Czumalova nástěnka

Červenec 12, 2017

POZVÁNÍ NA VÝSTAVU

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 10:19 pm

Červenec 4, 2017

PRÁZDNINOVÁ PŘEDNÁŠKA

Filed under: POZVÁNÍ DO KAVÁRNY — V. Cz. @ 8:16 pm

Milé kolegyně, milí kolegové, členové akademické obce UK (University v kavárně)!

Při našem posledním setkání, kdy jsme se loučili s holešovickou alma mater, jsme se dohodli, že to není konec, jen jsme vyhlásili prázdniny. Jsou-li vám už dlouhé, zvu vás na prázdninovou přednášku.

Díky Jarmile proběhla úspěšně jak rekognoskace, tak příslušná jednání, tedy s radostí sděluji, že s novým akademickým rokem obnovíme přednášky pravidelné. Už si do svých diářů můžete poznamenat data zimního semestru: 3. 10. od 19.00, 7. 11. od 19.00 a 5. 12. od 19.00, i místo: Kavárna Liberál, Heřmanova 6, Praha 7-Holešovice. Případným novým zájemcům připomínám, že jsme universita otevřená, a to stále. Chovám naději, že by se prázdninové hostování v Café a gramofon mohlo stát zárodkem ustavení vršovické fakulty. Rosteme.

Váš Vladimír Czumalo, UK

Červen 5, 2017

POKUS O SNĚHOVOU KOULI

Filed under: K EXKURZI UK & UK 26.-28. 5. 2017 — V. Cz. @ 5:51 pm

Snímek části účastníků zájezdu před architektonickou manifestací národního slohu a kremačního hnutí sice pochází z mého fotoaparátu, ale pořídila jej, abych se nechlubil cizím peřím, Stella. Proč jej zveřejňuji? Nechce se mi věřit, že jsem první, kdo týden po návratu vysypal kartu. Stejně tak se mi nechce věřit, že nikdo dosud nereagoval na Klářinu výzvu. Zkrátka jsem neklidný, že se už netopím ve fotografiích, které by mi ukázaly, jaké to vlastně bylo. (Vzpomínám si, byl jsem tam, ale příliš zaměstnán jinými činnostmi, než abych to věděl.) Zveřejňuji tedy fotografii s nadějí, že je to sněhová koule, která strhne lavinu, a v obrazových vzpomínkách na Polabí se budeme brzy topit všichni.

