Czumalova nástěnka

Listopad 17, 2017

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 21. LISTOPADU 2017

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 9:13 pm

CENTRAL PARK PRAHA

Jednou fotografií, dvěma vizualizacemi, jednou kresbou a dvěma půdorysy se ještě vracím, jak jsem slíbil, k obytnému souboru Central Park Praha (Boris Red­čenkov – Prokop Tomá­šek – Jaroslav Wertig / A 69 – architekti 2005-2009) a přidávám pár dat: Zastavěná plocha 9 000 m², obestavěný prostor 370 000 m³, 540 bytů o velikosti od 45 m² do 250 m². Autoři vysvětlují projekt v katalogu výstavy A69: remixy v Galerii Jaroslava Fragnera na počátku roku 2006:

Návrh obytného souboru se snaží zkombinovat kvality místa s novými standardy bydlení. Prostorový koncept vychází z ojedinělého sousedství s velkorysou zelenou plochou parku Parukářka. Morfologický fenomén jejího ostrého hřebene prodlužuje a převrací do vymezení nového parku umělým zeleným svahem. Zelený svah, vlastně terasové domy s vegetačním pláštěm, vymezuje vlastní svět, nastoluje vlastní měřítka. Svah je osázen věžemi s variabilními dispozicemi simulujícími autonomní rodinné domy. Výsledkem je v mnoha ohledech hybridní koncept. Těžko v něm hledat hranici mezi urbanismem a architekturou, mezi architekturou a landscapingem. Typologicky kříží atributy rodinného domu s charakterem bytového domu. Standard bytového domu je rozšířen o služby hotelového charakteru. CPP se snaží nabídnout alternativu příměstského bydlení v centru města a v kontextu s aktivitami v blízkém okolí se snaží spoludefinovat nové lokální centrum Žižkova.
[Fotografie pochází z www.crestcom.cz, vizualizace a kresba z citovaného katalogu, půdorysy z ročenky Česká architektura 2008-2009. Praha: Prostor – architektura, interiér, design, 2010.]

V ÚTERÝ 21. LISTOPADU 2017 SE SEJDEME V 11.30 A VE 14.00 V PARČÍKU PŘED ŠKOLOU V JESENIOVĚ ULICI (ROH JANA ŽELIVSKÉHO A JESENIOVY, NEJBLIŽŠÍ ZASTÁVKA TRAMVAJE BISKUPCOVA). TĚŠÍM SE NA VÁS.
DALŚÍ ÚTERÝ, TEDY 28. LISTOPADU, SE VÝJIMEČNĚ NEBUDEME DĚLIT NA DVĚ SKUPINY, ALE SEJDEME SE VŠICHNI VE 14.00 A KE KONCI PŘEDNÁŠKY NAVŠTÍVÍME KOSTEL SV. ANNY. MÍSTO SETKÁNÍ VČAS SDĚLÍM.

Reklamy

Listopad 12, 2017

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 14. LISTOPADU 2017

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 3:44 pm

ČTENÍ NA CESTU K MILÍČOVU DOMU

Jistě nemusím obšírně představovat Přemysla Pittra, ani vysvětlovat, proč si této velké osobnosti tolik vážím a proč mi její odkaz pomáhá neztrácet naději v tom, v čem je nám aktuálně žít. Snad jen na úvod souhrnné hodnocení, které formuloval v roce 1995 Pavel Tigrid, neboť to všechno obsahuje:

Přemysl Pitter byl nejen muž humanismu, tolerance, ale také ekumenismu, stoupenec demokracie, odpůrce diktatur všech směrů, a z těch věru nečetných, kteří se angažují, aniž museli, ve věcech, které se jich přímo a zdánlivě netýkají. Jeho snaha o záchranu židovských dětí v době druhé světové války a po válce výchova těchto dětí, které poznaly hrůzy nacistických koncentračních táborů, s dětmi německými z českých internačních táborů, je z této kategorie. Jeho starost o osud rodin ze smíšených manželství, odsouzených po roce 1945 k hromadnému odsunu, byl další takový čin. Proto právem obdržel Záslužný kříž I. třídy od prezidenta Spolkové republiky Německo, jeho jméno je uctěno na Hoře paměti v Jeruzalémě, in memoriam obdržel řád T. G. Masaryka a medaili německé evangelické církve. Této pocty se nedostalo nikomu jinému z bývalého Československa než Přemyslu Pittrovi.

Přemysl Pitter po Velké válce pomáhal jako dobrovolník organizaci Péče o mládež na Žižkově a šest let provozoval pro žižkovské děti družinu v zahradním pavilonu hospody Na výšince na rohu dnešních ulic Kubelíkova a Krásova. Zároveň studoval na Husově československé evangelické fakultě bohoslovecké, kde jej oslovil především prof. ThDr. František Žilka, prof. ThDr. Ferdinand Hrejsa mu otevřel cestu k poznání Jana Milíče z Kroměříže a prof. PhDr. ThDr. Josef Lukl Hromádka k teologii Petra Chelčického. Akademická YMCA (Young Men’s Christian Association) a IFOR (International Fellowship of Reconciliation) mu přinesly kontakty s osobnostmi křesťanského mírového a sociálního hnutí. Setkal se s Romainem Rollandem a Pierrem Cérésolem[1], spolupracoval s prof. Emanuelem Rádlem a jeho Československou ligou pro lidská práva. Pilně veřejně vystupoval, kázal a publikoval, od roku 1924 vydával měsíčník Sbratření. Úběžník své činnosti ve 30. letech popsal ve svých vzpomínkách Nad vřavou nenávisti. Poprvé vyšly v letech 1969-1970 na pokračování v exilovém časopisu Hovory s pisateli, který Pitter s Olgou Fierzovou vydávali v Curychu, a v roce 1970 knižně německy (PITTER, Přemysl. Unter dem Rad der Geschichte: Ein Leben mit den Geringsten. Zürich – Stuttgart: Rotapfel, 1970.):

