Czumalova nástěnka

Duben 30, 2013

S. O. S.

Filed under: POZVÁNÍ DO KAVÁRNY — V. Cz. @ 11:09 pm

1_maj ve Zline 1936b

Takhle se slavil 1. máj v roce 1936 ve Zlíně. Jak slavíte vy? My s Jarmilou prací, abychom se mohli do Zlína 26. května podívat.

Připomínám, že jen doslavíte, je tu první čtvrtek v měsíci a tedy kavárna. Pravidelné zasedání Sdružení rodičů a přátel zájezdů FAMU se opět koná ve čtvrtek 2. května 2013 po 18. hodině v Kafí kavárně – Podkůvka, Schnirchova 26, Praha 7-Holešovice. Tentokrát je ale svolávám jako krizové: S. O. S. Zájezd ohrožen! Málo přihlášených! Málo přihlášených v ohlášeném termínu zaplatilo! Jarmila zneklidněna! Já taky! Musíme platit zálohy (jedna pracující důchodkyně a jeden polozaměstnaný)! Musíme potvrdit objednávky! Pro ty, kdo se již přihlásili, minulý čtvrtek zaplatit nepřišli a Jarmile ani zprávu nedali, ještě tento čtvrtek šance, pak sankce!  

Těšíme se na vás.

Reklamy

PŘEDNÁŠKA A SEMINÁŘ 2. KVĚTNA 2013

Filed under: SEMINÁŘ ARCHITEKTURY 20. STOLETÍ — V. Cz. @ 8:59 pm

P6121_Hanspaulka_kaple Nejsvetejsi Trojice1

Připomínám kapli Nejsvětější Trojice, o níž jsme mluvili na rohu ulic Soborská a Na Pahoubce během posledního semináře. Nechal ji v roce 1708 postavit majitel usedlosti Zlatnice, malostranský měšťan Johann Georg Landschritz, vybavil liturgickým náčiním a bohoslužby zpřístupnil veřejnosti. V 19. století byla kaple zrušena a užívána k bydlení, v 60. letech minulého století ji pak místní občané v rámci Akce Z rozebrali.

Ve čtvrtek 2. května dokončíme prohlídku Hanspaulky a navštívíme osadu Svazu československého díla Baba. Sejdeme se v 10.15 v parku u spodní brány usedlosti Hanspaulka. Doporučené spojení: Pěšky od fakulty nahoru Šáreckou nebo z Hradčanské autobusem č. 131 na zastávku Dyrinka (na znamení) a odtud ulicemi Na Dyrince a Za Hanspaulkou nebo tramvají č. 5, 20 či 26 na zastávku Hadovka a odtud ulicemi U Hadovky, Sušická a Fetrovská.

Připojuji ke stažení slíbenou pomůcku k výstavní kolonii Baba, čtyřstránkovou, aby se dala vytisknout jako složka A5: BABA

P6122_Hanspaulka_kaple Nejsvetejsi Trojice2

KUS LIBEŇSKÉ SLÁVY

Filed under: K POSLEDNÍ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE — V. Cz. @ 10:52 am

