Czumalova nástěnka

Únor 26, 2017

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 28. ÚNORA 2017

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 4:45 pm

ko005VLASTNÍ DŮM JANA KOTĚRY

Počátek české moderní architektury se tradičně spojuje s příchodem jejího věrozvěsta Jana Kotěry (1871–1923) do Prahy poté, co absolvoval speciální školu architektury Otto Wagnera na Akademie der bildenden Künste ve Vídni (1894–1897). Nebylo to ovšem bezprostředně poté, díky Římské ceně mohl pobývat téměř půl roku v Itálii, než v roce 1898 vystřídal Friedricha Ohmanna ve speciální škole dekorativní architektury na pražské Uměleckoprůmyslové škole. O rok později se oženil s Bertou Trázníkovou a nastěhoval se s ní do bytu v Jenštejnské ulici na Novém Městě pražském, upraveného podle jeho návrhu. V roce 1900 se jim narodila dcera Věra, za dva roky následovala dcera Johana a za další dva syn Miroslav. Do rodinného domu v Hradešínské ulici na Královských Vinohradech (čp. 1542/XII, Hradešínská 6), který si Jan Kotěra postavil v letech 1908–1909, se tak stěhovala rodina již pětičlenná (roku 1914 se tu rozšířila ještě o syna Jaroslava).
ko004Jan Kotěra se tehdy blížil vrcholu své tvorby i společenského postavení. Již stál Peterkův dům na Václavském náměstí (1899–1900), výstavní pavilon S. V. U. Mánes na Smíchově (1902), Herbenova vila v Hostišově (1902), Fröhlichova vila v Černošicích (1902-1903), Máchova vila v Bechyni (1902–1903), strašnická Trmalova vila (1902–1903), Okresní dům v Hradci Králové (1903–1904), vila Stanislava Suchardy s ateliérem v Bubenči (1904–1907), Národní dům v Prostějově (1905–1907), Tonderova vila v St. Gilgenu (1905–1906), michelská Vodárna města Vršovic (1906–1907), Götzova vila v Chrustenicích (1907–1908), úřednický dům v Nučicích (1908). Paralelně se stavěly Leichterův dům s nakladatelstvím na Královských Vinohradech (1908–1909) a Kratochvílova vila v Černošicích (1908–1910). Téhož roku, kdy byl dům v Hradešínské dokončen, započala stavba Městského muzea v Hradci Králové (1909–1913) a Jan Kotěra intenzivně pracoval na dalším projektu budovy rektorátu, právnické a teologické fakulty Karlo-Ferdinandovy university.
ko012Roky 1908 a 1909 jsou v dějinách české moderní architektury zlomové. Její vítězný nástup manifestovaly některé pavilony na Jubilejní výstavě Obchodní a živnostenské komory. Sám Kotěra navrhl ve spolupráci s Josefem Gočárem a Pavlem Janákem Pavilon obchodu a průmyslu a s Karlem Göttlichem Pavilon odborného školství, ale byla tu i pozoruhodná koncertní síň Josefa Zascheho či Pavilon poživatin Bohumila Hübschmanna. Podobnou demonstraci moderny přinesla v pořadí již třetí soutěž na přestavbu Staroměstské radnice v roce 1909. V ní sice zvítězil historizující návrh Antonína Wiehla, ale ovládly ji projekty wagnerovské a kotěrovské orientace, jejichž autory byli Antonín Engel, Josef Gočár, Bohumil Hübschmann, Pavel Janák, Otakar Novotný, Theodor Petřík a Jaroslav Vondrák. O rok dříve dostavěli v exponované poloze pražského korza radikálně wagnerovský palác Wiener Bankverein, dílo Josefa Zascheho a Alexandra Neumanna. Kotěrův vlastní dům do tohoto výčtu rozhodně patří a podobnou roli má v periodizaci jeho díla.
ko001ko002Komplikovaná dispozice prvních dvou podlaží je patrna z půdorysů, horní patro, žel, nemám. Tam byla samostatně přístupná Kotěrova pracovna a ateliér, sloužící od roku 1910 také studentům jeho speciální školy architektury Akademie výtvarného umění. Ta se časem přestěhovala do vlastní budovy v Bubenči, stavěné v letech 1919–1920 podle projektu Jana Kotěry a dokončené již po jeho smrti v letech 1923–1924 Josefem Gočárem, a Berthold Schwarz v roce 1928 rozdělil její vinohradský ateliér na tři pokoje. Objednavatelem byl už nový majitel, advokát JUDr. Josef Koeser, který dům koupil od Kotěrových dětí o rok dříve. Dalšími změnami prošel v roce 1936 a znovu po válce, kdy dispozici rodinného domu narušilo dělení na několik bytů.
ko010Fotografie domu z doby dokončování a půdorysy reprodukuji z monografického čísla revue Styl na počátku II. ročníku (1909–1910) Villa v Čechách, 1906–1909 (s. 12, 14, 15). Otištěna tu byla i krásná Kotěrova kresebná studie zahrady a zahradního průčelí, ovšem černobíle (s. 13). Raději ji tedy reprodukuji barevně z publikace k souborné výstavě díla Jana Kotěry v letech 2001–2003 postupně v Praze, Hradci Králové a Zlíně (Jan Kotěra 1871–1923: Zakladatel moderní české architektury. Praha: Obecní dům – KANT, 2001, s. 173.). Odtud (s. 171) pochází také fotografie interiéru obytné haly s působivým horním osvětlením, zařízené Kotěrovým nábytkem. Jeho dílem je rovněž obraz vpravo, vlevo jistě poznáváte dílo Jana Preislera.

V ÚTERÝ 28. ÚNORA 2017 SE SEJDEME O 5 MINUT DŘÍVE NEŽ OBVYKLE, TEDY VE 13.55 V SADECH BRATŘÍ ČAPKŮ POD VĚŽÍ VINOHRADSKÉ VODÁRNY (TRAMVAJ Č. 10 A 16, ZASTÁVKA VINOHRADSKÁ VODÁRNA). BUDETE-LI MÍT ZPOŽDĚNÍ, VYČKEJTE NÁS, PROSÍM, TRPĚLIVĚ O KOUSEK DÁL V KORUNNÍ ULICI PŘED Č. 60. TĚŠÍM SE NA VÁS.

Uložit

Únor 17, 2017

U3V FSv PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 21. ÚNORA 2017

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 1:20 pm

Pro nemalou část nastávajícího letního semestru bude předmětem našeho poznávání nohama město Královské Vinohrady. Na úvod jsem opět oprášil a upravil pokus o definici, který jsem před časem napsal do katalogu výstavy výsledků dílny Svazu českých fotografů Dnešní tvář Vinohrad, vydaného v roce 2015 ve spolupráci s městskou částí Praha 2:

