Czumalova nástěnka

Říjen 22, 2018

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 23. ŘÍJNA 2018

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 11:06 am

V ÚTERÝ 23. ŘÍJNA 2018 SE NEBUDEME DĚLIT NA DVĚ SKUPINY, ALE SEJDEME SE VŠICHNI VE (PŘED) 14.00 PŘED KOSTELEM SV. VOJTĚCHA A SV. ANEŽKY. VE 14.30 PAK NAVŠTÍVÍME LIBEŇSKÝ ZÁMEK A V 15.00 LIBEŇSKOU SOKOLOVNU. (DOPRAVA: TRAMVAJE Č. 10 A 39, ZASTÁVKA LIBEŇSKÝ ZÁMEK). TĚŠÍM SE NA VÁS.

Reklamy

Říjen 14, 2018

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 16. ŘÍJNA 2018

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 6:32 pm

DVAKRÁT PALÁC SVĚT

Horní snímek z první poloviny 40. let zachycuje palác Svět (František Havlena 1932-1934) s náměstím, vzniklým ze Světova nábřeží zakrytím Rokytky. Tržiště tu bylo od počátku, jak dokládá Alexanderův snímek pořízený 4. listopadu 1935).

 

Ke slíbeným fotografiím nádavkem úryvek z textu Bohumila Hrabala Moje Libeň:

Ale hlavně mě fascinovala Libeň, podnikal jsem výpravy tam, kde jsem ještě nikdy nebyl, ulička Na hrázi, hlavní třída, postranní uličky vedoucí do Židů, ulice Bratrská, ulice Na žertvách, kudy projížděly vlajky ještě hnané na páru, Kotlaska a hlavně potok Rokytka, to všechno mne uvádělo v úžas, procházel jsem se i v noci, tak jsem se nemohl nasytit poezie této periférie, nad kterou se na Palmovce tyčil plynojem ve tvaru koule. Chodíval jsem na pivo a na večeři pokaždé do jiné hospody a pokaždé, když jsem vešel do výčepu a pak do lokálu, pokaždé jsem byl zasažen bleskem, tak zamilovaný jsem byl do této periférie, lemované Maninami a Vltavou a její navigací, nad kterou se tyčily vrcholy Bulovky a Hájku s Červenou bání. Ten čas jsem měl pocit a pak trvalý dojem, že všechny ty uličky a ulice, všechny ty hospody, všechno je připraveno jen a jen pro mne, že tato periférie na mne čeká, že je určena jen a jen pro moje oči. Všichni obyvatelé Libně mi připadali, že jsou z téhož těsta jako jsem já, že se podobají obyvatelům mého Nymburka. a já jsem s nimi navazoval přátelství, každý den jsem s nimi jedl a pil ta naše nekonečná piva jak u Hausmanů, tak na Staré poště, chodil jsem se džbánkem pro pivo i k Liškům a k pivovaru, ke Kroftům a ke Kloučkům, někdy jsem se džbánkem došel až k Doudům a do Merkuru, jen abych si vychutnal tu cestu uličkami s rozzářenými výčepy. A skoro každý večer, někdy i dosti pozdě, jsem tiše stoupal nahoru na Hájek, jindy na Šlosberk, abych se tam z vrcholku nemohl vynadívat na Libeň prostírající se pode mnou, když tam na obzoru se třpytila světla centra Prahy.

(Horní fotografie je opět z knihy Jana Jungmanna Libeň – zmizelý svět, obr. 42 na s. 21, dolní z knihy Pavly Státníkové Trhy a tržiště z řady Zmizelá Praha, kterou vydalo nakladatelství Paseka v Praze a Litomyšli roku 2010, obr. 144 na s. 171. Vzpomínku na Libeň zařadil Bohumil Hrabal do sbírky Život bez smokingu, Československý spisovatel, Praha 1986, úryvek ze s. 244-245.)

V ÚTERÝ 16. ŘÍJNA 2018 SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 12.00 A 14.00 NA ELSNICOVĚ NÁMĚSTÍ PŘED PALÁCEM SVĚT. TĚŠÍM SE NA VÁS.

