Czumalova nástěnka

Duben 23, 2017

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 25. DUBNA 2017

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 5:10 pm

MĚSTSKÁ BRÁNA KRÁLOVSKÝCH VINOHRAD

Město si uvědomujeme v jeho uzavřenosti, v jeho hranicích. To zakládá podstatné významy městských bran. Jiná je samozřejmě situace města v hradbách a jiná situace města před branami. I v tom představují nová pražská města, těsně obrůstající historická  města v hradbách, vzrušující téma. První fotografie z roku 1874, pořízená někdy v 1. polovině 70. let 19. století, ukazuje jednu z bran, jíž se Nové Město pražské otevíralo prostoru rodících se Královských Vinohrad, Žitnou. Brána, dokončená v roce 1694, se nacházela uprostřed kurtiny barokního opevnění č. XXVI-XXVII. Fotografie z roku 1874 vznikla na rozloučenou, téhož roku se po dlouhých průtazích začaly fortifikační stavby bourat a za tři roky už Nové Město a Královské Vinohrady nic neoddělovalo.
Bránu pro vstup do města potřebujeme především významově a neexistuje-li reálně, hledáme náhradu symbolickou. Nádraží 19. století funkci městské brány ochotně převzala a jejich architektura často s významy symbolické brány pracovala. Královské Vinohrady měly to štěstí, že je železnice podešla tunely a od Nového Města oddělila jen kolejištěm hlavního nádraží. Pro umístění vlastního vinohradského nádraží to ale představovalo komplikaci. (Stranou nechme pro tuto chvíli fakt, že se Královské Vinohrady sice vyhnuly nahrazení městských hradeb novou hradbou železnice, ale později se tu nová nepřekročitelná hradba vytvořila vedením průjezdné automobilové dopravy po bývalém hradebním pásmu.)
Prvním vinohradským tunelem, vyraženým v letech 1869-1871, od 19. září 1871 jezdily nejprve po jedné koleji vlaky Dráhy císaře Františka Josefa (KFJB, k. k. privilegierte Kaiser-Franz-Josephs-Bahn) z Prahy přes Benešov, České Budějovice a Gmünd do Vídně. O rok později, 15. srpna 1872 byl zahájen nákladní provoz na Pražské spojovací dráze na Smíchov, pro niž byla do tunelu položena druhá kolej. Na osobní provoz si počkala do 1. října 1888. Se zahájením osobní dopravy se otevřela i zastávka Královské Vinohrady. Její původní podobu vidíme na snímku, pořízeném od Zvonařky. Vlevo pod vrcholem Nuselských schodů vycházejí z tunelu obě tratě, na levou stranu směřuje kolej k zastávce Nusle-Vršovice, na pravou kolem barokní viniční kaple sv. Rodiny spojovací dráha pod Vyšehrad a přes Vltavu na Smíchov. Dřevěné budovy zastávky mezi nimi obsluhují obě tratě. Napravo už stojí hotel Excelsior, postavený v letech 1904–1905.
Svobodova fotografie ze stejné doby nabízí pohled z opačné strany. Nad vrcholu svahu nad zastávkou ční mohutný nájemní dům, který na místě usedlosti Zvonařka nechali v letech 1896-1898 postavit manželé Antonín a Josef Chmelovi. Zakrývá částečně První českou akciovou továrnu na šunky a uzenářské zboží Antonín Chmel, jejíž reklamní poutač nese na střeše. Sousední dvojici nájemních domů si postavil v letech 1892–1893 stavitel Eduard Rechziegel. Restaurace Zvonařka při Nuselských schodech v pravém z nich se tu na rozdíl od proslulého Chmelova závodu udržela dodnes.
Místo zastávky primárně určilo vedení tunelu. Ale nebylo to místo nevýznamné: Směřují k němu dvě důležité kompoziční a komunikační osy města. Jedna, dnešní Londýnská, je dána vedením tunelu. Druhou založila jedna z Wimmerových alejí, která směřovala podél hradeb od Koňské brány ke Zvonařce. Osa pokračovala i za bodem, kdy se od ní odklonila stará cesta do Nuslí (její trasu sleduje široký zákrut Bělehradské), dnešní Šafaříkovou. Tudy také jezdila už koněspřežná tramvaj, která měla konečnou stanici nad Nuselskými schody, a po ní tramvaj elektrická. Až do roku 1904, kdy se její konečná přestěhovala pod schody k nádraží. Po zahloubení a přemostění Bělehradské pak nádraží získalo spojení i z druhé strany, od Nuslí, prodloužením tramvajové trati na náměstí Bratří Synků.
Tato změna je spojena s přestavbou zastávky. V letech 1912-1913 byly koleje přeloženy, vybudována nová nástupiště a nadchod, postavena nová zděná staniční budova podle projektu Jana Heindla a ing. Němeček vyřešil problém úrovňového křížení trati na Smíchov s Bělohradskou jejím zahloubením a přemostěním. Půvab Heindlovy budovy, který začerstva uchovala dobová pohlednice, poněkud setřela přístavba a zjednodušení fasády v roce 1955. To už tu vlaky přes deset let nestavěly, zastávka byla zrušena po otevření II. vinohradského tunelu v roce 1944. Zastávka Královské Vinohrady / Königliche Weinberge (od roku 1942 Prag-Königliche Weinberge / Praha-Královské Vinohrady) tedy existovala 56 let, z toho 10 let jako železniční stanice, povýšená na ni v roce 1923 po přivedení kusé koleje z vršovického nádraží a v roce 1932 degradovaná zpět na zastávku).

(Reprodukce pocházejí z obvyklého zdroje. Snesl jsem si sice na stůl dost knih, největší a nejkvalitnější předlohy ale opět poskytla kniha Pavly Státníkové Vinohrady: Dobrá čtvrť pro dobré bydlení. Praha: Muzeum hl. m. Prahy, 2012.)

V ÚTERÝ 25. DUBNA 2017 SE SEJDEME V 11.30 A VE 14.00 NA ROHU ULIC BĚLEHRADSKÁ A POD NUSELSKÝMI SCHODY (TRAMVAJ Č. 11 NEBO 6, ZASTÁVKA NUSELSKÉ SCHODY). TĚŠÍM SE NA VÁS.

