Czumalova nástěnka

Říjen 30, 2012

NEJBLIŽŠÍ PERIPATETICKÁ PŘEDNÁŠKA

Filed under: NEJBLIŽŠÍ PERIPATETICKÁ PŘEDNÁŠKA — V. Cz. @ 11:59 pm

Reklamy

VE STŘEDU 31. ŘÍJNA NEBUDU

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 11:47 pm

Ve středu 31. října 2012 ze zdravotních důvodů nepřednáším a nekonzultuji.
Ve čtvrtek se už má přednáška koná a prodloužím i pravidelné konzultační hodiny, abych nahradil středeční.

Říjen 22, 2012

JAK VYPADAL NÁHROBEK REMEDIA TOMÁŠKA

Filed under: K POSLEDNÍ PERIPATETICKÉ PŘEDNÁŠCE — V. Cz. @ 9:53 pm

Václav Prachner: Náhrobek Remedia Tomáška, 1818, pískovec, výška soch 160 cm, Praha 3-Žižkov, I. olšanský hřbitov 

Nápis na desce:
Dem Andenken / des / REMEDIUS TOMASCHEK  / k. k. Postmeister zu Brandeis / geb. den 17. Juni 1745, gest. 9. Oktober 1815 / Er ward – Da lachelte der Genius / der Menschheit / Er schied / Da trauerte dieser, / Denn zu einen grossherzigen  / Menschenfreund, einen edlen / Gatten und Vater / Galt ihm nun die Erde weniger.

Nápis na soklu:
Dem un(vergesslichen) / Vater / von / seinen dankbaren / Kindern 

Signatura vpravo dole na soklu:
W. Prachner 1818

Říjen 21, 2012

DESET LET POTÉ

Filed under: CO JSEM SI DOMŮ PŘIVLEKL — V. Cz. @ 11:03 pm

STÁTNÍKOVÁ, Pavla. Povodně a záplavy. Praha – Litomyšl: Paseka, 2012. ISBN 978-80-7432-182-5

 Nejsem moc zcestovalý. Propásl jsem ten správný věk. Nejprve ze mne základní vojenská služba u jednotky, která, jak nám neustále zdůrazňovali, „plnila bojový úkol v míru“, učinila nedobrovolného nositele státního a vojenského tajemství. Před rokem 1989 jsem tak byl nejdál v bulharských horách a po několika euforických výjezdech opačným směrem v 90. letech jsem si začal jako mnoho Čechů zvykat, že teď sice mohu, ale stejně nemohu, neboť na to nemám. Ne snad, že bych příliš litoval. Lituji jen míst, která jsem nestihl navštívit dřív, než se jich zmocnil turistický průmysl. Teď už mě to nikam netáhne a konečně rozumím devíze profesora Zapa z Lodgeových universitních románů: „Cestování zužuje obzory“. A utěšuji se tím, že své zážitky nemám rozředěné jinými. Jedním z největších mi tak zůstává Dunaj v Budapešti. Při prvním pobytu jsem se každou volnou chvíli vracel na jedno místo proti trochu pornografické velebudově parlamentu, usedal těsně nad hladinu a opájel se tou dimenzí, protože jsem vyrůstal nejprve ve městě na říčce Teplé a pak ve městě na horním toku řeky Ohře. Uhranut posléze pražskou Vltavou, postupně jsem si při procházkách po náplavce a pražských ostrovech začínal uvědomovat, že Praha své řece poněkud odrostla. V Budapešti jsem pochopil, jaká řeka by Praze slušela. Ke spatření bývá ale jen o povodních a jejich hrůza kráse nepřeje.
     Skvělá edice Zmizelá Praha nakladatelství Paseka pokračuje svazkem Povodně a záplavy. Nedlouhá, ale gruntovní studie uvozuje více než dvě stovky grafik, kreseb, maleb a fotografií. Nejstarším dochovaným zobrazením povodně v Praze je leták z roku 1582 s tragickou událostí, k níž došlo při mírném vzdutí hladiny Vltavy v roce 1581. Vyšší byla, žel, také po ránu hladina alkoholu v krvi převozníků a tak se jejich prám na jezu převrátil a přes 150 lidí utonulo. U povodně koncem května 1872, kdy se rozvodnila Berounka a její voda po Vltavě přinesla k pražským mostům všechno dřevo z Podskalí, už byli fotografové. Ti také podali podrobné svědectví o povodni na konci léta roku 1890, která pobořila Karlův most. Pavla Státníková soustředila nejen snímky obvykle reprodukované a dvěma fotografiemi připomíná také brokoffovská sousoší sv. Ignáce z Loyoly a sv. Františka Xaverského, svržená povodní do Vltavy. Dosti pozornosti je věnováno také úklidu a opravám po povodni, rozdělování jídla a uhlí postiženým. Obsáhlý soubor fotografií vesměs dosud neviděných dokumentuje povodeň v roce 1940. Jsou mezi nimi i mimořádně působivé snímky velkého českého fotografa Jana Lukase. Díky barevné příloze máme v plné kráse například Lothovu akvarelem kolorovanou litografickou reportáž z povodně 29. března 1845 či Doubův olej, na němž Židovským Městem plným zkázy a zmatku záchranných prací projíždí prám s pomníkově vztyčeným místodržícím Thunem v cylindru a houfkem magistrátních úředníků za jeho zády.
     Kniha vyšla v roce, kdy si připomínáme desáté výročí jedné z největších povodní v historii Prahy. Připomíná také to, co Pavla Státníková formuluje v závěru své studie: „Nicméně, znovu vyrostly domy v záplavových územích a znovu se stěhujeme do míst po vodou zbořených činžovních domech – opět bezmezně důvěřujeme technice a dnešním technologiím.  