sv_ludmila001PROLEGOMENA KE KRÁLOVSKÝM VINOHRADŮM

Hledáme-li místo, které by poskytlo klíč k pochopení počátků a historického vývoje, nenajdeme je v případě Královských Vinohrad ve stavbách či zbytcích struktury původní vsi jako u jiných měst, tvořících Velkou Prahu. Nic takového tu nebylo, žádná původní ves, jen rozptýlené usedlosti. Na intenzivnější osídlení a obdělávání chyběla voda, podzemní i v povrchových tocích. Jako připomínka počátku se nabízí obnovená vinice na svahu, na jehož vrcholu si nechal v letech 1870–1874 postavit vilu podnikatel Moritz Gröbe. Intenzivní pocit Toskánska tu není dán jen skvělou neorenesanční architekturou Antonína Viktora Barvitia a Josefa Schulze, ale právě vinicí, otevřeným prostorem na pomezí Vinohrad, Vršovic a Nuslí a světlem, které jej prostupuje. Pěstování vinné révy lze na území Vinohrad doložit od 11. století, největší rozkvět ale zažilo za časů císaře Karla IV., kdy vinice pokrývaly prakticky celé území. Jménu Královských Vinohrad tak můžeme na rozdíl od jmen jiných pražských měst rozumět přímo: Na počátku Vinohrad stojí vinohrad a dotýká se i lecčeho z jejich podstaty.
Druhý rozměr dějin vinohradské krajiny představuje pustnutí. Jakub Arbes to v textu, psaném o Královských Vinohradech pro III. díl Ottových Čech, vydaný roku 1887, formuloval velmi sugestivně: „Prodlením však necelých pěti set let někdy vskutku čarokrásná, vinorodná krajina ta k nepoznání zpustla. Na sklonku minulého století nebylo v okolí Prahy smutnějšího a pustějšího prostranství nad toto.“ Vinice, které se po úpadku za husitství vrátily k nové prosperitě, nepřežily třicetiletou válku a po ní se obnovila jen malá část, výnosnější se ukázaly jiné formy zemědělského podnikání. Mnohé z viničních usedlostí, domků a lisů tomu byly přizpůsobeny, část si jejich noví šlechtičtí a měšťanští majitelé přestavěli na letní sídla. Kolik jich bylo, ukazuje abecední výčet: Bubáková, Cikánka, Feslová, Folimanka, Hajnovka, Hamačka, Kanálka, Kleovka, Kozačka, Kravín, Kuchynka, Landhauska, Nigrinka, Orlová, Paroubka, Perucka, Prkénka, Pštrosska, Sakrabonka, Smetanka, Stromka, Šafránka, Štikovna, Švihanka, Větrovka, Vondračka, Vozová, Zvonařka. Dochována je vlastně jen Vondračka a část Horní Landhausky, další, jako Kleovku, Kozačku, Orlovou, Perucku či Vozovou nahradily vily 19. století, pár jmen uchovává ve jménech ulic alespoň jazyková paměť, například Na Švihance či U Kanálky.
sv_ludmila049Preromantismus a romantismus objevily pro městské obyvatele i krajinu ležící za Slepou, Žitnou a Koňskou branou. Procházkám a výletům ji ale bylo třeba přizpůsobit. Ještě jednou Jakub Arbes: „Kopce a rokle byly vyrovnány, kamení odstraněno, silnice a cesty upraveny a trojnásobným stromořadím na všechny strany okrášleny a pustá dříve místa proměněna v zahrady a hájky, slovem z pouště stal se rozkošný park, určený ku zábavě všech.“ Cíle výletů poskytly šlechtické zahrady, budované i se vzdělávací a výchovnou ambicí, především Kanálka hraběte Josefa Emanuela Canala z Malabaily, zpřístupněná veřejnosti roku 1800, a samozřejmě výletní restaurace. Nejoblíbenější z nich byl Kravín, jehož atraktivitu ještě zvyšovaly velký taneční sál, kolotoč, střelnice a skutečně provozovaný kravín, kam se chodilo na čerstvé mléko, od roku 1868 i divadelní aréna.
Právě divadelní arény vytvořily načas podstatnou výbavu území Královských Vinohrad jako místa odpočinku a masové zábavy obyvatel historických pražských měst. Privilegium zemských divadel neumožňovalo na území tehdejší Prahy zřizovat další divadla a většina jich proto vznikla na Královských Vinohradech: V roce 1849 letní divadlo v Pštrosce a pak rychle následovalo Novoměstské divadlo na Smetance, Nové německé divadlo, aréna Na hradbách, po přenesení Národní aréna, Nové české divadlo, Pištěkovo lidové divadlo, Teatro salone Italiano. Dřevěné divadelní arény měly ale omezený život nejen stavebně a také parky pustly, když je přestala udržovat vůle a ekonomické prostředky jejich tvůrců.
Rok 1866 přinesl možnosti nového využití území. Praha se stala otevřeným městem, mohlo započít bourání hradeb a platnost ztratil i demoliční revers. Původní krajina rychle mizela spolu s usedlostmi a většinou i s morfologií terénu pod novou blokovou zástavbou. Srůstání s Novým Městem pražským budoucímu městu Královské Vinohrady zkomplikoval prodej pevnostních pozemků Dráze císaře Františka Josefa, zbourané hradby záhy nahradila neprostupnost rozlehlého kolejiště nádraží. Pražská spojovací dráha odtud naštěstí zamířila ke Smíchovu Vinohradským tunelem a nevytvořila ještě další bariéru. Urbanistická osnova jižní části území tak mohla částečně reagovat na velkorysou karlovskou strukturu Nového Města. (Prvotní chybu ovšem ve 20. století zopakovalo nové roztětí obou měst magistrálou.) Páteří nejstaršího zastavování území bloky činžovních domů je ale právě tunel, který určil průběh a šířku dnešní Londýnské ulice zákazem stavět přímo nad ním. Část logiky této osy se nicméně vytratila se zánikem Vinohradského nádraží u ústí tunelu, spojeného s Královskými Vinohrady Nuselskými schody.
sv_ludmila048Dynamiku růstu ukazují základní demografické údaje: V roce 1880 měly Královské Vinohrady 534 domů a 14 831 obyvatel, v roce 1890 742 domů a 34 531 obyvatel, za dalších deset let, v roce 1900, už 1 097 domů a 52 504 obyvatel, 1910 1 602 domů a 77 120 obyvatel. Centrem zástavby první fáze byl vynechaný půlblok tržiště, dnešní Tylovo náměstí. Nové centrum města situovala regulace druhé fáze trochu východněji, do místa, daného částečně logikou historických cest v prodloužené ose karlovské Ječné, a zástavba se rychlým tempem rozrůstala na východ a sever v  šachovnicové osnově pravidelné tak, jak staré cesty a terén dovolily.
Činžovní dům představuje typickou stavební náplň Královských Vinohrad. Jednotu v rozmanitosti dávají jeho výrazu snaha stavebníků maximálně využít pozemky, tedy stavět až k uliční čáře a do maximální výšky, povolené stavebním zákonem, i neorenesance, která se díky rychlosti stavby města stala jeho takřka jednotným slohem a zmocnila se při přestavbách i starších klasicistních domů. Činžovní dům tu ale, i když naprosto převažuje, není jediným stavebním typem, především na hraně terasy nad údolím Botiče vyrostla skupina vil. Vila a rodinný dům nezmizí ani z dalšího vývoje Královských Vinohrad.
Do Velké války bylo město prakticky hotovo, to ale neznamená, že se zastavil vývoj jeho architektury. K 1. 1. 1922 připojeny k Velké Praze, staly se Královské Vinohrady podstatným podílníkem její velkoměstské ambice, jak ukazují například paláce nahrazující starší stavby na Vinohradské třídě a v jejím okolí. Výčet významných architektů, kteří ve 20. století stavěli na Královských Vinohradech, tak nutně může být jen výběrový: Alois Dryák, Josef Gočár, Pavel Janák, Jan Kotěra, Bohumír Kozák, Emil Králíček, Jaromír Krejcar, Ludvík Kysela, František Albert Libra, Ladislav Machoň, Theodor Petřík, Milada Petříková-Pavlíková, Richard F. Podzemný, Osvald Polívka, Kamil Roškot, Bohumil Sláma, Karel Stráník, Jaroslav Vaculík.
Královské Vinohrady bedlivě dbaly na hygienické charakteristiky prostředí, zásobování vodou a plynem, likvidaci odpadů, veřejné osvětlení a dopravu. Stavbám vodárny (Antonín Turek – Josef Franzl 1882–1891) a Městské ústřední tržnice (Antonín Turek 1901–1903) věnovaly stejnou péči jako školám (především škola Na Smetance, Antonín Turek – Josef Franzl 1886–1888), Národnímu domu (1893–1894), Městskému divadlu (Alois Čenský 1902–1907), sokolovně (František Marek – Václav Vejrych 1936–1941), hřbitovu či nemocnici. Totéž platí pro duchovní potřeby vinohradských obyvatel. Hlavní náměstí ovládá mohutná hmota neogotického farního kostela sv. Ludmily (Josef Mocker 1887–1893), velikost města si v následujícím století vyžádala stavbu kostela Nejsvětějšího Srdce Páně (Josip Plečnik 1928–1934). Druhý pražský sbor Svobodné reformované církve postavili v neogotických formách na Korunní třídě (Antonín Turek – Antonín Dvořák 1904–1907), Husův sbor Církve československé husitské blízko vodárny (Pavel Janák 1931–1933). Jen malá pamětní deska na fádní budově školy v Sázavské ulici připomíná, že v tváři dnešních Vinohrad chybí největší pražská synagoga (Wilhelm Stiassny 1894-1896), která vyhořela, zasažena při spojeneckém náletu 14. února 1945, a byla v roce 1951 stržena. Kompenzací kompaktního zastavění se staly velké parky, Riegrovy sady, sady Svatopluka Čecha, Bezručovy sady, Havlíčkovy sady, tedy obcí vykoupený a zpřístupněný park Gröbeho vily.
sv_ludmila047Královské Vinohrady byly od počátku budovány s důrazem na dva základní rozměry, jako moderní město a jako české město. Nepostrádaly vlastní hospodářský život, ten se ale týkal především obchodu a drobných živností, místní průmysl limitoval důraz na zdravé bydlení. Typickými vinohradskými podniky tak byly například První česká akciová továrna na šunky a uzenářské zboží Antonína Chmela na Zvonařce, měšťanský pivovar, uzenářský závod Emanuela Macešky, závod Františka Maršnera na výrobu orientálních cukrovinek, pozdější nositel značky Orion, či Dílna pro přesnou mechaniku Josefa a Jana Fričových. Modelový obyvatel Královských Vinohrad se přistěhoval ze Starého či Nového Města za moderním a zároveň levnějším bydlením, ale dál tam docházel do zaměstnání. Spolu s charakterem hospodářského života to zakládá sociální skladbu obyvatel, odlišnou například od sousedního Žižkova.
Kontrastní podstata Prahy se na Královských Vinohradech projevuje daleko méně než v jiných čtvrtích. Obtížněji se tu také hledají charakteristiky, které by je od nich odlišily. Potíže začínají samotným vymezením, hranicí. Královské Vinohrady povstaly úředním rozhodnutím: Území, spravované perkmistrem hor viničních a jeho nástupcem, c. k. viničním úřadem, tvořilo umělý katastrální útvar Viničné hory a ten se stal na základě zákona o prozatímním obecním zřízení v roce 1849 samostatnou katastrální obcí. Její velikost vedla roku 1875 k rozdělení na lidnatější Vinohrady I., pozdější Žižkov, a Vinohrady II., pozdější Královské Vinohrady. Žižkov byl povýšen na město v roce 1881, Královské Vinohrady už 26. září 1879. Město má jako umělý útvar přirozené hranice jen na jihu a jihozápadě, o jejich spíše administrativní povaze vypovídá nakonec také fakt, že je dnes součástí městských částí Praha 1, Praha 2, Praha 3, Praha 4 a Praha 10.
Nižší diverzita prostředí hmotného i sociálního ještě neznamená fádnost, jen se tu obtížněji hledají jednoznačnější definice a zdroje identity čtvrti. Dějiny Královských Vinohrad se rozpadají na tři kontrastní období. Dosud každá změna nastupovala s mimořádnou dynamikou a když proběhla, po předchozí periodě prakticky nezbyly stopy. Také proto, že dosud po každé dramatické proměně následovala fáze pomalého pustnutí. Že se to současných Vinohrad netýká? Pustnutí nemusí být jen proces fyzický.

