Czumalova nástěnka

Únor 17, 2019

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 19. ÚNORA 2019 SE PRO NEMOC NEKONÁ

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 10:03 am

Tolik se na vás těším, venku je krásně, ale nic platno: Letošní chřipkový kmen se vydařil natolik, že mi nezbývá, než úterní přednášky odvolat. Občas zapomínám, že je na mém diplomu napsáno philosophiae doctor a ne medicinae universae doctor, průběh nemoci jsem odhadl chybně už ve chvíli, kdy jsem vás zval na úterý 19. 2. Týden téhle chřipce zdaleka nestačil. Snad neudělám stejnou chybu, když napíšu, že se na vás těším v úterý 26. února. Koncem týdne to ještě připomenu a potvrdím. V tuto chvíli je jisté jedno: V ÚTERÝ 19. ÚNORA 2019 SE PŘEDNÁŠKY PRO NEMOC NEKONAJÍ.

 

Reklamy

Únor 14, 2019

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 19. ÚNORA 2019

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 7:56 pm

ČTENÍ NA CESTU NA PROSEK

Chovám v hluboké úctě velké ženy a muže našeho 19. století a rád pobývám v jejich světě. V 21. čísle I. ročníku časopisu Lumír z 26. června 1851 jsem se shledal s obšírnou zprávou o objevitelské výpravě Kostel na Prosíku (s. 496-498), kterou napsal Karel Vladislav Zap (1812 – 1871). Nejen svou generací byl uznáván jako autor děl geografických, historických (např. Vypsání husitské války, 1846) a uměleckohistorických. Dlouho dobře sloužily Zapovy zeměpisné učebnice (např. Karla Wladislawa Zapa Wšeobecný zeměpis, 1846-1850, Dodawní swazek ku Wšeobecnému zeměpisu Karla Wladislawa Zapa, 1851; Základové všeobecného zeměpisu, 1849; Zeměpis Císařství Rakouského, 1851), mnoha vydání se dočkaly Kratičký Zeměpis Čech, Moravy a Slezska a Krátký prostonárodní Zeměpis císařství Rakouského i jejich německé verze. Velmi populární byla Česko-moravská kronika, „ozdobená více než 200 vyobrazeními dle původních výkresů Petra Maixnera a jiných umělců vlastenských“, zpracování našich dějin po rok 1526, které vycházelo od roku 1862 a po Zapově smrti v něm pokračovali Josef Kořán, Antonín Rezek a Josef Svátek. Osobně samozřejmě nejvíce Karla Vladislava Zapa vyznávám jako jednu ze zakladatelských osobností českého dějepisu výtvarného umění. Z pověření Jana Erazima Vocela (1802-1871) redigoval po prvních deset let jejich existence Památky archeologické a místopisné a hojně v nich publikoval. Po smrti Ferdinanda Břetislava Mikovce dokončil jeho Starožitnosti a Památky země České (1860-1865). Byl první, kdo napsal přehledné české dějiny umění, vyšly ve II. dílu Riegrova Slovníku naučného (1862). Nejvíce pozornosti věnoval ale památkám Prahy. Cenný obraz města v 1. polovině 19. století nám Zap zanechal ve svém Popsání královského hlavního města Prahy pro cizince i domácí (1835). V roce 1848 vyšel Zapův Průvodce po Praze. Potřebná příruční kniha pro každého, kdo se s pamětihodnostmi Českého hlavního města seznámiti chce, o dvacet let později jeho dílo Praha. Popsání hl. města království Českého, obsahující jeho dějiny, místopis, umělecké a archeologické památky a statistiku (1868).
Na titulu knihy Zeměpis Mocnářství Rakouského s dějepisním přídavkem z roku 1852 je Karel Vladislav Zap uveden jako „skutečný učitel při c. k. české vyšší a nižší realní škole, mimořádný úd král. české společnosti nauk, přisp. úd společnosti českého museum a musejního sboru pro starožitnosti české“.
Ač pražský rodák, začínal po universitních studiích v roce 1836 jako úředník zemské účtárny v Haliči. Ve Lvově se díky tomu seznámil s příslušníky polské a ukrajinské intelektuální elity a poznal tu i mladičkou polskou šlechtičnu Honoratu z Wiśniowských. Vzali se, i když pro šlechtickou rodinu, byť zchudlou, nebyl neurozený rakouský úředník rozhodně vítanou partií, a v roce 1845 si Zap svou ženu přivezl do Prahy.  Honorata Zapová (1825 – 1856) vstoupila do manželství ve svých šestnácti a bylo jí dvacet, když přijela do neznámého země, jejíž jazyk neznala, a do prostředí, pro něž byla výchova, vzdělání a zkušenost haličské šlechtičny spíše zátěží. Především díky obětavému přátelství Anny Hlavsové ale brzy padla jazyková bariéra. Ne tak už bariéra další: Pražská vlastenecká společnost sice vítala tuto „apoštolku slovanské vzájemnosti“, jak vzpomíná Karolína Světlá, chování polské aristokratky jí ale připadalo povýšené. Karolina Světlá nám také zanechala svědectví o nevěřícném údivu polské vlastenky, nebojácné bojovnice za propuštění uvězněných revolucionářů z roku 1848, nad tím, že hrdinství českých vlastenců spočívá v uveřejňování básní a povídek. V domácnosti Zapových se záhy zformoval literární salon polského střihu a hlavně prostřednictvím jeho pravidelných návštěvníků vstoupila Honorata Zapová do českého literárního života jako zprostředkovatelka a překladatelka aktuální polské literární produkce. Velmi agilní jednatelka a pokladnice Spolku Slovanek ukázala Praze, nakolik nemusí slovanská vzájemnost zůstávat pouhou proklamací. Citlivě také zprostředkovala mezi měšťanskou společností a vlasteneckou aristokracií. Druhým velkým tématem jí pak byla ženská emancipace a její podstatný instrument – výchova a vzdělání slovanských dívek. Složila učitelské zkoušky na pražské normální škole a na podzim roku 1855 otevřela s širokou podporou českých a polských vlastenců dívčí vzdělávací ústav s penzionátem. Už 29. prosince téhož roku jej ale byla nucena zavřít: Pokročilé souchotiny jí už bránily v práci a náhradu za sebe nenašla. Její život se uzavřel krátce poté, 4. ledna 1856, a její tělo spočinulo s posvěcené půdě starého proseckého hřbitova při kostele sv. Václava, pět let po níže popsané Zapově výpravě. O 26 let později tu našel věčný klid i její druhý účastník, filosof František Čupr (1821-1882). (O něm více až v souvislosti s usedlostí Kolčavka, kde se usadil po vypuzení z Akademického gymnasia a filosofické fakulty.)

