Czumalova nástěnka

9 prosince, 2019

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 10. PROSINCE 2019

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 4:26 pm

TŘI FOTOGRAFIE WIEHLOVY BRÁNY NA VÝSTAVIŠTĚ
Z hlubin archivu starých blogů jsem vytáhl fotografie, nalezené na podzim roku 2013. Uvádím to jako omluvu, že zdroj musím uvést jen alibistickým archiv autora, už bych to asi dohromady nedal. Úvodní fotografie, pohled na Výstaviště během jarních veletrhů někdy ve 30. letech minulého století, kterou starý soubor doplňuji, pochází z pravidelně zde citované knihy Jana Jungmanna Holešovice-Bubny: V objetí Vltavy (Praha: Muzeum hl. m. Prahy, 2014, obr. 395 na s. 129.).
Dřevěnou bránu navrhl velký český renesancista Antonín Wiehl (1846–1910), žák Josefa Zítka, pro Všeobecnou zemskou jubilejní výstavu v roce 1891. Projektovaná životnost 18 metrů vysoké brány, nesoucí kromě velkého znaku Království českého čtyřicet znaků českých měst, byla dána časem trvání výstavy. Ta skončila 18. října 1891, brána ale trvala ještě 57 let. Procházelo se jí i na Národopisnou výstavu českoslovanskou v roce 1895, na Výstavu architektury a inženýrství spojenou s výstavou motorů a pomocných strojů pro živnostníky a s odbornou výstavou klempířů v zemích koruny České v roce 1898, na Jubilejní výstavu Obchodní a živnostenské komory v roce 1908 či na Mezinárodní výstavu hasičstva, bezpečnosti a samaritánství v roce 1928. Jak hojně, ukazuje návštěvnost dvou prvních: u Zemské jubilejní výstavy dosáhla počtu 2 432 356, u Národopisné výstavy českoslovanské přesáhla dvoumilionovou hranici o zhruba 40 000.
Kromě velkých výstav, které až do roku 1908 trasují také vývoj české architektury, vítala Wiehlova brána i návštěvníky výstav, konaných periodicky. Byly to především Pražské vzorkové veletrhy, pořádané dvakrát do roka, vždy na jaře a na podzim. První se otevřel 12. září 1920 a poslední skončil 5. června 1951. S přerušením mezi zářím 1941 a zářím 1946 jich bylo celkem dvaapadesát. Hospodářská společnost pro království České a její nástupkyně, Ústřední hospodářská společnost a Zemědělská jednota Československé republiky, pořádaly na Výstavišti pravidelné výstavy zemědělských strojů a hospodářských zvířat až do okupace. I. mezinárodní výstava automobilů, motocyklů a kol se otevřela v dubnu 1905 a každoroční autosalony se s několika cézurami konaly až do roku 1947. Od roku 1909 se na nich objevovala také letadla a vše související s aviatikou, po vzniku republiky se aerosalon osamostatnil: I. mezinárodní letecká výstava proběhla v roce 1920.
Okupace sice přerušila periodické výstavy, nikoliv ale veškerý výstavní provoz. Propagandistickou putovní výstavu Sovětský ráj zahájil státní tajemník Karl Hermann Frank 28. února 1942. Do Prahy byla převezena z Vídně a po měsíci se stěhovala do Berlína. Obří poutač se zdá naznačovat, že zabrala celé výstaviště, udávaný počet návštěvníků mezi 300 a 500 tisíci by tomu odpovídal. Stačila jí ale Wiehlova budova výstavy současného umění z Jubilejní zemské výstavy, která od roku 1905 sloužila Moderní galerii Království českého. Pro výstavu Sovětský ráj byla budova vyklizena a sama Moderní galerie téhož roku (k 5. listopadu 1942) rozhodnutím říšského protektora zrušena jako samostatná zemská instituce a sloučena se Státní sbírkou starého umění v Českomoravskou zemskou galerii, později Národní galerii.
Slovanská zemědělská výstava, konaná od 2. května 1948 do 10. července 1948, sice navazovala jak na tradici hospodářských výstav, tak velkých výstav, pro něž bylo Výstaviště vybudováno, především na Národopisnou výstavu českoslovanskou, zároveň ale tuto tradici uzavřela. Jako symbolické lze tak chápat stržení Wiehlovy brány, s níž už Jiří Kroha ve své koncepci výstavy nepočítal.
Výchozí situaci brány, jejíž existenci vymezují letopočty 1891 a 1948, ukazuje Hynkův správný plán zemské jubilejní výstavy v Praze r. 1891. Vyznačil jsem v něm tři stavby, o nichž už byla nebo bezprostředně bude řeč: Hanavský pavilon, pavilon Klubu českých turistů a Českou chalupu, další dílo Antonína Wiehla.

V ÚTERÝ 10. PROSINCE 2019 SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 12.00 A 14.00 U FONTÁNY PŘED VSTUPEM NA VÝSTAVIŠTĚ. TĚŠÍM SE NA VÁS.

Připomínám, že příští přednáška 17. prosince je v tomto kalendářním roce i v zimním semestru akademického roku 2019/2020 poslední. V letním semestru se poprvé sejdeme v úterý 18. února 2020.   