Váš Vladimír Czumalo, nositel vyznamenání Za věrnost

Červen 3, 2017

CO BYLO PŘED GOČÁROVÝM SCHODIŠTĚM

Filed under: K EXKURZI UK & UK 26.-28. 5. 2017 — V. Cz. @ 6:36 pm

Opevnění Hradce Králové bylo budováno od 1. třetiny 14. století. Výhradně z cihel, bez kamenného jádra. V intervalu mezi 25 a 40 metry předstupovaly před hradební zeď hranolové bašty, původně dovnitř města otevřené, po husitských válkách postupně uzavírané a využívané pak jako skladiště a vězení. Počátkem 16. století vznikla ve středu jižní fronty hradby věž Kropáčka, nejspíš nikoliv přestavbou starší bašty, ale jako novostavba vězení. Zřejmě tedy nikdy nebyla vodní, tedy vodárenskou věží, jak se dosud v literatuře traduje. Věž zůstala v majetku obce i po přestavbě města v pevnost, jen při ní dělostřelci umístili jednu ze čtyř baterií a horní část užívali jako muniční sklad. To věž uchránilo před snížením, jež při výstavbě pevnosti potkalo většinu středověkých bašt věží opevnění. Vězení tu zůstalo, ještě v říjnu 1841 si je prohlédl nejvyšší purkrabí hrabě Karel Chotek. Z téhož roku i měsíce máme inventář, který zde dokládá také Lustseuchespital pro osm prostitutek s pohlavními chorobami. Jméno Kropáčka se odvozuje od jména majitele sousedního domu čp. 30 Jana Kropáče. Ulička, která k věži směřovala z Velkého náměstí, se jmenovala Mariánská podle jezuitského kostela Nanebevzetí Panny Marie (Carlo Lurago 1652-1666). Roku 1955 pak dostala úředně přiděleno jméno Na Kropáčce a Velké náměstí bylo zároveň přejmenováno na Žižkovo. Omyl s vodní věží způsobila nejspíš kašna v této uličce, jíž se říkalo rovněž Kropáčka. Uličku někdy v první třetině 19. století uzavřela bosovaná zeď proražená průjezdem, do druhého oblouku arkády přemístili kašnu. Na počátku 20. století byla věž Kropáčka natolik staticky narušená, že se ji město rozhodlo zbourat. V roce 1906 záměr schválila k. k. Zentral-Kommission für Denkmalpflege a výměnou pozemků mezi městem a biskupskou konzistoří se podařilo majetkoprávně zajistit možnost spojení Velkého náměstí a nové okružní třídy schodištěm. Dosud totiž trvala vlastně středověká situace, kdy na jih z města vedla jediná cesta k osadě Rybáře malou Rybářskou fortnou a příkrý jižní svah snad již tehdy překonávalo schodiště. V původní trase, tedy v návaznosti na úzký průchod mezi biskupskou rezidencí a domem U Špuláků postavil v letech 1809-1810 vojenský inženýr a pozdější velitel pevnosti Josef svobodný pán von Lauer pohodlnější kryté schodiště Bono publico. Rychlý rozvoj města po zrušení pevnosti ovšem přinesl jinou dimenzi potřeb. Projekt dalšího schodiště byl, nepochybně díky Janu Kotěrovi, zadán jeho bývalému studentovi a zaměstnanci Josefu Gočárovi. Městská rada jej schválila v květnu 1909 a pražská firma Bohumír Hollmann a spol. provedla v armovaném betonu. Schodiště, dnes nesoucí Gočárovo jméno, bylo otevřeno 24. srpna 1910.

Když jsem hledal co nejlepší fotografii jako protějšek k oné historické, zachycující věž Kropáčka krátce před jejím zánikem, začetl jsem se po čase znovu do hutného textu Aloise Kubíčka Práce Josefa Gočára v Hradci Králové[1], který jednak dokládá jeden z rozměrů přetrvávání dobových negativních reakcí, jednak dobře rozpoznává význam drobného díla v Gočárově tvorbě dosud zdaleka neuzavřené: „Krátce na to (míněn Gočárův hradecký debut v roce 1905 – pozn. V. Cz.), když opouští r. 1908 kancelář Kotěrovu, byl Gočárovi svěřen nesnadný úkol vyřešiti veřejné schodiště, spojující okružní třídu pod městem s náměstím v průlomu vzniklém u Luragova kostela Panny Marie po dobře neuváženém zbourání věže Kropáčky a domu u Zlatého beránka. Od doby vzniku tohoto schodiště uplynulo plných 18 let. Po tomto dostatečném časovém odstupu jest nám již možno zhodnotiti tuto Gočárovu práci v rámci jeho dosavadního díla. Myslím, že i v době pozdější bude považováno za základ započaté vývojové linie, k níž vracel se teprve po letech, aby v ní pokračoval, maje za sebou vývoj od Černé Matky Boží a Legiobanky v Praze až po hradecký Ambrožův sbor. A nebude nezajímavo právě tuto dosud málo hodnocenou Gočárovu práci časově porovnati s architektonickými projevy mezinárodní tvorby a konstatovati ono naše plus v umělecké soutěži tehdejší doby.[2] Oldřich Starý se k tomuto hodnocení vrátil v Gočárově nekrologu: „Ve tvorbě Josefa Gočára lze sledovati několik směrů; poměrně lehce přijímal a přetvářel vnější podněty, ale vždy svým nadáním jim dával osobitý, pádný, avšak ušlechtilý ráz. Chtěl vždy jíti svou cestou; často překvapoval výsledkem, který nemá obdoby. I to je podivuhodné, že jeho dílem prošly všechny fáze vývoje naší moderní architektury, avšak neodrazily se v něm nikdy ploše nebo planě. Již samý počátek jeho tvorby je ku podivu vyspělý a zralý. Byl žákem a asistentem Jana Kotěry v době jeho největšího tvůrčího vzepětí. Začal v jeho programových směrnicích, ale odlišně a naráz vyspěle. (…) Rokem 1909 začíná celá serie děl vzácné ušlechtilosti a vyspělosti. Wenkeův obchodní dům v Jaroměři, ve své době odvážně moderní a přece takřka klasický, je díle zralým, dosud živým, které daleko předběhlo dobu, podobně jako řešení schodiště od mariánského kostela v Hradci Králové s mistrným uzavřením průhledu smělým obloukem. Podle současného hlasu tato svěží díla, srovnaná s mezinárodní tvorbou, zajišťují přínos v umělecké soutěži doby.“[3]