Uložit

Duben 15, 2017

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 18. DUBNA 2017

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 9:40 pm

ČTENÍ NA CESTU: DÍVČÍ KOLEJ BUDEČ
KAPITOLA Z KNIHY V. M. HAVLA  MÉ VZPOMÍNKY

„Někdy během roku 1922 se na mne obrátila členka OHČS[1] MUDr. Anna (Anča) Schustlerová-Matoušková s návrhem, aby OHČS něco podniklo také pro ubytování vysokoškolských studentek, kterých po první světové válce již hodně přibylo. Měla spolu se svou sestrou Julií, která se právě vrátila ze studijního pobytu v USA, nejen nadšení, ale i konkrétní představu, jak by u nás měla vypadat vzorná, definitivní dívčí kolej. Poněvadž se aktivně účastnila stavby studentské kolonie na Letné, věděla, že předpokladem úspěšné realizace jejích představ je, aby do akce byla zainteresována řada osob jak z úřadů, tak těch, kdo budou ochotni buď finančně nebo pracovně k realizaci plánu přispět. A tak se obrátila na mne, abych jí k tomu pomohl. Věděla, že mne zájem o činnost ve studentstvu ještě neopustil a že jsem, jako spoluiniciátor kolonie na Letné, vlastně i povinen udělat též něco pro ubytování studentek.
Představa dívčí koleje, jak mi ji vylíčila paní Anča, se mi líbila, avšak uvědomoval jsem si, že je potřebí najít především osobu, která za věcí půjde a bude umět tuto představu také realizovat v praxi. Samozřejmě jsem tuto osobu viděl v dr. Schustlerové. Proto jsem položil paní Anče podmínku své spolupráce, že u této akce vytrvá a sama převezme i vedení koleje. Přislíbila, i když ona ani já jsme tehdy netušili, jaké břemeno na sebe bere.
Tehdy existoval spolek Kolej vysokoškolských posluchaček, který spravoval jen asi 15 lůžek ve Spálené ulici a několik v Kateřinkách, vedle blázince. Tento spolek dostal sic od presidenta Masaryka dar 200.000 Kč na stavbu koleje, ale nenalezl se v něm nikdo, kdo by se akce ujal.
Dr. Schustlerová měla chuť, energii i podporu OHČS a Křesťanského kroužku. Dala se do práce přesto, že musela omezit svou lékařskou praxi. Dohodli jsme se, že ustavíme Stavební družstvo OHČS pro stavbu koleje Budeč, které bude mít nárok na státní podporu. Moje matka i já jsme zakoupili značný počet podílů. Družstvo se nám podařilo dobře ustavit. Předsedou byl prof. dr. Felber[2], jednatelkou MUDr. Anna Schustlerová a já pokladníkem.
K pozemku nám dopomohl přičiněním dr. Schustlerové její profesor MUDr. Weigner[3], a to ve Wenzigově ulici. Projekt koleje ochotně vypracoval ing. arch. B. Kozák[4], bratr příznivce našeho obrodného hnutí, prof. dr. J. B. Kozáka[5]. Náklad na stavbu byl odhadnut na 4 milióny Kč. Pozemek stál 128 000 Kč.
Přirozeně teď tu byl nemalý úkol opatřit potřebné peníze a úvěry. Udělali jsme dohodu s Kolejí vysokoškolských posluchaček, že vloží do stavby zmíněný dar od presidenta Masaryka za podmínky, že sama bude obsazovat část pokojů. Dále jsme jednali s ministerstvem zahraničí, aby si zakoupilo pro své výpravy studentů ze zahraničí, které tehdy samo organizovalo, určitou část lůžek, a to vkladem 50.000 Kč za každé vyhrazené lůžko, resp. pokoj. Také nám jistou částkou přispělo ministerstvo zdravotnictví, které mělo zájem, aby studentky medicíny měly možnost bydlet nedaleko svých fakult a ústavů. Takto se nám podařilo získat celý potřebný kapitál k tomu, abychom dostali státem garantovaný úvěr a zajistili stavbu.
Při ofertním řízení byl nám poradcem můj profesor z techniky a příbuzný Schustlerové prof. ing. dr. Stanislav Bechyně[6]. Stavba byla zadána firmě Českomoravská stavební, za kterou vedl stavbu můj spolužák z reálky i techniky ing. Jaroslav Brázdil (s nímž jsem i později po řadu let spolupracoval při svém podnikání na Barrandově). Při stavbě koleje byli našimi obětavými poradci ing. Zelený a ing. Karel Boháč. Náklad na stavbu nebyl překročen.
Návrhy na nábytek vypracovala a jeho dodávku zajišťovala bezplatně arch. Milada Petříková-Pavlíková, první čsl. architektka[7].
Kolej Budeč byla úspěšně vybudována a od listopadu 1925 obsazena studentkami. První ředitelkou se stala MUDr. A. Schustlerová. Když se později své funkce vzdala, po neshodě osobního rázu s některými členkami výboru Koleje vysokoškolských posluchaček, stala se ředitelkou Budče ing. Bergauerová, která za okupace i se svým manželem ztratila život v plynové komoře.“[8]

V ÚTERÝ 18. DUBNA 2017 SE SEJDEME V 11.30 A VE 14.00 NA KRÁLOVSKÝCH VINOHRADECH V ANGLICKÉ ULICI, NA CHODNÍKU MEZI ŠKRÉTOVOU A RUBEŠOVOU (ORIENTAČNÍ BOD: PIZZERIA LA TORRETTA). TĚŠÍM SE NA VÁS.            

[1] Obrodné hnutí čsl. studentstva bylo ustaveno z iniciativy Václava Marii Havla a Otakara Janoty v roce 1920 (Václav Maria Havel byl pět prvních volebních období, v letech 1920–1924, jeho předsedou). Z programového prohlášení, přijatého na třetí konferenci OHČS v roce 1922: „My, řádní členové OHČS, sdružujeme se v rámci OHČS, abychom společně pracovali na podkladě náboženském k obrodě člověka v duchu Krista, jež se projevuje účinnou láskou, touhou po poznání pravdy a snahou po konání dobra.“

[2] Prof. Ing. Dr. Viktor Felber (1880–1942), absolvent české a německé techniky v Praze, první doktor technických věd u nás. Na Českém vysokém učení technickém se v roce 1908 habilitoval v oboru technická mechanika, roku 1911 jmenován mimořádným, 1919 řádným profesorem mechaniky a termomechaniky. V akademickém roce 1920-1921 děkan Vysoké školy strojního a elektrotechnického inženýrství, v akademickém roce 1930-1931 rektor Českého vysokého učení technického. Kromě základních děl v oborech hydrauliky, mechaniky a termomechaniky vydal také pozoruhodné spisy Řád mravní a hospodářský (Praha: Etokratické hnutí, 1935) a Národní a sociální stát. Studie o společenské a národní organisaci a o budování státu (Praha: Jan Svátek, 1939). Ty už spadají do doby, kdy byl na vlastní žádost předčasně penzionován. V roce 1942 byl jako aktivní člen Národně-revolučního výboru inteligence zatčen a popraven.

[3] Prof. MUDr. Karel Weigner (1874–1937), profesor anatomie na Universitě Karlově, po dvakrát děkanem lékařské fakulty, v roce 1936 rektorem university. Od roku 1926 až do své smrti vedl pražský Anatomický ústav. Autor fundamentální pětidílné učebnice Topografická anatomie se zřetelem k studiu anatomie a k potřebám klinickým (2. vyd. Praha: Springer, 1930) a učebnic dalších, významný funkcionář Sokola, propagátor zdravého způsobu života, tělocviku a sportů, zakladatel Ústavu pro výchovu učitelů tělocviku, oblíbený učitel plastické anatomie na uměleckých školách a popularizátor vědy.

[4] Ing. arch. Dr. Bohumír Kozák (1885–1978) studoval na Českém vysokém učení technickém. Po absolutoriu v roce 1909 pracoval v ateliéru Osvalda Polívky, pak se stal hlavním architektem firmy V. Nekvasil a počátkem 20. let se osamostatnil.

[5] Prof. PhDr. Jan Blahoslav Kozák (1888–1974) studoval teologii, filosofii a teologii na universitách v Bonnu, Edinburghu, Vídni, Halle a Praze. V roce 1921 se habilitoval pro obory logiky, metodologie a noetika a 1926 i dějiny filosofie, od 1927 byl mimořádným, 1933 řádným profesorem dějin filosofie na Filosofické fakultě University Karlovy.