1 prosince, 2019

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 3. PROSINCE 2019

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 8:04 pm

CESTA K PRAŽSKÉ AKADEMII VÝTVARNÝCH UMĚNÍ

Už v roce 1577 vznikla v Římě Accademia delle Arti della Pittura, della Scultura e del Disegno, další akademie následovaly v sedmnáctém (Paříž 1664, Vídeň 1692) a osmnáctém století (Petrohrad 1764, Londýn 1768, Mnichov 1770, resp. 1808). Praze nechyběla iniciativa, už počátkem 18. století se architekt František Maxmilián Kaňka, malíř Michael Václav Halbax a sochař František Preiss neúspěšně pokusili o ustavení Akademie umění. Nový impuls přišel s osvícenskou vírou ve schopnost umění kultivovat a prohlubovat ušlechtilé lidské vlastnosti a rodícím se novým národním vědomím, energeticky syceným romantismem. Bylo nezbytné čelit jednomu z dopadů tereziánských a josefínských reforem, úpadku domácího výtvarného umění, jež ztrácelo objednavatele i umělce. „Úpadek umění v naší vlasti“ uvádí jako důvod vzniku preambule stanov Společnosti vlasteneckých přátel umění (Privat Gesellschaft patriotischer Kunst Freunde), ustavené v Praze 5. února 1796,jejímž nejpřednějším účelem má být znovuvyzdvižení umění a vkusu“. Okruh vlasteneckých šlechticů a několika měšťanských milovníků umění chtěl k jeho dosažení zřídit galerii a založit a vybavit uměleckou školu,v níž by mladí umělci nalezli žádoucí vedení při svém úsilí přiblížit se ve své práci vzorům“, které poskytne galerie. Obrazárna Společnosti vlasteneckých přátel umění se otevřela už koncem roku 1796 v Černínském paláci. Nebyla tu ale dlouho, na jaře 1809 ji odtud vytěsnil armádní lazaret a po provizorním uložení mohla obrazárna znovu otevřít až v roce 1814 v jiném hradčanském paláci, který Společnosti prodal Leopold hrabě Šternberk.
Potřebu školy saturovala nejprve Kreslířská akademie. Zakladatelský císařský dekret je datován 10. září 1799, výuka začala následujícího roku ve východním křídle Klementina. Provizorium se nepodařilo překonat plánovaným stěhováním do Rudolfina, až získání jednoho ze dvou Wiehlových protějškových uměleckých pavilonů ze Zemské jubilejní výstavy prostorové situaci ulevilo. Znovu díky Josefu Hlávkovi se pak už rychle přiblížilo řešení neprovizorní: V roce 1896 byla dosud soukromá škola zestátněna, získán pozemek na okraji Stromovky, architekt Václav Roštlapil vyslán na studijní cestu po evropských akademiích a bez prodlení začal pracovat na projektu, podle nějž se od roku 1898 stavělo. V hotové budově se začalo učit na podzim roku 1903.
Akademie získala v roce 1911 statut vysoké školy. Ve velkorysé Roštlapilově budově se ale nakonec všichni pedagogové a studenti nesešli. Ateliér grafiky byl v mansardě paláce České banky (Ligna) na Novém Městě pražském (čp. 791/II, Václavské náměstí 32, Vodičkova 39 a 41), škola architektury v Kotěrově vlastní vile na Královských Vinohradech (čp. 1542/XII, Hradešínská 6). Vila byla dokončena v roce 1909, o deset let později Kotěra zpracoval projekt školy architektury ve dvou pavilonech, symetricky umístěných z obou stran Roštlapilovy hlavní budovy. K realizaci nedošlo a Jan Kotěra na jaře roku 1923 zemřel. Projektu se ujal jeho žák a nástupce v čele Školy architektury Josef Gočár a velmi pietně ho přizpůsobil nové situaci: Prostředky dostačovaly jen na stavbu jednoho pavilonu a tak částečně kompenzoval ztrátu kapacity zvýšením Kotěrova projektu o patro. Stavba byla dokončena v roce 1925.

[Zdroje: Fotografie pocházejí z webových stránek AVU: http://www.avu220.cz/cs/historie-avu, některé údaje jsem čerpal ze studie Jiřího T. Kotalíka Historické budovy AVU tamtéž, další ze studie Jiřího Kotalíka Akademie výtvarných umění v Praze v Almanachu Akademie výtvarných umění v Praze k 180. výročí založení (1799-1979). Praha: Akademie výtvarných umění – Národní galerie, 1979, s. 13-58. První stanovy Společnosti vlasteneckých přátel umění cituji podle studie Víta Vlnase „Znovuvyzdvižení umění a vkusu“ v katalogu Obrazárna v Čechách 1796­­-1918. Praha: Gallery – Národní galerie, 1996, s. 23-35, s. 26. Jako vždy jsou tyto odkazy zároveň doporučením literatury k dalšímu studiu.]

 

 

V ÚTERÝ 3. PROSINCE 2019 SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 12.00 A 14.00 NA LETENSKÉM NÁMĚSTÍ ZA PRODEJNOU BILLA V MÍSTECH, KDE JÍM PROCHÁZÍ OVENECKÁ ULICE. TĚŠÍM SE NA VÁS.

Pro plánování konce letošního a počátku příštího roku: Přednášky se konají ještě 10. prosince a naposled v tomto roce i zimním semestru 17. prosince. V letním semestru se poprvé sejdeme v úterý 18. února 2020.