(Fotografii Kropáčky reprodukuji z knihy Jana Jakla Hradec Králové z řady nakladatelství Paseka Zmizelé Čechy, druhá fotografie a půdorys provázejí citovaný Kubíčkův text.)

[1] KUBIČEK, Alois. Práce Josefa Gočára v Hradci Králové. Styl VII (XII), 1926–1927, s. 113-116.
[2] Tamtéž, s. 113-114.
[3] STARÝ, Oldřich. Architekt prof. Josef Gočár *13. III. 1880 ­ † 10. IX. 1945. Architektura ČSR V, 1946, s. 66-68, s. 66.

Květen 30, 2017

OTAKAR NOVOTNÝ: NÁVRH SOKOLOVNY V HOLICÍCH

Filed under: K EXKURZI UK & UK 26.-28. 5. 2017 — V. Cz. @ 6:36 pm

Otakar Novotný odevzdal na prahu podzimu roku 1908 výboru holického Sokola projekt areálu, koncipovaného jako „svatyně těla i duše“. Kromě tělocvičny měl zahrnovat i sál pro přednášky a divadelní představení a budovu lázní. Ta je při vstupu z ulice průčelní, s ní spojené hmoty menší tělocvičny vlevo a většího přednáškového sálu vpravo vytvářejí čestný dvůr s dvojicí lip. Ze hmoty tělocvičny oble vybíhá směrem k ulici výborovna, k sálu s dvojicemi šatem pro návštěvníky při vestibulu a pro herce při jevišti a se skladem rekvizit a dekorací přiléhá z opačné strany malý byt hlídače. Půlkruhový závěr bazilikálně uspořádané tělocvičny obíhá sloupový peristyl, jeho přímá ramena vymezují letní sokolské cvičiště v plné hloubce areálu. K jeho otevřené straně přiléhá tenisový kurt, za ním následuje fotbalové hřiště.
Návrh přinesl II. ročník (1909-1910) revue Styl v monografii Monumentální architektura 1908 – 1910 spolu s Plečnikovými studiemi kostelů v Trsatu a ve Vídni, dvěma Gočárovými díly, návrhem Lutherova ústavu v Hradci Králové a kostela evangelické reformované církve v Lounech, Novotného návrhem podmokelského kostela, Kotěrovým návrhem muzea v Hradci Králové, jeho studií hotelu v Opatii, Chocholovou úpravou velké zasedací síně Staroměstské radnice a Janákovým mostem, který se po postavení bude jmenovat Hlávkův.
Do roku 1913 byla v Holicích postavena jen tělocvična a dál stavba sokolského areálu nepokračovala. Také v Rakovníku se o rok dříve nepostavila ani polovina sokolovny, navržené Otakarem Novotným s důstojným spartánským výrazem podobným holické sokolovně, ale se sevřenějším dispozičním řešením.

