VZPOMÍNKA NA DŮM U ZLATÉHO ANDĚLA

Anonymní snímek z poloviny 30. let ukazuje dnes již neexistující frontu domů smíchovské Nádražní třídy, která domem U zlatého anděla, čp. 222/XVI, ústí do křižovatky s Plzeňskou, zvané po něm Anděl. Jeho osud se naplnil 16. února 1980 do té doby největším plošným odstřelem, při němž téměř dvanáct tisíc najednou odpálených náloží zlikvidovalo jedním rázem devět domů a uvolnilo plochu 170 × 65 metrů pro stavbu severního vestibulu stanice metra Moskevská a vlastně i pro stavbu nového Zlatého anděla, dokončenou podle projektu Jeana Nouvela o dvacet let později. Smíchovské dějiny jsou rychlé.

[Zdroje obrázků: JUNGMANN, Jan. Smíchov – město za Újezdskou branou. Praha: Muzeum hl. m. Prahy, 2007, s. 49. – LAŠEK, Ladislav. Pražské metro 1985, stavba československo-sovětské spolupráce. Praha: Panorama, 1985, s. 54.]

UK – DALŠÍ PŘEDNÁŠKA ZIMNÍHO SEMESTRU

KOSTEL SV. FILIPA A JAKUBA

Jedno ze sídelních jader Smíchova dlouho vyznačoval kostel sv. Jakuba, farní kostel osady Újezd. Poprvé je zmiňován k 18. říjnu 1333, jeho vznik ale nesporně leží ve starší minulosti, nejspíše ve 2. polovině 12. století. Románský jednolodní kostel s půlkruhovou apsidou nebyl velký, archeologický výzkum dr. Ivana Borkovského v roce 1956 prokázal vnější rozměry lodi 12,2 × 8,2 m. K plochostropé lodi přiléhala na východě pravoúhle odstupněná apsida zaklenutá konchou. Zdivo tvořily opukové kvádříky o výšce 22 – 25 cm. Apsidu dole obíhal nízký sokl, nahoře obloučkový vlys nesený třemi lisénami. Loď osvětlovala dvojice půlkruhově zaklenutých oken v bočních stěnách, apsidu podobná dvě menší okna, západní stěnu lodi prolamoval jednoduchý portál.
Část Újezda, rozděleného novým karlovským opevněním Malé Strany, patřila abatyším svatojiřského kláštera na Pražském hradě a jim také náleželo podací právo ke kostelu. Ten nesdílel osud zcela zničené smíchovské kartouzy, nicméně je pravděpodobné, že jej husité poškodili, a víme, že zanikla fara. Koupí Smíchova v roce 1594 přešlo na staroměstskou obec i patronátní právo. Po Bílé hoře byl sv. Jakub filiální ke kostelu sv. Václava na Malé Straně. V letech 1700 – 1748 tu sloužili jezuité z blízkého dispenzáře, o němž byla řeč minule. Zásluhou staroměstského primátora Jana Václava Vejvody ze Stromberka se v roce 1749 obnovila fara pro Smíchov, Hlubočepy, Radlice a Zlíchov. Kostel byl rozšířen dostavbou lodi na západ, dostal i novou zvonici. Jeho barokizovanou podobu ukazuje anonymní fotografie, pořízená ráno o některé z Květných nedělí devátého desetiletí 19. století. Je na ní kromě jiného dobře patrna sochařská výbava hlavního průčelí, žehnající Kristus Salvátor v nice štítu a svatí apoštolové Filip a Jakub po stranách. Nešlo o sochy ledajaké, jejich autorem je Ferdinand Maxmilián Brokof. Pro rozšířený kostel znovu farní byl pořízen nový hlavní oltář svatých apoštolů Filipa a Jakuba a také původní patrocinium se rozšířilo o sv. Filipa.