[6] Prof. Ing. Dr. Stanislav Bechyně (1887–1973) studoval do roku 1910 na pražské technice. Získal zaměstnání u firmy Skorkovský, postupně se tu stal vedoucím inženýrem a nakonec společníkem. V roce 1920 byl jmenován profesorem statiky, dynamiky a staveb ze železobetonu na Českém vysokém učení technickém, v letech 1926-1958 tu přednášel stavitelství mostů kamenných a betonových, obor, který ustavil. Dvakrát byl děkanem Vysoké školy inženýrského stavitelství. Jeho bohatá bibliografie obsahuje převážně vědecké studie a vysokoškolské učebnice betonového a mostního stavitelství.

[7] Milada Petříková (1895-1985) se dostala na České vysoké učení technické jako soukromá hospitantka, až po vzniku republiky byla uznána řádnou posluchačkou. Absolvovala v roce 1921, téhož roku (čtyři dny po promoci) se provdala za svého profesora Theodora Petříka (1882–1941) a otevřela si vlastní ateliér.

[8] HAVEL, V. M. Mé vzpomínky. Praha: Lidové noviny, 1993, s.150-151.

Duben 10, 2017

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 11. DUBNA 2017 NEBUDE

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 11:43 am

Prakticky celý uplynulý týden jsem v duchu pobýval v této ulici. Když ji Karel Maloch někdy kolem roku 1890 fotografoval, jmenovala se ještě Hálkova. Dnešní jméno Londýnská získala v roce 1926 a pak už je změnila jen jednou a celkem nakrátko, v letech 1940–1945 se jmenovala Mnichovská / Münchener Straße. To, co zakládá půvab ulice, prozrazuje její jméno nejstarší: V letech 1875­–1884 to byla Tunelová či Tunelská. Regulace určila vedlejším ulicím Královských Vinohrad šířku 17 metrů, hlavním 25 metrů, Londýnská je ale široká 30 metrů, aby domy, které ji obestavují, nezatěžovaly klenbu Vinohradského tunelu I. Je tu tak dost místa na stromy i předzahrádky a logika vedení tunelu naštěstí nenahrává průjezné dopravě na povrchu. Celé přilehlé části Královských Vinohrad dala ale logiku urbanistickou. Těšil jsem se, jak vám to všechno ukážu, ani o zajímavou architekturu tu není nouze. Organismus, který celou zimu odolával díky vakcinaci a dalším vědeckým prostředkům typu česneku, zelňačky, zázvoru a slivovice všem kolemjdoucím chřipkám a nachlazením, si ale nejspíš s novým jarem vzal v tomto ohledu volno. Mám pocit, že vše, co jsme svorně odvrátili, si to teď vybírá zpětně a najednou. Teplota neklesá, kašel neslábne, hlas se nevrací, schopnost pohybu nepřipomínajícího tolik stařecké šourání také ne. Minula hodina, která měla rozhodnout. Se srdcem bolavým (a vším ostatním jakbysmet) musím přiznat, že jsem svůj boj prohrál, a tedy nerad vyslat tuto zvěst:

PŘEDNÁŠKY SE V ÚTERÝ 11. DUBNA 2017  N E K O N A J Í  PRO NEMOC.

Jejich program se přesouvá na následující týden, místo setkání ještě včas připomenu, měnit ale nebudu. Na náhradě prostonaného času se domluvíme. POŽEHNANÉ VELIKONOČNÍ SVÁTKY VÁM, ŽEL, MOHU POPŘÁT JEN TAKTO NA DÁLKU. VĚŘÍM, ŽE SE UVIDÍME V ÚTERÝ 18. DUBNA. TĚŠÍM SE NA VÁS.

Duben 7, 2017

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 11. DUBNA 2017

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 4:43 pm

SLÍBENÉ OBRÁZKY (JARNÍ ÚKLID)
Nejprve komplikovaná situace čtyř tunelů pod Anglickou ulicí, přesněji pod budovou ČSOB (čp. 140/XII, Anglická 20, Václav Alda – Petr Dvořák – Martin Němec – Ján Stem­pel / A.D.N.S. architekti 1994–1996). Přidávám k tomu schéma vedení vinohradských železničních tunelů.
Další obrázek zachycuje podobu Nového českého divadla, letní pobočné scény Prozatímního divadla s kapacitou 3 000 diváků. Podle projektu Antonína Bauma ji na místě části dnešního bloku mezi ulicemi Škrétova, Anglická, Legerova a Čelakovského sady postavili roku 1876. Budova existovala do roku 1885, bezprostředně po její demolici byl pozemek zastavěn nájemními domy. V nejvýstavnějším z nich (čp. 386/XII, Anglická 5, Škrétova 1, Jan Troníček –­ Karel Horák 1886) byla od počátku kavárna, které se brzy začalo říkat po jejím zakladateli Josefu Demínovi Demínka. Jméno uchovává i dnešní plzeňská restaurace.
Nakonec pro porovnání původní plány a historický snímek fasády domu sochaře Bohuslava Schnircha (čp. 548/XII, Mikovcova 5, Antonín Wiehl – Jan Zeyer 1872-1875, přesněji návrh 1872, realizace 1874-1875) a tři florentské renesanční paláce, k nimž fasáda vědomě odkazuje: Medici-Riccardi (Michelozzo Michelozzi 1444-1460), Gondi (Giuliano di Sangallo 1490) a Guadagni (Simone del Pollaiolo, zv. il Cronaca po 1502).
[Obrázek Nového českého divadla pochází z klasického díla Alfreda Javorina Pražské arény: lidová divadla pražská v minulém století (Praha: Orbis, 1958, s. 314). Zdroj ostatních musím, žel, vyřešit oblíbeným alibistickým archiv autora, protože už moc nejsem schopen jejich původ zpětně rekonstruovat dál, než k příslušným složkám na mém externím harddisku, kde to věru potřebuje jarní úklid.]
V ÚTERÝ 11. DUBNA 2017 SE SEJDEME V 11.30 A VE 14.00 NA KRÁLOVSKÝCH VINOHRADECH V ANGLICKÉ ULICI, NA CHODNÍKU MEZI ŠKRÉTOVOU A RUBEŠOVOU (ORIENTAČNÍ BOD: PIZZERIA LA TORRETTA). TĚŠÍM SE NA VÁS.