Můj největší zájem, má láska zůstávaly děti. Trpěl jsem tím, že nemůžeme již pro ně pořádat besídky a výlety do přírody. Zahájil jsem sbírky pro zbudování vlastního útulku pro mládež, kde by byly dílny, klubovny, herna, hřiště a zahrada, na níž by se naše městské děti prací na vlastních záhonech učily lásce k přírodě.
Bylo to na jaře roku 1933 za největší hospodářské krize. Dověděl jsem se, že vinohradský stavitel dr. Karel Skorkovský postavil a daroval několika rodinám nezaměstnaných a nebydlících domky. Vzápětí jsem seděl u dr. Skorkovského a líčil mu bědný stav dětí oněch rodičů, kteří jsou přes den zaměstnáni mimo domov. Špinavé předměstské ulice jsou jejich domovem, kde tráví všechen svůj volný čas. Vyprávěl jsem mu o našich besídkách a o tom, jak naše výchovné snahy ztroskotávají na nevhodných místnostech.
Úředník, který mne předtím k dr. Skorkovskému uváděl, kladl mi důtklivě na srdce: „Ale jen minutku! Pan doktor je nesmírně zaměstnán!“ A zatím míjejí minuty za minutami, já vykládám a můj protějšek pozorně naslouchá. Pak přihlédne k plánům, které jsem s přáteli připravil.
„Jak na to koukám, je to stavba za nejméně půl milionu. (A tenkrát měla koruna cenu!) Máte na to?
„To je právě důvod, proč jdu k vám. Slyšel jsem, že máte pochopení pro lidskou bídu a zvláště bídu dětí. Z darů a příspěvků jsme koupili pozemek pod vrchem Sv. kříže u olšanského rybníka na Žižkově. Také do stavby máme trochu peněz, ale není toho mnoho. Avšak věřím, že nám přijdou další přátelé na pomoc, jen co uvidí naši práci.“
„Tedy chcete, abych vám to postavil na dluh.“
Následovala dlouhá přestávka. Už to, že mne hned neodmítl, bylo mi úlevou. Hleděl na plán jaksi nepřítomně, s našpulenými rty, a já se v duchu modlil. Pak řekl krátce: Přijďte pozítří. Zatím nic neslibuju. Plány mi tu nechte.“
Byly to dlouhé dva dny a ještě delší mi připadala chvíle, kdy jsme opět seděli proti sobě v klubovkách jeho pracovny. Já nezačínal a on mlčel. Jako bychom konali tichou kvékerskou pobožnost. Konečně promluvil:
„K jakým splátkám se zavazujete?“
„Nemohu se zavázat k žádným splátkám, protože nevím, jak se nám budou dary a příspěvky scházet. Bude potřebí dost peněz i na provoz. Ale spláceli bychom svědomitě.“
Dr. Skorkovský se na mne podíval zpod hustého obočí. Našpulil rty a zas mlčel.
„Dobrá,“ řekl nakonec, „já vám to postavím, ale jen část. Přízemí a sál. Až budete mít zaplacenou první etapu, postavím vám druhou.“
Vánoční slavností téhož roku jsme zahájili činnost v „Milíčově domě“. Dílo samo vydávalo mocné svědectví, a množství přátel a příznivců, hlavně čtenářů měsíčníku „Sbratření“, přispívalo vydatně nejen na provoz, ale i na splátky staviteli. Naše pracovní pole se šířilo, dosavadní prostory Milíčova domu nestačily. Bylo třeba dalších pracoven, tiché studovny, hudební síně. Starý dluh daleko ještě nebyl splacen, když jsem na jaře roku 1936 znovu seděl v pracovně dr. Skorkovského a líčil mu naléhavou potřebu přístavby. Tentokráte bez dlouhého přemýšlení svolil. V málo měsících byla stavba dohotovena se svědomitostí, jakou se stavby dr. Skorkovského vesměs vyznačovaly.
V době nacistické okupace byli jsme my i dr. Skorkovský nad jiné ohroženi. My tím, že jsme se ujímali židovských dětí a je skrývali, dr. Skorkovský pomocí politicky pronásledovaným a jejich rodinám. Válka skončila a na dr. Skorkovského dopadla drtivá rána: jeho podnik byl zestátněn a první, kdo musil opustit své dílo, byl on sám.
Také já byl z Milíčova domu v roce 1951 komunisty vypuzen. Navštívil jsem dr. Skorkovského před svým útěkem. Bývalý milionář bydlil teď v jedné místnosti. Seděli jsme spolu tiše za stolem, jako při kvékerské pobožnosti. Myšlenky šly hlavou, ale nenalézaly vyjádření. Vzpomněl jsem jeho zesnulé choti, jak sama vždy pekla našim dětem ohromné množství pečiva.
Uvařil mi a podal čaj.
„Myslíte, že to potrvá?“ ptám se.
Sedí opět s našpulenými rty a neodpovídá.
„Co dělají, je proti zákonům Božím a proti lidské přirozenosti,“ dodávám. „Nemůže to potrvat.“
„Nepotrvá,“ řekl po chvíli, „jenže dočkáme se toho?“
Nedočkal se. Zemřel v roce 1959.

Přemysl Pitter zemřel v exilu v roce 1976.

Obraz života Milíčova domu lze složit z několika citátů z textu Pittrovy spolupracovnice Olgy Fierzové Přemysl Pitter a jeho dílo, psaného v letech 1961-1962 v Norimberku anglicky pro Hnutí pro mezinárodní smír:

Milíčův dům byl otevřen v neděli ráno 24. prosince 1933 bohoslužebným shromážděním, při kterém Pitter kázal na text z knihy Jozue 24,15 „Já i můj dům sloužiti budeme Hospodinu“. Odpoledne se konala vánoční slavnost, na kterou byly osobně pozvány všechny děti z okolí – zvláště ty, které žily v chatrčích po obou stranách pustého kopce.
Během následujícího roku se k nim připojilo mnoho dalších dětí, které v Milíčově domě trávily svůj volný čas v hrách, práci a zpěvu. Mnozí přátelé přicházeli, aby pravidelně pomáhali při vedení dětí i dozoru nad nimi. „Woodcrafteři“ dětem ukazovali, k čemu slouží nástroje v truhlářských dílnách, dobrovolnice pomáhali s přípravou odpoledního občerstvení a při koupání. Brzy se ukázalo, že je nutné mít stálého mladého cvičitele pro vedení odbíjené, která se stala v Milíčově domě velmi oblíbená. Jak tento sport utužuje zdraví a charakter studentů, viděl Pitter na táborech Ymky. V útulku byly zakázány hračky jako pistole a flintičky; kdykoliv nějaké dítě něco takového přineslo, věnovali jsme mu velikou péči a vysvětlili mu, proč to není vhodné. Místo vojenských hraček dostalo mnoho jiných, které vedly k tvořivé práci.
Blízko hřiště byly zahrádky; vždy tři až pět dětí se společně staralo o několik čtverečních metrů země. Rády pěstovaly vlastní květiny nebo ředkvičky, hrášek, mrkev či kedlubny, které si pak mohly rozdělit a sníst. Také rády pomáhaly při pletí a zalévání okrasných záhonů. Pro mnohé z nich, které dosud žily jen v tmavých ulicích, bylo neuvěřitelné vidět, že z cibulek vyrůstají nádherné květiny, že keře se pokryjí velkými květy a ovocné stromy rozkvétají a přinášejí chutné plody. Rovněž kolemjdoucí přes plot obdivovali upravenou zahradu, která radostně zářila veselými barvami do pustého a smutného okolí.
Přes svou jednoduchost a účelnost byl i vnitřek útulku jasný a vkusný. Pitter vybral s láskou a péčí do všech místností obrazy. Téměř denně procházel domem dříve, než se otevřel, aby zjistil, zda je všechno v naprostém pořádku. Uvědomoval si význam prostředí pro rozvoj estetického cítění, a tím i dětské duše.
Po dostavbě:
Nyní bylo více prostoru pro rozličné dětské záliby a činnosti (šití, pletení, kreslení, vázání knih apod.) a hudební síň se mohla využít pro zpěv, divadlo, národní tance a rytmiku. V knihovně – jediné místnosti, kde nebylo dovoleno mluvit – mohly děti psát domácí úkoly nebo číst některou z pečlivě vybraných knih. Každé odpoledne se Milíčův dům podobal bzučícímu úlu. Denně byl na tabuli napsán časový rozvrh, aby některé místnosti nebyly přeplněny (zvláště truhlářská dílna, klubovna a sál pro organizované hry). Ale v zásadě mohly děti jít do jakékoli místnosti, kam chtěly, podle zaměstnání, které si vybraly.
(…)
Jednou nebo dvakrát týdně se všechny děti shromáždily v hudební síni, kde je Pitter učil kánony a jiné písně nebo jim vyprávěl drobné příběhy. Tyto besídky a klubové schůzky pořádané jednou za týden byly jediné akce, jichž se měly účastnit všechny děti. Byla to totiž nejlepší příležitost, jak je uvést do ducha bratrství a solidarity, samé to podstaty útulku. Děti se na každou besídku těšily, protože Pitter byl nadán uměním zmocnit se jejich pozornosti a otevřít jejich mysl všemu, co je krásné a ušlechtilé. Pravidelně je seznamoval s životními příběhy mužů a žen, kteří se pro ně mohli stát ideálem či vzorem.
Kromě těchto interních besídek bylo každé nedělní ráno otevřeno pro všechny děti, které chtěly přijít. Ach, ty neděle v Milíčově domě! Pitter byl jako požehnaný rozsévač od rána do večera – a s Boží pomocí zrno stále roste a žeň přetrvává do bouří naší doby.
Každá neděle začínala ve velkém sále bohoslužebným shromážděním, kterého se účastnili především předplatitelé Sbratření a jiní přispěvatelé na Milíčův dům. Rodiče dětí se nezvali, aby sociální práce nebyla mylně považována za nástroj nějaké misie. Pittrova kázání přitahovala asi sto lidí ze všech koutů Prahy, ty, kteří byli zklamáni formálním a zastaralým křesťanstvím. Kdykoli vycházeli ještě zamyšlení z Milíčova domu, nacházeli před branou hlučící dav dětí netrpělivě čekajících na svou besídku. Zatímco Pitter měl krátkou přestávku, několik pomocníků vyvětralo a znovu uklidilo. Poté sál svým štěbetáním naplnilo mnoho dychtivých dětí, známých i neznámých. Při zpěvu se pod Pittrovým radostným vedením brzy zklidnily a příběhy, které jim vyprávěl, je pak zcela zaujaly. Nakonec si přinesly židle do velkého sálu, kde Pitter organizoval hry (na přesedání židlí při hudbě, na slepou bábu apod.). Nebyla to obvyklá nedělní škola nějaké církve. Hlavním účelem bylo, aby se nedělní poselství dostalo k těm dětem, které nikdy nedělní školu nenavštěvovaly. Nic nemohlo lépe přinášet poselství lásky mladým duším. Když přijeli do Prahy dr. Jesudason (Indie)[2], Henri Roser (Paříž)[3], Ernst Thompson Seton (USA)[4] a později George Lansbury[5], Pitter je požádal, aby k dětem promluvili; jejich řeč na ně velmi zapůsobila.