K ilustracím:
Panoramatická pohlednice Purkyňova náměstí pochází z přelomu století. Na prvním plánu, listu z Císařského povinného otisku mapy stabilního katastru z roku 1841, vidíme v textu naznačenou výchozí periodu. Výřez z Polohopisného plánu města Královské Vinohrady Jana Štveráka zachycuje stav zastavění v polovině 80. let 19. století. Na výřezu Orientačního plánu Prahy a obcí sousedních je pak situace na přelomu prvních dvou desetiletí 20. století. Zdroje se budou v příštích týdnech nejspíš často opakovat: STÁTNÍKOVÁ, Pavla. Vinohrady: Dobrá čtvrť pro dobré bydlení. Praha: Muzeum hlavního města Prahy, 2012. – SEMOTANOVÁ, Eva (ed.). Historický atlas měst České republiky, sv. 19: Praha-Královské Vinohrady. Praha: Historický ústav AV ČR, 2010.

LETNÍ SEMESTR ZAČÍNÁ 20. ÚNORA 2017, MY SE SEJDEME V ÚTERÝ 21. ÚNORA V OBVYKLÝCH 14.00 VE VRŠOVICÍCH NA NÁMĚSTÍ SVATOPLUKA ČECHA PŘED KOSTELEM SV. VÁCLAVA (TRAMVAJE Č. 4, 22, AUTOBUSY Č. 124, 139, STANICE ČECHOVO NÁMĚSTÍ). TĚŠÍM SE NA VÁS, UTEKLO TO, ALE STEJNĚ SE MI STIHLO PO VÁS VELMI STÝSKAT.

 