.

Říjen 19, 2012

ODCHÁZENÍ POKRAČUJE

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 12:44 pm

Donekonečna si mohu opakovat, že je to přirozené a tedy očekávatelné, ale nebolí to o nic míň: Odchází mi generace, s níž jsem identifikován víc, než s tou svojí. S každou další ztrátou si více uvědomuji, nakolik žiji ve světě téhle generace a vyznávám její hodnoty. Není divu, je to generace mých učitelů.
     Dnes má pohřeb pan profesor Břetislav Pojar. V noci z pondělí 15. na úterý 16. zemřela paní docentka Galina Kopaněva. Nejsem její žák jaksi institucionálně, ale mohu říci to, co ve vzpomínce na ni napsali už její žáci přímí: Vidět film, chápat jeho jazyk a snad i trochu o filmu myslet mě naučila ona. Iniciace se děla v 70. letech minulého (au) století hlavně během večerních projekcí v Savarinu, tedy paláci Sylva-Taroucca (Kilián Ignác Dientzenhofer 1743 – 1752) Na příkopě, kde tehdy sídlila instituce zvaná Ústřední kulturní dům za­městnanců školství, vědy, umění a tisku. V časech bez videa, DVD a internetu jedinečná příležitost vidět klíčová díla světové kinematografie. Filmu předcházely přednášky, o nichž se tehdy vtipkovalo, že délkou soupeří se stopáží filmu, zpravidla vítězně. Brilantní analýzy, sahající od filmové řeči po kontexty kulturní, kulturněhistorické a politické. Přednášky strhující hloubkou a šíří znalostí, kulturou jazyka, zápalem a jiskřením nevšedního intelektu, ale i vizuálně: Galina Kopaněva byla krásná žena aristokratické noblesy a elegance, žena z rodu těch, pro něž se muži střílejí. Sami sebe i navzájem.
     Na iniciaci sedmdesátých let navázala léta osmdesátá. Na tehdy daleko pospolitější filosofické fakultě bylo dost příležitostí k setkávání. Dnes si uvědomuji, že mě Galina Kopaněva hodně naučila nejen o filmu. Patří k těm, díky nimž mám stanovený etalon kantorského výkonu, na nějž se snažím dosáhnout. Zajímala se o nás, mladé kolegy, a uměla skvěle formulovat i rady a výtky, které se těžko vyslovují. Ochotně sytila můj zájem o ruskou kulturu, díky ní jsem pochopil věci, na něž bych jinak nedosáhl, a nepropásl pozoruhodné období perestrojky nejen ve filmu. Její noblesa zahrnovala i neokázalou samozřejmou slušnost, čestnost a cit pro spravedlnost, v prostředí normalizované fakulty tak cenné. Není to vlastně tak dávno, co jsme se po jisté pauze začali znovu potkávat na FAMU. Díky úžasné Zdeňce Švestkové, která se o ni obětavě starala, jsem pak mohl alespoň na dálku sledovat, že na opravdovou dámu nemá ani stáří a nemoc. Ani smrt.