Lb013

Ve výhodné poloze při litoměřické silnici (Zenklova) na roku Nové ulice (Na hrázi) otevřel v roce 1848 Frantz Deutsch hostinec. Prosperoval tak, že už roku 1864 jej bylo třeba stavebně rozšířit. Zdědil jej syn stejného jména, hous­lista, libeňský radní a místostarosta Frantz Deutsch. V hostinci hrály spolky Domácí divadlo (Omladina libeňská) a Osvěta, spojené později ve spolek Omladina – Osvěta, od roku 1890 Tyl. Ve dvoře byl přistavěn taneční sál a tzv. velký sál, v roce 1892 upravený na divadelní, a o rok později otevřena i letní scéna. Vystřídalo se tu několik koncesionářů. Návštěvnost hostince a divadla stoupla, když se 4. října 1896 rozběhl provoz na prodloužení tramvajové trati z Karlína do Vysočan a na ní zřídila za­stávka U Deutschů. Frantz Deutsch v témže roce zemřel bez potomků.
V roce 1899 koupil hostinec architekt, stavitel a stavební podnikatel Václav Romováček, celý soubor budov zboural a v roce 1903 na jeho místě postavil podle vlastního projektu dva domy, hotel s kavárnou a nový sál. O dva roky později se tu po přestavbě otevřelo Nové divadlo Prahy VIII v Libni s kapacitou 495 míst k sezení a 400 k stání. Kon­cesi vlastnila Marie Groszová, vydržela ale jen půldruhé sezóny. V roce 1907 koupila divadlo její velká sokyně Marie Zieglerová s ambicí vybudovat tu nejlepší praž­skou operetní scénu. Velkorysá přestavba zruinovala dosud zdravou Romováč­kovu firmu, nicméně 23. ledna 1908 otevřelo Divadlo Marie Zie­glerové v Libni českou premiérou Ve­selé vdovy Franze Lehára, která v předchozí sezóně oslnila Londýn a New York. Hlavní roli Hany Glawari samozřejmě zpívala Marie Zieglerová a Franz Lehár přijel do Libně osobně dirigovat předehru. Stejně velkolepou společenskou událostí byla i pre­miéra Kouzla valčíku Oskara Strausse, opět za přítomnosti autora. Ambiciózní divadlo skončilo po dvou letech v dražbě. Důvody před časem přesně postihl teatrolog a muzikolog Josef Herman: „Marie Zieglerová prostě přišla příliš brzy na nesprávném místě s myšlenkou metropolitního operetního divadla. Velká opereta se mohla zrodit a prosperovat až o dvacet let později, kdy Praha horečně doháněla evropské metropole.“ (Hermanův medailon Marie Zieglerové najdete na http://host.divadlo.cz/noviny/clanek.asp?id=18262)
Budovu si pronajala sociálně demokratická strana a v roce 1910 tu zřídila Lidový dům. Divadelní sál se změnil v kino Svépomoc a jen občas ještě poslou­žil ochotnickým představením. Původní Romováčkova fasáda prošla mezi světovými válkami obvyklou purizací. Až 27. října 1949 se v divadle znovu zahájil profesionální provoz a Divadlo S. K. Neumanna tu sídlí dodnes, jen se v roce 1990 přejmenovalo na Divadlo Pod Palmovkou a dosud střídmá fasáda dostala nový parter v nabubřelém duchu 90. let.
Dobovou pohlednicí připomínám podobu fasády do někdejší libeňské promenády a připojuji civilní tvář Marie Zieglerové, idolu, který si Praha nedokázala uživit.fc3c4975b4124e86a36e771a27f56e6e 

AUTOMAT SVĚT

Filed under: K POSLEDNÍ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE — V. Cz. @ 9:26 am

Lb002

Svět moderního velkoměsta vtrhl do Prahy také v podobě závratně nového stravovacího zařízení, s nímž si čeština nevěděla rady a tak je nazvala podle jeho největší atrakce – automat. Dekadentně zamřelou secesní kavárnu v přízemí paláce Koruna na rohu Příkopů a Václavského náměstí nahradilo v roce 1931 nablýskanou chromovanou ocelí a barevným opaxitem zářící prostředí rychlého amerického stravování, k vrcholné eleganci přivedené českým architektem Ladislavem Machoněm. Automat Koruna jsem zažil už ve stavu zamřelosti spíše východní. Jsem za to vděčný stejně, jako za prožitek zamřelosti libeňského automatu Svět, který učinili nesmrtelným Bohumil Hrabal a Věra Chytilová. Perličky na dně si pouštím poměrně často a její filmovou povídku Automat Svět díky tomu nejen vidím a slyším, ale i cítím, chutnám a hmatám.
Pozdně barokní Helmův statek, čp. 147, získal Jan Svět (1797 – 1869), poslední libeňský rychtář a první sta­rosta. V roce 1930 statek zbořil Ladislav Svět, poslední Svět, který jej vlastnil, a v letech 1932 – 1934 na jeho místě vystavěl velký funkcionalistický nájemní dům s restaurací a kinem Svět podle projektu Františka Havleny. Úspěšný vinohradský stavitel měl v té době už za sebou řadu realizací, z nichž největší byl dejvický Arcibiskupský seminář s kostelem sv. Vojtěcha (1925 – 1927).
(Další kruh se uzavřel: V Havlenově paláci jsem ještě v automatu Svět stihl pít pivo s hrabalovsky autentickými libeňskými chlapy a do Havlenova Arcibiskupského semináře teď chodím se stejnou chutí přednášet na KTF UK. Svět je úžasný.) 
Krásná fotografie Ladislava Michálka vznikla v roce 1987. Snímek z 1. poloviny 40. let ukazuje palác Svět ještě s tržištěm v prostoru, který se tehdy jmenoval Světovo nábřeží (dnes Elsnicovo náměstí), fotografie paní dr. Pavly Vrbové pak agonii privatizovaného, ale neudržovaného paláce. Na stejné téma má pěkný soubor na svých stránkách také fotograf Petr Jedinák: http://www.jedinak.cz/stranky/svet01.html