Únor 1, 2017

DALŠÍ PŘEDNÁŠKA UK

Filed under: POZVÁNÍ DO KAVÁRNY — V. Cz. @ 11:15 am

uk_2017_02_14-page-0

Leden 26, 2017

DVĚ POZVÁNÍ DO DIVADLA

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 5:31 pm

pozvanka-pomniky

Leden 6, 2017

NA UK UŽ ZAČÍNÁ NOVÝ SEMESTR

Filed under: POZVÁNÍ DO KAVÁRNY — V. Cz. @ 3:25 pm

uk_2017_01_10-page-0

Prosinec 31, 2016

PF 2017

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 8:33 pm

128-2ČEKÁNÍ NA DOKTORA 2016
Dobře mi tak, sám jsem si to vymyslel. Míním už tradiční silvestrovské bilancování u příležitosti novoročenky během čekání na doktora, s nímž tradičně bez řevu a pyrotechnických efektů slavíme příchod roku Nového i nového. Mám totiž obavy, že se opakuji, a nic nepomáhají úvahy o tom, že bez opakování není tradice.
V tom hlavním se mohu opakovat doslova: Denně děkuji za milost, jíž se mi dostává radostí z práce, za to, že mám studenty, na něž se mohu těšit, ať už na Universitě třetího věku Fakulty stavební Českého vysokého učení technického, na jeho Fakultě architektury, na Katolické teologické fakultě University Karlovy, na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění, na Vyšší odborné škole textilních řemesel i na další UK, holešovické Universitě v kavárně. Dvě báječné ženy mi navíc letos otevřely dvojí nové publikum. Vyprodat divadlo je pro mne zcela nová a nečekaná zkušenost.
Před časem jsme se po jedné prázdninové zahradní oslavě ocitli nad zbylými alkoholy v sestavě už komorní a Benjamin Fragner mě tehdy okouzlil výkladem o pozitivních stránkách stárnutí. Tehdy jsem mu sice beze zbytku věřil, tak moudrým lidem jsem zvyklý věřit, ale nechápal úplně, bylo ještě brzy. Dnes už chápu a denně děkuji také za to, co harmonicky vyvažuje zmnožující se neduhy a bolesti těla, za zjemňování smyslů, prohlubování schopností prožitku, za otevírání nových krás světa, nových souvislostí a nových radostí z nich. Myslím, že i toto mé chápání urychlili (mám bolestně dlouhé vedení) mí studenti, hlavně ti, k nimž mám věkově blíž.
Co se také opakuje už několik let a za co také nepřestávám děkovat, je svoboda tak pozdě poznaná. Po letech v prostředí neustále někým a něčím otravovaném se nemohu nabažit zdravého povětří a vyčítám si, že jsem se do něj nevydal aktivněji a hlavně daleko dříve.
Snažím-li se zpětně přehlédnout rok, z něhož už zbývá jen pár hodin, překvapeně shledávám, že byl prakticky prost událostí. Jasně z něj vyvstává jen krátká dovolená v Chebu, o níž jsem tu už psal. Shledání s mládím bylo pro mne takovou událostí, že si ji hned v nadcházejícím roce zopakuji. Jinak jen každodenní práce, která mě těší. Každodenní neklid se v roční perspektivě jeví jako klid. Vlastně moc dobrý rok, absence velkých událostí znamená i absenci těch neblahých. Nechci teď bilancovat ztráty. Samozřejmě také nepřehlížím, že s přiblble radostným úsměvem kráčím po světě, který doutná pod nohama a hrozí se co chvíli rozhořet plamenem nebo vybuchnout mi do obličeje. Snažím se rozumět varovným příznakům, snažím se dohlédnout důsledků, zjišťuji, že si stále více čtu o možnostech lidské krutosti a o utrpení jedinců i celých národů, nespím klidně. Ale snad se mohu výjimečně při silvestrovském čekání na doktora přidržet perspektivy subjektivní až sobecké: Co mě v končícím roce trápilo nejvíc, byl úbytek pocitu domova. Jsem zvýšeně citlivý na prostředí. Nevím, jak je to v tomto případě s vejcem a slepicí, tedy zda mě citlivost k prostředí přivedla k tomu, čím se celý život odborně zabývám, či zda jde naopak o nemoc z povolání. Špatně snáším, když se ubližuje stavbám, když z našeho světa mizejí drobnosti, které ho také činí krásným a zajímavým, a vítězství blbosti a nevkusu mě bolí nejvíc ve vizuálních projevech (i když na mateřský jazyk jsem také zvýšeně citlivý). Domov je pro mne kategorie především vizuální. A tak mne více než všechny drastické ztráty na památkovém fondu, všechna vyhnání atmosféry sterilizací, všechny hloupé stavby a rekonstrukce zasáhly tři útoky na tři kousky mého nejužšího domova:
Dobřichovice nejsou rozhodně z nejkrásnějších měst, co znám. Nenarodil jsem se tu, ani jsem si je jako domov nevybral. Akceptoval jsem je jako domov své ženy a hodně investoval do toho, aby byly i domovem mým. (Část úsilí dokumentují dvě knihy o Dobřichovicích, na nichž jsem se podílel, mimochodem Letní rezidence Pražanů se letos dočkaly už druhého vydání.) Úspěšně, ale od chvíle, kdy se mi to podařilo, je vybudovaná struktura přírodních útvarů, staveb a zákoutí vystavována těžkým zkouškám. Žádnou ztrátu nedokážu nebrat osobně: Ukradli mi kus domova! Příznačně tak má únava z místní politiky a marnosti budování občanské společnosti zdola přerostla před lety v rozhodnutí vzdát se všech zdejších občanských angažmá ve chvíli, kdy se tu slavnostně otevíralo nové centrum tehdy ještě ne města. Letos Dobřichovice o kus historické paměti připravilo zbourání velké části hospodářského areálu rytířského řádu křižovníků s červenou hvězdou mezi letní rezidencí jeho velmistrů a k ní příslušným parkem. (Pro neznalé musím připomenout, že Dobřichovice by bez řádu nebyly, a křižovnický statek představoval úběžník hospodářského života vesnice. Historická urbanistická struktura je bez něj už prakticky nečitelná.) Nahrazeno velmi průměrnou architekturou pro lidi, jimž ztráta paměti místa nevadí, neboť nic takového nepotřebují.
Na celodenní výlet je tu pořád krásně, ale na krátké procházky k okysličení mozku a spálení trochy cukru tu už příliš nemám kam chodit. Měl jsem rád úzkou louku u řeky, oddělenou od polí řadou krásných starých topolů. Letos vykáceno (a není to jediné takto postižené místo u Berounky). Zmizela krajina, zbyla přímka asfaltové cyklostezky po plochém dně údolí, kolem níž se postupně a nákladně tvoří nová umělá krajina s betonovými odpočívadly a odpadkovými koši. Kolem jezdí na kolech lidé, jimž ztráta místa nevadí, neboť nic takového nepotřebují. Drobné ztráty se neznatelně sčítají a jednoho dne se probudíte a zjistíte, že už tu nejste doma. Kdybych byl svobodný a movitý, odstěhoval bych se.
Třetí útok na jeden z koutů mého domova už není dobřichovický, ale bolí nejvíc: Rekonstrukce knihkupectví Karolinum v Celetné odtud za (předpokládám) drahé finanční prostředky vyhnala atmosféru lacinými prostředky architektonickými, jedinečnou přívětivou atmosféru knihkupectví nejstarší středoevropské university nahradila zaměnitelností komerčního knihkupectví, které může být ve své upovídané prázdnotě kdekoliv. Nevidím zisky, jež by tyhle ztráty vyvažovaly, není to jen žádné až nehezké, ale také nepřehledné a po všech stránkách nepohodlné, osvětlením a vnitřním klimatem počínaje a pocitem, že jsou mi některé uličky mezi regály těsné v pase, konče. Jako člověk, který většinu života strávil na Universitě Karlově a zabývá se architekturou, se hluboce stydím. Jako věrný zákazník bych se nejraději stal bývalým, tedy našel si jiné knihkupectví, neboť pokud jde o fyzické prostředí, chodím sem od znovuotevření po rekonstrukci vysloveně nerad. Naštěstí rekonstrukcí neprošli úžasní lidé, kteří tu prodávají. Ti zůstali autentičtí a za nimi sem naopak chodím vysloveně rád.
Venku už nějaký čas nedočkavci odpalují, co mohou, a doktor se blíží. Přeji vám všem alespoň tak dobrý příští rok, jako byl ten můj letošní. Tradičně se omlouvám všem, koho jsem letos zanedbával. Neúmyslně a nerad, donucen k tomu životem, který mě pořád předjíždí. Jen ho doženu, napravím to.

 

