Czumalova nástěnka

Prosinec 31, 2018

DALŠÍ PŘEDNÁŠKA UK

Filed under: POZVÁNÍ DO KAVÁRNY — V. Cz. @ 9:19 pm

Reklamy

PF 2019

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 9:16 pm

ČEKÁNÍ NA DOKTORA 2018

Upozornění pro případného čtenáře, který je tu nový: Čekání na doktora nemá nic do činění s mým zdravím (tedy kromě duševního). Je to každoroční silvestrovská bilance roku právě končícího, psaná v čase, kdy je poslední den v roce už po práci a očekávám telefonickou zprávu našeho nejstaršího kamaráda, který je sice doktorem, ale filosofie, že se vydává k nám na komorní silvestrovskou oslavu, zahrnující popíjení červeného vína a půlnoční gastronomickou orgii se soljankou a pirohy.  

Upozornění jsem překopíroval z minulého roku, ale je tu jedna aktuální změna: Dnes není už po práci. Urputně bojuji s termínem, nepíše mi to a po práci tak dnes nebude, jen jsem ji přerušil. Tradice, žel, zavazuje, nemohu tedy vynechat, jen musím krátit.
Každoročně mě při silvestrovské bilanci trápí, že se opakuji a píšu především o radosti, již mi přináší má práce a mí studenti všech věkových kategorií. Puzení k opakování je ale vlastně dobrá zpráva: Radost zůstává, pořád to pro mne neztrácí smysl. Dnešní omezený čas má své výhody: Mám výmluvu, že nenapíšu o tom, o čem se mi psát nikdy nechce. Nebudu si stěžovat, že radost sice zůstává konstantní, ba má tendenci plynule se zvětšovat, ale se silami je to právě naopak. Nechce se mi psát ani o dalších projevech stárnutí a zhoršování zdravotního stavu, ani o tom, kterak jsem za svou práci odměňován nejen radostí, ale i hmotnou nouzí vzdalující mě od trochu důstojného života. Už vůbec se mi nechce psát o občanských pocitech, o znechucení z postupující buranizace a diletantizace kdečeho, o tom, co všechno se pro mne na české politické scéně i v prostředí vysokých škol dostalo za práh uvěřitelnosti a tedy i možnosti se tím zabývat. Chuť nemám ani na obvyklé shledávání územních ztrát světa, v němž se cítím doma, na loučení se vším, co v něm bylo krásné a už krásné není nebo není vůbec. Zkrátka, stěžovat si dnes nebudu. Před rokem jsem přišel na možnost úniku k inventuře knih, které mi udělaly největší radost. Dnes na to není čas, ale věřím, že se k těm letošním brzy vrátím a v klidu si vybavím i další radosti.
Byly roky, za nimiž jsem mohl zavřít s jednoduchým shrnutím, že byly dobré. Letos si na takovou jednoznačnost netroufám. Byl to vlastně rok bez událostí, což znamená i absenci těch neblahých. Bilance je účetnický úkon a jestliže vyúčtování s rokem nevykazuje rozdíl mezi má dáti a dal, mé vnitřní konto je na tom hůř, méně jsem letos dal, za schodek se stydím. Rok asi dobrý byl, já moc ne. Doktor už naštěstí jde.
Přeji vám vše dobré a děkuji za přátelství, toleranci a trpělivost.

Prosinec 9, 2018

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 11. PROSINCE 2018

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 6:59 pm

VELCÍ SVĚTOVÍ ARCHITEKTI V MALÝCH ČESKÝCH POMĚRECH
Těžko spočítat sebemrskačské rituály, jimiž plnými doušky konzumujeme vlastní malost. Jedním z těch, které se dotýkají architektury, je do omrzení opakované žehrání na to, že u nás nestavěli velcí světoví architekti. Je k tomu třeba zapomenout na všechny ty Němce a Italy, kteří nás svými stavbami vynesli do výšin gotiky vrcholné i pozdní, přeložili pro naše ještě středověké duše a oči italskou renesanci i kosmopolitní manýrismus a zformovali jedinečný fenomén českého dynamického baroka (tady k nim třeba připočíst i jednoho Burgunďana). Abychom v pohotovosti udrželi spolehlivou výmluvu na naše malé poměry, je třeba na jejich dimenzi světové velikány přistřihnout nebo alespoň jako cizáky ignorovat. Nevzdělaná ignorance nic nestojí: Kdo to je? Prosím vás, toho u nich doma nikdo nezná a tady by s ním nadělali… Občas se to dá dotáhnout až ke zničení díla, jako jsme to dopustili a tedy učinili parnímu mlýnu a továrně na chléb František Odkolek, a. s. ve Vysočanech Wagnerova žáka Huberta Gessnera. Zkrátka: Významní světoví architekti u nás, s výjimkou časů umělé izolace, stavěli. Stavěli tu a stavějí v míře, která odpovídala a odpovídá dobové kulturní a ekonomické úrovni domácího prostředí, tedy někdy více, někdy méně, někdy skoro vůbec.