Květen 14, 2017

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 16. KVĚTNA 2017

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 8:24 pm

VINOHRADSKÁ TRŽIŠTĚ, VINOHRADSKÉ TRŽNICE A HEINOVKA NÁDAVKEM

Jedno z témat příští přednášky otevírá žánrová malba Vojtěcha Bartoňka  Z pražského trhu z 90. let 19. století. Uchovává atmosféru nejstaršího tržiště na Královských Vinohradech. Prostor byl původně označován Tržiště nebo Tržní náměstí a v době, kdy jej Bartoněk maloval, zrovna dostal už definitivní jméno Tylovo náměstí (tedy nepočítáme-li léta 1938-1940 a 1945-1952, kdy se jmenovalo Scheinerovo). Tržiště tu bylo zřízeno roku 1879 hlavně k prodeji ovoce, zeleniny, polních a lesních plodů a květin. Vše jmenované bylo od roku 1897 k dostání také na tržišti na náměstí Jiřího z Poděbrad, ve velkém pak v Rumunské ulici a na křižovatce Záhřebské a Americké. Na Tylově náměstí získal roku 1887 Jaroslav Beránek řeznický obchod a nastoupil cestu k Beránkovým podnikům s tržnicí, kavárnou, restaurací, hotelem Beránek a kinem Beránek. Interiér Beránkovy tržnice ukazuje pohlednice z doby před rokem 1918.
Princip tržnice je starý jako město samo. Již řecká města pochopila, že obchod potřebuje rovné podmínky a dohled, výhodná a pro zákazníka i pro město je pohodlnější jeho koncentrace na jedno místo. Římané pak princip tržnice dotáhli k dokonalosti, s níž vystačily středověké masné krámy i rodící se obchodní galerie novověku, s principem univerzální baziliky si ostatně vystačíme i dnes. Mění se jen dimenze a možnosti, mění se potřeby a normy, mění se architektonické styly. V 19. století se tržnice stává velkým tématem, především v souvislosti s rozvojem městské hygieny, a litinové konstrukce pro ni otevřely nové možnosti. V Praze se první tržnice otevřela v roce 1896 na Starém Městě. Její autor Jindřich Fialka o čtyři roky dříve, když její první návrh zveřejnil ve Zprávách Spolku inženýrů a architektů v království Českém, píše: „Jako v Paříži, tak i Berlíně, Vídni, Frankobrodu nad Mohanem, Drážďanech, Hannoveru a jinde, seznala se u nás důležitost tržnic a postupem času staví a bude se stavěti v městech jedna tržnice za druhou.
Na Královských Vinohradech se Městská ústřední tržnice slavnostně otevřela 25. června 1903. Trojlodní baziliku o sedmi polích na půdorysu 30 × 63 metrů projektoval městský architekt Antonín Turek a realizoval stavitel Antonín Dvořák. Prodeji zvěřiny, drůbeže, másla, vajec, ovoce a zeleniny sloužilo 98 prodejních stánků, 86 sklepních skladišť a 140 chladíren s klimatizačním zařízením. Na pohlednici tržnici ještě nezakrývají paláce postavené později na Sedlově poli, protější strana tehdy Jungmannovy, dnes Vinohradské třídy je už hotova, včetně domu na rohu Vinohradské a Budečské a Maceškova domu naproti tržnici, které v roce 1945 podlehnou spojeneckému náletu. Interiér tržnice zachytil fotograf někdy kolem roku 1915. Po vinohradské se poslední den roku 1908 slavnostně otevře Ústřední tržnice smíchovská, dílo autora Vinohradského divadla Aloise Čenského.
Níže ještě nímek zeleninového trhu v tehdejší Havlíčkově ulici, který pořídil neznámý fotograf v roce 1941. Havlíčkova je dnešní Legerova, a ulice, odbočující v horní třetině snímku vpravo, Koubkova. Důkazní materiál ke zločinu spáchanému na městě magistrálou.
Nakonec slíbené divadlo Heinovka jako obrázek na rozloučenou s tímto semestrem. Na snímku z přelomu 19. a 20. století vidíme prostor dnešního bloku mezi ulicemi Italská, Vinohradská, Anny Letenské a Mánesova. V popředí hudební pavilon a zahradní restaurace, za ním Deutsches Volkstheater, dřevěné divadlo, které původně postavil jako novou arénu Ve Pštrossce pro Pavla Švandu ze Semčic v roce 1869 Josef Niklas. Pozadí jeho levé poloviny tvoří dům čp. 937/XII, který dodnes stojí na rohu Vinohradské třídy a ulice Anny Letenské. Divadlo přestalo hrát v roce 1908 a o rok později je zbořili.