Uložit

Duben 2, 2017

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 4. DUBNA 2017

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 10:57 am

K DOMU ČP. 77/XII, FRANCOUZSKÁ 4
Jednota československých soukromých úředníků vypsala v roce 1927 architektonickou soutěž na spolkový dům na místě dvou činžovních domů z 80. let 19. století při vyústění ulice, která se již rok jmenovala Francouzská (v letech 1884–1926 Palackého), na náměstí tehdy stejně čerstvě Mírové. (Náměstí se v letech 1884–1926 jmenovalo Purkyňovo, 1926–1933 Mírové, 1933–1940 Vinohradské, 1940–1945 Říšské, 1945–1948 znovu Vinohradské a od roku 1948 náměstí Míru.) Soutěž vyhrál Jaromír Krejcar a jeho vítězný návrh zde reprodukuji. Stavební program zahrnoval sedmipatrový trojtrakt s obchodním parterem a byty v patrech nad ním a dvoupatrovou budovu ve dvoře s restaurací a velkým společenským sálem, v parteru propojenou s domem při Francouzské. Vítězný návrh prošel ještě vývojem, než byl definitivní projekt v letech 1930–1931 realizován. S trochou nadsázky by se dal tento vývoj nazvat cestou od emocionálního funkcionalismu k funkcionalismu vědeckému.  Ustupující nejvyšší patro využil Jaromír Krejcar pro svůj ateliér a byt, který obýval se svou manželkou Milenou Jesenskou a dcerou Janou. (Na zákresu soutěžního návrhu do fotografie je na pohledu z náměstí vlevo vidět ještě původní stav domu čp. 585/XII, Francouzská 1, který postavil 1888-1889 Karel Janda. Působivá nárožní věž s kupolí byla v roce 1937 snesena, když se dům podle projektu Tomáše Šaška adaptoval a o dvě patra zvyšoval pro studentský domov a jídelnu sousedního Dívčího reálného gymnasia kongregace školských sester III. řádu sv. Františka.)
Obraz bytu můžeme složit z literárních svědectví. Nejprve dcera Mileny Jesenské a Jaromíra Krejcara (ČERNÁ, Jana. Adresát Milena Jesenská. Praha: Concordia, 1991, s. 75): „Když Jaromír dodělal dům Jednoty na Francouzské třídě. V jedné části byl byt a ve druhé Jaromírova kancelář. Bydlení to bylo kouzelné, kolem celého bytu byla terasa a nahoře ještě plochá střecha, která k bytu patřila, velké pokoje a okna přes celou stěnu – prostě přesně takový byt, po jakém s Jaromírem toužili.
Margarete Buberová-Neumannová, snacha filosofa Martina Bubera a později družka významného představitele Kommunistische Partei Deutschlands Heinze Neumanna, již neklidné 20. století vybavilo zkušeností z gulagu i nacistického koncentračního tábora, nám poskytla především cenné svědectví o závěru života Mileny Jesenské v Ravensbrücku, v jejím plastickém (byť ne vždy použitelném jako spolehlivý historický pramen) portrétu ale nechybí ani zmínka o bytě ve Francouzské (BUBEROVÁ-NEUMANNOVÁ, Margarete. Kafkova přítelkyně Milena. 2. vyd. Praha: Mladá fronta, 1992, s. 106): „Po návratu postavil Krejcar vedle nespočetných dalších projektů pěkný moderní dům v Palackého ulici na Vinohradech a zařídil v něm, i když už byli rozvedeni, pro Milenu a dítě v šestém poschodí veliký byt. Podél celého poněkud dozadu ustupujícího nejhořejšího patra byl balkón, který Milena bohatě vyzdobila květinami, jež mu získaly jméno »visuté zahrady Mileniny«. Zpočátku zel byt prázdnotou, protože chyběly peníze na nábytek, v obrovských místnostech nebylo nic než dětská postýlka, matrace, několik židlí a všelijaké dřevěné bedny. Postupně se však »visuté zahrady « staly vzorem moderního bydlení.“ (Tady je třeba trochu upřesnit: Jaromír Krejcar a Milena Jesenská se vzali v roce 1927, do bytu ve Francouzské se stěhovali jako manželé. Jaromír Krejcar odjel v roce 1933 do Sovětského svazu, rozvedli se až následujícího roku a Milena Jesenská se s dcerou Janou z bytu odstěhovala.
Pro další charakteristiku bytu mohu použít úryvek ze strhující knihy textilní výtvarnice Jaroslavy Vondráčkové (VONDRÁČKOVÁ, Jaroslava. Kolem Mileny Jesenské. Praha: Torst, 1991, s. 111): „Krejcar přestěhuje Milenu na Vinohrady na Francouzskou třídu č. 4, který sám projektoval pro Jednotu soukromých úředníků. Byla tam velikánská hala, z jedné strany táhla se podél dlouhá terasa s úchvatným pohledem na Prahu, ze tří stran byla chodba, z níž se vstupovalo do menších pokojíků. V nich se střídali lidé, emigranti, přátelé, ilegálníci (Gottwalda tam také měla jeden čas) a lidi, kteří nemohli se svými pasy do hotelů. Stranické orgány konaly tu často své schůze. Sem Krejcarovi přenášejí slávu i dluhy ze Spálené 33. Splétají tu pak pohostinně doznívající pověst starých pražských rodin s rázností nové mladé levice. Nejmodernější koupelna, několik sprch v bytě i na terasách, velikánský kořenáč se stromkem »Honza« – výsledek soutěže z Národních listů, pořádané paní Zdenkou Pospíšilovou. »Bříza Honza« na terase v kbelíku vesele bují a zvědavě nakukuje do našich schůzí stranického rázu. A dokola mělké nádoby a misky s drobnými trsy stále rozkvétajícího kvítí. Ty terasy! Chutné čaje pro pravé, skromné schůze pro levé. »Velitelce visutých zahrad«, napsal kdosi tenkrát Mileně věnování do své knížky.
Zřejmě nejplastičtější evokaci bytu Mileny Jesenské a Jaromíra Krejcara obsahují paměti Gusty Fučíkové, která tu v letech 1932–1933 rovněž bydlel (FUČÍKOVÁ, Gusta. Život s Juliem Fučíkem. Praha: Svoboda, 1971, s. 283): „Byt měli zařízený velice spoře. V obývacím pokoji. který byl skoro tak velký jako chrámová loď, se zcela ztrácela tři křesla okolo krbu (z něhož, když se zatopilo, vycházel kouř místo do komína do pokoje) a jídelní stůl v rohu u kuchyně. Se stěnami splývalo široké bílé prostěradlo přehozené přes bidlo nahrazující skříň. Na bidle byly rozvěšeny šaty. V Milenině pokojíku stálo jen široké lehátko. V hlavách visel černý kříž, na boční stěně ohromná reprodukce van Goghových Slunečnic. Jaromír měl svůj pokoj na opačné straně chodby za kanceláří. Spal na matracích, které jejich služka Máří pokládala večer na podlahu a ráno odnášela.
Jaromír Krejcar byl věrným stoupencem zásad, které jsme si před časem připomínali v souvislosti se dvěma byty Karla Teigeho a Jožky Nevařilové, včetně Teigeho filipiky proti manželským ložnicím (https://czumalo.wordpress.com/2015/11/17/u3v-fsv-cvut-pamatky-velke-prahy-prednaska-24-listopadu-2015/).
Stěhování z bytu přibližuje Jana Černá sugestivní vzpomínkou. Jen mě nad ní přepadl smutek, plavně se mi vyhoupl na stůl můj kocourek a zakryl podstatnou část monitoru. Beru to jako pokyn, abych z knížky Jany Černé ocitoval ještě jednu, ale jinou dětskou vzpomínku (s. 77): „Pamatuji se na kočky, které byly v bytě a které Milena milovala. Couraly po střechách a po terase, spaly na zeleném kotouči gramofonu a u Mileniny hlavy na posteli a Milena na ně nedala dopustit. Chodily na zmačkaný papír místo pilin – až si jedna vlezla do tátovy kanceláře, zmačkala nějaké plány a udělala do nich svou loužičku. Táta se tehdy rozzlobil, kočku popadl a hodil s terasy dolů – jenomže pro ni musel zase vlézt na střechu domu, který byl pod terasou a na kterém přistála. A Milena ji kurýrovala tak dlouho, až zase byla kočka v pořádku.
(Všechen obrazový materiál reprodukuji z katalogu Jaromír Krejcar 1895-1949. Praha: Galerie Jaroslava Fragnera, 1995, s. 100-104.)
Pro případ, že jste to přehlédli, přidávám ještě radostnou zprávu, že na pultech knihkupectví se před měsícem objevil obsáhlý (více než osmisetstránkový) výbor z díla Mileny Jesenské, uspořádaný Marií Jiráskovou a pod titulem Křižovatky vydaný nakladatelstvím Torst.

