PŘEDNÁŠKA UK 6. BŘEZNA 2018

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 27. ÚNORA 2018

KUS ŽIŽKOVA PŘED ŽIŽKOVEM
Zkusmo jsem ořízl a slepil dvě karty indikačních skic stabilního katastru z let 1840-1842, abych vám ukázal část Žižkova, kde jsme se pohybovali při minulých přednáškách a ještě se pohybovat budeme při jedné až dvou příštích. Indikační skici byly instrumentem třetí fáze prací na stabilním katastru, která ověřovala a zpřesňovala mapy získané polními náčrty a měřením a umožnila jim dát definitivní podobu. Pracovalo se s kartami praktického formátu 25,5 × 33 cm (měřítko 1:2880). Území dnešní Prahu pokrývá 1813 karet. Cenný pramen, který uchovává Národní archiv (s výjimkou indikačních skic historických pražských měst, ty se nedochovaly),  máme od roku 2005 k dispozici díky Barboře a Markovi Lašťovkovým, kteří je zpracovali do podoby knižního plánu Prahy, vydaného Archivem hlavního města Prahy a spolkem pro nekomerční vydávání odborné literatury Scriptorium.
Základní orientaci poskytují kostely. Napravo od jádra vsi Olšany se dvorcem stojí jižně od hráze rybníka kostel sv. Rocha, sv. Šebestiána a sv. Rosálie, označený Aller Heiligen, Všech svatých. Kolem se rozkládá I. olšanský hřbitov, níže hřbitov II., III. a IV., neodlišené od polí barvou, jen značkou. Na západ odtud pak vidíme kostel Povýšení sv. Kříže, označený St. Crucis. Tmavě zelená plocha přísluší podle Předpisu pro označování katastrálních plánů, součásti instrukce z 28. března 1824 (jeho reprodukce s českým překladem byla přiložena k dalšímu cennému počinu Barbory a Marka Lašťovkových, Plánu Prahy a Vyšehradu na základě mapování stabilního katastru (1856). Praha: Archiv hl. m. Prahy – Scriptorium, 2008), zahradě a značky, lépe čitelné na detailu dole, ji specifikují jako zahradu ovocnou. Jako vlastník sousedního pole se tu uvádí kostel sv. Jindřicha, patrný je tedy rozsah původního novoměstského morového hřbitova. Světlejší zelená sousedící plochy odpovídá podle předpisu loukám a pastvinám, značky trojúhelníčků ji ovšem určují jako židovský hřbitov a jako vlastník je uvedena pražská židovská obec. Celou plochu hřbitova obíhá zeď, k ní vlevo přiléhá lazaret přeměněný na obřadní budovu (č. 13) s malým pozemkem, rovněž ohrazeným zděnou konstrukcí, a blízko jihozápadního kouta hřbitova stojí další nevelká budova. Trasu cesty, procházející podél jižní zdi hřbitova, sleduje dnešní Ondříčkova ulice, silnice dole na výřezu je dnešní Vinohradská.
Mínil jsem to jako úvod k úterní přednášce, ale stává se z toho, žel, náhradní domácí úkol:

V ÚTERÝ 27. ÚNORA 2018 SE PŘEDNÁŠKY PRO NEMOC NEKONAJÍ.

Mrzí mě to, jako vždy jsem se na vás velmi těšil. Utěšuji se tím, že se nemusím bát, abych vám v mrazivém počasí nezpůsobil něco takového, co teď vyřadilo z provozu mne. Doufám, že to minulá přednáška přivodila jen mně (tedy je-li to tím). Slibuji, že výpadek v teplejších dnech nahradím obvyklým soustavným přetahováním.

U3V FSv ČVUT PAMÁTKY VELKÉ PRAHY – PŘEDNÁŠKA 20. ÚNORA 2018

ČTENÍ NA CESTU KE KOSTELU POVÝŠENÍ SV. KŘÍŽE NA ŽIŽKOVĚ

Pozvání na poslední žižkovskou přednášku minulého semestru jsem otevíral úryvkem z díla Františka Ekerta Posvátná místa král. hl. města Prahy: Dějiny a popsání chrámů, kaplí, posvátných soch, klášterů a jiných pomníků katolické víry a nábožnosti v hlavním městě království Českého z roku 1883 a rád po jeho druhém svazku znovu sahám pro pozvání na první přednášku semestru nového:

„Ve spoustě domů Pražských, leckde v ústraní a zákoutí, i na ulicích, nalézá pátravé oko budovy, které na první pohled hlásají, že byly někdy svatyněmi Božími. Toť jsou chrámy zrušené a odsvěcené. Kolik tu Sionů opuštěných, zneuctěných! A kdy ponořujeme se do minulosti, nalézáme tam četné zprávy o mnohých jiných svatyních Pražských, po nichž nezbylo nám ani stopy. Toť jsou chrámy a kaple zaniklé docela. Kolik tu Sionů zbořených a zničených naprosto! Zrušený, odsvěcený chrám jest jako královská vdova Sionská, které koruna s hlavy spadla. Pláče sedíc a naplněna jest hořkostí, nebo minula ji všecka krása její, slavnosti její jsou zapomenuty, oltáře zbořeny, brány v zemi pohříženy, závory setřeny.
(…)
Řada zrušených a zaniklých svatyň jest v Praze úžasně veliká, a snad žádné město křesťanské v Evropě se jí v tom nerovná. Chodíce po ulicích a náměstí Pražských, kráčíme po bývalých hřbitovech, paláce a jiné budovy Pražské stojí na základech někdejších svatyň, – v každé téměř ulici obletují nás zkazky o chrámech i kaplích zrušených neb zaniklých.
(…)
Převeliký počet zrušených a zaniklých chrámů Pražských jest nejpatrnějším svědectvím o živé víře a planoucí nábožnosti našich předků. Vystavěli si tolik svatyň, že náš chladný a lhostejný věk toho ani pochopiti nedovede. Ba ty znesvěcené a zaniklé chrámy mluví k nám podnes slovy výmluvnými. Nejeden z nich byl jevištěm dějů světových, radostných i žalostných; v jiných působili neb pohřbeni byli mužové, jichž jména a skutky v dějinách vlasti naší slynou, a přemnohé z nich honosily se uměleckými výrobky slovutných mistrů. Jaká to bohatá dějepisná látka! Teprve vylíčením zrušených a zaniklých těchto svatyň stává se obraz o naší zlaté a svaté Praze úplným a proto jest slušno a včasno, aby o budovách těch souborně a přehledně pojednáno bylo.“[1]