Říjen 17, 2012

LITERATURA K PAMÁTKOVÉ PÉČI

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 9:00 pm

Nutné vstupní upozornění:
Každá bibliografie pro studijní účely je ošidná. Ten, kdo ji sestavil, sledoval určitý didaktický záměr, který nemusí být nezainteresovanému patrný. Také následující seznam literatury není soupisem toho nejlepšího, co máme v oboru památkové péče v češtině k dispozici, i když většina položek tomuto kritériu vyhovuje. Jsou tu ale také tituly, s nimiž budu v přednáškách polemizovat nebo před nimi přímo varovat. Vstupnímu návodu k seznamu jsem věnoval prakticky celou přednášku 17. 10. 2012.
Seznam není definitivní a bude ještě doplňován.

 BEČKOVÁ, Kateřina (ed.). Sto let Klubu Za starou Prahu 1900 – 2000: Jubilejní sborník. Praha: Klub Za starou Prahu, 2000. ISBN 80-902505-0-5

DVOŘÁK, Max. Katechismus památkové péče. 2. vyd. Praha: Národní památkový ústav – ústřední pracoviště, 2004. ISBN 80-86234-55-X

FRAGNER, Benjamin (ed.). Průmyslové dědictví: Sborník příspěvků z mezinárodního bienále Industriální stopy. Praha: Výzkumné centrum průmyslového dědictví Českého vysokého učení technického, 2008. ISBN 978-80-01-04067-6

HÁJEK, Tomáš. Zánik a vznik památkových péčí: Filozofie památkové péče. Praha: Epocha, 2005. ISBN 80-86328-71-6  

HÁJEK, Tomáš – BUKAČOVÁ, Irena. Příběh drobných památek: Od nezájmu až k fascinaci. B. m. [Lomnice nad Popelkou]: Studio JB, 2001. 

HLOBIL, Ivo. Na základech konzervativní teorie české památkové péče: Výbor z textů. Praha: Národní památkový ústav, ústřední pracoviště, 2008. ISBN 978-80-87104-32-3

HLOBIL, Ivo. Teorie městských památkových rezervací (1900 – 1975). Praha: Ústav teorie a dějin umění ČSAV, 1985.

KIBIC, Karel – VOŠAHLÍK, Aleš. Památková ochrana a regenerace historických měst v České republice 1945 – 2010. Praha: Národní památkový ústav, ústřední pracoviště, 2011. ISBN 978-80-87104-88-0

KIESOW, Gottfried. Památková péče v Německu. Brno: Barrister & Principal, 2012. ISBN 978-80-87474-54-9

NESVADBÍKOVÁ, Jiřina – WIRTH, Zdeněk – VINTER, Vlastimil. K vývoji památkové péče na území Československa: 1. svazek: Přehled právních dokumentů a nástin vývoje 1749 – 1958. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1983.

NESVADBÍKOVÁ, Jiřina. K vývoji památkové péče na území Československa: 2. svazek: Výběr autentických dokumentů 1749 – 1918. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1983.