Uložit

Uložit

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 3. LEDNA 2017

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 2:54 pm

sv_vaclav01SOUTĚŽ NA VRŠOVICKÝ KOSTEL SV. VÁCLAVA

Už v roce 1902, kdy byly Vršovice povýšeny na město, vznikl z iniciativy P. Františka Dusila Spolek pro zbudování nového katolického chrámu ve Vršovicích. Zakládajícími členy se stali také ředitel školy Bedřich Šplíchal a starosta Václav Drobný. Paralelně se shromažďováním potřebných prostředků se hledalo vhodné místo. Když obec získala Rangherku a Antonín Turek ji v letech 1899-1900 přestavěl na radnici, uvažovalo se o pozici v jejím sousedství, tedy na dohled kostela sv. Mikuláše. Projekt novorenesančního kostela zpracoval vršovický stavitel Bohumil Hrabě, další projekt předložil profesor uměleckoprůmyslové školy Václav Materka. Nové místo nabídlo v roce 1907 zrušení hřbitova, zřízeného náhradou za starý hřbitov u kostela sv. Mikuláše, kde se naposled pohřbívalo roku 1864, a na původně zvoleném místě byl založen park.
sv_vaclav02Spolek pro zbudování nového katolického chrámu ve Vršovicích vypsal veřejnou anonymní soutěž s lhůtou 15. listopadu 1927. S vypsáním bylo zveřejněno složení poroty: arch. Antonín Ausobský, prof. dr. Josef Cibulka, starosta dr. Josef Herold, rada arch. Ludvík Labler, arch. Otakar Novotný, arch. Kamil Roškot, dr. Antonín Podlaha a 2 zástupci vypisovatele.[1] Soutěž obeslalo 49 architektů 52 návrhy. „Při tom nešlo o podnik, který by lákal velikostí, vždyť úlohu bylo řešiti jen v rámci omezených prostředků,konstatoval Josef Cibulka v analýze výsledků soutěže[2]. Vypisovatel stanovil 3 000 000 Kč jako limit nákladů. Na ceny bylo určeno 20 000, 15 000 a 10 000 Kč, na zakoupení 10 000 Kč. Pro srovnání: Soutěž na budovu státní mincovny v Praze s uzávěrkou 31. října 1927 měla tři ceny odstupňovány stejně, u soutěže na budovu státní průmyslové školy v Hradci Králové s uzávěrkou 15. prosince 1927 to bylo 20 000, 16 000 a 12 000 Kč, soutěž na návrh fontány před sněmovnu, tedy Rudolfinum, uzavíraná 1. března 1928, měla ceny 30 000, 20 000 a 15 000 Kč. Josef Cibulka pojmenoval i hlavní důvod vysokého zájmu: „Vlastní příčinou hojné účasti byla asi ta okolnost, že bylo zase jednou zodpověděti otázku, kterou se zaměstnávalo již více než půldruhého tisíciletí a která stále zůstává aktuálním problémem. Šlo o to, aby dnešek zaujal stanovisko k věkovitému úkolu katolického kostela a pokusil se řešiti jej svým způsobem. Tím více pak se architekti cítili poutáni úlohou, poněvadž se lišila od praktických staveb, činžovních a obchodních domů, jako projev vyšší, duchovní myšlenky.[3]
sv_vaclav03Porota neudělila 1. cenu, 2. cenu získal návrh Černé mezikruží Josefa Gočára (1880–1945), 3. cenu návrh Castellum dalšího Kotěrova žáka Jaroslava Kabeše (1897–1964). Neudělení 1. ceny porotě umožnilo pokrýt ještě čtyři odměny[4]. K užší soutěži byli vyzváni oba vítězové, Josef Gočár a Jaroslav Kabeš, dále autor jednoho ze zakoupených návrhů Vladimír Bolech (1897–1970), žák Josipa Plečnika, a bez nároku na cenu Janákův a Gočárův žák Pavel Smetana (1900–1986) s dalším Gočárovým žákem Aloisem Wachsmannem (1898–1942)[5]. Konečné vítězství si odnesl Josef Gočár, „jenž byl potom pověřen vypracováním definitivního návrhu[6]. Opustil při tom zvolené prostorové řešení, šířkovou dispozici, již pro českou architekturu objevil Josip Plečnik, a nahradil je bazilikálním trojlodím s půlkruhově zakončeným presbytářem. Půdorysně jde ovšem o halu, vedlejší lodi nejsou od lodi hlavní oddělovány žádnými tektonickými články, a dojem hloubky prostoru posiluje mírné sbíhání bočních stěn, světelně akcentovaný presbytář a rytmicky stoupající výška hlavní lodi.
sv_vaclav04Vzpomínka Jana Sokola na dobu, kdy pracoval na projektu strašnického kostela, o němž jsem tu nedávno psal: „Tehdy se dokončovala stavba Gočárova vršovického kostela, jenž vyšel z minulé soutěže. V této soutěži Gočár sice zvítězil, ač jeho návrh byl průměrný. Objevil se však zde návrh Smetany a Wachsmanna, který mne tehdy oslnil a podnes jej považuji za vynikající. Inspiroval se Corbusierovým sálem z návrhu paláce Společnosi národů s parabolickým stropem, ale parabola zde byla užita jako výtvarný, ne účelový prvek tak úspěšně, že i Corbusier sám by ji byl uznal, jak soudím, za consommation licite, přípustný požitek.Také Cibulka uznával hodnoty tohoto návrhu a Gočár sám jím byl dotčen do té míry, že přijal Wachsmanna do svého ateliéru a zaměstnal jej při práci na prováděcí plány kostela. Nepřevzal sice soutěžní návrh Smetanův a Wachsmannův, ale navázal na něj více než na svůj vlastní. Parabolické nosníky nahradil však stupni, zvyšujícími se směrem k oltáři.[7]  Jan Sokol se společně s Emanuelem Hruškou zúčastnil vršovické soutěže: „propadli jsme úplně a zcela zaslouženě“[8], konstatuje lakonicky ve svých pamětech.
sv_vaclav05Časové údaje podstatné pro pochopení vršovické soutěže a výsledné stavby: 15. listopadu 1927 se uzavírala soutěž na kostel sv. Václava ve Vršovicích. 28. října 1928 byl položen základní kámen ke kostelu Nejsvětějšího srdce Páně na Královských Vinohradech. 20. května 1929 posvětil strahovský opat Metoděj Jan Zavoral OPraem základní kámen ke kostelu sv. Václava. 24. října 1929 provedl Msgre. ThDr. Antonín Podlaha, světící biskup pražský, slavnostní výkop, 29. října 1929 byla zahájena stavba a 21. září 1930 vysvětil ThDr. PhDr. František Xaver Kordač, arcibiskup pražský a primas český, hotový kostel sv. Václava. 8. května 1932 byl vysvěcen kostel Nejsvětějšího srdce Páně na Královských Vinohradech. Počátek stavby a vysvěcení Plečnikova kostela tak z obou stran rámcují dějiny kostela Gočárova. Josip Plečnik napsal v dopise Alexandru Titlovi 16. listopadu 1926: „Nikdež si člověk nepřeje tolik miti pocit dokonale jistoti než v kostele – Jsme v novy – úplně novy doby – ale kostel teto doby bohužel ještě vynalezen není –“[9]. S hlubokou vírou a pokorou o to usiloval od počátku své tvorby, Damjan Prelovšek[10] sleduje jeho hledání formy kostela pro novou dobu od prvních studentských projektů z roku 1897. Na řadu otázek odpovídala již jeho první realizace v oboru sakrální architektury, kostel sv. Ducha, postavený ve vídeňské dělnické čtvrtí Ottakring v letech 1910–1913 s použitím železobetonové konstrukce. sv_vaclav06Vlivné byly ale také nerealizované studie a projekty. „Průkopníkem po stránce prostorového disponování může býti jen ten, kdo osobně pronikl duchem dnešní liturgie, kdo niterně poznal, čemu kostel má sloužiti. Není proto divu, že impuls k novému utváření kostelního prostoru dal Plečnik. Nikoliv tím, že by chtěl udati nový typ a určiti platný kánon kostelů. Nová dispozice vyvěrala ze situačních podmínek a spočívala v tom, že v daném případě jako nejvhodnější řešení projektoval jako sálovou místnost šířkově položenou.[11] Josef Cibulka v citované studii ukazuje, že takové řešení lze najít i v historické architektuře. „Novinkou bylo to, že Plečnik před zraky věřících postavil liturgické jeviště, t. j. všechny oltáře a tím odstranil ono staré rozptýlení oltářů po kostele, které u nás, kde lavice jsou fixním mobiliářem, činí nemožným sledovati liturgické úkony u vedlejších oltářů. Šířková dispozice byla jen námětem a východiskem z dané situace, nikoliv nutným, ale přijatelným. Její náhodnost vysvítá z toho, že ani Plečnik ji potom neužíval.[12] Nové řešení se prosadilo v návrzích Plečnikových žáků v soutěži na druhý vinohradský kostel a podobně tomu bylo i v soutěži pro Vršovice. Uplatnilo se tu celé rozpětí dobově aktuálních typů, Wagnerova křížová centrála i Plečnikova šířková dispozice, opomenuty ale samozřejmě nebyly ani možnosti, které poskytuje tradiční dispozice hloubková. Šířková dispozice jednoznačně převažovala, další vývoj Gočárova vítězného návrhu dal ale za pravdu jednomu z dílčích Cibulkových shrnutí: „Hloubková i centrální disposice zůstaly, čím byly, a hlavně hloubková disposice zůstala principielně nejlepším vyřešením katolického kostela jakožto svatyně, liturgického shromaždiště věřících a auditoria.“[13]
sv_vaclav07Soutěž na kostel sv. Václava indikovala také další podstatný vývojový moment: „Historisující návrhy nedosáhly ani desetiny celkového počtu, a byly to ty nejslabší práce, které odpadly téměř automaticky v prvním kole. Nic na nich neupoutalo. Episoda historisujícího XIX. století zdá se býti už definitivně ukončena, aspoň mezi architekty. Kéž by jí byla také mezi stavebníky.[14] Může se to zdát v roce 1928 povzdechem už poněkud anachronickým, ale dlouhé devatenácté století bylo v sakrální architektuře opravdu dlouhé a vývoj vnímání modernity v církevním prostředí teprve čeká na podrobnější výzkum. (Už ho s několika spřízněnými badateli připravujeme.) Souhrnné Cibulkovo hodnocení soutěže ústí v naději: „Vršovická soutěž nebyla tedy pořádána nadarmo. Po stránce půdorysné byla bojem o realisaci šířkové disposice. Ukázalo se, že je tato za určitých předpokladů možnou a že získá protvářením oltářní stěny. Zároveň se však stalo znovu zjevným, že principielně nejlepším vyřešením kostelního prostoru je tradiční disposice hloubková, která však, zvláště tam, kde jsou fixní lavice, ještě získá, budou-li vedlejší oltáře místo po boku věřících umístěny jim v čele, eventuelně v kulisovitém odstupnění. Co se týká vlastního utváření prostorového, byla patrnou, třebaže nikoliv úspěšnou, snaha o odhmotnění kubického prostoru pomocí barvy a oken, protvářením stěn, členění hlavního prostoru a folií prostorů vedlejších, ale poměrně málo bylo využito tvárných možností, daných novými technikami. Vedle positivního zisku po stránce půdorysné vyřčeny byly nápovědi po stránce prostorové, že kostel je přece jen stavebním projevem vyššího, duchovního řádu. Doufejme, že jiná brzká soutěž přinese toho dokonalý projev mluvou dnešku.[15]

