, většinou netuší, že s ní sousedí významné dílo evropské moderní architektury.
Už v roce 1902 Hubert Gessner zvítězil v soutěži na Arbeiterheim Favoriten pro 10. vídeňský okres (Laxenburgerstraße 8-10) a právě tady je počátek přátelství s Viktorem Adlerem a spolupráce s jeho Sozialdemokratische Arbeiterpartei. Gessner pro ni projektoval stranické domy, nakladatelství, tiskárny, věnoval se dělnickému bydlení, stavěl pro dělnická spotřební družstva a projektoval pro velkorysý stavební program sociálnědemokratických starostů Vídně Jakoba Reumanna a Karla SeitzeNa fotografiích Waltera Zedniceka ze souboru Architektura Rudé Vídně (k vidění byl mj. v zimě 2010 v Rakouském institutu v Brně a na jaře téhož roku na Fakultě architektury ČVUT v Praze a pak na dalších místech republiky) je Jakob Reumann-Hof z let 1924–1926, který Gessner projektoval s Josefem Bittnerem (5. okres, Margarethengürtel 100-110) jako rozlehlý blok se 480 byty, ateliéry, obchody, mateřskou školkou a centrální prádelnou, a Gessnerův Volkswohnpalast Karl Seitz-Hof z let 1926–1931 (21. okres, Jedleseer Straße 66-94) o ploše 25 320 m2 s 1 173 byty, obchody, hostinci, kavárnou, lázněmi, prádelnami a dalším společným vybavením.
Cesta k vysočanské zakázce vedla právě tudy: Práce pro sociální demokracii brzy Gessnera přivedla k průmyslové architektuře prostřednictvím dělnických družstevních pekáren. Následující řada není úplně kompletní, ale k demonstraci souvislostí postačí: Bäckerei des 1. Wiener Konsumvereins (1908–1909, Vídeň 16, Hasnerstraße 123), Hammerbrot-Werke (1908–1909, Schwechat, Innerbergstraße 28), Bäckerei des 1. Niederösterreichischer Konsumvereins (1908, Vídeň 12, Wolfganggasse 58-60), Erste Tiroler Arbeiter Bäckerei (1910, Mühlau/Innsbruck, Haller Straße 93), Reichenberger Arbeiterbäckerei GmbH (1910–1911, Liberec-Jeřáb, Hanychovská 1-2), Arbeiterbäckerei (1912, Leoben, Bergmann Straße 18), František Odkolek, a. s., parní mlýn a továrna na chléb (1912 – 1913, Praha-Vysočany, Ke Klíčovu 1/256), Hammerbrotwerke (1918, Wien 21, Schwaigergasse 19), Spatenbrotwerke Linz (1920–1921, Semmelweissstraße 40). Soupis Gessnerových industriálních staveb obsahuje i bednárnu, továrnu na akumulátory a na sám závěr ve válečných letech čokoládovnu, ale pekárny jednoznačně převažují.

V ÚTERÝ 30. DUBNA 2019 SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 12.00 A 14.00 U VÝCHODU Z POVRCHOVÉHO VESTIBULU STANICE METRA VYSOČANSKÁ SMĚREM DO STAROMLÝNSKÉ A BASSOVY ULICE (TEDY NA OPAČNOU STRANU NEŽ DO SOKOLOVSKÉ). TĚŠÍM SE NA VÁS.

Duben 20, 2019

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 23. DUBNA 2019

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 1:15 pm

NÁLET NA VYSOČANY O KVĚTNÉ NEDĚLI ROKU 1945 A NÁLETY, KTERÉ PŘIŠLY PO NĚM

Každý rok se mi při přípravě na největší svátek roku do dějů, směřujících ke Kristově oběti, mísí i utrpení Prahy na sklonku poslední (dej, Pane, ať už opravdu poslední) světové války. Květná neděle, poslední neděle postní a počátek svatého týdne, připomíná Kristův vjezd do Jeruzaléma. V roce 1945 připadla na 25. březen. V 11.40 se nad Prahou objevily 143 bombardéry Consolidated B-24 Liberator 15. americké letecké armády v doprovodu stíhaček a zaútočily na tovární objekty v Libni a Vysočanech, především na areál Českomoravské strojírny. Při charakteru zastavění těchto čtvrtí ovšem nezůstaly ušetřeny ani nájemní a rodinné domy a veřejné budovy. Ztráty na stavbách i životech utrpěly také sousední či blízké čtvrti Holešovice, Střížkov, Prosek, Hrdlořezy, Malešice a Hloubětín, celkem 80 mrtvých, 57 těžce a 48 lehce zraněných. Další dvě vlny útoku, vedené na letiště, pak postihly Kbely, Letňany, Čakovice, Vinoř, Satalice, Radonice, Chvaly a Horní Počernice. Nálet skončil ve 13.20. Z hlediska vedení války znamenal (na rozdíl od onoho předchozího 14. února 1945, na Popeleční středu) úspěch. Továrny zapojené do německé zbrojní výroby poškodil nálet USAAF natolik, že se ji do konce války nepodařilo obnovit vůbec nebo jen velmi částečně. Na letišti Kbely bylo zničeno 51 a poškozeno dalších 28 letadel, nemluvě už o letištní ploše a zařízeních. Z bilance ale nelze vyjmout 516 mrtvých, 1 027 zraněných a přes 2 500 zničených či vážně poškozených staveb.