Na druhé fotografii z roku 1933 je první fáze Milíčova domu, dostavěný dům v původní situaci, ještě s rybníkem jen částečně zasypaným, pak zachytila fotografie z roku 1937 a propagační pohlednice. Všechny přebírám ze stránek Archivu Přemysla Pittra a Olgy Fierzové (http://pitter.npmk.cz/). Zdroj textů: ŠIMSOVÁ, Milena – ŠTĚPÁN, Jan. Nad vřavou nenávisti: Vzpomínky a svědectví Přemysla Pittra a Olgy Fierzové. Praha: Kalich, 1996, s. 5, 38-41 a 136-140.

V ÚTERÝ 14. LISTOPADU 2017 SE SEJDEME V 11.30 A VE 14.00 V PARČÍKU U KOSTELA SV. ROCHA NA OLŠANSKÉM NÁMĚSTÍ (NEJBLIŽŠÍ ZASTÁVKY TRAMVAJÍ A AUTOBUSŮ SE JMENUJÍ STEJNĚ). TĚŠÍM SE NA VÁS. 

[1] Švýcarský inženýr Pierre Cérésole (1879–1945) byl významným představitelem křesťanského pacifismu. V roce 1920 založil organizaci Service Civil International (SCO), která pořádala mezinárodní dobrovolnické pracovní tábory k odstraňování následků války a živelných pohrom v duchu smíření. Přemysl Pitter se účastnil tábora v Lichtenštejnsku v roce 1928.
[2] Indický lékař dr. Savarirayan Jesudason (1882–1969), stoupenec a propagátor učení Mahátma Gándhího, vedl od roku 1921 v Tirupatturu první křesťanský protestantský ášram Christukula.
[3] Pastor Henri Roser (1899-1981) spoluzaložil v roce 1923 v Paříži MIR (Mouvement international de la réconciliation), pobočku IFOR (International Fellowship of Reconciliation), a léta stál v čele toto významného šiřitele křesťanského pacifismu.
[4] Ernst Thompson Seton (1860-1946), spisovatel, přírodovědec, malíř a ilustrátor, zakladatel woodcrafterského hnutí, měl prostřednictvím překladů svých knih podstatný vliv na podobu českého skautingu. Československo navštívil v doprovodu své druhé manželky, spisovatelky Julie Butreeové, koncem roku 1936.
[5] George Lansbury (1859-1940), britský labouristický politik, bojovník za sociální spravedlnost, práva žen a světové odzbrojení.

Listopad 4, 2017

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 7. LISTOPADU 2017

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 4:10 pm

TROCHA E. T. HAVRÁNKA A V. NEZVALA SE VZPOMÍNKOU NA J. VŠETEČKU

Olšanské hřbitovy samozřejmě nechybějí ani v dvousvazkové Neznámé Praze, kterou její autor Edgar Th. Havránek vydal vlastním nákladem v roce 1939 a z dostupnosti dosti obtížné vysvobodil Ladislav Horáček v roce 2004 vydáním reprintu. Z krásné kapitoly Město mrtvých alespoň tři úryvky na cestu (s. 146 a 149):

„Snad není v celé Velké Praze člověka, který by byl alespoň jedenkráte nezavítal na tato nejposvátnější pražská místa, kde desetitisíce hrobů skrývají zpráchnivělá těla našich předchůdců, kteří odešli na věčnou posmrtnou pouť a jejichž tělesným pozůstatkům všem ke stejnému spánku bylo poskytnuto v podstatě vlastně stejné poslední lůžko ve stínu smutečních vrb, jilmů, jeřábů, lip, akátů, bezů a letních růží. Ale málokdo si při tom uvědomuje, že Olšanské hřbitovy jsou vůbec jedny z největších v celé Evropě a že svým vzhledem se k nim mohou přirovnati ještě nejspíše jenom ústřední hřbitovy vídeňské, kde také se nesčetný počet hrobů tísní v řadách místy rovných a místy jako by úmyslně pokřivených a vše to kolem dokola je obehnáno šedivou kamennou zdí. Obyčejně si každý uvědomí, že jednotlivé hřbitovy jsou uvnitř rozděleny na 10-24 oddělení a že v každém oddělení jsou hroby zvláště očíslovány, a to hroby dospělých osob černými číslicemi, hroby dětí číslicemi červenými. Méně již se věnuje všeobecná pozornost tomu, že olšanské aleje, průměrné uspořádání hrobů a hlavně ovšem nesčetná umělecká díla, zdobící rovy mrtvých – že to vše by plným právem mohlo býti velkou chloubou našeho stověžatého hlavního města.
(…)
Od jiných pražských hřbitovů liší se Olšanské hřbitovy hlavně velkou výškou hrobů. Je tam poměrně také daleko více zeleně nežli na jiných hřbitovech. To se týká i zelené dekorace náhrobní, v níž převládá thuje, buxus a břečťan. Na hustě zalesněných nejstarších hřbitovech hnízdí i lesní ptactvo. Vyskytuje se tam datel, žluva a jiní opeřenci, ba dokonce i lesní kuna tam již byla chycena…“

