Czumalova nástěnka

Prosinec 9, 2018

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 11. PROSINCE 2018

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 6:59 pm

VELCÍ SVĚTOVÍ ARCHITEKTI V MALÝCH ČESKÝCH POMĚRECH
Těžko spočítat sebemrskačské rituály, jimiž plnými doušky konzumujeme vlastní malost. Jedním z těch, které se dotýkají architektury, je do omrzení opakované žehrání na to, že u nás nestavěli velcí světoví architekti. Je k tomu třeba zapomenout na všechny ty Němce a Italy, kteří nás svými stavbami vynesli do výšin gotiky vrcholné i pozdní, přeložili pro naše ještě středověké duše a oči italskou renesanci i kosmopolitní manýrismus a zformovali jedinečný fenomén českého dynamického baroka (tady k nim třeba připočíst i jednoho Burgunďana). Abychom v pohotovosti udrželi spolehlivou výmluvu na naše malé poměry, je třeba na jejich dimenzi světové velikány přistřihnout nebo alespoň jako cizáky ignorovat. Nevzdělaná ignorance nic nestojí: Kdo to je? Prosím vás, toho u nich doma nikdo nezná a tady by s ním nadělali… Občas se to dá dotáhnout až ke zničení díla, jako jsme to dopustili a tedy učinili parnímu mlýnu a továrně na chléb František Odkolek, a. s. ve Vysočanech Wagnerova žáka Huberta Gessnera. Zkrátka: Významní světoví architekti u nás, s výjimkou časů umělé izolace, stavěli. Stavěli tu a stavějí v míře, která odpovídala a odpovídá dobové kulturní a ekonomické úrovni domácího prostředí, tedy někdy více, někdy méně, někdy skoro vůbec.

Ernst Gisel se narodil 8. června 1922 v Adliswilu ve švýcarském kantonu Zürich (okres Horgen) v rodině sedláře. V letech 1940-1942 studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Curychu a zároveň tam poslouchal přednášky na ETH (Eigenössische Technische Hochschule). To už měl za sebou nejen střední školu, ale také praxi v architektonické kanceláři Hanse Vogelsangera (1938-1940). Zaměstnán pak (1942-1944) byl u dalšího významného švýcarského architekta Alfreda Rotha. Už roku 1945 si s Ernstem Schaerem založil v Curychu vlastní kancelář, po dvou letech se zcela osamostatnil. Druhý ateliér řídil v letech 1966-1971 v souvislosti s prací na satelitu Märkische Viertel v Berlíně. V prosazení mu pomohl především úspěšný projekt Parktheater Grenchen (soutěž 1949, realizace 1953-1955). Specializoval se na veřejné budovy a se stoupající frekvencí na obytnou architekturu, jádrem jeho díla jsou ale stavby pro evangelické církve.
Architektura se především ve třetí čtvrtině minulého století významně podílela na integraci religiozity do akcelerující proměny moderní společnosti a jméno Ernsta Gisela patří nesporně mezi jména těch architektů, kteří svými sakrálními stavbami přinášeli nejpodstatnější vývojové impulsy, Le Corbusiera, Felixe Candely, Enriqua de la Mora, Fernanda Lópeze Cormona, Oscara Niemeyera, Carlose Raula Villanuevy, Enrica Castiglioniho, Giovanniho Micheluzziho, Eera Saarinena, Kenza Tangeho, Ieoh Ming Peie či Eckharda Schulze-Fielitze. Široce diskutován byl především Giselův reformovaný kostel v Illau-Effretikonu v kantonu Zürich (okres Pfäffikon), stavěný v letech 1959-1961, ale i jeho další realizace, reformní kostel v Reinachu v kantonu Basel-Landschaft (okres Arlesheim) z let 1961-1963 či kostel se sborovým domem ve stuttgartské čtvrti Sonnenberg z roku 1965. V chronologickém soupisu Giselových sakrálních staveb je následuje sborový dům kobyliského sboru Českobratrské církve evangelické, stavěný v letech 1968-1971, dnešní kostel U Jákobova žebříku. Dar bezplatného projektu kostela a sborového domu v rámci rozsáhlé pomoci švýcarských evangelíků tak byl zároveň darem stavby významného světového architekta. Nic na tom nemění fakt, že stavba je v porovnání s těmi jmenovanými či s téměř paralelně (1967-1969) stavěným souborem evangelické studentské obce poblíž University Johanna Gutenberga v Meinz (spolková země Rheinland-Pfalz) skromná nejen protestantskou estetikou, ale i možnostmi stavebníka. Skromnost a pokora jsou ostatně obdivovanými atributy švýcarské architektury. Čas stavby kobyliského sborového domu je také časem počátků Giselova působení na vysokých školách, na proslulé ETH Zürich a neméně proslulé polytechnice v Karlsruhe (dnes KIT, Karlsruher Institut für Technologie). ETH v Curychu věnoval v roce 1999 svůj Modrý ateliér, který si postavil na počátku 70. let, se všemi plány, modely, fotografiemi, spisy a soutěžními návrhy ke 430 projektům. V 80. a 90. letech minulého století k tomuto součtu přispěly i další velké veřejné budovy, radnice ve Fellbachu (spolková země Baden-Württemberg, 1983-1986), zákaznické centrum holdingu Stadtwerke Frankfurt am Mein (1986-1990) či World Trade Center v Curychu (1991-1995). K některým svým starším realizacím se Gisel vrátil rekonstrukcemi a dostavbami, například v letech 1994-1995 k Parktheater Grenchen a k reformnímu kostelu v Effretikonu. V Praze to za něj (a dobře) udělali Radovan Schaufler a Jakub Roskovec. Díla Ernsta Gisela stojí ve Švýcarsku, Německu, Rakousku, Lichtenštejnsku a k tomu je třeba hrdě doplnit: také v Čechách.