27 listopadu, 2019

POSLEDNÍ PŘEDNÁŠKA UK V TOMTO KALENDÁŘNÍM, NIKOLIV AKADEMICKÉM ROCE

Filed under: POZVÁNÍ DO KAVÁRNY — V. Cz. @ 7:58 pm

25 listopadu, 2019

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 26. LISTOPADU 2019

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 6:23 pm

ČTENÍ NA CESTU K LETENSKÉ VODÁRNĚ
Před postavením souboru nájemních domů, zvaného Molochov, to byla výrazná dominanta, jak patrno na pohledu od Letenského náměstí z počátku 20. let minulého století. Situace se od dnešní liší právě jen o Molochov. Dům napravo na rohu Korunovační a Čechovy, postavený v letech 1910-1911, je významným místem české moderní architektury. Ne snad podobou, již mu dal Josef Kovařovic, či úpravami přízemí v roce 1937, které projektoval Josef Havlíček. Kromě Občanské záložny tu byla kavárna Belvedere. Karel Honzík ve své vzpomínkové knize Ze života avantgardy. Zážitky architektovy (Praha: Československý spisovatel, 1967) jí vystavěl pomníček tak půvabný, že by bylo škoda necitovat (s. 57-58):

»V bubenečském městském centru při letenském náměstí pulzoval svérázný a natolik samostatný život, že se často v žertu hovořilo o „letenské republice“. Zde v okolních ulicích bydleli Josef Gočár, Josef Chochol, Bedřich Feuerstein, Josef Havlíček, Ladislav Žák, Vojtěch Tittelbach, ale také režisér Gustav Machatý, sochařka Marta Jirásková. Do kavárny Belvedere neměl tehdy daleko ani Eduard Bass a blízká Akademie výtvarných sem vyvrhovala stále své pedagogy a žáky.
Belvederka (anebo podle Josefa Havlíčka „Belvedíra“ byla jednou z mála pražských kaváren, které měly stolky na chodníku po pařížském způsobu. A opravdu, bylo tady něco z atmosféry Montparnassu.
Tehdy, v druhé polovině dvacátých let, ještě nestál blok domů zvaný Molochov, takže od stolků byl široký výhled přes letenskou pláň zabranou fotbalovými hřišti, nad nimiž se zdvihaly tribuny, značky, stožáry a vlajky. Na zbylých volných plochách se občas usadily kolotoče, houpačky a střelnice se svými maringotkami. Hřiště v zimě proměňovaná na kluziště byla obehnána prkennými ohradami, na nichž se pestřily reklamy pneumatik a podpatků vedle čísel politických stran, která déšť pomalu smýval po volebních kampaních. Scenérie Kamila Lhotáka!
(…)
Pro urbanistu je zajímavá ona těžko postižitelná veličina „živého města“, kterou není snadno stvořiti. Bývalou Belvederku sice nahradila mnohem větší a modernější kavárna v protějším nároží Molochova – a přece ji vlastně nenahradila. Nikdy se tu už neobnovila osobitá atmosféra staré Belvederky. Neobnovilo se dokonce ani sedění na chodníku a nová kavárna je skryta za sklem, aniž jeví známky života.«

Když byly Holešovice a Bubny připojeny roku 1884 k Praze, zpracovala pro ně vodárenská kancelář městského stavebního úřadu projekt vodovodu, který sloužil také pro Hradčany, Bubeneč a Dejvice. Společný vodojem na Letné byl zásobo­ván z Novomlýnské vodárny. K čtyřkomorovému vodojemu o objemu 3 000 m³ příslušela přečerpávací stanice a vodní věž. Tu postavili v roce 1888 Karel Hübschmann a František Schlaffer podle projektu Jindřicha Fialky. Šestipodlažní vodní věž, vysoká 38 metrů, měla ve výšce 26 metrů válcový vodojem ze železného plechu o objemu 197,10 m³, průměru 8,25 m a výšce 4,5 m. Jeho středem procházela roura třímetrového průměru, jíž byl veden komín odvádějící kouř z topenišť parních strojů přečerpávací stanice na vrchol věže. Tři parní stroje poháněly dvě čerpadla. Jedno vytlačovalo vodu do nového za­puště­ného vodojemu na Petříně u zdí Strahovského kláštera (objem 1 000 m3), druhé do vodojemu ve věži. V přízemí věže byla dílna a kovárna, v prvním patře byt vodáka, ve druhém patře byt strojníka, ve třetím byty topičů. Vodojem ve věži byl odstaven už v druhé polovině listopadu roku 1913. Vodárna a přečerpávací stanice ukončily provoz k 1. srpnu 1926, nahradila je nová vodárna na Brusce. V letech 1937-1938 bylo postaveno 14 domů sousedního Molochova, do odstavené vodárny stavba nezasáhla. S výjimkou věže byly její budovy zbořeny až v letech 1977-1978 a na jejich místě postavena mateřská školka. Několikrát hrozící zbourání věže se dařilo odvracet, památkově chráněna je ovšem až od 26. 2. 1992. Naštěstí se v 60. letech našlo vhodné využití a byty zaměstnanců vodárny byly upraveny pro Obvodní dům pionýrů a mládeže Praha 7. Toto využití, včetně spojení s mateřskou školkou, trvá i po citlivé rekonstrukci, provedené v roce 2018 podle projektu Petra Hájka, Terezy Keilové, Cornelie Klien, Benedikta Markela, a Martina Stosse (Petr Hájek ARCHITEKTI, Praha) z roku 2016. Na místě vodojemu vznikl společenský sál, komín jím procházející nahradil periskop jako odpověď na to, že ochoz věže ve výšce 20,5 m už neskýtá mnoho vyhlídky. Umožňuje dostat oko do o 17,5 m výš a vidět tak přes zástavbu, která věž obklopila. Opačně to nefunguje.

V ÚTERÝ 26. LISTOPADU SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 12.00 A 14.00 NA LETENSKÉ PLÁNI ZA BUDOVOU MINISTERSTVA VNITRA, ZHRUBA NA ÚROVNI ZASTÁVKY TRAMVAJÍ KORUNOVAČNÍ. TĚŠÍM SE NA VÁS.  