          František Ekert ve II. svazku svého díla Posvátná místa Královského hlavního města Prahy. Dějiny a popsání chrámů, kaplí, posvátných soch, klášterů i jiných pomníků katolické víry a nábožnosti v hlavním městě království Českého, vydaném v Praze roku 1884, kostel charakterizuje celkem příkře: „Jest to malá, ani slohem, ani zařízením svým nevynikající budova, na níž pouze stará románská polokruhová apsida povšimnutí zasluhuje.“ Přesto se za něj přimlouvá: „Ač kostelík ten nevyniká, zasluhuje, aby i po dokončení nového farního chrámu pro ctihodné stáří své nadál zachován byl.“ Nebyl. Když Franz Zelinka v roce 1790 zaměřoval kostel a faru, připravovala se už změna. O rok později bylo císařským dekretem zakázáno pohřbívání uvnitř sídel a ani hřbitov obklopující kostel sv. Filipa a Jakuba neušel zrušení. Pohřbívalo se pak na Malostranském hřbitově a v roce 1876 město založilo nový hřbitov na Malvazinkách. To už hřbitov kolem kostela sv. Filipa a Jakuba neexistoval ani fyzicky, ostatky byly v roce 1833 vykopány a zbořena i kostnice při kostele. Původní úroveň hřbitova zvýšila navážka a zhruba od 50. let se zastavovaly parcely kolem nového náměstí. Kostel už nestačil dynamicky rostoucímu Smíchovu a od 60. let se zvažovalo jeho další rozšíření nebo nahrazení novostavbou. Ta byla nejprve situována na zaniklý hřbitov, ovšem v poloze přizpůsobené novému náměstí. Nebylo to ale místo jediné a v roce 1875, kdy se farní patronát přenesl na smíchovské zastupitelstvo, padlo konečné rozhodnutí a obec na nový farní kostel koupila pozemek proti radnici. 18. září 1881 byl položen základní kámen a už 27. září 1885 mohl být za účasti kardinála Františka Karla hraběte Schönborna vysvěcen nový kostel sv. Václava, postavený staviteli Josefem Linhartem a Vilémem Mildem podle projektu Antonína Barvitia. S jeho výstavností ani kapacitou 2000 osob nesnesl malý kostel sv. Filipa a Jakuba srovnání a krátká koexistence skončila v letech 1891 – 1892 jeho zbořením.
          Patrocinium zbořeného kostela převzal pak hřbitovní kostel nového smíchovského pohřebiště na Malvazinkách, postavený podle projektu městského inženýra Adolfa Duchoně v letech 1894 – 1896. Kontinuita nezahrnuje jen patrocinium a neorománskou formu, která ke svému předchůdci čitelně odkazuje, aniž by přímo napodobovala, ale také věci hmotné: Brokofovy sochy tu dostaly nová místa: Kristus Spasitel v nice nad vchodem, oba svatí apoštolové ve vnějších arkádách. Zdivo nového kostela pojalo i románskou opuku původního svatojakubského kostela, přenesena sem byla i většina zvonů, postihla je ale rekvizice za II. světové války. Liturgické náčiní přešlo do kostela sv. Václava.
Načas ještě trvala paměť nového náměstí, které se v letech 1860 – 1895 jmenovalo Kostelní a 1895 – 1920 Jakubské, než se přejmenováním dostalo pocty jeho obyvateli Jakubu Arbesovi. Například Jan Zázvorka v roce 1927 pro toto místo projektoval puristický sbor Církve československé husitské. Kontinuita trhů se nakonec ukázala silnější. Arbesovo náměstí před Velkou válkou ukazuje reprodukovaná pohlednice.

[Zdroje obrázků: JUNGMANN, Jan. Smíchov – město za Újezdskou branou. Praha: Muzeum hl. m. Prahy, 2007, s. 29. – Historický atlas měst České republiky: sv. č. 24: Praha-Smíchov. Praha: Historický ústav AV ČR, 2013, mapový list č. 57. – Styl VIII (XIII), 1927-1928, s. 65. – STÁTNÍKOVÁ, Pavla. Zmizelá Praha: Trhy a tržiště. Praha – Litomyšl: Paseka, 2010, s. 179.]