(První tři fotografie přibližují kostel v Effretikonu, černobílá kostel v Reinachu a závěrečná radnici ve Fellbachu.)

V ÚTERÝ 11. PROSINCE 2018 SE SEJDEME OPĚT NA OBVYKLÉM MÍSTĚ, PŘED KULTURNÍM DOMEM LÁDVÍ, V OBVYKLÝCH 12.00 A 14.00 A PŮJDEME SE PODÍVAT NEJEN NA GISELOVO KOBYLISKÉ DÍLO. TĚŠÍM SE NA VÁS. Zároveň připomínám, že to bude v kalendářním roce 2018 a v zimním semestru akademického roku 2018/2019 naposled (setkání, ne těšení), neboť jsem nucen poslední přednášky 18. prosince 2018 přeložit do letního semestru z důvodu služby příliš mnoha pánům. V letním semestru se poprvé sejdeme v úterý 19. února 2019 (a na to se těším už teď).      

Reklamy

Prosinec 2, 2018

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 4. PROSINCE 2018

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 7:20 pm

DVA POHLEDY NA PRAHU

Antonín Slavíček: Pohled na Prahu od Ládví, 1908, tempera na plátně, 230 × 190 cm, Galerie hlavního města Prahy

Antonín Slavíček: Pohled na Prahu z Letné, 1908, tempera na plátně, 390 × 188 cm, Praha, Národní galerie

Antonín Slavíček v roce 1908 namaloval na výzvu pražského magistrátu dva velké obrazy pro pavilon Prahy na Jubilejní výstavě obchodní a živnostenské komory, který na holešovickém výstavišti vytvořil architekt Antonín Hrubý neobarokní přestavbou pavilonu retrospektivní výstavy, neorenesanční stavby Antonína Wiegla dochované ze Všeobecné zemské jubilejní výstavy v roce 1891 (dnes je tu Lapidárium Národního muzea).

Z dopisu Antonína Slavíčka dr. Janu Herbenovi ze 6. března 1908:
Já v té psotě jsem musel dnes vylézt na ďáblický vrch a malovat tu naši caput et ventrem regni – Už bych to měl rád s krku – potvoru. Slavný obecní magistrát si vzpomene až tenkrát, kdy je tak zima, že buď tak za nehty leze, že malovat není možné, anebo když jsou zas mlhy, že vůbec člověk nevidí – Už jen abych to měl. Ono to není nehezké; – naopak ta Praha v modré páře – pracuju to z vrchu Kobiliského (ani nevím jestli s úzkým nebo širokým tvrdým y) vypadá dobře, ale jestli to udělám tak, jak mně se to líbí, pak jistě konšelům a podstarším se líbit nebude.
Tak s mnohým chrchláním a smrkáním bude asi ten prachtwerk dokončen – za 10­–12 dní.“   