 

17 listopadu, 2019

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 19. LISTOPADU 2019

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 7:25 pm

ZAPOMENUTÉ MÍSTO UDÁLOSTÍ DNEŠNÍM VÝROČÍM PŘIPOMÍNANÝCH

Právě 17. listopadu 1989 byl na trávníku uvnitř tramvajové smyčky Na Špejcharu odhalen malý a výtvarně ne právě nápaditý pomník s textem: „1921 1939 / ZDE STÁLA / STUDENTSKÁ KOLONIE / NA LETNÉ / KOLONKA / BAŠTA / POKROKOVÉ INTELIGENCE / 17. LISTOPADU 1989“. Studentská kolonie na Letné vznikla jako svépomocná akce Obrodného hnutí československého studentstva, kterou iniciovali Václav M. Havel a Miloš Vaněček. Ten ve vzpomínkovém textu pro Almanach Studentské kolonie na Letné 1920-1930 shrnul: „Plán Studentské kolonie vznikl z poznání, že normální chod organisace společnosti byl na tolik porušen světovou válkou, že velké nedostatky tím vzniklé není možno normálním způsobem odstraniti. Kolonie byla pokusem o svépomoc v nastavení vlastních sil tam, kde normální organismus nestačil uspokojiti potřeby.“ Bytová krize dramaticky omezila možnosti ubytování studentů v soukromí a počet lůžek na kolejích zdaleka nemohl stačit demobilizovaným studentům, vracejícím se z Velké války dokončit svá studia. Nebylo možno čekat na definitivní řešení, situace si vyžádala rychlé provizorium. V poválečné nouzi o stavební materiál se ukázalo jako výhodný materiál dřevo, nejen lácí a dostupností. Ještě jednou Miloš Vaněček: „Tak sešli jsme se s p. prof. Ing. Záhorským, který právě konstruoval systém nosné konstrukce dřevěné, která umožňovala do krajnosti využití sil zcela nevycvičených. Tím bylo možno uskutečniti druhou základní myšlenku – nedostatek sil a peněz nahraditi vlastní prací studentstva.“ Architekt Miloš Vaněček, asistent prof. Jana Záhorského na ČVUT, bratranec Miloše Vaněčka již zmiňovaného, navrhl velmi rychle 10 pavilonů se 660 lůžky ve vesměs dvoulůžkových pokojích a dal jim republikánsky dynamickou kubistickou formu. Pražská obec propůjčila pozemek na okraji Letenské pláně již opatřený inženýrskými sítěmi a pro budoucí obyvatele skýtající dobrou dopravní dostupnost jejich fakult pěšky i tramvají. Podmínkou bylo, že pozemky budou uvolněny do pěti, maximálně deseti let, protože Letenskou pláň měly zastavět budovy parlamentu, ministerstev a muzeí. Na stejný závazek byla vázána poskytnutá ministerská subvence ve výši 4 000 000 Kč. President T. G. Masaryk daroval navíc 1 500 000 Kč ze svých osobních prostředků. Úřady a úvěrové ústavy reagovaly rychle a vstřícně a přidal se další důležitý rozměr, který přibližují paměti Václava M. Havla: „Vyvolali jsme propagační akci, která již 28. října 1920 přilákala na staveniště na Letné nejen 500 pracovníků-studentů, což se stalo za pomoci studentských stavovských spolků, ale také asi 3 500 Pražanů, kteří se o akci dozvěděli z tisku. Na staveniště přinesli dary, z nichž jsme získali první finanční hotovost v částce přes 10 000 Kč.“ Nepodařilo se sice dodržet původně stanovený termín 1. ledna 1921, kdy se měli studenti stěhovat do prvního dokončeného pavilonu, na počátku léta téhož roku byla ale studentská kolonie hotova a obydlena. V čele Kuratoria studentské kolonie na Letné stál ministerský rada dr. Bohumil Mathesius, přednosta sociálního odboru na ministerstvu školství a národní osvěty, a také jeho zásluhou se podařilo naplnit oba rozměry naléhavého úkolu: Postavilo se rychle a levně. Celý projekt byl zvládnut i ekonomicky, dodržel se rozpočet a úvěry byly včas vyrovnány z výnosů kolejného. Všechny detaily obsahuje výše zmíněný Almanach Studentské kolonie na Letné 1920-1930 (Praha: nákl. vl., b.r. [1931].)
Proti reprodukovanému Vaněčkovu návrhu nebyl postaven jen ústřední pavilon s velkou jídelnou, o stravování studentů se postarala blízká Strakova akademie. (O dnešním svátku se sluší připomenout, že budova nebyla stavebníkem určena pro vládu, ale pro studenty z nemajetných českých šlechtických rodin. Také to, že se o ni studenti v listopadu 1989 oprávněně hlásili. Abych byl před tváří dějin spravedlivý, připravila je o ni již první republika.) Sochař Zdeněk Pešánek, který se po návratu z fronty zapsal na Akademii výtvarných umění do ateliéru Jana Štursy a aktivně zapojil do studentského hnutí, inicioval místo něj stavbu pavilonu s ateliérem pro sochaře a malíře. Jako první se do něj nastěhoval a bydlel tu až do roku 1925. Tehdy už konstruoval svůj první spektrofon a pracoval na světelně kinetickém Pomníku letcům.
Pískovcový památník, o němž se mi nedaří zjistit nic dalšího, je podivným náhrobkem pozoruhodného souboru kubistických staveb, po nichž nezůstala ani stopa. V úvodu přepsaný nápis na něm může poskytnout klamavou informaci, pokud letopočty čteme jako časové rozpětí existence Kolonky. Letopočet 1939 tu nevyznačuje její zánik. Provizorium na nejvýše deset let se stalo provizoriem na více než půlstoletí. Na parlament, vládní budovy ani Gočárovu novostavbu Národní galerie nikdy nedošlo, torzem záměru zůstala jen budova Nejvyššího kontrolního úřadu (1935-1939, dnes Ministerstvo vnitra) na jednom a dvojice muzejních budov (Národní zemědělské muzeum, 1935-1939, a Národní technické muzeum, 1935-1941) na druhém konci Letenské pláně. Nevyřešen zůstal i druhý rozměr provizoria, s ubytováním studentů pražských vysokých škol je potíž dodnes, studentů přibývalo rychleji, než se pro ně stavělo. Kolonka, jejíž okolí se postupně proměňovalo, trvala až do pozdního podzimu roku 1975.
Letopočet 1939 na začátku a datum 17. listopadu na konci nápisu dohromady dávají datum události, již má zřejmě pomník připomínat. O půl šesté ráno 17. listopadu 1939 vtrhla do spící kolonky Schutzpolizei a odvlekla většinu studentů do Ruzyňských kasáren, odkud byli transportováni do koncentračního tábora Sachsenhausen. Zatčeny nebyly jen obyvatelky pavilonu, určeného studentkám, které se podílely na stavbě kolonie. Schutzpolizei dostala zanedlouho Kolonku přidělenu. Stálou posádkou tu byla jednotka o zhruba 70 mužích, další tu ubytovávali během tříměsíčních kursů pro strážmistry. Za heydrichiády poskytovala tato jednotka popravčí čety pro střelnici v Kobylisích. Zmizela odtud v noci 9. května 1945. Vysoké školy se záhy opět otevřely a studenti se vrátili i do Kolonky.
Jsem rád, že o tom mohu psát v den, který je i v českém kalendáři znovu také Mezinárodním dnem studentstva a jedna z drobných podlostí naší imitace pravice byla napravena. Bašta pokrokové inteligence, jak je Kolonka pojmenována na pomníku, byla zbořena režimem, jehož ideologové rozlišovali pokrokovou inteligenci a jakousi další, zřejmě nepokrokovou. Nikdy jsem tomu nerozuměl, stejně jako obratu pracující inteligence. Inteligence je vždycky pokroková a vždycky pracující, jinak to není inteligence. Každý útok na ni, i tak marginální, jako trapná nálepka pražské kavárny, i podstatnější, jako zahnání do ghetta chudoby, se nakonec společnosti vymstí. Odpusťte smutnému pravdoláskaři, významná výročí svádějí k patetickým proslovům.
[Texty cituji jednak z Almanachu, na nějž je odkázáno v textu, jednak z knihy HAVEL, V. M. Mé vzpomínky. Praha: Lidové noviny, 1993, s. 146. Vřele doporučuji, pokud jste ještě nečetli. Necituji z úplného vydání, které vydala Knihovna Václava Havla v roce 2018, z prostého důvodu, že je dosud nemám, což své knihovně slibuji brzy napravit. Obrázky pocházejí ze starší prezentace pro jednu z mých přednášek a pokorně přiznávám, že jsem už jejich zdroje zapomněl a tehdy si nepoznamenal v neoprávněné důvěře ve vlastní paměť. Údaje o válečných osudech Kolonky čerpám z díla Jiřího Padevěta Průvodce protektorátní Prahou: Místa – události ­– lidé. Praha: Academia, 2013, s. 633. Protože vždy uvádění zdrojů zneužívám k doporučení literatury k dalšímu studiu, odkazuji ještě pro zájemce o pochopení postavení a funkce Schutzpolizei v Protektorátu na již třetí české vydání fundamentálního díla Detlefa Brandese Češi pod německým protektorátem: Okupační politika, kolaborace a odboj 1939-1945. Praha: Prostor, 2019.)  