Lb009

 

 

 

 

Svet

Duben 29, 2013

CO JSME V LIBNI (UŽ A JEŠTĚ) NEVIDĚLI V

Filed under: K POSLEDNÍ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE — V. Cz. @ 3:54 pm

Lb003

S mým vztahem k Bohumilu Hrabalovi je to podobné jako s posedlostí historickými fotografiemi, o níž jsem psal v předchozím příspěvku. Asi proto se tu pořád v širokých obloucích vyhýbám tématu Hrabalovy Libně. Hrabalovy povídky se mi dostaly do ruky právě v čase, kdy se dosti divoce formovalo mé intenzivní vnímání města, a víc než všechna od té doby přečtená odborná literatura je určila drobná arcidíla Kafkárna, Zrada zrcadel, Prokopnutý buben, Večerní kurs a Baron Prášil. Krásu maloměsta mi po celý vnímavý život otevírají povídky Chcete vidět zlatou Prahu? a Pan notář a libosti Libně Automat Svět, Pražské jesličky a Romance. Nikterak se tomu nebráním, intelektuálský snobismus jsem odložil už dávno. Libeň tak pro mne měla vždy příchuť posvátného. To pro ulici Na hrázi věčnosti. Připomínám ji fotografiemi nad jiné povolaného Ladislava Michálka. Na horní z roku 1973 je vlevo dům čp. 325, Na hrázi 24, kde přes dvacet let žil Bohumil Hrabal a napsal svá nejlepší díla. Na druhé z roku 1988 dům právě přestal být. Betonová ohavnost autobusového nádraží, které část ulice a celá její atmosféra musely udělat místo, se zase tak užitečná neukázala a developeři si již brousí zuby. Řečeno jejich novořečí, místo autobusového nádraží by tu mělo být nové rezidenční a obchodní centrum, jehož součástí je 277 nadstandardních bytů a nákupní galerie se supermarketem a 55 obchodními jednotkami nabízejícími převážně služby. V suterénu 270 parkovacích míst pro rezidenty a 130 pro zákazníky obchodní galerie. Jmenuje se to One Palmovka, v roce 2012 navrhli 4a architekti. Městotvorné, což?

Lb004

 

 

 

 

 

 

 

 

one-palmovka_200709292249590

JEŠTĚ K LIBEŇSKÉMU KOSTELU

Filed under: K POSLEDNÍ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE — V. Cz. @ 3:47 pm