V ÚTERÝ 4. DUBNA 2017 SE SEJDEME V 11.30 A VE 14.00 NA ROHU ULIC RUBEŠOVA A ŘÍMSKÁ (OD TRAMVAJOVÉ ZASTÁVKY MUZEUM NAHORU PO SCHODECH, OD STANICE METRA MUZEUM NAHORU PODÉL NÁRODNÍHO MUZEA, PODCHODEM POD LEGEROVOU A OPĚT PO SCHODECH NEBO PO RAMPĚ NAHORU). TĚŠÍM SE NA VÁS.

Březen 26, 2017

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 28. BŘEZNA 2017

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 3:50 pm

NÁMĚSTÍ LADISLAVA SITENSKÉHO

O Praze už knih nemám zrovna málo a utěšeně jich přibývá. Většinou ale ty nové nevytěsňují ty, které mám rád ještě z dob, kdy jich moc utěšeně nepřibývalo. Jednou z nich je Praha mého mládí Ladislava Sitenského, kterou vydalo nakladatelství Olympia v roce 1989 v dnes závratném nákladu 40 000 výtisků. Na tu dobu skvostně tištěná (Interdruck, Leipzig) kniha za stovku (to byla v roce 1989 kniha drahá, vzpomínáte?) obsahuje dvě stovky fotografií z let 1933–1967. Nechybějí ani Královské Vinohrady. Přirozeně, Ladislav Sitenský se tu narodil a celý život bydlel. Letecký snímek náměstí Míru pořídil z letadla Národní politiky v roce 1938. Dal by se dobře datovat i podle stavebního dění. Napravo od arciděkanského chrámu sv. Ludmily je na dvou domech mezi ústím Korunní a Francouzské dosud lešení, ale hrubá stavba už je hotova. Nalevo novostavba Dívčího reálného gymnasia kongregace školských sester III. řádu sv. Františka na místě dvou roku 1937 zbořených nájemních domů, které postavil v letech 1888–1889 Karel Janda. Gymnasium se stavělo podle projektu Tomáše Šaška. Ten je také autorem adaptace sousedního domu z let 1888-1889, rovněž postaveného Karlem Jandou. Původně třípatrový dům s nárožní věží zvýšil o dvě patra a upravil pro studentský domov a jídelnu, sloužící sousednímu gymnasiu.
V popředí snímku vidíme nalevo od ústí Jugoslávské do náměstí obchodní a nájemní dům Valdek s kinem, bufetem, kavárnou a pasáží, dílo Antonína Belady z let 1927–1930. S okny kavárny v patře vlídně zářícími do zimního večera fotografoval Valdek v roce 1937 rovněž Ladislav Sitenský. Na leteckém snímku v popředí vpravo nahlížíme do složitého organismu puristicky přestavěné vinohradské radnice a s ní spojených sousedních domů. Přestavba probíhala v letech 1927–1928 podle projektu Stavebního úřadu hlavního města Prahy. Kdo byl autorem architektonického řešení, zda sám Mečislav Petrů, který vedl příslušný odbor, nebo některý z architektů, kteří tu, někteří jen epizodicky, pracovali, zatím nevíme. Prof. Rostislav Švácha před časem uvažoval o Vítu Obrtelovi.
Poslední fotografií připomínám původní podobu radnice. Někdy kolem roku 1890 ji pořídil Karel Maloch a reprodukuji ji z knihy Pavly Státníkové Vinohrady. Dobrá čtvrť pro dobré bydlení (Praha: Muzeum hl. m. Prahy, 2012, s. 69.). Královské Vinohrad měly od roku 1875 statut katastrální obce. Její správa provizorně sídlila v obytné budově Kanálky, záhy po svém vzniku ale obecní zastupitelstvo rozhodlo o stavbě radnice na rodícím se hlavním náměstí a 3. září 1876 tu byl položen základní kámen. Když se Královské Vinohrady 26. září 1879 dočkaly povýšení na město, byla už radnice hotova, dokončena v předchozím roce. Projektoval ji a stavbu vedl městský inženýr Josef Franzl, s architektonickým řešením jsou spojena i jména významných architektů Ignáce Vojtěcha Ullmanna, Antonína Bauma a Bedřicha Münzbergera. Do náměstí se budova obracela velkými okny zasedacích síní v horním patře, freskami Karla IV., sv. Václava a Jiřího z Poděbrad a devízou VOLNOST, ROVNOST, SVORNOST, nároží vrcholilo štíty s hodinami a kuželovou věžicí. Už roku 1883 byl k radnici připojen sousední dům a do něj umístěna také fara. Součástí radnice zůstala i novostavba, která jej nahradila v roce 1895. Brzy poté, v letech 1904–1905 rozšířila radnici přístavba do dvora. Už zmiňovaná velká přestavba v letech 1927–1928 pak k radnici připojila i sousední budovu obecné dívčí a chlapecké školy z roku 1877. Později expanze radničního bloku pokračovala i podél Jugoslávské připojením domu Městské spořitelny.

V ÚTERÝ 28. BŘEZNA 2017 SE SEJDEME OPĚT NA NÁMĚSTÍ MÍRU PŘED KOSTELEM SV. LUDMILY, PRVNÍ SKUPINA V 11.30, DRUHÁ VE 14.00. TĚŠÍM SE TAK NA VÁS DVAKRÁT, TEDY DVOJNÁSOBNĚ.

 