DIENTZENHOFERŮV PAVILON

Kateřina Bečková zařadila do zbrusu nového svazku řady Zmizelá Praha (BEČKOVÁ, Kateřina. Vltava a její břehy: 1. díl: Od Františku proti vodě do Braníku. Praha – Litomyšl: Paseka – Schola ludus–Pragensia, 2015, s. 122.) také tuto anonymní fotografii z doby kolem roku 1910. Kompozice promenádních cest tehdy již veřejného parku se zdá na první pohled akcentovat půvabnou přízemní barokní stavbu. Ve skutečnosti je ale patrová a my z ní vidíme jen ono patro a střechu, zbytek zakrývá nově zbudované nábřeží, pod jehož hranou se ocitla, a z parku tak k ní není přístup. Dnes v těch místech ústí Jiráskův most na smíchovský břeh.
Ale po pořádku: Co situaci na fotografii předcházelo? Začneme-li od samého počátku, je třeba nejprve připomenout vykupování a sjednocování pozemků, na nichž pak král Jan Lucemburský roku 1342 založil kartuziánský klášter Zahrada P. Marie (Hortus S. Mariae). Kartouza byla v srpnu 1419 vypálena a přes opakované pokusy se ji nikdy nepodařilo obnovit, už ve 14. století beze stop zanikly i její budovy. Nemusíme podrobně sledovat střídání světských majitelů pozemků, ani jejich rozdělování a spojování, podstatné je, že část se v 17. století darem dostala do majetku Tovaryšstva Ježíšova. Staroměstský jezuitský konvikt u kostela sv. Bartoloměje tu pak ve století následujícím vybudoval zahradu pro studenty svého gymnasia. Její hlavní osu uzavíral patrový dispenzář, postavený roku 1735 Kiliánem Ignácem Dientzenhoferem. Pro autorství sice nemáme přímé archivní doklady, stylová analýza ale na ně jasně ukazuje, a podporují to i další souvislosti: Po celý profesní život pracoval Kilián Ignác Dientzenhofer pro jezuity, pro staroměstský jezuitský konvikt v letech 1726 – 1731 radikálně přestavěl starší kapli na kostel sv. Bartoloměje. Ostatně o deset let dříve řešil nedaleko podobné zadání letohrádku v zahradě, které si navíc formuloval sám. Na rozdíl od jezuitského dispenzáře Portheimka dodnes stojí, ač poněkud ubouraná.
Když byl jezuitský řád zrušen, získala zahradu pražská universita a proměnila ji na botanickou, připojila k ní roku 1835 i sousední Kounickou zahradu a postupně tu na ploše 3,5 hektaru vysadila více než 12 tisíc druhů a odrůd. V dispenzáři se konaly přednášky a místo tu našly i rozsáhlé sbírky a byt ředitele zahrady. Při dělení university na českou a německou v roce 1882 připadla zahrada německé, sbírky se dělily rovným dílem. Česká universita zřídila botanickou zahradu Na slupi na pozemku koupeném od Společnosti pro zvelebování zahrad a německá ji sem následovala, v roce 1898 se tu otevřela jak nová zahrada, tak botanické ústavy obou universit. Poloha při řece vystavovala smíchovskou zahradu častým záplavám. Nová nábřežní zeď tuto potíž zlikvidovala, ovšem zahradu také: Terén, původně klesající k hladině Vltavy, byl dosypán do úrovně zdi. Na dalším snímku je dobře vidět, že se tak dostal do výšky patra dispenzáře. Dispenzář, tehdy už nazývaný Dientzenhoferův pavilon, byl sice zachován, ale z jedné strany ho tísnila nábřežní zeď, která se mu vyhnula jen na minimální distanci, z druhé jej těsně obkružovala pobřežní vozovka. Necitlivému dopadu úřední regulace nedokázal zabránit ani tlak tehdy mladého Klubu Za starou Prahu, který předložil alternativní návrh Pavla Janáka, zapojující pavilon do nově vzniklé parkové kompozice. Načas tak zůstal zachován jen fyzicky. Plocha zrušené botanické zahrady byla v roce 1902 rozparcelována, jen malá část, vesměs tvořená navážkou, zůstala díky odporu veřejnosti zachována jako městský park V botanické zahradě, otevřený roku 1905 a o dva roky oficiálně pojmenovaný Ferdinandovy sady na počest Ferdinanda V., posledního korunovaného českého krále, krále uherského a rakouského císaře. (Jako císař to byl Ferdinand I. Dobrotivý a botanika stála na prvním místě jeho zájmů, ve svých botanických bádáních pokračoval i poté, co se po abdikaci uchýlil na Pražský hrad.) Část mezi dnešními ulicemi Zborovská, Matoušova, Preslova a V botanice zavalila mohutná neobarokní úřední budova, zbytek zastavěly činžovní domy. V roce 1928 Zdeněk Wirth