V ÚTERÝ 19. LISTOPADU 2019 SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 12.00 A 14.00 NA ZASTÁVCE TRAMVAJÍ CHOTKOVY SADY. TĚŠÍM SE NA VÁS.

 

9 listopadu, 2019

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 12. LISTOPADU 2019

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 7:01 pm

JAN NERUDA: JDI NA LETNOU… (1887)

Ubezpečí-li Tě lékař Tvůj, že netrpíš organickou vadou srdce nebo plic, krátkodechostí nebo návaly krve k mozku, jsi-li zdráv, silen, nepříliš stár a v stoupání do vrchu trochu vycvičen, pak – ó milovaný čtenáři – „zapěj hospodinu chvalozpěv, neboť smíš doufat, že spatříš kus krásy tohoto světa! Požehnány buďtež kroky Tvoje, slunce, měsíc a hvězdy, vítr a všeliká povětrnost budiž Ti nakloněna“. A já už nepovídám nic víc, než: vezmi dobré boty na nohy, deštník do ruky, dva krejcary na most do kapsy a jdi na Letnou.
Ostatně – já Ti nepředpisuju. Na Letné je při horku o máz piva tepleji, při chladu o celou flanelovou kazajku chladněji a v dešti alespoň o jeden deštník mokřeji – vezmi tedy dva deštníky, dvě kazajky a plnou kapsu drobných. A máš-li ženu, vezmi také ženu s sebou, neboť žena počítá se na cestách, co společnice věčně nepočítavého muže, mezi hotové úspory.
(…)
Jdi na Letnou, čtenáři, pořád ještě milovaný! Prázdný stůl tam vždycky najdeš a za každého počasí je tu krásně. Letná není ani tak „malebným“ vrchem jako „malířským“ ­– ne snad proto, že po něm sedí samí malíři, nýbrž že by tam mohli sedět. S Montmartru na Paříž, s Fiesole na Florenc, se St. Elmo na Neapol není tak rozkošné vyhlídky jako s Letné na Prahu. Jen že tomu naši malíři nějak nerozumějí.