sv_vaclav08Reprodukce (většina pochází z citované Cibulkovy studie):
1 Josef Gočár: Soutěžní návrh kostela v Praze-Vršovicích, 1927 (II. cena)
2 Kostel sv. Václava v Praze-Vršovicích, Josef Gočár 1929-1930
3 Josef Gočár: Soutěžní návrh kostela v Praze-Vršovicích, 1927, půdorys
4 Kostel sv. Václava v Praze-Vršovicích, Josef Gočár 1929-1930, půdorys
5 Jaroslav Kabeš: Soutěžní návrh kostela v Praze-Vršovicích, 1927 (III. cena)
6 Jaroslav Kabeš: Soutěžní návrh kostela v Praze-Vršovicích, 1927, půdorys
7 Pavel Smetana – Alois Wachsmann: Soutěžní návrh kostela v Praze-Vršovicích, 1927
8 Pavel Smetana – Alois Wachsmann: Soutěžní návrh kostela v Praze-Vršovicích, 1927, řez

V ÚTERÝ 3. LEDNA 2017 SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 14 HODIN VE VRŠOVICÍCH NA NÁMĚSTÍ SVATOPLUKA ČECHA PŘED KOSTELEM SV. VÁCLAVA (TRAMVAJE Č. 4, 22, AUTOBUSY Č. 124, 139, STANICE ČECHOVO NÁMĚSTÍ). TĚŠÍM SE NA VÁS A PŘEJI HEZKÉ PROBUZENÍ DO NOVÉHO ROKU.

[1] Styl VII (XII), 1926–1927, s. 161.
[2] CIBULKA, Josef. Kostelní prostor: Několik poznámek k jeho dějinnému vývoji u příležitosti vršovické soutěže. Časopis katolického duchovenstva LXIX (XCIV), 1928, s. 409-417, 515-516, 638-644, 697-702, 872-877, s. 409.
[3] Tamtéž.
[4] Styl VIII (XIII), 1927–1928, nepag. příloha za s. 80.
[5] Tamtéž, nepag. příloha za s. 80.
[6] Tamtéž.
[7] SOKOL, Jan. Dlouhá léta s architekturou. Praha: Vysoká škola uměleckoprůmyslová – Koniasch Latin Press, 1996, s. 57.
[8] SOKOL, Jan. Moje plány: Paměti architekta. Praha: Triáda, 2004, s. 107.
[9] Nejměnujte me nikdy: Dopisy Josipa Plečnika Alexandru Titlovi 1919–1947: kompletní edice. Praha: Přátelé Prahy 3, s. a., s. 22.
[10] PRELOVŠEK, Damjan. Josip Plečnik: Život a dílo. Šlapanice: ERA, 2002.
[11] CIBULKA, Josef. Kostelní prostor: Několik poznámek k jeho dějinnému vývoji u příležitosti vršovické soutěže. Časopis katolického duchovenstva LXIX (XCIV), 1928, s. 409-417, 515-516, 638-644, 697-702, 872-877, s. 422.
[12] Tamtéž.
[13] Tamtéž, s. 514.
[14] Tamtéž, s. 643.
[15] Tamtéž, s. 876-877.

Prosinec 18, 2016

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 20. PROSINCE 2016

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 10:36 pm

dj057NA CESTU DO TRMALOVY VILY

V roce 1909, to už Trmalova vila ve Strašnicích šestým rokem stála, otevíral 1. číslo II. ročníku revue Styl s tématem Vila v Čechách, 1906-1909 text historika umění Zdeňka Wirtha (1878 – 1961) s lakonickým titulem Villa. Autor, tehdy zaměstnaný v pražském Uměleckoprůmyslovém muzeu jako asistent vedoucího knihovny a zároveň redaktor Stylu, v něm shrnuje vznik a šíření nového typu bydlení a problematiku „jednoho typu obydlí, dnes (…) u nás velmi zanedbaného umělecky a nepopulárního prakticky, protože se pokládá za luxus. Villový dům nedovede si totiž náš dnešní člověk představiti než jako dům drahým nákladem udržovaný a jen v letních měsících obývaný. A přece jsou krajiny, kde villa není známkou zvláštního bohatství. V Anglii a Americe jiný způsob života skoro od 60 let zná bydlení v ojedinělých domcích a vlivem z těchto zemí již před dlouhou dobou zdomácněla villa ve Švédsku, Dánsku a velké části Německa. Naše doba přinášejíc nové zásady hygienické a poskytujíc ve všech směrech větší volnosti individuálnímu rozvoji, začala klásti důraz i na zdravé bydlení v samostatných domech a tak pozvolna i tam, kde byla villa jen modou, ne potřebou, se shledávalo, že i méně zámožný může toužiti po obydlí, v němž se nemusí sdíleti o statisticky vypočítané krychlové metry vzduchu a že takovéto bydlení pozdvihuje jeho pracovní energii a zachovává mu zdraví. Stalo se zdravou reakcí proti velkoměstu, proti jeho ohromným činžákům.[1]
Zásady villy dají se formulovati dosti přesně. Stavebník skoro vždy má přání, aby jednak unikl stádnímu bydlení ve městě, jednak připravil sobě a rodině nejpohodlnější, nejzdravější a nejvolnější pobyt ve vlastním domě. Není jiných ohledů než jen na sebe, není příčiny také mysliti na budoucí obyvatele. Vše diktují vlastní poměry, od finanční schopnosti stavebníkovy až po nejmenší podrobnosti v zařízení. To vede k individualisaci, k spolupracovnictví stavebníka na díle architektově a tím již položena hlavní zásada. Z ní vyplývají další, protože přání stavebníkova jsou četná a rozmanitá jako život sám a málokdy se kryjí s přáními třeba jen souseda ve villové čtvrti. Tak nikdy nedochází při šetření této zásady k vybudování uniformních staveb, nanejvýše k jedincům téhož typu, nekonečně v podrobnostech rozmanitým.[2]
dj059V první řadě jako novum přichází do větší moderní villy veliká síň (hall), jakési centrum ve ville, kde se jinak oddělené proudy intimního života rodinného a obcování společenského stýkají. Přes to, že architektonický motiv sám není nový, dává mu moderní doba jiný ráz právě účelem; síň je vstupem, kde vítáme hosty, rozlehlou prostorou, kde možno besedovati a čísti a je konečně nejhlavnější komunikací mezi oběma úrovněmi villy. Síň snímá dřívější odium, jež lpělo na nevytápěném schodišti a činí zbytečnými chodby, jež jsou v činžácích jen skládkou odložených předmětů; tak stává se tento prostor stvořitelem nové tradice do budoucna.
Ostatní prostory villy seskupují se kolem veliké síně jako přirozeného středu. Jich položení půdorysné jim dává jednak již předem situace pozemku (směr světový), jednak i účelné využití prostoru a nejsnadnější uživatelnost. Počet nezbytných místností ve ville kolísá dle velikosti rodiny a finanční síly stavebníkovy. Všeobecně však možno přijmouti za průměr villu o čtyřech úrovních (podzemí, přízemí, patře a podkroví) jako typus; villa o dvou poschodích je v našich poměrech řídká a je spíše činžovním domem (pensionem) ve villových čtvrtích pro více rodin.
Do podzemí vkládají se obyčejně vedle kotlů pro ústřední topení prádelna, sklepní prostory a zásobárny. Přízemí vedle síně bývá zabráno nejúčelněji jídelnou (dobře spojenou s kuchyní), pokojem obytným, kde po případě možno v přilehlém výklenku pěstovati i hudbu, pracovnou pánovou a dětským pokojem. Z přízemí vychází se malým korridorem na ulici a verandou do zahrady.
dj058Do patra položeny bývají předně ložnice (s oddělenou ložnicí dětskou), k nimž nejvhodněji se pojí koupelna a místnost k uchování šatů a prádla atd., do podkroví pokojíky pro hosty a pro služebné, po případě (místo do podzemí) prádelna a koupelna pro hosty. Přízemní disposice, zejména velká síň, vystupující do patra, dovoluje zde umístiti rozlehlé terasy pro vyhlídku, místo pro sušení prádla atd. V přízemí a patře bývají mimo klosety umístěny komory pro úklid, kde provádí se umývání nádobí a schovává se vše k uklízení potřebné. S tím souvisí i zřizování druhého vedlejšího schodiště od přízemí až do podkroví, kudy se vchází do dětského a služčina pokoje, nosí se předměty, provádí se úklid atd. Osobní záliba a potřeba diktuje si ve ville na př. umístění fotografického atelieru a temné komory, dílny pro domácí řemeslo, zvláštní místnost pro knihovnu vedle pracovny nebo musejní interieur pro sbírky uměleckých předmětů; to vše nevypadá z pojmu rodinného domu villového a všemu lze v tom rámci vyhověti.
[3]    