Říjen 10, 2018

POZVÁNÍ DO DIVADLA

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 10:11 pm

Říjen 7, 2018

DVA ŽELEZNIČNÍ PŘEJEZDY

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 11:52 am

Obávaný přejezd na Palmovce fotografoval 15. března 1968 Ondřej Řepka. Snímek reprodukuji z knihy Jana Jungmanna Libeň – zmizelý svět (Praha: Muzeum hl. m. Prahy, 2010). Závory nejsou vidět, neboť je někdo urazil, což tu nebývalo zcela neobvyklé. Proto muž v uniformě ČSD v jízdní dráze. Už zde rovněž několikrát citovaná kniha Kateřiny Bečkové Nádraží a železniční tratě z řady Zmizelá Praha (Praha – Litomyšl: Paseka – Schola ludus-Pragensia, 2009) identifikuje projíždějící vlak jako č. 1103 do Turnova s odjezdem z Těšnova v 8.45. Ze stejné knihy pochází fotografie přejezdu v ulici Na žertvách z roku 1963. Autorem snímku je Petr Paul.

 

HUSOVA KAPLE V LIBNI

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 11:45 am

Předstupněm libeňského sboru Českobratrské církve evangelické byla rychle rostoucí kazatelská stanice klimentského reformovaného sboru. Bohoslužby se konaly v propůjčované školní třídě a naléhavost potřeby vlastního sborového domu stále stoupala, jak přibývalo obyvatel a přibývalo také těch, kdo přestupovali z katolické církve. V roce 1920 získán za 18 000 Kč pozemek, s přispěním amerických podporovatelů vyměněn za vhodnější v ulici U pošty a tak mohl být 6. července 1922 slavnostně položen základní kámen a zahájena stavba podle projektu architekta Bohumíra Kozáka. Už 26. listopadu téhož roku první synodní senior Českobratrské církve evangelické a farář klimentského sboru Josef Souček dostavěnou Husovu kapli slavnostně uvedl do užívání. Stavební náklady dosáhly 550 000 Kč. Sbírky a dary pokryly jen menší část a zbývajících 330 000 Kč zůstalo ke splacení.
V roce 1925 se z kazatelské stanice stal filiální sbor a roku 1929 samostatný sbor. Dosavadní vikář Vladimír Jehlička byl zvolen prvním farářem nového sboru, k němuž kromě dnešní Prahy 8 a Prahy 9 patřily Dolní Počernice, Horní Počernice, Satalice, Vinoř, Kyje, Kbely, Dolní Chabry, Horní Chabry, Čimice, Chvaly, Svépravice a Brnky, koncem 30. let odtud vznikl filiální sbor v Kobylisích. V roce 1928 byla na přízemní kapli nákladem 725 000 Kč nastavěna čtyři patra a nájem pak pomáhal splácet dluh. Jeden z největších pražských sborů (přes 4 000 členů) vykonal v průmyslové severní a východní části Velké Prahy mnoho záslužné práce jak před válkou, tak během okupace. Pokračoval v ní po osvobození, také prostřednictvím kazatelských stanic v Horních Počernicích, Kyjích, Hloubětíně, Vysočanech, Kbelích a Bohnicích. Do 2. poloviny 40. let už sbor vstoupil bez dluhu. Na prahu 50. let se osamostatnil filiální sbor v Kobylisích, samostatný sbor vznikl také z kazatelské stanice v Horních Počernicích.
Pokles členů sboru, odpovídající nepřízni poúnorového režimu, nezastavil ani jeho pád: do konce století se jejich počet dostal už pod hranici 600. V letech 1991-1993 domu přibylo další patro, do půdy byly vestavěny tři byty pro učitele Evangelické teologické fakulty University Karlovy, zřízen výtah a rekonstruovány a nově vybaveny sborové prostory. Pro život sboru ale nebyla 90. léta lehkým obdobím, včetně nákladného odstraňování následků předchozí rekonstrukce na jejich konci. Výroční zpráva za rok 2017 uvádí 115 členů s hlasovacím právem, podstatné ale je, že se zvyšuje jejich aktivita, také účast na bohoslužbách mírně stoupá.
(Více můžete najít na stránkách, z nichž jsem většinu informací čerpal: http://liben.evangnet.cz/, tedy na stránkách vedených nejen výborně, ale také dlouho, mezi evangelickými sbory byl, pokud si vzpomínám, libeňský na webu jedním z prvních.)