Neodolám, abych Havránkův text z 30. let minulého století nedoplnil textem naopak nedávným z knihy Radka Mikuláše a Jana Alberta Šturmy Divoká příroda Prahy a blízkého okolí. Průvodce tou částí pražské přírody, o kterou se nikdo nestará, málokdo ji zná a skoro nikdo ji nemá rád (Praha: Academia – Dokořán, 2015, s. 159 a 157):
„Tam, kde se v jírovcových, javorových, akátových, tisových (Taxus) a zeravových (Thuja) lesích hřbitova nezadařilo kobercům vždyzelených trvalek, vyráží každoročně ohromující silou třeba bršlice kozí noha (Aegopodium podagraria). (…) Zákoutí u starých hrobek vytvářejí společenstva vlhkých skalek se slizníkem (Asplenium trichomanes a A, ruta-muraria), kapraděm samcem, játrovkami a plži vřetenatkami, v břečťanu se po dešti hemží páskovky. V posledních několika letech expandovaly houby, už nejen dřevokazné choroše a všudypřítomné městské pečárky, ale také hřib koloděj (Boletus luridus), hřib babka (Xerocomellus chrysenteron), jedlé holubinky (Rassula spp.). A nad tím vším krouží tornádo komárů vylíhnuvších se v cisternách vody k zalévání. Bezchybné dílo.“
„Na pražských Olšanech bývalo vždycky dost zvířat, babičky s vnoučaty tam chodívaly krmit veverky a ptáčky, sýkorky, vrabce a pěnkavy. Dnes chodí babičky bez vnoučat krmit kočky, sojky se uživí samy. Z logiky věci zmizely nejprve zpěvní ptáci, pak i veverky. Něčím se koneckonců kočky a sojky živit musí, když babičce ochránkyni není dobře a musí zůstat doma v teple.“

K Havránkově Neznámé Praze se vracím ještě pro svědectví o již zaniklém:
„Zvláštností Olšanských hřbitovů jsou charakteristické postavy a postavičky »pískařů« se džbánky, kbelíka a pytlíčky, nabízejících písek k posypávání cestiček, což není nikde tak oblíbeno, jako právě na Olšanech. Neméně charakteristické jsou i olšanské »světýlkářky«. Za války jim ovšem šly drobné jejich obchody velmi špatně, neboť existoval dokonce i přímý zákaz na hřbitovech svítiti, aby se ušetřilo svíček a oleje… Ovšem že i tehdy přes tento zákaz probleskovala na Olšanech v podvečer světélka na hrobech dál, neboť i zde jako všude jinde nebyly rakouské c. k. zákazy brány tak příliš doopravdy.“

K obrázkům:
Anděla vytvořil v letech 1897-1899 Josef Václav Myslbek pro náhrobek rodiny Benešovy na IV. olšanském hřbitově (IV-14-187). Spolupracovali na něm také jeho žáci Josef Mařatka a Emanuel Halmann, odlil jej v letech 1899-1900 Karel Bendelmayer. Samotný náhrobek navrhl Antonín Barvitius a v roce 1899 provedl Ludvík Šalda. Jsou tu pochováni například hoteliér a člen obecního zastupitelstva Václav Beneš (1836-1896) či pplk. MUDr. František B. Novák (1881-1931), francouzský legionář, v roce 1919 člen fyzické ostrahy presidenta T. G. Masaryka a účastník bojů s maďarskou Rudou armádou na Slovensku.
Autorem dolní fotografie je Jiří Všetečka a reprodukuji ji z jeho knihy Pražský chodec, kterou s podtitulem Kniha fotografií Prahy na motivy Vítězslava Nezvala vydalo v Praze v roce 1978 nakladatelství ČTK Pressfoto.
(Z knihy pro mne zvlášť důležité. Proťala se v ní tehdy tři má opojení, Prahou, černobílou fotografií a Vítězslavem Nezvalem. Opájel jsem se s intenzitou odpovídající studentskému věku: teprve čtvrtým rokem v Praze a s dostatkem času a přebytkem citlivosti na objevování nevyčerpatelného města a nevyčerpatelného básníka. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že s autorem knihy budu jednou sedat nad fotografiemi členů Svazu českých fotografů, vysmál bych se mu. Ve čtvrtek 9. listopadu to bude rok, co nás Jiří Všetečka opustil. Nestihl jsem mu říci, co pro mne jeho Pražský chodec znamenal a znamená.)

Na cestu ještě odstaveček z Pražského chodce Vítězslava Nezvala z roku 1938:
„Proto mohu směle říci a uhádnout proč, že jsem nepoznal většího pocitu osamělosti než na Olšanských hřbitovech o kterýchsi Dušičkách, když tam plápolalo statisíce světel. Bylo mi jako ve městě, kde nemám nikoho známého. Také dobře. Přece však bylo souzeno mé tesknotě, aby se rozptýlila u jedné z nejnižších partií hřbitovní zídky, odkud bylo viděti na listopadová pole, jejichž perspektivu zkrátila mlha. Nebudu se tam vracet.“
(Cituji ze sebraných spisů: NEZVAL, Vítězslav. Pražský chodec: Dílo XXXI. Praha: Československý spisovatel, 1958, s. 363.)   

V ÚTERÝ 7. LISTOPADU 2017 SE SEJDEME V 11.30 A VE 14.00 ZA VCHODEM NA 1. OBECNÍ HŘBITOV Z ULICE JANA ŽELIVSKÉHO (TEDY STEJNĚ JAKO MINULE, JEN NA PROTĚJŠÍ STRANĚ ULICE). TĚŠÍM SE NA VÁS.

Listopad 1, 2017

DALŠÍ PŘEDNÁŠKA UK

Filed under: POZVÁNÍ DO KAVÁRNY — V. Cz. @ 8:43 pm

Říjen 29, 2017

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 31. ŘÍJNA 2017

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 1:45 pm

V následujícím textu odskočím z Olšanských hřbitovů na již neexistující hřbitovy v Karlíně, aniž by to znamenalo změnu místa nejbližších přednášek. Budeme při nich na Olšanech potkávat náhrobky z Karlína přemístěné. Jedním z nich je figurální náhrobek neznámého důstojníka na sousední historické fotografii z karlínského vojenského hřbitova. Zredigoval jsem proto pro vás a aktualizoval starší příspěvek na tomto blogu již při jiné příležitosti publikovaný, ale zasutý v jeho nejstarších kulturních vrstvách.