Březen 19, 2017

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 21. BŘEZNA 2017

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 1:43 pm

TROCHA FRANTIŠKA LANGRA NA CESTU KE SV. LUDMILE
Na panoramatické pohlednici z přelomu 19. a 20. století působí Purkyňovo náměstí na Královských Vinohradech, dnešní náměstí Míru, povědomě i nepovědomě zároveň. Stojí už farní chrám sv. Ludmily, vysvěcený 8. října 1893, vlevo za ním je vidět Národní dům, dostavěný o rok později, vpravo bloky činžovních domů na jižní straně náměstí mezi dnešní Francouzskou, Americkou a Belgickou, tehdy Palackého třídou, Krameriovou a Komenského ulicí. Ještě dále napravo, v bloku mezi dnešní Rumunskou a Jugoslávskou, tehdy třídami Vávrovou a Karlovou, stojí nejstarší obecná škola na Královských Vinohradech (čp. 601/XII) z roku 1877 a vedle s věží vinohradská radnice (čp. 600/XII) ve své původní neorenesanční podobě, kterou jí v letech 1876–1878 dali Ignác Vojtěch Ullmann a Josef Franzl. Obě budovy změnila razantní přestavba koncem 20. let minulého století.
Celé popředí snímku zabírá tehdy ještě za ohradní zdí existující zahrada usedlosti Eichmanka. Její pozemky sahaly od dnešního náměstí až k Vinohradské. Původní pole, která patřila novoměstskému kostelu sv. Jindřicha, se za velkorysé vinohradnické akce Karla IV. proměnila ve vinice. Jeden z jejich pozdějších majitelů, Václav Rudolf Vyšín z Klarenburku, v 17. století zvětšil plochu sloučením se sousední Rottenbergskou vinicí a vzniklé vinici se pak říkalo Vyšínovská. V 18. století získala jméno Štikovna, její nový majitel Jiří Urban vlastnil staroměstský pivovar U Štiků. Zeď kolem dále rozšiřovaného pozemku, kterou je vidět na pohlednici, nechal postavit zemský advokát dr. Jan František Lippa, který koupil Štikovnu roku 1804. Když ji roku 1833 prodal lékárníkovi Janu Zeno Hubatkovi, už se jí říkalo Lipová, jako Štěkovnu ji pak v 50. letech koupil Julius Eichman. Eichmanovi dědicové Eichmanku roku 1902 prodali Vinohradské záložně a na rozparcelované ploše rychle vznikly domy v Italské, Římské, úseku Vinohradské a v příslušné části náměstí Míru. Na území Eichmanky stojí i Vinohradské divadlo, postavené v letech 1902–1907.
I na dalším snímku se díváme z Eichmanky, ve stejné době, jen z jiného úhlu. Na místě kostela sv. Ludmily stál v roce 1885 Eden Theatre, cirkusová aréna hamburských Hagenbecků. Byl tu jedinou sezónu, zanedlouho, 1. dubna 1889, začaly výkopové práce na staveništi kostela. Na dalším snímku se už staví.
Text na cestu se vztahuje ke stejné době. Autor vzpomínky Dary rodného města, František Langer, se narodil 3. března 1888 nedaleko.
Nové předměstí rostlo divoce a dravě na všechny strany a rozpínalo se do všech směrů. Vždycky někam vymrštilo novou ulici jako chapadlo chobotnice, dorostlo až na její konec, a odtud znovu opakovalo stejný postup. Byl to tvor složený z mnoha a mnoha set činžáků, ale stále při chuti, pořád se vrhající na novou kořist, a co stravoval a co mizelo v jeho bezvýrazném cihlovém těle, byl kraj, na kterém spočinul a který do jeho příchodu byl poctivým polem, výstavným dvorcem nebo starým sadem.
Pouze od nejdávnějších pamětníků jsem slyšel o době, kdy bylo na dnešním vinohradském náměstí ještě bramborové pole. Ale jako chlapec jsem prožíval dost z toho beznadějného zápasu mezi rostoucím městem a mezi venkovem, který zadávilo. Ještě pole sahala až k samým Vinohradům, takže za deset minut od svého bytu jsem mohl natrhat chrp a vlčích máků, kolik jsem chtěl. Kousek dál byly vlhké louky, kde jsem v mokřinách lovil salamandry a pak je choval doma ve sklenici od okurek.
Ještě byly mezi ulicemi sady a zahrady. Taková Kanálka s obrovskými stromy a s houštěmi křovin, s obelisky, s poustevnou, se studánkou a s altány a voliérami byla už asi v pozvolném rozkladu, ale pořád to byl nádherný sad, zářící zeleň a voňavě dýchající stín. Leckde se uchovaly panské usedlosti se zahradami, obehnané zdmi, přes které bylo vidět větve stromů od jejich květů až po úrodu třešní nebo jablek. Jenže nepřišel-li jsem na některou stranu po několik měsíců, někdy i jenom neděl, situace se změnila. Můj příkop s čolky, kteří měli růžová bříška a něžné pacičky, byl jednoho léta zavezen špinavou skládkou z pražských bouraček. Tamta pole zůstala na podzim nezorána, protože byla rozprodána na parcely. A patřilo téměř k pýše vinohradské podnikatelské schopnosti, jak rychle celá krása Kanálky zmizela v základech nové činžákové čtvrti.
Ostatní zahrady, Eichmanka, Kozačka a jiné – jednoho dne byla jejich neproniknutelná zeď nahlodána, protože se na nich začalo stavět, a jejich zakázaná krása se nám klukům otevřela ke hrám a k ničení. Zpočátku se bývalý panský zahradník ještě ze zvyku pokoušel chránit před námi bývalé panské štěpy, ale dříve než jsme se sami nadáli, celé naše nové rejdiště se ztratilo pod dílem zedníků. Eichmanka, která uzavírala celou jednu stranu nynějšího náměstí Míru, byla mé rodné ulici nejblíž a byla obehnána vysokou zdí, takže budila mou největší zvědavost. (Narodil jsem se v Karlově ulici, dnes Jugoslávské, v čísle 18 napravo v přízemí v pokojíku za krámkem.) Tato největší hospodářská úsadba na Vinohradech s polnostmi, se zahradami, s mnoha hospodářskými budovami, dokonce s kravským chlévem, do kterého jsem se díval, když mě někdo zvedl k jeho okénkům, se rozpadávala po kouskách. Na jejím místě vzniklo několik ulic, mnoho činžákových bloků, Vinohradské divadlo, ale ještě potom zbývaly z ní dva úhledné domky asi tak ze čtyřicátých let, obklopené košatými a urostlými stromy, které bylo vidět skrz poctivě kovanou mříž. I poslední vinohradské pole zbývalo, oddělené od silnice tradiční řadou topolů. Avšak nakonec to také všechno zmizelo. Všechno, čemu se říká příroda, takřka před mýma očima podlehlo ve sporu s rostoucím městem a s jeho činžáky. Ani jeden z tolika krásných stromů neušetřili noví budovatelé, podnikatelé a majitelé.
Nevím, na čí straně jsem tehdy stál, zda mé city byly u topolu, který ležel na zemi přeražený, nebo u zbrusu nového vývěsního štítu cukráře, který otevíral obchod v čerstvé ulici. Pohyboval jsem se nevědomky mezi oběma. Drama porážky živlu přírody živlem člověka jsem prožíval neuvědoměle, jako prostý a přirozený běh života. Jistě mi tenkrát nenapadlo, že před mýma očima je pleněna krása, jakou byly tyto domky a usedlosti, poslední památníky ještě stylové doby, empíru, a jeho umění drobného stavitelství a velkého zahradnictví, ani že jsem historickým svědkem zrodu a růstu města v nejhorší době bezslohovosti a podnikatelské bezduchosti. Také jsem sotva slyšel od někoho z těch kolonizátorů pražského okolí nějaký sentimentální stesk po mizejících starých krásách, nebo od přistěhovalých bývalých venkovanů aspoň soucitný povzdech nad mizejícími poli a hospodářstvími. Pravda! Ovšem! Vždyť všecka jejich dnešní existence a budoucí naděje se obracely jen k přibývání domů, ulic a zákazníků.