Svoboda blogu mi snad dovoluje nedržet se současných edičních zásad, protože vás nechci připravit o chuť dobové češtiny. Ponechávám proto Wirthovo psaní villa, korridor, interieur a ani nic dalšího nepřizpůsobuji současné pravopisné normě. Kotěrovu kresbu a jednu fotografii reprodukuji z Volných směrů VIII, 1903-1904, s. 201 a 257, další fotografii (celek) pak z publikace k souborné výstavě díla Jana Kotěry v letech 2001–2003 postupně v Praze, Hradci Králové a Zlíně: Jan Kotěra 1871–1923: Zakladatel moderní české architektury. Praha: Obecní dům – KANT, 2001, s. 124.

V ÚTERÝ 20. PROSINCE 2016 SE SEJDEME NA MÍSTĚ UŽ OBVYKLÉM, TEDY NA STANICI METRA A STRAŠNICKÁ, ALE O TROCHU DŘÍVE, NEŽ OBVYKLE, VE 13.50, NEBOŤ V OBVYKLÝCH 14.00 NÁS UŽ OČEKÁVAJÍ V TRMALOVĚ VILE. TĚŠÍM SE NA VÁS.

ZÁROVEŇ PŘIPOMÍNÁM, ŽE 20. PROSINCE 2016 JE JEN POSLEDNÍ PŘEDNÁŠKA V TOMTO KALENDÁŘNÍM ROCE, POSLEDNÍ PŘEDNÁŠKA ZIMNÍHO SEMESTRU AKADEMICKÉHO ROKU 2016–2017 BUDE AŽ 3. LEDNA 2017. V LETNÍM SEMESTRU ZAČÍNÁME 21. ÚNORA 2017 A KONČÍME 16. KVĚTNA 2017.

[1] WIRTH, Zdeněk. Villa. Styl II, 1909–1910, s. III-VI, s. III.
[2] Tamtéž, s. III-IV.
[3] Tamtéž, s. V.

Prosinec 13, 2016

VÁNOČNÍ ZVONEK

Filed under: POZVÁNÍ DO KAVÁRNY — V. Cz. @ 11:58 pm

christmas-bell-download-png

V úterý 20. prosince 2016 od 19 hodin nás dokumentarista a kameraman Zdeněk Zvonek nechá opět nahlédnout do své tvorby:  Promítne a okomentuje svůj film Blízko nebe a přidá i další. Těším se na shledanou na obvyklé adrese: KAFÍ KAVÁRNA – PODKŮVKA, Schnirchova 26, Praha 7 – Holešovice.