KARLÍNSKÝ VOJENSKÝ HŘBITOV A KARLÍNSKÉ EVANGELICKÉ HŘBITOVY
Vznik karlínského vojenského hřbitova souvisí se stavbou Invalidovny (Kilián Ignác Dientzenhofer 1731-1737). Předpokládá se, že vznikl roku 1732, nejpozději 1735, kdy jej vysvětil velmistr rytířského řádu křižovníků s červenou hvězdou Julius František Waha a do rozestavěné Invalidovny se nastěhovalo prvních 200 invalidů. Ležel pod svahem Vítkova, mezi dnešní Pernerovou ulicí a tělesem železniční trati. Záhy byl rozšířen na hřbitov pro celou pražskou po­sádku a roku 1753 vysvěcen. Nejspíše tu byli pohřbeni i bavorští, saští a francouzští vojáci, zemřelí v pražských lazaretech za válek o rakouské dědictví v letech 1740–1745. Někdy kolem roku 1801 se hřbitov dočkal dalšího rozšíření. Počet pohřbů dramaticky narostl za napoleonských válek, po bitvách u Drážďan (26.-27. 8. 1813) a u Chlumce (Kulmu, 29.-30. 8. 1813). Invalidovna byla tehdy vyklizena (z 19 důstojníků, 881 vojáků, 285 manželek a 193 dětí směli zůstat jen 103 nej­hůře postižení) a zřízen tu lazaret. Víme, že jen mezi 27. zářím a 2. prosincem 1813 zemřelo v pražských nemocnicích a lazaretech 3 486 vojáků a na karlínském hřbitově nebyli pohřbíváni jen ti, jejichž život skončil v Invalidovně, ale i většina zemřelých z ostatních pražských lazaretů. Dochoval se hrob 45 ruských důstojníků (1 podplukovník, 2 majoři, 3 jízdní kapitáni, 4 štábní kapitáni, 8 nadporu­číků, 12 podporučíků, 2 korneti, 13 praporčíků), v roce 1906 přemístěný na I. obecní hřbitov na Olšanech a roku 1945 přesunutý na olšanské Čestné pohřebiště rudoarmějců.
Nejvýznamnějším pohřbeným z té doby tu byl pruský generál Gerhard Johann David von Scharnhorst (1755–1813). V Praze, jíž projížděl na jednání o rakouské intervenci ve Vídni, se zhoršilo jeho zranění z bitvy u Großgörschen a nakonec tady jeho následkům 28. června 1813 podlehl. Pochován byl v kapli Panny Marie na karlínském vojenském hřbitově. Architekt Karl Friedrich Schinkel a sochaři Friedrich Tieck a Christian Daniel Rauch vytvořili v letech 1820–1824 náhrobek, který představuje jeden z vrcholů klasicistního funerálního umění. Byl původně zamýšlen pro Prahu, v Schinkelově korespondenci je zmínka o umístění na Olšanech, ale generálovy ostatky byly roku 1826 (nebo 1821?) převezeny do Berlína a pohřbeny na tamní Invali­denfriedhof.
V roce 1821 byl už karlínský hřbitov přeplněn, ale pohřbívalo se tu dál. Poslední odpočinek tu nalezli například vojáci padlí v Praze za nepokojů v červnu 1848, jejich pomník je dnes na Ol­šanech (IX-10b-1). V roce 1866 zde bylo pohřbeno 285 pruských vojáků, zemřelých za okupace Prahy. Jen v kategorii důstojníků se odhaduje počet pohřbených v letech 1753–1813 na 1 200, v letech 1813–1894 přibylo 1 650 důstojnických pohřbů. Velká povodeň v roce 1890 hřbitov vážně poškodila a o čtyři roky později vyšlo nařízeno o jeho zrušení. Nejvýznamnější náhrobky byly přeneseny na IX. ol­šanský hřbitov (IX-10b) spolu s ostatky zhruba 5 000 vojáků. Ostatky pruských důstojníků a vojáků přenesli v roce 1905 na Pruský hřbitov ve Štěrboholích, zřízený téhož roku kolem pomníku polního maršála Kurta Christopha von Schwerin, padlého v bitvě u Štěrbohol roku 1757. Tento hřbitov zničili místní obyvatelé v květnu 1945 odplatou za nacistickou perzekuci.
Pozemek vojenského hřbitova byl předán karlínské obci, která na jeho ploše původně zamýšlela zřídit sad, pokusné a zásobní zahrady. Nakonec jej roku 1906 prodala Akciové společnosti strojírny, dříve Breitfeld, Daněk a spol. Dochovala se jen barokní hřbitovní kaple Panny Marie, postavená s největší pravděpodobností při zřízení hřbitova pro důstojníky pražské posádky v roce 1753. Stala se součástí továrního areálu a byla těsně obestavěna jeho budovami. Od roku 1964 je památkově chráněna, nicméně ČKD používalo kapli jako strojovnu dieselagregátu. V roce 2004 byla po povodni opravena a opatřena novým, barevně poněkud sporným nátěrem.
Evangelický hřbitov, vklíněný mezi od­dělení vojenského hřbitova pro důstojníky a pro mužstvo, byl založen v roce 1784 na ploše zhruba 180 × 50-70 m. Předstupněm se stala krypta k pohřbívání nekatolických důstojníků a hřbitůvek kolem ní, zřízený roku 1781. Sloužil primárně německým evangelíkům, později tu byli pohřbíváni i mrtví z českých sborů. S tím zřejmě souvisí rozšíření v letech 1833 a 1863. Na schématu z roku 1903 je rozdělen na část německou (lutheránskou), přiléhající k důstojnickému hřbitovu, a část českou (helvetskou). V roce 1906 většinu odkoupila karlínská obec, zbytek se jí podařilo vykoupit až v roce 1911 a roku 1917 část po­zemků prodala Akciové společnosti strojírny, dříve Breifeld, Daněk a spol. k rozšíření továrny a stavbě vlečky. Většina pohřbů byla před tím převezena na Olšany (IX-10b a I. obecní), proces zahájilo přemístění hrobů Augustina Smetany 11. 5. 1900 a Pavla Josefa Šafaříka 13. 5. 1900.
Na ploše hřbitova pro důstojníky je dnes parkoviště, na místě hřbitova pro mužstvo a invalidy a obou evangelických hřbitovů stojí kancelářská budova Butterfly Karlín (David Chisholm / CMC Architects 2016-2017, 6 nadzemních a 2 podzemní podlaží, 22 990 m² kancelářské plochy, 303 parkovacích míst, z toho 12 venkovních).
Na schematickém nákresu podle situačního plánu z roku 1903 označuje A hřbitov pro mužstvo a invalidy, B evangelický hřbitov český – helvetský, C evangelický hřbitov německý – lutheránský, D a E hřbitov pro důstojníky, F domek hrobníka (?), G barokní kapli, 7 hrob 45 ruských důstojníků, 11 hrob 285 pruských vojáků a 12 hrob vojáků padlých v červnových bouřích roku 1848.

[Pohled na karlínský vojenský a evangelický hřbitov od Vítkova (v pozadí Invalidovna) na anonymní litografii z doby kolem 1850 reprodukuji z knihy MÍKA, Zdeněk. Karlín – nejstarší předměstí Prahy. Praha: Muzeum hl. m. Prahy, 2011, s. 93, fotografie části hřbitova je ze stejného zdroje, s. 92. Schema hřbitova pochází z knihy MICHÁLKOVI, Irena a Ladislav. Zaniklé pražské vojenské hřbitovy. Praha: vlastním nákladem autorů, 2008, s. 137.  Z ní jsem také čerpal větší část zde uvedených údajů.]

V ÚTERÝ 31. ŘÍJNA 2017 SE SEJDEME V 11.30 A VE 14.00 U VCHODU NA X. OLŠANSKÝ A II. OBECNÍ HŘBITOV (ULICE JANA ŽELIVSKÉHO, TRAMVAJOVÁ ZASTÁVKA MEZI HŘBITOVY). TĚŠÍM SE NA VÁS.

DODATEČNÉ UPOZORNĚNÍ:
SPRÁVA PRAŽSKÝCH HŘBITOVŮ BYLA V NEDĚLI NUCENA UZAVŘÍT VŠECHNY HŘBITOVY. V TUTO CHVÍLI (NEDĚLNÍ PODVEČER) VICHŘICE SICE UTICHÁ, ALE NEZNÁME ROZSAH ŠKOD A TEDY NEVÍME, KDY SKONČÍ NUTNÉ PRÁCE K JEJICH ODSTRANĚNÍ A HŘBITOVY SE OPĚT OTEVŘOU. ZAČAL JSEM PRO JISTOTU CHYSTAT NA ÚTERÝ NÁHRADNÍ PŘEDNÁŠKU. PROSÍM, PODÍVEJTE SE SEM JEŠTĚ ZÍTRA VEČER, EVENT. V ÚTERÝ RÁNO, ZDA SE NEZMĚNILO MÍSTO NAŠEHO SETKÁNÍ.