Nedatovaný dopis Antonína Slavíčka dr. Ladislavu Janíkovi do Brna (1908. Dr. Janík byl jedním z nejbližších Slavíčkových přátel. V letech 1902-1905 byl úředníkem pražského magistrátu, pak odešel jako sekretář moravského zemského výboru do Brna.):
„Příteli,
je mi záhadné a nevysvětlitelné, že ani řádky od Vás nedostávám. Zdá se, že jste nemocen. Pište mi! Škoda, že tu nejste; dělám jednu velikou Prahu. Z letenské restaurace. Jednu jsem už – pohled od Kobylis – dodělal. Je to předce jen kus středověkého města, co je to platno. Ani nové, mizerné architektůry nedovedou to utlumiti. Na Vás, Janíku, často vzpomínám. Je to předce jen škoda, že jste v Brně. Je ta Praha centrem – řekl bych caput et venter – kultůrního života – Člověk se ráno podívá na ní z té výšky; leží to město pod nohama a jsou to tepny života a českého proudění –
N
a to nemůže a nesmí se zapomínat – Krásná Praha ! Mám ji rád –
Jestli Vám něco je – předce napište aspoň v krátku – Co pak jste na Prahu zapomněl?
Nevěřím.
                                                                                                                                                      Váš A. Slavíček“

(Cituji z výboru ze Slavíčkovy korespondence, který uspořádal Miloš Jiránek: Malíře Antonína Slavíčka vybraná korespondence. Praha: S.V.U. Mánes, 1910, přesněji z jeho 3. vydání: SLAVÍČEK, Antonín. Dopisy. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1954, s. 152 a s. 58.)

V ÚTERÝ 4. PROSINCE 2018 SE SEJDEME V OBVYKLÝCH HODINÁCH, TEDY VE 12.00 A VE 14.00, NA MÍSTĚ JIŽ TAKÉ OBVYKLÉM, TEDY NA ROHU KULTURNÍHO DOMU LÁDVÍ. TĚŠÍM SE NA VÁS.

 

Listopad 26, 2018

DALŠÍ PŘEDNÁŠKA UK

Filed under: POZVÁNÍ DO KAVÁRNY — V. Cz. @ 11:41 am

Listopad 25, 2018

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 27. LISTOPADU 2018

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 5:20 pm

ĎÁBLICKÝ HŘBITOV VLASTISLAVA HOFMANA
Vlastislav Hofman prezentoval v roce 1912 svůj návrh vstupu na nový hřbitov v Ďáblicích také pro architektonickou studii neobvyklou formou linorytu. Vždy mě tato grafika přitahovala a to nejen z důvodů velmi niterných. (Byla to v dávných dobách mé pilné výtvarné aktivity oblíbená technika, jež mi činila grafickou tvorbu dostupnou i bez valného vybavení. Německá demokratická sada rydel stála pár korun, stejně tak tiskařská barva, linoleum bylo v oněch časech takřka přírodním zdrojem. Samotná tvorba měla v sobě trochu heroismu boje často, alespoň v mém případě, bolestného a krvavého.) Hofmanova volba linorytu jistě nebyla náhodná: Rydlo útočí na hmotu linolea, ubírá ji a zbylé vnucuje formu. Kubisté chápali tvorbu jako zmáhání mrtvé hmoty umělcovým duchem. Výsledek tohoto dramatického zápasu, odehrávajícího se v čase, je ze své podstaty statický, ale jeho forma musí o dynamickém procesu vznikání vypovídat. Umí to kubistická architektura, umí to i linoryt.