Často se stává, že to, po čem dychtivě pátráme, a k vůli čemu daleké cesty vážíme, nám na blízku takořka před nosem leží, a zrak náš, jakoby rouškou zastřen, toho nevidí. Zajisté každý Pražan dobře ví, kde ves Prosík leží, neboť jeho kostelní věž na výšině za Libní panuje v celé kotlině Pražské. Tak dobře, jako každý Pražan, i naši pp. starožitníci o něm vědí, a však pouští se do kraje daleko široko ten onen, hledat starožitné pomníky umění českého, popisuje bedlivě každý nepatrný zbytek starého stavitelství byzantského, jejž zhoubný zub času ještě dočista nepotřel, a však na Prosík posud žádný nezabloudil. Prosík jest asi na čtvrt hodiny od hlučné silnice z Prahy do Staré Boleslavi vedoucí vzdálen, a v tom leží ta příčina, že ho každý sice dobře vidí, vůkol něho obchází a objíždí, ale málo kdo ve svém životě, náhodou do něho vstupuje; a předce náleží jeho kostel mezi nejznamenitější, nejstarší a nejzajímavější památky byzantinského stavitelství v celém království českém. Vypraviv se úmyslně na den Božího Těla na Prosík s přítelem svým Dr. Čuprem, měl jsem štěstí, učiniti tento pro naši archeologii zajímavý nález.
Dříve však, nežli jeho nynější stav popíši, musím čtenáře na rychlo seznámiti s tím, co nám o počátcích farního kostela založení Sv. Václava na Prosíku právě před rukama leží. Bohužel, že nám zde, jak obyčejně v podobných případnostech, Václav Hájek z Libočan za autoritu sloužiti musí, — ale i Hájkovo svědectví jest nám zde vítáno, a rozumný dovede si z toho vybrati, co právě k účelu našemu vede, a přizná, že tak zcela bezdůvodné není. Jeho podání jest v krátkosti toto: Roku 970 pojal kníže Boleslav II., synovec zabitého knížete Václava, již tehdáž od lidu za svatého považovaného, několik svých služebníkův, a obrátil se s nimi času letního do Staré Boleslavi, aby tam na místě, kde jeho strýc mučedlnickou smrt podstoupil, modlitbou a jinými nábožnými skutky ducha zvěčnělého strýce smířil. Po vykonání tohoto předsevzetí, když se koňmo nazpět do hradu Pražského ubíral, přijel na to místo, kdež jsou někdy vezouce tělo sv. Václava do Prahy, s ním odpočívali. Tu přišla na Boleslava veliká dřímota, i kázal služebníkům svým, vědí-li bližší cestu k domovu, aby se na ni uchýlili, a takto aby rychleji domů přišli. Dali prý se tedy na stezku lesem prosekanou, a Prosík (prosek) řečenou, poněvadž ta prý je velmi brzo na louky Libeňského dvora a dále k Poříčanům (nynější Poříčí, kterého však ještě tehdáž nebylo) přivede. Když se pak měli po té stezce s vrchu pustili, řekl kníže: „Již se nemohu snu obrániti,“ a ssed s koně na zem se posadil, a služebníci své koně svázavše, jemu své pláště prostřevše, aby snu povolil a odpočinul, sami také se položili nedaleko a usnuli. I spal jest kníže málo víc než hodinu, a procitnuv řekl k služebníkům: „I jak jsem měl sen velmi rozkošný, neb strýc můj mne dnes u Pána Boha do milosti poručel, mámť i já slušnou jemu učiniti odplatu na místě tomto bez meškání; protož kámen veliký vezměte, a na tomto místě položte, a kříže svatého znamení na něm mým pobočným nožem učiňte.“ A s tím vsednuvše na koně ku Praze se brali. Čtvrtého dne Boleslav pojav kameníky a zedníky z Prahy, vedl je na to místo, a tu kázal kostel postaviti. I založil jest první kámen toho kostela on sám kníže vlastni rukou 13. dne června, a dokonán jest 17. září a posvěcen od biskupa Vojtěcha (?) k poctivosti Pánu Bohu a ve jméno svatého Václava v neděli v 1. den října u přítomnosti samého knížete a mnoha lidu.
Tolik Hájek o tom. — Jesuita Jiří Kruger (Saccrrimae memoriae inclyti Regni Bohemiae Coronae etc. Sacri pulveres Tom. II. Pag. 78 ad XIII. Junii) nemá proti této legendě nic co namítati, jedině proti tomu protestuje, že kostel od biskupa Vojtěcha posvěcen býti nemohl, poněvadž r. 770 ještě Dětmar, první biskup Pražský, na živě byl, v čemž ovšem úplný pravdu má, potom též to v pochybnost bere, že kostel od 13. června do 17. září, tedy ve 3 měsících dokončen byl, kteroužto pochybnost s ním úplně sdílím, spatřiv stavbu, jakou tehdáž za 3 měsíce vyvésti ovšem nemohli. Hájek vůbec jest velmi určitý v udávání času, a ví tuze mnoho.