[Kanálka, o níž se v textu rovněž mluví, byla původně vinice a usedlost, které vlastnil dvorní lékárník a přítel Karla IV. Angelo z Florencie. Vystřídala pak řadu majitelů a postupně se zvětšovala o další vinice, sady, zahrady a pole. Krajní vinice byly nad dnešním Národním muzeem, polnosti sahaly až k dnešnímu náměstí Jiřího z Poděbrad. V roce 1782 koupil pozemky Josef Emanuel Malabella de Canal (1745–1826), příslušník italské aristokracie, který se v 70. letech 19. století usadil v Praze a aktivně vstoupil do jejího života jako filantrop, mecenáš umění a vědy, podporovatel hospodářského rozvoje Čech, významná osobnost svobodného zednářství, amatérský hudební skladatel a botanik. V roce 1791 zpřístupnil část svých pozemků jako botanickou zahradu s pokusnými zelinářskými a ovocnářskými plochami. Při zahradě zřídil vzdělávací ústav, zaměřený na propagaci poznatků botaniky pro hospodářské využití, pokusný cukrovar na výrobu řepného sirupu a cukru, vzornou drůbežárnu a chovy dalších hospodářských zvířat. Kanálka tak byla specifickým spojením permanentní hospodářské výstavy, osvětového a badatelského střediska a romantického krajinářského parku. Z jeho bohaté drobné architektury se v dnešních Riegrových sadech zachovala rozhledna zvaná Mlíkárna a obelisk při Vozové ulici. Kromě části Riegrových sadů Kanálku připomíná už jen jazyková paměť: Ulice U Kanálky příčně spojuje Polskou, Mánesovu a Vinohradskou. Ač byl požadavek zachování Kanálky zakotven v závěti jejího tvůrce, zůstala od roku 1880 neudržována a po patnácti letech se s výjimkou menší části, připojené do Riegrových sadů, její zanedbaná plocha rozparcelovala a rychle zastavěla.
Připojený lept s akvatintou Partie z Kanálky vytvořil Antonín Pucherna mezi léty 1810 a 1820. Langer zmiňuje také Kozačku. Usedlost stála v místech, kde se dnes kolmo stýká Máchova a Rybalkova ulice. Na rozdíl od ní zůstala zachována krásná neorenesanční vila Dolní Kozačka, postavená na pozemcích usedlosti v roce 1854 a přestavěná Václavem Džbánkem v letech 1885-1886 (čp. 91/XII, Koperníkova 8).

Reprodukce pocházejí z už zde citované knihy Pavly Státníkové Vinohrady: Dobrá čtvrť pro dobré bydlení (Praha: Muzeum hlavního města Prahy, 2012, s. 53, 64 a 66), svazku řady Zmizelá Praha Divadlo a divadelní scény Olgy Vlčkové (Praha – Litomyšl: Paseka – Národní muzeum, 2014, s. 136) a skvělé knihy Adama Hnojila Nekonečné perspektivy. Krajina a veduty 19. století ze sbírky Patrika Šimona (Praha: Patrik Šimon – Eminent, 2013, s. 263). Text Františka Langra cituji ze souboru Byli a bylo, jehož editorem byl Jiří Holý (Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1992, s. 171-173). Odtud také reprodukuji Hoffmeistrovu kresbu k Langrovým Filatelistickým povídkám, které spolu s jeho Předměstskými povídkami, Malířskými povídkami a samozřejmě Bratrstvem bílého klíče patří ke knihám zvlášť mi milým a proto už mnohokrát čteným. Myslím, že na mé vnímání města měl František Langer vliv dosti podstatný. Citovaný text vyšel v knize Byli a bylo poprvé v roce 1963.]

V ÚTERÝ 21. BŘEZNA 2017, TEDY UŽ NA JAŘE, SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 14.00, NAPOSLEDY VŠICHNI NAJEDNOU, NA NÁMĚSTÍ MÍRU PŘED KOSTELEM SV. LUDMILY. TĚŠÍM SE NA VÁS.

Březen 11, 2017

DALŠÍ PŘEDNÁŠKA UK: 14. BŘEZNA 2017

Filed under: POZVÁNÍ DO KAVÁRNY — V. Cz. @ 10:29 pm

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 14. BŘEZNA 2017

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 7:51 pm

KE KOSTELU NEJSVĚTĚJŠÍHO SRDCE PÁNĚ I
Jako čtení na cestu dnes k pozvánce připojuji působivá slova, jimiž v roce 1930 vítal Plečnikův kostel Nejsvětějšího Srdce Páně Josef Cibulka na stránkách Časopisu katolického duchovenstva[1]:
„Význam novostavby vysvítá z několika hledisek. Autor působil řadu let jako učitel v Praze[2] a Slovinec rodem odchoval nemalý počet žáků-Čechů[3] a tím nepřímo, ale účinně zasáhl ve vývoj českého architektonického dění. Dosud jsme v Čechách neměli Plečnikovy stavby, nehledíme-li k pracím na Pražském hradě, které jsou spíše úpravami. Teprve vinohradským kostelem má mezi námi stanouti, a sice dílem, jemuž jakožto uměleckému problému hluboce věřící výtvarník věnoval valnou část svého uměleckého úsilí a nejvniternějšího zájmu ze snahy přiblížiti tradiční stavbu kostelní časovým výrazem dobovému chápání, aby se, podle slov autorových, »dnešní člověk v novém kostele cítil tak doma, jako se vidí doma v novém, vyhovujícím bytě spíše než ve staré neúčelné budově.«
Výtvarně je nový kostel projevem a ohlasem oné periody uměleckého vývoje, v níž na mezi dvou staletí mladá generace hledala nový výraz, nezatížený planým historismem, vyvěrající z dobového snažení uměleckého v duchu prosté účelnosti, vnitřní opravdovosti, přirozené výrazovosti, původní dekorativnosti a vážnosti k vzácnému materiálu. Několik kostelů vzniklo na nově odkryté cestě a sám Plečnik jich několik navrhl a provedl. Liší-li se Plečnikovy stavby, i vinohradský návrh, čím od plánů jeho vrstevníků, které někdy i více pozornosti upoutaly, pak je to jejich vnitřní hodnota. Jsou vroucí modlitbou ušlechtilého člověka a umělce. Tak bude vinohradský kostel pomníkem architekta, který po Kotěrovi nejvíce zapůsobil na novou naši generaci a tím bude i klíčem k jejímu porozumění, ale zároveň bude prvním umělecky závažným a vnitřně opravdovým kostelem po bezútěšné produkci posledních desetiletí v Praze.“
Rozpětí cesty, kterou návrh kostela urazil, ukazuje obrazový doprovod: Nahoře definitivní návrh hlavního průčelí z roku 1930 s razítky a podpisy zástupců firmy V. Nekvasil a Spolku pro zbudování II. katolického chrámu Páně na Královských Vinohradech, dole fotografie dřevěného modelu 1. varianty kostela z roku 1923. Na poslední reprodukci je vítěz soutěže na kostel v roce 1919, návrh Plečnikova žáka Jindřicha Mergance (1889-1974). (Zdroj: PRELOVŠEK, Damjan (ed.). Josip Plečnik – architekt Pražského hradu. Praha: Správa Pražského hradu, 1996, s. 551, 563 a 567.)
V ÚTERÝ 14. BŘEZNA 2017 SE SEJDEME V OBVYKLÝCH 14.00 OPĚT PŘED KOSTELEM NEJSVĚTĚJŠÍHO SRDCE PÁNĚ NA KRÁLOVSKÝCH VINOHRADECH. TĚŠÍM SE NA VÁS.  

[1] CIBULKA, Josef. Dvě nové věže a dva nové kostely. Časopis katolického duchovenstva LXXI (XCVI), 1930, s. 431-440, 533-541, s. 438-439.
[2] Josip Plečnik působil deset let na pražské Uměleckoprůmyslové škole, od ledna 1911, kdy zde převzal speciální školu pro dekorativní architekturu po Janu Kotěrovi, do ledna 1921, kdy, povolán na Technickou universitu do Lublaně, předal školu Pavlu Janákovi.
[3]Nemalý počet žáků-Čechů“ tu znamená padesát. Byli mezi nimi například Bedřich Feuerstein, Josef Fuchs, František Lydie Gahura, Ludvík Hilgert, Alois Metelák, Alois Mezera, Otto Rothmayer, Karel Řepa, Josef Štěpánek či Karel Štipl.