Pavel Janák v roce 1912 ve stati Hranol a pyramida napsal: „Pohled na plochu roviny, na hladinu moře nebo kolmé stěny skal vyvolávají – výtvarně – představy nulového, mrtvého klidu a trvání, kdežto šikmé útvary v přírodě, srázy, zříceniny, propasti, sopky vyvolávají pocity dramatické, směrově hnuté, zostřené a zahrocené; povahy obou skupin pocitových pak jsou vlastně jen úměrné a souřadné dějům, které jim předcházely a které je tvořily. Tímto poměrem mezi přírodním pratvarem klidu a tvarem zdramatizovaným jsou dány prostředky, jimiž hmota výtvarně se zmáhá; neboť umělecké úmysly, ač jde v nich o složitější psychické sestavy, v zásadě jsou tímtéž, čím je do přírodní hmoty a jejího přírodního útvaru se mísící a do ní vnikající, jí hýbající síla. Vyplývá z toho konečně tento závěr o prostředcích uměleckého vytváření: má-li býti mrtvá hmota výtvarně překonána, tj. oduševněna, aby se v ní cosi dělo, stává se to soustavou třetí plochy, která k přírodnímu dvojploší přistupuje. Zde naskýtá se krásná paralela mezi prostředky lidského konání a prostředky uměleckého tvoření: klíny, šípy, kůly, nože, páky, které hmotu fyzicky přemáhají, jsou vesměs šikmými plochami.
Návrh se od dnešní podoby vchodu na hřbitov podstatně liší. Důvod je prostý: Není to týž vchod, linoryt ukazuje hlavní vchod na zamýšleném náměstí s tramvajovou smyčkou a dvěma budovami s administrativou a byty personálu hřbitova. Součástí kompozice, jež zakládala i hlavní osu hřbitova směřující ke kapli v jeho nejvyšším místě, mělo být pět kiosků a obřadní síň na čtyřiadvacetihranném půdorysu. Realizován byl ale jen vchod vedlejší se dvěma oktogonálními kiosky se záchody pro návštěvníky a vrátnicí. Dokončeny byly 10. června 1914 a v září téhož roku se dosavadní plány změnily, především se ustoupilo od stavby obřadní síně. Hofmanova perioda budování hřbitova skončila.
Myšlenkový svět Vlastislava Hofmana se pokusím přiblížit alespoň dvěma fragmenty z jeho programového textu Duch přeměny v umění výtvarném, jímž přispěl do generačního Almanachu na rok 1914, vydaného průkopníky české avantgardy na podzim roku 1913 v Praze v tiskovém družstvu Přehled, tedy v době práce na ďáblickém hřbitově:
Zájem moderního umění směřuje k věcem, k zmocnění se věcí. Nová výrazová řeč podává tajemnost a pravdu reálnosti jako nový dotek ducha a doléhá na nás tak silně, že se realitou ustavičně skoro vystrašujeme. Moderní malířství zkoumá věci s přesností skoro analytickou, otáčí se kolem nich, překvapuje se jimi; nikdy umění nepostupovalo s takovou přesností jako nyní.
Tak nalézáme v novém umění jakýsi dualismus: snahu po plné realitě předmětové a snahu po plné idealitě formy. Nový zákon o moderním umění jest dosíci takové ideality formy, která by byla schopna plně a synteticky zastoupiti věc. Naše umění, jsouc takto uloženo mezi dvěma stejně silnými, novými a nutnými požadavky, jest problémem, který připouští neomezený počet řešení; v tom jest zdroj nevyčerpatelného bohatství, které vidíme v budoucnosti nového umění.“
„V nebývalé hojnosti dějí se výboje a tlaky, jež nutně prorážejí všechny hráze udržované eklektickými tradicionalisty. A jako toto hnutí rozrušilo svou intenzitou mnohé pojmy a estetické celky, jež platily za hotové a absolutní, tak rozložilo již i mechanickou homogennost děje veršem uvolněným, kterým se nově organizuje a hledá svou zákonnou vazbu, tak rozložilo i prostor v umění kubistickém v malířské substituce, a tak rozložilo melodii v disparátní a samočinnou soustavu tónovou. Avšak toto rozložení není rozumovou analýzou; je rozložením a roztažením křídel k nejodvážnějšímu vzletu, ke kterému se chystalo celé století.
(Dnešní doporučená literatura: Almanach na rok 1914 v jubilejním roce 2014 znovu vydal Filip Tomáš – Akropolis jako 8. svazek edice Skrytá moderna s doprovodnou studií Erika Gilka.)