 

 

 

 

 

 

(Obrázky jsou tentokrát reprodukovány hned ze dvou knih Pavly Státníkové: STÁTNÍKOVÁ, Pavla. Vinohrady: Dobrá čtvrť pro dobré bydlení. Praha: Muzeum hl. m. Prahy, 2012. – STÁTNÍKOVÁ, Pavla. Trhy a tržiště. Praha – Litomyšl: Paseka, 2010.)

V ÚTERÝ 16. KVĚTNA 2017 SE SEJDEME, V TOMTO AKADEMICKÉM ROCE NAPOSLED, V 11.30 A VE 14.00 NA NÁMĚSTÍ MÍRU PŘED KOSTELEM SV. LUDMILY. TĚŠÍM SE NA VÁS.

 

 

Květen 5, 2017

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 9. KVĚTNA 2017

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 9:53 pm

GRÖBEHO VILA PO SPOJENECKÉM NÁLETU NA POPELEČNÍ STŘEDU ROKU 1945

Už jsem to tu připomínal v souvislosti se zánikem vinohradské synagógy: 14. února 1945 zaútočilo na Prahu 62 letounů B-17 americké 8. letecké armády a během pěti minut, mezi 12.28 a 12.33 na ni svrhlo 152,5 tun pum. Část dopadla na Podolí, Pankrác, Nové Město, Vršovice, Nusle a Žižkov, většina na Královské Vinohrady, do prostoru zhruba vymezeného dnešními ulicemi Italská, Americká, Uruguayská, Blanická, Korunní, Budečská, Polská, Chopinova a Vozová. Výsledkem náletu bylo 413 mrtvých, 1 455 raněných, 88 nezvěstných, 93 zcela zničených domů, 88 domů poškozených velmi těžce, 168 těžce, 2 351 lehce. Soubor snímků Stanislava Maršála, pořízený bezprostředně po náletu a publikovaný poprvé až v roce 2011, obsahuje i takové, které ukazují míru poškození Gröbeho vily a blízkého kuželníku a lukostřelny. V době, kdy sloužily jako jesle, je zachycuje fotografie A. Alexandra z roku 1931. Z téhož roku je také pohled z terasy grotty přes zahradní restauraci ke Gröbeho vile.

(Zdroj reprodukcí: UHLÍŘ, Jan B. Bomby na Prahu: Nálety z roku 1945 objektivem Stanislava Maršála. Praha: Prostor, 2011, s. 67 a 97. – STÁTNÍKOVÁ, Pavla. Vinohrady: Dobrá čtvrť pro dobré bydlení. Praha: Muzeum hl. m. Prahy, 2012, s. 98 a 100.)

V ÚTERÝ 9. KVĚTNA 2017 SE SEJDEME V 11.30 A VE 14.00 NA ROHU ULIC ŠPANĚLSKÁ A MÁNESOVA (NEJBLIŽŠÍ STANICE METRA I ZASTÁVKA TRAMVAJE MUZEUM). TĚŠÍM SE NA VÁS.
ZÁROVEŇ PŘIPOMÍNÁM, ŽE POSLEDNÍ PŘEDNÁŠKA TOHOTO SEMESTRU SE KONÁ 16. KVĚTNA.

Květen 1, 2017

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 2. KVĚTNA 2017

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 6:24 pm

ČTENÍ NA CESTU DO GRÖBOVKY

Miluji povídky Jaroslava Haška a Gröbovky se týká jedna z jeho nejlepších. Příliš dlouhá na to, abych ji četl na místě, ale nemohu se o ni s vámi nepodělit, i když ji nejspíš znáte. Tady je ke stažení:

hasek_v-havlickovych-sadech

Těším se na vás.