Nové Město pražské koupilo za morové epidemie roku 1680 zahradu a zřídilo na ní morový hřbitov, kde se pohřbívalo také během velkého moru 1713/1714. Novoměstský primas Jan František Krusius z Krausenberku inicioval zřízení kostela a první zářijový den roku 1717 tu svatoštěpánský farář Jan Václav Dittrich posvětil jeho základní kámen. Dokončený kostel Povýšení sv. Kříže vysvětil 29. října 1720 farář od sv. Vojtěcha Josef Schönpflug z Gamsenberka, který byl vedle novoměstské obce největším donátorem stavby. Pro určení autorství projektu nemáme přímé doklady. Mojmír Horyna a Milada Vilímková nicméně uvedli v roce 1988 kostel do souvislosti s dílem Pavla Ignáce Bayera, neuskutečněným projektem kostela sv. Klimenta pro Klementinum a zmenšenou variantou jeho dispozičního řešení, kostelem sv. Prokopa v Jinonicích, který Bayer stavěl v letech 1711-1712[2].
Kostel spadal pod správu faráře u sv. Jindřicha. Stálou fyzickou péči a dohled zajistilo kostelu v odlehlé poloze zřízení poustevny, kterou až do úředního zrušení poustevnictví v roce 1782 obýval buď ivanita nebo sekulární františkán. Roku 1734 ustavili novoměstští při kostele pohřební bratrstvo Bolestné Panny Marie. Bohoslužeb přibývalo, o nedělích po svátcích Nalezení sv. Kříže (3. 5.) a Povýšení sv. Kříže (14. 9.) sem od novoměstského kostela sv. Jindřicha směřovala procesí. V roce 1726 byl proto postaven dům pro kněze, o tři roky později dosazen kaplan a roku 1753 na hřbitově přibyla kaple Panny Marie Bolestné. Dále se tu pohřbívalo, v letech 1741-1742 se hřbitov stal místem posledního odpočinku zřejmě až šesti tisíc francouzských vojáků, dílem padlých, dílem zemřelých v lazaretech, v roce 1771 pak zhruba dvou tisíc obětí další epidemie.
Kostelu a hřbitovu se nevyhýbaly ani ony děje žalostné. Znovu František Ekert: „Když dne 6. května 1757 Prušáci nad Rakušany u vsi Kyj zvítězili, přitrhli k večeru ku hřbitovu sv. Kříže, poplenili byt kaplanův i poustevnu, rozbili vše, co nalezli, vrazili do kostela, porouchali oltář sv. Františka Xav., propíchali obraz jeho, ukradli svícny, rozlámali kříž, oloupili sakristii, oblekli se na posměch do mešního roucha a pokáleli posléze kostel.“[3]
Roku 1787 byl novoměstský morový hřbitov zrušen a s ním i pohřební bratrstvo. Kostel Povýšení sv. Kříže přešel pod patronaci pražské obce jako farní. Sloužilo se tu až do jeho zrušení v roce 1842. Farním se stal olšanský kostel sv. Rocha a tam se přenesly i oltáře a další vybavení. Chátrání, které bylo důvodem této změny, pokračovalo a František Ekert podává roku 1883 chmurný obraz: „Nyní jest kostel sv. Kříže již velmi spustlý. Náleží posud záduší Pražskému. Pomýšleno sice, jej pro sousední obec Žižkovskou znovu upraviti a farním učiniti, avšak nedošlo k tomu. Při zrušeném kostele rozkládá se opuštěný bývalý hřbitov, a na něm posud stojí spustlá kaple Bolestné Panny Marie. Celek činí velmi zasmušilý dojem, jejž ještě posupnějším činí sousední pohřebiště židovské.“[4] Nejdříve podlehla dřevěná zvonice, roku 1890 byla zbořena kaple. Kostel proměněný ve skladiště naštěstí unikl zbourání a při parcelaci a zastavování okolí se ocitl uvnitř bloku mezi ulicemi Kubelíkova, Bořivojova, Ondříčkova a Čajkovského. Dvě Dvořákovy fotografie zachycují jeho stav na počátku 20. století, pohled na zaniklý morový hřbitov pochází z roku 1945[5]. Záměr bývalý kostel zachránit a nově využít vyústil v roce 1962 v projekt, který ve Státním ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů zpracoval Jaroslav Koreček. S jistým časovým odstupem jej pak dopracoval Ivo Bílý a v letech 1977-1984 proběhla rekonstrukce a přístavba výstavní síně s atriem. To nakonec dalo novému kulturnímu zařízení jméno. Obvodní koncertní a výstavní síň Atrium zahájila činnost v roce 1984 jako zařízení Obvodního kulturního domu v Praze 3. Dnes je provozuje příspěvková organizace Za Trojku.

V ÚTERÝ 20. ÚNORA 2018 SE SEJDEME V OBVYKLÝCH ČASECH (PRVNÍ SKUPINA V 11.30, DRUHÁ SKUPINA VE 14.00) TAM, KDE JSME SE PŘED VÁNOČNÍMI SVÁTKY ROZEŠLI, TEDY PŘED KOSTELEM SV. PROKOPA (NEJBLIŽŠÍ ZASTÁVKA TRAMVAJE LIPANSKÁ). TĚŠÍM SE NA VÁS, STÝSKÁ SE MI.

[1] EKERT, František. Posvátná místa královského hlavního města Prahy: Dějiny a popsání chrámů, kaplí, posvátných soch, klášterů a jiných pomníků katolické víry a nábožnosti v hlavním městě království Českého: Svazek II. Praha: Dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1884, s. 319-320.
[2] POCHE, Emanuel a kol. Praha na úsvitu nových dějin: Čtvero knih o Praze. Praha: Panorama, 1988, s. 360.
[3] EKERT, František. Posvátná místa královského hlavního města Prahy: Dějiny a popsání chrámů, kaplí, posvátných soch, klášterů a jiných pomníků katolické víry a nábožnosti v hlavním městě království Českého: Svazek II. Praha: Dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1884, s. 514.
[4] Tamtéž.
[5] Zdroj reprodukcí: DVOŘÁK, Tomáš a kol. Žižkov: Svéráz pavlačí a strmých ulic. Praha: Muzeum hl. m. Prahy, 2012, s.