Dva snímky Stanislava Maršála (první z dnešní Jandovy, druhý ze starých Vysočan) netřeba komentovat. Třetí ukazuje, na co také cílila první vlna náletu: Vysočanská továrna koncernu Českomoravská-Kolben-Daněk, nuceně v roce 1940 přejmenovaného na Českomoravské strojírny (Böhmisch-Märische Maschinenfabrik, tedy zkratku ČKD vystřídala BMM), vyráběla od roku 1944 lehké stíhače tanků Jagdpanzer 38(t), přezdívané Hetzer (Štváč), účinný bojový prostředek. Svařované korby s čelním pancířem silným 60 mm, bočním a zadním 20 mm, dnovým 10 mm a stropním 8 mm, které jsou vidět na snímku, byly montovány na podvozek tanku PzKpfw 38(t). Tak se podle německé nomenklatury označoval předválečný lehký tank československé armády LT vz. 38, který společně vyvinuly a vyráběly koncerny ČKD a Škoda a po okupaci převzala a do bojů nasadila Wehrmacht. Hetzer poháněl motor Praga AE 208 o výkonu 119 kW s převodovkou Praga Wilson. Stroj o hmotnosti 15,75 t (délka bez kanonu 4,77 m, šířka 2,63 m, výška 1,85 m) dosahoval na silnici maximální rychlosti 42 km/h, v terénu 25 km/h. Vyzbrojen byl kanonem Pak39 L/48 ráže 75 mm a kulometem MG34 ráže 7,92 mm. Posádku tvořili velitel, střelec, nabíječ a řidič. Do náletu se postavilo přes 2 800 strojů. Nejen ve Vysočanech, ale také v plzeňské Škodovce. Číslo zahrnuje i v malých sériích vyráběné velitelské a vyprošťovací verze, plamenometné tanky Flammpanzer 38(t) i samohybné 150 mm houfnice sIG 33 auf Jagdpanzer 38(t). Další modifikace se už nedostaly za stadium prototypu. Po válce výroba pokračovala až do roku 1949, jako ST4 sloužilo asi 300 Hetzerů v obnovené Československé armádě, dalších 158 jako G-13 ve Švýcarské armádě.

Strategický cíl ovšem ve Vysočanech nepředstavovala jen ČKD/BMM. Továrna Praga byla za okupace součástí koncernu Junkers a vyráběla komponenty pro tanky a letadla. Továrna Aero stavěla pro Luftwaffe cvičná letadla Bücker Bü 131D-2, dopravní letadla Siebel Si-204, hojně za války užívaná také jako štábní, spojovací, sanitní či snímkovací, a především taktické průzkumné a spojovací letouny Focke-Wulf Fw-189. Těch se v Aero vyrobilo 337, Bückerů asi 200, Siebelů 515.

Průmysl žije rychlejší čas než město. Zničené továrny byly po válce obnoveny, staré Vysočany už nikoliv. Asanace na přelomu 80. a 90. let se v důsledcích vyrovnala náletu, bagry a buldozery rozjeté za pozdních Husákových časů se podařilo zastavit příliš pozdě. Následoval nálet developerů na zanikající vysočanský průmysl a bagry a buldozery se znovu rozjely. Město se zde už neobnovuje, staví se město nové, zcela jiné.

(Zdroj fotografií: UHLÍŘ, Jan B. Bomby na Prahu: Nálety z roku 1945 objektivem Stanislava Maršála. Praha: Prostor, 2011, s. 198 a 227. – STŘÍTESKÝ, Hynek (ed.). Fenomén ČKD: Příspěvek k dějinám pražského strojírenského koncernu Českomoravská-Kolben-Daněk. Praha: Mladá fronta – Národní technické muzeum, 2014, s. 240.)

V ÚTERÝ 23. DUBNA 2019 SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 12.00 A 14.00 PŘED TUNELEM NA NÁDRAŽÍ PRAHA-VYSOČANY (ROH ULIC PAŘÍKOVA A PODNÁDRAŽNÍ, NEJBLIŽŠÍ STANICE METRA VYSOČANSKÁ, NEJBLIŽŠÍ ZASTÁVKA TRAMVAJE NÁDRAŽÍ VYSOČANY). TĚŠÍM SE NA VÁS.

« Newer PostsOlder Posts »

Vytvořte si zdarma webové stránky nebo blog na WordPress.com.