Duben 29, 2017

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 2. KVĚTNA 2017

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 8:18 pm

VZPOMÍNKA NA ZVONAŘKU

První fotografie pochází z inzertní stránky Chmelovy továrny v knize Československá republika: Praha, kterou vydalo v roce 1927 berlínské nakladatelství Dari. (Marku, ještě jednou děkuji za laskavé zapůjčení.) Provází ji tam následující text:

            „První česká akciová továrna na šunky a uzenářské zboží Antonín Chmel, Praha-Vinohrady“ jest jednou z nejstarších a největších svého druhu v Československu.
Byla založena r. 1879 a měla ihned řadu filiálek v Praze i na venkově. Závod dodával šunky nejdříve do lázeňských míst, Karlových Varů, Mariánských Lázní a Frant. Lázní, pak dobyl si trhu ve Vídni a v Budapešti a v celé bývalé monarchii rakousko-uherské. Avšak tato odbytiště brzy nedostačovala a bylo nutno hledati jiná v cizině.
Tehdy dobyla si pražská šunka, vyrobená firmou Antonín Chmel na Vinohradech, svého jména v cizině. Hlavní lázeňská místa se bez ní nemohla obejíti. Není potravy tak výživné a tak snadno stravitelné, jako jest šunka, která se brzy stala vzorem potravy, předepisované lékaři nemocným. Po českých lázních dobyla si pražská šunka jméno a slávu ve světě. díky četným návštěvníkům lázní z ciziny, Francouzům, Angličanům, Američanům, Rusům, Polákům atd. Z celého světa začaly se hrnouti objednávky – aniž by bylo bývalo zapotřebí činiti reklamu. Pražská šunka pokračovala na svém triumfálním pochodu Francií, Švýcarskem, Německem, Anglií, Italií a Rumunskem. Ale nebylo možno vyvážeti ji všude, poněvadž nesnášela dobře teplého podnebí. A jaká příčina toho, že nesnášela dobře dlouhé dopravy? Což se americké a jiné šunky nevyvážely do celého světa? Příčinou toho byla právě její jemnost a šťavnatost. Ta výborná chuť, které vděčila za svoji slávu, odsoudila ji k nedostatku odolnosti a trvanlivosti. Šunky jiné, které jsou úplně suché a často bez chuti a prosáklé solí, snesou naopak vše.
Avšak i toho se docílilo, že šunka zachovala si svoji jemnost i po několik let a že snese každou dopravu i sebe delší, i v krajinách tropických a to sterilisováním v plechových krabicích. Šunka se nyní zasílá v krabicích vykoštěná, vařená a úplně k jídlu připravená – a takovou šunku vyrábí právě firma Antonín Chmel, akc. spol., Praha-Vinohrady.

Na druhé fotografii vyjíždí tam, kde se dnes vstupuje do luxusního Le Palais Art Hotel Prague, dodávka s uzeninami. Snímek ČTK byl pořízen 29. prosince 1956 (pak že byl za mého dětství vždycky v zimě sníh), tedy Chmelovu pražskou šunku neveze, její výroba tu byla zrušena počátkem 50. let. Snímek reprodukuji z 3. dílu knihy Kateřiny Bečkové Zmizelá Praha z řady Zmizelá Praha (Praha – Litomyšl: Paseka – Schola ludus-Pragensia, 2014, s. 56), Chmelovu recepturu jsem kdysi našel na internetu, ale vinou mé harddiskové katastrofy se jen náhodou zachoval text, ne už odkaz na zdroj.

