Velké ploché území poblíž stavebně vyčerpaného centra města představovalo vždy velké pokušení. Krajinná danost se omezuje na dvě dimenze a to vždy skýtá možnost krajinu postavit. Myslím, že následující úvahy jednoho z největších českých urbanistů a zakladatele územního plánování mohou zároveň posloužit jako jeden z úvodů k podstatě Holešovic.
Emanuel Hruška byl u nás z prvních, kdo myšlenky hnutí nové architektury dovedl k závěrečné syntéze, která zahrnula i téma krajiny a ekologických souvislostí architektury. V letech II. světové války intenzivně pracoval na analýze příčin, proč „naše města jsou dnes nečistým, neradostným, z přírody vytrženým skladištěm pracovních sil“, a hledání východisek z tohoto stavu. Hojně na to téma publikoval a přednášel a celou problematiku shrnul v knize Urbanistická forma. Osídlení a plán, kterou vydal vlastním nákladem v roce 1947 (některé archy se tiskly již v dubnu 1945). Vedle analýzy urbanistických studií jiných autorů ze 40. let obsahuje také Hruškův námět přestavby Prahy. Připojené kresby z knihy reprodukuji v podobě, kterou jim autor dal pro brněnský časopis Blok (roč. II, č. 4, 15. 12. 1947).
Nejprve je třeba odvést obyvatele z příliš hustě obydlených čtvrtí a ze čtvrtí, určených k asanaci, pak teprve přistoupit k postupné rekonstrukci města. Na prvním schématu je patrna Hruškova cesta „k organickému novému rozčlenění výroby a bydlení po kraji“, tedy otevření Prahy a „rozkloubení funkcí města“ ve středočeské krajině. Podstatou samotné přestavby města pak tvoří „přesun city z těžiště středověké Prahy do těžiště Prahy technické civilisace“. To se nachází ve středu regionálně rozloženého města, na průsečíku dopravních tepen, v těžišti, které je dáno širokým krajinným prostorem města. Jinak řečeno, v Holešovicích. Komplex vládních budov v jádru nového obchodního a správního středu města předpokládá už novou formu státu („centrální plánovací komise – parlament – ústřední správa všech odvětví sestátněné výroby“).
Legenda ke druhé kresbě:
1. HISTORICKÉ MĚSTO
2. NOVÝ STŘED
3. CENTRALPARK
Emanuel Hruška (1906 – 1989) studoval v letech 1924 – 1928 na ČVUT a 1928 – 1931 na AVU ve speciální škole architektury prof. Josefa Gočára. Záhy se stal členem Klubu Za starou Prahu a Masarykovy akademie práce. V jejím Ústavu pro stavbu měst v roce 1931 začínal jako vědecký sekretář. Od XI. ročníku (1932 – 1933) jej také nacházíme v redakčním kruhu časopisu Stavba. V roce 1934 získal na ČVUT doktorát technických věd a v roce 1938 se tu habilitoval v oboru urbanismus a plánování měst. Publikuje, projektuje, účastní se soutěží. Například jeho nájemní domy v Holešovicích (čp. 198/VII, Veletržní 13, Schnirchova 13, 1934; čp. 408/VII, Heřmanova 12, Janovského 21 1936; čp. 740/VII, Pplk. Sochora 34, Veverkova 21, 1937 – 1938; čp. 765/VII, Veverkova 23, 1938, všechny uvidíme) rozhodně nejsou v obrazu českého funkcionalismu zanedbatelnou položkou. Ve 2. polovině 30. let byl zástupcem vedoucího studijního oddělení Elektrických podniků města Prahy a vrchním stavebním poradcem magistrátu, za války pak členem plánovací komise při Státní regulační komisi a expertem pro urbanismus ředitelství firmy Baťa. Za války vytvořil nejen svá stěžejní teoretická díla, ale také pozoruhodný dřevěný kostel sv. Františka z Assisi na Habrovce v Krči (1941, s Jaroslavem Čermákem).
Po osvobození se Emanuel Hruška stal vedoucím plánovacího odboru v Zemském studijním a plánovacím ústavu v Brně a zároveň docentem urbanismu na tamní Stavební fakultě Vysokého učení technického, současně pracoval jako externí vedoucí oddělení územního plánování Státního úřadu plánovacího v Praze. V roce 1948 byl povolán na Fakultu architektúry a pozemného staviteľstva na Slovenskej vysokej škole technickej v Bratislavě, kde založil a až do roku 1962 vedl Ústav stavby miest (později přejmenován na Katedru urbanizmu a územného plánovania). Úřad děkana zde vykonával v letech 1953 – 1955 už jako řádný profesor. Zároveň byl v roce 1948 jmenován předsedou urbanistické komise Zväzu slovenských architektov a v roce 1955 spoluzakládal Oddelenie teórie urbanizmu na Ústave stavebníctva a architektúry Slovenskej akadémie vied, kde také o rok později získal titul doktora technických věd. Jako její zakladatel se přirozeně stal předsedou redakční rady vědecké revue Architektúra & urbanizmus.
I když se těžiště jeho práce přesunulo na Slovensko, k Čechám zůstal poután především jako památkář. Od roku 1958 byl prvním místopředsedou Ústřední komise státní památkové péče při Ministerstvu kultury ČSR, v roce 1962 se stal jejím předsedou, od roku 1971 předsedal národnímu komitétu ICOMOS. Jmenování čestným členem ICOMOS není zdaleka jedinou mezinárodní poctou, které se prof. Hruškovi dostalo, připomínám alespoň Cenu Gottfrieda von Herder, kterou uděluje od roku 1964 vídeňská universita osobnostem, jejichž mimořádný výkon v oblasti písemnictví, malířství, sochařství, hudby, architektury, etnografie, památkové péče a dalších oborů příkladně přispěl k zachování a rozmnožení evropského kulturního dědictví v intencích mírového porozumění mezi národy. Po návratu do rodné Prahy se podílel na činnosti Klubu Za starou Prahu, jehož členem byl od počátku své profesní dráhy (už v letech 1932 – 1934 jej najdeme v domácí radě) a čestným členem od roku 1976, v letech 1973 – 1979 jako 1. místopředseda a 1980 – 1989 předseda. Prof. Ing. arch. Dr. techn. Emanuel Hruška, DrSc., významný představitel české a slovenské architektury, urbanismu, územního plánování, památkové péče a jejich teorie a počátků environmentálního myšlení v Čechách a na Slovensku, zemřel v Praze 16. srpna 1989.