Prum027

Pokud by se někdo zajímal o zdroje mé nezřízené lásky ke starým fotografiím, dokázal bych nad tím samozřejmě intelektualizovat až hanba, ale upřímně by se mi o tom jako o věci velmi intimní mluvit nechtělo. Nejspíš bych jako pomůcku k pochopení nabídl knihu fotografa Petra Hrušky a básníka Ivana Wernische Byl jednou jeden svět (Praha: Torst, 2009) a schoval se za ni.
Pořád jsem čekal na záminku, jak vám ukázat fotografii, kterou mám ze starých libeňských nejraději. Pekařství a obchod moukou Antonína Jungmanna stojí na ostrém styku dnešní Zenklovy (směřuje odtud vpravo) a Primátorské (vlevo vzhůru, na snímku ji nevidíme). Jungmannovo pekařství muselo ustoupit automobilové dopravě už na přelomu let 1964 – 1965, ostatní domy na snímku padly za oběť holešovické přeložce v 1. polovině 70. let. Jako první ale byla poslána do nicoty skála Libušáku (Rasáku), která sem zasahuje zprava. Stalo se už kolem roku 1895. Odkopáním skály vznikla exponovaná plocha, která se nabízela rozšíření centra rostoucí Libně. Sem byl například situován libeňský kostel, jehož návrh, datovaný 1905, vytvořil libeňský rodák Jindřich Fialka (1855 – 1920), někdejší asistent Josefa Schulze na pražské technice a přednosta oddělení stavitelského na pražské průmyslové škole, v době práce na projektu ředitel průmyslové školy v Pardubicích, jejíž budovu projektoval. Z dalších významnějších Fialkových realizací připomeňme alespoň divadlo ve Slaném (1882 – 1883) a v Praze restauraci Žofín s hudebním sálem (1885), letenskou vodárnu (1888), zeměbranecké kasárny na Pohořelci (1890 – 1893), pavilon hl. m. Prahy na Zemské jubilejní výstavě 1891 a Staroměstskou tržnici (1893). Kostel se nepostavil a nekonalo se ani náměstí, jemuž udělal místo Libušák. V roce 1895 sice dostalo vznešené jméno Tyršovo a podrželo si je, s výjimkou let 1940 – 1945, kdy se jmenovalo Kapersteinovo, až do roku 1948, kdy bylo přejmenováno na Horovo. Velký básník Josef Hora se má k náměstí stejně, jako před tím velký filosof, estetik, historik umění, kritik, politik a zakladatel Sokola Miroslav Tyrš: Zasloužil by si v Praze lepší náměstí. To současné chodec jako náměstí vůbec nerozpozná v neurčitém prostoru s mimoúrovňovým křížením dvou dopravních stok, parkovištěm a živořícími trávníky na místech, která mezi silnicemi jaksi zbyla.
Na zmizelý Libušák, tedy Libušin vrch bývá situován sám počátek Libně. Kronika česká Václava Hájka z Libočan jej klade do roku 720: „Uznavši Libuše, že jest nad jiné všecky lidi té krajiny a země české zbohacena, krav a volův že má veliká stáda, kteráž sú mohla v jednom i v druhém dvoře zavřína býti, i rozkázala jest ještě jeden dvůr nad řekú Vhltavú postaviti a opět od svého jména Libeň jemu jméno dáti. A tu jest také mnoho dobytkuov vpuštěno a čeleď mnohá uvedena, kteráž ustavičně lesy z kořen vykopávajíc dědiny a lúky množila.“ Pověst praví, že těch krav bylo sto a všechny byly bez poskvrnky bílé.
(Pekařství Antonína Jungmanna reprodukuji z osvědčené knihy Jana Jungmanna Libeň: Zmizelý svět, Fialkovu studii z rovněž už tu citovaného příslušného dílu Historického atlasu měst České republiky.)

Lb044

Duben 28, 2013

CO JSME V LIBNI NEVIDĚLI IV

Filed under: K POSLEDNÍ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE — V. Cz. @ 6:42 pm