Kýty z mladých českých vepřů o hmotnosti 3 – 5 kg s křížovou kostí, zaříznuté pražským ře­zem, tedy seříznutý tuk z vnitřní strany spolu se zakrojením dokulata kolem pánve a bez no­žičky, se vychladí na teplotu 5° C. V hloubce svaloviny se proříznou v místě kolenního a hlezenního kloubu. Kýty se nasolí solí se sany­trem (na 1 kg soli 50 g dusičnanu draselného a 40 g cukru.) Kůže se solí masíruje, až se orosí. Pak se kýty oklepou (zbaví se přebytků soli). Dno kádě se posolí a na ně pokladou kýty kůží dolů. Druhý a třetí den se šunky v kádi zalévají lákem: Na 10 l vody 1–1,2 kg soli, 50 g dusič­nanu sodného a 40 g cukru, převařit a vychla­dit na 5°C. Kýty musí být celé ponořeny v láku, ale nesmí se příliš zatěžovat. Po 2 týdnech se kýty přeloží a zalijí čerstvým lákem. Tříkilové kýty jsou proleželé asi za 3 týdny, těžší za mě­síc. Teplota láku musí být stálá mezi 5 a 7°C. Stupeň proležení se kontroluje naříznutím svaloviny kýty až ke kosti. Svalovina je prole­želá, když je příjemně probarvená, růžová na řezu, lepivá. Naležené kýty se opláchnou a po­noří na 2 hodiny do čisté vody. Poté se nechají do dalšího dne na vzduchu oschnout a udí se do zlatožluta. Uzené kýty se vloží do vroucí vody, pak se teplota vody sníží na 75°C a kýty se ovářejí tak dlouho, aby na 1 kg připadla 1 hodina ovaru. Ovařená šunka se vyjme a nechá dochladit. Před zavěšením se celá šunka natře svařenou hustší želatinou, aby nevysychala.

Pohlednice z 20. let pak vypovídá o významu Nuselských schodů před změnou dopravních toků. Poskytla nám ji v poslední době týden co týden vytěžovaná kniha Pavly Státníkové Vinohrady: Dobrá čtvrť pro dobré bydlení (Praha: Muzeum hl. m. Prahy, 2012, s. 85).

V ÚTERÝ 2. KVĚTNA 2017 SE SEJDEME V 11.30 A VE 14.00 NA ROHU ULIC FRANCOUZSKÁ A JANA MASARYKA (TRAMVAJE Č. 4, 5, 13, 22, 26, ZASTÁVKA JANA MASARYKA). TĚŠÍM SE NA VÁS.

     

  

Uložit

Duben 23, 2017

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 25. DUBNA 2017

Filed under: U3V ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY — V. Cz. @ 5:10 pm