První pohled na stavbu přesvědčí každého znatele, že jest to originál, i bez rozpaků ho do časův Boleslavových odkáže porovnávaje sloh se slohem chrámu svatého Jiří na hradě Pražském, který s ním úplně souhlasí. Zdali ostatně něco na této legendě pravdivého, kdož to rozsoudí? nicméně místo na cestu, kde s tělem sv. Václava, vezouce jej do Prahy, odpočívali, potom samo založení toho kostela ve jméno sv. Václava jsou dva důležité momenty, které této legendě jakousi podstatu udělují. Jaroslav Schaller (Topogr. d. Königr. Böhm. 10. Th Kaurzimer Kr. str. 234) vypravuje, kterak r. 1770 za úřadování Staropražského primátora Václava Friedricha z Friedenberku osmistilelá památka založení Prosíckého kostela slavena byla. Tentýž primátor dal totiž napřed celý kostel vnitř i zevnitř obnovit, před ním krásnou triumfalní bránu postaviti, a samu císařovnu Marii Teresii prosil, aby tuto slavnost svou přítomností poctiti ráčila. Císařovna vyslala za sebe nejvyššího purkhrabí Filipa Krakovského, říšského hraběte z Kolovrat, a darovala kostelu tehdáž skvostný zlatohlavový mešní ornát, pluvial a dvě dalmatiky. Slavnost začala 30. září 1770 a trvala po 8 dní, odbyvši se při velikém sjezdu znamenité šlechty a shonu obecného lidu.
Zpráva o tomto jubilejním obnovení kostela zbudila ve mně zlé tušení, které se však na štěstí nezjistilo. Kromě věže s moderní cibulovitou bání není téměř nic kostela toho z daleka viděti; stojí u prostřed hřbitova lidskými těly již od nejméně 800 let na něm kladenými zkypřelého téměř zapadlý v zemi a z venku neúhlednými přílepky z pozdnějších věků velmi zpotvořený. Ale hned na sebe pozornost mou obrátila okna kruhového slohu a tři zakulacené, k východu obrácené výklenky od presbyterium a dvou pobočních lodí, na kterých pod římsami poloobloučky a od nich dolů pruhy na způsob pilířkův se spatřují. Věž vznáší se zrovna nad presbyterium, její hořejší díl jest sice obnoven, ale i na něm patrně viděti, že náleží k původní stavbě, a že býval opatřen okny se sloupky dle způsobu všech starých byzantinských staveb. S nemalým napnutím vstoupili jsme do vnitřku kostela, a hle, všecky hlavni částky stavby objevily se nám v původní své podobě, tak jak snad za Boleslavových časů utvořeny byly, a snadno lze rozeznati, co později změněno a přidáno bylo. Kostel jest u vnitř dosti prostranný, sestává z tří lodí, každá loď se končí polokruhem, a šest byzantinských sloupů, 3 a 3 po každé straně, je od sebe odděluje. Sloupy tylo jsou podobny k sloupům ve hlavní lodi u sv. Jiří v Praze, jen že jsou něco vyšší a ztepilejší, hlavy jsou čtyřhranné, a bývaly bohatě skulpturou ozdobeny, jež však pozdější ruka vápnem nemilosrdně oházela a pak bývalé jich podoby zhruba jenom naznačila; jen na obou přednějších sloupích dají se na rozích hlav rozeznati vinné hrozny. Sloupy jsou vesměs kruhovými oblouky spojeny, a však přívodní polokruhové klenutí udrželo se jen v presbyterium pod věží a v zadním výklenku, potom v levé prostranní lodi. Okna též jsou po stranách do polokruhu vykrojena a zcela původní, ne tak zas v presbyterium, kdež byla v pozdějších časích vylámáním zdi zvětšena, pohříchu na ujmu pevnosti a dobrého vkusu. Klenutí hlavni lodi a pravé prostranní lodi jest křížové, gotické, asi z 15. století, tak jako velké oknu v průčelí kostela. Za velkým oltářem přistavěna jest novější neúhledná sakristie, a před průčelím veliká ale jako stodola sprostě vystavěná předsíň čili kobka, kterou krásný vchod do kostela s bohatým byzantinským portálem do polokruhu vyklenutým zcela zakryt a v hořejších částkách zazděn byl. Ozdoby toho portálu též jsou nemilosrdně vápnem oházeny a pokaženy, daly by se však dle mého mínění tak jako hlavy sloupův vnitř kostela ještě očistiti a poněkud odkryti. Jak viděti, obmezovala se ona jubilejní renovace r. 1770 pouze na obílení a omalování stěn a na ozdobení oltářův atd. Také fresky v presbyterium, představující scény ze života sv. Václava, tenkráte snad povstaly. Obraz na velkém oltáři představuje Hájkovu legendu, spícího Boleslava a zjevujícího se mu sv. Václava.
To jest vše, nač jsme zběžně svou pozornost obrátiti mohli, poněvadž sváteční den a přítomnost shromážděného lidu všeliké další zkoumání nemožným činilo. Snad by nás byl vel. p. farář mohl na všelicos jiného a snad důležitého upozorniti, kdyby právě slavnostní funkcí nebyl zaměstnán býval. Přestávaje tedy na této předběžné zprávě těším se, že své krajany upozorniti mohu na památku druhu takového, jakého se nám ve vlasti již pořídku vyskytuje, i doufám, že brzo jak náleží a důkladně oceněna bude.