 

Uložit

Březen 5, 2017

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 7. BŘEZNA 2017

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 11:01 pm

vinohradska_synagogaCO NEUVIDÍME: VINOHRADSKÁ SYNAGÓGA

Jen malá a nepříliš vzhledná pamětní deska na velké a nepříliš vzhledné školní budově v Sázavské ulici (čp. 830/XII. Sázavská 5 a 7) z roku 1957 (Jiří Bláha, Státní ústav pro projektování výstavby hl. m. Prahy) připomíná místo, kde stála jedna z podstatných výškových, hmotových i významových dominant města Královské Vinohrady.
V roce 1849 padl familiantský zákon, od roku 1852 mohli Židé v Rakousku-Uhersku svobodně nabývat domovního majetku a začas jim zákon č. 142/1867 ř. z., součást Prosincové ústavy, konečně zaručil plná občanská práva. Lépe situované rodiny, které opouštěly pražské ghetto, nacházely nové komfortnější a zdravé bydlení také na Královských Vinohradech. Už v roce 1880, kdy židovské obyvatelstvo představovalo 3,5 % vinohradské populace, se ustavil modlitební spolek. O deset let později to bylo již 6,5 %, ovšem o rychlém růstu města vypovídají spíše čísla absolutní: Oněch 3,5 % v roce 1880 znamenalo 522 obyvatel, kdežto 6,5 % v roce 1890 představovalo 3 450. Spolek pro zbudování israelského Chrámu vznikl o dva roky dříve a zanedlouho se mu podařilo získat projektanta nad jiné povolaného:
upd016Bratislavský rodák Wilhelm Stiassny (1842–1910) z obchodnické rodiny s moravskými kořeny studoval na vídeňské polytechnice a poté na Akademii u Augusta Sicarda von Sicardsburg a Eduarda van der Nülla, studium dokončil u Fried­richa von Schmidt. Roku 1866 otevřel ve Vídni samostatnou stavební kancelář. Jeho zájmy neohraničilo architektonické vzdělání, byl velký znalec literatury, divadla a hudby, klasických i moderních jazyků, výborný pianista, brilantní řečník, obratný publicista, muž organizačně zdatný a mnohostranně angažovaný. Rozsáhle se zabýval reformou bydlení, psal studie o dělnickém bydlení a bytovém družstevnictví, domy projektoval ale také pro movitější klientelu, včetně Rotschildů a Königswarterů, dával také architektonickou podobu jejich filantropii. Uznávaným odborníkem byl rovněž v několika oborech městského inženýrství, autoritu si získal i na vídeňské městské politické scéně. Mnoho úsilí věnoval židovské kultuře a ochraně jejích památek, spoluzakládal a dlouhá léta vedl Gesellschaft zur Sammlung jüdischer Kulturgüter, jejíž aktivity vedly v roce 1895 ke vzniku vídeňského Židovského muzea, prvního v Evropě.
Wilhelm Stiassny zanechal rozsáhlé dílo, jehož těžiště tvoří obytné domy, nemocnice a charitativní ústavy, ale jsou v něm zastoupeny prakticky všechny architektonické úlohy od rozhledny či továrny po zahradní město. Stačily by mu zajistit postavení jednoho z nejvýznamnějších architektů rakouského historismu. Stiassdny se ale prosadil hlavně jako vyhledávaný tvůrce synagogální architektury. Zatímco jeho obytné domy, nemocnice a ústavy jsou převážně soustředěny ve Vídni, pro židovské obce projektoval na celém území monarchie. U nás postavil první synagógu v Teplicích-Šanově (1875, zničena 1939), další v Jablonci nad Nisou (1892, zničena 1938), po vinohradské následovala ještě synagóga v Čáslavi (1898 – 1899). Obřadní síně podle Stiassného projektu stály na židovských hřbitovech v Kojetíně, Znojmě a Jihlavě, dochovala se jen poslední z nich. V letech 1904-1906 se stavěla Jubilejní synagóga v Jeruzalémské ulici na Novém Městě pražském, v chronologii jeho díla poslední.
upd017Vinohradskou synagógu projektoval Wilhelm Stiassny v letech 1894-1895, stavitel Karel Horák projekt realizoval 1895–1896. Náklady bývají uváděny ve výši 800 000 zlatých. Dokončená stavba byla slavnostně otevřena o Vysokých svátcích v září 1896. Kapacita přes 2000 osob ji činila srovnatelnou s Velkou synagógou v Plzni (Emanuel Klotz 1890–1893) či Velkou synagógou v Budapešti (Ludwig Förster 1854–1859). Dobře sloužila reformnímu ritu, dokud ji okupační úřady nezrušily a nepoužily jako skladiště konfiskovaného židovského majetku. Na samém sklonku války, 14. února 1945, na nějž toho roku připadla Popeleční středu, zaútočilo na Prahu 62 letounů B-17 americké 8. letecké armády a během pěti minut, mezi 12.28 a 12.33 na ni svrhlo 152,5 tun pum. Část dopadla na Podolí, Pankrác, Nové Město, Vršovice, Nusle a Žižkov, většina na Královské Vinohrady, do prostoru zhruba vymezeného dnešními ulicemi Italská, náměstí Míru, Americká, Uruguayská, Blanická, Korunní, Budečská, Polská, Chopinova a Vozová. Drtivá statistika: 413 mrtvých, 1455 raněných, 88 nezvěstných, 93 domů zničeno zcela, 88 poškozeno velmi těžce, 168 těžce, 2351 lehce. Vinohradskou synagógu více než přímý zásah poškodil jím způsobený požár. V Praze byl v té době kritický nedostatek hasičů a jejich techniky, většina téhož dne odjela pomáhat hasit Drážďany, a záchrana synagógy rozhodně pro okupační úřady nepatřila k přednostním úkolům. Stejně tak obnova poničené, ale stojící budovy pro ty, kdo řídili poválečnou obnovu města, a už vůbec ne pro novou moc po roce 1948. V roce 1949 požaduje akční výbor Národní fronty zboření dosud stojících obvodových zdí a věží. Dojde k němu o dva roky později a 1. září 1961 sem poprvé přijdou žáci do nové budovy osmiletky.
upd018Na leteckém snímku z roku 1933 se sbíhají Francouzská zleva a Korunní zprava k náměstí Míru. Malinko posunuta z osy Moravské, ovládá území vinohradská synagóga proti jejímu ústí do Sázavské. Její dvojvěží koresponduje s dvojvěžím chrámu sv. Ludmily, které, žel, ze snímku nahoře utíká. (Zdroj: BEČKOVÁ, Kateřina. Zmizelá Praha: Dodatky II. Praha- Litomyšl: Paseka, 2003.) Interiér fotografoval Jindřich Eckert kolem roku 1900. (Zdroj ostatních snímků: STÁTNÍKOVÁ, Pavla. Vinohrady: Dobrá čtvrť pro dobré bydlení. Praha: Muzeum hl. m. Prahy, 2012.)

V ÚTERÝ 7. BŘEZNA 2017 SE SEJDEME VE 14.00 NA NÁMĚSTÍ JIŘÍHO Z PODĚBRAD PŘED KOSTELEM NEJSVĚTĚJŠÍHO SRDCE PÁNĚ. TĚŠÍM SE NA VÁS.

 

 

 

 

Older Posts »

Vytvořte si zdarma webové stránky nebo blog na WordPress.com.