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 9. ŘÍJNA 2018

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 11:43 am

Také pro zájemce o čtvrti Velké Prahy je velkým požehnáním Historický atlas měst České republiky, který postupně vydává Historický ústav Akademie věd České republiky. Ze svazku č. 14 Praha-Libeň (Praha 2006) pro vás reprodukuji mapu libeňského Židovského města s rozmístěním živností a továren, kterou vytvořila Václava Horčáková.

V ÚTERÝ 9. ŘÍJNA 2018 SE SEJDEME OPĚT VE 12.00 A VE 14.00 PŘED LIBEŇSKOU SYNAGÓGOU (čp. 601/VIII, Ludmilina 20, roh ulic Zenklova a Na žertvách, nejbližší stanice metra a tramvají Palmovka). TĚŠÍM SE NA VÁS.    

Září 30, 2018

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 2. ŘÍJNA 2018

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 6:59 pm

LIBEŇSKÁ SYNAGÓGA

Na dvoře synagógy rostly akáty, a ty když v létě kvetly, jako by padal sníh. Dneska se sníh sypal už od rána. U plotu nějaká ženská kladivem roztloukala bedýnku od jižního ovoce a prkýnka rovnala do dětského kočárku. A docela za synagógou bylo pohřebiště kulis. Tady leželo to, co si už nechtěli odvízt ani ochotníci. Sádrová Venuše popsaná nemravnými obrázky, schody, které nevedly nikam, rozbité zrcátko, spirály z kanape, mořská tráva. A déšť a sníh to porichtovaly tak, že vespod se ty komedie vracely nazpátek do země, docela se měnily v humus, plný rezatých hřebíků a skel. To jen sem tam trčelo cosi z té hromady, co při trošce fantazie vypadalo jako něco. Když sem chodívali technikáři divadla močit, nejdřív odhadovali, pak se hádali a nakonec podávali důkazy, že tohle je větev z ardenského lesa a tohle je pelest z Veselých paniček Windsorských. A že kluci vystříleli prakem skoro všechna okna, tak větve akátů vrůstaly do synagógy a naopak z rozbitých oken zase čouhaly kulisy na dvůr.
Ale nejpěkněji tady bývalo před vánočními svátky. To každý rok, tak jako dnes, se zde prodávaly vánoční stromky, celý remízek smrčků a jedliček, a lidé brali ty stromky, úderem o zem je donutili, aby se větvičky rozevřely a ukázaly, jestli to jsou smrčky pěkné, nebo jen takové, kterým je třeba přidělat chybějící chvojí. Dneska padal sníh od rána a nádvoří vonělo jehličím.