V ÚTERÝ 27. LISTOPADU 2018 SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 12.00 A 14.00 NA STEJNÉM MÍSTĚ JAKO MINULÉ ÚTERÝ, TEDY POD PODLOUBÍM KULTURNÍHO DOMU LÁDVÍ. TĚŠÍM SE NA VÁS.    

Listopad 19, 2018

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 20. LISTOPADU 2018

Filed under: MIMO RUBRIKY, U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 5:53 pm

LIBEŇSKÉ VODÁRENSTVÍ

Libeň maximálně využívala své polohy při řece. První zmínka o libeňské vodárně, spojené s mlýnem pod zámkem, se objevila v roce 1662 v kupní smlouvě, jíž Jan Hartwig Nostitz pro­dal Libeň Starému Městu pražskému. Z vodárny na mlýnském náhonu vytlačovalo vodní kolo vltavskou vodu do jímky na Šlosberku a ta pak odtud samospádem napájela zámek, zámecký pivovar, obecní kašnu a několik okolních domů. Částečná regulace Vltavy připravila mlýnský náhon o vodu a první vodárna v roce 1872 spolu s mlýnem zanikla. Nová vodárna, postavená do roku 1874 blízko ústí nově regulované Rokytky do Vltavy, hnala na Šlosberk dvěma čerpadly poháněnými parním strojem vodu ze studny na vltavském břehu. Roku 1884 Libeň vypověděla Praze smlouvu, vodárna nadále zásobovala jen zámek a pivovar a v roce 1893 byla zrušena. To už Libeň osmým rokem zásoboval vodou Schöllerova vodárna, postavená pro cukrovar v Čakovicích. Vltavskou vodu čerpala pod Bílou skálou, dopravovala do vodojemu na Proseku a na ten se vedle čakovického cukrovaru postupně napojovaly části budovaných vodovodů Libně, Proseka, Vysočan  a Karlína. Připojením k Praze v roce 1901 se Libeň mohla podílet na výhodách Společné vodárny a odebírat kvalitní vodu z velkorysého vodárenského díla v Káraném. Pro tento účel prošla rekonstrukcí na čerpací stanici poháněnou parním strojem malá továrna pod Bulovkou (čp. 254 ve Vltavské ulici). Káranskou vodu čerpala z pražské soustavy jednak do již existujícího vodojemu Na stráži, jednak do nově postaveného vodojemu Mazanka. (Mimochodem: Drobná vodárna pod Bulovkou byla od roku 1966 památkově chráněna, přesto zanikla při stavbě Holešovické přeložky.)
Vodojem Mazanka v Divíškově ulici projektoval Stavební úřad královského hlavního města Prahy, technologickou část jeho vodárenská kancelář. Stavbu realizoval v letech 1903-1904 František Schlaffer, osvědčený nejen letenskou vodárnou, ale také celou řadou pražských veřejných a obytných staveb (například Walterův palác, Tiskárna a nakladatelství J. R. Vilímek, Městská pojišťovna, Městské jatky, Uměleckoprůmyslové muzeum, Obecní dům), které sám navrhl nebo prováděl podle projektů jiných architektů (např. Friedricha Ohmanna, Antonína Balšánka, Osvalda Polívky, Richarda Klenky z Vlastimilu, Josefa Fanty, Karla Vítězslava Maška a dalších). Do provozu byl nový věžový vodojem uveden 17. prosince 1904. Jeho výška činí 42 metrů, nádrž ze železného plechu měla objem 178,45 m³. V 60. letech minulého století bylo třeba řešit zásobování rostoucího Severního města a tak odstavený věžový vodojem Mazanka nahradily vodojemy Pod Mazankou, Kobylisy, Ládví I a Ládví II. Pražské vodárny odstěhovaly technologické vybavení, stavbu povšechně opravily, čím ji zároveň zbavily části stylových článků, a roku 1988 nevyužívaný objekt předaly místní správě. Ta pro něj využití nenašla a nakonec jej získal podnikatel Martin Sluka. Podle projektu Zbyňka Pšeničky (Faber Project) byl pak interiér věžového vodojemu přestavěn na mezonetový byt (3 + kk, plocha 223 m²) s rozsáhlým zázemím v částečně podzemní přístavbě (1 268 m², relaxační centrum – bazén, sauna, squashový kurt, posilovna, bar, vinný sklípek, garáže pro 8 vozů) a na vnější plášť doplněny odstraněné prvky vnějšího pláště a k nim přidány ty, které sice jsou na původních plánech, ale nebyly počátkem minulého století realizovány. Od 3. června 1991 je stavba kulturní památkou. Rezidenci Water Tower aktuálně nabízejí realitní společnosti k prodeji, součástí atraktivity nabídky je blízká stanice metra a autobusová zastávka přímo před rezidencí.

(Doporučená literatura, z níž hlavně čerpáno: JÁSEK, Jaroslav. Klenot města: Historický vývoj pražského vodárenství. Praha: VR atelier, 1997. – JÁSEK, Jaroslav – BENEŠ, Jaroslav. Pražské vodní věže. Praha: VR atelier, 2000.)

V ÚTERÝ 20. LISTOPADU SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 12.00 A 14.00 NA ROHU KULTURNÍHO DOMU LÁDVÍ, KTERÝ JE NEJBLIŽŠÍ K VÝSTUPU ZE STEJNOJMENNÉ STANICE METRA C. TĚŠÍM SE NA VÁS.

Listopad 11, 2018

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 13. LISTOPADU 2018

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 6:46 pm

ZTRACENÁ ZTRACENÁ VARTA NEBOLI ŠILBOCH

Hledal jsem, zda nepřibyl nový obrázek toho, co vám v Libni neukážu, neboť už to není, totiž zámečku Šilboch, a byl Wikipedií odkázán na příspěvek, který jsem napsal a zveřejnil v květnu 2013. Vyděsilo mě to, nicméně oprašuji a věším na nástěnku znovu, ať nemusíte hledat ve spodních patrech archivu. Ten nepříliš kvalitní obrázek, o němž tu píšu, samozřejmě ponechávám, ale v rámci oprašování ostatní obměňuji. Krásná xylografie Františka Kořenského pochází z 80. let 19. století, barevná pohlednice zachycuje Šilboch nedlouho před jeho zánikem kolem roku 1900, akvarelovaná kresba je nejstarší, z doby kolem roku 1830. Jako doplňkovou četbu doporučuji trojdílný text Michala Bystrova, který provázejí další obrázky, včetně fotografie dále zmiňovaného plechového Prajze ze sbírek Muzea hlavního města Prahy: https://dotyk.denik.cz/publicistika/prvni-vanocni-stromecek-v-praze-papa-liebich-ho-rozsvitil-na-ztracene-varte-20171226.html?cast=1#kapitola.