V ÚTERÝ 19. ÚNORA 2019 SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 12.00 A 14.00 U VÝSTUPU ZE STANICE METRA C PROSEK NA VYSOČANSKOU (LEVÝ CHODNÍK VE SMĚRU Z CENTRA). TĚŠÍM SE NA VÁS, STÝSKALO SE MI.

Leden 29, 2019

DALŠÍ PŘEDNÁŠKA UK V ÚTERÝ 5. ÚNORA

Filed under: POZVÁNÍ DO KAVÁRNY — V. Cz. @ 4:46 pm

 

Milé kolegyně, milí kolegové,

i když to počasí nikterak nenapovídá, na naší UK začne brzy letní semestr, protože jako plně humanizované učení nedodržujeme zkouškové období. Cyklus o německé architektuře v letech 1933-1945 pokračuje další přednáškou. Chci v ní mluvit o architektuře pro správu, administrativu, obchod a služby a architektuře pro rekreaci a sport. V březnu se pak dostane na dopravní stavby, průmyslovou architekturu a stavby pro výchovu a vzdělání, v dubnu na bydlení, vojenské stavby, některé kontexty a souvislosti. Jak se bude tento semestr postupně stávat letním i klimatickými podmínkami, přesuneme se do Itálie. A pak už budou prázdniny…

Leden 22, 2019

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – ZÁPIS NA LS 2018/2019

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 8:51 pm

ZÁPIS DO POKRAČOVÁNÍ KURSU PAMÁTKY VELKÉ PRAHY SE OTEVÍRÁ VE STŘEDU 23. LEDNA 2018 V 10.00.

Věřím, že se podaří a všichni se sejdeme v úterý 19. února 2019 na první přednášce o Proseku. Těším se na vás, už se mi stýská.

V. Cz.

Prosinec 31, 2018

DALŠÍ PŘEDNÁŠKA UK

Filed under: POZVÁNÍ DO KAVÁRNY — V. Cz. @ 9:19 pm

PF 2019

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 9:16 pm

ČEKÁNÍ NA DOKTORA 2018

Upozornění pro případného čtenáře, který je tu nový: Čekání na doktora nemá nic do činění s mým zdravím (tedy kromě duševního). Je to každoroční silvestrovská bilance roku právě končícího, psaná v čase, kdy je poslední den v roce už po práci a očekávám telefonickou zprávu našeho nejstaršího kamaráda, který je sice doktorem, ale filosofie, že se vydává k nám na komorní silvestrovskou oslavu, zahrnující popíjení červeného vína a půlnoční gastronomickou orgii se soljankou a pirohy.  