AKTUÁLNÍ STAV (PONDĚLÍ 30. 10. 12:25):  N E Z M Ě N I L O

Uložit

Uložit

Uložit

Říjen 23, 2017

POZVÁNÍ DO DIVADLA

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 11:19 pm

Říjen 22, 2017

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 24. ŘÍJNA 2017

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 1:21 pm

PRVNÍ PRAŽSKÉ KREMATORIUM

Návrat naší kultury k pohřbívání žehem jako alternativě tradičního způsobu pohřbívání můžeme sledovat například od manifestačního činu velkého romantického básníka lorda Byrona, který v červenci roku 1822 spálil tělo svého utonulého přítele, dalšího z velkých romantických básníků Percy Bysshe Shelleyho, na pláži u Viareggia. První krematorium na evropském kontinentu bylo otevřeno na Cimitero monumentale v Miláně 22. ledna 1876, v Novém světě 5. prosince téhož roku ve Washingtonu v Pensylvánii. V katolickém habsburském mocnářství se samozřejmě počestně pohřbívalo jen do země, ale kremační hnutí šířící se světem tu nemohlo nezůstat bez odezvy. Vojta Náprstek navrhoval už roku 1883 a znovu 1888 v městské radě zřízení krematoria v Praze. V roce 1888 vznikl ve Vídni Verein der Freunde der Feuerbestattung – Die Flamme, o jedenáct let později se v Praze ustavila Společnost pro spalování mrtvol a za dalších deset let Krematorium, spolek pro spalování mrtvých jako samostatná větev Volné myšlenky. Společnost pro spalování mrtvol už v roce 1902 vypsala první soutěž na pražské krematorium. Nebyla zdaleka poslední. Kremace byla stále silněji vnímána jako pokrokový, vlastenecký, neboť protihabsburský a protikatolický postoj. Výrazně jej manifestoval pohřeb Vojty Náprstka v krematorium v Gothě 7. září 1894, hojně navštívený příslušníky národní elity. Jaroslav Kvapil, jeden z největších propagátorů kremace u nás, nechal v roce 1907 tělo své nečekaně zesnulé manželky Hany Kvapilové spálit v tehdy novém krematoriu v Saské Kamenici (Chemnitz) a její popel v roce 1914 uložil do podstavce jejího pomníku v zahradě Kinských. V nově ustaveném Národním shromáždění pak záhy po vyhlášení republiky předložil návrh zákona, který byl přijat 1. dubna 1919 jako zákon č. 180 o fakultativním pohřbívání ohněm a neoficiálně nazýván lex Kvapil.
Už jsem tu o tom podrobněji psal v souvislosti s krematoriem ve Strašnicích (https://czumalo.wordpress.com/2016/12/04/u3v-fsv-cvut-pamatky-velke-prahy-prednaska-6-prosince-2016/), tedy jen rekapitulace: První české krematorium zahájilo provoz v roce 1913 na Bohemian National Cemetery v Chicagu. Na našem území stálo první krematorium už v roce 1917 v Liberci a než byl pohřeb žehem v Československé republice legalizován, kryl se jeho provoz jako zkušební. Když lex Kvapil vstoupil v platnost, rychle se ukázalo, že potřebu pražského krematoria nelze rychle uspokojit jinak, než provizoriem. Důstojné provizorium nabídla interkonfesijní svatyně Olšanských hřbitovů, stojící na I. obecním hřbitově při Vinohradské. Postavil ji v roce 1898 František Korbel podle neorenesančního projektu Františka Velicha, datovaného o rok dříve. Potřebné úpravy navrhl v roce 1921 František Xaver Nevole a Praha tak dostala své první krematorium, které bylo v provozu až do dokončení krematoria ve Strašnicích (poprvé se tu spalovalo 4. dubna 1932 a kolaudace uzavřela v listopadu následujícího roku).

Obě fotografie pocházejí z doby bezprostředně následující po úpravě kaple na krematorium. Zdroj reprodukcí: DVOŘÁK, Tomáš a kol. Žižkov: Svéráz pavlačí a strmých ulic. Praha: Muzeum hl. m. Prahy 2012, s. 65 a 66.

V ÚTERÝ 24. ŘÍJNA 2017 SE SEJDEME V 11.30 A VE 14.00 POBLÍŽ BRÁNY NOVÉHO ŽIDOVSKÉHO HŘBITOVA (NÁROŽÍ VINOHRADSKÉ A JANA ŽELIVSKÉHO, STANICE VŠEHO ŽELIVSKÉHO.) TĚŠÍM SE NA VÁS.

Říjen 14, 2017

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 17. ŘÍJNA 2017

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 8:43 pm

KOSTEL SV. ROCHA, ŠEBESTIÁNA A ROZÁLIE NA OLŠANECH  

Mor, ona obávaná černá smrt (podle černání napadených poté, co při septické formě bakterie Pasteurella pestis pronikly do krevního oběhu, přemnožily se tu a porušená srážlivost krve způsobila podkožní krvácení), je v obecném povědomí spojován se středověkem. Morové epidemie ale nepřestaly sužovat Evropu ani v časném novověku, například Praha zažívala poslední morovou epidemii od konce roku 1712 do počátku roku 1714. Předcházela jí morová rána, která na město dopadla v časném jaru roku 1680. Nákaza se do Prahy dostala z Vídně s těmi, kdo odtud prchali před morem na podzim předešlého roku. Postupovala po obchodních cestách a jejich blízkém okolí přes jižní Moravu a jižní Čechy. Nezastihla pražská města nepřipravená, postup epidemie byl bedlivě sledován už při postupu přes Balkán a Uhry a podle vídeňského vzoru vydalo české místodržitelství návrh infekčního řádu se souborem zásad prevence, hygieny a pořádku. Na jeho základě pak vzniklo nařízení zemského medika a chirurga pro pražská města. Farní struktury a správy měst využíval k efektivnímu shromažďování informací o výskytu nemoci, upozorňoval na potenciální zdroje nákazy a možnosti, jak je eliminovat, specifikoval povinnosti izolace nemocných, pravidla styku s nimi a zásady pohřbívání zemřelých a nakládání s jejich věcmi. Zemský medikus mohl zavírat školy, hostince i kostely, kromě existujících morových špitálů města zřizovala morové lazarety a pohřebiště za branami.
První nakažení a zemřelí se vyskytli krátce po stěhování vídeňského císařského dvora do Prahy na přelomu září a října 1679. Do konce roku zemřelo 225 obyvatel Starého Města, 220 Nového Města, 8 Malé Strany a 155 Židovského města. Počet mrtvých v zimních měsících nestoupal nijak dramaticky, změnu přineslo až oteplení v dubnu 1680 a horké léto situaci vystupňovalo: Za pět měsíců, od dubna do srpna 1680, zemřelo na Starém Městě pražském 3 637 a onemocnělo 790 obyvatel, na Novém Městě bylo 4 996 mrtvých a 572 nemocných, na Malé Straně 698 mrtvých a 814 nemocných. Židovské město nařídil zemský medikus uzavřít a 2 616 jeho obyvatel tu bez pomoci zemřelo. Celkem podlehla této morové epidemii zhruba třetina obyvatel historických pražských měst.
Staroměstští měšťané založili v souladu s nařízením zemského medika morové pohřebiště poblíž vsi Olšany: Koupili zahradu zemského prokurátora Jana Františka Štiky z Paseky, rychle upravili a hřbitov mohl být 29. ledna 1680 vysvěcen. Další děje nechám vyprávět Františka Ekerta, autora díla Posvátná místa královského hlavního města Prahy z roku 1883: „Když mor neustával, učinil Staroměstský magistrát dne 16. srpna 1680 veřejně slavný slib, že vystaví na Volšanském hřbitově kapli ku poctě sv. patronů proti moru, sv. Rocha, sv. Šebestiana a sv. Rosalie, a když došlo k tomu 7. září povolení od arcibiskupa hr. Valdštýna, kterýž za příčinou morové rány bydlel v zámku Duchcovském, byl hned základ k této svatyni položen, kteráž potom dne 27. července 1682 dokončena jest. Zároveň dal Staroměstský měšťan a potomní primátor Jiří Jan Reissman z Reisenberga, majetník Bezovky, r. 1680 postaviti na cestě ku hřbitovu před Volšanským dvorem boží muka, sloup k uctění sv. patronů proti moru, kterýž podnes stojí.“ (Stojí, ale dnes daleko odtud, přemístěna do horní partie zahrady Kinských. Ona cesta ku hřbitovu vedla přibližně v trase dnešní Seifertovy a Táboritské, boží muka stála v místě dnešního Sladkovského náměstí, tedy kostela sv. Václava.)
Pamětní spis, uložený v makovici lucerny, určuje jako autora kaple Johanna Baptistu Heinritzera (psaného také jako Arievitz, Heinritz, Hainric), staroměstského měšťana původem z Kadaně. I když známe některá data jeho životopisu, dílo mu je připsáno jediné, právě kaple sv. Rocha, velmi blízká stavbám Jeana Baptisty Matheye. Výmalba kaple byla dokončena až v roce 1776. Po roce 1842, kdy byla kaple povýšena na farní kostel, prodělala nutné drobné změny a dostala roku 1879 novobarokní vybavení. Naposled byl kostel opravován v letech 2004-2005.