Jako mladistvý postgraduant (tenkrát se toto nesvéprávné postavení jmenovalo interní vědecký aspirant) jsem trávil hodiny a hodiny nad Zmizelou Prahou nakladatelství Václava Poláčka. V příruční knihovně katedry dějin umění bylo jejích pět svazků svázáno do jediného a dodnes v pravé ruce cítím jeho váhu a šíři hřbetu. Ve 4. dílu Vyšehrad a zevní okresy Prahy jsem se pořád vracel, už tenkrát romantik, k obrázku Zámeček Ztracená varta. Jako mnoho jiných fotografií tohoto tenkrát tak vzácného díla, které mám v knihovně až díky reprintu nakladatelství Paseka, zůstala načas jen ozvěnou zaniklého světa bez vazby na konkrétní místo, to jsem poznal až později.
Letohrádek zvaný nejčastěji Šilboch (jméno vzniklo zkomolením německého Schildwache, stráž, voják na stráži) si postavil ve 2. polovině 18. století František Ferdinand Hilbert na výrazné skalce Čertův vršek, s největší pravděpodobností na místě starší usedlosti. Místní legendika sem situuje jednak obvyklou pověst o stavbě za duši, upsanou a tedy později propadlou ďáblu, jednak pověst o pruské hlídce na Čertově vršku, umístěné sem za pruského obléhání Prahy v roce 1757 a zapo­menuté tu, když vojska Friedricha II. po prohrané bitvě u Kolína obléhání ukončila a kvapně se stahovala. Na terase Šilbochu to připomínal malovaný plechový Prajz. I jeho městská legendika snadno vstřebala: Do hlídkujícího pruského vojáka se zamilovala Madlenka z Libně a aby mohli být spolu, vzal strážní službu za Prajze Madlenčina Prajz plechový, vyrobený libeňským klempířem. (Moc hezky to zároveň ukazuje na marnost některých vojenských počínání, také proto mám v bohaté kytici pražských legend tuto za jednu z nejvonnějších.)
Významným vlastníkem Šilbochu byl Johann Carl Liebich (1773 – 1816), v letech 1806-1816 nájemce a ředitel Sta­vovského divadla. V době svého pražského působení tu často pobýval Carl Maria von Weber. Napsal také valčík pro karneval, pořádaný na Šilbochu v roce 1816. O Vánocích v roce 1812 Liebich ukazoval svým hostům s velkým úspěchem pravděpodobně první vánoční stromeček v Praze.
Po polovině 19. století tu vznikl zájezdní hosti­nec Na stráži, v roce 1896, na konci své existence, patřil Julii a Albertu Weissovým. V tomto období také Šilboch zachycuje úvodní fotografie ze Zmizelé Prahy. Kolem roku 1900 byly Šilboch a k němu příslušející hospodářské budovy zbourány a skála Čertův vršek odkopána. Zůstala jen silná stopa v jazykové paměti místa: Mezi ulicemi Františka Kadlece a Vosmíkových zprostředkuje užší ulice Pod Čertovou skalou. Slepá ulice Čertův vršek odbočuje do kopce toho jména z ulice Na stráži. Ta bývala původně rovněž slepá, končila za následující odbočkou ve směru na Prosek (Na sypkém). Územím bývalých lomů a pískoven byla spojnice k ulici Na vyhlídce vedena až ve 2. polovině minulého století. Na stráži se také od roku 1904 jmenuje nedaleké náměstí, odkud stejnojmenná ulice vychází, dnes další z libeňských náměstí, existujících vinou dopravního stavitelství už jen jako jméno. Ulici Na vartě, spojující ulice Na stráži a Střížkovská, se také říkalo stejně, jako zdejší hospodě, Na ztracené vartě. (Současnou pravopisnou normu, velící psát Na Stráži, Na Sypkém, Na Vyhlídce, Na Vartě, záměrně ignoruji, protože nesmyslně poškozuje právě jazykovou paměť míst. Není tu nic, co by se jmenovalo Stráž, Sypký, Vyhlídka či Varta.)
Kde Šilboch vlastně stál? Korektně to formuluje Barbora Lašťovková v knize Pražské usedlosti (Praha: Libri, 2001, s. 288): „v oblasti, kde nyní vede ulice Čertův vršek“. Pozor, v oblasti, nikoliv v ulici. 4. díl Zmizelé Prahy umisťuje Šilboch na místo dnešního čp. 1306 v ulici Na Stráži, což je první dům na pozemku, vymezeném ostrým úhlem ulic Na stráži a Na vartě. Dívám se na indikační skicu stabilního katastru z let 1840-1842 a dávám tomu za pravdu. Stejně tak rekonstrukční mapa libeňských usedlostí, kterou zpracovala doc. Eva Semotanová pro 14. svazek Historického atlasu České republiky (Praha-Libeň. Praha: Historický ústav Akademie věd ČR, 2006, mapa č. 53).