(Z fejetonu Jdi na Letnou… pro vás vypisuji z knihy Drobné klepy od Jana Nerudy III. Praha: F. Topič, 1893, III. dílu Sebraných spisů Jana Nerudy, jejichž editorem byl Ignát Herrmann, s. 27-30.)

V ÚTERÝ 12. LISTOPADU 2019 SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 12.00 A 14.00 U KOLOTOČE MEZI NÁRODNÍM TECHNICKÝM MUZEEM A LETENSKÝM ZÁMEČKEM. TĚŠÍM SE NA VÁS.     

3 listopadu, 2019

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 5. LISTOPADU 2019

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 12:02 am

KOSTEL SV. KLIMENTA V BUBNECH
Dlouho se jaksi samozřejmě předpokládalo, že stáří kostela sv. Klimenta v Bubnech odpovídá zhruba stáří vsi, jež je poprvé zmiňována k roku 1088. Kostel se poprvé uvádí roku 1234, kdy jej vladyka Zdislav daroval s příslušenstvím a s patronátním právem zderazskému klášteru Strážců Božího hrobu jeruzalémského. Eliška Přemyslovna potvrdila roku 1311 dar pozemku na postavení no­vého kostela a zří­zení hřbi­tova a zdá se tak pravděpodobné, že teprve od tohoto data můžeme dějiny kostela odvíjet. Dar z roku 1234 se nejspíše týkal staršího kostela, o němž zatím nic nevíme. Platí to i o místě, ani archeologický průzkum hřbitova v roce 1997 starší svatyni neprokázal. Nejstarší část kostela sv. Klimenta je tedy raně gotická, zřetelná je také pozdně gotická stavební fáze.
Muzeum hlavního města Prahy uchovává ve svých sbírkách akvarelem kolorovanou tužkovou kresbu z roku 1785, zachycující kostel sv. Klimenta v podobě, kterou mu dala oprava ve 2. polovině 17. století. Když nejvyšší hofmistr Maxmilián Valentin hrabě z Martinic koupil roku 1659 Bubny, získal tím i patronátní právo k už notně zchátralému kostelu, dvacet let před tím vyhořelému. Nechal jej opravit, křížovou klenbu raně gotického presbytáře a vítězný oblouk vyzdobit štukovými reliéfy a nově kostel vybavil. Jeho dědic Jiří Adam Ignác z Martinic postoupil roku 1680 patronát křižovníkům s červeným srdcem a kostel byl povýšen na farní. Neznámý kreslíř ale roku 1785 kreslil kostel již dva roky vrácený do postavení soukromé kaple majitelů bubenského dvora. Farnost byla zrušena a bubenští nadále příslušeli ke sv. Gothardu v Bubenči. Až v roce 1801 se znovu otevřel jako filiální, zhoršující se stav si ale po čase vynutil uzavření. Prostředky na nutnou opravu byly získány sbírkou a v roce 1855 se znovu vysvěcený kostel opět otevřel.
V roce 1843 sice tvořilo Bubny jen 36 domů a cenzus ke stejnému datu zaznamenal 400 obyvatel, brzy ale odstartuje rychlý růst. Bubny a Holešovice, spojené roku 1850 v jednu obec a jako Holešovice-Bubny připojeny v roce 1884 k Praze, měly v roce 1890 už 22 131 obyvatele. Naléhavou potřebu nového kostela se ale zastupitelé rozhodli zatím řešit přístavbou starého, přesněji řečeno prodloužením jeho lodi. Bylo to bez odkladu provedeno v letech 1898-1899 podle projektu Františka Schlaf­fera a Eustacha Ladislava Neuberta. Zbořilo se západní průčelí, vybourala kruchta, zazdil jižní hlavní vstup a strhla jižní předsíň. Hřbitov nebyl překážkou, pohřbívalo se zde naposled roku 1886, už roku 1873 byl otevřen nový hřbitov na okraji Královské obory. Kostel sv. Klimenta se stal farním, ale jen do vysvěcení nového kostela sv. Antonína Paduánského roku 1914, pak se stal jeho filiálním. Neúspěšně se o něj ucházela holešovická obec nové Církve československé, ustavená roku 1923. Ta své provizorní podmínky vyřešila až stavbou sborového domu v letech 1936-1937.

PŘED HUSOVÝM SBOREM CÍRKVE ČESKOSLOVENSKÉ HUSITSKÉ (čp. 1386/VII, Farského 3) SE V ÚTERÝ 5. LISTOPADU 2019 SEJDEME VE 14.00, OBĚ SKUPINY VÝJIMEČNĚ ZÁROVEŇ, K JEHO PROHLÍDCE. PŘEDNÁŠKA PAK POKRAČUJE V KOSTELE SV. KLIMENTA. TĚŠÍM SE NA VÁS.

(Kresbu reprodukuji z knihy Kateřiny Bečkové Zmizelá Praha: Letohrádky, libosady a výletní místa: 2. díl: Pravý břeh Vltavy. Praha: Paseka – Schola ludus-Pragensia, 2019, s. 46.)