Upozornění jsem překopíroval z minulého roku, ale je tu jedna aktuální změna: Dnes není už po práci. Urputně bojuji s termínem, nepíše mi to a po práci tak dnes nebude, jen jsem ji přerušil. Tradice, žel, zavazuje, nemohu tedy vynechat, jen musím krátit.
Každoročně mě při silvestrovské bilanci trápí, že se opakuji a píšu především o radosti, již mi přináší má práce a mí studenti všech věkových kategorií. Puzení k opakování je ale vlastně dobrá zpráva: Radost zůstává, pořád to pro mne neztrácí smysl. Dnešní omezený čas má své výhody: Mám výmluvu, že nenapíšu o tom, o čem se mi psát nikdy nechce. Nebudu si stěžovat, že radost sice zůstává konstantní, ba má tendenci plynule se zvětšovat, ale se silami je to právě naopak. Nechce se mi psát ani o dalších projevech stárnutí a zhoršování zdravotního stavu, ani o tom, kterak jsem za svou práci odměňován nejen radostí, ale i hmotnou nouzí vzdalující mě od trochu důstojného života. Už vůbec se mi nechce psát o občanských pocitech, o znechucení z postupující buranizace a diletantizace kdečeho, o tom, co všechno se pro mne na české politické scéně i v prostředí vysokých škol dostalo za práh uvěřitelnosti a tedy i možnosti se tím zabývat. Chuť nemám ani na obvyklé shledávání územních ztrát světa, v němž se cítím doma, na loučení se vším, co v něm bylo krásné a už krásné není nebo není vůbec. Zkrátka, stěžovat si dnes nebudu. Před rokem jsem přišel na možnost úniku k inventuře knih, které mi udělaly největší radost. Dnes na to není čas, ale věřím, že se k těm letošním brzy vrátím a v klidu si vybavím i další radosti.
Byly roky, za nimiž jsem mohl zavřít s jednoduchým shrnutím, že byly dobré. Letos si na takovou jednoznačnost netroufám. Byl to vlastně rok bez událostí, což znamená i absenci těch neblahých. Bilance je účetnický úkon a jestliže vyúčtování s rokem nevykazuje rozdíl mezi má dáti a dal, mé vnitřní konto je na tom hůř, méně jsem letos dal, za schodek se stydím. Rok asi dobrý byl, já moc ne. Doktor už naštěstí jde.
Přeji vám vše dobré a děkuji za přátelství, toleranci a trpělivost.

Prosinec 9, 2018

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 11. PROSINCE 2018

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 6:59 pm

VELCÍ SVĚTOVÍ ARCHITEKTI V MALÝCH ČESKÝCH POMĚRECH
Těžko spočítat sebemrskačské rituály, jimiž plnými doušky konzumujeme vlastní malost. Jedním z těch, které se dotýkají architektury, je do omrzení opakované žehrání na to, že u nás nestavěli velcí světoví architekti. Je k tomu třeba zapomenout na všechny ty Němce a Italy, kteří nás svými stavbami vynesli do výšin gotiky vrcholné i pozdní, přeložili pro naše ještě středověké duše a oči italskou renesanci i kosmopolitní manýrismus a zformovali jedinečný fenomén českého dynamického baroka (tady k nim třeba připočíst i jednoho Burgunďana). Abychom v pohotovosti udrželi spolehlivou výmluvu na naše malé poměry, je třeba na jejich dimenzi světové velikány přistřihnout nebo alespoň jako cizáky ignorovat. Nevzdělaná ignorance nic nestojí: Kdo to je? Prosím vás, toho u nich doma nikdo nezná a tady by s ním nadělali… Občas se to dá dotáhnout až ke zničení díla, jako jsme to dopustili a tedy učinili parnímu mlýnu a továrně na chléb František Odkolek, a. s. ve Vysočanech Wagnerova žáka Huberta Gessnera. Zkrátka: Významní světoví architekti u nás, s výjimkou časů umělé izolace, stavěli. Stavěli tu a stavějí v míře, která odpovídala a odpovídá dobové kulturní a ekonomické úrovni domácího prostředí, tedy někdy více, někdy méně, někdy skoro vůbec.