shrnul tuto periodu nekompromisně: „…smíchovská zahrada byla zrušena, její plocha po vystavění nábřežní zdi zasypána, stromy až na několik vykáceny a na místě vysokou zdí ohrazeného vědeckého zátiší s bujnou vegetací, jež zahrnovala i exota, povstalo šablonovité náměstí s trávníky a okrasnými keři. Při této úpravě, jež byla úplně skončena až těsně před světovou válkou, dostalo se krásnému pavilonu Dienzenhoferovu nejhoršího ponížení. Projekt, který vedl nábřežní komunikaci těsně podél jeho hlavního průčelí vedle kordonové římsy prvního patra a ponechal jen zadní průčelí, k řece obrácené, volné, zbavil sličný dům potřebného prostředí a odsoudil jej k živoření.“
Co od časů vzniku úvodní fotografie následovalo? Smíchov dynamicky rostl a záhy mu nestačilo dosavadní spojení s Novým Městem pražským. Nový most byl původně plánován v ose Myslíkovy ulice, v návaznosti na průraz spojující Žitnou a Myslíkovu. Na smíchovské straně měl ústit do dnešní ulice Pavla Švandy ze Semčic nebo o blok jižněji do Kořenského. Připravována byla nakonec kompromisní varianta ústící mezi ně, jak je dodnes patrno na Dětském ostrově. Zvažování variant vycházelo z volby jedné z širokých ulic, napájejících v karlovské kompozici Nového Města Dobytčí trh, tedy z volby mezi Žitnou a Ječnou. Jako výhodnější se nakonec ukázala Ječná, v jejíž ose leží směrem na východ hlavní vinohradské náměstí a na západ vede v asanaci nově proražená Resslova ulice. Nová trasa se ovšem nedokázala vyhnout obvyklému problému pražských mostů, vedoucích odnikud nikam. Právě v prostoru, o němž mluvíme, bylo předem zaděláno na problémy, protože tu přímé zaústění neexistovalo, a především spojení V botanice – Plzeňská by vyžadovalo vykupování a bourání budov nedávno postavených. Ve veřejné soutěži v roce 1926 porota nevybrala k realizaci žádný z 22 přihlášených projektů (jeden z nich podal Pavel Janák se Zdeňkem Bažantem), ale mimo soutěž podaný návrh železobetonového mostu Františka Mencla a Vlastislava Hofmana.
Posun mostu k jihu oproti variantě Myslíkova sice uchránil Štítkovskou vodárnu (a umožnil stavbu jiného mostu – budovy S. V. U. Mánes), přinesl ale nový střet zájmů dopravy s Dientzenhoferovým pavilonem. Součástí projektu byl přesun pavilonu asi o 110 metrů proti proudu Vltavy, na úroveň bloku mezi Matoušovou a Lesnickou, takže by se vytvořila víceméně symetrická kompozice předmostí, v níž by si Malostranská vodárna a Dientzenhoferův pavilon tvořily vzájemné protějšky. Zvažovala se také levnější varianta postavení repliky s použitím zachovaných autentických prvků. Ač už schválena, stále se diskutovala trasa mostu. Od jeho otevření v roce 1932 dává až dodnes provoz denně kritikům za pravdu. Příslušná úřední místa se někdy zdála naslouchat, ale se záchranou památky nikdy nepočítala. Dientzenhoferův pavilon se tak nakonec octl za ohradou staveniště mostu a jednoho dne roku 1931 tam už nebyl. Německá okupační správa v roce 1940 přejmenovala Jiráskův most na Dientzenhoferův. Fischerovi to ve své knize Pražské mosty (Praha: Academia, 1985, s. 131) chápou jako „jisté, byť krátko trvající zadostiučinění stavební památce, která padla novému mostu za oběť“. Při vší úctě k autorům mé oblíbené knihy žádné zadostiučinění necítím, spíše vidím ironický škleb.
Když Klub Za starou Prahu pořádal 30. října 1928 na filosofické fakultě za předsednictví prof. Vojtěcha Birnbauma anketu o přemístění Dientzenhoferova pavilonu, promluvil na závěr ing. Jan Záhorský, profesor stavební mechaniky a mostního stavitelství na ČVUT a poslanec Národního shromáždění: „Jako inženýr mohu potvrditi, že Dienzenhoferův pavilon je skutečně umělecké dílo. Nejde zde o nějaký střep nebo zbytek, nýbrž je to objekt, který sám sebou má cenu, která vyvažuje všechny ostatní oběti, které by byly přineseny, a tyto nemohly by býti dosti veliké. Otázka přemístění je také otázkou technické cti a jsem přesvědčen, že při dobré vůli se toto přemístění také stane. Ale základem všeho jest opravdová poctivá vůle to vykonati.“ Jenže té se jaksi nedostávalo. Té se jaksi nedostává. Jádro pražského pudla.

