JARO JE TADY (?)

Když člověk s něčím periodicky otravuje dostatečně dlouho, může příslušné psychiatrické termíny vystřídat laskavější pojem tradice. Obávám se, že už je to tady zas: Kdysi jsem na této nástěnce zveřejnil zásadní zprávu, že už je tu jaro, a od té doby se toho čas od času dopouštím znovu. Jako důkazní materiál používám tradičně to první, co vykvete v úzkém vzorku světa, jejž vidím oknem pracovny. Fotografie nese s postupujícím časem datum stále časnější. Když to na mne přišlo poprvé, v roce 2012, bylo řádně 21. března, o dva roky později jsem otravoval sněženkami už 17. února. Dnes je 29. ledna. Sníh ležel tak dlouho, že naše město stihlo místy trochu posypat i pro chodce, což vždy bezpečně ohlašuje oblevu. Mrazy povolily, sníh slezl a pod mým oknem se kromě kolekce produktů trávicího ústrojí našeho nemalého psa objevily žluté květy prvosenky jarní (Primula veris). Skeptická část mého já sice míní, že je to meteorologická analogie falešné březosti, optimistický zbytek mne ale věří, že jaro je tady.

NA UK UŽ ZAČNE LETNÍ SEMESTR

VZPOMÍNKA NA KAPLI SV. ROCHA

Porovnáme-li reprodukovaný snímek smíchovského kostela Nejsvětější Trojice, pořízený kolem roku 1915, s dnešní realitou, chybí kaple sv. Rocha. Ta vznikla kolem roku 1703 a její zasvěcení připomíná genezi Malostranského hřbitova v morovém pohřebišti. Kolem roku 1715 přibyla kaple Nejsvětější Trojice na místě zaniklé kaple morového špitálu. Dvě drobné kaple přirozeně nemohly stačit oficiálnímu hřbitovu Malé Strany, Hradčan a Smíchova, jímž se stal po josefinském zákazu pohřbívání ve městech. Dochoval se projekt kostela Nejsvětější Trojice z roku 1723 zadaný malostranskou obcí. Kilián Ignác Dientzenhofer tu použil kapli stejného svěcení jako presbytář a připojil k ní loď. Na postavení ale nebyl dostatek prostředků. Také malostranské Bratrstvo lásky k bližnímu usilovalo o kostel dlouho. Stavět se začalo podle projektu Zemského stavebního ředitelství teprve 20. června 1831 a kostel byl vysvěcen až 22. října 1837. Minimalizací prošly nejen výrazové prostředky, ale také prostor, od roku 1864 se proto z barokní kaple sv. Rocha, stavebně propojené s novým kostelem, stala sakristie, později spojovací krček prolomil průjezd. Na fotografii Zikmunda Reacha z přelomu 19. a 20. století je ještě stav před tímto zásahem. V letech 1951–1952 se Plzeňská ulice rozšiřovala na úkor hřbitova. Zeď, která jej od ní oddělovala, byla stržena i s přiléhajícími náhrobky a drobnými stavbami a tomuto osudu neunikla ani barokní kaple sv. Rocha a její výmalba.

Fotografií přibližuji také pohled po hlavní ose hřbitova na průčelí kostela Nejsvětější Trojice. Vytvořil ji v letech II. světové války Jaromír Funke pro knihu Pražské kostely (Praha: Miroslav Stejskal, 1946, obr. 142). Předchozí dvě reprodukuji z čerstvé monografie Malostranský hřbitov, kterou jsem nedávno doporučoval zde: https://czumalo.wordpress.com/2015/12/07/u3v-fsv-cvut-pamatky-velke-prahy-prednaska-8-prosince-2015/. Tamtéž najdete i krásnou Sudkovu fotografii zákoutí hřbitova pohlcovaného vegetací.