Ernst Gisel se narodil 8. června 1922 v Adliswilu ve švýcarském kantonu Zürich (okres Horgen) v rodině sedláře. V letech 1940-1942 studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Curychu a zároveň tam poslouchal přednášky na ETH (Eigenössische Technische Hochschule). To už měl za sebou nejen střední školu, ale také praxi v architektonické kanceláři Hanse Vogelsangera (1938-1940). Zaměstnán pak (1942-1944) byl u dalšího významného švýcarského architekta Alfreda Rotha. Už roku 1945 si s Ernstem Schaerem založil v Curychu vlastní kancelář, po dvou letech se zcela osamostatnil. Druhý ateliér řídil v letech 1966-1971 v souvislosti s prací na satelitu Märkische Viertel v Berlíně. V prosazení mu pomohl především úspěšný projekt Parktheater Grenchen (soutěž 1949, realizace 1953-1955). Specializoval se na veřejné budovy a se stoupající frekvencí na obytnou architekturu, jádrem jeho díla jsou ale stavby pro evangelické církve.
Architektura se především ve třetí čtvrtině minulého století významně podílela na integraci religiozity do akcelerující proměny moderní společnosti a jméno Ernsta Gisela patří nesporně mezi jména těch architektů, kteří svými sakrálními stavbami přinášeli nejpodstatnější vývojové impulsy, Le Corbusiera, Felixe Candely, Enriqua de la Mora, Fernanda Lópeze Cormona, Oscara Niemeyera, Carlose Raula Villanuevy, Enrica Castiglioniho, Giovanniho Micheluzziho, Eera Saarinena, Kenza Tangeho, Ieoh Ming Peie či Eckharda Schulze-Fielitze. Široce diskutován byl především Giselův reformovaný kostel v Illau-Effretikonu v kantonu Zürich (okres Pfäffikon), stavěný v letech 1959-1961, ale i jeho další realizace, reformní kostel v Reinachu v kantonu Basel-Landschaft (okres Arlesheim) z let 1961-1963 či kostel se sborovým domem ve stuttgartské čtvrti Sonnenberg z roku 1965. V chronologickém soupisu Giselových sakrálních staveb je následuje sborový dům kobyliského sboru Českobratrské církve evangelické, stavěný v letech 1968-1971, dnešní kostel U Jákobova žebříku. Dar bezplatného projektu kostela a sborového domu v rámci rozsáhlé pomoci švýcarských evangelíků tak byl zároveň darem stavby významného světového architekta. Nic na tom nemění fakt, že stavba je v porovnání s těmi jmenovanými či s téměř paralelně (1967-1969) stavěným souborem evangelické studentské obce poblíž University Johanna Gutenberga v Meinz (spolková země Rheinland-Pfalz) skromná nejen protestantskou estetikou, ale i možnostmi stavebníka. Skromnost a pokora jsou ostatně obdivovanými atributy švýcarské architektury. Čas stavby kobyliského sborového domu je také časem počátků Giselova působení na vysokých školách, na proslulé ETH Zürich a neméně proslulé polytechnice v Karlsruhe (dnes KIT, Karlsruher Institut für Technologie). ETH v Curychu věnoval v roce 1999 svůj Modrý ateliér, který si postavil na počátku 70. let, se všemi plány, modely, fotografiemi, spisy a soutěžními návrhy ke 430 projektům. V 80. a 90. letech minulého století k tomuto součtu přispěly i další velké veřejné budovy, radnice ve Fellbachu (spolková země Baden-Württemberg, 1983-1986), zákaznické centrum holdingu Stadtwerke Frankfurt am Mein (1986-1990) či World Trade Center v Curychu (1991-1995). K některým svým starším realizacím se Gisel vrátil rekonstrukcemi a dostavbami, například v letech 1994-1995 k Parktheater Grenchen a k reformnímu kostelu v Effretikonu. V Praze to za něj (a dobře) udělali Radovan Schaufler a Jakub Roskovec. Díla Ernsta Gisela stojí ve Švýcarsku, Německu, Rakousku, Lichtenštejnsku a k tomu je třeba hrdě doplnit: také v Čechách.

(První tři fotografie přibližují kostel v Effretikonu, černobílá kostel v Reinachu a závěrečná radnici ve Fellbachu.)

V ÚTERÝ 11. PROSINCE 2018 SE SEJDEME OPĚT NA OBVYKLÉM MÍSTĚ, PŘED KULTURNÍM DOMEM LÁDVÍ, V OBVYKLÝCH 12.00 A 14.00 A PŮJDEME SE PODÍVAT NEJEN NA GISELOVO KOBYLISKÉ DÍLO. TĚŠÍM SE NA VÁS. Zároveň připomínám, že to bude v kalendářním roce 2018 a v zimním semestru akademického roku 2018/2019 naposled (setkání, ne těšení), neboť jsem nucen poslední přednášky 18. prosince 2018 přeložit do letního semestru z důvodu služby příliš mnoha pánům. V letním semestru se poprvé sejdeme v úterý 19. února 2019 (a na to se těším už teď).      