Ernst Gisel se narodil 8. června 1922 v Adliswilu ve švýcarském kantonu Zürich (okres Horgen) v rodině sedláře. V letech 1940-1942 studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Curychu a zároveň tam poslouchal přednášky na ETH (Eigenössische Technische Hochschule). To už měl za sebou nejen střední školu, ale také praxi v architektonické kanceláři Hanse Vogelsangera (1938-1940). Zaměstnán pak (1942-1944) byl u dalšího významného švýcarského architekta Alfreda Rotha. Už roku 1945 si s Ernstem Schaerem založil v Curychu vlastní kancelář, po dvou letech se zcela osamostatnil. Druhý ateliér řídil v letech 1966-1971 v souvislosti s prací na satelitu Märkische Viertel v Berlíně. V prosazení mu pomohl především úspěšný projekt Parktheater Grenchen (soutěž 1949, realizace 1953-1955). Specializoval se na veřejné budovy a se stoupající frekvencí na obytnou architekturu, jádrem jeho díla jsou ale stavby pro evangelické církve.
Architektura se především ve třetí čtvrtině minulého století významně podílela na integraci religiozity do akcelerující proměny moderní společnosti a jméno Ernsta Gisela patří nesporně mezi jména těch architektů, kteří svými sakrálními stavbami přinášeli nejpodstatnější vývojové impulsy, Le Corbusiera, Felixe Candely, Enriqua de la Mora, Fernanda Lópeze Cormona, Oscara Niemeyera, Carlose Raula Villanuevy, Enrica Castiglioniho, Giovanniho Micheluzziho, Eera Saarinena, Kenza Tangeho, Ieoh Ming Peie či Eckharda Schulze-Fielitze. Široce diskutován byl především Giselův reformovaný kostel v Illau-Effretikonu v kantonu Zürich (okres Pfäffikon), stavěný v letech 1959-1961, ale i jeho další realizace, reformní kostel v Reinachu v kantonu Basel-Landschaft (okres Arlesheim) z let 1961-1963 či kostel se sborovým domem ve stuttgartské čtvrti Sonnenberg z roku 1965. V chronologickém soupisu Giselových sakrálních staveb je následuje sborový dům kobyliského sboru Českobratrské církve evangelické, stavěný v letech 1968-1971, dnešní kostel U Jákobova žebříku. Dar bezplatného projektu kostela a sborového domu v rámci rozsáhlé pomoci švýcarských evangelíků tak byl zároveň darem stavby významného světového architekta. Nic na tom nemění fakt, že stavba je v porovnání s těmi jmenovanými či s téměř paralelně (1967-1969) stavěným souborem evangelické studentské obce poblíž University Johanna Gutenberga v Meinz (spolková země Rheinland-Pfalz) skromná nejen protestantskou estetikou, ale i možnostmi stavebníka. Skromnost a pokora jsou ostatně obdivovanými atributy švýcarské architektury. Čas stavby kobyliského sborového domu je také časem počátků Giselova působení na vysokých školách, na proslulé ETH Zürich a neméně proslulé polytechnice v Karlsruhe (dnes KIT, Karlsruher Institut für Technologie). ETH v Curychu věnoval v roce 1999 svůj Modrý ateliér, který si postavil na počátku 70. let, se všemi plány, modely, fotografiemi, spisy a soutěžními návrhy ke 430 projektům. V 80. a 90. letech minulého století k tomuto součtu přispěly i další velké veřejné budovy, radnice ve Fellbachu (spolková země Baden-Württemberg, 1983-1986), zákaznické centrum holdingu Stadtwerke Frankfurt am Mein (1986-1990) či World Trade Center v Curychu (1991-1995). K některým svým starším realizacím se Gisel vrátil rekonstrukcemi a dostavbami, například v letech 1994-1995 k Parktheater Grenchen a k reformnímu kostelu v Effretikonu. V Praze to za něj (a dobře) udělali Radovan Schaufler a Jakub Roskovec. Díla Ernsta Gisela stojí ve Švýcarsku, Německu, Rakousku, Lichtenštejnsku a k tomu je třeba hrdě doplnit: také v Čechách.

(První tři fotografie přibližují kostel v Effretikonu, černobílá kostel v Reinachu a závěrečná radnici ve Fellbachu.)