Nejspíš jste poznali začátek povídky Bohumila Hrabala Pražské jesličky ze sbírky Pábitelé, která poprvé vyšla v roce 1964. Autor mezi léta 1958 a 1962 pracoval jako kulisák v Divadle S. K. Neumanna a to tehdy užívalo jako sklad kulis libeňskou synagógu, zvanou Nová pro odlišení od Staré synagógy. Ta stála od sklonku 16. století v jádru libeňského ghetta, v Koželužské ulici. Poloha při řece vystavovala Starou synagógu častým povodním, nejvážněji ji poškodila ona velká v roce 1845, a stav budovy byl už takový, že nezbývalo, než ji roku 1862 zbořit. Pro Novou synagógu bylo tak zvoleno místo o něco výše, mimo území bývalého ghetta a ve vazbě na hlavní libeňskou třídu, zároveň poněkud stranou jejího ruchu. Základní kámen byl slavnostně položen 23. listopadu 1846 za účasti devětadvacetiletého arcivévody Štěpána Františka Viktora Habsbursko-Lotrinského, tehdy místodržícího v Čechách. Současně se synagógou se stavěly škola a špitál. Stavbu brzdil nedostatek prostředků a synagógu slavnostně otevřeli až 17. srpna 1858. V Libni tehdy žilo kolem 200 židovských rodin, Židé tvořili zhruba 13% libeňské populace.
V září 1941 byla synagóga uzavřena. Po osvobození se sem již bohoslužby nevrátily a kulisy nebyly to jediné, co se zde v poválečné periodě skladovalo. Zanedbaná stavba brutálně zbavená svého prostředí nakonec o vlásek unikla zboření při výstavbě stanice metra. Od roku 1994 ji spravuje Židovská obec v Praze a do života města vrací sdružení Serpens.
Přidávám ještě kousek Hrabalových Pražských jesliček, pasáž, kdy se jde kulisák Baďouček při představení dramatizace Dostojevského Zločinu a trestu podívat ven, jaké je a druhý den bude počasí:

Hmatal po zdi, otevřel vrata a v modrounce růžové noci to viděl. Lehce mžilo a sníh žloutl, synagóga na druhé straně ulice byla temná jak kmeny javorů v předjaří. Vánoční stromky ležely na hromadách a z portálu se zdvihla Sylva, opuštěná psice, bastard vlčáka a bernardýna, a když klusala chodníčkem k bráně, čvachtal jí pod tlapama sníh. Kdosi prostrčil ruku skrz bránu do dvora synagógy, pohladil psici a ona se vracela k portálu, aby ráno, až první kupci vejdou do Pramenů a Masen, Sylva se vloudila s nimi a počkala, až jí prodavačky dají zbytek s pultu. Tak to vezme krám od krámu, až nahoru ke kříži. Tam si zdřímne a odpoledne to vezme zase dolů, aby navečer byla zase u synagógy. Tak to dělá už deset let, a když měla vřed, lidi z ulice ji odvezli na operaci k panu doktorovi Welemu. Kulisák Baďouček ji teď viděl, jak čvachtá mokrým sněhem, asi si šla lehnout do portálu a tam snít o soudečku na krku a zasypaných poutnících. Zavřel vrata a vrátil se.

(Pohled na Novou synagógu z 90. let 19. století reprodukuji z knihy Jana Jungmanna Libeň – zmizelý svět, Praha 2010, s. 38, výsek plánu s Novou synagógou uprostřed z Orientační knihy Velké Prahy a Modřan, Praha 1948.)  

V ÚTERÝ 2. ŘÍJNA 2018 SE SEJDEME VE 12.00 (PRVNÍ SKUPINA) A VE 14.00 (DRUHÁ SKUPINA) PŘED LIBEŇSKOU SYNAGÓGOU (čp. 601/VIII, Ludmilina 20, roh ulic Zenklova a Na žertvách, nejbližší stanice metra a tramvají Palmovka). TĚŠÍM SE NA VÁS, STÝSKALO SE MI.

   

 

Září 27, 2018

ZPÁTKY DO LAVIC!

Filed under: POZVÁNÍ DO KAVÁRNY — V. Cz. @ 7:19 pm

 

Milé kolegyně, milí kolegové, členové akademické obce UK (University v kavárně)!

Léto skončilo s kalendářní přesností a označení nastávajícího semestru jako zimního už nezní tak absurdně. Doufám, že s prázdninami máte lepší zkušenost, ty mé zase skončily dřív, než stihly začít. Ač neodpočat, jako každoročně se do všech škol těším. Po dohodě s naším laskavým hostitelem budeme nadále dodržovat pravidlo prvního úterý v měsíci. Přednášky v tomto akademickém roce se tedy konají 2. října 2018, 6. listopadu 2018, 4. prosince 2018, 8. ledna 2019, 5. února 2019, 5. března 2019, 2. dubna 2019, 7. května 2019 a 4. června 2019.

Ať je náš nový akademický rok plodný!