Prosinec 2, 2018

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 4. PROSINCE 2018

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 7:20 pm

DVA POHLEDY NA PRAHU

Antonín Slavíček: Pohled na Prahu od Ládví, 1908, tempera na plátně, 230 × 190 cm, Galerie hlavního města Prahy

Antonín Slavíček: Pohled na Prahu z Letné, 1908, tempera na plátně, 390 × 188 cm, Praha, Národní galerie

Antonín Slavíček v roce 1908 namaloval na výzvu pražského magistrátu dva velké obrazy pro pavilon Prahy na Jubilejní výstavě obchodní a živnostenské komory, který na holešovickém výstavišti vytvořil architekt Antonín Hrubý neobarokní přestavbou pavilonu retrospektivní výstavy, neorenesanční stavby Antonína Wiegla dochované ze Všeobecné zemské jubilejní výstavy v roce 1891 (dnes je tu Lapidárium Národního muzea).

Z dopisu Antonína Slavíčka dr. Janu Herbenovi ze 6. března 1908:
Já v té psotě jsem musel dnes vylézt na ďáblický vrch a malovat tu naši caput et ventrem regni – Už bych to měl rád s krku – potvoru. Slavný obecní magistrát si vzpomene až tenkrát, kdy je tak zima, že buď tak za nehty leze, že malovat není možné, anebo když jsou zas mlhy, že vůbec člověk nevidí – Už jen abych to měl. Ono to není nehezké; – naopak ta Praha v modré páře – pracuju to z vrchu Kobiliského (ani nevím jestli s úzkým nebo širokým tvrdým y) vypadá dobře, ale jestli to udělám tak, jak mně se to líbí, pak jistě konšelům a podstarším se líbit nebude.
Tak s mnohým chrchláním a smrkáním bude asi ten prachtwerk dokončen – za 10­–12 dní.“   

Nedatovaný dopis Antonína Slavíčka dr. Ladislavu Janíkovi do Brna (1908. Dr. Janík byl jedním z nejbližších Slavíčkových přátel. V letech 1902-1905 byl úředníkem pražského magistrátu, pak odešel jako sekretář moravského zemského výboru do Brna.):
„Příteli,
je mi záhadné a nevysvětlitelné, že ani řádky od Vás nedostávám. Zdá se, že jste nemocen. Pište mi! Škoda, že tu nejste; dělám jednu velikou Prahu. Z letenské restaurace. Jednu jsem už – pohled od Kobylis – dodělal. Je to předce jen kus středověkého města, co je to platno. Ani nové, mizerné architektůry nedovedou to utlumiti. Na Vás, Janíku, často vzpomínám. Je to předce jen škoda, že jste v Brně. Je ta Praha centrem – řekl bych caput et venter – kultůrního života – Člověk se ráno podívá na ní z té výšky; leží to město pod nohama a jsou to tepny života a českého proudění –
N
a to nemůže a nesmí se zapomínat – Krásná Praha ! Mám ji rád –
Jestli Vám něco je – předce napište aspoň v krátku – Co pak jste na Prahu zapomněl?
Nevěřím.
                                                                                                                                                      Váš A. Slavíček“

(Cituji z výboru ze Slavíčkovy korespondence, který uspořádal Miloš Jiránek: Malíře Antonína Slavíčka vybraná korespondence. Praha: S.V.U. Mánes, 1910, přesněji z jeho 3. vydání: SLAVÍČEK, Antonín. Dopisy. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1954, s. 152 a s. 58.)

V ÚTERÝ 4. PROSINCE 2018 SE SEJDEME V OBVYKLÝCH HODINÁCH, TEDY VE 12.00 A VE 14.00, NA MÍSTĚ JIŽ TAKÉ OBVYKLÉM, TEDY NA ROHU KULTURNÍHO DOMU LÁDVÍ. TĚŠÍM SE NA VÁS.

 