V ÚTERÝ 13. LISTOPADU 2018 SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 12.00 A 14.00 ZNOVU U ZASTÁVKY TRAMVAJÍ Č. 3, 6, 8, 10, 14, 23, 24 BULOVKA. TĚŠÍM SE NA VÁS.

Listopad 5, 2018

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 6. LISTOPADU 2018

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 12:17 pm

DOKUMENTACE VYHNÁNÍ

Ves Holešovičky je poprvé zmiňována roku 1595 v listině, která rozlišuje Velké a Malé Holešovice. Obě vesnice příslušely k libeňskému statku. Malé Holešovice, Holešovičky ležely pod vinicemi při Vltavě, přibližně v místech dnešního předmostí mostu Barikádníků. Tereziánský katastr tu k roku 1713 uvádí 3 domy, v roce 1869 už jich bylo 26 a v nich 245 obyvatel. Stará cesta , která na vedlejší fotografii z 5. července 1925 diagonálně sestupuje po dně mělkého údolí k Vltavě, je dnešní ulice V Holešovičkách. V krajině dosud venkovské se kolem ní stavějí první vily a rodinné domy, vlevo přeškrtává horizont komín Vydrovy továrny na poživatiny, napravo z něj vystupuje dominanta Vychovatelny, nad údolím se staví nemocnice Na Bulovce. Druhá fotografie zachycuje ulici V Holešovičkách v roce 1936. Tramvaj začala tichou vilovou čtvrť obsluhovat počátkem téhož roku. V lednu 1975 se tramvaje naopak staly jednou z položek na seznamu toho, co odtud vyhnala Severojižní magistrála.

V ÚTERÝ 6. LISTOPADU 2018 SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 12.00 A 14.00 U ZASTÁVKY TRAMVAJÍ Č. 3, 6, 8, 10, 14, 23, 24 BULOVKA. TĚŠÍM SE NA VÁS.

Listopad 2, 2018

DALŠÍ PŘEDNÁŠKA UK

Filed under: POZVÁNÍ DO KAVÁRNY — V. Cz. @ 11:09 am

Říjen 28, 2018

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 30. ŘÍJNA 2018

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 2:04 pm

NA CESTU S KARLEM HLAVÁČKEM

Protože jsem včera slavil 100. výročí vzniku Československé republiky prací, času ubylo a musím se tak dnes uchýlit k rychlé recyklaci a od digitálního prachu očistit a jen trochu rozšířit text, který jsem tu publikoval 25. března 2013:

Libeň je městem obyčejných lidí. (Jeden z důvodů, proč ji mám rád.) Libeňský hřbitov tak není bohat hroby slavných rodáků a libeňské domy jejich pamětními deskami. Karel Hlaváček ji má, do desky z černého mramoru, zasazené do fasády domu čp. 483/VIII na rohu ulic Podlipného a Braunnerovy, je prostým bezpatkovým písmem vytesáno:

BÁSNÍK A UMĚLEC
KAREL HLAVÁČEK
LIBEŇSKÝ RODÁK A NÁČELNÍK SOKOLA
ZEMŘEL V TOMTO DOMĚ
DNE 15. ČERVNA 1898

Nejen zemřel, ale také se tu 29. srpna 1874 narodil jako nejstarší ze šesti dětí jirchářského dělníka Josefa Hlaváčka a jeho ženy Antonie, rozené Zemanové.  V letech 1880 – 1885 navštěvoval chlapeckou obecnou školu v Libni, 1885 – 1892 c. k. českou vyšší reálnou školu v Karlíně, další dva roky pak jako mimořádný posluchač studoval na pražské filosofické fakultě moderní románské jazyky a navštěvoval večerní kurs kreslení na Uměleckoprůmyslové škole. V roce 1884 vznikl libeňský Sokol a Karel Hlaváček byl od počátku jeho členem. Vstoupil tedy jako desetiletý chlapec a nebylo mu ještě dvacet, když byl zvolen místonáčelníkem. Jeho sokolské aktivity se neomezovaly na Libeň, jako cvičitel a organizátor pomáhal dalším jednotám, byl členem předsednictva cvičitelského sboru Sokolské župy středočeské, hojně publikoval v časopise Sokol jak básně, tak teoretické texty, recenze, medailony, aktivně vstupoval do polemik. Sokolské sonety byly ostatně jeho první knižně vydanou sbírkou,  vyšla v prosinci roku 1894. Rok poté Karel Hlaváček narukoval a po kratším pobytu v Salcburku a Innsbrucku sloužil jako vojín v 16. setnině 28. c. a k. pěšího pluku v Tridentu. Už 13. března 1896 byl ale ze zdravotních důvodů ze služby předčasně propuštěn. Po návratu se rychle rozvinula před vojnou započatá spolupráce s Moderní revuí, V Knihovně Moderní revue vyšla také v létě téhož roku v Hlaváčkově grafické úpravě jeho sbírka Pozdě k ránu, po dvou letech ji následovala sbírka Mstivá kantiléna. To už ale tuberkulóza neúprosně přibližovala krátkou periodu Hlaváčkovy intenzívní výtvarné, básnické, esejistické a kritické tvorby jejímu konci. Tělo Karla Hlaváčka spočinulo 17. června 1898 v hrobě na libeňském hřbitově Na Korábě. Jeho původní podobu uchovává reprodukovaná fotografie ze sbírek Památníku národního písemnictví, dnešní náhrobek pochází až ze druhé poloviny minulého století.
Jiří Karásek ze Lvovic ve svých vzpomínkách zmiňuje, jak úzkostlivě Karel Hlaváček skrýval svůj libeňský svět před pražskými uměleckými přáteli. Nevybavuji si také, že bych v Hlaváčkově literárním díle narazil na přímou reflexi libeňského prostředí. Mezi necelými 150 díly, které tvoří jeho skromnou výtvarnou pozůstalost, se ale najde i několik kreseb libeňských motivů. Úvodní Pohled na Libeň, kresba tužkou formátu 328 × 218 mm ze sbírek Památníku národního písemnictví, vznikl někdy kolem roku 1895. Reprodukuji z knihy Otto M. Urbana Karel Hlaváček: Výtvarné a kritické dílo, které vydalo nakladatelství Arbor vitae jako 1. svazek edice Vera effigies v Praze v roce 2002. Budiž to zároveň doporučením této krásné knihy.

Abych neměl tísnivý pocit, že jen vykrádám sám sebe, přidávám Hlaváčkovu báseň z rukopisné sbírky Smích a slzy, psanou v roce 1894. Nechci zpochybňovat své předchozí tvrzení, ale než jsem ji v teple dobřichovické pracovny dočetl, byl jsem v Libni.

Po dešti

Je bezvětří. Kouř po střechách se plazí,
srp nad ulicí stříbrný je plech,
vzduch prosycen je hořkou vůní sazí,
již tichounký déšť smyl se šikmých střech.

Je po dešti. Jen kapek pár dle domu
jak rtuť se mihne, třískne v lucernu,
jež, slepá, zívá do aleje stromů,
jsouc tuchou jata po světle v svém snu.

Spí všecko … vzduchem průhledným svit sklivý
se třepí po hřebenech zvlhlých střech,
jichž ubíhavé v dálku perspektivy
tak měkce krájí ztlumený tmy vzdech…

V ÚTERÝ 30. ŘÍJNA 2018 SE SEJDEME VE 12.00 A VE 14.00 NA ROHU ULIC BRAUNEROVA A PODLIPNÉHO (ZASTÁVKA TRAMVAJÍ U KŘÍŽE). TĚŠÍM SE NA VÁS.  

Říjen 22, 2018

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 23. ŘÍJNA 2018

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 11:06 am

V ÚTERÝ 23. ŘÍJNA 2018 SE NEBUDEME DĚLIT NA DVĚ SKUPINY, ALE SEJDEME SE VŠICHNI VE (PŘED) 14.00 PŘED KOSTELEM SV. VOJTĚCHA A SV. ANEŽKY. VE 14.30 PAK NAVŠTÍVÍME LIBEŇSKÝ ZÁMEK A V 15.00 LIBEŇSKOU SOKOLOVNU. (DOPRAVA: TRAMVAJE Č. 10 A 39, ZASTÁVKA LIBEŇSKÝ ZÁMEK). TĚŠÍM SE NA VÁS.

Older Posts »

Blog na WordPress.com.