NESVADBÍKOVÁ, Jiřina. K vývoji památkové péče na území Československa: 3. svazek: Výběr autentických dokumentů 1918 – 1958. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1983.

PAVEL, Jakub. Ochrana kulturních památek. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1969.

Péče o architektonické dědictví. Sborník prací I – III. Vybrané kapitoly k tématu. Praha : Idea servis, 2008 – 2009. ISBN 978-80-85970-60-9

POLÁKOVÁ, Jana (ed.). Mezinárodní dokumenty o ochraně kulturního dědictví. Praha: Národní památkový ústav, ústřední pracoviště, 2007. ISBN 978-80-87104-14-9

RIEGL, Alois. Moderní památková péče. Praha: Národní památkový ústav – ústřední pracoviště, 2003. ISBN 80-86234-34-7

RICHTER, Václav. Památková péče. In RICHTER , Václav. Umění a svět: Studie z teorie a dějin umění. Praha: Academia, 2001, s. 353-383. ISBN 80-200-0926-4

ROHÁČEK, Jiří – UHLÍKOVÁ, Kristina (edd.) Zdeněk Wirth pohledem dnešní doby. Praha: Artefactum, 2010. ISBN 978-80-86890-32-6

SEDLMAYR, Hans. Demolovaná krása. Praha: Státní ústav památkové péče, 1992. ISBN 80-85467-19-4

ŠTORM, Břetislav. Základy péče o stavební památky. 2. vyd. Praha: Národní památkový ústav, ústřední pracoviště, 2007. ISBN 978-80-87104-13-2

UHLÍKOVÁ, Kristina. Zdeněk Wirth, první dvě životní etapy (1878 – 1939). Praha: Národní památkový ústav, ústřední pracoviště, 2010. ISBN 978-80-87104-60-6

VINTER, Vlastimil. Stručný slovník památkové péče. Ústí nad Labem: Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody, 1983.

VINTER, Vlastimil. Úvod do dějin a teorie památkové péče I: Nástin vývoje a základní ideové otázky památkové péče. 2. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1982.

VINTER, Vlastimil. Úvod do dějin a teorie památkové péče II: Teoretické otázky hodnot a hodnocení, zachování a kulturně výchovného uplatnění památek: Teoretické otázky zásad a koncepce památkové péče. 2. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1982.

WAGNER, Václav. Umělecké dílo minulosti a jeho ochrana. 2. vyd. Praha: Národní památkový ústav, 2005. ISBN 80-86234-72-X

Mezinárodní dokumenty ICOMOS k ochraně kulturního dědictví: http://www.npu.cz/pro-odborniky/pamatky-a-pamatkova-pece/zakony-mezinarodni-dokumenty/mezinarodni-dokumenty/icomos/

Zákon č. 20/1987 Sb. O státní památkové péči včetně všech (18) změn: http://www.npu.cz/pp/dokum/legisl/pamzak/

Prováděcí vyhláška: http://www.npu.cz/pro-odborniky/pamatky-a-pamatkova-pece/zakony-dokumenty-predpisy/provadeci-vyhlaska-k-zakonu/

Úmluva o ochraně architektonického dědictví Evropy: http://www.npu.cz/pp/dokum/legisl/umlarchit/

Úmluva o ochraně archeologického dědictví Evropy: http://www.npu.cz/pp/dokum/legisl/umlarcheol/

Úmluva o světovém dědictví UNESCO vč. 12 našich lokalit na Seznamu světového dědictví: http://www.npu.cz/pp/dokum/unesco/