[Původ úvodního obrázku uvádím v textu, další reprodukuji jako téměř pokaždé z knihy Jana Jungmanna Smíchov – město za Újezdskou branou (Praha: Muzeum hl. m. Prahy, 2007, s. 97 a 100). Průčelí, které zakryla nábřežní zeď, vidíme na kresebné rekonstrukci architekta Michala Brixe z knihy Milady Vilímkové Stavitelé paláců a chrámů (Praha: Vyšehrad, 1986, s. 141). Oba citáty pocházejí ze zápisu ankety o přemístění Dientzenhoferova pavilonu, otištěného ve věstníku Za starou Prahu, roč. XIII, 1929, č. 1–6, s. 4–12, s. 6 (Wirth) a 12 (Záhorský). Při jejich přepisu respektuji dobovou zvyklost psaní Dientzenhoferova jména bez t. Celou problematiku výborně shrnula Kateřina Hanzlíková (dnes Samojská) ve studii Dientzenhoferův pavilon na Smíchově v jubilejním sborníku Sto let Klubu Za starou Prahu 1900 – 2000 (ed. Kateřina Bečková, Praha: Klub Za starou Prahu – Schola ludus-Pragensia, 2000, s. 100–104).]

CESTOVÁNÍ MEDVĚDÍ KAŠNY

Medvědí kašna na náměstí 14. října je jednou z mála připomínek preindustriální minulosti Smíchova. Pro své předměstské letní sídlo, budované od roku 1673, si ji pořídil Jan Jiří Jáchym Slavata, hrabě z Chlumu a Košumberka (1634/1637 – 1689), jeden z nejspíše devíti potomků Jáchyma Oldřicha Slavaty z Chlumu a Košumberka (1606 – 1645), komořího císaře Ferdinanda III. Dostalo se mu obvyklého vzdělání dobového aristokrata, završeného kavalírskou cestou do Itálie. Po návratu nastoupil rovněž obvyklou kariéru u vídeňského dvora, z komorníka záhy povýšil na nejvyššího dědičného číšníka Království českého a později na skutečného tajného radu. Své majetkové poměry vylepšil sňatkem s dcerou Jana Františka Trautsona, hraběte z Falkensteinu, svobodného pána na Sprechensteinu a Schrofensteinu, Marií Markétou. Když v roce 1673 zemřel jeho starší bratr Ferdinand Vilém, stanul Jan Jiří Jáchym v čele rodu a zároveň převzal bratrův úřad nejvyššího dvorského sudího. V roce 1685 se pak stal nejvyšším zemským sudím a o tři roky později nejvyšším hofmistrem. Dvorskou kariéru vystřídala kariéra zemská a Vídeň jako převažující místo hraběcích pobytů vystřídala Praha. Jako pražské sídlo posloužil renesančně-manýristický Slavatovský palác na Malé Straně (čp. 193, Zámecké schody 1), který byl v majetku rodu od roku 1602. Hraběti se ale nepodařilo naplnit záměr rozsáhlé přestavby, pravděpodobně podle projektu Giovanniho Domenica Orsiho, zůstalo jen u menší dostavby a drobných úprav.
Potřeba reprezentace, odpovídající významu zastávaného úřadu, se spojila s narůstající dobovou oblibou dekorativních zahrad. Malostranský palác měl jen malou zahrádku a žádnou možnost ji rozšířit. Proto hrabě v letech 1678 – 1679 postupně koupil čtyři pozemky za hradbami, v prostoru mezi starou cestou, jejíž trasu uchovává dnešní Štefánikova ulice, a břehem Vltavy, sjednotil je a nechal proměnit v zahradu s letohrádkem a grottou. Spíše jen náhodně dochované účty dokládají, že se na zřízení a vybavení zahrady pracovalo od roku 1678 až do roku 1687. Kašna, dodaná Jeronýmem Kohlem v roce 1689, pak dílo završila, ve stejném roce se ale završil i život hraběte (tedy pokud kašnu datujeme správně). Připomeňme ještě, že malostranský palác a smíchovský letohrádek a zahrada nebyly jedinými Slavatovými sídly. Je tu především hlavní rodová venkovská rezidence v Jindřichově Hradci, jíž částečně barokizoval. Svou péči věnoval i vedlejším rodovým sídlům, zámkům v Nové Bystřici, Telči, Červené Lhotě a loveckému zámku v Chlumu u Třeboně. Jestliže při jejich úpravách akcentoval tradici, výraz starobylosti rodu, smíchovská rezidence představuje naopak pól modernity.