 

30 října, 2019

PŘEDNÁŠKA UK 5. LISTOPADU 2019

Filed under: POZVÁNÍ DO KAVÁRNY — V. Cz. @ 10:43 pm

27 října, 2019

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – JEŠTĚ K PŘEDNÁŠCE 22. ŘÍJNA 2019

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 8:24 pm

BELVEDERE
Na mědirytině Friedricha Bernharda Wernera z roku 1740 se díváme Trubní ulicí přes Vltavu na Letnou. (Z důvodů ryze technických chybí na mé reprodukci levá čtvrtina s kostelem sv. Benedikta. Když už jsem v závorce: Trubní nebo také Rourová byla ulice vedená po trase hradeb a příkopu mezi Starým a Novým Městem, pojmenovaná podle tudy vedeného potrubí od Novoměstské vodárny. V roce 1870 dostala úřední jméno Císařovny Alžběty, Pražané jí ovšem říkali Eliščina třída. Po vzniku Československé republiky byla přejmenována na Revoluční a tak se jmenuje dodnes. Každá doba četla v jejím jménu tu svou revoluci a mezi pražskými ulicemi je tak nebývale stabilní, jen v letech 1940-1945 musela nést jméno Berlínská.) Na hraně Letné stojí letohrádek Belvedere. Nechal jej v letech 1715-1716 postavit František Josef Oktavián Ladislav hrabě z Valdštejna (1680-1722), v té době královský místodržící, přísedící zemského soudu a nejvyšší dvorský sudí, pro svou manželku Marii Markétu Černínovou z Chudenic (1689-1725), dceru nejvyššího purkrabího Heřmana Jakuba Gottlieba hraběte Černína z Chudenic, snad podle projektu Františka Maxmiliána Kaňky. Nestál tu dlouho, rok poté, co F. B. Werner zachytil jeho podobu, oblehla Prahu francouzská, bavorská a saská vojska a bez větších těžkostí ji obsadila. Francouzská okupační armáda, jíž velel Maréchal de France Charles Louis Auguste Fouquet, vévoda Belle-Isle, si vybudovala opevněný tábor na Letné a Belvedere posloužil jako sídlo velení. Okupovanou Prahu v létě roku 1742 oblehla rakouská armáda, vedená Karlem Alexandrem Lotrinským. Císařští postavení Francouzů pilně ostřelovali a Letnou devastoval také kritický nedostatek potravin, dřeva na otop a píce pro koně, jímž francouzské oddíly trpěly. Bell-Isle se nakonec 16. prosince 1742 pokusil prorazit obklíčení a většinu své armády ze zoufalého postavení úspěšně vyvedl. K ústupu patřilo přirozeně zničení všeho, čeho by mohl nepřítel využít, a tak z Belvederu poničeného před tím rakouskou dělostřelbou zbyly po odchodu Francouzů jen ohořelé trosky.

(Zdroj reprodukce: BEČKOVÁ, Kateřina. Zmizelá Praha: Nové Město. Praha: Schola ludus-Pragensia, 1998, s. 59.)