blizko-nebe1

Uložit

Prosinec 12, 2016

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 13. PROSINCE 2016

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 2:13 pm

dj051CESTA KE STRAŠNICKÉMU KOSTELU

Zase už podléhám svému zlozvyku psát o tom, co neuvidíte, ale neubráním se: Ve Strašnicích jsme mohli mít jednu z nejpozoruhodnějších sakrálních staveb 20. století.
Strašnice jsou poprvé zmiňovány k roku 1185 jako majetek vyšehradské kapituly. Ve středověku se ve vlastnictví dvou zdejších tvrzí a tří dvorů střídali různí staroměstští měšťané a příslušníci nižší šlechty, až se Strašnice dostaly do majetku Nového Města pražského a tomu je v roce 1547 zkonfiskoval Ferdinand I. a 1549 prodal Starému Městu. Po třicetileté válce tu zbyly jen dva statky, dva domy, dvě chalupy a jedna zchátralá tvrz, v roce 1673 připojené k libeňskému panství. Tereziánskou raabizací stoupl počet usedlostí na 29 a vznikly i Nové Strašnice o 14 usedlostech. Do nadále zemědělské vsi vstoupila v 19. století industrializace jen trojicí cihelen, nejprve Červenkovou, pak Vackovou a Kosovou. Větší rozvoj lze zaznamenat až od počátku 20. století, kdy se také staví první kolonie rodinných domků a první domy nájemní. Vývoj tehdy nabral tempo: vodovod (1904), dopravní spojení s Prahou nejprve železniční (1906), krátce nato tramvajové (1908), veřejné elektrické osvětlení (1912). V roce 1922 se Strašnice stávají součástí Velké Prahy se zhruba 400 domy a 4 800 obyvateli. To už je samozřejmě počet vyžadující postavení kostela a zřízení farnosti. Dlouho byly Strašnice příslušné ke kostelu sv. Václava na Proseku, v roce 1787 se stal jejich farním kostel sv. Kříže na Olšanech. Ten byl roku 1842 „pro chatrnosť zavřen a zrušen a oltáře přeneseny z něho do kostela sv. Rocha, jenž učiněn jest farním.[1]
K Velké Praze se tak Strašnice připojily bez vlastního kostela. Až 13. ledna 1924 byl ustaven Spolek pro postavení katolického kostela ve Starých Strašnicích. Magdaléna Sechterová-Škrábková mu darovala pozemek a 1. října 1929 vnikla samostatná strašnická farnost. Projekt kostela a fary zpracoval stavitel Rudolf Sandholz. Postavena byla ale jen fara s provizorní kaplí, zasvěcenou Panně Marii. Další část cesty ke strašnickému kostelu popisuje její přímý aktér, architekt Jan Sokola (1904–1987), žák Antonína Engela, Le Corbusiera a Josefa Gočára, ve vzpomínkové knize, kterou napsal v letech 1981–1984:
dj052To bylo už po návratu z Paříže, v nejhorších dobách architektské krize – v roce 1932 – kdy se na Cibulku[2] obrátil Spolek pro stavbu kostela ve Strašnicích, aby mu doporučil architekta, a volba padla na mne. Měl jsem ovšem velkou radost a dal se do práce se vším elánem. Navrhl jsem prostor eliptického půdorysu, krytý železnou příhradovou konstrukcí, jejíž vnější tvar mi působil značné rozpaky. Kostel souvisel s farou – tenkrát neobvyklé řešení – měl nízkou věž a před ním byly instalovány trosky mariánského sloupu ze Staroměstského náměstí. Kostel měl připomínat tuto smutnou událost. Cibulkovi se návrh líbil a souhlasili s ním i členové družstva, jehož předsedou a zároveň mecenášem byl místní velkostatkář, osobnost ne příliš se hodící k favorizování modernistických pokusů. O honoráři se nemluvilo, ale dostal jsem pokyn pracovat dále.
dj053V té době architektura znala pouze pravoúhlé hranoly různých proporcí. Působila tu jednak myšlenková sterilita, do které zabředla, jednak železobetonová skeletová konstrukce, která se považovala za jedinou vhodnou pro moderní stavbu. Falešný názor na moderní architekturu, považující vývoj nové myšlenky za skončený a jeho výsledky za obecně platné a neměnné, šel zde ruku v ruce s pohodlností stavitelských firem, odmítajících každé pokusnictví a zajímajících se pouze o hospodářskou stránku věci. Řekl jsem již výše, že jsem došel k tomu, že kostel je ideálním objektem pro další krok ve vývoji moderní architektury, protože požadavkem je velký prostor, působící svým utvářením jako cosi výrazného, výmluvného a povznášejícího, tedy jako umělecké dílo, vyplývající ne pouze z osobní vůle tvořícího, ale z účelu a poslání budovy samé. Tu ovšem nemohl stačit hranolový sál, jak jej tehdy předpisovaly kánony moderny, jenž pak nutil k členění a dekorování ve smyslu historickém. Bylo přeci možno dáti prostoru samému bohatší tvar, více či méně složitý, a dospěti k nové působivosti architektonického díla bez nouzové výpomoci obvyklých prostředků malířských, plastických, či dokonce dekoračních. V té době vyšly první práce Oldřicha Stefana o barokních prostorech, dokazující, že tyto složité útvary nejsou libovolnou improvizací, ale že vyplývají z geometrických konstrukcí, složitějších, než aby si je oko naráz uvědomilo. V mé práci mne nikdy nelákal barok jako vzor, ale silně mne zaujala myšlenka hledat podnět k architektuře ve složitějším utváření vnitřního prostoru samého jakožto prostředku dostatečně tvárného a obsažného, aby nepotřeboval žádné další pomoci. Z toho se zrodila moje elipsa kostelního půdorysu. Nemyslel jsem přitom na elipsy bramantovské a berniniovské, ale na přirozený obrys mešního shromáždění, obalený odpovídajícím pláštěm stavby. Ovšem takovému obohacení objemových tvarů vzpírala se běžná skeletová konstrukce a železný beton byl, už z hledisek hospodářských, jedinou možností. Již při současné stavbě Gočárova kostela ve Vršovicích bylo zřejmé, jaké obtíže působí železobetonový skelet u budovy myšlené jako nečleněný geometrický volumen, jakých opatření je třeba, aby skelet zmizel ve velkých hladkých plochách. Listoval jsem anglickým Architectural Review a padl na plány činžovních domů stavitelské firmy Lubetkin a Tecton, postavené v běžné skeletové konstrukci. Ale schodiště bylo vysunuto z budovy samé jako věžový útvar čočkového půdorysu se stěnami nápadné slabosti. To mi dalo podnět. Tenká železobetonová stěna tam, kde není nutná izolace tepelná, tuhá a stabilní dík zakřivením půdorysu. Případ mého kostelního prostoru. Eliptický plášť bylo by možno postaviti jako patnáct centimetrů silnou (dle výpočtu) železobetonovou stěnu s vnitřním povrchem zabezpečeným pouze proti srážení atmosférické vody. Bednění by bylo složité a nákladné, ale snad by se dala celá konstrukce podrobněji promyslit, aby se využilo velké volnosti, které poskytovala. Půdorys nemusí být elipsa, ale jakákoliv kombinace zakřivených ploch. Tak jsem došel ke svým křivolakým půdorysům, ne snad že bych se chtěl inspirovat na půdorysech barokních. V tomto smyslu jsem pokračoval na kostele strašnickém. Půdorysná elipsa zůstala jako základní tvar, byla však doplněna vlnami na plochých bocích křivky, sloužícími jak k zpevnění stěn, tak k odhmotnění jich, skutečnému i vzhledovému. Protože jsem vnitřní zařízení navrhl nesouměrně s vedlejšími oltáři, soustředěnými k jižní straně, vyšly i vlny po každé straně různých rozměrů, takže nesouměrnost celého útvaru kostela s věží a s farou, jak se jeví zvenčí, dostala svůj vzorek i uvnitř. Slabou stránkou zůstávalo zastřešení a okenní pás, ne dosti organicky spojený s obalovou stěnou a jejím složitým obrysem.
dj054Přesto viděl jsem to jako šťastné řešení, otvírající další cesty. Jinak se na to však díval strašnický spolek, který novou versi prohlédl s výmluvným mlčením, a protože žádné závazky vůči mně zde nebyly, jejich zájem na mé práci pohasl a nakonec i celá akce se zastavila, snad z nedostatku peněz. Také profesor Cibulka nebyl příliš nadšen, zejména mou nesouměrnou disposicí vnitřku. Ale měl jsem jiný úspěch. Návrh se líbil přátelům z Mánesa, kteří mne vyzvali, abych jej poslal na příští členskou výstavu. Nakreslil jsem a namaloval výstavní versi plánu a poslal ji výstavní porotě. Ta jej přijala – snad se smím odvážit toho slova – nadšeně a Emil Filla, v zásadě tak předpojatý proti všemu, co zavánělo kostelem, řekl: »Konečně nějaký architekt, který má trochu originality a fantasie.« Byl v té době neomezený arbitr uměleckého pokroku ve spolku a ostatně vzdělaný a chytrý kritik, a proto si jeho uznání dodnes cením. Úspěch mého kostela šel i dále. Byl uveřejněn ve Volných směrech, později v Obrtelově Kvartu a vystaven v malé výstavě skupiny výtvarníků, která se kolem Kvartu shromáždila. (Já jsem mezi nimi nebyl.) Ale více než to. Dodnes věřím, že ten návrh byl cosi nového a podnětného pro vývoj architektury, a že kdyby se bylo podařilo jej realizovat, že by to byla významná událost pro svou dobu a snad i pro pozdější. Ještě dnes, po tolika letech, neobával bych se takový kostel – snad s malými korekturami – postavit. Ale nic z toho nakonec nebylo, než naděje stále slábnoucí  a nakonec zklamání, zmírněné blížícími se politickými katastrofami
.“[3]
Dodávám, že Sokolův návrh publikoval i časopis Akord. Po oněch politických katastrofách se bylo možno k záměru vrátit až v letech tání, Dvořákův návrh z roku 1968 ale zůstal nerealizován pro politickou katastrofu další. Když papež Jan Pavel II. světil 22. dubna 1990 v Bratislavě základní kameny několika nových kostelů, byl mezi nimi i strašnický, na místo pak položený 1. května. Téhož roku vypsalo pražské arcibiskupství veřejnou anonymní soutěž, obeslanou nakonec 21 návrhy, z nichž sedm postoupilo do druhého kola. Zvítězil návrh Lenky Hornychové a Petra Chaloupky, farní rada ale k realizaci vybrala návrh Jindřicha Synka. Ten jej do roku 1992 dopracoval, 11. listopadu 1992 bylo posvěceno staveniště a 17. června 1994 vysvětil kardinál Miroslav Vlk hotový kostel.
dj055dj056Sokolův návrh reprodukuji z citované knihy Jana Sokola[4], současný kostel Neposkvrněného početí Panny Marie z Vaverkovy monografie[5].

Abych nevynechal doporučenou literaturu, vřele Vaší pozornosti doporučuji vzpomínky Jana Sokola, z vydání jejichž rozsáhlejší verze jsem citoval. (Patří k mým nejoblíbenějším knihám nejen pro hloubku a pokoru Sokolova myšlení o architektuře, ale také pro krásu vizuální podoby, kterou knize dal architektův syn Václav Sokol.) Jan Sokol napsal v letech 1982–1983 ještě jednu, stručnější verzi pamětí, ta se dočkala vydání o něco dříve než košatější verze, určená rodině: Útlá knížka otevírala jako 1. svazek edici pražské Vysoké školy uměleckoprůmyslové Texty[6]. I tu mohu doporučit.

V ÚTERÝ 13. PROSINCE SE SEJDEME VE 14 HODIN OPĚT NA STANICI METRA A STRAŠNICKÁ. TĚŠÍM SE NA VÁS.  

[1] EKERT, František. Posvátní místa královského hlavního města Prahy: Dějiny a popsání chrámů, kaplí, posvátných soch, klášterů a jiných pomníků katolické víry a nábožnosti v hlavním městě království Českého: Svazek II. Praha: Dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1884, s.514.
[2] Prof. Josef Cibulka (1886–1968), jeden z nejvýznamnějších českých historiků umění, katolický kněz, od roku 1926 řádný profesor církevních dějin, křesťanské archeologie a církevního umění na teologické fakultě University Karlovy.
[3] SOKOL, Jan. Moje plány: Paměti architekta. Praha: Triáda, 2004, s. 227-230.
[4] Tamtéž, s. 151, 227-229.
[5] VAVERKA, Jiří a kol. Nové kostely a kaple z konce 20. století v České republice. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2001, s. 336, 338.
[6] SOKOL, Jan. Dlouhá léta s architekturou. Praha: Vysoká škola uměleckoprůmyslová – Koniasch Latin Press, 1996.

« Newer PostsOlder Posts »

Vytvořte si zdarma webové stránky nebo blog na WordPress.com.