V. Cz.

 

 

Srpen 25, 2018

O TURISTICKÉM PRŮMYSLU

Filed under: PRSTEM UKÁZÁNÍ — V. Cz. @ 12:32 am

Kdysi, ještě v časech, kdy můj blog musel více sloužit jako samizdat, jsem zřídil rubriku Prstem ukázání. Občas jsem v ní ukazoval na texty, které by v obecné inflaci slova neměly podle mého nejhlubšího přesvědčení zapadnout. Zpětně si uvědomuji, že to většinou byly texty, které za mne a lépe, než bych svedl, formulovaly něco harmonicky rezonujícího právě s mým nejhlubším přesvědčením. Už léta jsem na ni nesáhl a skoro na ni zapomněl.
Neustále mě k nepříčetnosti rozčiluje, kolik je u nás zamlčovaných témat a jak neblahé důsledky má, že se o nich nemluví. Těžko se pak divit všem těm Klausům, Zemanům, Babišům, volebním úspěchům ODS, KSČM, SPD atd. Tolik králů je nahých a my nic. Nejvíc mě samozřejmě štvou tabu týkající se mé každodenní reality, tedy vysokého školství, kde už se pracovní podmínky, platy, praxe smluv a úvazků, omezování akademických svobod a vnitřní demokracie dostaly za hranici území, kde by vám jejich vylíčení byl někdo zvenku ochoten uvěřit. Také bych si nejspíš jako příslušník neakademického okolního světa neuměl představit, co vysokoškolský učitel cítí, sleduje-li aktuální debaty o výši minimální mzdy nebo dozví-li se výši prakticky jakéhokoliv platu kohokoliv se srovnatelným a zvláště nižším vzděláním.
Není to ale zdaleka jediné tabuizované téma. A tak jsem zajásal nad článkem chytré mladé politoložky Kateřiny Smejkalové. Argumentovaně pojmenoval téma, které mě už nějaký čas velmi trápí jako (snad) odborníka na město a milovníka věcí autentických. Kdo mě znáte, znáte i mou nenávist k turistickému průmyslu: Cestování je pro elity. Tím myslím elity intelektuální, nikoliv ekonomické, tedy lidi, kteří chtějí a umějí poznávat, otevírat se novému, lidi připravené a s potenciálem být cestováním obohaceni a vlastním obohacením obohacovat druhé. Kolik jich je? Zhruba stejně jako těch, kdo jsou schopni plnohodnotně vystudovat vysokou školu. Tedy kolem 5% populace. Zlo turistického průmyslu spočívá v přesvědčování oněch zbývajících 95%, že jejich prázdnotu vyplní cestování. Nevyplní, jen ji roznáší po světě jako ptačí chřipku. Jeho klientela se vesměs chová stejně jako před televizní obrazovkou: Nechce vidět nic nového, to namáhá a děsí. Chce vidět to, co už viděla, chce potvrdit klišé, do nichž si přeložila (byl jí přeložen) svět. Zlo turistického průmyslu spočívá především v tom, že překládá svět pro blbce. Tedy bere ho těm, kdo blbci nejsou. Je nemravné okrádat chudé. I chudé duchem. Ale nechme mých nenávistí, ve vztahu k turistickému průmyslu nedokážu být dobrým křesťanem a v té mase nehledám jednoho spravedlivého. Přečtěte si raději méně nenávistný, zato analytičtější text Kateřiny Smejkalové:
http://denikreferendum.cz/clanek/28170-buh-jmenem-turismus

 