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 29. ŘÍJNA 2019

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 5:18 pm

LETENSKÁ LANOVKA A PRVNÍ ELEKTRICKÁ TRAMVAJ

Od 15. května do 18. října 1891 se v Královské oboře konala Všeobecná zemská jubilejní výstava. Podílelo se na ní 8 772 vystavovatelů a počet návštěvníků dosáhl čísla 2 432 356. Zrodilo se pražské výstaviště, jeho místo bylo ovšem pro tehdejší Prahu poněkud odlehlé a obtížněji dostupné. Královská obora, veřejnosti otevřená už roku 1804, se s postupujícím přizpůsobováním nové funkci stávala stále atraktivnějším cílem výletů už dlouho před výstavou. K tradiční spojnici mezi Pražským hradem a Královskou oborou přibyla cesta o něco málo kratší, když se v roce 1833 otevřela Chotkova silnice. Most Císaře Františka Josefa I., který projektovali angličtí inženýři Rowland Mason Ordish, William Henry Le Feuvre a architekt Max am Ende, o 35 let později cestu podstatně zkrátil. Řetězový most v ose Trubní (dnes Revoluční) ulice mezi Starým a Novým Městem pražským ústil na pod Letnou na počátek Bělského třídy. Ta (dnes Dukelských hrdinů) končila v místech, kde těleso trati Buštěhradské dráhy oddělovalo Holešovice od Královské obory. Úzký a nízký podjezd pružně nahradil obloukový železný most a tím se otevřela cesta na výstaviště i pro koňku. Po této trase v čase výstavy přijíždělo a přicházelo nejvíc návštěvníků. Kapacita mostu, který sloužil veřejné dopravě od 16. května 1868, už v roce 1891 nedostačovala (most byl široký 9,72 m, z toho 6,38 m připadalo na vozovku a po 1,67 m na chodníky). Po dobu výstavy proto sloužil i provizorní dřevěný příhradový most, postavený podle projektu Ing. Jiřího Soukupa, který vedl z Františku k Havírně, začátku Rudolfovy štoly. Dvojice mostů dovolila zavést na nich jednosměrný provoz.
Provizorium povolené na jeden rok vydrželo podstatně déle: Most se velmi hodil během Národopisné výstavy českoslovanské. Výstava, otevřená 15. května 1895 a stejně slavnostně ukončená 31. října téhož roku, využila areálu a zachovaných staveb Jubilejní zemské výstavy a téměř se jí vyrovnala počtem návštěvníků, který přesáhl o zhruba 40 000 dvoumiliónovou hranici. V roce 1898 se most Císaře Františka Josefa I. rekonstruoval a dřevěné provizorium opět vítaně posloužilo. Rozebráno bylo až v roce 1900.)
Novou cestu na výstaviště otevřela lanovka, překonávající 38 metrů výškového rozdílu svahu Letné. Do provozu ji předali dva týdny po zahájení výstavy, 30. května 1891. Spodní stanice ležela mezi vyústěním mostu Císaře Františka Josefa I. a provizorního dřevěného mostu, horní stanice pod hranou svahu poblíž restauračního pavilonu, kterému si Pražané zvykli říká Letenský zámeček. Po dvojkolejné trati jezdily dva vozy, jeden vždy vezl 40 pasažérů nahoru, druhý dolů. Využívaly systém vodní převahy, do nádrže pod skříní jednoho vozu se na horní stanici napustila voda a rozdíl hmotností vytáhl nahoru vůz ze spodní stanice. Tam se voda vypustila a vozy se vystřídaly. Kapacita lanovky nebyla taková, aby výrazněji odlehčila hlavní trase, více šlo o prezentaci možností moderního dopravnictví.
Totéž platí o Křižíkově tramvaji, která po pár krocích od horní stanice dovolila návštěvníkům pokračovat v jízdě až do Královské obory. Na vůbec první elektrické dráze nejen v Praze, ale v zemích Koruny české jezdily po trati dlouhé 766 metrů, vedené Oveneckou ulicí, dva otevřené vozy. Jeden, od norimberské firmy Schuckert, se osvědčil už na mnichovské výstavě roku 1882, druhý nechal František Křižík postavit v Ringhofferově smíchovské továrně. Trať projely za čtyři a půl minuty. U letenské stanice byla čekárna, vozovna a malá elektrárna, která dodávala proud také na osvětlení Ovenecké ulice a Královské obory. Provoz zahájila elektrická dráha ještě později než lanovka, 18. července 1891. Skončil s výstavou, František Křižík ale získal novou koncesi, roku 1893 dráhu prodloužil až k místodržitelskému letohrádku, vozový park doplnil dvěma krytými vozy a 1. září 1893 znovu zahájil provoz. Trať mu dobře posloužila i jako zkušební, ovšem zájem veřejnosti a tím i rentabilita klesaly. Provoz se omezil na letní měsíce a 15. srpna 1900 vyjela tramvaj naposledy. V roce 1902 František Křižík dráhu zrušil a v následujících dvou letech zanikla i fyzicky.
Lanovka na Letnou měla jiné osudy než její petřínský protějšek, který vozil návštěvníky Jubilejní zemské výstavy k její obdivované součásti, pražské Eiffelovce. Spotřeba vody, již vyžadoval systém vodní převahy, byla příliš velká a jak se zvyšovala podlažnost holešovických domů, objevily se problémy se zásobováním vyšších pater vodou. V roce 1902 byl proto instalován elektrický pohon. To už lanovku provozovaly Elektrické podniky Královského hlavního města Prahy. Velká válka provoz zastavila a podařilo se jej obnovit až v roce 1926. Po tělese lanovky už ale nejezdily původní vozy, vyrobené v Ringhofferově továrně, ale nový pohyblivý chodník, spouštěný hlavně k dopravě diváků na fotbalová utkání na letenských stadionech SK Slavia, AC Sparta, DFC Prag (Deutscher Fußball-Club Prag), SK Hagibor a na další sportovní podniky. Pohyblivý chodník sloužil do roku 1935, kdy byl jeho provoz pro zchátralost zrušen.
Zavalil jsem si stůl knihami, ale nakonec se s ohledem na reprodukovatelnost na skener dostaly jen některé: Všechny fotografie až na dále uvedené výjimky reprodukuji z knihy Jana Jungmanna Holešovice-Bubny: V objetí Vltavy (Praha: Muzeum hlavního města Prahy, 2014, s. 21-22, 163). Fotografii Štefánikův most v zimě pořídil ve 2. polovině 30. let Jan Novotný. Upoutala mne v roce 1994 na výstavě Praha 1914-1938. Dobové fotografie ze sbírek Muzea hlavního města Prahy, jejímž autorem byl rovněž Jan Jungmann, a oskenoval jsem ji z katalogu, který muzeum k výstavě vydalo a po letech jsem dnes ve své přerostlé knihovně šťastně potkal. Soukupův provizorní most dokumentoval kolem roku 1895 Jindřich Eckert a jeho fotografii jsem našel v knize Kateřiny Bečkové Vltava a její břehy: 2. díl: Od Petrské čtvrti po vodě do Troje (Praha – Litomyšl: Paseka – Schola ludus-Pragensia, s. 43). Pohled na sokolské cvičiště na Letné, kde právě na VI. sokolském sletu v roce 1912 cvičí 5 600 žen, je z roku 1912 a reprodukuji jej z knihy Alberta Pražáka Dr. Miroslav Tyrš: Osvobozenský smysl jeho díla. (Praha: V. Neubert a synové, 1946.). Letecký snímek Letenské pláně, který zařazuji také pro objasnění dopravních potřeb Letné, byl pořízen v roce 1922. Velký ovál je klusácké závodiště, v jeho sousedství fotbalová hřiště SK Slavie a DFC Prag. V dolní části snímku vycházejí na Letenskou pláň ulice Letohradská, Dobrovského a Jirečkova, vpravo běží po jejím okraji dnešní ulice Milady Horákové, tehdy Belcrediho. Při ní leží další fotbalový stadion, AC Sparta, a jak je vidět na snímku, výčet sportovišť se jím neuzavírá.

V ÚTERÝ 29. ŘÍJNA 2019 SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 12.00 A 14.00 NA LETENSKÉM NÁMĚSTÍ V MÍSTECH, KDE JÍM PROCHÁZÍ OVENECKÁ ULICE (ZASTÁVKA TRAMVAJÍ Č. 1, 2, 6, 8, 12, 25, 26). TĚŠÍM SE NA VÁS.

« Newer PostsOlder Posts »

Blog na WordPress.com.