Říjen 7, 2012

NEJBLIŽŠÍ PERIPATETICKÁ PŘEDNÁŠKA

Filed under: NEJBLIŽŠÍ PERIPATETICKÁ PŘEDNÁŠKA — V. Cz. @ 11:01 pm

JAK TO LETOS BUDE

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 10:42 pm

Peripatetické přednášky o městě a jeho architektuře pokračují i v tomto akademickém roce. Přeci jen ale dochází k několika změnám, které je třeba vysvětlit:
Protože zahajujeme další dlouhodobější cyklus a chystáme se systematicky prozkoumat všechny pražské čtvrti, které se svým územím dotýkají historických pražských měst, vypsal jsem předmět pod novým názvem Terénní kurs čtení města. Vyjádřil jsem tím také, že jde o samostatný předmět, ne jen doplněk k výběrové přednášce, která se letos jmenuje Architektura a město ve 20. a 21. století. (Zajímá-li vás historie peripatetických přednášek, přečtěte si v rubrice Trvalejší věci školní příspěvek K přednášce Architektura a město v 19., 20. a 21. století. Ve stejné rubrice najdete také doporučenou literaturu.)
Nadále chci dodržovat pravidlo, že se přednášky konají v zimním semestru první a v letním poslední sobotu v měsíci. Důvodem je světlo a počasí. Aktuálně jsem ale zásadu porušil, aby nedošlo ke kolizi s kulturologickým přechodem Pálavy. Ani následující sobota se neukázala jako vhodná, zde hrozila kolize s krajskými a senátními volbami. Říjnová přednáška se proto koná až v sobotu 20. 10. V listopadu nechci komplikovat první víkend těm, kdo se vydávají na hroby svých blízkých, přednáška se koná až 10. 11. A aby zhruba vyšel měsíční interval, i ta prosincová vybočí z pravidla a bude rovněž až druhou sobotu, tedy 8. 12. Alespoň začátek v 11.00 ale zůstává beze změn.
Tento semestr se budeme pohybovat po Žižkově s východiskem na hranicích s Královskými Vinohrady, kde jsme končili cyklus minulý (listopad 2008 – duben 2012), a na místě původní vsi Olšany. Postupně sejdeme na starý Žižkov. Podrobnější bibliografii k tématu zveřejním co nejdříve.
Díky nové tajemnici katedry dr. Barboře Půtové se po létech marného usilování peripatetické přednášky dostaly i do rozvrhu, zapomenete-li termíny, jsou tam. Místa setkání sdělím jako obvykle zde a na vývěsce katedry kulturologie.
Přednáška je určena posluchačům všech pozůstalých ročníků a samozřejmě otevřena i studentům jiných oborů.
K atestaci je nutno předložit práci buď v obvyklé písemné formě nebo ve formě strukturovaného obrazového souboru či ve formě, která oba jazyky spojuje. Téma a formu je se mnou třeba předem konzultovat.
Peripatetické přednášky se konají za každého počasí.
Těším se na vás, ani to se nemění.

Fotografie (c) Marek Smejkal 2012

JOURFIXE

Filed under: POZVÁNÍ DO KAVÁRNY — V. Cz. @ 5:13 pm

Drazí přátelé,

zastihnete nás každý první čtvrtek v měsíci po 18. hodině v Kafí kavárně – Podkůvka, Schnirchova 26,
Praha 7-Holešovice. Těšíme se na Vás.