Grab1

Ve slunné poloze vysoko nad Vltavou bývaly od 15. století vinice, pro něž se v 18. století ustálila jména Strakovská, Linkovská a Košinka. Poslední z nich dala také jméno zdejší viničné usedlosti. V roce 1875 koupili území bratři Grabové a postupně zde vznikla továrna na voskované plátno, koženku a podlahovou krytinu (M. Grab Söhne, K. u. K. privat Ledertuch-, Wachstuch- und Fusstape­ten-Fabrik). Pro Hermanna Graba, ředitele a posléze spolumajitele firmy tu v poloze bližší jádru Libně postavila v 90. letech 19. století karlínská firma Josefa Blechy vilu. Přestavbou a dostavbou pro Emanuela Graba pak prošla v letech 1928 – 1929. Firma Matěje Blechy jí dala dnešní podobu, odpovídající stylově třetímu baroku. Pobývali tu například skladatel Richard Strauss (1864 – 1949), estetik, filosof, sociolog, hudební teoretik a skladatel Theodor W. Adorno (1903 – 1969) a spisovatel, překladatel a skladatel Max Brod (1884 – 1969). Za hospodářské krize ale museli Grabové vilu pronajímat. V roce 1936 byla adaptována pro Victoria College, pensionát pro zámožné dívky Josefiny Victoriusové-Mockerové. Jako konfiskovaný židovský majetek ji v letech 1941 – 1945 užívala pražská pobočka Hitlerju­gend, v letech 1945 – 1948 tu sídlilo polní četnictvo a poté dětský domov, po něm až do roku 1993 střední zdravotnická škola. Roku 2000 přešla vila do majetku městské části Praha 8 a pro její úřad byla o dva roky později rekonstruována.
Sobota nás nechala za plotem, využívám proto laskavosti paní dr. Pavly Vrbové a kompenzuji to dvěma jejími snímky, pohledem na zahradní průčelí a detailem interiéru. (Připomínám, že jakékoliv další užití a šíření fotografií není možné bez souhlasu autorky.)

 

 

Grab2

Duben 24, 2013

PŘEDNÁŠKA A SEMINÁŘ 25. DUBNA 2013

Filed under: SEMINÁŘ ARCHITEKTURY 20. STOLETÍ — V. Cz. @ 3:53 pm

bd 081Vlastní dům Eugena Linharta z let 1927 – 1929 tu používám jako návnadu včetně projektu z Linhartovy ruky. Peripatetická přednáška a seminář ve čtvrtek 25. dubna 2013 navazují na minulé téma architektury pro individuální bydlení a posouvají je do 20. a 30. let. Trasa povede Hanspaulkou na Babu. Sejdeme se v 10.15 na zastávce tramvají č. 5, 20 a 26 Bořislavka. 

 

 

 

 

 

Linhart, Navrh vlastniho domu2

Duben 21, 2013

O ZÁKOUTÍ

Filed under: K POSLEDNÍ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE — V. Cz. @ 12:57 pm

Lb011

Musím pořád myslet na kapličku nad Rokytkou s dojemně snesenými obrázky, na její jímavou obyčejnost v prostředí postupně k ošklivosti přiváděném zbytečnými destrukcemi a tupou kutilskou horlivostí (pokládejme Akci Z a péči komunálu rovněž za projev kutilství, kutilství je dimenze). Jedno z mnoha drobných míst s pamětí, o něž se bojím. V současném městě je stále vzácnější jeho podstatná komponenta – zákoutí. Zákoutí nelze vytvořit uměle. Architekt, designér městského mobiliáře či jiný zkrášlovač a oživovač městského interiéru se o to samozřejmě může snažit, ale bude to jak s dívčí tváří a estetickou chirurgií: Ten ďolíček, který se objeví jen při určitém úsměvu a vezme vás mocně za srdce, se snad uměle udělat dá, ale srdce mine. Pro sebe tomuhle libeňskému zákoutí říkám Kaple sv. Mony Lisy. Jak si tak hromadím ikonografii k Libni, potkalo se pár obrázků (za dvě fotografie vděčím již několikrát doporučované knize Jana Jungmanna Libeň – zmizelý svět, za jednu rovněž už využité knize Ladislava Michálka Libní s Bohumilem Hrabalem).
Holčička dělá na fotografa dlouhý nos ve 30. letech minulého století. To ještě stála chalupa U Svobodů, čp. 16. Na Paulově snímku z roku 1963 už není chalupa ani holčička. Za deset let, která uplynula do roku 1973, kdy tu fotografoval Ladislav Michálek, se nic nezměnilo. Aspoň že tak.
Sancta Mona Lisa, ora pro nobis.