[Úvodní fotografii vytvořil v 1. polovině 40. let Jaromír Funke (FUNKE, Jaromír. Pražské kostely. Praha – Brno, Miroslav Stejskal – Josef Stejskal, 1946, obr. 87.) Pohlednici s kostelem sv. Rocha uzavírajícím Olšanské náměstí z doby kolem roku 1900 reprodukuji z knihy DVOŘÁK, Tomáš a kol. Žižkov: Svéráz pavlačí a strmých ulic. Praha: Muzeum hl. m. Prahy, 2012, s. 61, půdorys kostela a podélný řez z díla PRIX, Dalibor a kol. Umělecké památky Prahy: Velká Praha: M/Ž. Praha: Academia, 2017, s. 1304 a 1305. Údaje o morové epidemii 1679-1680 pocházejí z příspěvku Anny Kubíkové Mor v Čechách roku 1680, in: PEŠEK, Jiří – LEDVINKA, Václav. Ponížení a odstrčení – Města versus katastrofy. Praha: Scriptorium, 1998, s. 221-226.]

V ÚTERÝ 17. ŘÍJNA 2017 SE PŘEDNÁŠKY PRO MIMOŘÁDNOU KOLIZI S JINÝMI PRACOVNÍMI POVINNOSTMI NEKONAJÍ V OBVYKLÉM ROZSAHU. SEJDEME SE AŽ V 15.00 PŘED KOSTELEM SV. ROCHA K JEHO PROHLÍDCE.               

 

Říjen 8, 2017

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 10. ŘÍJNA 2017

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 10:47 pm

FLORA, KTEROU UŽ NEUVIDÍME

Nemám rád velká nákupní centra, současné chrámy konzumu, optimalizovaná města ve městě, kde je spolehlivě stálé příjemno, nefouká tam (ne všude), neprší, naopak teplo, dobře klimatizováno, dobře ozvučeno, dobře designováno, aranžováno, uklizeno, bezpečno, stále na co koukat, vše po ruce. Umělé prostředí, s nímž si má přirozenost neví rady. Mám naopak rád autentické město okolo, které je slyšet (teď už trochu moc), cítit (stále méně, jak se v něm nic nevyrábí, jen obchoduje) a místo spolehlivé zprůměrované krásy se v něm dramaticky střídá ošklivost se zázračnou krásou a krása pro všechny s krásou, o níž si mohu myslet, že je jen pro mne. Nebyl jsem proto nadšen ze stavby, které se říkalo, když byla nová, Palác Flora, ba dokonce Flóra. Dnes, po zkušenosti s dalšími nákupními ráji, už docela oceňuji, že na ni mohu reagovat jako na architekturu, že to není jen komerční stavění, které se bez architektury obejde stejně dobře, jako jeho očekávané publikum. Nemiluji, ale respektuji. Přiznávám, že už mě několikrát sluneční světlo kreslící na fasádě i v interiéru dokázalo architekturu paláce ukázat tak, že mě zaujala. To se mi v jiných obchodních centrech Prahy ještě nestalo.
Když se Palác Flora projektoval a stavěl (1998-2003), byl jsem ještě angažován v současné architektuře jako kritik. Musel jsem tak mnohokrát vyslechnout (nebyli jsme na tento architektonický typ zvyklí a já svůj odpor ke komerčnímu stavění nikdy neskrýval) razantní argument: Nezastaví se před ničím, postavili na hřbitově obří nákupní centrum! Nu, i když zrovna lásku k našemu prvobytně pospolnému kapitalismu nechovám, pravda je mi nade vše: Ono cynické ukousnutí z obří plochy Olšanských hřbitovů se nekonalo, obchodní centrum Atrium Flora, jak se dnes jmenuje, nestojí na hřbitově, ale jen v jeho těsné blízkosti. Neříkám tím, že mi ta blízkost nepřipadá těsná příliš, a to jak při pohledu ze hřbitova, tak na hřbitov z  kavárny v nákupní galerii. Ale na druhou stranu, možná to trochu vrací integritu našim životům: Když Josef II. vykázal mrtvé z města jako nehygienický odpad, otevřel rychlou cestu k dnešnímu pštrosímu řešení otázek, které před nás staví vědomí vlastní smrtelnosti. Ve středověkých městech se jen krátkou uličkou dalo dojít z tržního náměstí ke hřbitovu, obklopujícímu městský kostel. Memento mori je vždy užitečné a vlastně je moc dobře, že si město svým růstem došlo pro mrtvé, které z něj Josef II. vypudil.
Na fotografii A. Alexandra z doby kolem roku 1925 je počestně neorenesanční budova hostince U Flory (Na Floře) na rohu Vinohradské a Jičínské. Tady dnes stojí OC Atrium Flora. Pozemek za hostincem, vymezený Jičínskou a zdmi Olšanských hřbitovů III a IV, nebyl zastavěn. Naopak naproti, v bloku mezi ulicemi Jičínská, Sudoměřická, Přemyslovská a Lucemburská, se ve 2. polovině 20. let rozrůstaly Grandgaráže Flora. Dnes tam stojí sterilní blok kanceláří, obchodů, restaurace a hotelu Luxembourg Plaza.

V ÚTERÝ 10. ŘÍJNA 2017 SE SEJDEME v 11.30 A VE 14.00 NA VINOHRADSKÉ PŘED OC FLORA. TĚŠÍM SE NA VÁS.   