MĚSTSKÁ BRÁNA KRÁLOVSKÝCH VINOHRAD

Město si uvědomujeme v jeho uzavřenosti, v jeho hranicích. To zakládá podstatné významy městských bran. Jiná je samozřejmě situace města v hradbách a jiná situace města před branami. I v tom představují nová pražská města, těsně obrůstající historická  města v hradbách, vzrušující téma. První fotografie z roku 1874, pořízená někdy v 1. polovině 70. let 19. století, ukazuje jednu z bran, jíž se Nové Město pražské otevíralo prostoru rodících se Královských Vinohrad, Žitnou. Brána, dokončená v roce 1694, se nacházela uprostřed kurtiny barokního opevnění č. XXVI-XXVII. Fotografie z roku 1874 vznikla na rozloučenou, téhož roku se po dlouhých průtazích začaly fortifikační stavby bourat a za tři roky už Nové Město a Královské Vinohrady nic neoddělovalo.
Bránu pro vstup do města potřebujeme především významově a neexistuje-li reálně, hledáme náhradu symbolickou. Nádraží 19. století funkci městské brány ochotně převzala a jejich architektura často s významy symbolické brány pracovala. Královské Vinohrady měly to štěstí, že je železnice podešla tunely a od Nového Města oddělila jen kolejištěm hlavního nádraží. Pro umístění vlastního vinohradského nádraží to ale představovalo komplikaci. (Stranou nechme pro tuto chvíli fakt, že se Královské Vinohrady sice vyhnuly nahrazení městských hradeb novou hradbou železnice, ale později se tu nová nepřekročitelná hradba vytvořila vedením průjezdné automobilové dopravy po bývalém hradebním pásmu.)
Prvním vinohradským tunelem, vyraženým v letech 1869-1871, od 19. září 1871 jezdily nejprve po jedné koleji vlaky Dráhy císaře Františka Josefa (KFJB, k. k. privilegierte Kaiser-Franz-Josephs-Bahn) z Prahy přes Benešov, České Budějovice a Gmünd do Vídně. O rok později, 15. srpna 1872 byl zahájen nákladní provoz na Pražské spojovací dráze na Smíchov, pro niž byla do tunelu položena druhá kolej. Na osobní provoz si počkala do 1. října 1888. Se zahájením osobní dopravy se otevřela i zastávka Královské Vinohrady. Její původní podobu vidíme na snímku, pořízeném od Zvonařky. Vlevo pod vrcholem Nuselských schodů vycházejí z tunelu obě tratě, na levou stranu směřuje kolej k zastávce Nusle-Vršovice, na pravou kolem barokní viniční kaple sv. Rodiny spojovací dráha pod Vyšehrad a přes Vltavu na Smíchov. Dřevěné budovy zastávky mezi nimi obsluhují obě tratě. Napravo už stojí hotel Excelsior, postavený v letech 1904–1905.
Svobodova fotografie ze stejné doby nabízí pohled z opačné strany. Nad vrcholu svahu nad zastávkou ční mohutný nájemní dům, který na místě usedlosti Zvonařka nechali v letech 1896-1898 postavit manželé Antonín a Josef Chmelovi. Zakrývá částečně První českou akciovou továrnu na šunky a uzenářské zboží Antonín Chmel, jejíž reklamní poutač nese na střeše. Sousední dvojici nájemních domů si postavil v letech 1892–1893 stavitel Eduard Rechziegel. Restaurace Zvonařka při Nuselských schodech v pravém z nich se tu na rozdíl od proslulého Chmelova závodu udržela dodnes.
Místo zastávky primárně určilo vedení tunelu. Ale nebylo to místo nevýznamné: Směřují k němu dvě důležité kompoziční a komunikační osy města. Jedna, dnešní Londýnská, je dána vedením tunelu. Druhou založila jedna z Wimmerových alejí, která směřovala podél hradeb od Koňské brány ke Zvonařce. Osa pokračovala i za bodem, kdy se od ní odklonila stará cesta do Nuslí (její trasu sleduje široký zákrut Bělehradské), dnešní Šafaříkovou. Tudy také jezdila už koněspřežná tramvaj, která měla konečnou stanici nad Nuselskými schody, a po ní tramvaj elektrická. Až do roku 1904, kdy se její konečná přestěhovala pod schody k nádraží. Po zahloubení a přemostění Bělehradské pak nádraží získalo spojení i z druhé strany, od Nuslí, prodloužením tramvajové trati na náměstí Bratří Synků.
Tato změna je spojena s přestavbou zastávky. V letech 1912-1913 byly koleje přeloženy, vybudována nová nástupiště a nadchod, postavena nová zděná staniční budova podle projektu Jana Heindla a ing. Němeček vyřešil problém úrovňového křížení trati na Smíchov s Bělohradskou jejím zahloubením a přemostěním. Půvab Heindlovy budovy, který začerstva uchovala dobová pohlednice, poněkud setřela přístavba a zjednodušení fasády v roce 1955. To už tu vlaky přes deset let nestavěly, zastávka byla zrušena po otevření II. vinohradského tunelu v roce 1944. Zastávka Královské Vinohrady / Königliche Weinberge (od roku 1942 Prag-Königliche Weinberge / Praha-Královské Vinohrady) tedy existovala 56 let, z toho 10 let jako železniční stanice, povýšená na ni v roce 1923 po přivedení kusé koleje z vršovického nádraží a v roce 1932 degradovaná zpět na zastávku).

(Reprodukce pocházejí z obvyklého zdroje. Snesl jsem si sice na stůl dost knih, největší a nejkvalitnější předlohy ale opět poskytla kniha Pavly Státníkové Vinohrady: Dobrá čtvrť pro dobré bydlení. Praha: Muzeum hl. m. Prahy, 2012.)

V ÚTERÝ 25. DUBNA 2017 SE SEJDEME V 11.30 A VE 14.00 NA ROHU ULIC BĚLEHRADSKÁ A POD NUSELSKÝMI SCHODY (TRAMVAJ Č. 11 NEBO 6, ZASTÁVKA NUSELSKÉ SCHODY). TĚŠÍM SE NA VÁS.

Uložit

Older Posts »

Blog na WordPress.com.