Lb012

Lb001

004

CO JSME V LIBNI NEVIDĚLI III

Filed under: K POSLEDNÍ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE — V. Cz. @ 11:57 am

Sv_Vojtech1

Libeň se v 19. století rychle rozrůstala. Bylo-li tu v roce 1869 5 845 obyvatel, do roku 1882 se počet téměř zdvojnásobil na 10 446 a v roce 1890 dosáhl čísla 12 536. Z toho bylo 159 Němců a 97 cizinců (68 uherských občanů, 18 říšských Němců, 6 Angličanů, 4 Američané, 1 Švýcar), výrazně tedy převažovali Češi. V témže roce, tedy 1890, se v Libni uvádí 12 009 katolíků, 386 židů, 112 evangelíků a 3 anglikáni. Libeň byla součástí prosecké farnosti a farním kostelem tedy románský sv. Václav na Proseku. Už za Nostitzů se mohli libeňští poddaní účastnit bohoslužeb v zámecké kapli. Nová kaple Neposkvrněného početí Panny Marie, vysvěcená 2. 12. 1770, se stala filiální kaplí prosecké farnosti. 8. října 1838 byla v Libni zřízena kurátní expozitura.
Naléhavost stavby kostela vyjadřuje založení Jednoty pro vytvoření chrámu Páně v Libni 29. června 1885. Jednota vyjednávala s Radou královského hlavního města Prahy o odstoupení pozemku na zámeckém vrchu, nakonec pronajala od bratří Grabů pozemek, původně patřící k usedlosti Košinka. Z iniciativy a z prostředků Spolku sv. Bonifáce na něm byl po­staven provizorní chrám, který měl být zasvěcen bl. Anežce Přemyslovně, ale pro průtahy s povolením Sancta sedes nakonec zvo­leno zasvěcení sv. Vojtěchovi. Projekt vytvořil Matěj Blecha a jeho karlínská firma také provedla stavbu kombinující zděné a dřevěné konstrukce. (K otázce tradovaného autorství Emila Králíčka jsem už snad řekl dost.) Stavba započala 3. října 1904 a už 8. dubna 1905 byla zkolaudována jako provizorium do roku 1910. Pozemek pod kostelem získalo v roce 1913 město a propůjčilo jej do 1. července 1919 Spolku sv. Boni­fáce. Ulice, zamýšlená regulačním plánem Libně, důvod provizorní kolaudace, nakonec místem kostela nevede. Spolku sv. Bonifáce se v roce 1920 podařilo prostřednictvím arcibiskupské konzistoře dosáhnout odvolání již rozběhlého řízení o odstranění stavby na Magistrátu hlavního města Prahy a provizorium se nakonec v roce 1987 dočkalo památkové ochrany. Jedna z kouzelných charakteristik Prahy spočívá v její schopnosti proměňovat provizoria ve věci věčné. Pamětníci si možná vzpomenou na posrpnový folklor: U nás je jednotkou dočasnosti 1 furt. Ale za tohle zvěčnělé provizorium Ti patří velký dík, Pane.
Abych se vrátil k úvodní statistice: O stavbě nové libeňské synagogy v letech 1846 – 1858 jsme už mluvili přímo před ní. Stejně tak jsme jako jednu z prvních libeňských staveb viděli sborový dům Českobratrské církve evangelické v ulici U pošty (čp. 1098/VIII). Podle projektu Bohumíra Kozáka tu byla nejprve v roce 1922 postavena přízemní Husova kaple a stavba pak v další stavební sezóně pokračovala do dnešní podoby. V roce 1925 se z libeňské kazatelské stanice stal filiální sbor a 25. listopadu 1929 ustaven samostatný libeňský sbor. Chybějící církev československou husitskou tu nezamlčuji z nějaké předpojatosti, o její libeňské obci se mi nepodařilo zjistit ni zbla.
Díky dvěma fotografiím paní dr. Pavly Vrbové vidíme interiér kostela sv. Vojtěcha, který jsme neviděli. (Jakékoli užití a šíření fotografie není možné bez svolení autorky.) Přidávám Husovu kapli Bohumíra Kozáka.

Sv_Vojtech2

 

 

 

 

 

 

 

 

 

kaple nová

Older Posts »

Blog na WordPress.com.