Jarmila Špeldová a Vladimír Czumalo  

Říjen 6, 2012

VÝROČÍ MÉHO HRDINY

Filed under: MIMO RUBRIKY — V. Cz. @ 10:32 pm

Jak pořád nemohu stihnout, co musím, a už vůbec, co chci, mávl jsem nad tím rukou a jako mnoho jiných věcí odročil: Včera byl Celosvětový den Jamese Bonda (James Bond Global Day). Mávl jsem hlavně proto, že z toho příliš nápadně čouhá propagace nové bondovky Skyfall, která má světovou premiéru 26. října. Ale dnes to pořád dotíralo. Vyděsilo mě, co neustále omílala média: Jamesi Bondovi je 50 let. Jak může být můj hrdina mladší než já? V tomhle je s hrdiny potíž. Kejkle mých hrdinů, ať už se jmenují James Bond, Athos nebo Vinnetou, těžko může provozovat někdo starší. Proto mám rád hrdiny verneovské, zralé muže, supermany intelektu, vzdělání, zkušenosti a pevných morálních zásad. Mám i jednoho hrdinu mírně postiženého, soukromého detektiva Timothyho Truckla, kterého stvořil německý spisovatel Gert Prokop. A Clarkův Heywood Floyd je mi milejší s každou další vesmírnou odyseou, jak stárne.
Kolik je vlastně Jamesi Bondovi? James Bond Global Day byl vyhlášen k 50. výročí premiéry první filmové bondovky Dr. No  5. října 1962. James Bond je ale postava primárně literární a ta spatřila světlo světa 13. dubna 1953. kdy vyšel první bondovský román Iana Lancastera Fleminga Casino Royale. Mohu být klidný, můj hrdina je starší než já. O fous. Sean Connery, první (a pro mne nejlepší, i když mu Roger Moore šlape na paty) filmový James Bond se narodil 25. srpna 1930, splňoval tedy věk, který už zůstane neměnný: James Bond je třicátník. Již dostatečně zkušený, ale ještě v plné síle a výkonnosti. Jeho pas ve filmové podobě Casino Royale udává jako datum narození 13. duben 1968, tedy den vydání románu a rok narození Daniela Craiga. S Ianem Flemingem to ale už nemá nic společného.
Jsme skoro stejně staří, ale nemohu říci, že bychom spolu vyrůstali. Vzácný český překlad románu Goldfinger z roku 1970 (Zlatý fantóm. Praha: Magnet, 1970) mě nikdy nepotkal a tak jsem svého prvního Fleminga četl až v roce 1991, kdy česky vyšel Dr. No (Praha: Pragma – Rio-Press, 1991). Co se filmu týče, jako většina Čechů jsem byl odkázán na skvostnou Vorlíčkovu parodii Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky z roku 1967. Mám ji rád dodnes, vlastně o to víc, že dnes už znám záběr po záběru bondovky, na něž reaguje, Dr. No (1962), From Russia with Love (1963), Goldfinger (1964) a Thunderball (1965). Dodnes mě fascinuje, jak v české kultuře funguje filmová parodie žánrů pro domácí publikum neznámých. Myslím kromě jmenovaného samozřejmě na filmy Pytlákova schovanka a Limonádový Joe. Kdy jsem viděl první filmovou bondovku, vím přesně: Bylo to na Silvestra 1989 a byla to patnáctá, Dech života (The Living Daylights) z roku 1987. Jako milovník violoncella jsem si moc užil. (A také mě pobavilo po bohaté domácí zkušenosti s tím, jaká domácí místa si zahrála nedostupnou odpornou kapitalistickou cizinu, že za plotem to fungovalo podobně a socialistickou Bratislavu musela zahrát kapitalistická Vídeň.)
Mé vyděšení Bondem padesátníkem a zároveň faktem, že i tak je mladší než já, je tedy bezpředmětné, všechno v pořádku. Navíc bylo neprofesionální, dobře přeci vím, jaké mytické struktury ve mně můj hrdina rozehrává. Vřele doporučuji soubor osmi studií James Bond a major Zeman (BÍLEK, Petr A, (ed.) James Bond a major Zeman: Ideologizující vzorce vyprávění. Příbram – Litomyšl: Pistorius & Olšanská – Paseka, 2007.) Čtení vesměs podobně vzrušující jako romány Iana Fleminga. Miroslav Štochl, autor jedné z nich, mi ušetřil práci s pointou: Přesně a jednoduše formuloval, proč nás tak poutá vyprávění, jež „znovu a znovu variuje odvěký příběh vítězného utkání dobra se zlem, tedy příběh, po němž lidstvo bez ustání prahne. Takových příběhů nebude nikdy dost. James Bond se zase vrátí.

Blog na WordPress.com.