Listopad 26, 2018

DALŠÍ PŘEDNÁŠKA UK

Filed under: POZVÁNÍ DO KAVÁRNY — V. Cz. @ 11:41 am

Listopad 25, 2018

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 27. LISTOPADU 2018

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 5:20 pm

ĎÁBLICKÝ HŘBITOV VLASTISLAVA HOFMANA
Vlastislav Hofman prezentoval v roce 1912 svůj návrh vstupu na nový hřbitov v Ďáblicích také pro architektonickou studii neobvyklou formou linorytu. Vždy mě tato grafika přitahovala a to nejen z důvodů velmi niterných. (Byla to v dávných dobách mé pilné výtvarné aktivity oblíbená technika, jež mi činila grafickou tvorbu dostupnou i bez valného vybavení. Německá demokratická sada rydel stála pár korun, stejně tak tiskařská barva, linoleum bylo v oněch časech takřka přírodním zdrojem. Samotná tvorba měla v sobě trochu heroismu boje často, alespoň v mém případě, bolestného a krvavého.) Hofmanova volba linorytu jistě nebyla náhodná: Rydlo útočí na hmotu linolea, ubírá ji a zbylé vnucuje formu. Kubisté chápali tvorbu jako zmáhání mrtvé hmoty umělcovým duchem. Výsledek tohoto dramatického zápasu, odehrávajícího se v čase, je ze své podstaty statický, ale jeho forma musí o dynamickém procesu vznikání vypovídat. Umí to kubistická architektura, umí to i linoryt.
Pavel Janák v roce 1912 ve stati Hranol a pyramida napsal: „Pohled na plochu roviny, na hladinu moře nebo kolmé stěny skal vyvolávají – výtvarně – představy nulového, mrtvého klidu a trvání, kdežto šikmé útvary v přírodě, srázy, zříceniny, propasti, sopky vyvolávají pocity dramatické, směrově hnuté, zostřené a zahrocené; povahy obou skupin pocitových pak jsou vlastně jen úměrné a souřadné dějům, které jim předcházely a které je tvořily. Tímto poměrem mezi přírodním pratvarem klidu a tvarem zdramatizovaným jsou dány prostředky, jimiž hmota výtvarně se zmáhá; neboť umělecké úmysly, ač jde v nich o složitější psychické sestavy, v zásadě jsou tímtéž, čím je do přírodní hmoty a jejího přírodního útvaru se mísící a do ní vnikající, jí hýbající síla. Vyplývá z toho konečně tento závěr o prostředcích uměleckého vytváření: má-li býti mrtvá hmota výtvarně překonána, tj. oduševněna, aby se v ní cosi dělo, stává se to soustavou třetí plochy, která k přírodnímu dvojploší přistupuje. Zde naskýtá se krásná paralela mezi prostředky lidského konání a prostředky uměleckého tvoření: klíny, šípy, kůly, nože, páky, které hmotu fyzicky přemáhají, jsou vesměs šikmými plochami.
Návrh se od dnešní podoby vchodu na hřbitov podstatně liší. Důvod je prostý: Není to týž vchod, linoryt ukazuje hlavní vchod na zamýšleném náměstí s tramvajovou smyčkou a dvěma budovami s administrativou a byty personálu hřbitova. Součástí kompozice, jež zakládala i hlavní osu hřbitova směřující ke kapli v jeho nejvyšším místě, mělo být pět kiosků a obřadní síň na čtyřiadvacetihranném půdorysu. Realizován byl ale jen vchod vedlejší se dvěma oktogonálními kiosky se záchody pro návštěvníky a vrátnicí. Dokončeny byly 10. června 1914 a v září téhož roku se dosavadní plány změnily, především se ustoupilo od stavby obřadní síně. Hofmanova perioda budování hřbitova skončila.
Myšlenkový svět Vlastislava Hofmana se pokusím přiblížit alespoň dvěma fragmenty z jeho programového textu Duch přeměny v umění výtvarném, jímž přispěl do generačního Almanachu na rok 1914, vydaného průkopníky české avantgardy na podzim roku 1913 v Praze v tiskovém družstvu Přehled, tedy v době práce na ďáblickém hřbitově:
Zájem moderního umění směřuje k věcem, k zmocnění se věcí. Nová výrazová řeč podává tajemnost a pravdu reálnosti jako nový dotek ducha a doléhá na nás tak silně, že se realitou ustavičně skoro vystrašujeme. Moderní malířství zkoumá věci s přesností skoro analytickou, otáčí se kolem nich, překvapuje se jimi; nikdy umění nepostupovalo s takovou přesností jako nyní.
Tak nalézáme v novém umění jakýsi dualismus: snahu po plné realitě předmětové a snahu po plné idealitě formy. Nový zákon o moderním umění jest dosíci takové ideality formy, která by byla schopna plně a synteticky zastoupiti věc. Naše umění, jsouc takto uloženo mezi dvěma stejně silnými, novými a nutnými požadavky, jest problémem, který připouští neomezený počet řešení; v tom jest zdroj nevyčerpatelného bohatství, které vidíme v budoucnosti nového umění.“
„V nebývalé hojnosti dějí se výboje a tlaky, jež nutně prorážejí všechny hráze udržované eklektickými tradicionalisty. A jako toto hnutí rozrušilo svou intenzitou mnohé pojmy a estetické celky, jež platily za hotové a absolutní, tak rozložilo již i mechanickou homogennost děje veršem uvolněným, kterým se nově organizuje a hledá svou zákonnou vazbu, tak rozložilo i prostor v umění kubistickém v malířské substituce, a tak rozložilo melodii v disparátní a samočinnou soustavu tónovou. Avšak toto rozložení není rozumovou analýzou; je rozložením a roztažením křídel k nejodvážnějšímu vzletu, ke kterému se chystalo celé století.
(Dnešní doporučená literatura: Almanach na rok 1914 v jubilejním roce 2014 znovu vydal Filip Tomáš – Akropolis jako 8. svazek edice Skrytá moderna s doprovodnou studií Erika Gilka.)

V ÚTERÝ 27. LISTOPADU 2018 SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 12.00 A 14.00 NA STEJNÉM MÍSTĚ JAKO MINULÉ ÚTERÝ, TEDY POD PODLOUBÍM KULTURNÍHO DOMU LÁDVÍ. TĚŠÍM SE NA VÁS.    

Older Posts »

Blog na WordPress.com.