Utilitárně využívaný letohrádek v průběhu 18. století postupně chátral, nakonec jej v roce 1815 koupil Aron Przibram a zřídil v něm kartounku. Zahrada poskytla prostor pro její rozšiřování. V sousední Dientzenhoferově zahradě paralelně budovali další kartounku Moses a Juda Porgesovi, obě kartounky se pak v roce 1872 spojily do jedné akciové společnosti. Na anonymní litografii vytvořené po roce 1876 je vidět nejen rozsah kartounky, ale také mezi továrními budovami zachované zbytky Slavatovské zahrady. Když si obrázek zvětšíte a podíváte se kousek vpravo od nejbližšího komína, najdete Medvědí kašnu ještě na původním místě. To detailněji ukazuje také fotografie Karla Malocha, pořízená někdy kolem roku 1880 a zařazená do 4. dílu Zmizelé Prahy. Kartounka přestala prosperovat a její plocha byla určena k parcelaci na činžovní domy. Té musela ustoupit i kašna. Majitelé kartounky ji roku 1894 darovali smíchovské obci a ta jí zkrášlila nový park, zřízený téhož roku před kasárnami, dostavěnými o dva roky dříve a pojmenovanými k poctě arcivévody Albrechta Friedricha Rudolfa von Österreich-Teschen, polního maršála a generálního inspektora rakousko-uherské armády (tedy dnešní náměstí Kinských). Situaci po zboření Újezdské brány a zároveň před zastavěním okolí činžovními domy zachytil akvarel Václava Jansy z roku 1895. Fontána tu byla až do roku 1948, po tři roky tak koexistovala s tankem číslo 23. Jan Jungmann v knize Smíchov – město za Újezdskou branou, odkud reprodukuji i snímek dvojice Illek – Paul z 20. 2. 1948, korigoval i v literatuře tradovaný mýtus, že kašna s medvědy a Neptunem se musela znovu stěhovat proto, že bylo její sousedství pomníku v podobě sovětského tanku-hrdiny shledáno ideologicky závadným. Skutečný důvod stěhování ovšem ležel jinde: Kašna překážela oblouku rozšiřované vozovky mezi ulicemi Holečkova a Elišky Peškové a stanici trolejbusů tu zřizované. V Praze už je hezkých pár desetiletí a bez ohledu na zrovna panující režim vládnoucí ideologií doprava. Nové místo kašna našla na náměstí 14. října, tedy oklikou se dostala na území Dientzenhoferovy zahrady, původně sousedící s tou, pro níž byla pořízena. Místo jí tu určila už existující parková kompozice náměstí s nádržkou a vodotryskem uprostřed, jak ukazuje pohlednice z doby kolem roku 1910, kdy Smíchovská tržnice a Národní dům byly novostavbami.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 
[Zdroje obrázků uvádím v textu. Biografické údaje jsem čerpal ze studie Jiřího Kubeše Sídla Jana Jiřího Jáchyma hraběte Slavaty z Chlumu a Košumberka (1634/37-1689) v proměně (In: Sborník vědeckých prací Univerzity Pardubice: Série C: 9 / Scientific Papers of the University of Pardubice: Series C: 9. Pardubice: Univerzita Pardubice, Ústav jazyků a humanitních studií, 2003, s. 55-87.)]