PODSTATNÝ KUS PAMĚTI SMÍCHOVA

Vzestup rodu Ringhofferů můžeme sledovat od příchodu Františka Ringhoffera, kotláře ze vsi Müllendorf (Szárazvám) u Eisenstadtu v tehdy uherském Burgenlandu (Őrvidék), v roce 1769 do Prahy. Jeho staroměstskou dílnu na kotle pro varny pivovarů zdědil syn Josef. Výrobu rozšířil o měděné kotle pro cukrovary a lihovary a založil dílnu v Kamenici u Jílového. Když ji v roce 1847 převzal jeho dědic František Ringhoffer II. (1817–1873), přestěhoval ji do Prahy, do dnešní Opletalovy ulice čp. 1284/II. V roce 1852 pak koupil od Johana Baptisty Riedla bývalou Vratislavskou zahradu na Smíchově a začal tu budovat závod na výrobu železničních vagonů. Zprvu nákladních, posléze tendrů a od roku 1863 i vagonů osobních. Dějiny vagonky, brzy největší v habsburském mocnářství, jsou zároveň podstatnou kapitolou dějin českého průmyslu a průmyslových technologií, inovovaných tu s velkou pružností, ale i péče o dělníky. Jich František Ringhoffer zaměstnával v roce, kdy zemřel, 2 200. Už v roce 1854 pro ně založil firemní nemocenskou pokladnu a v roce 1870 penzijní fond. O dělnické kolonii Mrázovka a podílu Františka Ringhoffera na ní jsem tu už psal: https://czumalo.wordpress.com/2015/11/09/u3v-fsv-cvut-pamatky-velke-prahy-prednaska-10-listopadu-2015/. Jeho podnikání se neomezilo na vagonku. Vlastnil několik velkostatků, ve Velkých Popovicích, kde se vařilo pivo už od 16. století, založil roku 1871 nový pivovar. Areál smíchovské továrny zahrnoval v té době dvě strojírny, kovárny, soustružny s  kotelnou a strojovnou, montovnu vagonů, strojírnu pivovarských strojů, slévárnu, kotlárnu, kancelářskou budovu, vrátnici, plynárnu, vlečku a rezidenci Ringhofferů.
Všestranné angažmá Františka Ringhoffera II. pro rozvoj Smíchova vyústilo v jeho svolení starostou (1861–1865), za Smíchov byl v městské kurii zvolen i do zemského sněmu (1861–1867). Znovu se stal, zvolen v kurii velkostatkářské, poslancem v roce 1872, téhož roku, kdy byl vyznamenán řádem železné koruny II. třídy a povýšen do šlechtického stavu. Jeho dráhu následoval František Ringhoffer III. (1844–1909), který stanul po otcově smrti ve vedení firmy spolu s bratry Emanuelem a Viktorem. Rozšířil výrobu i sociální zabezpečení dělníků, po léta zasedal v městské i okresní radě, v letech 1876–1878 a 1880–1883 v zemské radě, roku 1892 byl jmenován doživotním členem Panské sněmovny, jeho jméno najdeme v několika správních radách a státních komisích. V roce 1871 se oženil s příslušnicí rodu svobodných pánů Kleinů von Wiesenberg, významných podnikatelů, s nimiž je spojeno například vybudování třetiny železničních tratí na území mocnářství, rozvoj těžby uhlí a železné rudy na Ostravsku i Kladensku či četné litinové konstrukce mostů, hal a skleníků.
Továrna dále rozšiřovala výrobní program, k pivovarským zařízením a parním kotlům přibyly od roku 1897 tramvaje. František Ringhoffer IV. (1874–1940) zajistil v roce 1911 firmě další prosperitu akcionováním na Ringhoffer-Werke, A. G., do níž vstoupila jako silný partner Allgemeine Österreichische Bodenkreditanstalt. Společnost postupně získala kontrolní balík akcií v Kopřivnické vagonce a Moravsko-slezské vozovce ve Studénce, v roce 1935 vznikl koncern Ringhoffer-Tatra-Werke A. G. a expanze pokračovala. Přes léta II. světové války jej převedl JUDr. Hanuš Ringhoffer. Rodina byla v roce 1945 odsunuta, akciová společnost znárodněna jako Tatra, n. p., závod Smíchov a Hanuš Ringhoffer zemřel v roce 1946 v internačním táboře Mühlberg an der Elbe. (Nic platno, že nebyl nacistou, říšskoněmecké občanství přijal a členem NSDAP byl, i když jej po čase ze strany pro službu československému státu vyloučili.) Znárodněný podnik obnovil výrobní program, k němuž už před válkou přibyly i trolejbusy, za okupace modifikovaný podílem na válečné výrobě. V roce 1963 byl jako ČKD Praha, závod Tatra Smíchov vtělen do oborového podniku ČKD a výroba se postupně soustředila jen na tramvaje.