Srpen 11, 2018

DALŠÍ ODEŠLÁ VĚC MÉHO ŽIVOTA

Filed under: Z MÉHO ŽIVOTA — V. Cz. @ 12:13 pm

Pro média typická událost okurkové sezóny, ale pro mne je to další zápis do rostoucího seznamu mizejících věcí, z nichž se skládá můj svět. Už jsem jich na tomto blogu pár zmiňoval, dnes jsem si ale předsevzal, že nadále nebudu jejich registraci zanedbávat. V pátek 10. srpna 2018 jela naposled v pravidelném provozu pantografová jednotka 451.025 z Libně do Podbaby. Novináři při té příležitosti jeden od druhého opisovali přezdívku žabotlam. Slyšel jsem ji poprvé, znám ji jako emilku (podle původního značení EM 475.1) či prostě pantograf, panťák, panťas. Rád jsem panťákem jezdil a stýská se mi po něm, měl jsem tam své oblíbené asociální místo zvané bidýlko (viz další fotografii) a zpětně oceňuji, že proti současným soupravám řady 471 tu nebylo právě ticho. Panťák seděl na kolejích tvrdě a kravál postupně rostl, jak soupravy stárly a ledacos se uvolnilo, rachtalo a skřípalo. Proč se mně, neurotickému milovníkovi ticha, po tom kraválu stýská? Nebylo v něm slyšet, jak jsou spolucestující důležití, neupřímní či hloupí do svých mobilních telefonů, jak správné mají politické názory a jak hlasitě zveřejňují soukromé stránky svých životů, na nichž mě zajímá jen jediné, aby nevstupovaly do života mého.

Železnice je stále méně světem vůní. Letní venkovská nádraží voněla rozpálenými prkny a pražci napuštěnými karbolkou, teplým kovem kolejnic a šmírem výměn, dehtovaným žlábkem, kvetoucími muškáty v pečlivě zalévaných truhlících a vítr tam občas donesl vůně právě posečeného pole, sušícího se sena nebo zvětralého piva a laciných cigaret z nádražní hospody. S koncem parní trakce vůní skokem ubylo, spálená nafta jen smrdí. Věřím, že ráj voní jako pára z lokomotivy. Také panťák měl svou charakteristickou vůni/smrad. Mírně se měnila s proměnou denní a roční doby, podle toho, jak nalití a zpocení byli cestující, ale základní vůně/smrad byla konstantní. Záchody na ní měly svůj podíl, ale základem bylo něco obtížně definovatelného. Nevím, odkud se vzala, jistě tak nevoněla omyvatelná koženka sedadel, ani počmáraný a posprejovaný umakart stěn. Snad se jen za ta léta provozu nastřádaly pachové stopy našich životů.

Loučím se fotografií z Kralup nad Vltavou, kde jsem do panťáku nastoupil naposled. Můj velmi osobní vztah k němu se ale formoval na trati Beroun – Praha, dojíždím do Prahy z Dobřichovic jako jeden z těch, pro něž byly řady 451 a 452 vyvinuty. Jezdily tu od roku 1973, kdy byl úsek elektrifikován, sám jsem do nich začal pravidelně nastupovat v roce 1982. V Kralupech to bylo naposledy proto, že tam sloužily déle, kdežto u nás se postupně vytratily během roku 2010, jen občas ještě nasazeny, když nastala nějaká potíž. Neuvěřitelná výdrž, řada se vyráběla od roku 1964, teoretická životnost překročena trojnásobně. Ale nejen výdrž fyzická, morální opotřebení veškeré žádné, jejich design nezestárl. Dodnes si pamatuji jednu z fotografií, na nichž jsem panťák spatřil poprvé (u nás na nejzápadnějším západě, kde jsem tehdy bydlel, nejezdil), na trati se na ní v plném lesku míjel s ušmudlaným vlakem taženým dýmající parní lokomotivou. Ten jel zjevně do minulosti, kdežto panťák se svižnou stovkou řítil k budoucnosti. Proto také dnes žádnou žabí tlamu nevidím, jen ušlechtilou tvář oné budoucnosti dobyté vědeckotechnickou revolucí. Optimistická krása v ní zůstala i poté, co nás optimismus definitivně přešel a budoucnost se na nás šklebí tlamou ohavnou.

(Zdroj fotografií musím odbýt alibistickým archiv autora. Tentokrát proto, že jsem si je různě z internetu postahoval, aniž bych tušil, že někdy použiji . Autorům se omlouvám, nesledoval jsem nic nekalého.)

 

Older Posts »

Vytvořte si zdarma webové stránky nebo blog na WordPress.com.