Září 29, 2017

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 3. ŘÍJNA 2017

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 10:12 pm

ČTENÍ NA CESTU K DVOJDOMU BRATŘÍ ČAPKŮ

V roce 1907 se MUDr. Antonín Čapek a jeho manželka rozhodli odejít z Úpice a koupili pozdně klasicistní dům čp. 532/III na Malé Straně (Říční 11). Z jejich tří dětí se sem s nimi stěhovali už jen synové Josef a Karel, nejstarší Helena se o tři roky dříve vdala do Brna. Oba bratři tu zůstali i poté, co se rodiče roku 1916 přestěhovali do Trenčianských Teplic, kde otec působil jako lázeňský lékař. Josef se v roce 1919 oženil, po narození dcery Aleny v roce 1923 se s manželkou Jarmilou načas přestěhovali k její matce na Purkyňovo náměstí na Královských Vinohradech, tedy dnešní náměstí Míru. Antonín a Božena Čapkovi se do Prahy vrátili téhož roku, paní Božena krátce nato zemřela a dr. Čapek se pak nastěhoval do nového domu dosud svobodného syna Karla, v druhé polovině dvojdomu se svou rodinou usadil Josef. Dvojdům projektoval Ladislav Machoň, stavělo Stavební a bytové družstvo odboru městských úředníků při Všeúřednické besedě na Královských Vinohradech. MUDr. Antonín Čapek tu pak bydlel až do své smrti v létě roku 1929. Sousední fotografie zachycuje uvedení nového obyvatele: Karel Čapek se 26. srpna 1935 oženil s Olgou Scheinpflugovou.
Karel Čapek napsal 7. dubna 1924 své budoucí manželce: „Milá Olino, už jsem se zhruba přestěhoval, jsem utahán jako herka a je to zatím jako cikánský tábor. Bohužel na zítřejší premiéru nemohu přijít, protože si ještě netroufám jít v noci domů po těch rozkopaných cestách.“ Premiéru měla ve Vinohradském divadle inscenace pohádkového dramatu Gerharta Hauptmanna Potopený zvon v režii dr. Jana Bora, kde Olga Scheinpflugová hrála Routičku. O den později jí Čapek píše: „Drahá Olino, zrovna v tuhle hodinu hraješ premiéru, a já se nemohu jít na Tebe podívat; jsem špinavý, utahaný, polámaný, neholený, s černými nehty a prsty plnými záděr; nevypadám ani dost málo lákavě nebo aspoň civilisovaně. Dnes už třetí den nám vozili nábytek, – šlo to jen na pérových vozech, nábytkový vůz by se tam nedostal. Museli jet osmkrát, představ si to nošení, ten rostoucí nepořádek; a při tom v bytě pracovali truhláři, instalatéři, čalouníci, zedníci, montéři, natěrači a já nevím kdo ještě; větší chaos a nelad jsem ještě nezažil. Zítra si srovnám knihy a nechám přitlouci obrazy, budu mít co dělat od rána do noci, aby vzniklo aspoň trochu pořádku.
Z kormutlivé zkušenosti vytěžil Karel Čapek několik půvabných textů, úryvkem připomenu alespoň jeden, Periférie, který vyšel 9. srpna 1925 v Lidových novinách: „Občané, vlastenci a Pražáci, máte-li zálibu v dalekých a poněkud divokých cestách, pokuste se prostudovat okraj Prahy; budete nuceni zlézat hromady rumu a šotoliny, budete se brodit blátem i prachem, budete klopýtat bez mapy i kompasu nevýslovnými bezcestími, ale objevíte dvě věci; předně že Praha roste, a za druhé že roste trochu divně. Shledáte-li, v jakých dalekých končinách zarazili noví Pražáci svá sídla, naplní se vaše srdce divou radostí, že tam nebydlíte vy; poznáte, že bydlet ve zdravém vzduchu periférie není jen záviděníhodný blahobyt, nýbrž i kozácký heroism. Za druhé však poznáte, že vzrůst Prahy je řízen jakýmisi zvláštními a osudnými zákony: zdá se, že nová a budoucí Praha bude stejně neprostupná a nesouvislá jako stará Praha.
A protože se dnes žádá vyváženost, připojím ještě jeden kousek Karla Čapka ze sloupku O vlastním okolí z roku 1937: „Tak vidíš, člověče: když jsi se sem stěhoval, byla to taková mrzká periférie. Byly tu ohrady a smetiště a rokle, byla tu ještě žitná pole, ale zválená od všeliké verbeže; a teď už tu lidé věší záclony, zedníci zvoní kladívky a paní niťařka s rukama zkříženýma na životě očekává prvního zákazníka. A jaké to jsou jasné, prostranné domy, co lidu se do nich vejde, jaká je to krása! Jen se podívejte, málo-li práce se tady nadělalo za mé paměti! To všechno kolem se, panečku, postavilo za tu dobu, co tady žiju. Tak vida, stálo to za to, a ne nadarmo jsem tu žil. Rosteme, rosteme: to se nám musí nechat. Jen aby se těm novým lidem tady dobře vedlo, myslí si člověk starousedlý se silným pocitem lokální paternity.
Dvojdům bratří Čapků je neoddělitelný od své zahrady. Máme o ní řadu svědectví, samotné drobné reflexe Karla Čapka, publikované v letech 1925–1927 po doplnění třemi dalšími texty nakonec složily v roce 1929 půvabnou knížku Zahradníkův rok. Je to vlastně Bildungsroman Čapků-zahradníků, jak potvrzují vzpomínky Františka Langera, zachycující jejich zkoušky a omyly. Z Langerova jímavého textu Osiřelá zahrada – pohlížím na ni v únorových dnech roku 1939 alespoň základní evokaci: „Ta zahrádka u domku byly vlastně zahrádky dvě. Josefova půlka, do které Karlova nepozorovatelně přechází, dýchá víc přirozeností, tolik – že neméně krásná – vůbec nezdůrazňuje, ba dokonce tají svého tvůrce. Což je jistě stejně umné, jako co udělal ze svého dílu Karel. Ten ve své kouzlil, stavěl, komponoval v celku, plýtval detaily, hýřil důvtipem, a tak nám připomíná jeho zahrádka jeho nějakou knížku, je rovněž projevem jeho bohatého ducha, rozložité osobnosti, geniality. Je to pravá zahrádka tvořivostí posedlého umělce.

Doporučuji virtuální prohlídku domu: http://www.praha10.cz/akce-a-projekty/ostatni-projekty/virtualni-prohlidka-capkovy-vily.aspx

[Čapkovy dopisy cituji ze souboru ČAPEK, Karel. Listy Olze: Korespondence z let 1920-1938. Praha: Československý spisovatel, 1971, s. 191-192., sloupky jednak ze XIV. svazku Spisů Karla Čapka (ČAPEK, Karel. Od člověka k člověku I. Praha: Československý spisovatel, 1988, s. 504.), jednak z výboru ČAPEK, Karel. Jak se co dělá: Sloupky. Praha: Československý spisovatel, 1973, s. 152. První fotografie je z knihy citované zde na prvním místě (obrazová příloha č. 38), fotografie bratří Čapků na zahradě a Karla Čapka na skalce ze souboru Karel Čapek ve fotografii (Praha: Panorama, b. r., č. 22 a 30), ze stejného zdroje pochází i kresba Věry Brázdové (zadní obálka vložené brožury.]

V ÚTERÝ 3. ŘÍJNA 2017 SE SEJDEME V 11.30 (PRVNÍ SKUPINA) A VE 14.00 (DRUHÁ SKUPINA) NA NÁMĚSTÍ JIŘÍHO Z PODĚBRAD PŘED KOSTELEM NEJSVĚTĚJŠÍHO SRDCE PÁNĚ. TĚŠÍM SE NA VÁS, UKRUTNĚ SE MI STÝSKALO.

Uložit

Uložit

Older Posts »

Blog na WordPress.com.