V ÚTERÝ 11. PROSINCE 2018 SE SEJDEME OPĚT NA OBVYKLÉM MÍSTĚ, PŘED KULTURNÍM DOMEM LÁDVÍ, V OBVYKLÝCH 12.00 A 14.00 A PŮJDEME SE PODÍVAT NEJEN NA GISELOVO KOBYLISKÉ DÍLO. TĚŠÍM SE NA VÁS. Zároveň připomínám, že to bude v kalendářním roce 2018 a v zimním semestru akademického roku 2018/2019 naposled (setkání, ne těšení), neboť jsem nucen poslední přednášky 18. prosince 2018 přeložit do letního semestru z důvodu služby příliš mnoha pánům. V letním semestru se poprvé sejdeme v úterý 19. února 2019 (a na to se těším už teď).      

Prosinec 2, 2018

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 4. PROSINCE 2018

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 7:20 pm

DVA POHLEDY NA PRAHU

Antonín Slavíček: Pohled na Prahu od Ládví, 1908, tempera na plátně, 230 × 190 cm, Galerie hlavního města Prahy

Antonín Slavíček: Pohled na Prahu z Letné, 1908, tempera na plátně, 390 × 188 cm, Praha, Národní galerie

Antonín Slavíček v roce 1908 namaloval na výzvu pražského magistrátu dva velké obrazy pro pavilon Prahy na Jubilejní výstavě obchodní a živnostenské komory, který na holešovickém výstavišti vytvořil architekt Antonín Hrubý neobarokní přestavbou pavilonu retrospektivní výstavy, neorenesanční stavby Antonína Wiegla dochované ze Všeobecné zemské jubilejní výstavy v roce 1891 (dnes je tu Lapidárium Národního muzea).

Z dopisu Antonína Slavíčka dr. Janu Herbenovi ze 6. března 1908:
Já v té psotě jsem musel dnes vylézt na ďáblický vrch a malovat tu naši caput et ventrem regni – Už bych to měl rád s krku – potvoru. Slavný obecní magistrát si vzpomene až tenkrát, kdy je tak zima, že buď tak za nehty leze, že malovat není možné, anebo když jsou zas mlhy, že vůbec člověk nevidí – Už jen abych to měl. Ono to není nehezké; – naopak ta Praha v modré páře – pracuju to z vrchu Kobiliského (ani nevím jestli s úzkým nebo širokým tvrdým y) vypadá dobře, ale jestli to udělám tak, jak mně se to líbí, pak jistě konšelům a podstarším se líbit nebude.
Tak s mnohým chrchláním a smrkáním bude asi ten prachtwerk dokončen – za 10­–12 dní.“   

Nedatovaný dopis Antonína Slavíčka dr. Ladislavu Janíkovi do Brna (1908. Dr. Janík byl jedním z nejbližších Slavíčkových přátel. V letech 1902-1905 byl úředníkem pražského magistrátu, pak odešel jako sekretář moravského zemského výboru do Brna.):
„Příteli,
je mi záhadné a nevysvětlitelné, že ani řádky od Vás nedostávám. Zdá se, že jste nemocen. Pište mi! Škoda, že tu nejste; dělám jednu velikou Prahu. Z letenské restaurace. Jednu jsem už – pohled od Kobylis – dodělal. Je to předce jen kus středověkého města, co je to platno. Ani nové, mizerné architektůry nedovedou to utlumiti. Na Vás, Janíku, často vzpomínám. Je to předce jen škoda, že jste v Brně. Je ta Praha centrem – řekl bych caput et venter – kultůrního života – Člověk se ráno podívá na ní z té výšky; leží to město pod nohama a jsou to tepny života a českého proudění –
N
a to nemůže a nesmí se zapomínat – Krásná Praha ! Mám ji rád –
Jestli Vám něco je – předce napište aspoň v krátku – Co pak jste na Prahu zapomněl?
Nevěřím.
                                                                                                                                                      Váš A. Slavíček“

(Cituji z výboru ze Slavíčkovy korespondence, který uspořádal Miloš Jiránek: Malíře Antonína Slavíčka vybraná korespondence. Praha: S.V.U. Mánes, 1910, přesněji z jeho 3. vydání: SLAVÍČEK, Antonín. Dopisy. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1954, s. 152 a s. 58.)

V ÚTERÝ 4. PROSINCE 2018 SE SEJDEME V OBVYKLÝCH HODINÁCH, TEDY VE 12.00 A VE 14.00, NA MÍSTĚ JIŽ TAKÉ OBVYKLÉM, TEDY NA ROHU KULTURNÍHO DOMU LÁDVÍ. TĚŠÍM SE NA VÁS.

 

Blog na WordPress.com.