Na počátku zabírala továrna jen východní stranu Vratislavské zahrady mezi Plzeňskou a Kartouzskou. Stála tu vagonka a kotlárna, brzy i slévárna, později strojírna. Novou postavili roku 1868 při Plzeňské ulici. Další rozšiřování pak zabralo prostor mezi Plzeňskou, Stroupežnického, Klicperovou a Radlickou. Stála tu truhlárna a montovna. Pak byly získány další pozemky mezi Plzeňskou, Radlickou, Ostrovského a Kováků a v 90. letech se stavěla kotlárna Na Knížecí. Kompaktní území se vyčerpalo, nová kotlárna byla zřízena v bývalém parním mlýně C. k. privilegované paromlýnské společnosti Na Knížecí a nová slévárna a strojírna postaveny až pod Konvářkou v Křížové ulici. Ty ale nakonec nebyly pojaty do koncernu Ringhoffer-Tatra-Werke A. G. a několikrát změnily majitele.
Konec největší smíchovské továrny předznamenávala již v 80. letech stavba nového závodu na Zličíně, v dobových urbanistických studiích se už rozsáhlý průmyslový areál zastavuje obytnými a/nebo dopravními stavbami, například je sem situováno velké autobusové nádraží v návaznosti na metro. Privatizace dopadla tak, jak bylo v 90. letech obvyklé. Totéž se dá říci o snaze cenný areál památkově chránit i o osudu myšlenky využit jej způsobem, následujícím příklad holešovických jatek. Skutečné objektivní poznání památkových hodnot nahradil subjektivní posudek jediného odborníka vstřícného k investorům (slyším už smích těch, kdo mě znají, tedy nemusím jmenovat) a pozdní prohlášení za kulturní památku v květnu 1995 se omezilo na vilu baronky Ringhofferové (Osvald Polívka kolem 1900) a průčelní stěny (!) dvou hal, postavených po roce 1911, nejspíš 1914, do Plzeňské. V roce 1992 prakticky skončila výroba, po čtyřech letech živoření se její zbytky definitivně přestěhovaly na Zličín (tam ji firma Siemens jako nový vlastník ukončila v roce 2010) a roku 1998 továrna zanikla i fyzicky. Prohru analyzuje výborný text Kateřiny Hanzlíkové (dnes Samojské) v jubilejním sborníku Sto let Klubu Za starou Prahu 1900 – 2000 (Praha: Schola Ludus – Pragensia, 2000, s. 184–189). Paradoxně zůstaly zachovány jen dva doklady bydlení majitelů v domech přestavěných ze staveb starších než továrna, zmíněná secesní vila čp. 20 a památkově nechráněná klasicistní budova čp. 19, obě zcela zbavené kontextu a zle tísněné z jedné strany estakádou přivádějící automobilový provoz do zběsilého zauzlení mezi jícny Strahovského tunelu a tunelu Mrázovka a z druhé novými komerčními stavbami, vila administrativní budovou Smíchov Gate (Zdeněk Hölzel – Jan Kerel / AHK 2007) a hotelem Ibis (Zdeněk Hölzel – Jan Kerel / AHK 2004), rezidence obchodním centrem Nový Smíchov (Martin Rajniš – Tomáš Prouza – Jaroslav Zima – Sabina Měšťanová / D. A. Studio 1995–2002). Jeho součástí se stala i zachovaná kulisa průčelí kovárny. Smyslem památkové péče je uchování paměti zhmotněné ve stavbách. Obavám se, že její smíchovské selhání nezahrnuje jen zánik jedinečných konstrukcí továrních hal, jejich strojového vybavení a stop rozsahu a struktury areálu. Alibisticky zachovaná drobná torza v novém prostředí, které jde proti ní, paměť neudrží a stávají se vlastně drzým ironickým šklebem. Paradoxně se tak podílejí na proměně autentického místa v ne-místo, jíž by měly naopak bránit. Děsím se ne-míst bez paměti a lidí, kteří se jimi dají přesvědčit, že bez paměti se žije snadněji.

K ILUSTRACÍM:
Na první fotografii je místo, kde jsme se v sobotu sešli, ústí dnešní Stroupežnického ulice do Plzeňské. Úplně vpravo zachytil snímek pořízený kolem roku 1885 kousek smíchovské synagogy, o jejíž postavení v letech 1861–1863 se rovněž zasloužil František Ringhoffer II. (Původní smíchovská synagoga v Plzeňské ulici musela ustoupit expanzi továrny.)

Následující vzácný snímek z 20. let ukazuje její původní podobu z roku 1863.

Další její působení po přestavbě podle projektu Leopolda Ehrmanna v letech 1930–1931.

Protější stranu ústí Stroupežnického ulice do Plzeňské s nejstaršími budovami továrny zachytil snímek z roku 1935. V dlažbě je vidět křížení tramvajové tratě vedené Plzeňskou a tovární vlečky ve Stroupežnického ulici.

Celkový rozsah Ringofferova závodu dobře přibližuje pohled z úpatí Petřína z roku 1898. Při zdi, oddělující továrnu od dnešní Kartouzské, je vidět obě dodnes dochované budovy, tu napravo zakrátko přestaví Osvald Polívka.

Krásu výrobků Ringhofferovy vagonky může zastoupit salónní vůz následníka trůnu Františka Ferdinanda ď Este Aza 1-0086 (kkStB Salon 22) z roku 1909, dnes ve sbírkách Národního technického muzea.

Poválečnou kontinuitu pak tramvaj Tatra T3. Mezi léty 1960 a 1997 se jich na Smíchově vyrobilo 13 945. Žádný jiný typ tramvaje tomu počtu nemůže konkurovat a to v měřítku celosvětovém. Smutnou poslední fotografii pořídil Robert Mara 16. září 2000. T3 tu po Plzeňské projíždí místy, odkud pochází. Napravo smíchovská synagoga, za ní se staví Nouvelův Zlatý Anděl, vlevo už nestojí Ringhofferova továrna a ještě nestojí Nový Smíchov.

(Zdroje obrázků jsou obvyklé: JUNGMANN, Jan. Smíchov – město za Újezdskou branou. Praha: Muzeum hl. m. Prahy, 2007, s. 133, 134, 174. – BEČKOVÁ, Kateřina. Továrny a tovární haly: 2. díl. Praha – Litomyšl: Paseka – Schola ludus-Pragensia, 2012, s. 56, 82. – FOJTÍK, Pavel. Tramvaje a tramvajové tratě: 2. díl. Praha – Litomyšl: Paseka – Schola ludus-Pragensia, 2011, s. 96.)

POZVÁNÍ

Už se mi po vás zase stýská a tak jsem opět vděčný za krásné fotografie pana Jana Ptáčka, které mi připomínají, co všechno jsme spolu v uplynulém semestru viděli. Snímek tvrdého jádra, nezastrašeného počasím, před branickým kostelem sv. Prokopa (Rudolf Vomáčka 1900–1901, 1903) na konci poslední přednášky je zároveň pozváním k prohlížení googlovského fotoalba, kde jsou. Platí samozřejmě i pro soubor fotografií z přednášek dr. Rudolfa Pošvy:

U3V Velká Praha 2015-2016:

https://goo.gl/photos/1guvrhauXU4n5qB3A

U3V Historická Praha 2015-2016:

https://goo.gl/photos/b7ovchYUXsKngAS76

NEJBLIŽŠÍ PERIPATETICKÁ PŘEDNÁŠKA

ZMĚNA TERMÍNU LEDNOVÉ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠKY

POSLEDNÍ PŘEDNÁŠKA ZIMNÍHO SEMESTRU